Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 759/2006Usnesení NS ze dne 26.01.2007

EcliECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.759.2006.1

přidejte vlastní popisek

11 Tdo 759/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Karla Hasche a JUDr. Stanislava Rizmana dovolání obviněného M. Š. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2006, sp. zn. 5 To 23/2006, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 114/2005, a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. sezrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2006, sp. zn. 5 To 23/2006, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. listopadu 2005, sp. zn. 2 T 114/2005.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. sezrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 1 tr. ř. serozhoduje tak, že obviněný

M. Š.

se uznává vinným, že

1) v blíže nezjištěné době od roku 1999 do konce roku 2003, jako trenér akrobacie T. B. P., v tomto období, a to v letech 1999 a 2000 ve sportovní hale T. B. v P., S., po skončení tréninku, ve více případech osahával rukou v rozkroku a na hrudníku svou svěřenkyni, cvičenku nezletilou T. K., která byla přitom vysvlečena do půli těla s tím, že jde o normální záležitost, o které se nesmí nikomu zmínit; dále pak v průběhu roku 2001 až do 1. května 2003, v místě svého trvalého bydliště v P., H., dále v místě svého přechodného bydliště v H. a v penzionu I., D. S. (SR), soustavně v několika desítkách případů s touto nezletilou svěřenkyní jako její trenér souložil a prováděl orální pohlavní styk; přitom od roku 1999 až do konce roku 2003 jí jako její trenér také omlouval nepřítomnost ve škole, neboť k těmto sexuálním aktivitám docházelo též i v době, kdy nezletilá plnila povinnou školní docházku, čímž jí umožňoval zameškávat výuku, rovněž jí ukazoval fotografie nahých dívek, nabízel, že ji také nahou vyfotí,

tedy jednak vykonal soulož s osobou mladší než 15 let a takovou osobu jiným způsobem pohlavně zneužil a čin spáchal na osobě svěřené jeho dozoru zneužívaje její závislosti,

jednak úmyslně vydal osobu mladší než 18 let nebezpečí zpustnutí tím, že jí umožnil zahálčivý a nemravný život,

2) v přesně nezjištěné době, v noci z 27. na 28. 11. 2004 po banketu Mezinárodního mistrovství České republiky ve sportovní akrobacii v J., v hotelu G. M., přivedl do hotelového pokoje nezletilou K. Č., kterou měl jako cvičenku T. B. na starosti a pod dohledem jako trenér, umožnil jí konzumovat alkohol, vybídl ji k ulehnutí na postel, na to k ní přilehl na lůžko a osahával ji na holém břiše, přes oblečení na prsou, snažil se jí vsunout ruku na prsa pod tričko a rovněž se pokoušel vsunout jí ruku za kalhotky a osahávat ji na genitáliích, čemuž se nezletilá odstrkáváním jeho ruky ubránila,

tedy zneužívaje závislosti osoby mladší 18 let a osoby svěřené jeho dozoru ji jiným způsobem pohlavně zneužil.

Tím spáchal

v bodě 1) jednak trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., jednak trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2003,

v bodě 2) trestný čin pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák.

a odsuzuje se za to

podle § 242 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon se podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazuje do věznice s ostrahou.

Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. se mu dále ukládá trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu práce s dětmi na dobu 5 (pěti) let.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. listopadu 2005, sp. zn. 2 T 114/2005, byl obviněný M. Š. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 a 2 tr. zák. (bod 1. a 2., pokud jde o jednání do 1. 5. 2003), trestným činem pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. (bod 2., pokud jde o jednání od 2. 5. 2003, a bod 3.) a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. a byl mu za to uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let s výkonem ve věznici s ostrahou a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu práce s mládeží na dobu pěti let.

Podle zjištění obvodního soudu se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že:

- v přesně nezjištěné době počínaje rokem 1999 do roku 2001 ve sportovní hale T. B. v P., S., kde působil jako trenér, po ukončení tréninku opakovaně osahával rukou v rozkroku a na hrudníku nezletilou T. K., vysvlečenou do půli těla a požadoval po ní, aby o jeho jednání nikomu nevyprávěla, že je to normální a jde o jejich společné tajemství,

- v přesně nezjištěné době od roku 2001 do konce roku 2003 opakovaně a soustavně v několika desítkách případů s nezletilou T. K., souložil a prováděl orální sex, ukazoval jí fotografie nahých dívek a nabízel jí, že ji vyfotí vysvlečenou – což ona odmítla, a to v místě svého trvalého bydliště v bytě na adrese P., H., v místě přechodného bydliště v pronajatém domě na adrese H., k čemuž docházelo opakovaně i v době, kdy měla být nezletilá ve škole, přičemž takto zameškanou povinnou školní docházku jí, bez vědomí jejích rodičů, opakovaně omlouval pod záminkou tréninků či závodů, a dále s nezletilou několikrát souložil o jarních prázdninách v únoru roku 2003 v penzionu I., D. S., SR, kam společně vyjeli sami dva na čtyřdenní pobyt, přičemž rodiče nezletilé mylně informoval, že jde o společnou akci více cvičenců T. B.,

- v přesně nezjištěné době v noci z 27. na 28. 11. 2004 po banketu Mezinárodního mistrovství České republiky ve sportovní akrobacii v J. v hotelu G. M., přivedl do hotelového pokoje nezletilou K. Č., kterou měl jako cvičenku T. B. na starosti a pod dohledem jako trenér, umožnil jí konzumovat alkohol, vybídl ji k ulehnutí na postel, nato k ní přilehl na lůžko a osahával ji na holém břiše, přes oblečení na prsou, snažil se jí vsunout ruku na prsa pod tričko a rovněž se pokoušel vsunout jí ruku za kalhotky a osahávat ji na genitáliích, čemuž se nezletilá odstrkáváním jeho ruky ubránila.

O odvolání obviněného rozhodl Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 9. února 2006, sp. zn. 5 To 23/2006, napadeným usnesením tak, že odvolání obviněného M. Š. jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti shora označenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. Š. za splnění všech formálních a obsahových náležitostí dovolání, jež opřel o dovolací důvody předvídané ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

V úvodu tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný zdůraznil, že si je vědom toho, že dovoláním se zásadně nelze domáhat přezkoumání správnosti skutkových zjištění, na nichž je založeno rozhodnutí soudů. Protože se v posuzované věci trestné činnosti vůbec nedopustil, tak upozorňuje na to, že skutková zjištění soudů jsou ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, a to z důvodů podrobně rozvedených pod bodem II. podaného dovolání, a proto je i v tomto směru dán prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu.

Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak spatřuje v nesprávné právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu jako trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. (skutek pod bodem 1. a pod bodem 2., do dne 1. 5. 2003) a trestného činu pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. (skutek pod bodem 2., ode dne 2. 5. 2003, a skutek pod bodem 3.).

Dovolatel především zdůraznil, že ve vztahu ani k jedné z obou poškozených nebyl naplněn zákonný znak vyžadovaný ustanovením § 242 odst. 2 tr. zák. a § 243 tr. zák. spočívající ve zneužití jejich závislosti na obviněném, přičemž poškozená T. K. navíc nebyla ani osobou svěřenou jeho dozoru. S odkazem na odbornou literaturu a judikaturu (č. 29/1985 Sb. rozh. tr., Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004; Sovák Z. K problematice pohlavního zneužívání z pohledu platné trestně právní úpravy, In: Trestní právo, 1996, č. 7 – 8) dovolatel vyložil, že žákyně základní školy či mládežnického oddílu jsou sice obecně ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1, 2 tr. zák. ve vztahu k vedoucím těchto oddílů závislé a svěřené jejich dozoru, ne však v případě poškozené T. K. Z výpovědi poškozené a ze znaleckého posudku MUDr. K. jednoznačně plyne, že její vztah k dovolateli byl velmi silného citového charakteru a poškozená jej považovala za vztah milenecký. Poškozená nebyla na dovolatele odkázána ani nebyla omezena svoboda jejího rozhodování, neboť atributem mileneckého vztahu je jeho dobrovolnost, tedy možnost vztah kdykoliv ukončit. Případná závislost poškozené na obviněném je tedy vyloučena a obdobné závěry je třeba učinit i ohledně jeho dozoru nad touto poškozenou, neboť i z její výpovědi vyplývá, že pokud s ním trávila svůj volný čas, nečinila tak proto, že by tímto plnila pokyny dovolatele z titulu jeho postavení vedoucího (trenéra), nýbrž byla s ním coby jeho milenka. Pokud by byly skutkové závěry soudů správné, pak by čin obviněného vůči poškozené T. K. v bodech 1) a 2) v období do 1. 5. 2003 vykazoval zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání jen podle odst. 1 § 242 tr. zák., a nikoliv též podle odst. 2 téhož ustanovení.

Jestliže mezi obviněným a poškozenou T. K., a to podle verze samotné poškozené, existoval milenecký poměr, pak je vyloučeno, aby v době od 2. 5. 2003 mohl současně zneužívat její závislosti ve smyslu ustanovení § 243 tr. zák. Proto byl nesprávně uznán vinným i tímto trestným činem.

Soudy nesprávně posoudily jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. též jeho jednání vůči poškozené K. Č. I za situace, kdy tato poškozená mohla být svěřena jeho dozoru, tak v žádném případě nebyla dána její závislost na obviněném. Nebyla na dovolatele odkázána a ani svoboda jejího rozhodování nebyla nijak omezena, což je zřejmé i z toho, že na podkladě její výpovědi soudy zjistily, že hned zpočátku odmítla jakékoliv pohlavní aktivity a obviněný poté dalšího jednání ihned zanechal. V tomto směru dovolatel poukázal na judikaturu (č. 17/1982, č. 90/1956 Sb. rozh. tr.), která vyznívá ve prospěch jím zastávaného právního názoru. Problematická je i kvalifikace soudy zjištěného jednání jako „pohlavní zneužívání“, neboť z jeho strany se jednalo pouze o „úvodní dotyky“, kterými pro odpor poškozené pokus dovolatele skončil. S ohledem na věk poškozené a povahu vlastního jednání obviněného nešlo o takové sexuální aktivity, které by bylo možno vůbec označit za pohlavní zneužívání ve smyslu ustanovení § 243 tr. zák.

V další části dovolání obviněný vytkl soudům nedostatky ve skutkových zjištěních s tím, že nesprávně vycházely výhradně z výpovědí obou poškozených, které hodnotily jako nezpochybnitelné, zatímco důkazy svědčící ve prospěch obviněného pokládaly jako ryze účelové. K tomu dovolatel odkázal na nálezy Ústavního soudu, a to sp. zn. III. Ús 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03, III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04.

Své výhrady ke svědectví poškozené T. K. pak konkretizoval tím, že soudy jednostranně přijaly její verzi posuzovaného případu, ponechaly bez povšimnutí rozpornost jejího svědectví a nepřihlédly k jiným důkazům, které zpochybňovaly výpověď této poškozené. V této souvislosti poukázal např. na prohlášení jeho spolupracovníků, že mezi poškozenou a dovolatelem pozorovali pouze čistě trenérský vztah a žádného náznaku oboustranného mileneckého vztahu si nevšimli. Ve všech případech přitom jde o zodpovědné a zkušené pracovníky s dětmi, kteří by partnerský vztah dovolatele s poškozenou zaznamenali, netolerovali by jej a snažili by se mu zabránit. Zdůraznil, že poškozená byla problémovým dítětem, o které se dovolatel ve svém volném čase staral, neboť rodina poškozené na její problémy nereflektovala. Poškozená má problémy i v současnosti, sama vypověděla že pije, kouří a bere drogy, tomu koresponduje i výpověď svědkyně M. B. Poškozená je rozporuplnou osobností, neboť na jednu stranu dovolatele svou výpovědí usvědčuje, na stranu druhou podaného trestního oznámení lituje. V souvislosti se skutkovými zjištěními soudů stran výletu dovolatele a poškozené do V. T. v únoru roku 2003 poukázal na svědecké výpovědi M. B. a T. H., z nichž je zřejmé, že jim a rovněž dalším osobám nabídl účast na tomto výletu, a pouze z důvodu jejich vytíženosti nebo nezájmu, odjel jen s poškozenou. Poškozená informovala své rodiče o výletu sama a rovněž jim sdělila, že se výletu účastní další cvičenky. Soudy pochybily i v závěru, že v průběhu pobytu na S. dovolatel s poškozenou několikrát souložil, když tato skutečnost nevyplývá ani z výpovědi samotné poškozené.

Ke skutkovým zjištěním soudů stran druhé poškozené K. Č. dovolatel zdůraznil, že pokud její výpověď byla jediným usvědčujícím důkazem, měly soudy zvláště pečlivě posuzovat její hodnověrnost. Podle dovolatele, sama poškozená jej vyzvala k ulehnutí na společné lůžko, ačkoliv jí nabízel, že bude spát mimo. Pokud by se následně vše odehrálo podle tvrzení poškozené, je nanejvýš nepravděpodobné, že by na pokoji spící svědek V. H. nic neslyšel. Rovněž chování poškozené následujícího rána neodpovídá tvrzeným událostem předcházejícího večera. Poškozená byla po ránu klidná, posnídala s ostatními a se svým zážitkem se svěřila kamarádkám až po několika hodinách. Do té doby komunikovala poškozená i s dovolatelem zcela normálně, což ve svých výpovědích potvrdili i svědci V. H. a A. L. Normální byla komunikace i při dalších setkáních na trénincích, což ve své výpovědi potvrdila i samotná poškozená.

Soudy dále pochybily, pokud jeho jednání ve vztahu k poškozené T. K. kvalifikovaly též jako trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. Obviněný se o poškozenou staral i nad rámec svých trenérských povinností, pomáhal jí s jejími školními i životními problémy, v žádném případě neomlouval její nepřítomnost ve škole z jiných, než sportovních důvodů, a rozhodně neučinil nic, co by jí umožňovalo vést zahálčivý a nemravný život. Tento skutek se vůbec nestal, resp. obviněný se úmyslně nedopustil žádného jednání, které by mohlo vést k závadovému způsobu života poškozené T. K.

V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatel zopakoval procesní námitku obsaženou již v odvolání, a to že poškozená T. K. nebyla jako svědkyně řádně poučena podle § 101 tr. ř. o tom, že má právo odepřít výpověď. Jestliže byl obviněný pro poškozenou osobou blízkou ve smyslu ustanovení § 89 odst. 8 tr. zák., neboť ho pokládala za milence, pak měla být o tomto právu náležitě poučena. Výpověď této poškozené byla přitom jediným důkazem proti dovolateli, který by neexistoval za situace, kdyby poškozená využila svého práva a nevypovídala, což by s ohledem na její věk a psychický stav bylo možno očekávat.

V závěru dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2006, sp. zn. 5 To 23/2006, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. listopadu 2005, sp. zn. 2 T 114/2005, a podle § 265l tr. ř. přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby ji znovu projednal a rozhodl.

Z vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně vyplývá, že dovolání obviněného považuje za zjevně neopodstatněné, resp. nedůvodné. Argumentací obviněného se zabýval již odvolací soud, když konstatoval, že všechny znaky skutkových podstat předmětných trestných činů byly naplněny, protože z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný navázal zejména s poškozenou T. K. sexuální vztah dlouho před dovršením jejího patnáctého roku věku, s cílem připoutat si ji k sobě, a jako její trenér tak zneužil její závislosti na sobě. Obdobně postupoval i ve vztahu k poškozené K. Č. V závěru vyjádření státní zástupkyně konstatovala, že v posuzované věci nejde ani o případ extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť obviněný je usvědčován nejen svědectvím obou poškozených, ale i výpověďmi dalších svědků a závěry znaleckých posudků. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., resp. v rámci veřejného zasedání dovolacího soudu navrhla, aby dovolání obviněného bylo jako nedůvodné podle § 265j tr. ř. zamítnuto.

Protože Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k odmítnutí dovolání (§ 265i odst. 1 tr. ř.), přezkoumal ve veřejném zasedání v intencích ustanovení § 265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost dovoláním napadených výroků, a to v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení, jež napadenému rozhodnutí předcházelo, a poté dospěl k závěru, že podanému dovolání obviněného lze zčásti přisvědčit.

Důvod dovolání předvídaný ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním (hmotně právním) posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Především je tedy třeba konstatovat, že v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění rozhodnutí), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného (mírnějšího) trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem.

Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže uvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví), jež mohou být pak podrobněji rozvedena, popř. doplněna v odůvodnění soudního rozhodnutí.

Dále je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005, usnesení ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 8 Tdo 595/2006, a další), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 a další).

S ohledem na tyto obecné úvahy lze v posuzované věci již na tomto místě konstatovat, že ne všechny dovolatelem namítané vady lze podřadit pod výše označený a jím uplatněný dovolací důvod, což ostatně dovolatel ve svém podání též sám konstatuje.

Dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je předvídán ve dvou alternativách. Jednak je dán tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, jednak byl-li v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím (tj. rozhodnutí o zamítnutí či odmítnutí řádného opravného prostředku) dán důvod dovolání uvedený v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V obecné rovině lze ještě připomenout, že výčet dovolacích důvodů v ustanovení § 265b tr. ř. je taxativní a že (jak bylo již shora zdůrazněno) nestačí pouhé formální označení či citace některého z nich, ale že námitky dovolatele, které podle něj zakládají ten který uplatněný dovolací důvod, jej také skutečně musí též obsahově naplňovat.

V posuzované věci je k posléze citovanému dovolacímu důvodu uplatněnému dovolatelem /tj. k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř./ zapotřebí uvést, že evidentně nepřichází v úvahu uplatnění jeho první alternativy, neboť tato směřuje na případy, kdy nesprávným postupem soudu druhé instance byl obviněnému ve skutečnosti odepřen přístup k věcnému přezkoumání prvoinstančního rozhodnutí soudu v řádném opravném řízení (např. bylo-li včas podané odvolání zamítnuto pro jeho údajnou opožděnost postupem podle § 253 odst. 1 tr. ř.). V této věci ovšem odvolací soud učinil dovoláním napadené rozhodnutí poté, co postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a o podaném odvolání věcně rozhodl tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Pokud jde o druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, pak tato je založena tím, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl po jeho věcném posouzení zamítnut řádný opravný prostředek, je dán některý z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Jako důvod zakládající tuto alternativu však nelze pokládat procesní námitku dovolatele spočívající v tvrzení, že poškozená T. K. nebyla jako svědkyně řádně poučena, neboť se jí nedostalo dostatečné poučení o jejím právu odepřít svědeckou výpověď, a to s ohledem na svůj blízký (tj. milenecký) vztah k obviněnému. Tato procesní námitka tedy nenaplňuje ani jednu z obou alternativ zakládajících důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Přitom se jedná o námitku, která leží nejen mimo tento dovolací důvod, ale též mimo jakýkoliv jiný zákonný důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b tr. ř. Jestliže je dovolání podáno z jiného než zákonného důvodu, pak na tuto situaci pamatuje ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud by tedy dovolání nebylo podáno též z jiného (zákonného) důvodu, pak v takovém případě by bylo nutno je odmítnout. Pro úplnost je ovšem třeba dodat, že výhrady dovolatele vztahující se k nedostatečnému poučení poškozené T. K. nejsou namístě. Jak vyplývá z obsahu protokolu o jejím výslechu, jak v přípravném řízení ze dne 25. 5. 2005 (č. l. 91), tak v hlavním líčení ze dne 22. 9. 2005 (č. l. 204), byla poškozená jako svědkyně poučena plně v souladu s trestním řádem s tím, že poučení porozuměla a neshledala důvodu k tomu, aby v předmětné věci nevypovídala. Ostatně v této souvislosti nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že její výslech se konal po uplynutí téměř osmnácti měsíců od ukončení jejího vztahu s obviněným, přičemž svědkyně uvedla, že se s obviněným již nestýká. Lze tak uzavřít, že námitka dovolatele, byť nacházející se mimo zákonné důvody dovolání, je i po věcné stránce evidentně nedůvodná.

Pokud jde o druhý odvolatelem uplatněný dovolací důvod, tj. podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatel pod něj podřadil dva okruhy dovolacích námitek. První z nich představují jeho výhrady ke skutkovým zjištěním obou soudů s tím, že dovolatel tyto námitky uplatňuje i přes vědomí, že sice nenaplňují žádný zákonný dovolací důvod, avšak domáhá se jejich posouzení ve světle jím uváděných nálezů Ústavního soudu. Ve shodě s dovolatelem může Nejvyšší soud konstatovat, že jeho výhrady směřující vůči skutkové stránce věci skutečně nejsou podřaditelné pod žádný dovolací důvod, a že tudíž ve vztahu k nim formálně není založena ani přezkumná povinnost (přezkumné oprávnění) dovolacího soudu. V důsledku toho by byl namístě postup uvedený již výše ve vztahu k dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. bylo by nutno v tomto rozsahu podané dovolání odmítnout postupem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud pak s přihlédnutím v dovolání citovaným nálezům Ústavního soudu pokládá za nutné zdůraznit, že v posuzované věci se z hlediska existujících skutkových podkladů pro rozhodnutí nižších soudů a z nich vyvozených právních závěrů o vině obviněného M. Š. nejednalo o situace, na které se vztahuje odvolatelem uváděná rozhodovací praxe Ústavního soudu.

Výtky dovolatele směřující k údajným skutkovým nedostatkům rozhodnutí soudů nižších stupňů se týkaly zejména jejich postupu při vyhodnocení svědeckých výpovědí obou poškozených, neboť namítal, že jejich svědectví bylo hodnoceno jako věrohodné, aniž se soudy zabývaly obsahem jiných důkazů, které tyto výpovědi zásadně zpochybňovaly. Dále vytkl, že některé skutkové závěry soudů (např. skutečnost, že během pobytu ve V. T. došlo mezi obviněným a poškozenou T. K. k opakovaným souložím, že tato poškozená sama nepravdivě informovala své rodiče o účastnících cesty do V. T.) nemají podklad ani ve výpovědi poškozené T. K. Stejně tak ve vztahu k její svědecké výpovědi namítl, že soudy jen na jejím podkladě nesprávně dovodily, že poškozené umožnil vést zahálčivý a nemravný způsob života, když tato skutečnost nevyplývá z žádného jiného důkazu. Pokud T. K. skutečně takový způsob života vedla, nestalo se tak v důsledku jeho jednání. Rovněž vytkl, že soudy při posuzování věrohodnosti výpovědi poškozené K. Č. nepřihlédly k jejímu chování v době po údajném spáchání činu, nepřihlédly k výpovědím svědků, kteří s ní hovořili a kteří na ní nic zvláštního nezpozorovali a nechaly bez povšimnutí svědectví V. H. a A. L.

K těmto výhradám obviněného je třeba připomenout, že povaha posuzované trestné činnosti s přihlédnutím ke zpravidla užšímu okruhu dostupných důkazních prostředků vyžaduje velice pečlivé zhodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud však v tomto ohledu neshledává důvodu k nějakým výtkám na adresu obou nižších soudů. Jak je patrno z obsahu spisu, a zejména i z průběhu konaných hlavních líčení, věnoval již soud prvního stupně této otázce mimořádnou pozornost, provedl dokazování v potřebném rozsahu a důkazy také náležitě vyhodnotil, tedy nijak se neodchýlil od požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Hodnotící úvahy pak přesvědčivě a logicky vyložil v odůvodnění svého rozsudku (zejména str. 9 až 13). Stejně tak pečlivě se věcí zabýval i odvolací soud, jenž se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a náležitým způsobem se vypořádal s uplatněnými odvolacími námitkami obviněného. Přitom je nutno konstatovat, že podstatná část námitek dovolatele je již obsažena v jeho odvolání. Lze zdůraznit, že soudy si provedeným dokazováním vytvořily náležitý skutkový podklad pro posouzení věrohodnosti obou poškozených, vycházely nejen z jejich výpovědí, ale poukázaly též na závěry znaleckého posudku MUDr. K., které vyzněly v neprospěch obviněného; přihlédly i k tomu, že obviněný přiznal vztah k jedné ze svých dřívějších cvičenek (k A. L.), byť k tomu mělo dojít po osmnáctém roku jejího věku (č. l. 202). Soudy také nepřehlédly, že ve vztahu k poškozené T. K. obviněný připustil jisté nestandardní a neobvyklé vzájemné vztahy (např. opakované návštěvy poškozené v místě jeho trvalého i přechodného bydliště, společné sledování televize, společný několikadenní pobyt ve V. T.). Pokud jde o námitku, že poškozená T. K. nevypovídala nic o pohlavních stycích s obviněným v době jejich pobytu v D. S., tak je třeba poukázat na její výpověď z přípravného řízení (č. l. 91), v níž mimo jiné uvedla, že tam „s obviněným spali spolu skoro každý den“. K námitce, že obviněný neuváděl rodičům poškozené T. K., že do V. T. pojede více osob, je třeba uvést, že tato skutečnost není zpochybňována, ale zůstává faktem, že nakonec jel sám se čtrnáctiletou dívkou do ciziny na několik dnů za účelem společného pobytu v jednom pokoji. Soudy také nepřehlédly svědecké výpovědi manželů K., kteří poukázali na zcela nepříhodný obsah SMS zpráv, které obviněný poškozené zasílal. Obdobně pak manželé Č. popsali stav dcery po jejím návratu z J. V ostatních podrobnostech lze dále odkázat na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. Ze všech těchto důvodů je tedy zřejmé, že poukaz dovolatele na jím citované nálezy Ústavního soudu je v této věci nepřípadný.

Druhý okruh dovolacích námitek, které dovolatel podřadil pod dovolací důvod předpokládaný ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahuje námitky relevantní z hlediska tohoto dovolacího důvodu, jakož i námitky, které jsou současně zčásti důvodné.

Podstata argumentace dovolatele spočívá ve tvrzení, že soudy učiněná skutková zjištění nenaplňují zákonné znaky skutkové podstaty mu přisouzených trestných činů pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 2 a podle § 243 tr. zák. a že měl být uznán vinným toliko trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., a to jen ve vztahu k poškozené T. K. Jak již bylo výše rozvedeno, dovolatel opírá tuto svou argumentaci o právní názor, podle něhož poškozená T. K. nebyla v postavení osoby svěřené jeho dozoru a v případě obou poškozených nezneužil jejich závislosti na něm k pohlavnímu zneužívání. Zdůraznil, že v případě poškozené T. K. existoval mezi nimi milenecký vztah, který vylučuje zneužití její závislosti ve smyslu zákonného znaku vyžadovaného výše uvedenými skutkovými podstatami. V případě poškozené K. Č. pak bylo zjištěno, že hned zpočátku odmítla jeho pohlavní aktivity a obviněný od dalšího jednání upustil, a nemohlo tak dojít k jakémukoliv zneužití její závislosti na něm. Navíc se jednalo o takové dotýkání poškozené, které nemá ani povahu pohlavního zneužívání.

K těmto námitkám obviněného je nejprve třeba v obecné rovině připomenout, že trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který vykoná soulož s osobou mladší patnácti let, nebo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije, jestliže spáchá tento čin na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti.

Trestného činu pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. se dopustí pachatel, který zneužívaje závislosti osoby mladší než osmnáct let nebo osoby svěřené jeho dozoru, přiměje ji k mimomanželské souloži, nebo kdo takové osoby, zneužívaje její závislosti, jiným způsobem pohlavně zneužije.

I když dovolací námitky obviněného nesměřovaly vůči nesprávnosti právní kvalifikace, nýbrž se vztahovaly toliko ke skutkovým okolnostem, tak pro úplnost lze připomenout, že trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2003 se dopustí pachatel, který vydá, byť i z nedbalosti, osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že jí umožní vést zahálčivý nebo nemravný život.

K dovolacím námitkám obviněného týkajícím se jeho činu vůči poškozené T. K. je třeba uvést, že zákonný znak trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 2 tr. zák., že jde o spáchání činu „na osobě svěřené“ dozoru pachatele, je dán v případech, kdy pachatel má právo a povinnost nad takovou osobou dohlížet a bdít nad ní. Tak je tomu především u rodičů vůči dětem, ale také např. u vychovatele či učitele vůči chovancům a žákům, u manžela matky dítěte žijícího s ním ve společné domácnosti, u vedoucího uměleckého souboru vůči jeho členům (srov. č. 28/1985, č. 29/1985 Sb. rozh. tr., dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 7 Tdo 638/2003, a ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1552/2005).

Naplnění zákonného znaku spáchání trestného činu pohlavního zneužívání na osobě svěřené dozoru pachatele „zneužívaje její závislosti“ vyžaduje, aby poškozená osoba souhlasila se souloží nebo jiným způsobem savého pohlavního zneužití pod určitým psychickým nátlakem, tedy aby tak učinila ve stavu, kdy je v určitém směru na pachatele odkázána a tím je omezena svoboda jejího rozhodování, čehož pachatel využije k realizaci svých záměrů (srov. č. 90/1956 a č. 17/1982 Sb. rozh. tr.).

Dovolatel se domáhal posouzení svého činu vůči poškozené T. K. pouze podle základní skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. s tím, že není naplněn ani jeden z výše rozvedených zákonných znaků podmiňujících vyšší trestnost činu. Z dikce zákona vyplývá, že oba tyto znaky musí být dány současně a již absence jednoho z nich znamená, že čin nelze posoudit podle druhého odstavce § 242 tr. zák. V posuzované věci však o takový případ nejde. Pokud jde o jednání obviněného vůči poškozené T. K. popsané v bodě 1. a 2. rozsudku soudu prvního stupně v období do 1. 5. 2003 (tj. do doby, než poškozená dovršila patnáctý rok věku), lze pro úplnost konstatovat, že dovolatelem není zpochybňováno (z hlediska jím uplatněného dovolacího důvodu) splnění všech dalších zákonných podmínek pro naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., tzn. vykonání soulože a jiného pohlavního zneužívání (např. orální sex) osoby, o které obviněný bezpečně věděl, že je mladší než patnáct let. Stejně tak není dovolatelem zpochybňováno, že omlouváním nepřítomnosti poškozené ve škole v době, kdy ji obviněný pohlavně zneužíval, v důsledku čehož zanedbávala povinnou školní docházku, předčasným rozvinutím pohlavního života u jedenáctileté dívky, jsou naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. Způsobilost vydat takovým jednáním poškozenou v nebezpečí zpustnutí soudy správně spatřovaly v tom, že obviněný umožňoval poškozené T. K. v době od roku 1999 do konce roku 2003 vést zahálčivý způsob života (omlouval její absence ve školním vyučování) a nemravný život, když již od jejich jedenácti let předčasně započal její pohlavní život.

V souladu s výše již citovanou judikaturou má Nejvyšší soud za to, že soudy zcela správně učinily závěr, že poškozená T. K. jako cvičenka sportovní akrobacie, jejímž trenérem byl obviněný M. Š., byla v době výcviku svěřena jeho dozoru, neboť měl jako její trenér právo i povinnost nad ní dohlížet. Pokud jde o naplnění tohoto zákonného znaku předpokládaného ovšem ustanovením § 243 tr. zák. ve vztahu k poškozené K. Č., tak obviněný v podaném dovolání nezpochybňuje, že po dobu účasti cvičenců T. B. P. na akrobatickém mistrovství republiky v J. byla nezletilá K. Č. svěřena jeho dozoru, a proto lze jen dodat, že obviněný jako trenér a neformální vedoucí celé výpravy měl nepochybně právo a povinnost dohlížet i nad touto poškozenou. Jestliže obviněný jako trenér začal poškozenou T. K. pohlavně zneužívat v situaci, kdy k němu docházela jako cvičenka a kdy jí bylo jedenáct let, tak je zřejmé, že takto jednal vůči osobě svěřené jeho dozoru, neboť byla po tuto dobu v jeho péči (nebyla v péči rodičů, školy či někoho jiného), měl povinnost nad ní vykonávat dozor, bdít nad ní, měl tedy vůči ní práva a povinnosti, které jsou obsahem dozoru nad svěřenou osobou.

Stejně tak soudy důvodně odmítly obhajobu obviněného, že existence mileneckého vztahu mezi ním a poškozenou T. K. je překážkou pro naplnění zákonného znaku „zneužívaje…závislosti“ v podstatě s tím, že ke zneužití poškozené došlo v době, kdy jí bylo teprve jedenáct let. Nejvyšší soud k tomu dodává, že existující milostný vztah mezi pachatelem a poškozenou osobou vylučuje u trestného činu pohlavního zneužívání, aby k jeho spáchání došlo při zneužití závislosti poškozené osoby, a tedy i naplnění tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání. Ovšem to platí jen za situace, kdy takový vztah (tj. milenecký) mezi pachatelem a poškozenou osobou vznikl již od počátku jako vztah milenecký, přičemž poškozená osoba byla sama schopna (zejména s ohledem na svůj věk a úroveň rozumové a mravní vyspělosti) svůj vztah k pachateli skutečně považovat za vztah milenecký. V posuzované věci je zřejmé, že mezi obviněným a poškozenou nemohl v roce 1999 (v době počátku trestné činnosti obviněného) vzniknout takový vztah, a to již jen s ohledem na skutečnost, že na jedné straně byl plně dospělý obviněný, a na straně druhé jedenáctiletá dívka. Ostatně i z výpovědi samotné poškozené soudy zjistily, že v počátečním období se ze strany obviněného jednalo o její osahávání na prsou a genitáliích, které trvalo zhruba dva roky s tím, aby o tom nikomu nic neříkala, a teprve později došlo k souložím a jiným formám pohlavního styku. Jinak řečeno, v počátečním období takový vztah nevznikl jako vztah milenecký a ani vzniknout nemohl, když se jednalo o dospělého muže a sotva jedenáctiletou dívku. Soudy správně dovodily, že obviněný postupně využíval závislosti poškozené k intenzivnějším způsobům pohlavního zneužívání. Neexistoval zde tedy vztah vylučující závislost, naopak poškozená v jedenácti letech vnímala obviněného jako autoritu, které se jen z tohoto důvodu podřizuje. To znamená, že byla odkázána na obviněného a její svoboda rozhodování byla v tomto směru výrazně omezena (srov. č. 17/1982 Sb. rozh. tr.). Podle zjištění soudu se sice milostný vztah mezi obviněným a poškozenou vyvinul, ovšem jako důsledek trestné činnosti obviněného spočívající v jejím pohlavním zneužívání. Proto tyto právní námitky obviněného Nejvyšší soud neshledal důvodnými a právnímu posouzení činu obviněného podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák, pokud jde o období do 1. 5. 2003 (viz dále), nic vytknout nelze.

Naproti tomu Nejvyšší soud přisvědčil důvodnosti podaného dovolání v tom, že soudy pochybily, pokud skutek obviněného M. Š. vůči poškozené T. K. současně posoudily též jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák., a to v období od 2. 5. 2003 do konce roku 2003 (bod 2. rozsudku soudu prvního stupně). Je třeba připomenout, že pokračuje-li pachatel v pohlavním zneužívání osoby svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti před patnáctým rokem jejího věku a po dovršení patnáctého roku věku, dopouští se trestných činů pohlavního zneužívání podle § 242 tr. zák. a podle § 243 tr. zák. v reálném souběhu (č. 25/1980 Sb. rozh. tr.). Z toho mimo jiné vyplývá, že je nutno zjišťovat a posuzovat, zda v době spáchání činu (v posuzované věci ke dni 2. 5. 2003) jsou dány okolnosti, které jsou naplněním všech zákonných podmínek trestnosti tohoto činu. Přitom soudy zjistily, že v této době mezi obviněným a poškozenou, která již byla starší patnácti let, existoval rozvinutý milenecký poměr. Za této situace ovšem již v tomto období nemohlo dojít k naplnění zákonem vyžadovaného znaku „zneužívaje závislosti“, jehož existence je předpokladem trestnosti pro trestný čin pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. Proto obviněný ve vztahu k poškozené T. K. důvodně uplatnil námitku spočívající v tvrzení, že zákonný znak zneužití závislosti osoby mladší osmnácti let ve smyslu skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. ze skutkových zjištění soudů nevyplývá. Tento jeho čin vůči poškozené T. K. v období od 2. 5. 2003 do konce roku 2003 tedy není trestným činem pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák.

Pokud jde o poškozenou K. Č. (bod 3. rozsudku soudu prvního stupně), tak Nejvyšší soud neshledal námitky obviněného důvodnými. Pokud dovolatel uplatnil tvrzení, že tato poškozená nebyla osobou na něm závislou, tak je třeba poukázat na okolnosti, za nichž došlo k pohlavnímu zneužití této poškozené. Poškozená K. Č. nepochybně vnímala obviněného jako osobu plně rozhodující o její situaci, když se v noci ocitla v cizím městě bez zajištěného ubytování a byla tak zcela odkázána na něj. Za situace, kdy poškozená nevěděla, co má dělat, tak to byl obviněný, kdo rozhodl, že bude spát u něj na pokoji. Zjištění, že rozhodl o tom, že bude spát v jeho posteli, čemuž se podrobila a že poté k ní přilehl, což strpěla a začal ji osahávat na prsou a na genitáliích, jsou ve svém souhrnu dostatečně zřetelným vyjádřením její závislosti na něm. Je tak naplněn zákonný znak zneužití závislosti osoby mladší osmnácti let k jiným pohlavním aktivitám než k souloži ve smyslu skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. Okolnost, že poškozená K. Č. se bránila útoku obviněného, že jej odstrkávala atd., již není právně významná. Stejně tak Nejvyšší soud nepřisvědčil tvrzení dovolatele, že jeho jednání nelze pokládat za pohlavní zneužívání a že se jednalo toliko o jakési „úvodní doteky“. Jak bylo zjištěno, čin obviněného směřoval vůči dívce, která krátce předtím dovršila patnáctý rok věku, obviněný se jej dopustil jako dospělý muž vůči mladičké dívce (a nikoliv např. jako vrstevník poškozené), a to v postavení osoby, která nad ní vykonávala dozor, jeho útok směřoval do oblasti prsou a genitálií poškozené, přičemž se obviněný pokoušel poškozenou obnažit za účelem dalšího osahávání. Za těchto okolností lze jeho jednání pokládat za takový jiný způsob pohlavního zneužití jaký má na mysli ustanovení § 243 tr. zák. Proto se nejedná o dovolatelem zmiňovaný případ uvedený pod č. 17/1982 Sb. rozh. tr. a v tomto směru Nejvyšší soud podanému dovolání nepřisvědčil.

Na základě všech výše uvedených skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že k částečně důvodnému dovolání obviněného je třeba zrušit napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu (§ 265k odst. 1 tr. ř.), jakož i obsahově navazující rozhodnutí, která v důsledku zrušení pozbyla svého podkladu (§ 265k odst. 2 tr. ř.). Pokud jde o rozsah zrušení, Nejvyšší soud připomíná, že rozhodnutí obou soudů bylo nutno zrušit v celém rozsahu, neboť soudy pokládaly trestnou činnosti obviněného vůči poškozené T. K. jako jediný skutek vykazující zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to v jednočinném souběhu s trestnými činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. a pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. Posléze uvedený trestný čin podle § 243 tr. zák. pak pokládaly za jeden z dílčích útoků tohoto jediného trestného činu, když za druhý takový dílčí útok pokládaly skutek spáchaný vůči poškozené K. Č. (srov. str. 8 napadeného usnesení Městského soudu v Praze). Jelikož soudy pokládaly trestné činy spáchané vůči T. K. za jediný skutek, tak také nebylo možno rozhodnout o zproštění obviněného obžaloby ve vztahu k trestnému činu spáchaného vůči poškozené T. K. kvalifikovaného jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. (o jediném skutku obviněného nelze současně rozhodnout odsuzujícím i zprošťujícím výrokem), nýbrž bylo možno jen tuto právní kvalifikaci skutku nepoužít, a to z důvodů výše již uvedených.

Poněvadž byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř., mohl Nejvyšší soud po zrušení napadených rozhodnutí ve věci sám rozhodnout. Z důvodů výše již blíže rozvedených vyslovil znovu vinu obviněného M. Š. v podstatě na stejném skutkovém podkladě, z jakého vycházely oba nižší soudy. Přitom odstranil též jistou nadbytečnost či nepřehlednost rozdělení skutkového děje v rozsudku soudu prvního stupně do bodů 1) a 2), neboť podstatou tohoto skutku bylo jednání obviněného vůči poškozené T. K. v době od roku 1999 do konce roku 2003 v podobě různých forem jejího pohlavního zneužívání, jež také vedlo k tomu, že tato poškozená byla úmyslně vydána v nebezpečí zpustnutí umožněním vedení zahálčivého a nemravného života. Pokud jde o právní posouzení tohoto skutku vůči poškozené T. K. jako trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže, bylo s ohledem na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. nutno vzít v úvahu znění této skutkové podstaty účinné v době, kdy ke spáchání tohoto činu došlo, tj. do konce roku 2003, neboť pozdější právní úprava pro obviněného příznivější není. Proto byla v bodě 1) tohoto rozsudku vyslovena vina obviněného M. Š. trestnými činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2003. Z důvodů, které již správně zjistily oba nižší soudy, má i Nejvyšší soud za to, že pro posouzení činu též podle kvalifikované skutkové podstaty (§ 242 odst. 2 tr. zák.) jsou splněny i podmínky materiální povahy podle § 88 odst. 1 tr. zák. V tomto směru lze zdůraznit např. celkovou délku doby páchání trestné činnosti vůči této poškozené, její útlý věk v době počátku trestné činnosti obviněného, četnost a rozmanitost forem jejího pohlavního zneužívání. Ve vztahu k poškozené K. Č. byla pak znovu vyslovena vina tohoto obviněného trestným činem pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák.

Dále Nejvyšší soud přistoupil k posouzení hledisek významných pro uložení trestu obviněnému M. Š. Vycházel přitom v podstatě ze stejných kritérií, které vzaly v úvahu již soudy prvního a druhého stupně, a navíc zohlednil ten fakt, že vina obviněného byla vyslovena v poněkud užším rozsahu oproti rozhodnutím obou nižších soudů. Předně je třeba konstatovat, že obviněný M. Š. byl s ohledem na rozsah vyslovené viny ohrožen uložením úhrnného trestu (§ 35 odst. 1 tr. zák.) odnětí svobody v rozmezí od dvou do deseti let (§ 242 odst. 2 tr. zák.). Podle názoru Nejvyššího soudu trestem, jenž odpovídá zákonným hlediskům a jímž lze dosáhnout naplnění účelu trestu (§ 23 odst. 1, § 31 odst. 1 tr. zák.), je trest ukládaný mírně pod polovinou rozpětí zákonné trestní sazby. Bylo třeba uvážit, že obviněný pohlavně zneužil dvě poškozené, že vůči první z nich se trestné činnosti dopouštěl pod delší dobu a různými formami, že spáchal několik trestných činů a s trestnou činností započal vůči osobě výrazně mladší patnácti let, u které vytvořil velice silný vztah závislosti na své osobě. Naproti tomu nebylo možno přehlédnout dosavadní trestní a občanskou bezúhonnost obviněného. Nejvyšší soud tak má za to, že v rámci výše uvedené zákonné trestní sazby je přiměřeným trestem trest odnětí svobody v trvání pěti let. Pro účely výkonu trestu pak Nejvyšší soud obviněného zařadil do věznice s ostrahou, neboť shledal, že jsou splněny podmínky předvídané v ustanovení § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.

Obviněný se posuzovaného jednání dopustil jako trenér pracující s dětmi mladšími osmnácti let a v souvislostí s touto prací se dopustil trestných činů. Proto Nejvyšší soud shledal, že u obviněného M. Š. jsou splněny podmínky pro uložení též trestu zákazu činnosti (§ 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák.), spočívající v zákazu práce s dětmi, tj. s osobami mladšími osmnácti let, a to na dobu pěti let, což je trest uložený při polovině zákonné trestní sazby, jejíž rozpětí činí jeden rok až deset let.

S ohledem na tento rozsudek Nejvyššího soudu o dovolání obviněného nebyl shledán důvod k rozhodování o jeho podnětu na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. ledna 2007

Předseda senátu

JUDr. Antonín Draštík

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru