Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 707/2017Usnesení NS ze dne 17.08.2017

HeslaDovolací důvody
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.707.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 3733/17 ze dne 26.07.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Ludvík David


přidejte vlastní popisek

11 Tdo 707/2017-70

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2017 dovolání, které podal obviněný Z. I. (také Z. či Z. I.), proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 11 To 49/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 5/2014 a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. I. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. 49 T 5/2014, byl obviněný Z. I. uznán vinným v bodech 1 a 2 zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a v bodech 4, 5, a 6 zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a k trestu propadnutí věci, a to částky 15 000 Kč. V další části rozhodnutí byl obviněný zproštěn obžaloby.

Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že

1. Z. I., A. I. a samostatně trestně stíhaní V. Č. a Q. D. v přesně nezjištěné době, pravděpodobně dne 26. 2. 2012 nebo 27. 2. 2012 nebo 31. 3. 2012 kolem 20:00 hodin v B. u P., Z. I.a A. I. neoprávněně, úmyslně a s vědomím, že se o takovou látku jedná, po předchozí dohodě koupili za účelem přechovávání pro jiného a další distribuce od samostatně trestně stíhaného V. Č., směs heroinu o hmotnosti nejméně 500 gramů, za který zaplatili částku 8 000 Euro s tím, že zbytek ceny jmenovaní doplatí samostatně trestně stíhané osobě Q. D., který prodej heroinu předem domluvil, heroin obstaral a připravil k předání, přičemž heroin je uveden v příloze číslo 3 nařízení vlády číslo 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek (do 31. 12. 2013 příloha číslo 3 zákona číslo 167/1998 Sb., o návykových látkách), jako látka omamná,

2. Z. I., A. I., samostatně trestně stíhaný V. Č. a další neustanovené osoby v přesně nezjištěné době, pravděpodobně v období mezi dny 13. 4. až 19. 4. 2012, po předchozí vzájemné dohodě, předal Z. I. společně s dalším neustanoveným mužem v B. u obchodního centra Makro samostatně trestně stíhanému V. Č., směs sloužící k ředění heroinu o hmotnosti 2 000 gramů, načež Č. ředící směs smíchal s omamnou látkou heroin o hmotnosti 8 000 gramů a vytvořil celkem 10 000 gramů směsi heroinu; následně Č. vytvořil 4 ks balíčků směsi heroinu o váze á 500 gramů, celkem tedy nejméně 2 000 gramů směsi heroinu, který následně předal v obci B. u P. dvěma neztotožněným mužům, kteří se pro směs heroinu dostavili na základě pokynů Z. I.; cena heroinu byla domluvena mezi I. a Č. na částku 23 000 Euro za 1 000 gramů s tím, že cena bude uhrazena až po následném prodeji směsi heroinu Z. I. další neztotožněné osobě, a zhruba po 14 dnech v P. poblíž V. n. ve vozidle Maserati Quattroporte, RZ: ..., černé barvy, předal I. společně s I. 6 000 Euro Č., kdy všichni byli obeznámeni s tím, že se jedná o část peněz za uvedenou směs heroinu, na jejímž prodeji byli všichni zainteresováni, přičemž heroin je uveden v příloze číslo 3 nařízení vlády číslo 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek (do 31. 12. 2013 příloha číslo 3 zákona číslo 167/1998 Sb., o návykových látkách), jako látka omamná,

4. Z. I., A. I., K. T. a A. Z. společně dne 14. 1. 2013 ve 20:15 hodin v P., O. u., na parkovišti ve vozidle, K. T. neoprávněně, úmyslně a s vědomím, že se o takovou látku jedná, prodal za částku 23 000 Euro v rámci předstíraného převodu agentovi Policie ČR ... (§ 102a tr. ř.) celkem 506,25 gramů netto bílé látky skládající se ze 4 ks větších fragmentů, 6 ks menších fragmentů a z rozmělněné drti v papírové dárkové tašce značky Guess se 40,8 až 74,6% obsahem kokainu ve směsi, což představuje 289,46 gramů base kokainu (čistého kokainu), kdy uvedený kokain v předmětné papírové dárkové tašce značky Guess si K. T. vyzvedl téhož dne kolem 19:50 hodin od osoby A. Z. v objektu domu na adrese P., T. ..., přičemž celý obchod po předchozích konkrétních nabídkách domluvili a zorganizovali Z. I. a A. I., přičemž kokain je uveden v příloze číslo 1 nařízení vlády číslo 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek (do 31. 12. 2013 příloha číslo 1 zákona číslo 167/1998 Sb., o návykových látkách), jako látka omamná,

5. Z. I., A. I., K. T. a A. Z. společně dne 10. 5. 2013 ve 12:10 hodin v P., O. u., na parkovišti ve vozidle K. T. neoprávněně, úmyslně a s vědomím, že se o takovou látku jedná, prodal za částku 10 000 Euro a 375 000 Kč v rámci předstíraného převodu agentovi Policie ČR .. (§ 102a tr. ř.) celkem 444 gramů netto látky obalené hnědou lepící páskou se 73% obsahem kokainu ve směsi, což představuje 324,12 gramů base kokainu (čistého kokainu), kdy uvedený kokain si K. T. vyzvedl téhož dne kolem 12:00 hodin od osoby A. Z., který ho přechovával v objektu domu na adrese P., T. ..., přičemž celý obchod po předchozích nabídkách zorganizovali a konkrétně domluvili dne 8. 5. 2013 v restauraci M. v P., V. P. Č. ... ,A. I., Z. I. a K. T., a z obchodu měli mít majetkový prospěch každý ve výši 1 000 Euro; přičemž kokain je uveden v příloze číslo 1 nařízení vlády číslo 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek (do 31. 12. 2013 příloha číslo 1 zákona číslo 167/1998 Sb., o návykových látkách), jako látka omamná,

6. Z. I., A. I., K. T. a A. Z. společně dne 5. 6. 2013 v 17:25 hodin v P., O. u., na parkovišti ve vozidle K. T. neoprávněně, úmyslně a s vědomím, že se o takovou látku jedná, prodal za částku 230 000 Euro v rámci předstíraného převodu agentovi Policie ČR ... (§ 102a tr. ř.) celkem 4 938,55 gramů netto látky v černé tašce s nápisem Nike obsahující 5 ks kvádrů obalených lepící páskou a potravinovou fólii s průměrným 85,1% obsahem kokainu ve směsi, což představuje 4.202,09 gramů base kokainu (čistého kokainu), kdy uvedený kokain přivezl na místo K. T. společně s osobami A. Z. a J. B. vozidlem BMW 750 I, registrační značky ..., přičemž celý obchod po předchozích konkrétních nabídkách domluvili a zorganizovali Z. I. a A. I., přičemž kokain je uveden v příloze číslo 1 nařízení vlády číslo 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek (do 31. 12. 2013 příloha číslo 1 zákona číslo 167/1998 Sb., o návykových látkách), jako látka omamná,

Proti citovanému rozsudku podal obviněný, spoluobvinění a státní zástupkyně odvolání. K odvolání státní zástupkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 11 To 49/2015, (pozn.: spis byl Nejvyššímu soudu předložen v květnu 2017) podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a nově rozhodl tak, že obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to částky 15 000 Kč. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím obhájkyně JUDr. Markéty Tukinské Ph.D. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Uvedl, že ve věci byl nasazen agent, ačkoli byl procesně povolen pouze předstíraný převod a použití agenta nikoli. Nebylo dáno žádné podezření, že je páchán trestný čin, a činností agenta došlo k policejní provokaci. Agent sám uvedl, že neovládá žádnou cizí řeč, je tedy otázkou, jak získané informace policejnímu orgánu interpretoval. K ověření věrohodnosti agenta a dalších osob podílejících se na vyšetřování měly být použity obrazové, zvukové nebo jiné záznamy schůzek. Záznamy a podávání ústních zpráv o průběhu schůzek jsou s ohledem na osobu agenta irelevantní. Povolení použití agenta je podle obviněného neplatné i z hlediska formální stránky, neboť jeho podstatnou náležitostí je účel použití agenta. Jeho úkol přitom nebyl dostatečným způsobem zadán. Agent se dopustil policejní provokace. Velmi se snažil o kontakt s obviněnými, prakticky každý den. Zajímal se o to, jakým způsobem se živí. Byl tím, kdo určoval, jaké zboží chce koupit a jaké množství. Požádal o drogu obviněného Š. V řízení nebyl prokázán předchozí úmysl obviněných páchat trestnou činnost. Agent také navyšoval množství látky, nákupy byly zcela v režii policie, která tímto rozhodla o rozsahu páchání trestné činnosti. Látka zajištěná agentem při předstíraném převodu nebyla označena a není zřejmé, zda se vůbec jednalo o látku, kterou měli obvinění předat agentovi. Výpověď agenta je jediným důkazem o vině obviněného. Rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně nejsou podle obviněného řádně odůvodněna, zejména pokud jde o důkazní návrhy na „výslech svědků a listin“.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že mu byl uložen trest propadnutí věci, a to finanční částky 15 000 Kč, ačkoli v projednávané věci nebylo nikdy obchodováno s českými korunami a soud neprovedl žádný důkaz pro zjištění majitele hotovosti a toho, jak byly peníze získány.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání k jeho námitkám uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a vyjadřují pouze nespokojenost s procesním postupem orgánů činných v trestním řízení, avšak v tom směru, jaký nelze podřadit ani pod jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Pouze s jistou mírou benevolence pak lze podle státního zástupce považovat za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. námitky obviněného ve vztahu k výroku o trestu propadnutí věci.

Stěžejní dovolací námitku tvoří procesní výhrady obviněného proti činnosti agenta ..., příslušníka policie Albánské republiky, jenž působil na území České republiky na základě povolení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 T 907/2012 a sp. zn. 11 T 1/2013. V tomto směru je však námitka obviněného značně nesrozumitelná, pokud tvrdí, že procesně byl povolen pouze předstíraný převod, nikoli použití agenta. Z obsahu dostupného spisového materiálu i z rozhodnutí soudů totiž jednoznačně vyplývá, že citovanými rozhodnutími vrchního soudu byla povolena právě činnost agenta. Ostatně k povolení předstíraného převodu ani není třeba souhlasu vrchního soudu, neboť k takovému úkonu postačuje povolení příslušného státního zástupce (srov. § 158c tr. ř., ve spojení s § 437 tr. ř., v tehdy účinném znění). Nesrozumitelnost této námitky pak vyvstane do popředí o to více, že v odvolacím řízení obviněný tvrdil pravý opak, tj. namítal, že vydané povolení k činnosti agenta neobsahuje zároveň i povolení k předstíranému převodu. Tak tomu ovšem není, jak vyplývá z výslovné úpravy trestního řádu (srov. § 158e odst. 5 tr. ř.).

Námitka policejní provokace je podle státního zástupce rovněž pouze procesního charakteru. Praxe Nejvyššího soudu však připouští průlom do skutkových zjištění na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v případech zjištění takové vady, jejímž důsledkem je porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Pokud jde o případy nasazení agenta a využití předstíraného převodu, je třeba vždy pečlivě vyhodnotit, zda je bezpečně vyloučeno, že ve věci jde o nepovolenou ingerenci státní moci. V tomto směru státní zástupce odkazuje na podrobné zpracování judikatorních hledisek rozhodných pro posouzení zákonnosti operativně pátracích prostředků, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 497/2012. Z tohoto rozhodnutí lze v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu, jenž zároveň aplikuje východiska Evropského soudu pro lidská práva, dovodit hlediska pro posuzování operativních pátracích prostředků obdobného druhu. Dle názoru státního zástupce těmto hlediskům soudní rozhodnutí zcela odpovídají, přičemž lze vyzdvihnout zejména velmi přesvědčivé odůvodnění soudu nalézacího (str. 54-55 rozsudku). Touto argumentací se pak zabýval též odvolací vrchní soud, který rovněž prvky reprobované policejní provokace v daném případě neshledal (str. 19-20 rozsudku) a zároveň i velmi přesvědčivě reagoval na konkrétní odvolací námitky směřující proti věrohodnosti výpovědi tohoto agenta (str. 11-14 a 16-18 rozsudku). Soudy se tak uvedenou námitkou obviněného v předchozím řízení již s náležitou mírou pozornosti zabývaly, přičemž s ohledem na jejich skutková zjištění možnost existence policejní provokace spolehlivě vyloučily. Dospěly k závěru, že policie disponovala relevantními poznatky o páchání trestné činnosti obviněnými, přičemž nasazení policejního agenta bylo až reakcí na tato zjištění. Také při prvním kontaktu agenta s obviněnými vzešla prvotní iniciativa k obchodu s omamnými látkami od obviněných. Byli to rovněž obvinění, kdo určoval objem dodávek drogy, a tedy i rozsah jimi páchané trestné činnosti. Nebylo tak ani zjištěno, že by se policie podílela na vyšším rozsahu páchání trestné činnosti, aby tak u obviněných způsobila vyšší míru trestnosti jejich jednání, že by policejní agent obviněné jakkoli přesvědčoval ke spáchání trestného činu, či je vybízel k většímu rozsahu dodávek apod.

Soudy tak dle názoru státního zástupce dostály své povinnosti vypořádat se řádně s námitkou obviněného, že byl k trestnému činu vyprovokován policií a zároveň vyloučily relevantní pochybnosti o okolnostech užití tohoto prostředku, zejména o časových souvislostech (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 291/03). K tomu pak lze dodat, že výpověď policejního agenta rozhodně nebyla jediným usvědčujícím důkazem, jak se obviněný pokouší tvrdit. V tomto směru lze opět pouze odkázat na přehledné stručné vyhodnocení důkazní situace v rozsudku soudu odvolacího (srov. str. 15). Za těchto okolností ani tyto námitky obviněného nevykročily z rámce procesní povahy, tedy je pod zvolený dovolací důvod podřadit nelze.

Pokud obviněný uplatňuje ve svém dovolání nedostatky v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k jeho důkazním návrhům, směřuje tím podle státního zástupce pouze proti rozsahu a kvalitě odůvodnění tohoto rozsudku a jeho námitka naráží na limity přípustnosti dovolání ve smyslu § 265a odst. 4 tr. ř. Námitka směřuje vůči rozsudku soudu prvního stupně, přičemž pomíjí, že problematikou opomenutých důkazů se velmi podrobně zabýval v napadeném rozsudku odvolací soud, který na str. 10-11 rozsudku vysvětlil důvody, pro něž považoval důkazní návrhy obviněného za nadbytečné. Proto se podle státního zástupce nemůže jednat o vadu tzv. opomenutých důkazů, jež by zakládala porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

Státní zástupce se neztotožňuje ani s námitkou obviněného proti výroku o trestu propadnutí věci. Odůvodnění soudů ve vztahu k tomuto výroku je oproti ostatním výrokům sice poněkud stručnější, ani přesto však nelze takový výrok považovat za nezákonný. Soudy se totiž jinak dostatečně podrobně zabývaly majetkovou situací obviněného, přičemž zjistily, že obviněný žádným jiným legálním zdrojem příjmů nedisponuje. Za situace, kdy se obviněný podílel na výnosném drogovém obchodě, lze považovat za logický závěr soudů o tom, že finanční prostředky, jimiž disponoval, jsou takovým výnosem. Na tom dle názoru státního zástupce nic nemění ani odlišná měna, neboť pouhá konverze měny euro na koruny z takových prostředků nesnímá jejich původ v trestné činnosti. Jde stále o tytéž druhově určené finanční prostředky, pouze vyjádřené v jiné měně. V tomto směru proto státní zástupce považuje dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.). Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.

Veškeré námitky předestřené obviněným v jeho mimořádném opravném prostředku směřují proti procesnímu postupu orgánů činných v přípravném řízení, soudu prvního stupně při dokazování, resp. při hodnocení důkazů, případně proti postupu odvolacího soudu při výkonu jeho přezkumné pravomoci. K tomu lze pouze nad rámec dovolacího řízení konstatovat, že soudy logicky a přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vyvodily své skutkové závěry, a jejich zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Porušení práva na spravedlivý proces způsobené tzv. extrémním rozporem mezi ve věci provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními či jiným způsobem Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal. Téměř všechny námitky představují pouze opakování dosavadní obhajoby, přičemž soudy se s nimi již podrobně a důkladně vypořádaly.

Námitka, že ve věci nebylo použití agenta povoleno, je poněkud zmatečná. V další části dovolání obviněný zase namítá, že toto (podle něj neexistující) povolení obsahuje nedostatečné vymezení účelu činnosti agenta. K oběma těmto námitkám nelze než odkázat na obsah spisu a rozhodnutí soudů obou stupňů.

Otázkou policejní provokace se zabýval soud prvního stupně na str. 54-55 a odvolací soud na str. 21 svého rozsudku. Za podstatnou z hlediska námitek obviněného Nejvyšší soud považuje skutečnost, že soudy dospěly ke zcela jiným skutkovým závěrům týkajícím se činnosti agenta, než jaké prezentuje obviněný, a tyto své závěry logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Vystupování agenta, jak je soudy měly za prokázané, přitom zcela odpovídá nárokům, které klade relevantní judikatura. Obviněný tedy ve skutečnosti brojí proti hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Soudy se zabývaly i otázkou, nakolik byly opodstatněné opakované nákupy drog, přičemž správně dospěly k závěru, že šlo o legitimní snahu odhalit rozsah páchané trestné činnosti a osoby na ní se podílející. Nelze souhlasit ani s názorem obviněného, že výpověď agenta je v jeho případě jediným usvědčujícím důkazem.

Další námitky obviněného jsou pak formulovány natolik nekonkrétně, že se k nim ani nad rámec dovolacího řízení nelze dost dobře vyjádřit. Obviněný neuvádí, při kterém předstíraném převodu podle něj neměla být droga řádně označena a z čeho to dovozuje. Nekonkretizuje ani to, se kterými důkazními návrhy se podle něj soudy nevypořádaly.

Pokud jde o námitku, kterou obviněný podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je třeba nejprve vysvětlit, že tento dovolací důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Uložený trest propadnutí věci spočívající v propadnutí částky 15 000 Kč je v daném případě trestem přípustným (trestní sazba u tohoto trestu není). Obviněný v této souvislosti napadá skutkové závěry soudů, které měly za to, že jde o peníze získané trestnou činností. S těmi se však Nejvyšší soud ztotožňuje. V žádném případě zde nejde o situaci, kdy by tyto skutkové závěry byly v extrémním rozporu s provedeným dokazováním (jak bylo již výše vysvětleno v rámci výkladu prvního uplatněného dovolacího důvodu). Výstižně se k této otázce vyjádřil i státní zástupce. Skutečnost, že peníze náleží obviněnému, lze jistě dovodit z faktu, že tuto hotovost obviněný vydal policii, přičemž pochybnosti o tom, že peníze náleží jemu, nevznikly. Jak správně uvedl státní zástupce, soudy zjistily, že obviněný jiný příjem než trestnou činnost neměl. Vzhledem k tomu, že obviněný žije v České republice, je pak zcela pochopitelné, že uvedenou hotovost měl v českých korunách.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Z. I. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b odst. 1 tr. ř. Jeho dovolání proto Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 8. 2017

JUDr. Karel Hasch

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru