Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 677/2019Usnesení NS ze dne 26.09.2019

HeslaNedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.677.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

§ 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.


přidejte vlastní popisek

11 Tdo 677/2019-473

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2019 o dovolání obviněného J. S., narozeného XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2019, č. j. 11 To 380/2018-424, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 134/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. S. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Obviněný J. S. byl rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále také jen „soud prvního stupně“) ze dne 26. 10. 2018, č. j. 16 T 134/2018-380, uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že:

1) v přesněji nezjištěné době v průběhu období nejméně od září roku 2017 do 6. 3. 2018 zejména v obci XY, okres Praha-východ a na dalších místech dílem po inkasu sjednané kupní ceny, dílem zdarma či směnou za jinou hodnotu poskytl dále jmenovaným osobám ke konzumaci rostlinný materiál obsahující psychotropní látku delta-9-tetrahydrocannabinol, aniž mu byla taková činnost povolena, tj. v přibližně dvanácti případech v množství odpovídajícím jedné cigaretě N. H., narozené XY, v přibližně dvanácti případech v množství po jednom gramu L. D., narozenému XY, v přibližně dvanácti případech v množství po jednom gramu M. K., narozenému XY, v přibližně šedesáti případech v množství odpovídajícím jedné cigaretě M. A., narozenému XY, aniž mu byla taková činnost povolena, a takto jednal s vědomím, že trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 1. 2016 pod spisovou značkou 16 T 1/2016 byl uznán vinným obdobným jednáním posouzeným podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu třiceti měsíců,

2) v době kolem 19:46 hodin dne 7. 3. 2018 v XY, okres Praha-západ, převzal od T. Z. 194,95 gramů rostlinného materiálu obsahujícího psychotropní látku delta-9-tetrahydrocannabinol v koncentraci 21,4 procenta zpracovaného do stavu umožňujícího její konzumaci a tento materiál od té doby přechovával s cílem jej alespoň částečně prodat či jinak opatřit jiné osobě a 1 gram z něj hned na místě předal B. K., aniž mu byla taková činnost povolena, a takto jednal s vědomím, že trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 1. 2016 pod spisovou značkou 16 T 1/2016 byl uznán vinným obdobným jednáním posouzeným podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu třiceti měsíců.

2. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně odsoudil obviněného podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně soud prvního stupně, vedle uvedeného trestu, podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněnému trest propadnutí věci, a to konkrétně:

- dvou digitálních vah,

- modré plastové krabičky,

- 1,21 gramu rostlinného materiálu vydaného obžalovaným J. S. a nespotřebovaného odborným zkoumáním,

- 143,31 gramu zajištěného rostlinného materiálu patřícího obžalovanému J. S. (po odebrání vzorku o hmotnosti 0,43 gramu).

3. Označeným rozsudkem dále soud prvního stupně zprostil obviněného obžaloby Okresního státního zastupitelství Praha-východ ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. ZT 97/2018, a to pro skutek, v němž byl spatřován dílčí útok zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, a to z důvodu uvedeného v § 226 písm. a) tr. řádu. Konečně týmž rozsudkem soud prvního stupně zprostil obviněného B. K. obžaloby Okresního státního zastupitelství Praha-východ ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. ZT 97/2018, a to pro skutek, v němž bylo spatřováno spáchání přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl tento stíhán.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný, a to do všech výroků napadeného rozsudku, které se jej týkají, a státní zástupce, a to v neprospěch obviněného do výroku o trestu, odvolání, na jehož podkladu Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek ohledně obviněného ve výroku o trestu propadnutí věci. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněnému, při nezměněném výroku o vině, jakož i o uloženém trestu odnětí svobody, uložil podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, přičemž jednotlivé věci ve výroku podrobně specifikoval. Odvolání obviněného odvolací soud podle § 256 tr. řádu zamítl, jako nedůvodné.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to s poukazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14. Konkrétní porušení svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces pak obviněný spatřuje v tom, že právní závěry soudů nižších stupňů jsou prý v extrémním nesouladu s jejich skutkovými zjištěními, přičemž soudy vzaly za prokázaná toliko tvrzení obžaloby. O jejich pravdivosti však lze podle obviněného, vzhledem k absenci důkazů, pochybovat. Další pochybení soudů nižších stupňů, mající za následek zásah do uvedeného ústavně zaručeného práva, obviněný shledává ve způsobu, jakým soud prvního stupně hodnotil jednotlivé důkazy. Obviněný je totiž přesvědčen, že soud prvního stupně se dostatečně nezabýval jednotlivými námitkami obhajoby proti hodnocení důkazů; nadto soud prvního stupně výpovědi jednotlivých svědků, kterým měl údajně poskytovat marihuanu, v rozporu se zásadou in dubio pro reo, kriticky vůbec nehodnotil, nekonfrontoval je s výpovědí obviněného, a dopustil se tak při jejich hodnocení svévole. Současně obviněný namítá, že soudy obou stupňů dále nesprávně právně posoudily jeho jednání uvedené ad 2), když dospěly k závěru, že 194,95 g marihuany, kterou převzal od T. Z., přechovával s počátečním úmyslem je alespoň částečně prodat či jinak opatřit jiné osobě. Obviněný je totiž přesvědčen, že závěr o tom, že tomu tak bylo, byl dovozem pouze z toho, že se tak do určité míry dělo dříve. Takový závěr považuje obviněný za zcela absurdní a v žádném případě prý nevyplývá z provedeného dokazování.

6. Ve vztahu ke skutku ad 1) obviněný tvrdí, že mělo být nade vši důvodnou pochybnost prokázáno, čeho se přesně dopustil. Soud prvního stupně nicméně v tomto směru vycházel z přibližných odhadů svědků, tedy z údajů zcela neexaktních, z nichž však vyvodil zcela exaktní závěry ohledně počtu případů opatření marihuany. Na podporu tvrzení svědků pak soud prvního stupně neprovedl žádné další důkazy, samotné výpovědi nekonfrontoval s výpovědí obviněného a ve skutkové větě svého rozsudku navíc hovoří o „přibližném“ počtu předání, což odporuje shora zmíněné zásadě in dubio pro reo. Jinými slovy obviněný namítá, že soud prvního stupně fakticky počet případů, kdy měl obviněný opatřit svědkům marihuanu, stanovil pouhým odhadem. Proti tomuto postupu soudu prvního stupně přitom obviněný brojil prostřednictvím odvolání, kdy však odvolací soud správnost postupu soudu prvního stupně potvrdil, a to prostřednictvím „nepravdivých a zcela obecných tvrzení, která neodpovídají provedenému dokazování.“ Obviněný především upozorňuje, že soud prvního stupně při stanovení počtu případů opatření marihuany vůbec nezvažoval, že při některém ze setkání obviněného a svědků k poskytnutí marihuany nedošlo; v tomto směru proto odmítá závěr odvolacího soudu, podle něhož soud prvního stupně vyšel z nejmenšího možného počtu případů poskytnutí marihuany.

7. Na podporu svých tvrzení následně obviněný předkládá podrobné porovnání výpovědí jednotlivých svědků, na jehož základu demonstruje údajnou nesprávnost skutkových závěrů soudu prvního stupně, jakož i to, že odvolací soud měl rezignovat na svoji přezkumnou činnost, když se (na podkladu odvolací argumentace) souladem skutkových závěrů s provedenými důkazy nijak nezabýval. I další pasáže odůvodnění odvolacího soudu stran hodnocení důkazů soudem prvního stupně obviněný považuje za problematické, resp. označuje je za účelové s tím, že odvolací soud se jejich prostřednictvím snaží navodit dojem bezvadnosti provedeného dokazování a hodnocení důkazů. V tomto směru dále obviněný tvrdí, že v situaci, kdy proti sobě stály jeho výpověď a výpověď určitého svědka, jde o případ „tvrzení proti tvrzení“, u nichž je třeba klást zvýšené požadavky na odůvodnění hodnocení provedených důkazů. Poukázal-li dále odvolací soud na to, že výpovědi jednotlivých svědků měly být podporovány (mimo jiné) údaji z odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu, namítá obviněný, že ve vztahu ke skutku ad 1) nebyl žádný takový důkaz pořízen, a tedy ani proveden.

8. Stran skutku ad 2) obviněný namítá, že závěr o jeho údajném úmyslu poskytovat předmětnou marihuanu dalším osobám z provedeného dokazování neplyne. Pokud jde totiž o údajné poskytnutí jednoho gramu marihuany obviněnému K., na čemž soud prvního stupně postavil svůj závěr o naplnění skutkové podstaty podle § 283 tr. zákoníku, poukázal obviněný na svoji výpověď v hlavním líčení, kde hovoří o tom, že „Pan K. tehdy za odvoz dostal snad jeden gram.“ Z uvedeného však podle obviněného nic neplyne o tom, že již v době, kdy marihuanu opatřoval, měl v úmyslu část z ní použít k předání třetí osobě. Naopak závěr o existenci úmyslu považuje obviněný v této části za zcela mechanický, učiněný bez jakékoliv opory v dokazování. Skutečnost, že se u obviněného při domovní prohlídce našly dvě digitální váhy, sice soudy byla uvedena, avšak nijak nebyla dána do souvislosti s dalšími provedenými důkazy, resp. konfrontována s výpověďmi svědků; tvrzení odvolacího soudu o tom, že jestliže obviněný v minulosti poskytoval jiným osobám marihuanu, je tímto potvrzována i existence zavinění ve vztahu ke skutku ad 2), pak označuje obviněný za zcela absurdní a potvrzující závěr o zjevně svévolném postupu soudů při hodnocení důkazů. V tomto směru tak obviněný uzavírá, že jeho skutek bylo na místě posoudit jako přečin přechovávání omamné a psychotropní látky podle § 284 tr. zákoníku a jednání vůči obviněnému K. podřadit pod skutek ad 1).

9. Poslední námitka obviněného se pak týká nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody. Obviněný si je vědom skutečnosti, že uvedenou námitku nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, nicméně připomíná, že v případech, kdy by uložený trest byl v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a dalšími relevantními hledisky pro ukládání trestů, bylo by třeba jej hodnotit jako neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013 a ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Na podporu svého tvrzení pak obviněný předkládá stanovisko ke škodlivosti marihuany, z něhož dovozuje, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je zcela zjevně nepřiměřené společenské škodlivosti jeho shora popsanému jednání.

10. Z uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a zároveň s ním zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, a věc tak přikázal k projednání a novému rozhodnutí tomuto soudu, případně aby v souladu s § 265m odst. 1 tr. řádu ve věci rozhodl sám, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1) písm. g) tr. řádu, tedy pro nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.

11. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně uvedl, že ačkoliv obviněný podává dovolání z důvodu obsaženého v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jeho námitky směřují primárně proti rozsudku soudu prvního stupně, a obviněný tak zřejmě mínil uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Stran jednotlivých dovolacích námitek pak státní zástupce uvedl, že s těmito se již vypořádaly soudy nižších stupňů v rámci odůvodnění svých napadených rozhodnutí, přičemž s jejich argumentací se ztotožňuje. Nad rámec důvodů napadených rozhodnutí pak státní zástupce dodal následující. Ohledně tvrzeného porušení zásady in dubio pro reo připomněl, že jde o zásadu procesní, nikoliv hmotněprávní, a proto na podkladu uplatněného dovolacího důvodu není v dovolacím řízení dán prostor pro přezkoumání procesního postupu soudů týkajícího se dodržení uvedené zásady (k čemuž státní zástupce poukázal na obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu). Výjimku v tomto směru představují pouze případy extrémního nesouladu, resp. extrémních excesů v realizaci důkazního řízení, mající za následek porušení základních postulátů práva na spravedlivý proces. O takový případ však podle státního zástupce v projednávané věci nejde, což dovodil na základě posouzení hodnotící úvahy soudu prvního stupně stran svědeckých výpovědí svědkyně N. H., a svědků L. D., M. K. a M. A. Dovolání obviněného proto v tomto směru shledal jako zjevně neopodstatněné. Oproti tomu výhradě obviněného proti užití slova „přibližně“ v rámci vymezení skutku ad 1) [vymezení počtu případů opatření marihuany obviněným svědkům] státní zástupce přitakal, avšak s tím, že jakkoliv je užití daného slova v tomto směru nevhodné, z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že tento neměl důvodné pochybnosti o počtu případů, kdy obviněný jinému opatřil marihuanu, když naopak vycházel z nejmenšího počtu případů, jež měl za prokázané. I v tomto směru proto shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným. K námitce obviněného týkající se užití odposlechů, jež byly pořízeny ve vztahu ke skutku, jehož byl obviněný zproštěn, státní zástupce toliko uvedl, že není zřejmé na jaké argumentaci je tato dále založena, a proto toliko poukázal na dikci § 88 odst. 6 tr. řádu. Naopak k námitce obviněného stran naplnění subjektivní stránky ve vztahu ke skutku ad 2) státní zástupce dodal, že tato má ryze procesní charakter, když obviněný popírá skutkový základ, na němž soud prvního stupně založil svůj právní závěr o existenci zavinění. Samotné hodnocení důkazů ohledně subjektivní stránky obviněného ve vztahu k tomuto skutku přitom (zřejmě) podle státního zástupce nepředstavovalo onen případ extrémního nesouladu.

12. Konečně ohledně námitek obviněného týkajících se společenské škodlivosti jeho jednání (směřujících proti přiměřenosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody) státní zástupce uvedl, že otázka přiměřenosti trestu není podřaditelná pod některý z dovolacích důvodů. Naopak tvrdil-li obviněný, že jemu uložený trest není v souladu se zásadou proporcionality trestní represe (zásadou přiměřenosti trestních sankcí), uvedl státní zástupce (s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu), že lze připustit posouzení uloženého trestu i v dovolacím řízení, avšak toliko v případech, že by byl napadeným rozhodnutím uložený trest extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. V tomto směru státní zástupce předestřel skutkový stav, který byl dán v případu, na který obviněný poukazoval, přičemž dospěl k závěru, že případ obviněného není s danou trestní věci srovnatelný, resp. že v trestní věci obviněného nejsou dány tak významné okolnosti, pro které by se uložení nepodmíněného trestu jevilo extrémně přísným či zjevně nepřiměřeným. Ze všech těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

13. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obviněnému k případné replice. V této se obviněný zaměřuje na argumentaci státního zástupce stran nepodřaditelnosti námitky porušení pravidla in dubio pro reo pod žádný z dovolacích důvodů. Obviněný nadále setrvává na svém stanovisku (s odkazem na příslušnou rozhodovací praxi Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu), že při uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze vznášet i námitky procesního charakteru. Obdobně se obviněný rozchází se státním zástupcem i v náhledu na otázku užití odposlechů jako důkazů v této trestní věci. Obviněný nijak nerozporuje pravidlo obsažené v § 88 odst. 6 tr. řádu, avšak tvrdí, že obsah pořízených odposlechů se týkal jiného skutku a není zde dána žádná vazba mezi tímto dalším skutkem a skutky, jimiž byl uznán vinným. Stran problematiky subjektivní stránky v případu skutku ad 2) pak obviněný uvádí, že státní zástupce se nijak nevyjádřil k samotné podstatě jeho dovolací námitky spočívající v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a navazujícím právním posouzením, k čemuž dále odkazuje na příslušné pasáže svého dovolání. V neposlední řadě se obviněný vyslovil i k otázce nepřiměřenosti uloženého trestu, kdy nadále setrvává na svém stanovisku, že touto otázkou se Nejvyšší soud může zabývat, přičemž vzhledem k takřka nulové společenské škodlivosti svého jednání považuje uložený trest nadále za nepřiměřeně přísný.

III.

Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.

15. Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

16. Obviněný v rámci dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Označený dovolací důvod je přitom naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

17. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

18. Co se týče uplatnění dovolacích námitek vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; naopak k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu srov. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49 a násl.].

19. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

20. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.

21. Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV.

Důvodnost dovolání

22. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným uplatněné dovolací námitky neodpovídají jím uvedenému, ale ani žádnému jinému, zákonnému dovolacímu důvodu; obviněný sice předmětem svého dovolání učinil námitku extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, jakož i mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, avšak Nejvyšší soud ji neshledal důvodnou. Současně Nejvyšší soud již na tomto místě stručně uvádí, že v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal žádné pochybení, které by zasahovalo do práva obviněného na spravedlivý proces.

23. Ve vztahu ke skutku ad 1) obviněný namítá, že nebylo nade vši důvodnou pochybnost prokázáno, čeho se dopustil, načež podrobně rozporuje hodnocení ve věci provedených důkazů, především svědeckých výpovědí. K uvedené námitce Nejvyšší soud považuje ze nezbytné připomenout, že tato neodpovídá obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť nezpochybňuje právní posouzení skutku nebo jiné hmotněprávní posouzení, ale směřuje do oblasti hodnocení důkazů. K přezkoumání hodnotící úvahy soudů nižších stupňů je přitom Nejvyšší soud oprávněn pouze tehdy, jestliže dovolatel extrémní nesoulad učiní předmětem svého dovolání (srov. shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), což obviněný v projednávané věci učinil. Na základě přezkoumání příslušných pasáží odůvodnění napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, a po seznámení se s příslušným spisovým materiálem však Nejvyšší soud zjistil, že skutkové závěry soudu prvního stupně nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a že hodnotící úvahy soudů nižších stupňů nevykazují ani další, obviněným namítané, vady, pro které by bylo třeba přistoupit ke zrušení napadených rozhodnutí.

24. Pokud jde o stanovení množství marihuany, kterou obviněný poskytoval dalším osobám, vycházel soud prvního stupně v tomto směru jednak ze samotné výpovědi obviněného učiněné v hlavním líčení (č. l. 313 a násl.), kdy tento potvrdil, že se občas o marihuanu dělil s dalšími osobami. In concreto ve vztahu ke svědkyni N. H. obviněný uvedl, že této marihuanu poskytoval on (v rámci její společné konzumace), občas jí dal „paličku na domů“. Svědkyně H. pak uvedené v rámci své výpovědi (č. l. 314 verte) v podstatě potvrdila s tím, že obviněný jí od září 2017 do března 2018 poskytoval příležitostně marihuanu s tím, že se vídali tak čtyřikrát týdně, i jednou za čtrnáct dní. Na základě těchto výpovědí následně soud prvního stupně dospěl k závěru, že se obviněný se svědkyní vídal nejméně jednou za čtrnáct dní ve shora řečeném období, načež dovolil, že k předání marihuany (v množství odpovídajícím jedné cigaretě) obviněným svědkyni došlo nejméně ve 12 případech. Nejvyšší soud má za to, že takovéto hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně nelze považovat za jakkoliv závadné, natož zakládající extrémní nesoulad ve shora naznačeném smyslu. Pokud jde o svědka L. D., tento ve své výpovědi učiněné v hlavním líčení (č. l. 359 a násl.) uvedl, že obviněný mu v předmětném období poskytoval marihuanu, přičemž dodal, že se nedá říci, že by tomu bylo každý týden. Ke dvanácti případům předání marihuany obsaženým v obžalobě (v množství po jednom gramu) pak uvedl, že daný počet odpovídá, přičemž soud prvního stupně následně vyšel právě z tohoto tvrzení svědka. Ani zde podle Nejvyššího soudu nelze spatřovat případ jakéhokoliv nesouladu mezi výpovědí svědka D. a skutkovými zjištěními, která soud prvního stupně na jejím základě učinil.

25. Svědek M. K. pak v hlavním líčení v rámci své výpovědi (č. l. 315) uvedl, že marihuanu od obviněného v předmětném období párkrát obdržel, avšak konkrétní množství neuvedl. Z tohoto důvodu soud prvního stupně podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. řádu přistoupil k přečtení výpovědi daného svědka z přípravného řízení (č. l. 55-62), z níž se podává, že svědek od obviněného odebíral v rozhodné době marihuanu asi dvakrát týdně v množství po 1 g, kdy takto od obviněného obdržel 20 až 25 g marihuany. Ačkoliv přitom svědek v hlavním líčení obecně uvedl, že na něj byl činěn ze strany policejního orgánu nátlak, soud prvního stupně nezjistil, že by tomu tak skutečně bylo, načež dospěl k závěru, že počet předání marihuany obviněným svědkovi K. odpovídá 12 předáním (obdobně jako v případě svědkyně H. a svědka D.). Dle Nejvyššího soudu přitom ani této hodnotící úvaze soudu prvního stupně nelze ničeho vytknout. Konečně co se týče svědka M. A. (výpověď z hlavního líčení na č. l. 360), tento uvedl, že marihuanu s obviněným sice kouřil, ale vždy šlo o hlouček osob, přičemž neví o tom, že by marihuana byla obviněného. Soud prvního stupně následně přistoupil k přečtení výpovědi svědka A. z přípravného řízení (č. l. 81-84), z níž se podává, že: „[o]d toho Silvestra (pozn. 2017) jsme se viděli maximálně desetkrát. Když bych se měl zaměřit na ten loňský rok (pozn. období od září 2017 do Silvestra 2017), tak jsme spolu dost marihuanu společně kouřili, mohu říci, že to bylo třeba i ob den. (…) Ta marihuana, kterou jsme spolu takhle kouřili, ta byla vždy J. (…) Marihuanu jsem od J. nekupoval, v několika případech jsem ji od něj dostal zdarma (…). Kdybych to měl zprůměrovat, tak to bylo třeba maximálně třikrát až čtyřikrát do měsíce, kdy mě mimo to společné kouření dal pak ještě trochu marihuany na potom (…).“ V návaznosti na obsah své výpovědi z přípravného řízení následně svědek A. v hlavním líčení konstatoval: „[t]rvám na tom, co jsem říkal na policii. Dneska si už nevzpomínám, tehdy jsem si to pamatoval lépe.“ Na základě těchto výpovědí svědka následně soud prvního stupně dospěl k závěru o počtu šedesáti případů předání marihuany, jmenovitě deset případů v roce 2018 a padesát v roce 2017 (v období od září do konce prosince). Nejvyšší soud konstatuje, že s ohledem na tvrzení svědka ohledně četnosti jejich společné konzumace (i ob den), kdy takto společně konzumovaná marihuana pocházela vždy od obviněného, jakož i vzhledem ke skutečnosti, že na tuto společnou konzumaci navazovalo v některých případech („maximálně třikrát až čtyřikrát do měsíce“) i další poskytnutí marihuany svědkovi, nelze skutkový závěr soudu prvního stupně o celkovém počtu předání marihuany obviněným svědku A. považovat za nesouladný s provedeným dokazováním.

26. Pouze nad rámec výše uvedeného ohledně související námitky porušení pravidla in dubio pro reo Nejvyšší soud dodává, že skutečnost, že soud prvního stupně na základě hodnocení důkazů dospěl k určitému závěru o nejmenším počtu předání marihuany obviněným, ve skutečnosti plně odpovídá přísné aplikaci uvedeného pravidla, jíž se tento domáhá. Uvedené pravidlo totiž znamená, že případné pochybnosti stran skutkových okolností případu panující na straně soudu, je tento v takovém případě povinen vyložit ve prospěch obviněného, což v projednávané trestní věci správně učinil. Je sice pravdou, že skutková věta rozsudku soudu prvního stupně je formulována v tomto směru nevhodně, když hovoří o „přibližném“ množství, avšak jak Nejvyšší soud zjistil z odůvodnění daného rozsudku, soud prvního stupně v tomto ohledu vycházel z nejmenších prokázaných množství případů předání marihuany, nikoliv z jejich nahodilého odhadu, jak tvrdí obviněný. Nelze ostatně přehlédnout, že ve vztahu k dalším dílčím částem skutku ad 1), pro který byla podána obžaloba, naopak uvedený soud dospěl k závěru, že o těchto panují dílčí pochybnosti (předání marihuany v předmětném období svědkovi K. M. a spoluobviněnému B. K.), a proto v souladu se shora uvedeným pravidlem uvedené jednání z popisu skutku ad 1) tzv. „vypustil“ (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 544/2009, uveřejněné pod č. 11/2010 Sb. rozh. tr., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tdo 200/2019, bod 25, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 11 Tdo 888/2018, bod 27.).

27. Dále považuje Nejvyšší soud za potřebné dodat, že v projednávané věci nešlo ani o klasický případ „tvrzení proti tvrzení“, jak naznačuje obviněný, neboť tento se sám k předávání marihuany svědkům fakticky doznal, přičemž sporný zde byl pouze počet předání marihuany jednotlivým svědkům (kdy však obviněný v tomto směru nepředestřel žádnou vlastní ucelenou verzi skutkového děje). Na trestní věc obviněného proto dle Nejvyššího soudu nelze aplikovat příslušnou judikaturu Ústavního soudu týkající se dané problematiky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Pokud obviněný namítá, že soud prvního stupně, při stanovení počtu případů kdy došlo k předání marihuany, vůbec nezvažoval možnost, že v některých případech k této předávce nedošlo, pak je třeba říci, že z provedeného dokazování vyplynulo, že účelem vzájemných setkání obviněného s jednotlivými svědky byla právě buďto společná konzumace marihuany a na ni eventuálně navazující další předání této drogy (svědci H. a A.), anebo toliko předání této drogy (svědci D. a K.).

28. Konečně je třeba se vypořádat také s námitkou obviněného týkající se otázky odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1 a 2 tr. řádu. V tomto směru je třeba říci, že soud prvního stupně zjistil, že soudce Okresního soudu Praha-západ dne 28. 2. 2018 pod sp. zn. 33 Nt 503/2018 vydal ve věci podezření ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, vedené pod sp. zn. KRPS-12464/TČ-2017-011471-KUB (trestní věc T. Z.) příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a to uvedené osoby (tedy nikoliv v trestní věci obviněného). Na základě provedeného odposlechu bylo přitom toliko zjištěno, že dne 7. 3. 2018 [viz skutek ad 2)] proběhla schůzka mezi obviněným a T. Z., resp., že se tito na předmětné schůzce skutečně dohodli (viz č. l. 194-195). Pokud za této situace odvolací soud v bodu 6. svého napadeného rozsudku uvedl, že distribuce marihuany obviněným byla prokázána výpověďmi „celé řady osob, údaji z odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu, i částečným doznáním obžalovaného (…)“, je třeba uvedený závěr korigovat pouze ve vztahu ke skutku ad 2), a toliko co se samotného sjednání schůzky (nikoliv tedy již předání marihuany) týče. Dlužno dodat, že celkový význam skutkových zjištění učiněných na základě pořízených odposlechů byl spíše marginální, neboť předmětná schůzka byla zachycena rovněž v rámci prováděného sledování osob a věcí podle § 158d odst. 2 tr. řádu.

29. Nejvyšší soud proto konstatuje, že hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně, které následně plně aproboval i soud odvolací, odpovídá požadavkům formulovaným § 2 odst. 6 a § 125 odst. 1 tr. řádu. Jak se ostatně podává z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, onen extrémní nesoulad nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 707/2015, ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 11 Tdo 605/2018, anebo ze dne 13. 3. 2019 sp. zn. 7 Tdo 1632/2018), což je i případ této trestní věci.

30. Co se týče námitek ohledně skutku ad 2), obviněný brojí proti posouzení subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, resp. namítá, že soud prvního stupně nesprávně dovozoval jeho úmysl marihuanu částečně prodat či jinak opatřit jiné osobě pouze z toho, že se tak dělo již v minulosti. Uvedená námitka se tedy primárně nedotýká nesprávného právního posouzení skutku, nýbrž opětovně směřuje proti procesu dokazování.

31. K tomu považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že závěr soudu prvního stupně o naplnění nezbytné formy zavinění byl vybudován (mimo jiné) na vlastním tvrzení obviněného, který v rámci hlavního líčení k dotazu předsedkyně senátu uvedl (č. l. 313 verte, zvukový záznam na č. l. 316a), že „dostal (pozn. spoluobviněný K.) snad jeden gram, za to že mě tam hodil. On jakože moc nehulí, měl to nějak na potom.“ Jestliže přitom soud prvního stupně z uvedeného tvrzení dovodil úmysl obviněného zakoupenou marihuanu jinak opatřit spoluobviněnému K., má Nejvyšší soud za to, že tento jeho skutkový závěr je udržitelný. Na druhou stranu považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že navazující argumentace soudu prvního stupně (kterou následně přijal i odvolací soud) odkazující na dřívější nakládání obviněného s marihuanou, zde již nemá místo, neboť se zakládá na prosté domněnce, jak by s touto obviněný dále naložil.

32. Poslední dovolací námitka obviněného směřuje vůči údajné nepřiměřenosti uloženého trestu. Obviněný se domnívá, že společenská škodlivost jeho shora popsaného jednání byla totiž v projednávané věci natolik nízká, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je v extrémním rozporu s povahou a závažností jeho trestné činnosti, jakož i s dalšími relevantními hledisky pro ukládání trestů.

33. Nejvyšší soud na tomto místě opět připomíná, že námitka nepřiměřenosti uloženého trestu se vymyká zákonným dovolacím důvodům. I přesto je výjimečně Nejvyšší soud oprávněn danou otázku přezkoumat, a to jednak v případech, na které poukázal již obviněný, anebo tehdy „jestliže by rozhodnutí o trestu bylo nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nacházelo se mimo zákonná kriteria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu, či by bylo založeno na skutkovém stavu stiženém stejnou vadou, která by zakládala dovolací důvod, jednalo-li by se o otázku viny. Tak by se mohlo stát např. tehdy, pokud by soud vzal za prokázanou takovou skutkovou okolnost relevantní z hlediska trestu (např. by v ní spatřoval přitěžující okolnost), která by byla v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, která by byla zjištěna nezákonným způsobem či jejíž zjišťování by bylo nekompletní v důsledku tzv. opomenutých důkazů).“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 56.). V projednávané trestní věci však o žádný z uvedených případů nejde, přičemž co se týče odkazů obviněného na vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývající se otázkou extrémně přísného a zjevně nepřiměřeného trestu, je třeba říci, že v trestní věci obviněného Nevyšší soud neshledal žádné skutečnosti, pro které by se obviněnému uložený nepodmíněný trest odnětí svobody jevil zjevně nepřiměřeným.

34. K tomu je třeba připomenout, že jednání obviněného bylo v projednávané věci právně posouzeno jako trestný čin podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž znakem odůvodňujícím použití vyšší trestní sazby je skutečnost, že se předmětné trestné činnosti dopustil, ač byl za čin uvedený v § 283 odst. 1 tr. zákoníku v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Obviněný byl tak souzen nikoliv jako prvopachatel, ale naopak jako speciální recidivista, u něhož předchozí (podmíněné odsouzení) nesplnilo svůj výchovný účel. Nelze přitom odhlížet od skutečnosti, že se obviněný předmětné trestné činnosti dopustil v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že této se obviněný dopouštěl po delší dobu a měl z ní dílem i majetkový prospěch (srov. výpověď svědka M. K.). Ačkoliv se přitom obviněný ke své trestné činnosti částečně doznal a podnikl kroky k léčbě své závislosti na marihuaně, nemá Nejvyšší soud za to, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, který soud prvního stupně uložil při spodní hranici zákonné trestní sazby (ta v tomto případě činí 2 roky až 10 let), je trestem zjevně nepřiměřeným. Naopak výše i druh uloženého trestu odpovídají kritériím uvedeným v § 37 až 39 tr. zákoníku, zohledňujícím okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněného, stupně jeho narušení i možnosti jeho nápravy, kdy současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné činnosti a zejména pak míru společenské škodlivosti jeho protiprávního jednání.

35. Nejvyšší soud se konečně neztotožnil ani s úvahami obviněného o společenské škodlivosti jeho jednání. Není pochyb o tom, že si obviněný byl vědom (s ohledem na své předchozí odsouzení pro identickou trestnou činnosti), že svým jednáním porušuje zákon. Na tomto místě lze připomenout závěr Ústavního soudu, který v souvislosti s marihuanou připomenul, že její „kriminalizace a trestní represe je v současné době ožehavým veřejným tématem. Ústavní soud však musí, jak již vysvětlil ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 2719/15 ze dne 3. 5. 2016, respektovat dělbu mocí a roli soudů v právním státě. Rozhodnutí zákonodárce určitý druh jednání kvalifikovat co do formální podoby jako trestný čin a stanovit šíři hranic trestněprávní kriminalizace určitých typů jednání je především projevem trestněprávní politiky státu, která náleží do pravomoci jiných státních orgánů než je Ústavní soud [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 4/03 ze dne 18. 3. 2003 (U 5/29 SbNU 449); nález sp. zn. Pl. ÚS 5/2000 ze dne 20. 2. 2001 (N 31/21 SbNU 273; 127/2001 Sb.)]. Proto určení, které drogy jsou považovány za nelegální a zda při posuzování trestnosti obchodování s nimi bude činěn rozdíl mezi tzv. lehkými a tvrdými drogami, nenáleží ani obecným soudům, ani soudu ústavnímu. Je to také zákonodárce, kdo na základě politické vůle stanoví sazby trestů pro jednotlivé skutkové podstaty. Obecné soudy pak nemohou své vlastní hodnocení závažnosti či společenské nebezpečnosti promítat nad rámec svých zákonem stanovených oprávnění do určení trestu mimo zákonný rámec.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1655/15, viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 193/2019).

V.

Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

36. Nejvyšší soud konstatuje, že na základě shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že dovolání obviněného J. S. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, přičemž současně nezjistil, že by v průběhu řízení předcházejícím vydání napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2019, č. j. 11 To 380/2018-424, došlo k porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání odmítl [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 26. 9. 2019

JUDr. Antonín Draštík

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Petr Škvain, Ph.D.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru