Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 745/2020Usnesení NS ze dne 22.07.2020

HeslaNedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
Výtržnictví
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.745.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku

§ 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

11 Tdo 745/2020-250

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2020 o dovolání obviněného J. K., nar. XY v Českých Budějovicích, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 4 To 42/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 139/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. K. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 2. 2019, č. j. 38 T 162/2018-156, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2018, č. j. 38 T 21/2018-66, který nabyl právní moci dne 17. 10. 2018 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 10. 2018, č. j. 3 To 529/2018-86, byl obviněný podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře devíti měsíců a podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl okresním soudem podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu třiceti šesti měsíců. Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku pak okresní soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2018, č. j. 38 T 21/2018-66, který nabyl právní moci dne 17. 10. 2018 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 10. 2018, č. j. 3 To 529/2018-86, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

2. Následně Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. 12. 2019, č. j. 31 T 139/2019-187, uznal obviněného J. K. vinným jednak zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku [jednání popsané pod bodem 1)] a jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [jednání popsané pod bodem 2].

3. Za trestnou činnost popsanou pod bodem 1) a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným shora citovaným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 2. 2019, č. j. 38 T 162/2018-156, který nabyl právní moci dne 15. 2. 2019, a odsouzen za tehdy projednávanou trestnou činnost a další sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2018, č. j. 38 T 21/2018-66, který nabyl právní moci dne 17. 10. 2018, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 10. 2018, č. j. 3 To 529/2018-86, k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře devíti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu třiceti šesti měsíců, byl obviněný J. K. podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu třiceti šesti měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku Okresní soud v Českých Budějovicích současně zrušil výrok o trestu z rozsudku téhož soudu ze dne 15. 2. 2019, č. j. 38 T 162/2018-156, který nabyl právní moci dne 15. 2. 2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

4. Mimo výše uvedené byl obviněný J. K. týmž (tzv. patrovým) rozsudkem okresního soudu za jednání popsané pod bodem 2) [tj. za přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku] odsouzen k samostatnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně podle § 228 odst. 1 tr. řádu okresní soud obviněnému uložil povinnost uhradit poškozené VZP ČR, regionální pobočce se sídlem České Budějovice, na náhradě škody částku ve výši 9.011 Kč.

5. Výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 12. 2019, č. j. 31 T 139/2019-187, právní moci nenabyl, neboť proti němu podal obviněný J. K. odvolání. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25. 2. 2020, č. j. 4 To 42/2020-211, tak, že podle § 256 tr. řádu toto odvolání jako nedůvodné zamítl.

6. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný J. K. shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:

1) v přesně nezjištěné dny v období od poloviny měsíce dubna 2018 do konce měsíce května 2018, v úmyslu neoprávněně nakládat s psychotropními látkami, neoprávněně prodal nebo předal L. P. psychotropní látku pervitin, a to v jednom případě v Českých Budějovicích, u prodejny A. v XY, kde tomuto uživateli předal 0,54 g pervitinu za částku ve výši 1.000 Kč, a v jednom případě v obci XY, na parkovišti poblíž XY, kde tomuto uživateli prodal cca 0,5 g pervitinu za částku 1.000 Kč, a to přesto, že věděl, že pervitin (metamfetamin) je jako psychotropní látka uvedena v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného na základě zmocnění podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, a je jako psychotropní látka zařazena do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2015, č. j. 32 T 184/2015-66, který nabyl právní moci dne 24. 10. 2015, uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle§ 283 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, který mu byl dne 8. 12. 2018 přeměněn na nepodmíněný trest odnětí svobody, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou,

2) dne 18. 10. 2018 kolem 18:50 hodin v Českých Budějovicích před budovou čp. XY v ul. XY, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného P. Z., kterého opakovaně udeřil pěstí do obličeje a hlavy takovým způsobem, že P. Z. upadl na zem, posléze se poškozenému Z. podařilo vstát a z místa utéci směrem k blízkému parkovišti, kde byl dostižen obviněným J. K., který jej povalil na zde zaparkované vozidlo a několika ranami pěstí ho udeřil do hlavy a obličeje, a uvedeným jednáním způsobil poškozenému P. Z. zranění spočívající ve zhmoždění a otoku v oblasti levé očnice, poranění kořene nosu a horního rtu, když ze soudně lékařského hlediska taková poranění nejsou považována za poškození zdraví a obvyklá doba léčení se pohybuje do 1 týdne, a tohoto jednání se obviněný dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 2012, č. j. 5 T 21/2012-47, který nabyl právní moci dne 19. 4. 2012, uznán vinným mimo jiné ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

7. Obviněný J. K. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadl výše citované usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2020, č. j. 4 To 42/2020-211, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 12. 2019, č. j. 31 T 139/2019-187, a to v celém rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

8. Ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 1) dovolatel namítl, že výpovědi svědka L. P. jsou nevěrohodné, neboť si navzájem odporují. Tento svědek totiž k projednávané trestné činnosti uváděl pokaždé jiné skutečnosti a navíc ani nebyl schopen s jistotou uvést, zda se obviněný předmětného jednání skutečně dopustil. Vinu obviněného nebylo možné dovodit ani z odposlechu telekomunikačního zařízení, ze kterého vyplynula pouze ta skutečnost, že se s L. P. sešel, aniž by však bylo zřejmé, že tomuto svědkovi skutečně drogu poskytl. Navíc obviněný sám k tomuto podal dostatečně logické vysvětlení, když uvedl, že mezi oběma stranami došlo k nedorozumění v tom smyslu, kdo komu má vlastně pervitin poskytnout, neboť oba zúčastnění totiž měli zájem o jeho koupi. Z tohoto důvodu tak dle dovolatele k žádnému prodeji mezi ním a jmenovaným svědkem nedošlo.

9. Ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 2) dovolatel namítl, že svědectví svědka P. Z. je nevěrohodné, neboť jeho výpověď byla motivována záští a touhou po pomstě vůči obviněnému, který měl vztah s jeho přítelkyní. V rámci dokazování k tomuto skutku obviněný zdůraznil, že i závěr znaleckého posudku nepotvrdil výroky poškozeného, že mu údajně dupal na hlavu a tím mu způsobil otřes mozku. Stejně tak tento posudek ani nezodpověděl řadu dalších otázek, např. jakým způsobem se obviněný měl na místě, kde došlo k napadení poškozeného, objevit, když se navzájem téměř neznali.

10. Z výše uvedených skutečností dle dovolatele vyplynulo, že naproti sobě stojí na jedné straně výpověď obviněného a na straně druhé nevěrohodné výpovědi svědků L. P. a P. Z. Dovolatel je tedy přesvědčen o tom, že soudy nižších stupňů měly stávající situaci vyhodnotit jako stav „tvrzení proti tvrzení“, ježto ve vztahu k oběma projednávaným skutkům nebyly překonány důvodné pochybnosti. Za tohoto stavu tak měly soudy nižších instancí rozhodnout ve smyslu zásady in dubio pro reo a zprostit jej podané obžaloby.

11. Místo tohoto rozhodnutí jej však nižší soudy uznaly vinným, aniž by dostatečně odůvodnily, z jakého důvodu tak učinily. Tímto postupem došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jakož i k porušení základních zásad trestního řízení, specifikovaných v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. V této souvislosti dovolatel poukázal mimo jiné na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1095/15, který uvádí, že právě v případech, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují, je nutné, aby soud projednávající daný případ dostatečně objasnil a uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Zároveň upozornil i na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, podle kterého se dovolací řízení v žádném svém stadiu trestního řízení nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu.

12. Dovolatel je přesvědčen, že po provedeném dokazování nebylo možné dojít k objektivnímu závěru, že se žalovaných jednání skutečně dopustil, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nevyplynul vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2020, č. j. 4 To 42/2020-11, jakož i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 12. 2019, č. j. 31 T 139/2019-187, podle § 265l odst. 1 tr. řádu zrušil a přikázal příslušnému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

13. K podanému dovolání se ve svém písemném stanovisku ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 1 NZO 541/2020-10, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že ačkoli dovolatel formálně prohlásil naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti vůbec nenamítl, že by skutková zjištění nenaplnila znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Obviněným vznesené námitky jsou pouze skutkové a procesní povahy, pročež je nelze subsumovat pod uplatněný, ale ani žádný jiný dovolací důvod.

14. V prvé řadě státní zástupce akcentoval, že i přes formální deklaraci nesprávného hmotněprávního posouzení věci se dovolatel ve své argumentaci zabýval toliko dílčími aspekty hodnocení důkazů nalézacím soudem a od nich se odvíjejících skutkových zjištění. Hodnocení důkazů považuje dovolatel za chybné především v částech týkající se vyhodnocení výpovědí svědků P. a Z., pročež svými námitkami usiloval prosadit vlastní skutkovou verzi. Nalézací soud však provedené důkazy vyhodnotil dostatečně pečlivě způsobem uvedeným v § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a následně v rozsahu stanoveném v § 125 odst. 1 tr. řádu i popsal v odůvodnění svého rozsudku. Také odvolací soud dospěl na základě hodnocení více na sebe navazujících důkazů ke shodným skutkovým závěrům. Dle státního zástupce je tedy zřejmé, že oba nižší soudy dospěly shodně k rozhodnutí o vině, a to bez důvodných pochybností.

15. K tomu státní zástupce podotkl, že výpovědi svědka P. si vzájemně odporovat nemohly, neboť nalézací soud vycházel toliko z jediné, v soudním stadiu řízení procesně použitelné výpovědi tohoto svědka, a to z jeho výpovědi učiněné v rámci hlavního líčení konaného dne 11. 12. 2019. Svědek současně již ve fázi přípravného řízení absolvoval i poznávací řízení (rekognici) ve smyslu § 104b tr. řádu, jehož výsledky rovněž nejsou v rozporu s jeho výpovědí. Tvrzení svědka P. učiněná v hlavním líčení pak nejsou v rozporu ani s obsahem jeho zaznamenané komunikace s obviněným.

16. Taktéž výpověď poškozeného P. Z. státní zástupce považuje za věrohodnou, ježto je souladná s výpovědí svědkyně H., jakož i závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Samotný fakt, že znalec shledal jako dostačující ke způsobení zjištěných zranění opakované údery pěstí, přitom dle státního zástupce nezakládá rozpor s tvrzeními svědka Z. Pominout nelze ani porovnání postav obviněného a dotčeného svědka, které odpovídalo sdělením svědkyně H. Za této situace tak nebylo možné přistoupit na obecný argument obviněného o nevěrohodnosti svědka z důvodu zášti, kterou k němu údajně pociťoval.

17. Po zvážení všech shora uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání obviněného J. K. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, tedy podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III.

Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.

19. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV.

Důvodnost dovolání

20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

21. V souvislosti s obviněným uplatněným dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že tento důvod je dán pouze tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu, ani neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

22. Situace, na něž dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.

23. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jenž je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.

24. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného J. K. splňuje kritéria jím uplatněného dovolacího důvodu. Po prostudování přiloženého spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky uplatněnému, ani žádnému jinému dovolacímu důvodu taxativně uvedenému v § 265b odst. 1 tr. řádu, neodpovídají. Dovolatel své námitky s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu znovu zaměřil výhradně proti provedeným důkazům, které jej z trestné činnosti usvědčily. Naproti tomu nevznesl žádnou relevantní námitku, že by jeho jednání nenaplnilo zákonné znaky zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku [jednání popsané pod bodem 1)] ani přečinu podle § 258 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [jednání popsané pod bodem 2)]. Z tohoto přístupu obviněného je zjevné, že svými výhradami pouze negoval klíčová skutková zjištění nalézacího soudu, se kterými se bezvýhradně ztotožnil i soud odvolací, aby cestou dovolacího řízení dosáhl zrušení napadeného rozhodnutí a následného nového projednání věci. Takový postup však nemohl být z hlediska zákonem vymezených dovolacích důvodů úspěšný.

25. Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu ověřil, že Okresní soud v Českých Budějovicích v dané věci postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, tedy zjistil v obou případech skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy následně vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Ke svým skutkovým zjištěním nalézací soud přiřadil i odpovídající právní kvalifikaci, přičemž s jeho postupem a naznačenými závěry se plně ztotožnil i soud odvolací. Nejvyšší soud přitom mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé neshledal žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní ve smyslu výše citované judikatury Ústavního soudu.

26. Obviněný ve svém dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu znovu namítl, že byl v obou případech usvědčen především na základě nevěrohodných výpovědích svědků, když i nadále tvrdí, že mu nebyla prokázána aktivní účast na distribuci drogy, stejně jako na fyzickém napadení poškozeného. V prvé řadě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že tato dovolatelova argumentace není v posuzované věci ničím nová, neboť ji obviněný uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení. Okresní soud v Českých Budějovicích se však s obviněným předloženými námitkami podrobně vypořádal (zejména v bodech 11 a 13 odůvodnění svého rozsudku), stejně jako Krajský soud v Českých Budějovicích (zejména v bodech 12 až 20 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Nicméně s ohledem na dovolatelovo tvrzení o údajné nesprávné realizaci důkazního řízení, která se podle jeho mínění dostala do zásadní kolize s postuláty spravedlivého procesu, Nejvyšší soud námitky jeho obhajoby znovu (tedy i přes výše uvedené) přezkoumal.

27. Z přiloženého spisového materiálu Nejvyšší soud ověřil, že obviněný J. K. byl z jednání popsaného pod bodem 1) výrokové části rozsudku nalézacího soudu skutečně usvědčen především na základě výpovědí svědka L. P., učiněných v průběhu hlavního líčení, jakož i ve fázi přípravného řízení v rámci provedené rekognice. Tyto výpovědi však byly správně vyhodnoceny jako věrohodné, neboť jejich pravdivost byla podpořena i poznatky z pořízených záznamů telekomunikačního provozu. Právě z těchto záznamů bylo zjištěno, že svědek jasně hovořil o tom, že pokud se mu podaří s obviněným potkat (k čemuž v obou případech skutečně došlo), tak již nebude shánět drogu od nikoho dalšího, neboť je to „dobrý zdroj“ (viz č. l. 38). Pokud tedy dovolatel namítl, že si výpovědi jmenovaného svědka odporují, patrně mínil úřední záznam o podaném vysvětlení osobou tohoto svědka, jenž byl sepsán během přípravného řízení podle § 158 odst. 6 tr. řádu (viz č. l. 19). K tomuto vyjádření L. P. však okresní soud v důsledku poslední věty ustanovení § 158 odst. 6 tr. řádu přihlédnout nemohl a ani nepřihlédl.

28. K věrohodnosti výše jmenovaného svědka přispěl i samotný fakt, že svým přiznáním o dvojím získání pervitinu sám sebe vystavil nebezpečí trestního stíhání. Ve druhém případě pak bylo ověřeno, že svědek kontaktoval obviněného i předtím, než se prokazatelně sešli (viz č. l. 40). Z výše uvedeného tedy jasně vyplývá, že se důkazní situace v daném případě nedostala do patového stavu „tvrzení proti tvrzení“, kterak dovolatel sám namítá. Naopak – okresní soud zcela správně dospěl k závěru, že svědek P. v obou případech skutečně od obviněného metamfetamin obdržel, zatímco výpověď obviněného spočívající v prosté negaci všeho, co svědek uvedl, zcela správně vyhodnotil jako důkazně vyvrácenou.

29. Rovněž ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 2) výrokové části rozsudku nalézacího soudu nebyl závěr o vině obviněného J. K. učiněn toliko na základě výpovědi poškozeného P. Z. Celému útoku totiž byla přítomna svědkyně M. H., která soudu potvrdila, že viděla, jak se dva muži „perou“, přičemž větší útočil na menšího. Současně uvedla, že když na ně volala, ať toho nechají a větší viděl, že se přibližuje, tak nasedl do auta a odjel. Poté viděla, kterak poškozený krvácí a současně si stěžuje na bolesti hlavy, pročež zavolala sanitku (viz č. l. 180). Její výpověď přitom plně odpovídá nejen stavu poškozeného, kterak je popsán v propouštěcí zprávě z Nemocnice České Budějovice, oddělení úrazové a plastické chirurgie (viz č. l. 104), stejně jako v lékařské zprávě vystavené praktickým lékařem R. K. (viz č. l. 108), nýbrž je i plně souladná se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vypracovaného MUDr. Zdeňkem Šenkýřem. Tento znalec potvrdil, že předmětná poranění poškozeného byla způsobena oblým předmětem, přičemž jejich vznik „nejlépe vysvětlí opakované údery pěstí, minimálně dva“ (viz č. l. 110–116). Tomu odpovídá i tělesná konstituce obviněného, který měl nad poškozeným výškovou i váhovou převahu, jak to v odůvodnění svého rozsudku správně konstatoval nalézací soud (viz odůvodnění na s. 6, č. l. 192). Lze tedy jednoznačně uzavřít, že ani svědectví poškozeného P. Z. není oproti výpovědi obviněného K. důkazem osamoceným, pročež argumentaci dovolatele, že si poškozený svoji výpověď vymyslel z důvodu své nenávisti vůči němu, oba soudy nižších stupňů zcela správně odmítly jako ryze účelovou.

30. Jak již bylo výše konstatováno, obviněný ve svém dovolání namítl, že jednotlivé výpovědi svědka L. P. si vzájemně odporují. Tuto námitku Nejvyšší soud ze spisového materiálu ověřil a zjistil, že není pravdivá. Okresní soud totiž v rámci svého rozhodnutí vycházel toliko z výpovědi jmenovaného svědka učiněné v hlavním líčení konaném dne 11. 12. 2019 (viz č. l. 178), jakož i z další procesně použitelné výpovědi, kterou svědek učinil v rámci přípravného řízení při rekognici (viz protokol o fotorekognici podle § 104b tr. řádu založený na č. l. 66). Výsledky této rekognice však rozhodně nejsou v rozporu s jeho výpovědí učiněnou u hlavního líčení, stejně jako nejsou ani v rozporu s obsahem zaznamenané komunikace s obviněným (viz č. l. 38 a násl.). Pakliže u tohoto svědka byla během hlavního líčení patrna určitá výpovědní nejistota, týkala se pouze nepodstatných podrobností, přičemž jako taková je vzhledem k časovému odstupu líčených událostí zcela pochopitelná. Klíčové skutečnosti však svědek vylíčil dostatečně konzistentně a určitě, aby jeho výpověď mohla být procesně vyhodnocena jako věrohodná.

31. Dovolatel vznesl výhrady taktéž proti důkazům prokazujícím jeho jednání popsané pod bodem 2) výrokové části rozsudku okresního soudu, konkrétně proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, když namítl, že znalec MUDr. Zdeněk Šenkýř popřel, že by poškozenému dupal na hlavu, čímž obviněný usiluje o zpochybnění výpovědi poškozeného. Nejvyšší soud ve znaleckém posudku ověřil, že poškozený vlivem napadení obviněného utrpěl otok v oblasti levé očnice a blíže nespecifikované poranění nosu a horního rtu. V závěru posudku pak znalec skutečně uvedl, že „z utrpěných poranění, resp. minimálních úrazových změn kožního krytu obličejové části hlavy nelze dovozovat, že by u posuzovaného došlo k opakovanému šlápnutí či dupnutí na hlavu“ (viz č. l. 116). Přes toto tvrzení znalce však ze strany obviněného nelze vyloučit i útoky nohou, byť nezanechaly na těle poškozeného výraznější stopy. Proto také námitka dovolatele, že pro tuto skutečnost by měla být celá výpověď poškozeného vyhodnocena jako nepravdivá, vyznívá zcela absurdně. Jinými slovy – úsilí dovolatele o zpochybnění celého svědectví poškozeného P. Z. nemá v konečném důsledku na jeho věrohodnost žádný, natož zásadní vliv, pročež byla celá jeho obhajoba vyhodnocena jako smyšlená.

32. Stejně tak dovolatelova námitka, že nebylo dostatečně zdůvodněno, jakým způsobem se obviněný na místě, kde mělo dojít k napadení poškozeného, objevil a kterak mohl vědět, že zde poškozeného najde, je v kontextu provedených důkazů zcela irelevantní. Podstatné je, že bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný přijel motorovým vozidlem před vysokoškolské koleje na ul. XY v Českých Budějovicích, kde poškozený seděl na lavičce, a zde jej fyzicky napadl s následky evidentně pro poškozeného nechtěnými.

33. Pokud v závěru svého dovolání obviněný namítá, že soudy nižších stupňů měly postupovat v souladu s procesní zásadou in dubio pro reo, musel Nejvyšší soud i tuto jeho námitku odmítnout. Uplatnění této zásady je namístě pouze v situaci, kdy soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí, takže zůstávají pochybnosti o tom, kterak se skutkový děj ve skutečnosti odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí (nebo jedna ze skupiny výpovědí) je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/02).

34. V nyní posuzované věci přitom soudy obou nižších instancí na základě provedených důkazů dospěly ke skutkovým závěrům o vině obviněného bez důvodných pochybností, resp. v obou prokazovaných skutcích dosáhly praktické jistoty o vině obviněného, o čemž svědčí i jejich pečlivě provedená odůvodnění. Jediný, kdo o své vině má i v tomto stadiu trestního řízení pochybnosti, je obviněný a jeho obhajoba. Nicméně Nejvyšší soud prověřil, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, s nimiž se následně plně ztotožnil i soud odvolací, zcela korespondují s výsledky řádně provedeného dokazování a nelze mezi nimi shledat jakýkoli nesoulad. Z tohoto důvodu nelze závěry nalézacího soudu o jeho vině hodnotit jako projev argumentační svévole, nýbrž naopak jako výsledek podrobného a logického hodnocení provedených důkazů, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech.

35. Na existenci tzv. extrémního rozporu ve smyslu výše citované judikatury Ústavního soudu přitom nelze usuzovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady in dubio pro reo nebo porušení zásady volného hodnocení důkazů, příp. porušení dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1558/2019). Obviněným vznesené námitky nemají sílu zvrátit důkazní situaci v jeho prospěch rovněž s ohledem na skutečnost, že jimi nikterak nezpochybnil, jakým konkrétním způsobem by měl být zkrácen na svém právu na spravedlivý proces. Svými výhradami vyjádřil toliko svůj nesouhlas se skutkovými závěry učiněnými soudem nalézacím i odvolacím, nehledě na to, že i námitka in dubio pro reo má procesní charakter, a proto její vznesení není podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů taxativně uvedených v § 265b odst. 1 tr. řádu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 892/2014).

36. Obviněný tak svými skutkovými a procesními námitkami nejenže nenaplnil jím uplatněný dovolací důvod, ale navíc jeho výhrady mají charakter účelové polemiky, jíž pouze sleduje příznivější hodnocení provedených důkazů. Takový postup je sice možný, nicméně se nemohl setkat s úspěchem, zvláště ne za situace, kdy okresní soud svá skutková zjištění velmi podrobně objasnil a s jeho závěry vyjádřil bezvýhradný souhlas i soud odvolací.

37. S ohledem na výše uvedené lze shrnout, že obviněný J. K. ve skutečnosti nevznesl žádnou relevantní námitku směřující vůči hmotněprávnímu posouzení dotčených skutků, neboť veškerými svými námitkami pouze usiloval o zpochybnění skutkového stavu, který je však pro dovolací soud definitivní. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními žádný nesoulad, nebyl dán ani důvod k zásahu do skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).

38. V této souvislosti lze odkázat mimo jiné i na právní názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

V.

Závěr

39. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jelikož dovolání obviněného J. K. bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. řádu).Poučení: Proti tomuto usnesení

V Brně dne 22. 7. 2020

JUDr. Tomáš Durdík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru