Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 787/2017Usnesení NS ze dne 27.09.2017

HeslaDovolací důvody
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.787.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 4126/17 ze dne 29.05.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jan Filip

IV. ÚS 18/18 ze dne 27.03.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaromír Jirsa


přidejte vlastní popisek

11 Tdo 787/2017-72

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2017 dovolání, která podali obvinění V. D. a P. S. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 12 To 80/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 7/2015 a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných V. D. a P. S. P. odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 3 T 7/2015, byl obviněný V. D. uznán vinným v bodech I. a II. zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě IV. zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a k trestu propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných. V další části rozhodnutí byl obviněný zproštěn obžaloby.

Obviněný P. S. P. byl citovaným rozsudkem uznán vinným v bodě III. zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných. V další části rozhodnutí byl obviněný zproštěn obžaloby.

Proti citovanému rozsudku podali obvinění, spoluobviněná společnost Alchema 2000, s. r. o., a státní zástupce odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 12 To 80/2016, ohledně obviněného V. D. napadený rozsudek k jeho odvolání a k odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil a nově rozhodl tak, že jej uznal vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu uložil trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Ohledně „zbylých skutků“ pak věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolání obviněného P. S. P. a odvolání státního zástupce v jeho neprospěch podle § 256 tr. ř. zamítl.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný V. D. dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že

a) přechovával nejméně dne 16. 7. 2014 ve svém bydlišti v K. n. O., T. ul., okr. Ch., ve sklepě domu v kartónové krabici od pracího prášku zn. Ariel Color celkem 5 balíčků po množství 994,4 g, 999,6 g, 992,9 g, 1002,8 g, 997,8 g, tedy celkem 4 987,5 g pseudoefedrinu ve formě soli hydrochloridu, který si opatřil od obviněného P., o průměrné čistotě 80,6 % báze, který byl při domovní prohlídce zajištěn, ze kterého by bylo možno vyrobit 3 606,9 g metamfetaminu,

b) dne 16. 7. 2014 nejprve předal v katastru obce M., okr. Ch., u T. r., agentu PČR (osobě vystupující ve smyslu § 102a tr. ř.) v kartónové krabici od pracího prášku zn. Ariel Mountain Spring celkem 5 balíčků pseudoefedrinu po množství 997,5 g, 993,6 g, 995,3 g, 993,7 g, 998,5 g, tedy množství 4 978,6 g pseudoefedrinu ve formě soli hydrochloridu, o průměrné čistotě 80 % báze, ze kterého by bylo možno vyrobit 3 583,3 g hydrochloridu metamfetaminu (pervitinu), který si opatřil od neustanovené osoby, a poté v provozovně ALCHEMA 2000, s. r. o., Ch., R., převzal od agenta PČR finanční hotovost ve výši 850 000 Kč za uvedený obchod,

přičemž efedrin a pseudoefedrin je uveden v kategorii 1 přílohy I. nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a v seznamu vybraných přípravků přílohy č. 1 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný P. S. P. dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že v dosud přesně nezjištěné době předcházející 16. 7. 2014 si od dosud nezjištěné osoby opatřil na přesně nezjištěném místě nejméně 4 987,5 g pseudoefedrinu průměrné koncentrace 80,6 % báze, tj. 4 010,9 g pseudoefedrinu, ze kterého by bylo možno vyrobit 3 606,9 g metamfetaminu (pervitinu), který nejpozději dne 16. 7. 2014 předal V. D. za účelem dalšího prodeje, když uvedené množství bylo zajištěno při domovní prohlídce, přičemž efedrin a pseudoefedrin je uveden v kategorii 1 přílohy I. nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 seznamu vybraných přípravků přílohy č. 1 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění dovolání, obviněný V. D. prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Lžičaře a obviněný P. S. P. prostřednictvím obhájce JUDr. Libora Janků. Oba obvinění ohledně dovolacího důvodu odkázali na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný V. D. ve svém dovolání uvedl, že během trestního řízení byla vytvářena konstrukce založená na spekulacích a domněnkách policejních orgánů, kterou následně soudy nekriticky převzaly. Trestní stíhání proti obviněnému bylo zahájeno, aniž by k tomu byl právem podložený důvod. V usnesení o zahájení trestního stíhání bylo uvedeno a v řízení tedy mělo být beze zbytku prokázáno, že obviněný nakupoval chemikálie, zejména jód a červený fosfor, které dále prodával, aby je kupující následně mohli využít k výrobě omamných a psychotropních látek. V usnesení je uveden „objem v tunách“. Jód a fosfor přitom podle obviněného nejsou prekursory drog. V dané době mohl každý subjekt v ČR nakupovat a prodávat červený fosfor bez omezení. Na tyto námitky pak obviněný navazuje přesvědčením, že je třeba posoudit, zda byl zákonný důvod k jeho sledování, odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a nasazení agenta. Prodej pseudoefedrinu pak považuje za vyprovokovaný ze strany policie. Je také přesvědčen, že muselo dojít k záměně krabic a nerespektování přísného režimu při zajišťování doličných věcí. Na krabici převzaté agentem policie zcela chybí krevní stopy, ačkoli se agent při převzetí zranil. Není také v souladu s běžnou praxí, aby byla krabice znalci doručena rozbalená. Obviněný má dále pochybnosti, zda byla dána příslušnost expozitury Národní protidrogové centrály v Ústí nad Labem a zda rozhodoval soud příslušný k vydávání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. V pořízených zvukových záznamech podle obviněného „existuje nesoulad“. Do těchto záznamů bylo podle něj zasahováno, neodpovídají délky hovorů. Z prvních dvou odposlechů neplyne také žádná dohoda o zboží, které agent kupuje. Ve třetím odposlechu odpovídá agent na něco, o čem účastníci vůbec nehovořili. Podle obviněného je zřejmé, že byly odposlechy upravovány a některé jejich části nebyly jako důkaz vůbec předloženy.

Podle obviněného policejní agent v důsledku důkazní nouze vyvíjel aktivitu a nabádal jej k protiprávnímu jednání. V řízení nebylo řádně vyhodnoceno, proč byl proveden předstíraný převod. Žádné kroky obviněného nenaznačovaly, že směřoval ke spáchání trestného činu. Naopak opakované nákupy chemikálií naznačují, že šlo o aktivní jednání policie. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný P. S. P. uvedl, že objektivní stránka trestného činu podle § 283 tr. zákoníku mohla být dílčím způsobem z jeho strany naplněna, avšak naplnění pouze objektivní stránky bez stránky subjektivní nemůže být dostačující k uznání trestní odpovědnosti. Soudy podle obviněného rezignovaly na splnění své povinnosti spočívající v tom, že úmyslné zavinění musí být spolehlivě prokázáno. Rozsudek odvolacího soudu nevychází podle obviněného ze zjištěného skutkového stavu věci. Pochybnosti o jeho vině nebyly hodnoceny v souladu se zásadou in dubio pro reo. Podle obviněného byly ve vztahu k němu od počátku dány pouze dva osamocené nepřímé důkazy. Není jisté, jakým způsobem policejní orgán manipuloval s obsahem obou zajištěných krabic. Jediná daktyloskopická stopa na jednom z obalů jednoho balíčku v jedné krabici od pracího prášku Ariel nemůže být dostatečným usvědčujícím důkazem. Soudy se podle obviněného nevypořádaly s tím, jakým konkrétním způsobem, ve které konkrétní době předcházející datu 16. 7. 2014 a od kterých konkrétních osob měl obviněný pseudoefedrin opatřit a jakým konkrétním způsobem jej měl obviněnému D. předat.

Obviněný dále namítá nezákonnost důkazů, která podle něj vyplývá z kolize svědecké výpovědi utajeného svědka – policejního agenta a písemného prohlášení Národní protidrogové centrály, Expozitury v Ústí nad Labem, že vůči obviněnému nebyly operativně pátrací prostředky použity. Obviněný si přitom před zahájením svého trestního stíhání byl vědom, že je objektem použití operativně pátracích prostředků, neboť si byl jist, že jednou z osob přítomných při domovní prohlídce v jeho bydlišti dne 14. 11. 2014 byl kontrolován při návštěvě servisu nákladních automobilů v N. u P. Policejní orgán se od tohoto tvrzení obviněného distancoval, avšak z důkazu výslechem policejního agenta vyplývá, že zjišťoval v tomto servisu informace o obviněném a jeho nákladních vozidlech a současně byl přítomen při domovní prohlídce v den zahájení trestního stíhání obviněného.

K otisku prstu dále obviněný uvedl, že osoba manipulující s balíčky pseudoefedrinu by musela zanechat otisky ve větším množství na více balíčcích i na samotné papírové krabici. S obviněným D. byli přáteli, je tedy logické, že se do jeho dispozice mohl dostat mikrotenový obal s otiskem prstu obviněného.

Druhým nepřímým důkazem je pak telefonní hovor s družkou spoluobviněného D., R. P., v nočních hodinách po zahájení trestního stíhání spoluobviněného. V závěru telefonátu R. P. obviněnému sdělila, že policejní orgán zajistil a odvezl „i to, co jste přivezl“. Podle obviněného se přitom jednalo o finanční prostředky, což prokázal listinným důkazem – smlouvou o půjčce ze dne 22. 7. 2013. Pokud R. P. nevěděla, že v papírové krabici od prášku Ariel se nachází omamná a psychotropní látka, neměla žádný důvod o tom s obviněným hovořit. Pokud to naopak věděla, musela by být účastnicí trestního řízení i v jiném postavení, než jen jako jednatelka obviněné právnické osoby. Dále pak obviněný poukázal na nesrovnalosti v označení obou papírových krabic a v tom, která byla předána v rámci předstíraného převodu a která byla nalezena v bytě spoluobviněného D.

Posledním důkazem v řetězci nepřímých důkazů je pak podle obviněného stopové množství pseudoefedrinu nalezené v kanystru zajištěném při domovní prohlídce v jeho bydlišti. Tento kanystr získal obviněný náhodou při své pracovní činnosti. Je totiž běžné, že řidiči kamiónů zanechávají prázdné kanystry na čerpacích stanicích a veřejných parkovištích, aby je mohly další osoby použít.

Soudy tak podle obviněného pochybily, pokud aplikovaly normu hmotného práva zvláštní části trestního zákoníku, neboť měly na zjištěný skutkový stav aplikovat pouze zásadu procesního práva in dubio pro reo. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 12 To 80/2016, zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí průběhu řízení a obsahu obviněnými podaných dovolání k jejich námitkám uvedl, že uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají a směřují pouze proti hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním, popřípadě proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení. S poukazem na uvedený dovolací důvod však není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

K dovolání obviněného V. D. státní zástupce uvádí, že jeho námitky zřetelně směřují mimo rámec uplatněného hmotněprávního důvodu. Obviněný mimo jiné zpochybňuje procesní postup v přípravném řízení, což však neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů, a z dovolání ani není patrné, v jakém směru by takový postup mohl mít vliv na správnost rozhodnutí soudů ve věci samé. Z námitek obviněného dále vyplývá, že jsou mj. zaměřeny proti právnímu hodnocení prodeje pomocných látek pro výrobu psychotropní látky metamfetaminu. Tyto námitky jsou však nepřípustné, neboť v daném rozsahu bylo rozhodnuto odvolacím soudem o vrácení věci soudu prvního stupně k novému rozhodnutí a nejsou tak doposud vůbec dány zákonné podmínky pro přezkoumání této otázky v dovolacím řízení. Konečné právní posouzení jednání obviněného v jeho celistvosti pak nemá dle názoru státního zástupce vliv ani na posouzení zákonnosti ve věci uskutečněných odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Předpoklady pro vydání příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu totiž byly zjevně v okamžiku jejich vydání splněny, na čemž nemůže ničeho měnit ani pozdější změna právní kvalifikace jednání obviněných, nadto pouze dílčí části. Zákonné předpoklady pro nařízení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu by byly naplněny též v případě prověřování podezření ze spáchání pouze trestného činu podle § 286 tr. zákoníku, neboť i v takovém případě by se jednalo o podezření ze spáchání trestného činu, k jehož stíhání zavazuje mezinárodní smlouva. Námitky obviněného zpochybňující splnění předpokladů pro vydání takových příkazů tak dle názoru státního zástupce nemají opodstatnění.

Státní zástupce se neztotožňuje ani s námitkou obviněného, že v daném případě bylo jeho jednání produktem nedovolené policejní provokace. Rovněž tato námitka spadá do kategorie námitek pouze procesní povahy, která však nemá náležitý odraz v zákonných dovolacích důvodech (§ 265b tr. ř.). Avšak vzhledem k tomu, že taková námitka může založit pochybnost o dodržení zásad spravedlivého procesu, je třeba se jí podle státního zástupce z tohoto hlediska zabývat. Pokud jde o případy nasazení agenta a využití předstíraného převodu, je třeba vždy pečlivě vyhodnotit, zda je bezpečně vyloučeno, že ve věci jde o nepovolenou ingerenci státní moci. V tomto směru státní zástupce odkazuje na podrobné zpracování hledisek rozhodných pro posouzení zákonnosti operativně pátracích prostředků v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 497/2012. Z tohoto rozhodnutí lze v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu, jenž zároveň aplikuje východiska Evropského soudu pro lidská práva, dovodit hlediska pro posuzování operativních pátracích prostředků obdobného druhu. Dle názoru státního zástupce těmto hlediskům soudní rozhodnutí zcela odpovídají, přičemž lze vyzdvihnout zejména velmi přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu nalézacího (str. 33-35). Odvolací soud se pak zabýval tvrzenou námitkou policejní provokace na str. 10-11 svého rozhodnutí, přičemž se s pečlivým odůvodněním soudu prvního stupně ztotožnil. Soudy se tak uvedenou námitkou obviněného v předchozím řízení již s náležitou mírou pozornosti zabývaly, přičemž s ohledem na jejich skutková zjištění možnost existence policejní provokace spolehlivě vyloučily. Dospěly k závěru, že policie disponovala relevantními poznatky o páchání trestné činnosti obviněnými, přičemž nasazení policejního agenta bylo až reakcí na tato zjištění. Také při prvním kontaktu agenta s obviněným vzešla prvotní iniciativa k obchodu s prekursorem. Byl to právě obviněný, kdo určoval objem dodávek prekursoru, a tedy i rozsah jím páchané trestné činnosti. Nebylo tak ani zjištěno, že by se policie podílela na vyšším rozsahu páchání trestné činnosti, aby u obviněného způsobila vyšší míru trestnosti jednání, že by policejní agent obviněného jakkoli přesvědčoval ke spáchání trestného činu, či jej vybízel k většímu rozsahu dodávek apod. Soudy dle názoru státního zástupce dostály své povinnosti vypořádat se řádně s námitkou obviněného, že byl k trestnému činu vyprovokován policií a zároveň vyloučily relevantní pochybnosti o okolnostech užití tohoto prostředku, zejména o časových souvislostech (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 291/03). Za těchto okolností tyto ani námitky obviněného nevykročily z rámce námitek procesní povahy, jež však pod zvolený dovolací důvod podřadit nelze. Pokud v dané věci došlo k uskutečnění většího počtu předstíraných převodů, je zřejmé, že se tak stalo ve vztahu k nákupu pomocných látek, tj. mimo rámec nyní předkládané věci, neboť prodej pomocných látek obviněným je součástí jednání, o němž doposud pravomocně nebylo rozhodnuto.

Za zcela neopodstatněnou pak považuje státní zástupce též námitku ohledně údajné záměny krabic s uloženým prekursorem. Taková námitka hraničí s nepravdivým osočením policejního orgánu ze zneužití pravomoci úřední osoby a vybočuje z mezí práva na obhajobu. Obviněný se může obhajovat způsobem, který uzná za vhodný, avšak právě s tou výjimkou, že nesmí jiného křivě obvinit ze spáchání trestného činu. Z tohoto důvodu nepovažuje státní zástupce vůbec za vhodné námitku obviněného blíže jakkoli komentovat a pouze odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který tuto námitku přesvědčivě vyvrátil (str. 35-38).

Pokud obviněný dále namítá údajnou nepříslušnost policejního orgánu v dané věci, není z dovolání podle státního zástupce zcela srozumitelné, o jaké důvody tuto svou námitku opírá, tím spíše není zřejmé, jaké hmotněprávní důsledky by tato tvrzená vada měla mít. Ani údajnou nepříslušnost konkrétního soudu činného v přípravném řízení obviněný nijak blíže nerozvádí. Pouze obecně tak státní zástupce uvádí, že právní úprava nezná „zásadu zákazu odnětí zákonnému policejnímu orgánu“ ve smyslu obdobném zásadě zákazu odnětí zákonnému soudci. O věcné a místní příslušnosti policejního orgánu přitom ve věci nejsou žádné relevantní pochybnosti (k jednání obviněného došlo mj. na území Ústeckého kraje, zároveň se jednalo o závažnou drogovou trestnou činnost spadající do věcné příslušnosti daného policejního útvaru). Pokud jde o místní příslušnost soudu v přípravném řízení, k vydání příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu došlo ještě před tím, nežli se k této otázce vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/2014. Navíc vzhledem k tomu, že k činnosti obviněného mělo docházet na různých místech Ústeckého kraje, ani místní příslušnost Okresního soudu v Ústí nad Labem tím nebyla vyloučena. Námitka údajné manipulace s pořízenými nahrávkami opět hraničí s nepravdivým osočením policejního orgánu ze zneužití jeho pravomocí. I zde tak státní zástupce odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 32-33).

Státní zástupce má za to, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť nezpochybňují samotné hmotněprávní posouzení jeho jednání, ale pouze procesní postup soudů a dalších orgánů činných v trestním řízení. Tento postup přitom nijak nezakládá pochybnost o případném porušení zásad spravedlivého procesu a tyto námitky nelze podřadit ani pod rozšiřující výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu judikatury Ústavního soudu.

Rovněž s dovoláním obviněného P. S. P. se státní zástupce neztotožňuje. I přes rozsáhlost jeho námitek strukturovaných do mnoha bodů je patrné, že také obsahově nekoresponduje s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný nadto část vad pouze konstatuje, aniž by bylo možno z obsahu podaného dovolání dovodit, na základě jakých argumentů.

Zpochybňuje-li obviněný naplnění subjektivní stránky jeho jednání, dle názoru státního zástupce se jedná o námitku hmotněprávní povahy pouze zdánlivě. Obviněný totiž tuto námitku odvíjí od toho, že mu zavinění ve formě úmyslu nebylo zákonným způsobem prokázáno, nikoli od právních předpokladů takového zavinění. V podstatě veškeré jeho námitky tak představují prostou polemiku s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, přičemž předestírá vlastní skutková zjištění. V tomto směru lze dle názoru státního zástupce bez dalšího odkázat na přesvědčivé a pečlivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 36-44). Část námitek tohoto obviněného pak postrádá konkrétní obsahovou vazbu na správnost napadených rozhodnutí. Ani v případě tohoto obviněného tak státní zástupce neshledává naplněným žádný ze zákonných dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).

Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Oba obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.

Veškeré námitky předestřené obviněnými v jejich mimořádných opravných prostředcích směřují proti procesnímu postupu orgánů činných v přípravném řízení, soudu prvního stupně při dokazování, resp. při hodnocení důkazů, případně proti postupu odvolacího soudu při výkonu jeho přezkumné pravomoci. K tomu lze pouze nad rámec dovolacího řízení konstatovat, že soudy logicky a přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vyvodily své skutkové závěry, a jejich zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Porušení práva na spravedlivý proces způsobené tzv. extrémním rozporem mezi ve věci provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními či jiným způsobem Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal. Téměř všechny námitky představují pouze opakování dosavadní obhajoby, přičemž soudy se s nimi již podrobně a důkladně vypořádaly.

Dovolání obviněného V. D. je navíc částečně nepřípustné, neboť směřuje do té části rozsudku soudu prvního stupně, která byla napadeným rozsudkem odvolacího soudu zrušena a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Zde tedy není pravomocné rozhodnutí ve věci samé a obviněný opakuje námitky, které odvolací soud uznal důvodnými. Pokud pak jde o námitky proti použití operativně pátracích prostředků, s těmi se vypořádal již soud prvního stupně a opakovat jeho závěry na tomto místě by bylo nadbytečné vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal v tomto směru žádné pochybnosti. Obviněný nepravdivě tvrdí, že policejní orgány neměly poznatky o jeho trestné činnosti. Naopak tyto poznatky byly velice konkrétní a v rozsudku soudu prvního stupně jsou konstatovány. O tzv. policejní provokaci také v žádném případě nelze hovořit. Zcela jasně to vyplynulo z provedeného dokazování a v podrobnostech lze opět odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Opakované nákupy chemikálií policejním agentem v dané situaci sloužily ke získání a následně udržení důvěry obviněného v situaci, kdy byl již nákup pseudoefedrinu domluven, pouze se časově odkládal. Z provedeného dokazování také jednoznačně vyplynulo, že obviněný velmi aktivně reagoval na zmínku agenta, že by potřeboval „hlavní surovinu“, sám se mu snažil prodat větší množství, než agent požadoval atd. Skutková zjištění jsou v tomto případě jednoznačná.

K námitkám údajné nepříslušnosti policejního orgánu a soudu rozhodujícího ve věci odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nelze nic uvést ani nad rámec dovolacího řízení, neboť je obviněný nijak nevysvětlil.

Obviněný P. S. P. přes značnou rozsáhlost ve svém dovolání z velké části pouze deklaruje výklad právních norem bez vazby na konkrétní vady, které by napadenému rozhodnutí vytknul. Obviněný sice namítá nenaplnění subjektivní stránky, resp. neprokázání zavinění, jak posléze upřesňuje, neuvádí však v tomto směru žádnou argumentaci a jeho námitky směřují do oblasti skutkových zjištění vztahujících se primárně ke stránce objektivní, tedy k jeho jednání. Jednotlivé důkazy přitom vytrhává z kontextu a snaží se je izolovaně zpochybnit. Údajnou nezákonnost důkazů pak dovozuje opět z vlastního výkladu jejich z kontextu vytržených částí. Částečně se pak obviněný domáhá takové míry konkretizace skutkových okolností, která není pro závěr o jeho vině potřebná a současně není reálná, neboť taková zjištění v trestním řízení nebyla učiněna. K jeho dovolání tak lze pouze nad rámec dovolacího řízení shrnout, že (jak již bylo výše řečeno) soudy logicky a podrobně vysvětlily, jak dospěly k daným skutkovým závěrům, a odůvodnění jejich rozhodnutí nebudí pochybnosti.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění V. D. a P. S. P. podali dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b odst. 1 tr. ř. Jejich dovolání proto Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 9. 2017

JUDr. Karel Hasch

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru