Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 738/2020Usnesení NS ze dne 23.09.2020

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.738.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

11 Tdo 738/2020-1246

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2020 o dovolání obviněného H. T. A., narozeného XY v XY, Vietnamská socialistická republika, státního příslušníka Vietnamské socialistické republiky a České republiky, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha–Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2019, č. j. 11 To 43/2019-1068, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 5/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného H. T. A. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 10 T 5/2019, byl obviněný H. T. A. (spolu s dalšími obviněnými) uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 283 odst. 5 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se přitom obviněný – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – dopustil (spolu s dalšími obviněnými) takto:

ve dnech 14. 9. 2017 – daňový doklad č.: 261-142339, 16. 10. 2017 – daňový doklad č.: 261-142655, 16. 10. 2017 – daňový doklad č.: 261-142666, 16. 10. 2017 – daňový doklad č.: 261-142668, 17. 10. 2017 – daňový doklad č.: 261-142686, 18. 10. 2017 – daňový doklad č.: 261- 142701, 4. 12. 2017 – daňový doklad č.: 261-143162, 4. 12. 2017 – daňový doklad č.: 261-143173, 7. 12. 2017 – daňový doklad č.: 261-143231, 8. 12. 2017 – daňový doklad č.: 261-143242, 25. 1. 2018 – daňový doklad č.: 261-140247, 14. 2. 2018 – daňový doklad č.: 261-140424 a 26. 3. 2018 – daňový doklad č.: 261-140770, v provozovně společnosti V., ul. XY, XY, úmyslně odebrali ve většině případů sami, v jednom případě za využití osoby P. A., nar. XY a v jednom případě na osobu H. F., nar. XY, který se však v danou dobu na území České republiky nenacházel, na základě živnostenského oprávnění IČ: XY registrovaného na osobu obviněné A. O., chemikálie sloužící k výrobě drogy pervitin (metamfetamin), a to celkem 157,750 kg červeného fosforu, 204,250 kg jodu, 141 l kyseliny o-fosforečné, 5 l ethylacetátu, 20 l chloroformu, 37 l kyseliny chlorovodíkové, 20 l methanolu, 1 l xylenu, 30 l toluenu, 1l acetonu, 4 kg hydroxidu sodného a dále odebrali předměty sloužící k výrobě drogy pervitin (metamfetamin), a to zejména Petriho misku, jednorázové latexové rukavice, odměrku s uchem a výlevkou o objemu 5.000 ml, teploměr s normalizovaným zábrusem pro baňku o objemu 4.000 ml, jádro se zahnutou rourkou, kónické gumové zátky, papírové filtrační archy o rozměru 50x50 cm, korkový podstavec pro baňky o objemu 1.000 až 2.000 ml s kulatým dnem, odměrnou lopatku, univerzální indikátorové pH papírky, univerzální nálevku, skleněné technické kuličky, skleněné trubičky, špachtle se lžičkou, baňku s plochým dnem o objemu 250 ml, vše za celkovou částku 1.157.202 Kč, načež takto odebrané chemikálie a předměty za účelem výroby předmětné drogy předali dalším doposud neustaveným osobám zajišťujícím vlastní fázi výroby, když z celkového množství červeného fosforu 157.750 g uvedeného v daňových dokladech č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY a č. XY je možné vyrobit metodou dle Nagaie, za předpokladu ekvimolární reakce a 50% výtěžku, z pseudoefedrinu/efedrinu minimálně 380.062 g metamfetaminu báze, tj. 472.919 g metamfetaminu hydrochloridu a chemické látky uvedené v daňových dokladech č. XY, č. 261-143231, č. XY a č. XY je možno využít v různých krocích výroby metamfetaminu,

když

droga pervitin (metamfetamin) je jako látka psychotropní zařazena do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a je uvedena v příloze č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. O seznamech návykových látek, které podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o návykových látkách) stanoví seznamy omamných a psychotropních látek,

chemikálie červený fosfor je jako výchozí/pomocná látka uvedená v Nařízení Vlády ČR č. 458/2013 Sb., o seznamu výchozích a pomocných látek a jejich ročních množstevních limitech,

a chemikálie toluen, aceton a kyselina chlorovodíková jsou jako prekursory zařazeny v příloze I, kategorie 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004, ze dne 11. 2. 2004, o prekursorech drog ve znění Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1258/2013 ze dne 20. 11. 2013, jako látka ve smyslu článku 2 písm. a) tohoto Nařízení,

a všichni obvinění v rámci jednání shora popsaného byli minimálně srozuměni s tím, že jednají v rámci skupiny více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, jejíž činnost je zaměřena na soustavné páchání úmyslné drogové trestné činnosti, přičemž jim byli i známy role jednotlivých obviněných v procesu výroby omamných a psychotropních látek, přičemž konkrétní role jednotlivých obviněných byly takové, že

(…)

H. T. A. se podílel na organizování nákupů uvedených chemikálií a předmětů tím, že získal obviněné A. O. a B. K. pro páchání uvedené trestné činnosti a následně zajišťoval transport zakoupeného zboží z provozovny blíže neustanoveným odběratelům – výrobcům metamfetaminu,

(…).

2. Za uvedený trestný čin, jakož i za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, dále za přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku a za přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 7. 2018, č. j. 15 T 73/2018-107, soud prvního stupně uložil obviněnému podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 odst. 5 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dále soud prvního stupně uložil obviněnému trest propadnutí věci, resp. věcí, které podrobně specifikoval ve výroku svého rozsudku. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku dále soud prvního stupně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 7. 2018, č. j. 15 T 73/2018-107, který nabyl právní moci dne 15. 8. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložil soud prvního stupně obviněnému ochranné opatření zabrání věci, resp. věcí, které podrobně specifikoval ve výroku o uložení tohoto ochranného opatření.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze odvolání (mimo jiné) v neprospěch obviněného, a to proti výroku o uložení trestu odnětí svobody. Rovněž obviněný (spolu s některými dalšími spoluobviněnými) napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, a to do všech jeho výroků.

4. V záhlaví označeným rozsudkem pak Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozhodl stran obviněného tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. řádu k odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově odvolací soud rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině a o ochranném opatření zabrání věci uložil obviněnému podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, a za přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 7. 2018, č. j. 15 T 73/2018-107, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 odst. 5 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále odvolací soud uložil obviněnému podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 50 000 Kč (padesáti tisíc korun českých) s tím, že výměra peněžitého trestu se podle § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku stanoví ve výši 200 (dvou set) denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 250 Kč (dvě stě padesát korun českých). Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku, pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve lhůtě vykonán, stanovil odvolací soud náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil obviněnému odvolací soud též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 2 (dvou) let, dále podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to metamfetaminu – krystalické látky v množství 1 205 gramů, uloženého v drogovém skladu PČR na adrese XY, Praha 8 - XY a padělku řidičského průkazu č. XY na jméno H. T. A., nar. XY. Konečně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil odvolací soud výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 7. 2018, č. j. 15 T 73/2018-107, který byl obviněnému doručen dne 6. 8. 2018, a který nabyl právní moci dne 15. 8. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

5. Odvolání obviněného, jakož i dalších spoluobviněných, pak odvolací soud podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný H. T. A. prostřednictvím svého obhájce dovolání, jímž brojí proti výroku o vině a zejména proti výroku o trestu. Své dovolání obviněný opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť má za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném hmotněprávním posouzení a zároveň mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.

7. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný především uvádí, že odvolací soud se s jeho námitkou stran členství v organizované skupině (které obviněný popíral), vypořádal v jednom odstavci napadeného rozsudku, a to pouhým odkazem na judikaturu, aniž by judikaturní závěr individualizoval ve vztahu k danému případu. Obviněný v této souvislosti uvádí, že si je vědom taxativního vymezení dovolacích důvodů, avšak současně upozorňuje na nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/2005, dle kterého je možné dovodit, že dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu může být i případ, kdy právní závěry soudu jsou v nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními obecných soudů, nebo pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou učiněná skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Tyto úvahy obviněný doplňuje též odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, a usnesení téhož soudu ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1273/2007.

8. Obviněný má tak za to, že i po projednání jeho odvolání odvolacím soudem bylo nesprávně právně posouzeno jeho zapojení do organizované skupiny. Napadený rozsudek, stejně tak rozsudek soudu prvního stupně, neobsahuje podle obviněného žádné konkrétní skutečnosti svědčící o tom, že se trestné činnosti (v rámci jednoho skutku) dopustil jako člen organizované skupiny. Z okolností případu podle obviněného vyplývá, že „sice v této věci šlo o činnost déletrvající a do jisté míry plánovitou, jednalo se také o jednání více osob, nicméně značně nesystémové a netýkající se okrajového jednání odsouzeného, myšleno z pohledu odsouzeného, který nemohl o případném celkovém kontextu vědět, alespoň toto není uspokojivě prokázáno. Otázkou tedy je, zda se vůbec jednalo o organizovanou skupinu a tím spíše o členství odsouzeného v takové, v tomto případě naopak značně neorganizované skupině.“ Organizovaná skupina totiž podle názoru obviněného vyžaduje sofistikovanější a koordinovanější způsob spolupráce a zejména užší spojení jednotlivých osob a rozdělení úloh mezi nimi. S ohledem na zjištěné vazby mezi jednotlivými osobami a další okolnosti páchání trestné činnosti nejsou podle názoru obviněného dány podklady pro závěr, že se jednalo o organizovanou skupinu, stejně tak pro závěr, že byl členem takové skupiny.

9. Nadto pak obviněný namítá, že odvolací soud ve vztahu k této otázce ve svém rozsudku pouze odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně, kterýžto postup shledává nedostatečným, neboť nejsou vypořádány jeho odvolací námitky a do jisté míry je tak rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný.

10. Obviněný dále uvádí, že organizovaná zločinecká skupina musí být rovněž zaměřena na soustavné páchání trestné činnosti, kdy již při jejím založení je zde dán takový záměr. Z prokázaného a doposud zjištěného skutkového stavu je však zřejmé, že obviněný „rozhodně nebyl při založení žádné organizované skupiny“ a není prokázáno, že kromě jednoho dalšího obviněného někoho z dalších obviněných předtím znal a případně minimálně úmyslně nebyl s nikým dalším v kontaktu. Obviněný tuto argumentaci doplňuje tím, že: „(…) judikovaná možnost nevědomosti jednoho člena organizované skupiny o dalších členech další skupiny je postavena na soustavném systematickém jednání takového neinformovaného člena v jasný prospěch organizované skupiny, což opět není případ zcela okrajového jednání odsouzeného. Zde tak chybí znak soustavnosti páchání úmyslné trestné činnosti, který (úmysl) navíc musí být přítomen již při zakládání organizované zločinecké skupiny. Odsouzený má za to, že jeho okrajové, v zásadě excesivní jednání v užším i širším slova smyslu je nezpůsobilé mu přivodit členství v organizované skupině, navíc nikde přesně nevymezené.“

11. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pak obviněný tvrdí, že dle jeho názoru mu byl (odvolacím soudem) uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, resp. v celkovém kontextu způsobem, který zákon nepřipouští, a to zejména s ohledem na to, že mu byl nad rámec rozsudku soudu prvního stupně uložen trest peněžitý, trest zákazu činnosti a navíc mu byl ještě uložen přísnější trest odnětí svobody. Právě zvýšení trestu odnětí svobody považuje obviněný vzhledem k dalším nově uloženým trestům za nepřípustné.

12. V tomto směru má obviněný navíc za to, že s ohledem na skutečnost, že k novému rozhodnutí o trestu, resp. o trestech, došlo v odvolacím řízení, kdy proti napadenému rozsudku již není přípustný žádný řádný opravný prostředek, měl odvolací soud uložení takových trestů řádně odůvodnit, když za nedostatečné považuje pouze prosté konstatování o nepřiměřené mírnosti původních trestů uložených soudem prvního stupně. Obviněnému je známo, že odvolací soud může zvýšit původně uložený trest, nicméně kvalitativní požadavky na odůvodnění takového postupu zůstávají podle názoru obviněného nedotčeny. Jestliže těmto požadavkům odvolací soud nedostál, „vystavil tak podle názoru obviněného napadený rozsudek nepřezkoumatelnosti“. Navíc i samotný původní trest odnětí svobody byl dle názoru obviněného uložen ve velice citelné výši s ohledem na to, že dosud nebyl trestán za trestnou činnost obdobného charakteru, ale i proto, že soudy nižších stupňů nepřihlédly k polehčujícím okolnostem, jako byla jeho spolupráce s orgány činnými v trestním řízení, přiznání (byť při popření členství v organizované skupině) či jeho nízký věk.

13. Vzhledem k uvedenému proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

14. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po úvodní rekapitulaci průběhu trestního řízení ve věci obviněného, jakož i připomenutí jeho dovolacích námitek, státní zástupkyně předně uvádí, že obviněný na podporu uplatněného dovolacího důvodu opět vznáší argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání.

15. Z provedeného dokazování pak podle státní zástupkyně vyplynulo, že obviněný svou činnost vykonával na základě pokynů obviněného H. P. H. S. společně s obviněnou O., kterou získal pro uvedenou činnost stejně jako obviněnou B. K. I když se činnost obviněného měla omezovat dle jeho vyjádření na to, že fungoval pouze jako řidič, který ostatní spoluobviněné dovezl do obchodu, bylo prokázáno, že býval přítomen při nakupování zboží, v jednom případě toto zboží i sám nakupoval na plnou moc obviněné O., kdy i podepsal prohlášení odběratele červeného fosforu, pomáhal skládat nakoupené zboží a odvezl jej na určené místo. Nadto byl v častém kontaktu s obviněnou O., se kterou řešil různé nákupy a prodeje drog, jejichž byl i sám uživatelem, přičemž neměl žádný legální zdroj příjmu. To vše činil podle státní zástupkyně obviněný v rámci spolupráce v koordinaci s dalšími členy skupiny, přičemž i tato jeho činnost ve svých důsledcích směřovala k jednoznačnému cíli, kterým bylo opatření potřebného materiálu k výrobě drogy a její výroba.

16. Státní zástupkyně má proto za to, že obviněný si musel být vědom toho, k jakému účelu jeho spolupráce s výše uvedenými osobami slouží a tím i toho, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem a pro případ, že k tomuto následku dojde, s tím byl srozuměn. Jeho jednání tak bylo správně s ohledem na ustálenou judikaturu kvalifikováno jako jednání člena organizované skupiny a v důsledku toho byl obviněnému až odvolacím soudem uložen zcela přiměřený trest, tedy trest za trestný čin, kterým byl uznán vinným.

17. K uvedenému dále státní zástupkyně doplňuje, že námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již odvolací soud, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, pročež na ně bez dalšího odkazuje. Dovolací argumentace obviněného se navíc dle mínění státní zástupkyně výlučně zabývá otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Skutkové závěry soudu jsou však dle státní zástupkyně náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud prvního stupně vymezený skutek správně zastřešil příslušným ustanoveními hmotného práva trestního (stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud). Ačkoliv tedy obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, přičemž takto pojaté výhrady podle státní zástupkyně nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, pročež nevyhovují žádnému ze zákonných dovolacích důvodů.

18. Státní zástupkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než uvádí § 265b tr. řádu.

19. Vyjádření státní zástupkyně následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, již však do dnešního dne neobdržel.

III.

Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.

21. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

22. Obviněný v dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. K tomu je na úvod třeba říci, že fakticky lze v dovolání obviněného vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to ve vazbě na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Je tomu tak proto, neboť zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí obviněný vztahuje také k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se lze zásadně v dovolacím řízení domoci pouze skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je (stručně řečeno) naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Uvedenou formulací přitom zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

24. I přesto je však zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů v rámci řízení o dovolání zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.

25. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, je tento dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se pak podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).

26. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; naopak k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu srov. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49 a násl.].

27. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

28. Nejvyšší soud toliko dodává, že při respektování shora uvedeného vymezení dovolacích důvodů interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV.

Důvodnost dovolání

29. Nejvyšší soud se seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s průběhem řízení, které předcházelo jeho vydání a dále s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a shledal, že dovolání obviněného neodpovídá jím uplatněným [§ 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu], ani žádným jiným dovolacím důvodům. K jednotlivým dovolacím námitkám obviněného pak Nejvyšší soud považuje za nezbytné alespoň stručně – ve shodě s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvést následující:

30. Z uplatněné argumentace vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. bod 8. až 10. tohoto usnesení) je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že obviněný ve skutečnosti nenapadá nesprávné právní posouzení shora uvedeného skutku [tj. netvrdí, že daný skutek nelze právně kvalifikovat jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku spáchaný ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku], popřípadě jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale toliko rozporuje skutková zjištění soudu prvního stupně a navazující úvahy odvolacího soudu vztahující se k naplnění jednotlivých definičních znaků organizované skupiny ve smyslu § 283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Naopak, k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby totiž obviněný nejprve předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů a následně až na takto vymezeném skutkovém základu (tj. odlišném od toho, k němuž na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně) rozporuje právní závěry soudů nižších stupňů. Jak však Nejvyšší soud podrobně vysvětlil výše, takto formulované dovolací námitky nemohou naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

31. Z obsahu spisu Nejvyšší soud dále zjistil, že shodnou argumentaci obviněný uplatnil zejména v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. č. l. 1033 a násl.), a dále též v hlavním líčení (srov. např. č. l. 942 verte až 943, 950). S uvedenou argumentací obviněného se soudy obou stupňů řádně a zcela dostatečně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. zejména body 28. a 29. rozsudku soudu prvního stupně; body 20. a 21. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů ztotožňuje, plně na ně odkazuje, přičemž nepovažuje za jakkoliv přínosné tyto opětovně rekapitulovat.

32. Závěry obou soudů nižších stupňů stran naplnění znaku „spáchání činu jako člen organizované skupiny“ ve smyslu § 283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku také plně odpovídají ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, na niž ostatně vyčerpávajícím způsobem odkázal již odvolací soud (srov. bod 20. jeho rozsudku). V tomto ohledu se Nejvyšší soud neztotožňuje s argumentací obviněného, že se odvolací soud zcela nedostatečným a v podstatě nepřezkoumatelným způsobem vypořádal s jeho námitkami, neboť v návaznosti na již zmiňovaný bod 20. odvolací soud následně a zcela konkrétně uvedl, jakým způsobem se jednotliví obvinění podíleli na páchání trestné činnosti, objasnil jejich role, a to v návaznosti na skutková zjištění soudu prvního stupně (srov. bod 21. rozsudku odvolacího soudu). V tomto ohledu tedy nelze odvolacímu soudu – co do přezkoumatelnosti jeho hodnotících úvah – ničeho vytknout.

33. Nejvyšší soud také nemohl přisvědčit další argumentaci obviněného, a to ve vztahu k jeho údajné účasti, resp. neúčasti na organizované zločinecké skupině (srov. bod 10. tohoto usnesení). K tomuto lze pouze krátce podotknout, že pojem organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 129 tr. zákoníku je nutné v zásadě odlišit od organizované skupiny ve smyslu shora uvedeného § 283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (srov. např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1377.). Z napadeného rozsudku odvolacího soudu, ani z rozsudku soudu prvního stupně ostatně nikterak nevyplývá, že by byl obviněný postižen za trestnou činnost spáchanou ve prospěch organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 108 tr. zákoníku, nebo za trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 tr. zákoníku.

34. Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem (přiměřeně srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu také vyplývá, že tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy, který ostatně ani obviněný ve svém dovolání výslovně neuplatnil, nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 707/2015, ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 11 Tdo 605/2018, anebo ze dne 13. 3. 2019 sp. zn. 7 Tdo 1632/2018), což je i případ této trestní věci.

35. Nejvyšší soud tak na tomto místě uzavírá, že námitky obviněného směřující primárně proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně ohledně způsobu spáchání shora popsaného činu proto nemohl akceptovat.

36. Pokud se týká dovolací argumentace obviněného směřující do výroku o uložených trestech rozsudku odvolacího soudu (srov. body 11. a 12. tohoto usnesení), musí Nejvyšší soud konstatovat, že danou námitku obviněného nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ale ani žádný jiný dovolací důvod.

37. S námitkou obviněného, že mu byl odvolacím soudem uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (srov. bod 11. tohoto usnesení), se Nejvyšší soud nemůže ztotožnit. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že odvolací soud nově rozhodoval o uložených trestech mimo jiné také za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, když přistoupil ke zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 7. 2018, sp. zn. 15 T 73/2018, který nabyl právní moci dne 15. 8. 2018, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, tato pozbyla podkladu. Za této situace, jak ostatně odvolací soud správně uvádí v bodu 28. svého rozsudku, uložil obviněnému nejen trest odnětí svobody, trest propadnutí věci, ale i trest peněžitý a další tresty uvedené ve výroku o trestech napadeného rozsudku odvolacího soudu, a to zcela v souladu s ustálenou judikaturou. Uvedenému postupu odvolacího soudu tedy nelze ničeho vytknout, neboť jestliže byly takové tresty uloženy již dřívějším trestním příkazem, bylo by v rozporu s účelem trestu, jestliže by soud v rámci postupu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku tyto tresty neuložil, a to proto, že již při ukládání těchto trestů dřívějším trestním příkazem byly splněny zákonné podmínky pro jejich uložení (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 9. 1978, sp. zn. 3 Tz 16/78, uveřejněný pod č. 19/1979 Sb. rozh. tr.; dále srov. AUGUSTINOVÁ, P. In DRAŠTÍK, A. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 358.).

38. Současně nemohl Nejvyšší soud přisvědčit ani námitkám obviněného, že odvolací soud nedostál svým povinnostem, když uložené tresty řádně neodůvodnil a napadený rozsudek je tak nutné podle názoru obviněného považovat za nepřezkoumatelný (srov. bod 12. tohoto usnesení). Nejvyšší soud tento názor obviněného nesdílí, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá opak (srov. body 25. až 30. rozsudku jeho rozsudku). Odvolací soud se v rámci jím provedeného přezkumu nejprve zabýval postupem soudu prvního stupně při ukládání trestů (srov. bod 25. rozsudku odvolacího soudu; bod 30. a zejména bod 32. rozsudku soudu prvního stupně) a v návaznosti na tyto sám řádně odůvodnil své vlastní úvahy při ukládání trestů (srov. bod 26. až 30. rozsudku odvolacího soudu). Z podaného odůvodnění jsou též zcela seznatelné konkrétní důvody, které vedly odvolací soud pro zpřísnění původně uloženého trestu odnětí svobody soudem prvního stupně. Bez povšimnutí nemůže ponechat Nejvyšší soud též skutečnost, že odvolací soud sice uložil obviněnému přísnější trest odnětí svobody (a to v trvání 6 let), avšak, stejně jako soud prvního stupně, uložil tento jako trest souhrnný, a za použití moderačního ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, tedy pod spodní hranici zákonné trestní sazby, která pro daný trestný čin činí 8 až 12 let trestu odnětí svobody (srov. bod 27. rozsudku odvolacího soudu). Ani v tomto ohledu nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout, neboť podané odůvodnění podle názoru Nejvyššího soudu zcela obstojí.

V.

Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

39. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného H. T. A. nebyly dány podmínky pro jeho případný kasační zásah, když dovolání tohoto obviněného bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 256b odst. 1 tr. řádu. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 23. 9. 2020

JUDr. Antonín Draštík

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Petr Škvain, Ph.D.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru