Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 851/2020Usnesení NS ze dne 26.08.2020

HeslaCizozemské rozhodnutí
Ne bis in idem
Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
Nepřípustnost trestního stíhání
Podjatost
Pokračování v trestném činu
Trvající trestný čin
KategorieC D EU
EcliECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.851.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku

§ 21 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

11 Tdo 851/2020-848

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2020 o dovolání obviněného S. S., nar. XY v XY, okres XY, v Srbské republice, srbského státního příslušníka, v ČR bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 2019, sp. zn. 15 To 38/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 21/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného S. S. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 7 T 21/2017, byl obviněný S. S. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání byl obviněný S. S. odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

2. Pro úplnost je vhodné dodat, že týmž rozsudkem krajského soudu byl odsouzen rovněž spoluobviněný D. R., který byl taktéž uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a to dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak oba obvinění a dále v jejich neprospěch i státní zástupkyně. Vrchní soud v Praze podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výrocích o trestu ve vztahu k oběma obviněným. Obviněný S. S. pak byl předmětným rozsudkem odvolacího soudu nově odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný D. R. byl předmětným rozsudkem odvolacího soudu nově odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl jmenovanému obviněnému odvolacím soudem uložen rovněž trest propadnutí věci v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části tohoto rozsudku. Naproti tomu odvolání obou obviněných Vrchní soud v Praze jako nedůvodná podle § 256 tr. řádu zamítl.

4. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Praze se obvinění S. S. a D. R. předmětné trestné činnosti dopustili tím, že

1) společně a ve vzájemné součinnosti s již pravomocně odsouzenými M. B. a S. D. od přesně nezjištěné doby, nejméně od poloviny listopadu 2015 do 1. 3. 2016, v katastru obce XY, v okrese Mělník, v ulici XY, v prostorách budovy čp. XY, za účelem vypěstování vysoce prošlechtěného kultivaru rostliny konopí s vysokým obsahem kanabinoidních látek tak, aby z vypěstovaných rostlin bylo možné následným sušením získat psychotropní látku delta-9-tetrahydrocannabinol (dále jen THC), bez řádného povolení, v úmyslu dále tuto látku distribuovat, zřídili a provozovali účelně vybavenou pěstírnu konopí setého, a to tak, že obvinění organizovali, financovali a zajistili pronájem objektu, nechali vybudovat neoprávněně přípojku elektrického proudu a instalaci podružného rozvodu elektřiny a rozmístění zdrojů tepla a světla a společně s M. B. a S. D. upravili prostory objektu k pěstební činnosti, následně zajistili sazenice rostlin konopí, o které M. B. a S. D. podle návodu obviněných pečovali střihem, přihnojováním, zálivkou a simulací denní a noční doby, přičemž se jim takto podařilo vypěstovat, sklidit a usušit blíže nezjištěný počet rostlin o váze nejméně 163,3 g rostlinné sušiny s obsahem 12,084 g látky THC, a s cílem získat nejméně 1.111 kusů rostlin konopí do různého vegetačního stádia o celkové váze 8.620,5 g včetně 53,9 g látky THC, avšak z důvodu zásahu Policie České republiky dne 1. 3. 2016 se jim nepodařilo tyto rostliny konopí dopěstovat, sklidit, usušit a dále distribuovat, přičemž konopí je zařazeno jako omamná látka do seznamu č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, k zákonu č. 167/1998 Sb., v platném znění, a jeho účinná látka THC je zařazena jako psychotropní látka do seznamu č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v platném znění, a neoprávněným odběrem elektrické energie způsobili společnosti ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Děčín, Teplická 874/8, škodu v přesně nezjištěné výši;

2) společně a ve vzájemné součinnosti s již pravomocně odsouzenými R. M. a G. P. od přesně nezjištěné doby, nejméně od 24. 12. 2015 do 1. 3. 2016, v Praze 10 – XY, v ulici v XY, v prostorách budovy čp. XY, za účelem vypěstování vysoce prošlechtěného kultivaru rostliny konopí s vysokým obsahem kanabinoidních látek tak, aby z vypěstovaných rostlin bylo možné následným sušením získat psychotropní látku THC, bez řádného povolení, v úmyslu dále tuto látku distribuovat, provozovali účelně vybavenou pěstírnu konopí setého, a to tak, že obvinění organizovali a pokyny řídili pronájem, který zabezpečil R. M. společně s další neustanovenou osobou, dále řídili samotnou výstavbu a výbavu prostor pěstírny, financovali veškeré vybavení, R. M. a G. P. upravili prostory k pěstování konopí, podle návodu obviněných vybudovali neoprávněnou přípojku elektrického proudu, na kterou společně připojili podružnou elektrickou soustavu ke zdrojům tepla, světla a dalším komponentům technologické výbavy, poté společně zajistili sazenice rostlin konopí, o které pečovali R. M. a G. P. zavlažováním, přihnojováním, střihem a simulací denní a noční doby, a podařilo se jim tak vypěstovat blíže nezjištěný počet rostlin a jejich dalším zpracováním získat nejméně 58,69 g rostlinné sušiny s obsahem 8,782 g látky THC, a v úmyslu získat až 5.270 g rostlinné sušiny s obsahem nejméně 824,4 g THC, vypěstovali nejméně 160 kusů rostlin knopí do různého vývojového stádia o celkové váze 6.846,4 g s obsahem 592,24 g látky THC, které se jim z důvodu zásahu Policie České republiky dne 1. 3. 2016 již nepodařilo dopěstovat, sklidit, usušit a dále distribuovat, přičemž konopí je zařazeno jako omamná látka do seznamu č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, k zákonu č. 167/1998 Sb., v platném znění, a jeho účinná látka THC je zařazena jako psychotropní látka do seznamu č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v platném znění, a neoprávněným odběrem elektrické energie způsobili společnosti PREdistribuce, a. s., se sídlem Svornosti 3199, Praha 5, škodu v přesněji nezjištěné výši;

3) společně a ve vzájemné součinnosti s již pravomocně odsouzeným Ž. Ž. S. od přesně nezjištěné doby, nejméně od léta 2015 do 1. 3. 2016, v obci XY, okres Příbram, v prostorách budovy čp. XY, za účelem vypěstování vysoce prošlechtěného kultivaru rostliny konopí s vysokým obsahem kanabinoidních látek tak, aby z vypěstovaných rostlin bylo možné následným sušením získat psychotropní látku, bez řádného povolení zřídili a provozovali účelně vybavenou pěstírnu konopí setého, a to tak, že na základě pokynů a finančního zajištění obviněných vybudovali a vybavili prostory pěstírny k vytvoření příznivých pěstebních podmínek, vybudovali neoprávněnou přípojku elektrického proudu, na kterou poté instalovali podružný rozvod elektřiny a rozmístili zdroje tepla a světla, zajistili sazenice rostlin konopí, o které nadále podle pokynů obviněných pečoval zavlažováním, přihnojováním, střihem a simulací denní a noční doby Ž. Ž. S., a podařilo se jim tak získat nejméně 107,7 g rostlinné sušiny s obsahem 15,87 g látky THC a dále v úmyslu vyrobit nejméně 4.809,52 g rostlinné sušiny s obsahem nejméně 761,3 g látky THC, společně vypěstovali nejméně 147 kusů rostlin konopí do různého vývojového stádia o celkové váze 1.529,1 g obsahující 8,4 g látky THC, a jen zásahem Policie České republiky dne 1. 3. 2016 se jim nepodařilo tyto rostliny konopí dopěstovat, sklidit, usušit a dále distribuovat, přičemž konopí je zařazeno jako omamná látka do seznamu č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, k zákonu č. 167/1998 Sb., v platném znění, a jeho účinná látka THC je zařazena jako psychotropní látka do seznamu č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v platném znění, a neoprávněným odběrem elektrické energie způsobil společnosti ČEZ Distribuce, a. s, se sídlem Děčín, Teplická 874/8, škodu v přesněji nezjištěné výši;

4) ve vzájemné součinnosti s již pravomocně odsouzeným M. P. od přesně nezjištěné doby, nejméně od ledna 2015 do 1. 3. 2016, v Praze 10 – XY, ulici XY, v prostorách budovy čp. XY, za účelem vypěstování vysoce prošlechtěného kultivaru rostliny konopí s vysokým obsahem kanabinoidních látek tak, aby z vypěstovaných rostlin bylo možné následným sušením získat psychotropní látku THC, bez řádného povolení a v úmyslu dále tuto látku distribuovat, zřídili a provozovali účelně vybavenou pěstírnu konopí setého, a to tak, že podle pokynů, návodu a financování obviněných společně upravili prostory k pěstební činnosti, nechali vybudovat neoprávněnou přípojku elektrického proudu, na kterou poté instalovali podružný rozvod elektřiny, rozmístili zdroje tepla a světla, následně obvinění zajistili rostliny konopí, o které podle jejich návodu pečoval zálivkou, přihnojováním, střihem a simulací denní a noční doby M. P., a tímto způsobem se jim podařilo v pěti po sobě jdoucích pěstebních cyklech vypěstovat blíže nezjištěné množství rostlin konopí, tyto sklidit a sušením zpracovat a vyprodukovat celkem 67.665 g rostlinné hmoty s obsahem látky THC, přičemž nejméně 53.764 g zpracované rostlinné hmoty konopí distribuovali nezjištěným způsobem a 13.901,5 g zpracované rostlinné hmoty konopí s obsahem 2.156,7 g účinné látky THC se jim z důvodu zásahu Policie České republiky dne 1. 3. 2016 již nepodařilo distribuovat, přičemž konopí je zařazeno jako omamná látka do seznamu č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, k zákonu č. 167/1998 Sb., v platném znění, a jeho účinná látka THC je zařazena jako psychotropní látka do seznamu č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v platném znění, a neoprávněným odběrem elektrické energie způsobili společnosti PREdistribuce, a. s., se sídlem Svornosti 3199/19a, Praha 5, škodu v přesně nezjištěné výši.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti výše citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný S. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to do všech výroků napadeného rozhodnutí. V rámci tohoto mimořádného opravného prostředku uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), e), g), a l) tr. řádu, jelikož se domnívá, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, dále proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265a odst. 2 písm. a) až k) tr. řádu.

6. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku se obviněný opírá především o námitku, že jeho trestní stíhání je podle § 11 odst. 2 písm. a) tr. řádu nepřípustné, jelikož nižšími soudy projednávaná trestná činnost, spáchaná jím na území České republiky, tvoří jeden nedělitelný a navzájem provázaný celek s trestnou činností stejného druhu, kterou obviněný spáchal jako člen organizované skupiny v období od roku 2015 do 1. 3. 2016, a pro kterou byl již dříve vydán pravomocný odsuzující rozsudek Státního soudu Španělského království, trestní senát, třetí oddíl, č. 7/2018 ze dne 9. 3. 2018, což dle dovolatele vyplývá nejen z tohoto rozhodnutí soudu členského státu Evropské unie, ale také z dalších dokumentů pocházejících z trestního řízení vedeného španělským soudem.

7. Podle přesvědčení obviněného tedy mělo být jeho veškeré jednání obsažené ve výroku rozhodnutí nalézacího soudu a výroku soudu jiného členského státu EU vyhodnoceno nalézacím soudem jakožto jeden trvající trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku. Na podporu svého názoru přitom odkázal na řadu k tomu se vztahujících rozhodnutí Nejvyššího soudu (zejména usnesení ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2016, či usnesení ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tdo 200/2019). Jelikož bylo o tomto skutku rozhodnuto ještě před vyhlášením odsuzujícího rozsudku v České republice, a to Státním soudem Španělského království, který jej uznal vinným a uložil mu příslušné tresty, došlo v důsledku vedení trestního stíhání v České republice k porušení zásady ne bis in idem.

8. Nad rámec výše uvedeného pak obviněný odvolacímu soudu vytkl skutečnost,

že se řádně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, nýbrž se těmto věnoval pouze povrchně, či vůbec.

9. V rámci téže dovolací námitky brojící proti nesprávnému právnímu posouzení skutku obviněný namítá též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení spočívající ve skutečnosti, že soudy neaplikovaly ustanovení § 93 odst. 2 tr. zákoníku a při ukládání trestu nepřihlédly ke všem trestům již dříve uloženým Státním soudem Španělského království, zejména k zvláštnímu zákazu uplatnění pasivního volebního práva, peněžitému trestu a pokutě.

10. V rámci závěrečné námitky pak obviněný argumentoval naplněním dovolacího důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, jenž spatřuje v podjatosti předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze JUDr. Alexandry Chrdleové. Své přesvědčení o její podjatosti opírá o skutečnost, že senát Krajského soudu v Praze, jehož předsedkyní byla zmíněná soudkyně, nejprve rozhodoval v trestní věci šesti spoluobviněných, na něž byla podána obžaloba pro tutéž trestnou činnost, a posléze i v nyní posuzované věci, která byla vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání. V rozsudku vyneseném v řízení vedeném proti osobám spoluobviněných pod sp. zn. 7 T 15/2017 se přitom krajský soud, dle názoru obviněného, vyjadřoval i k jeho vině, ačkoli se jej zmíněné rozhodnutí netýkalo. Dovodil proto, že v nyní posuzované věci vedené pod sp. zn. 7 T 21/2017, měla předsedkyně senátu takový poměr k věci, který byl způsobilý ohrozit její nestranné rozhodování.

11. S ohledem na uvedené tak obviněný závěrem podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a přikázal tomuto soudu, aby danou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně ve svém dovolání učinil též návrh na přerušení probíhajícího výkonu trestu Nejvyšším soudem.

12. K dovolání obviněného S. S. zaslal své písemné stanovisko ze dne 20. 12. 2019, sp. zn. 1 NZO 1214/2019-20, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), dle kterého obviněný stejné námitky, jež jsou obsaženy v jím podaném dovolání, vyjma námitky nevypořádání veškeré odvolací argumentace, uplatnil již ve své obhajobě v řízení před soudem prvního stupně, jakož i v podaném odvolání, přičemž soudy obou nižších stupňů se s těmito námitkami v dostatečné míře a správně vypořádaly.

13. Dle státního zástupce lze námitku, dle které v daném případě nešlo o jeden pokračující trestný čin sestávající z více dílčích útoků (jež z procesního hlediska představují samostatné skutky), nýbrž o trvající trestný čin sestávající z více částí tvořících jeden skutek, podřadit pod vytýkaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Na ni navazující námitku nepřípustnosti trestního stíhání, jelikož za tento trvající trestný čin již byl obviněný odsouzen soudem Španělského království, čímž vznikla překážka věci pravomocně rozhodnuté, jež je projevem zásady ne bis in idem, pak lze rovněž podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Ve shodě s oběma nižšími soudy se však státní zástupce domnívá, že tyto námitky nejsou opodstatněné.

14. Státní zástupce k tomuto dále uvádí, že trestný čin podle § 283 tr. zákoníku může mít podle okolností případu povahu trestného činu trvajícího i pokračujícího, což doplňuje výčtem spisových značek relevantních rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se převážně shodují s rozhodnutími, na něž odkazuje i sám obviněný ve svém dovolání. U těchto rozhodnutí státní zástupce poukazuje na závěr, že pro určení hmotněprávní povahy konkrétního skutku je podstatné to, zda jednotlivé útoky lze v rámci uvedeného celku samostatně vymezit, resp. rozdělit na samostatné skutky nebo na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu, či nikoli.

15. Jednání obviněného v nyní posuzované věci spočívalo ve výrobě a pokusu výroby omamné a psychotropní látky, když obviněný jako člen organizované skupiny v kooperaci s dalšími, již odsouzenými osobami, v různých obdobích roku 2015 na odlišných místech, a to jak ve Španělském království, tak na různých místech v České republice, postupně pronajali prostory, zajistili potřebné vybavení a na každém z těchto míst počali provozovat výrobu psychotropní látky, když takto konali až do počátku měsíce března 2016, tedy do momentu, než proti nim zasáhla Policie ČR. S přihlédnutím k okolnostem posuzovaného případu spočívajícím především v odlišení místa, množství a podílu odlišných osob v rámci organizované skupiny, tak lze podle státního zástupce danou činnost obviněného rozdělit na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu. Je tedy namístě dojít k závěru, že jednání obviněného je pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, o jehož všech dílčích útocích (skutcích) je třeba rozhodnout. Pro dílčí útoky spáchané v České republice přitom obviněný ve Španělském království odsouzen nebyl, pročež nic nebránilo tomu, aby o nich bylo nyní konáno trestní stíhání v České republice.

16. Naopak za námitku nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu či jiný dovolací důvod státní zástupce označuje tvrzení obviněného, dle kterého soudy při stanovení druhu a výměry trestu v plné míře nepřihlédly k trestům uloženým mu již dříve Státním soudem Španělského království. Dle státního zástupce údajná pochybení soudu při aplikaci ustanovení § 93 odst. 2 tr. zákoníku, stejně jako v obecné rovině tvrzená údajná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, jejichž meritem je subjektivní přesvědčení obviněného o vadném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení trestu nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného, v dovolání prostřednictvím žádného dovolacího důvodu vytýkat nelze. Nadto se státní zástupce nedomnívá, že by Vrchní soud v Praze toto pravidlo nerespektoval, když na straně 8 druhostupňového rozsudku, jímž byl uložen pravomocný trest, v závěru odstavce 13. jednoznačně konstatoval, že právě předchozí odsouzení obviněného Státním soudem Španělského království bylo důvodem jak pro uložení trestu na samé spodní hranici trestní sazby, tak i pro zařazení obviněného k výkonu trestu do věznice mírnějšího typu.

17. Pod vytýkaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu pak lze dle státního zástupce podřadit námitku podjatosti předsedkyně senátu JUDr. Alexandry Chrdelové, na jejímž základě obviněný dovodil, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Danou námitku nicméně shledává zjevně neopodstatněnou. Výše jmenovaná předsedkyně senátu v nyní posuzované trestní věci, stejně jako i v související trestní věci dříve projednávané pod sp. zn. 7 T 15/2017, v níž byla projednávána trestná činnost dalších šesti spoluobviněných, totiž neměla takový poměr k věci, který by ohrozil její nestranné rozhodování. Zmíněný poměr nelze dle státního zástupce vyvodit ani z okolnosti, že při projednávání trestní věci vedené pod sp. zn. 7 T 15/2017 a následném hodnocení provedených důkazů zmiňovala rovněž osobu obviněného, a to v rámci pojmenování všech podstatných zjištění, kde bylo rozhodováno o vině a trestu zbylých šesti spoluobviněných a nikoli o vině a trestu obviněného S. Zmíněná skutečnost, tedy že JUDr. Alexandra Chrdleová byla předsedkyní senátu jak v nyní řešené trestní věci obou obviněných, tak i v dříve rozhodované, úzce související trestní věci dalších šesti spoluobviněných, byla přitom obviněnému velmi dobře známa od samého počátku řízení vedeného před soudem prvního stupně, nicméně z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by tuto skutečnost uplatnil dříve než až v podaném dovolání.

18. Státní zástupce dále uvádí, že jako neopodstatněný je namístě odmítnout rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který byl uplatněn v jeho druhé alternativě, jelikož rozsudek Krajského soudu v Praze žádnou z obviněným vytýkaných vad zatížen není.

19. Státní zástupce tedy závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného S. S. v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

III.

Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.

21. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV.

Důvodnost dovolání

22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

23. V souvislosti s obviněným uplatněnými dovolacími důvody Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl nalézacím soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

24. Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, tedy neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.

25. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jež je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jež byl obviněnému přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.

26. V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu platí, že tento je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod přitom nelze uplatnit, jestliže uvedená okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu, aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. řádu. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.

27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu pak spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné. Na tento dovolací důvod je tedy možné úspěšně odkázat jen tehdy, pokud ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 4 nebo v § 11a tr. řádu, pro který trestní stíhání nelze zahájit, a pokud již bylo zahájeno, musí být zastaveno. To znamená, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání [podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. řádu] a místo tohoto vydal „rozhodnutí ve věci samé“ (viz § 265a odst. 1, 2 tr. řádu), které je pro obviněného méně příznivé (nejčastěji se jedná o odsuzující rozsudek). Z výše uvedeného vyplývá, že tento dovolací důvod se týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech spočívajících v ustanovení § 11 odst. 1, 4 nebo § 11a tr. řádu, neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Naopak jakékoli jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, tento dovolací důvod nezakládají.

28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. řádu bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. řádu, aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené tr. řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V předmětné věci přitom obviněný S. S. citovaný dovolací důvod uplatnil ve druhé z výše uvedených alternativ a je tedy vázán na zbylé dva uplatněné dovolací důvody.

29. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů či jiného důvodu dovolání. Po prostudování dovolání a připojeného spisového materiálu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněným uplatněné dovolací námitky sice z větší části uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. b), e), g), l) tr. řádu odpovídají, nicméně jsou zcela zjevně neopodstatněné.

30. Ještě předtím, než Nejvyšší soud na základě obviněným podaného mimořádného opravného prostředku přistoupí k přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku vrchního soudu, jakož i jemu předcházejícího řízení, považuje za nezbytné připomenout relevantní právní úpravu a teoretická východiska týkající se uplatněných námitek, a to zvláště ve světle otázky dosahu (rozsahu) právních účinků soudního rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie na území České republiky.

31. Podle § 11 odst. 1 tr. zákoníku nemůže být trestní rozsudek cizího státu vykonán na území České republiky ani tu mít jiné účinky, nestanoví-li zákon nebo mezinárodní smlouva něco jiného.

32. Podle § 11 odst. 2 tr. zákoníku se na pravomocné odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie v trestním řízení pro účely trestního řízení hledí jako na odsouzení soudem České republiky, pokud bylo vydáno pro čin trestný i podle práva České republiky.

33. Podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) tr. řádu platí, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno také, bylo-li soudem nebo jiným justičním orgánem členského státu Evropské unie nebo státu přidruženého mezinárodní smlouvou k provádění schengenských předpisů (dále jen „soudem členského státu“) pro týž skutek vydáno rozhodnutí, kterým byl osobě pravomocně uložen trest nebo ochranné opatření, které vykonává nebo již vykonala nebo je nelze podle práva tohoto státu vykonat, nebo kterým bylo pravomocně upuštěno od uložení trestu.

34. Z ustanovení § 11 odst. 3 tr. řádu plyne, že týká-li se důvod uvedený v odstavci 1 nebo 2 tohoto ustanovení jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání.

35. Podle čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod nemůže být nikdo trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem.

36. Podle č. 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 (dále jen „ÚPSD“) nesmí být osoba, která byla pravomocně odsouzena jednou smluvní stranou, pro tentýž čin stíhána druhou smluvní stranou za předpokladu, že v případě odsouzení již byla vykonána nebo je právě vykonávána sankce, nebo podle práva smluvní strany, ve které byl rozsudek vynesen, již nemůže být vykonána.

37. Trestní stíhání by tedy v souladu s výše uvedenými ustanoveními nemělo být zahajováno, je-li existence důvodu nepřípustnosti trestního stíhání známa již od samého počátku, a věc by měla být podle § 159a odst. 2 tr. řádu odložena. Jestliže však takový důvod nepřípustnosti trestního stíhání nastane, popřípadě vyjde najevo teprve po zahájení trestního stíhání, měl by policejní orgán, respektive státní zástupce podle § 172 odst. 1 písm. d) tr. řádu trestní stíhání obviněného zastavit. V případech, kdy výše uvedený důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyvstane nebo bude zjištěn až ve fázi řízení před soudem, měl by tento trestní stíhání zastavit ve stadiu předběžného projednání obžaloby podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. řádu (popř. § 314c odst. 1 písm. a) tr. řádu) či v hlavním líčení podle § 223 odst. 1 tr. řádu.

38. V souvislosti s námitkou dovolatele, dle které měl nalézací soud v rámci hmotněprávního posouzení skutku, pro nějž byl obviněný trestně stíhán v České republice, vycházet taktéž ze zjištěného skutkového stavu formulovaného ve skutkové větě rozhodnutí soudu Španělského království, a taktéž veškerých závěrů učiněných v tomto rozhodnutí, je namístě upozornit především na právní úpravu hmotněprávních účinků rozhodnutí cizích soudů upravenou v § 11 odst. 2 tr. zákoníku. Ten představuje výjimku z § 11 odst. 1 tr. zákoníku, dle kterého obecně platí, že rozsudek cizího státu nemůže být vykonán na území České republiky ani tu mít jiné účinky, pokud tak nestanoví zákon nebo mezinárodní smlouva. Ve vztahu k pravomocnému rozhodnutí, jímž byl obviněný S. S. odsouzen soudem jiného členského státu je ovšem situace jednodušší, neboť pro něj trestní zákoník stanoví, že se v rámci trestního řízení vedeného v České republice na toto rozhodnutí hledí jako na odsouzení soudem České republiky, pokud bylo vydáno pro čin trestný i podle práva České republiky.

39. Stran vznesených dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za vhodné již na tomto místě konstatovat, že s obviněným lze souhlasit v tom směru, že z hlediska posouzení jeho trestní odpovědnosti v nyní posuzovaném případě je relevantním hlediskem mimo jiné i citované pravomocné rozhodnutí soudu Španělského království relevantní, neboť se jedná o rozhodnutí soudu jiného členského státu Evropské unie, a obviněný jím byl odsouzen za trestný čin proti veřejnému zdraví velkého významu a integrace do zločinecké skupiny ve smyslu španělského trestního zákoníku, jenž vykazuje stejné zákonné znaky jako skutková podstata trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) českého trestního zákoníku, tzn. že v daném případě byly naplněny veškeré podmínky obsažené v § 11 odst. 2 tr. zákoníku, včetně bezvýjimečné podmínky oboustranné trestnosti dotčeného činu.

40. V této souvislosti je přitom dle Nejvyššího soudu třeba upozornit na skutečnost, že ačkoli trestní zákoník uvádí, že fikce odsouzení soudem České republiky se uplatní pro účely trestního řízení, smysl tohoto hmotněprávního ustanovení spočívá především v tom, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny vzít v úvahu a respektovat jeho hmotněprávní důsledky. Tato právní fikce však v žádném případě neznamená, že by se rozsudek vydaný soudem jiného členského státu Evropské unie de facto stal po všech stránkách rozsudkem soudu České republiky, jelikož tento rozsudek i nadále zůstává rozhodnutím vydaným justičním orgánem suverénního cizího státu, a to na základě jeho vlastního právního řádu. Proto i v případech, na něž se vztahuje § 11 odst. 2 tr. zákoníku, je vyloučeno, aby soud České republiky zrušil pravomocný rozsudek jiného členského státu např. aplikací ustanovení o souhrnném či společném trestu podle § 43 odst. 2 či § 45 tr. zákoníku (k tomu blíže § 43 odst. 4 a § 45 odst. 4 tr. zákoníku), anebo aby jej zrušil v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku. Tato skutečnost ovšem v případě samostatného závěru o neexistenci procesní překážky ne bis in idem (k tomu viz níže) neznemožňuje soudům České republiky vést trestní řízení, v němž by k těmto krokům musel za absence předchozího pravomocného rozhodnutí soudu členského státu jinak přistoupit. Hmotněprávní povaha obsahu ustanovení § 11 odst. 2 tr. zákoníku tedy spočívá zejména v tom, že takové odsouzení je formálně právní skutečností předpokládanou českým právním řádem a v rámci trestního práva je skutečností významnou pro posouzení otázky recidivy, v rámci zvažování přitěžující okolnosti podle § 42 písm. p) tr. zákoníku, či pro posouzení splnění podmínek pro zahlazení podle § 105 tr. zákoníku atd. (k tomu srov. DRAŠTÍK, Antonín. Trestní zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, I. díl, (§ 1 až 232).

41. Při vědomí výše uvedeného se přitom nelze ztotožnit s právním názorem obviněného S. S. vyjádřeným v podaném dovolání, dle kterého by měl nalézací soud zjišťovat, jakým způsobem bylo jednání popsané ve zjednodušené skutkově větě rozsudku Španělského soudu, tímto cizozemským soudem po hmotněprávní stránce vyhodnoceno podle španělského práva, či tyto skutečnosti sám po hmotněprávní stránce hodnotit v duchu českého práva a takto přijaté závěry následně přenášet na skutky, o nichž sám rozhoduje. Pokud by přitom dospěl k závěru, že jednání obviněného vymezené v rozhodnutí Španělského soudu naplňuje znaky trvajícího trestného činu, měl český nalézací soud dle obviněného v důsledku spojení tohoto cizozemským soudem již pravomocně odsouzeného jednání s jednáním nyní posuzovaným, upustit od vlastního hodnocení skutků vymezených obžalobou, a s ohledem na totožnost obligatorních znaků skutkové podstaty aplikovaného trestného činu všechna tato jednání (resp. jejich části) zahrnout pod jeden trvající trestný čin. Na prvním místě považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že koncepce trvajícího a pokračujícího trestného činu je koncepcí vycházející čistě z české právní úpravy, přičemž soudy členských států se mohou v důsledku zcela odlišného nazírání na problematiku skutku a jeho dělení (i přes jistý stupeň harmonizace trestněprávních norem v jednotlivých členských státech Evropské unie) ve skutkové větě zaměřit na zcela jiné skutkové okolnosti a jejich vymezení, které je důležité pro jejich vlastní hmotněprávní posouzení, a nikoli na takové skutkové okolnosti, jež jsou důležité pro posouzení hmotněprávní povahy skutku soudy České republiky. Současně přitom platí, že obviněným požadovaný postup soudům České republiky nejen že neumožňuje žádné zákonné ustanovení, nýbrž jej nelze ani z čehokoli analogicky dovodit, když z výše citovaných ustanovení § 43 odst. 4 a § 45 odst. 4 tr. řádu lze pomocí analogie legis usoudit na pravý opak. Smyslem těchto ustanovení, reagujících na odlišnou povahu rozhodnutí soudu jiného členského státu, totiž není zcela znemožnit soudům České republiky vést v těchto specifických případech trestní řízení, rozhodnout o vině a uložit trest za prokázané jednání, které je trestným činem (či jeho dílčími útoky), nýbrž umožnit jim provedení plného posouzení skutků, pro něž byl obviněný obžalován v České republice, a to za současného přihlédnutí k určitým odchylkám vyplývajícím z nutnosti zohlednit již existující rozhodnutí vydané soudy cizích suverénních států.

42. Bez možnosti zrušení či modifikace pravomocného soudního rozhodnutí jiného členského státu by výše uvedený postup, v němž by při posouzení hmotněprávní povahy skutku mělo být zohledňováno předchozí odsouzení soudu jiného členského státu, založil překážku věci pravomocně rozsouzené podle § 11 odst. 2 tr. řádu (k tomu viz níže), a to bez ohledu na závažnost právě posuzovaného jednání, pokud by již za sebemenší část svého jednání byl obviněný potrestán soudem jiného členského státu, a to i za situace, že by tento členský stát z důvodu odlišného hmotněprávního nazírání na spáchaný skutek v důsledku posouzení provedeného na základě cizího právního řádu např. vyčlenil z jednání pachatele jeho část za účelem vlastního projednání, zatímco u zbylé části skutků by předpokládal provedení trestního stíhání v České republice, jež by následovalo po extradici daného pachatele. Tímto postupem by zároveň nemohl být naplněn požadavek zákonnosti a obecné spravedlnosti trestního stíhání, přičemž v některých situacích by byl založen absurdní, nepřijatelný a nelogický výsledek vymykající se sociálně funkčnímu určení trestněprávní normy (kterého by rozumný zákonodárce stěží mohl chtít dosáhnout), jenž by byl v rozporu s principem svrchovanosti státu a oprávněnosti jeho zájmu na účinném postihu trestné činnosti pachatelů působících v mezinárodních zločineckých organizacích na jeho území bez ohledu na státní hranice.

43. V nyní posuzované věci byl obviněný S. S. odsouzen pravomocným rozsudkem soudu Španělského království pro trestný čin proti veřejnému zdraví velkého významu, trestný čin integrace do zločinecké skupiny a trestný čin manipulace s elektrickým proudem, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání třech roků a šesti měsíců, který byl nahrazen trestem vyhoštění z teritoria státu po dobu 5 let, a dále zvláštní zákaz uplatnění pasivního volebního práva po dobu trvání trestu, pokuta ve výši 427.023,78 Euro s osobní odpovědností v případě jejího neuhrazení do 30 dnů a desetiměsíční pokuta s poplatkem ve výši 4 Euro. Ve výroku o vině rozsudku soudu Španělského království je přitom pouze velmi obecně popsána činnost organizované skupiny ve vztahu k území Španělského království, na které se jmenovaný obviněný osobně podílel, a to za obecného vymezení některých forem jeho jednání, kterými měl obviněný vést proces pěstování drog, a bez bližšího časového vymezení. Předmětný rozsudek soudu jiného členského státu v relevantní části pouze konstatuje, že celá organizovaná skupina se zabývala pěstováním a distribucí marihuany, přičemž ve vztahu k osobě obviněného S. S. deklaruje především jeho vedoucí pozici v organizované skupině, která se trestné činnosti dopouštěla „alespoň v průběhu roku 2015 a počátkem roku 2016“. K tomuto je navíc nutno dodat, že rozhodnutí španělského soudu je svým obsahem zjevně zjednodušeno zejména v souvislosti se skutečností, že obvinění S. a R. se ke své trestné činnosti v něm vymezené v plné míře doznali. V řízení vedeném v České republice pak orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání obviněného S. S. za celkem čtyři dílčí skutky (oddělené konkrétním popisem jednání, kterého se obviněný měl dopouštět během přesných časových úseků, jež se sice částečně překrývaly, nicméně jejichž zahájení na sebe postupně navazovalo v časové souslednosti, jakož i s odlišením spolupachatelů trestné činnosti, s nimiž se jednotlivých jednání obviněný dopouštěl).

44. Za situace, kdy lze konstatovat, že skutky, pro které bylo vůči obviněnému S. S. na území České republiky zahájeno trestní stíhání, naplňují znaky pokračujícího trestného činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku, jelikož v jednání obviněného lze shledat dostatečně oddělené jednotlivé dílčí útoky, které jsou vedené jednotným záměrem, naplňují každý jednotlivě skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku, přičemž své závěry v bodech 68. až 71. odůvodnění svého rozhodnutí nalézací soud řádně odůvodnil, bylo jen toto právní posouzení dílčích skutků vymezených v usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. v podané obžalobě pro nalézací soud jakožto soud České republiky rozhodující. Za tohoto stavu tak nalézací soud již nemusel zkoumat otázku, zda za pokračující trestný čin považoval ve svém rozhodnutí zde vymezené jednání také španělský soud, případně jestli jej s ohledem na tento hmotněprávní závěr dostatečným způsobem reflektoval ve způsobu, jakým vymezil jím řešené jednání ve skutkové větě, přičemž v hodnocení nalézacího soudu neshledává Nejvyšší soud žádného pochybení.

45. K námitce obviněného ohledně porušení zásady ne bis in idem, jejímž účelem je zamezit nespravedlnosti, kterou by utrpěla osoba stíhaná nebo trestaná dvakrát za totéž deliktní jednání, Nejvyšší soud konstatuje, že Českou republiku zavazuje k mezistátnímu použití této zásady celá řada mnohostranných mezinárodních úmluv, jakož i unijní právo, přičemž stěžejním je zde čl. 54 ÚPSD. V souvislosti s tímto právním aktem je nezbytné vyzdvihnout interpretační úlohu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) na jehož rozhodovací praxi považuje Nejvyšší soud znovu za nutné upozornit, a to nad rámec judikatury SDEU a Evropského soudu pro lidská práva, na niž již vhodně poukázal v bodě 61. až 63. odůvodnění svého rozhodnutí také nalézací soud. Nejvyšší soud považuje za relevantní zejména rozhodnutí ze dne 18. 7. 2007 ve věci Norma Kraaijenbrink C-367/05, z něhož vyplývá, že posouzení pojmu „tentýž čin“ pro uplatnění článku 54 ÚPSD je věcí příslušných vnitrostátních orgánů, které musí zjistit, zda podstatné skutkové okolnosti v jednom i druhém řízení tvoří svou spojitostí v čase, v prostoru a svým předmětem neoddělitelný soubor. Jak již bylo také zdůrazněno v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, kritérium totožnosti skutkové podstaty činu nezávisí na právní kvalifikaci tohoto činu nebo chráněného zájmu.

46. Do vnitrostátní právní úpravy byla tato zásada zakotvena ustanovením § 11 odst. 2 tr. řádu. Trestní řád ovšem neobsahuje autentický výklad pojmu skutek, pročež je dle Nejvyššího soudu tento pojem (pro účely posouzení vzniku překážky založené rozhodnutím soudu jiného členského státu s ohledem na možné rozdíly v pojetí skutku v právní úpravě jednotlivých států) nutno vykládat ve světle nadnárodní právní úpravy a relevantní mezinárodní judikatury, jejímž projevem je právě ustanovení § 11 odst. 2 tr. řádu. Totožnost skutku přitom nelze chápat jako požadavek na naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v pravomocném rozhodnutí soudu jiného členského státu a obžalobou podanou v České republice, nýbrž postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, tedy zejména to, zda předmětná skutková jednání podle podstatných skutkových okolností představují soubor neoddělitelně spojených skutků v čase, v prostoru, jakož i svým předmětem, nikoli dle právní kvalifikace skutku.

47. Krajský soud v rámci svého rozhodování o existenci překážky ne bis in idem vyšel v bodech 56. až 67. odůvodnění svého rozhodnutí v prvé řadě ze skutečností uvedených v rozhodnutí soudu Španělského království, jakož i v obžalobě, která byla ve Španělském království na obviněného S. S. podána. Z těchto přitom (s ohledem na vymezení skutků a postup soudu) v předmětném rozhodnutí uzavřel, že v nich vymezené jednání v sobě nezahrnují dílčí útoky, kterých se obviněný dopustil v České republice a o nichž je zde vedeno předmětné trestní řízení. Tyto závěry následně shledal jako dostatečné i vrchní soud, který se s nimi plně ztotožnil v bodě 10. odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Taktéž Nejvyšší soud konstatuje, že v daném případě z dostupných materiálů bez důvodných pochybností vyplývá, že soud Španělského království odsoudil obviněného S. S. za skutek, kterýžto (navzdory jisté strohosti) dostatečně přesně vymezil jako jednání vztahující se k plantážím ve Španělském království a přepravě drog do zemí Evropské unie. Nejvyšší soud přitom vychází pouze z výroku o vině, avšak nadto považuje za vhodné poukázat také na výrok o trestu, v němž soud Španělského království výslovně konstatuje, že obviněný byl členem organizované skupiny zabývající se „v naší“ zemi kultivací, přepravou a distribucí ve velkém množství toxických drog nebo narkotických látek s rozvětvením po celé Evropě. Z rozsudku soudu Španělského království je současně zcela zjevné, že ohledně jednání obviněného uskutečněného na území České republiky zahraniční trestní jurisdikce výslovně ustoupila ve prospěch stíhání realizovaného po vydání (extradici) obviněných do České republiky. Zároveň nelze z dokumentů trestního řízení vedeného na území Španělského království toliko na základě zcela okrajového upozornění na skutečnost, že obviněný S. S. vykonává jakkoli nevymezené úkony také na území České republiky, považovat toto vyjádření za vymezení dílčí části skutku, pro který by obviněný měl být obžalován (a následně souzen) ve Španělském království.

48. Nejvyšší soud v návaznosti na výše uvedené ve shodě se soudy nižších stupňů dospívá k závěru, že jednání obviněného S. S., o němž bylo vedeno trestní řízení soudem Španělského království a které spočívá v tom, že se bez bližšího popisu konkrétních činností a jejich charakteristik podílel na účasti zločinecké skupiny, jež se zabývala pěstováním a přepravou marihuany (a to na území Španělského království s následnou přepravou drog do zemí Evropské unie), a trestní řízení ve vztahu k jednání tohoto obviněného spočívajícímu v tom, že na území České republiky v témže období zřídil, taktéž jakožto člen organizované skupiny, pěstírny marihuany (a to na konkrétních místech v České republice za účasti konkrétních osob a za stanovení konkrétního množství pěstovaného konopí), nelze v důsledku dostatečného oddělení nepřekrývajících se podstatných skutkových okolností charakterizovat jako totožný skutek ve smyslu § 11 odst. 2 tr. řádu. Nalézací soud přitom mohl z dostupných informací pouze konstatovat, že v předmětných skutcích je zřejmá totožnost především v osobě obviněného, jakož i v čase a způsobu jeho konání. To je však třeba považovat za nedostatečné, jelikož je zde výrazné odlišení v místě jednání, když rozhodnutí soudu Španělského království pouze podrobně popisuje vztah dotčeného jednání k španělským plantážím a nemovitostem jakožto místům spáchání trestného činu. Ze zjištěného skutkového stavu zároveň nevyplývá, že by předmět páchané trestné činnosti byl identický, když obviněný S. pouze simultánně konal obdobné činnosti na odlišných místech České republiky za účelem vypěstování či pokusu o vypěstování konkrétního množství konopí, u kteréhožto nebyla zjištěna žádná spojitost s konopím pěstovaným na území Španělského království.

49. O tentýž čin by se mohlo jednat například za situace, že by se u obou skutků jednalo o trestné činy spočívající ve vývozu a dovozu týchž omamných látek, stíhané v různých smluvních státech, jež je nutno v zásadě považovat za „tentýž čin“ ve smyslu ustanovení čl. 54 ÚPSD, jak bylo konstatováno např. v rozsudku ze dne 9. 3. 2006 ve věci Van Esbroeck C-436/04, ačkoli i zde bylo zdůrazněno, že konečné posouzení v tomto ohledu přísluší příslušným vnitrostátním orgánům. Je tedy namístě uzavřít, že rozhodnutí nalézacího soudu netrpí žádnou zásadní vadou, neboť v jeho rámci nalézací soud dostatečně posoudil, zda se v případě v něm specifikovaných dílčích skutků nejedná o totožné skutky, o nichž již bylo dříve pravomocně rozhodnuto soudem Španělského království, a zda tedy není dána překážka věci rozhodnuté ve smyslu judikatury SDEU, jakož i ustanovení § 11 odst. 2 tr. řádu.

50. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný dále namítl, že české soudy neaplikovaly ustanovení § 93 odst. 2 tr. zákoníku a při ukládání trestu, resp. při stanovení jeho druhu a výměry, nepřihlédly k trestům zvláštního zákazu uplatnění pasivního volebního práva po dobu trvání trestu, peněžitému trestu ve výši 427.023,78 Euro a desetiměsíční pokuty s denním poplatkem ve výši 4 Euro, které byly obviněnému uloženy již dříve Státním soudem Španělského království. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno (pokud jde o výrok o trestu) považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).

51. Podle ustanovení § 93 odst. 1 tr. zákoníku se pachateli v případě, jestliže pro týž skutek byl v cizině ve vazbě anebo potrestán orgánem cizího státu nebo mezinárodním soudním orgánem, započítá doba strávená ve vazbě nebo vykonaný trest do trestu uloženého soudem České republiky, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Obdobně postupuje soud, uložil-li pachateli trest úhrnný nebo souhrnný (§ 43) nebo společný trest za pokračování v trestném činu.

52. Podle ustanovení § 93 odst. 2 tr. zákoníku se v případě, není-li započítání vazby nebo trestu v cizině uloženého (odstavec 1) možné, a to zejména proto, že v cizině byl vykonán zcela nebo zčásti trest takového druhu, jaký trestní zákon nezná, přihlédne soud k této skutečnosti při stanovení druhu trestu, popřípadě jeho výměry.

53. Výše uvedené pravidlo se tedy obligatorně užije při ukládání trestu vedle obecných zásad pro ukládání trestních sankcí ve smyslu ustanovení § 38 odst. 1, § 39, § 41 a 42 tr. zákoníku. Z příslušného spisového materiálu je přitom zřejmé, že Krajský soud v Praze v bodě 81. prvostupňového rozhodnutí vyhodnotil dřívější trest uložený rozsudkem soudu Španělského království jakožto hlavní důvod pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby. V kontextu úvah o nemožnosti uložení společného trestu uvedených v témže odstavci je pak zcela zřejmé, že nalézací soud pojímal trest uložený v cizině ve svém celku a nezohlednil tedy pouze výlučně trest odnětí svobody, či jiný užší výčet konkrétních trestů. Na tyto úvahy následně navazuje ve svém druhostupňovém rozhodnutí Vrchní soud v Praze, který po zrušení výroku o trestu vyměřeném soudem prvního stupně ukládal obviněnému trest nový. Konkrétně přitom na straně 8. rozsudku v závěru odstavce 13. konstatoval, že nalézací soud pochybil, když u obviněných shledal podmínky pro užití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud následně v návaznosti na závěry nalézacího soudu konstatuje, že obvinění byli „fakticky“ postiženi trestem odnětí svobody, který jim po započtení vazby byl přeměněn na trest vyhoštění z teritoria státu na dobu pěti let a dále trestem peněžitým. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je přitom plně seznatelné, že především tyto tresty uložené v rámci předchozího odsouzení obviněného S. S. Státním soudem Španělského království považoval odvolací soud za důvod jak pro uložení trestu na samé spodní hranici trestní sazby, tak i pro zařazení obou obviněných (tj. S. S. a D. R.) k výkonu trestu do věznice mírnějšího typu. Z uvedeného je tedy zjevné, že žádný jiný z dříve uložených trestů nemohl dle Vrchního soudu v Praze jak samostatně (tedy ani obviněným zdůrazňovaný peněžitý trest, ani zvláštní zákaz uplatnění pasivního volebního práva), tak ani v souhrnu se všemi ostatními tresty, odůvodnit uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby, přičemž s těmito závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. V kontextu uplatněného dovolacího důvodu je tak s ohledem na výše uvedené namístě danou námitku obviněného shledat zcela neopodstatněnou.

54. Pakliže obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, je třeba uvést, že tento dovolací důvod je dán tehdy, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán. Tento důvod přitom nelze použít tehdy, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, známa již v původním řízení a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

55. Podle ustanovení § 30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

56. K tomu Nejvyšší soud dále uvádí, že zmíněné pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení přitom musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Naopak pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že určitý soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání konkrétní trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).

57. Nejde tedy toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. o to, kterak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Přitom důvody, které k rozšíření nestrannosti i o zmíněnou objektivní rovinu vedou, osvětlil Ústavní soud například ve svém nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, ve kterém uvedl: ,,Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“. Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739-740).

58. Konečně považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že vztah k projednávané věci nelze v obecné rovině vyvozovat toliko „ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů.“ (srov. DRAŠTÍK A., FENYK J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).

59. Z příslušného spisového materiálu je zřejmé, že obviněný námitku podjatosti předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze vznesl poprvé až ve svém odvolání ze dne 16. 2. 2019. V jejím rámci stejně jako v uplatněné dovolací námitce argumentoval, že soud v jeho případě předjímal výsledek předmětného řízení vedeného proti jeho osobě o části věci vyloučené k samostatnému projednání. Krajský soud v Praze totiž již v rozhodnutí vydaném v řízení vedeném pod sp. zn. 7 T 15/2017, v němž bylo rozhodováno samostatně o ostatních spoluobviněných, uvedl, že obviněný S. řídil a financoval činnost kolem pěstíren konopí. Vrchní soud v Praze následně ve svém druhostupňovém rozhodnutí k této námitce po přezkumu spisového materiálu konstatoval, že nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, když nezjistil žádná pochybení, jež by mohla ovlivnit správnost a zákonnost řízení.

60. Vycházeje ze shora uvedených závěrů, jakož i z konkrétních skutkových okolností dané trestní věci, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadenému usnesení vrchního soudu nelze stran rozhodování o námitce podjatosti předsedkyně senátu č. 7 T Krajského soudu v Praze, JUDr. Alexandry Chrdleové, vytknout žádné zásadní pochybení. Nejvyšší soud považuje za stěžejní skutečnost, že obviněným S. odkazované zmínění jeho postavení ve skupině v rámci řízení, v němž se nerozhodovalo o vině a trestu jeho osoby, nelze považovat za projev podjatosti předsedkyně senátu vůči němu, když tato okolnost nikterak nesvědčí o jejím neobjektivním přístupu v nyní posuzované věci. Uvedené skutkové okolnosti, jež vyplynuly z provedeného dokazování, totiž nelze považovat za vyjádření předběžného úsudku soudkyně o tom, že byl obviněným spáchán trestný čin, přičemž v něm nebyl jakkoli, byť jen naznačen, závěr o vině obviněného S. S.

61. Nejvyšší soud tedy v dané věci neshledal ničeho, co by zavdávalo důvodné pochybnosti o možném narušení principu nestranného a objektivního rozhodování v důsledku účasti předsedkyně senátu na odděleně vedeném řízení vůči osobám spoluobviněných, jenž by byly logicky podepřené reálnými skutečnostmi vyplývajícími z postavení či chování příslušné soudkyně za situace, kdy byly v rámci skutkových zjištění učiněných ohledně jednání spoluobviněných ve věci vyloučené k samostatnému projednání, konstatovány rovněž dílčí zjištění vztahující se k jednání obviněného S., a to bez jakýchkoli předběžných právních závěrů učiněných ohledně těchto zjištění. V žádném případě se tedy v důsledku výše uvedeného Nejvyšší soud nemůže ztotožnit s námitkou obviněného, z níž de facto vyplývá, že i při absenci zásadních, objektivních a relevantních skutečností by v každém případě, kdy o trestné činnosti spoluobviněných není rozhodováno ve společném řízení v důsledku vyloučení části věci k samostatnému projednání, měli ve vyloučených věcech rozhodovat vždy odlišní soudci, jelikož téměř vždy budou součástí skutkových zjištění učiněných v rámci dokazování během projednávání první z vyloučených věcí v důsledku úzké souvislosti těchto věcí také skutková zjištění učiněná ve vztahu k jednání obviněných, o jejichž vině je rozhodováno až následně v samostatném řízení, čímž by mělo dojít automaticky k ovlivnění soudce a v důsledku toho také k porušení zásady presumpce neviny.

62. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu byl v této věci obviněným S. S. uplatněn ve druhé z výše uvedených alternativ, neboť měl za to, že v řízení, které předcházelo zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu o jím podaném odvolání, byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b), e) a g) tr. řádu. Jelikož však Nejvyšší soud, jak je podrobně uvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou nižších soudů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným souběžně uplatněných dovolacích důvodů, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, pročež danou námitku obviněného neshledal nikterak důvodnou.

63. V dané věci nebylo shledáno, že by v rámci provedeného řízení došlo k porušení práva obviněného S. S. na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání odvolacích námitek, respektive nevyhovujícího odůvodnění jím napadeného rozsudku vrchního soudu. Naopak, odvolací soud se se zásadními námitkami obviněného, stejně jako s hlavními procesními i hmotněprávními aspekty dané věci, řádně vypořádal. V této souvislosti lze zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García proti Španělsku). V této souvislosti lze odkázat též na obdobně koncipovanou aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, či usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.

V.

Závěr

64. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním napadeným rozhodnutím vrchního soudu ani jemu předcházejícím postupem nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), g), e) a l) tr. řádu. Jelikož bylo dovolání obviněného S. S. dovolacím soudem shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

65. Jelikož Nejvyšším soudem nebylo na podkladě podaného dovolání a obsahu příslušného spisového materiálu v napadených rozhodnutích obou soudů nižších stupňů ani v jim předcházejícím postupu shledáno porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu, nebyly na straně dovolatele shledány ani takové důvody, jež by mohly vést k odkladu, resp. přerušení výkonu uloženého trestu ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu. Za tohoto stavu tak nebylo Nejvyšším soudem vyhověno předmětnému podnětu obviněného S. S., aniž by bylo s ohledem na vlastní rozhodnutí o podaném dovolání třeba o tomto podnětu rozhodnout samostatným výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. řádu).Poučení: Proti tomuto usnesení

V Brně dne 26. 8. 2020

JUDr. Tomáš Durdík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru