Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 696/2020Usnesení NS ze dne 30.09.2020

HeslaDůvody dovolání
Pomoc k trestnému činu
Propadnutí majetku
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.696.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 tr. ř.

§ 66 odst. 1,4 tr. zákoníku

§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

11 Tdo 696/2020-3836

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2020 o dovoláních obviněných P. C., nar. XY v XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, P. K., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, a L. K., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 3 To 127/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 8/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. C., P. K. a L. K. odmítají.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 34 T 8/2018, byli uznáni vinnými:

- obviněný P. C. ad I. zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ad II. zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, dílem dokonaným podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku,

- obviněný P. K. ad I. zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku,

- obviněný L. K. ad I. zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

Za to byli odsouzeni:

- obviněný P. C. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, podle § 66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest propadnutí části majetku a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku,

- obviněný P. K. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, podle § 66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest propadnutí části majetku a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku,

- obviněný L. K. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku.

Současně bylo rozhodnuto o vině a trestech ohledně obviněných Z. B., A. Z. W., R. O., A. C., Z. G. a obviněné právnické osoby K. T.

2. Stalo se tak v podstatě na základě zjištění, že

I.

obvinění P. C., P. K., L. K., Z. B., A. Z. W., R. O. a K. T.

nejméně od října roku 2017 do 20. 1. 2018 v XY, se záměrem zkrátit český stát na spotřební dani a sebe neoprávněně obohatit, bez vědomí správce daně a utajeně na území České republiky dováželi a následně v XY, v prostorách areálu firmy K. T., na ulici XY, skladovali a přepracovávali tabákové listy jejich řezáním a napařováním na tabák ke kouření či tabák sloužící k následné nelegální výrobě cigaret, a takto zpracovaný tabák skladovali na různých místech a poté jej dále distribuovali dosud nezjištěným subjektům, ačkoliv věděli, že takto dovážejí, skladují a zpracovávají tabák, který je ve smyslu ustanovení § 101 a § 131a zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v platném znění, předmětem spotřební daně a vzniká jim povinnost tuto daň u správce daně přiznat a zaplatit,

kdy takto postupovali v úmyslu získat finanční prospěch zkrácením spotřební daně, po vzájemné předchozí domluvě, přípravě a rozdělení úloh, podle kterých obviněný P. C. společně přinejmenším s obviněným R. O. v říjnu roku 2017 ve Spolkové republice Německo, v obci XY, dojednali s T. Z. dodávky tabákového listu, přičemž se společně vydávali za zástupce bulharské firmy N. L.,

obviněný P. C. jako jediný společník a jednatel společnosti K. T. , zejména zajistil prostory za účelem utajeného skladování a zpracovávání tabáku v areálu firmy K. T. , na XY ulici č. XY v XY, přičemž obviněný K. T. , předmětné prostory za tímto účelem poskytla a zároveň rovněž poskytovala krytí krácení daní páchanému ostatními obviněnými předstíráním vlastní podnikatelské činnosti, obviněný P. C. nechal skladové a výrobní prostory v tomto areálu stavebně a technicky upravit k nelegální výrobě tabákových výrobků, nechal v nich instalovat strojní vybavení k vlhčení a řezání tabáku, vybavil je zabezpečovacím systémem a hradil náklady na energii spotřebovanou strojními zařízeními sloužícími k vlhčení a řezání tabákového listu, obviněnému R. O. předával prostředky na úhradu tabákového listu T. Z., přičemž v nejméně jednom případě tak učinil obviněný Z. B., přičemž obviněný R. O. u T. Z. objednával jednotlivé dodávky tabákového listu a prostřednictvím polské pošty prováděl platby za tento tabák,

obvinění P. C., P. K., R. O. a v jednom případě obviněný Z. B. (dne 20. 1. 2018) společně přijížděli na parkoviště před železniční stanici XY, na němž přebrali v nejméně deseti případech od obviněného A. Z. W. a v jednom případě od již pravomocně odsouzeného M. S. Z. dodávková vozidla naplněná tabákovými listy, přičemž dodávková vozidla si obviněný A. Z. W. nejméně v deseti případech a M. S. Z. v jednom případě zapůjčili v autopůjčovně firmy A., se sídlem XY, obviněný A. Z. W. nejméně v deseti případech se zapůjčeným dodávkovým vozidlem následně odjel do Spolkové republiky Německo, kde severně od obce XY ve skladu nacházejícím se na GPS souřadnicích XY a XY naložil v celkem deseti případech surový tabákový list a s tímto tabákem a s falešnými doklady o jeho přepravě, podle kterých měl být tabák vyvezen do Bulharska, tabák převezl přes Liberec a Hradec Králové do obce XY, kde s dodávkovým vozidlem vždy zastavil na parkovišti před vlakovým nádražím v XY, vyčkal příjezdu obviněných P. K., P. C. a R. O., po jejich příjezdu vystoupil z dodávky a přesedl do osobního vozidla, kterým jmenovaní přijeli, a na místě setrval společně s obviněným R. O., dokud se obžalovaný P. C., v některých případech společně s obviněným P. K., nevrátili zpět na parkoviště, kde od nich prázdnou dodávku převzal a následně se s dodávkou vrátil do Polska, v jednom případě takovýmto způsobem přivezl surové tabákové listy již pravomocně odsouzený M. S. Z.,

a tato dodávková vozidla pak obvinění P. C. a P. K. a v jednom případě P. K. a Z. B. převáželi do areálu firmy K. T. , kde surové tabákové listy z dodávkových vozidel společně obvinění P. C., P. K., L. K. a Z. B. vykládali a ukládali do prostor budovy areálu společnosti K. T. , vedle strojů určených k jejich dalšímu zpracování a následně dodávková vozidla obviněný P. C. společně s obviněným P. K. nebo sám vracel řidiči,

přičemž nejméně obvinění L. K. a Z. B. v areálu společnosti K. T. , tabák vlhčili a řezali a obviněný Z. B. na základě pokynu obviněného P. C., který plnil pokyn obviněného R. O., opatřoval anonymní SIM karty k utajení komunikace s polskými řidiči a dodavatelem tabáku,

obviněný P. C. za přítomnosti obviněného R. O. a v některých a případech za přítomnosti obviněného P. K. obviněnému A. Z. W. vyplácel odměny za jednotlivé dovozy tabákových listů z Německa do XY,

obvinění P. C., P. K., L. K. a Z. B. následně v areálu K. T. , za účelem dalšího zpracování tabákové listy skladovali a již neřezaný tabák nakládali do dalších vozidel, a to přinejmenším do vozidla OPEL TOUR, RZ 9T6 6081, majitele obviněného Z. B. a ŠKODY OCTAVIA, RZ XY, majitele obviněného P. C. a nařezaný tabák obvinění P. C., P. K. a Z. B. převáželi z areálu na další místa skladování za účelem následné distribuce, a to nejméně do hospodářské budovy přináležející k rodinnému domu na adrese XY, jehož vlastníkem je obviněný P. K., a do garáže bez čísla popisného a čísla evidenčního v obci XY na pozemku parcelního čísla XY, jejímž vlastníkem je obviněný P. C.,

přičemž obviněný R. O. rovněž zprostředkovával a tlumočil komunikaci mezi obviněným A. Z. W., již pravomocně odsouzeným M. S. Z. a obviněnými P. C. a P. K.,

a takto se společně podíleli na konspirativním dovozu tabákových listů ze Spolkové republiky Německo do České republiky a jejich následném nezákonném skladování, řezání a dalším přepracování na řezaný tabák ke kouření, přičemž takto dovezli nejméně

- dne 13. 10. 2017 v čase kolem 7:00 hodin 1.395 kg tabáku vozidlem Fiat Ducato, polské imatrikulace, registrační značky: XY,

- dne 19. 10. 2017 v čase kolem 7:00 hodin 1.500 kg tabáku vozidlem Fiat Ducato, polské imatrikulace, registrační značky: XY,

- dne 27. 10. 2017 v čase kolem 7:00 hodin 1.500 kg tabáku vozidlem Renault Master, polské imatrikulace, registrační značky: XY,

- dne 9. 11. 2017 v čase kolem 7:00 hodin 1.500 kg tabáku vozidlem Citroën Jumper, polské imatrikulace, registrační značky: XY,

- dne 16. 11. 2017 v čase 7:25 hodin nejméně 1.500 kg tabáku vozidlem Peugeot Boxer, polské imatrikulace, registrační značky: XY,

- dne 29. 11. 2017 v čase 7:12 hod. nejméně 1.500 kg tabáku vozidlem Renault Master, polské imatrikulace, registrační značky: XY,

- dne 8. 12. 2017 v čase 6:58 hod. nejméně 1.500 kg tabáku vozidlem Renault Master, polské imatrikulace, registrační značky: XY,

- dne 16. 12. 2017 čas 6:55 hod. nejméně 1.500 kg tabáku vozidlem Renault Master, polské imatrikulace, registrační značky: XY,

- dne 30. 12. 2017 v čase 7:04 hod. nejméně 1.500 kg tabáku vozidlem Citroën Jumper, polské imatrikulace, registrační značky: XY,

- dne 11. 1. 2018 v čase 7:14 hod. nejméně 1.500 kg tabáku vozidlem Peugeot Boxer, polské imatrikulace, registrační značky: XY,

- dne 20. 1. 2018 v čase 7:10 hod. nejméně 1.500 kg tabáku vozidlem Citroën Jumper, polské imatrikulace, registrační značky: XY,

tedy na území České republiky do areálu firmy K. T. , mimo daňový sklad postupně dovezli tabákové listy v celkovém množství nejméně 16.395 kg, ze kterého nejméně 14.895 kg tabákových listů vlhčením a řezáním zpracovali na tabák ke kouření a z areálu odvezli,

a 1.500 kg tabákových listů bylo dne 20. 1. 2018 po zadržení obviněných příslušníky celní správy v průběhu prohlídek nebytových prostor zajištěno zčásti v prostorách skladu v areálu K. T. , a zčásti v dodávce Citroën Jumper, polské imatrikulace, registrační značky: XY,

a tedy úmyslným jednáním, v rozporu s ustanovením § 4 odst. 1 písm. f) a s ustanovením § 9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v platném znění, porušili svou povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň z tabáku,

čímž obvinění P. C., P. K., L. K., Z. B. a R. O. za pomoci společnosti K. T. , zkrátili spotřební daň z tabáku v množství 16.395 kg ve výši 35.976.075 Kč ke škodě České republiky, zastoupené příslušnými orgány celní správy jako správcem spotřební daně, a obviněný A. Z. W. zkrátil spotřební daň z tabáku v množství 14.895 kg ve výši 32.622.075 Kč ke škodě České republiky, zastoupené příslušnými orgány celní správy jako správcem spotřební daně,

II.

obvinění P. C., A. C., Z. G. a K. T.

společně v rozporu s ustanoveními § 3 odst. 2 a § 24 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v tehdy platném znění, nejméně od začátku září 2017 do 20. 1. 2018 ve skladových prostorách areálu firmy K. T. , na ulici XY v XY, bez čísla popisného a evidenčního na pozemku parcelního čísla 1975/20, zapsanou pro katastrální území XY na listu vlastnictví XY u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, který tato společnost jako její vlastník za tímto účelem poskytla, v úmyslu společně vyrábět psychotropní látku delta-9-tetrahydrokanabinol, po předchozí vzájemné dohodě spočívající v rozdělení jednotlivých úkolů,

vybudovali zařízení na pěstování rostlin konopí skrytým způsobem, a to tak, že vystavěli v jednom ze skladů uvedené nemovitosti z OSB desek místnost o užitné ploše 36 m2 a výšce 2,2 m, kterou zateplili polystyrénovými dílci a hliníkovou fólií, vybavili soustavou výbojek a vybavili jí teploměry a ventilací, aby ji mohli dostatečně vyhřívat a odvětrávat a vytvořili tak funkční indoor pěstírnu konopí, do pěstírny přivezli substráty, květináče, hnojiva a další materiál potřebný k jejímu utajenému provozu, a to za účelem a s úmyslem získat vysoce prošlechtěný kultivar rostliny konopí (Cannabis L. Cannabacea) s vysokým obsahem kanabinoidních látek tak, aby z vrcholíků vypěstovaných rostlin bylo možné jejich následným sušením získat psychotropní látku delta-9-tetrahydrokanabinol, k čemuž bylo využito moderní technologie, přičemž následně za tímto účelem zasadili semena či řízky rostlin konopí setého, o něž se pak zejména obvinění A. C. a Z. G. starali tak, že rostliny zastřihávali, zalévali a hnojili, zajišťovali rostlinám pravidelné svícení, stálou teplotu, proudění vzduchu a jinak zajišťovali jejich optimální růst za účelem vypěstovat rostliny s vysokým obsahem psychotropní látky delta-9-tetrahydrokanabinol, vypěstované rostliny konopí sklízeli a sušili za účelem jejich následné distribuce blíže neurčeným odběratelům,

přičemž obviněná K. T. , rovněž za tímto sjednaným účelem poskytovala vodu a elektrickou energii potřebnou k pěstování konopí setého utajeným způsobem a vlastním jménem tyto energie jako odběratel hradila, poskytovala ubytovací prostory pro obviněného Z. G., aby se tento mohl o rostliny konopí nepřetržitě starat, a takto se společně podíleli nejméně

- na výrobě 690,9 g sušené rostliny konopí využitelné pro toxikomanii, která obsahovala nejméně 16,4 % psychotropní látky THC, to je minimálně 113,3 g absolutního THC, 1.177 g sušené rostliny konopí využitelné pro toxikomanii, která obsahovala nejméně 8,9 % psychotropní látky THC, to je minimálně 104,8 g absolutního THC, 231,2 g sušené rostliny konopí využitelné pro toxikomanii, která obsahovala nejméně 13,9 % psychotropní látky THC, to je minimálně 32,1 g absolutního THC, a celkem 942,3 g sušené rostliny konopí využitelné pro toxikomanii, která obsahovala od 0,8 do 1,9 % psychotropní látky THC, to je minimálně 15,8 g absolutního THC,

- na pěstování celkem 226 kusů rostlin konopí v různých stadiích růstu, ze kterých by bylo možno po jejich dozrání získat nejméně 5.451,8 g rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii o obsahu nejméně 10,1 % psychotropní látky THC, to je minimálně 550,6 g absolutního THC,

kdy k výrobě a dalšímu prodeji drog nedošlo, když pěstírna byla odhalena příslušníky odboru pátrání Generálního ředitelství cel dne 20. 1. 2018 v ranních hodinách v souvislosti s prověřováním jiné trestní věci,

přičemž konopí a pryskyřice z konopí, s výjimkou konopí pro léčebné použití uvedené v seznamu č. 1, jsou uvedeny v seznamu č. 3 omamných látek, příloha č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, příloha č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek.

3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními jednak státní zástupce, jednak obvinění P. C., P. K., L. K., Z. B., A. C. a obviněná K. T. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 3 To 127/2019, k odvolání státního zástupce a obviněného Z. B. rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to:

a) v celém rozsahu ohledně obviněného Z. B.,

b) ve výroku o trestu propadnutí majetku uloženému obviněnému P. C.,

c) ve výroku o trestu propadnutí majetku uloženému obviněnému P. K.,

d) ve výroku o trestech odnětí svobody a propadnutí věci uložených obviněnému Z. G.

Současně nově podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnému P. C. uložil vedle trestů odnětí svobody a trestu propadnutí věci, ohledně nichž zůstal výrok o trestu v odvoláním napadeném rozsudku nezměněn, podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest propadnutí majetku, a to jeho v rozsudku blíže specifikované části. Obviněnému P. K. uložil vedle trestu odnětí svobody a trestu propadnutí věcí, ohledně nichž zůstal výrok o trestu v odvoláním napadeném rozsudku nezměněn, podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest propadnutí majetku, a to jeho v rozsudku blíže specifikované části. Obviněnému Z. G. uložil vedle trestu propadnutí věci, ohledně něhož zůstal výrok v odvoláním napadeném rozsudku nezměněn, podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 259 odst. 1 tr. ř. ve zrušené části ohledně obviněného Z. B. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

O odvoláních obviněných P. C., P. K., L. K., A. C. a obviněné K. T. , jakož i o odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obviněného A. C. rozhodl tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

II.

Dovolání obviněných a vyjádření k němu

4. Proti výše označenému rozsudku odvolacího soudu podali prostřednictvím svých obhájců dovolání obvinění P. C., P. K. a L. K.. Obviněný P. C., P. K. a L. K. opřeli svá dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž obvinění P. C. a P. K. uplatnili rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

5. Obviněný P. C. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především v nesprávném hodnocení důkazů ze strany nižších soudů, kdy zpochybňuje prokázání viny na základě videozáznamů o pohybu osob a vozidel v areálu obviněné K. T. , s tím, že na těchto záznamech není nic vidět a osoby nelze identifikovat. Nižší soudy se s jeho námitkami nevypořádaly a navíc je mu vytýkáno, že stejné námitky se opakují a v neměnné podobě zaznívají od počátku jeho obhajoby. Obviněný P. C. ve svém dovolání dále tvrdí, že důkazním prostředkem se zásadní vypovídací hodnotou je fotodokumentace a videozáznam ze sledování osob, a nikoliv následně zpracovávaný protokol, neboť smyslem jeho existence není zdvojení poznatků o sledované události, nýbrž pouze a jen stručné a výstižné vylíčení průběhu úkonu. Není tedy podstatné, co viděl a vnímal policista, ale co je patrno ze statického, popř. pohyblivého záznamu, a co tedy vnímá v jednací síni soudce. Přejímá-li nalézací soud jako podklad pro své věcné rozhodnutí záznam pocitů kterékoliv osoby, a nikoliv vlastní vjem ze sledování záznamu, zatěžuje řízení vadou. Obviněný P. C. má za to, že protokoly nepopisují zaznamenané skutečnosti, a nelze tudíž vycházet z tvrzení o přítomnosti té které osoby na místě samém v okamžiku vykládky pytlů s tabákem, popř. jeho zpracování. Samotný protokol pak obviněný P. C. hodnotí jako podmínku použitelnosti důkazu, nikoliv jako důkaz samotný. Protokoly o sledování tudíž v rozporu se skutečností záměrně vytvářejí nepravdivý až nereálný obraz prostoru areálu obviněné K. T. , což umožňuje následně volnou tvorbu představ o tom, co je vůbec v daném místě možné. K výroku o vině pod bodem II. (pěstování konopí za účelem získání psychotropní látky delta9-tetrahydrokanabinol) obviněný namítal, že areál společnosti K. T. sloužil jako úložiště pro sezónní přebytky rostlin z květinářství provozovaného jeho manželkou, což také vysvětluje přítomnost věcí zde zajištěných, a že úvahy soudů o pěstování konopí a ohledně činností s tím spojených jsou nepodložené a ryze spekulativní. Obviněný P. C. své další námitky směřoval ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. do výroku o trestu, kdy uložený trest označil za nepřiměřeně přísný, neboť uložené sankce ve svém souhrnu znamenají likvidaci materiálního zázemí rodiny dovolatele. Trest propadnutí věci výrazně překročil hranice přiměřenosti trestní represe, kdy byla porušena zásada přiměřenosti trestních sankcí a zároveň principy spravedlnosti a humánnosti. V rámci uvedeného dovolacího důvodu rovněž označil trest propadnutí majetku uložený podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku za nepřípustný, neboť soud rozhodl i o věcech, které ze zákona nejsou pouze ve vlastnictví dovolatele, nýbrž spadají do společného jmění manželů.

Závěrem navrhl, aby „Vrchní soud v Olomouci přezkoumal obě dovoláním napadená rozhodnutí z hlediska jejich zákonnosti ve shora naznačeném a zákonem předurčeném rozsahu a aby následně konstatoval, že žádné z těchto rozhodnutí nemůže obstát pro jeho rozpor se zákonem po stránce hmotné ani procesní, neboť oba tyto aspekty se v postupu soudů obou stupňů nerozdělitelně prolínají“. Současně navrhl odklad vykonatelnosti výroku o trestu „… s ohledem na důvodně vznesené výhrady k zákonnosti uložených trestů …“.

6. Obviněný P. K. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nesouhlasí s uloženým trestem propadnutí majetku podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Uložením tohoto trestu došlo k porušení jeho základního lidského práva na nedotknutelnost majetku zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a to jak u obviněného P. K. samotného, tak i u osob, které jsou na něm závislé výživou. Postupem nižších soudů došlo k porušení ustanovení § 38, § 39 a § 66 odst. 3 věta druhá tr. zákoníku.

7. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný P. K. v existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěrem soudů o rozsahu jeho viny. Obviněný P. K. připustil, že se podílel dne 20. 1. 2018 na nelegálním dovozu tabákových listů, stejně tak jako na jejich nezákonném skladování a řezání. Byl však odsouzen pro deset přeprav, a to na základě domněnky, že v každé přepravě bylo 1.500 kg tabáku. S tímto rozsahem trestné činnosti však nesouhlasí, neboť celková výše přepravovaného tabáku nevychází z provedeného dokazování, nýbrž pouze z úvahy soudu o tom, že každá přeprava obsahovala 1.500 kg tabáku. Odvolací soud rovněž nerespektoval při svém rozhodování o druhu a výměře trestu § 38 a § 39 tr. zákoníku, čímž rovněž došlo k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení.

8. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchní soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 3 To 127/2019, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 34 T 8/2018, zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl.

9. Toto dovolání obviněný prostřednictvím svého obhájce doplnil podáním ze dne 26. 3. 2020, v němž uvedl, že na adrese XY, se trvale zdržuje dcera odsouzeného P. K., přičemž již v současné době musí manželka, matka i dcera dovolatele hradit státu nájemné za bydlení v rodinném domě, který byl předmětem trestu propadnutí majetku.

10. Obviněný L. K. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a závěrem soudů o rozsahu jeho viny, přičemž v tomto směru se jedná o námitku obsahově shodnou s námitkou obviněného P. K. Obviněný L. K. rovněž připustil, že se dne 20. 1. 2018 podílel na nelegálním dovozu tabákových listů, jako i na jejich nezákonném skladování i řezání. Prokazatelně tedy bylo zjištěno, že se jednalo o 1.500 kg tabáku, avšak odsouzen byl pro deset přeprav, a to na základě domněnky, že v každé přepravě bylo 1.500 kg tabáku. Nesprávné právní posouzení tedy také spatřuje v nesprávných skutkových zjištěních soudu prvního stupně ve vztahu k rozsahu zkrácené daně, neboť se nepodílel na všech deseti přepravách tabáku. Obviněný L. K. nadto uvedl, že byl při nelegálním zacházení s tabákem pouze pomocníkem, tedy osobou, která jen fyzicky pomáhala s vykládáním a nakládáním tabáku a nic jiného společného s organizovanou skupinou neměl, když byl přivoláván pouze k pomocným pracím. V rámci svého mimořádného opravného prostředku tudíž vyslovil nesouhlas s tím, že byl soudem označen za člena organizované skupiny, neboť trestnou činnost páchal pouze jako účastník. Pokud se jedná o uložený trest, pak soudy nerespektovaly při rozhodování o druhu a výměře trestu § 38 a § 39 tr. zákoníku, čímž došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, a to vzhledem k výše uvedenému. Jelikož byl pouze pomocníkem k páchání trestné činnosti a osobou dosud bezúhonnou, měl soud vzhledem ke kritériím stanoveným pro ukládání trestu využít ustanovení § 58 tr. zákoníku a uložit mu trest pod zákonnou trestní sazbou právní kvalifikace jeho jednání.

11. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchní soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 3 To 127/2019, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 34 T 8/2018, zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl.

12. Nejvyšší soud obdržel též podání označené jako dovolání, které bylo podáno opatrovníkem obviněné právnické osoby – obchodní společnosti K. T., P. L. Z předloženého trestního spisu bylo Nejvyšším soudem zjištěno, že P. L. není obhájcem obviněné právnické osoby, ačkoli je advokátem vykonávajícím advokacii, nýbrž v dané věci vystupuje v procesním postavení opatrovníka, jenž byl obviněné obchodní společnosti K. T. , ustanoven Okresním soudem ve Frýdku-Místku dne 21. 1. 2018. Za této situace byl Nejvyšší soud nucen postupovat podle § 265d odst. 2 tr. ř., podle kterého se podání obviněného (obviněné právnické osoby), jež nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno. O této skutečnosti byl přitom obviněný v napadeném rozsudku řádně poučen, pročež Nejvyšší soud nemohl o takovém podání rozhodovat. Jelikož zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim neobsahuje ohledně vymezení podmínek, za kterých lze podat dovolání, žádnou specifickou úpravu (odchylky), je podle zásady subsidiarity vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 2 citovaného zákona v trestním řízení vedeném proti právnické osobě třeba postupovat podle obecné úpravy obsažené v trestním řádu, tj. včetně § 265d odst. 2 věta první tr. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1044/2019). Lze dále jen dodat, že obviněná právnická osoba má právo na obhajobu, včetně práva zvolit si obhájce. Přitom soudem ustanovený opatrovník má v řízení stejná práva jako obviněná právnická osoba. Pokud opatrovník obviněné právnické osoby zamýšlel v jejím zájmu podat dovolání proti výše označeným rozhodnutím, byl za tímto účelem oprávněn zvolit jí obhájce (srov. § 34 odst. 5, 6 a § 35 odst. 1 zák. č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů) a jeho prostřednictvím podat dovolání. S ohledem na výše citovanou úpravu trestního řádu, opatrovník právnické osoby nebyl osobou oprávněnou k podání dovolání, bez ohledu na to, že je činným advokátem.

13. Z vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství k podaným dovoláním mimo jiné vyplývá, že obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích vesměs napadají skutková zjištění soudu prvního stupně, pokud se jedná o řešení otázky rozsahu trestné činnosti a míry jejich účasti na ní. Z obsahu podaných dovolání je patrné, že obvinění sice napadají naplnění formálních znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, případně zpochybňují, že by vzhledem k míře účasti na spáchané trestné činnosti mělo být jiným způsobem nahlíženo na jejich zapojení do ní, avšak tyto námitky jsou námitkami vycházejícími z jiného než soudy prokázaného skutkového stavu věci. V tomto směru užitá argumentace neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

14. Obvinění se v rámci svých dovolání domáhají přezkumu Nejvyšším soudem a požadují aplikovat normy hmotného práva na jiný než nižšími soudy zjištěný skutek, a to v závislosti na odlišném hodnocení důkazů s tím, že pouze opakují své námitky, které ale již vznášeli, a to jak před soudem prvního stupně, tak i před soudem druhého stupně v podaném odvolání. Obvinění nesouhlasí se skutkovými závěry soudů, které dovodily ze série důkazů, a to především ze sledování objektu společnosti K. T. , stejně tak jako z odposlechů, domovních prohlídek, prohlídek osobních automobilů především dovolatelů P. C. a P. K., ale i prohlídky areálu společnosti K. T. , že v areálu této společnosti systematicky zpracovávali tabákové listy na cigaretový tabák. Pokud se jedná o obviněného L. K., bylo prokázáno, že se podílel na zpracování surového tabáku, a to přinejmenším jeho skládáním a následným řezáním, úpravou apod. Taková opakovaná míra jeho zapojení do trestné činnosti odpovídá spolupachatelství, nikoliv účastenství, a je třeba přisvědčit i závěru soudu prvního stupně, že to, že plnil pokyny svého otce, nemá na jeho trestní odpovědnost žádný vliv, ale naopak to svědčí o tom, a to právě s ohledem na zapojení jeho otce do trestné činnosti, že byl o této velmi dobře informován. Obvinění se tak uvedeným způsobem dovolávají aplikace hmotného práva na jimi prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, přestože se nižší soudy přiklonily k verzi odlišné, kterou ale podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. V takových případech nemůže být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

15. Dovolatelé zpochybnili, že by obrazový záznam odpovídal protokolu pořízenému o sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř. Nestanoví-li zákon jinak, sepíše se o každém úkonu orgánů činných v trestním řízení protokol, a to zpravidla při úkonu nebo bezprostředně po něm (§ 55 odst. 1 tr. ř.). Protokol je písemným osvědčením o procesním úkonu. Zákon v § 55a tr. ř. výslovně předpokládá, že k zachycení průběhu úkonu lze podle potřeby využít i zvukového nebo obrazového záznamu, anebo i jiného vhodného prostředku. Pokud jde o sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř., je třeba upozornit na odstavec 7 předmětného ustanovení, v němž je uvedeno, že má-li být záznam pořízený při sledování použit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s náležitostmi uvedenými v § 55 a § 55a tr. ř. Je logické, že pokud z nějakého důvodu technické prostředky použité k zaznamenání úkonu zřetelně nezobrazují sledovanou skutečnost, je možné bližší údaje zaznamenat do protokolu, k čemuž došlo v posuzované trestní věci. Jde zde zjevně o subjektivní názor dovolatelů, že sledování osob a věcí nepřineslo vzhledem k jejich bližší identifikací spojující je s trestnou činností žádné důkazy, neboť soud v tomto směru žádné pochybnosti nepojal. Vina dovolatelů byla ovšem prokázána na základě širšího spektra důkazů, nikoliv pouze na základě zmíněného sledování osob.

16. Ve věci obviněných státní zástupkyně neshledala existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěnými skutečnostmi. Soudy v důkazním řízení dostály svým povinnostem a na základě provedeného dokazování učinily skutkové závěry, které se odrazily ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Obhajobou obviněných se pečlivě zabývaly soudy prvního i druhého stupně a v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě a vcelku podrobně vyložily, proč se ztotožnily s verzí uvedenou v obžalobě, nikoliv s verzí prezentovanou obviněnými.

17. K námitce obviněného L. K. ohledně uložení nepřiměřeně přísného trestu a nevyužití mimořádného snížení trestu podle § 58 tr. zákoníku, kterou uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupkyně uvedla, že požadavky na použití § 58 tr. zákoníku nelze v posuzované věci namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu a s odkazem na § 265b odst. 1 tr. ř. není možné soudům vytýkat, že neužily toto ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Taková námitka totiž souvisí s přiměřeností uloženého trestu, kterou zásadně není možné v dovolání zpochybňovat.

18. Obvinění, kteří v rámci svých dovolání uplatnili i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., namítli nepřiměřenost uložených trestů. V zásadě však platí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu nebo výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. K přezkumu výroku o trestu v dovolacím řízení je možné přikročit pouze z toho hlediska, pokud by uložený trest byl tak extrémně přísný, že by se jednalo o porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na ochranu před zasahováním do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Šlo by o krajní případ, kdy extrémní rozpor mezi druhem nebo výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérií stanovenými zákonem by dosahoval ústavně právní roviny, což by odůvodňoval zásah dovolacího soudu. O takový případ se v posuzované věci nejedná.

19. V případě obviněných měly soudy při stanovení druhu a výměry trestu na paměti zákonná kritéria stanovená pro ukládání trestů v trestním zákoníku a výrok o trestu náležitě odůvodnily, přičemž zejména vzaly v úvahu okolnosti činu, přitěžující okolnosti i hodnocení osob obviněných. Pokud jde o uložený trest propadnutí majetku, připomněla státní zástupkyně § 39 odst. 7 tr. zákoníku, v němž je zmíněna povinnost soudu uložit trest, který pachatele postihne na majetku, získal-li nebo snažil-li se získat trestným činem majetkový prospěch. Výrok o trestu uložený obviněným, kteří namítli jeho přísnost, zmiňovaným ústavním deficitem netrpí.

20. Obvinění P. C. a P. K. naplnili uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když obviněný P. C. uvedený trest označil za nepřípustný s ohledem na skutečnost, že postihuje majetek spadající do společného jmění manželů, a obviněný P. K. namítl, že trest propadnutí majetku mu byl uložen v rozporu s § 66 odst. 3 tr. zákoníku.

21. K námitce obviněného P. C. státní zástupkyně ve svém vyjádření uvedla, že společné jmění manželů ex lege zaniká ve smyslu § 66 odst. 4 tr. zákoníku dnem právní moci rozhodnutí ukládající trest propadnutí majetku, což platí i v případě, kdy je uložen trest propadnutí majetku jen co do části majetku. Trest propadnutí majetku postihuje jen to jmění, se kterým pachatel disponuje ke dni právní moci odsuzujícího rozsudku. Není tak postižen veškerý společný majetek manželů, ale jen ta jeho část, která po vypořádání společného jmění manželů připadne odsouzenému manželovi. Zákon tedy výslovně počítá s tím, že trest propadnutí majetku podle § 66 tr. zákoníku postihne i majetek spadající do společného jmění manželů a výslovně pro tento případ stanoví, že výrokem o propadnutí majetku společné jmění manželů zaniká.

22. Za zjevně neopodstatněnou označila státní zástupkyně rovněž námitku obviněného P. K., že mu byl uložen trest propadnutí části majetku v rozporu s § 66 odst. 3 tr. zákoníku. Z § 66 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že trest propadnutí majetku lze uložit za zvlášť závažný zločin, jímž pachatel pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch a je-li to vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu a poměrům pachatele účelné. Okolnosti spáchaného trestného činu uložení tohoto trestu předpokládají, neboť obviněný způsobil škodu České republice na daních převyšující 35.000.000 Kč. Právě taková trestná činnost má být trestána propadnutím majetku, jak předpokládá ustanovení § 39 odst. 7 tr. zákoníku. Nebylo zjištěno, že by uložení tohoto trestu bránily osobní, rodinné, majetkové nebo jiné poměry obviněného. Další podmínkou pro uložení trestu propadnutí majetku je existence vlastnického práva obviněného k danému majetku, ale nikoli skutečnost, že tento majetek byl získán trestnou činností. Uložení tohoto trestu je v posuzované věci zcela adekvátní. Obviněný P. K. je nezaměstnaným, částečně invalidním důchodcem, který žádnou legální činnost, která by byla zdrojem jeho příjmu, nevykonává. Trestná činnost mu sloužila k uspokojování jeho majetkových potřeb a uložení tohoto trestu tedy mohl očekávat. Jestliže předmětem zajištění se staly výlučně nemovitosti, které jsou vyjma jednoho pozemku ve společném jmění manželů, ve výlučném vlastnictví obviněného P. K., nelze o nepřiměřenosti tohoto trestu uvažovat.

23. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání všech obviněných odmítl. V případě obviněného L. K. aby tak učinil podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a v případě ostatních dovolatelů podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Státní zástupkyně současně navrhla, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

III.

Přípustnost dovolání

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř.

25. Nejvyšší soud shledal, že v případě obviněných P. C. a P. K. jsou dovolání přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], v případě obviněného L. K. je dovolání rovněž přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], všechna dovolání byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

26. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na které je v dovoláních ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

27. Obvinění P. C., P. K. a L. K. v dovolání uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

28. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní posouzení skutku.

29. Nejvyšší soud je podle ustálené judikatury Ústavního soudu oprávněn a zároveň povinen přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska skutkových námitek pouze v takovém případě, kdy v rozhodování soudů předchozích stupňů byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a kdy nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).

30. Rovněž je třeba upozornit na skutečnost, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatelé uplatnili již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, což se v daném případě z velké části stalo.

31. Nejvyšší soud se v rámci svého rozhodnutí postupně vyjádří ke všem námitkám, které jednotliví dovolatelé v rámci svých dovolání uplatnili. Z důvodu přehlednosti jsou pak obsahově shodné argumenty dovolatelů posouzeny společně. Ze shora uvedeného vyplývá, že obsahem dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem na jeho hmotněprávní povahu, nemohou být námitky skutkového a procesního charakteru, jimiž obvinění napadají soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení a uplatňují tak námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Jak je z výše citovaného obsahu podaných dovolání zřejmé, většina námitek obviněných deklarovaný dovolací důvod zjevně nenaplňuje, neboť dovolatelé nenapadají právní posouzení skutku ani jiné hmotněprávní posouzení, nýbrž primárně pouze skutkové závěry soudů obou stupňů, a to zejména s poukazem na údajnou existenci extrémního nesouladu skutkových závěrů, provedeného dokazování a právního posouzení stíhaného skutku, tedy že hodnocení důkazů nebylo provedeno v souladu s postuláty vyplývajícími z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., čímž ovšem uplatňují námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání mimo jiné rozebírají důkazní řízení, nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů a celkově vytýkají nesprávnost zjištěného skutkového stavu věci (zejména jde o námitky týkající se množství přivezeného tabáku, pěstování rostlin konopí za účelem získání psychotropní látky, atd.). Dovolatelé v tomto směru vznáší námitky procesní povahy (námitky směřující do hodnocení důkazů, konkrétně do vyhodnocení záznamů o sledování osob a protokolů o tomto úkonu), které jsou jen polemikou s přesvědčivě odůvodněnými skutkovými závěry obou nižších soudů, se kterými se tak Nejvyšší soud mohl ztotožnit a v zájmu stručnosti na ně odkázat.

32. Proto je nutno za irelevantní považovat výhrady obviněných P. C., P. K. a L. K., jimiž napadají skutková zjištění soudu prvního stupně a brojí proti hodnocení důkazů, rozsahu dokazování a postupu soudu prvního stupně při provádění důkazů.

33. Lze tak uzavřít, že námitky obviněných, jimiž se také domáhají změny právního posouzení jim přisouzené trestné činnosti, zejména pokud jde o výhrady k posouzení činu pod bodem I. jako trestného činu spáchaného ve velkém rozsahu, primárně směřují do oblasti skutkových zjištění a až teprve sekundárně, na jejich podkladě, dovolatelé usilují o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustili, resp. že se jí nedopustili v takovém rozsahu. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou taxativně zakotveny v § 265b odst. 1 tr. ř.

34. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Lze tak učinit dílčí závěr, že tyto obviněnými vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotněprávních, a proto žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají. Ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu takové námitky přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

35. Nejvyšší soud v projednávané věci navíc neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, který představuje určitý průlom do výše již uvedených zásad dovolacího řízení a je způsobilý umožnit Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdyby byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.

36. Obviněný L. K. námitkou směřující do právního posouzení skutku spočívající v nesprávném posouzení jeho účasti na trestné činnosti ostatních obviněných jako spolupachatelství, ačkoliv se na ní podílel jen jako účastník (pomocník), sice naplnil uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně tuto námitku shledal Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněnou.

37. Ze spisového materiálu se podává, že obviněný L. K. byl odsouzen za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3) písm. a) tr. zákoníku, tedy že obviněný zkrátil daň, přičemž tento čin spáchal nejméně se dvěma osobami a zároveň jej spáchal ve velkém rozsahu. Naplnění znaku nejméně se dvěma osobami je třeba dovodit, jestliže se na činu pachatele aktivně podílí, i když různou měrou, ještě nejméně dvě další fyzické nebo právnické osoby (tedy s pachatelem celkem tři), přičemž je-li pachatelem fyzická osoba, která se činu dopustila v rámci nebo v souvislosti s činností právnické osoby, nelze tuto právnickou osobu zahrnout mezi osoby ve smyslu tohoto znaku podmiňujícího použití vyšší trestní sazby. Může jít o spolupachatelství (§ 23 tr. zákoníku) nebo o některou z forem účastenství s výjimkou návodu [§ 24 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku – organizátorství a pomoc]. Nevyžaduje se, aby mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce (srov. R 37/1965). Stejně tak se nevyžaduje ani užší součinnost mezi nimi, např. ve formě spolčení, organizované skupiny [§ 42 písm. o)] apod. (srov. R 53/1976-III.). (ŠÁMAL, Pavel. § 240 [Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby]. In: ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Jiří, KRATOCHVÍL, Vladimír, PÚRY, František, RIZMAN, Stanislav, ŠÁMALOVÁ, Milada, VÁLKOVÁ, Helena, VANDUCHOVÁ, Marie. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 2414.) Ustanovení § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je vzhledem k uvedenému ve vztahu speciality k účastenství ve formě organizátorství či pomoci podle § 24 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku. Pakliže se obviněný na trestné činnosti podílel tím, že poskytl fyzickou pomoc a podílel se opakovaně (nejméně v deseti případech) a po delší dobu (více jak tří měsíců) na nelegálním dovozu tabákových listů, na jejich nezákonném skladování a řezání, Nejvyšší soud nemůže než souhlasit s právní kvalifikací použitou soudy nižšího stupně, neboť takové jednání již nelze posoudit jen jako pomoc na posuzovaném trestném činu.

38. Na druhou stranu námitku obviněného L. K. brojící proti neuplatnění moderace uloženého trestu odnětí svobody aplikací § 58 tr. zákoníku odvolacím soudem nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř., když výhrady obviněného směřují pouze do výše (neboli přísnosti) uloženého trestu odnětí svobody (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V tomto směru lze také přiměřeně odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 356/2002, podle něhož „námitka, že obviněnému měl být trest odnětí svobody uložen podle § 40 odst. 1 trestního zákona (pozn. dnes ustanovení § 58 tr. zákoníku) pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, není žádným z dovolacích důvodů podle § 265b trestního řádu, protože takovou skutečnost dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) trestního řádu neobsahují a nejedná se ani o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu“.

39. Nejvyšší soud neshledal sebemenšího důvodu k tomu, aby se odchýlil od ustálené judikatury, podle níž pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost podle § 58 tr. zákoníku zmírnit uložený trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby. To vyplývá již ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené tímto ustanovením splňuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).

40. Ve vztahu k postupu podle § 58 odst.1 tr. zákoníku je nutné zdůraznit výjimečný charakter tohoto ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, na který poukazuje např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, uveřejněné pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr., kde bylo konstatováno, že „pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.)“.

41. Obvinění P. C. a P. K. ve svých mimořádných opravných prostředcích rovněž uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož naplnění spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

42. Námitka obviněného P. C., jíž brojí proti uloženému trestu propadnutí části majetku jako nepřípustnému druhu trestu s argumentací, že jde také o majetek náležející do společného jmění manželů, je zjevně neopodstatněná. Podle ustanovení § 66 odst. 4 tr. zákoníku totiž platí, že výrokem o propadnutí majetku zaniká společné jmění manželů. Společné jmění manželů tak zaniká ke dni právní moci rozsudku, jímž byl uložen trest propadnutí majetku (jeho části). Z uvedeného vyplývá, že trestem propadnutí majetku není postižen veškerý společný majetek manželů, nýbrž pouze ta jeho část, která po vypořádání společného jmění manželů připadne odsouzenému manželovi. Aby mohl být výrok o propadnutí majetku realizován, je zapotřebí, aby došlo k vypořádání společného jmění manželů. Při vypořádání v tomto případě jedná za odsouzeného manžela Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, neboť majetek, jež má propadnout, připadá státu. Postup při vypořádání je takový, že Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se nejdříve pokusí uzavřít s druhým manželem, na kterého se nevztahuje rozhodnutí o propadnutí majetku, dohodu o vypořádání společného jmění manželů a pokud se dohodu nepodaří uzavřít, podá k soudu návrh na vypořádání (Novotný, Oto, Tomáš Gřivna, Pavel Šámal a Rudolf Vokoun. Trestní právo hmotné. Praha: Wolters Clower ČR, 2012. s. 405.). Vzhledem k uvedenému je nutné podotknout, že uložením trestu propadnutí majetku (jeho části) nemůže v případě obviněného P. C. dojít k likvidaci materiálního zázemí jeho rodiny. Pro uložení tohoto trestu soudy správně shledaly naplnění podmínek vyžadovaných v § 66 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

43. Zásah dovolacího soudu je v případě uloženého trestu výjimečně možný, pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, exemplárním, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným, což obviněný P. C. ve svém dovolání rovněž namítl. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákon (srov. přiměřeně usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).

44. Takové pochybení ovšem ve věci obviněného P. C. dovodit nelze, nejedná se o extrémně přísný trest, tudíž ani z ústavně právní roviny nelze této námitce přisvědčit, neboť mu byl uložen přiměřený trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto ani zásada přiměřenosti sankcí. V podrobnostech pak Nejvyšší soud odkazuje zejména na odůvodnění soudů nižších stupňů (bod 66. rozsudku nalézacího soudu, bod 103. rozsudku odvolacího soudu), v němž soudy detailně odůvodňují uložení trestu u obviněného P. C.

45. Jako zjevně neopodstatněnou je možné shledat námitku obviněného P. K., pokud namítá, že trest propadnutí části majetku mu byl uložen v rozporu s § 66 odst. 3 tr. zákoníku. Tento druh trestu je možné uložit (vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu a k poměrům pachatele) mimo jiné za zvlášť závažný zločin, jímž pachatel pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Obviněný P. K. byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kdy společným jednáním více osob byla způsobena České republice škoda převyšující částku 35.000.000 Kč. Nejvyšší soud se shoduje s názorem obsaženým ve vyjádření státní zástupkyně, že právě taková trestná činnost má být postihována propadnutím majetku (jeho části), jak předpokládá § 39 odst. 7 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, přičemž nebylo zjištěno, že by uložení tohoto trestu bránily osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry tohoto obviněného. K uložení tohoto trestu rovněž není podmínkou skutečnost, aby byl majetek, který je předmětem trestu propadnutí majetku, získán trestnou činností, nýbrž se musí jednat o majetek obviněného. Uložení trestu propadnutí části majetku je v daném případě u obviněného P. K. zcela adekvátní, kdy ve smyslu již výše uvedených hledisek nejsou namístě úvahy o nepřiměřenosti uloženého trestu.

46. Vzhledem ke všem výše ve stručnosti uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných P. C., P. K. a L. K., neboť je shledal zjevně neopodstatněnými, přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 9. 2020

JUDr. Antonín Draštík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru