Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 677/2015Usnesení NS ze dne 24.06.2015

HeslaDůvody dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:11.TDO.677.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

11 Tdo 677/2015-41

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2015 o dovolání, které podal obviněný M. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 11 To 17/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 154/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 2 T 154/2014, byl obviněný M. K. uznán vinným v bodě ad I./1), 2) dvěma přečiny zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě ad II./ zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen:

I. za jednání v bodě I./1) bylo podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 11 T 51/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 12 To 334/2013,

II. za jednání v bodech I./2) a II./ byl obviněnému podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou a pů1 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Náchodě ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 2 ZT 107/2013, pro skutek, v němž byl spatřován zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku.

Stalo se tak na podkladě skutkového zjištění, že:

I./1) v období od 1. 6. 2012 do 16. 11. 2012 v H., N. ani nikde jinde nijak nepřispěl, vyjma měsíce května 2013 v částce 2.000 Kč, na výživu svého nezletilého syna T. K., přestože má takovou povinnost stanovenou i rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 6. 2009, č. j. 0Nc 550/2008-11, který nabyl právní moci dne 4. 3. 2009, a to ve výši 2.000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky nezletilého R. K., a na výživném tak dluží částku ve výši nejméně 30.000 Kč, přičemž v uvedeném období nepožádal opatrovnický soud o snížení stanoveného výživného, v placení výživného a v hledání zaměstnání mu nebránilo ani žádné jeho zdravotní omezení a ani se nepřihlásil do evidence úřadu práce, a výživu syna tak ponechal v rozporu se svou povinností ho zaopatřit na jeho matce,

I./2) v období od 28. 3. 2013 do 2. 2. 2014 v H., N. ani nikde jinde nijak nepřispěl, vyjma měsíce května 2013 v částce 2.000 Kč, na výživu svého nezletilého syna T. K., přestože má takovou povinnost stanovenou i rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 6. 2009, č. j. 0Nc 550/2008-11, který nabyl právní moci dne 4. 3. 2009, a to ve výši 2.000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky nezletilého R. K., a na výživném tak dluží částku ve výši nejméně 30.000 Kč, přičemž v uvedeném období nepožádal opatrovnický soud o snížení stanoveného výživného, v placení výživného a v hledání zaměstnání mu nebránilo ani žádné jeho zdravotní omezení a ani se nepřihlásil do evidence úřadu práce, a výživu syna tak ponechal v rozporu se svou povinností ho zaopatřit na jeho matce,

II.

soustavně v blíže nezjištěném období nejméně od dubna 2013 do prosince 2013 na různých místech okresu N. a v Polské republice, zejména ve Z. a v H., neoprávněně prodával, nabízel a jinak opatřoval, a to zejména darem, ačkoliv pervitin (metamfetamin) byl zařazen mezi psychotropní látky uvedené v příloze č. 5 z. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách (do 31. 12. 2013), a takto jednal, ač dobře věděl, o jakou látku se jedná a neměl k nakládání s ní příslušné povolení Ministerstva zdravotnictví České republiky, a takto:

- L. V., ve Z. avH. nejméně v 1 případě v dubnu 2013 prodal pervitin,

- J. K., ve Z. nejméně v 5 případech v přesně nezjištěném období nejméně od konce léta 2013 do konce listopadu 2013 daroval pervitin v celkovém množství nejméně 5 g,

- O. S., ve Z. a v Polské republice nejméně v 2 případech v přesně nezjištěném období nejméně od konce léta 2013 do 10. 12. 2013 daroval pervitin, a dále mu pak ve Z. nejméně v 1 případě v přesně nezjištěné době v listopadu 2013 nebo v prosinci 2013 pervitin nabídl, a to v množství 100 g výměnou za osobní motorové vozidlo,

a tohoto jednání se dopustil i přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 11 T 51/2013, který nabyl právní moci dne 27. 3. 2013, odsouzen za zločin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle 283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 3 let, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let, tj. do 27. 3. 2018, za současného vyslovení dohledu, který mu byl dne 13. 11. 2013 změněn na trest odnětí svobody nepodmíněný.

O odvolání, které proti odsuzující části rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové tak, že je usnesením ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 11 To 17/2015, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný M. K. dovolání, a ačkoliv odkázal toliko na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm l) tr. ř., z obsahu jeho podání je zjevné, že toto opřel též o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku prvostupňového soudu, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci své dovolací argumentace obviněný předně uvádí, že odvolací soud postupoval nesprávně, pokud zamítl jeho odvolání. Nesprávné právní posouzení skutku shledává zejména ve skutečnosti, že ohledně skutku v bodě II. rozsudku nepřihlédl k jeho námitkám stran věrohodnosti svědků L. V., J. K. a O. S. a vzal za prokázané závěry soudu prvního stupně, ačkoliv tito svědci jsou dlouhodobými uživateli drog a jejich vnímání času a jednotlivých skutečností je značně zkresleno. V tomto směru vytýká, že přes odlišnost výpovědí L. V. a O. S. v přípravném řízení a v řízení před soudem a výpověď J. K., jejímž motivem byla osobní msta vůči jeho osobě, byly tyto výpovědi soudem vyhodnoceny jako věrohodné. Protože nebylo prokázáno, že by se skutků, které mu byly kladeny za vinu, dopustil, měly podle jeho mínění soudy vyslovit závěr o jeho nevině.

V další části svého dovolání obviněný namítá, že odvolací soud postupoval nesprávně rovněž při přezkoumání uloženého trestu. Pokud soud prvního stupně upustil od uložení souhrnného trestu za jednání pod bodem I./1) se závěrem, že uložení dalšího – úhrnného trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku – za jednání pod body I./2) a II./ je dostačující, bylo podle jeho názoru pro skutek pod bodem I./1) nesprávně upuštěno od uložení souhrnného trestu odnětí svobody, ačkoliv byly dány podmínky pro jeho uložení. V tomto směru konstatuje, že jednání spočívajícího v zanedbání vyživovací povinnosti za období od 1. 6. 2012 do 16. 11. 2012 se dopustil v době, kdy u Okresního soudu v Náchodě probíhalo trestní řízení pro jinou jeho trestnou činnost. Rozsudek za tuto předcházející trestnou činnost byl vyhlášen dne 27. 3. 2013 pod sp. zn. 11 T 51/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 12 To 334/2013. Správně mu tedy měl být soudem prvního stupně uložen trest souhrnný za jednání, k němuž se doznal a následně mělo být upuštěno od potrestání za jednání pod body I./2) a II./ obžaloby, u kterých nebyla jeho vina dostatečně prokázána.

Závěrem mimořádného opravného prostředku obviněný z popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle ust. § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2015, č. j. 11 To 17/2015-274 v celém rozsahu, a podle ust. § 265m tr. ř. ve věci sám rozhodl.

K dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po shrnutí dosavadního průběhu řízení před soudy obou stupňů konstatoval, že ohledně skutku pod bodem II./ rozsudku nalézacího soudu dovolatel tvrzením, že svědci V., K. a S. jsou nevěrohodní z důvodu požívání drog nebo osobní zaujatosti proti jeho osobě, opakuje svou obhajobu uplatněnou v hlavním líčení i v odvolání a neuvádí žádnou argumentaci k právnímu posouzení skutku ani nenamítá porušení zásad spravedlivého procesu. Uvedené námitky tudíž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný dovolací důvod nenaplňují, neboť v této části dovolání obviněný projevuje toliko nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními, vyplývajícími z popisu skutku pod bodem II./ rozsudku nalézacího soudu. V této části bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Pokud obviněný spatřuje nesprávné hmotně právní posouzení ve skutečnosti, že za skutek uvedený pod bodem I./1) rozsudku nalézacího soudu bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu odnětí svobody, ačkoliv podmínky pro jeho uložení dány byly, státní zástupce zdůrazňuje, že nynější právní stav je pro obviněného výhodnější, než kdyby mu byl namísto upuštění ukládán souhrnný trest. Ten by nesměl být mírnější než trest již uložený a dovolateli by tak hrozilo zpřísnění trestu uloženého mu předchozím rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. 11 T 51/2013. V této části tedy dovolání směřuje k vydání rozhodnutí pro obviněného méně příznivého, nežli rozhodnutí nynější. S odkazem na ustanovení § 265d odst. 1 tr. ř. státní zástupce uvádí, že ohledně výroku o trestu je dovolání podáno v neprospěch obviněného, neboť takové dovolání smí podat pouze nejvyšší státní zástupce a nikoliv obviněný, který tudíž není osobou oprávněnou k podání dovolání ve svůj neprospěch. Za nejasnou označil státní zástupce argumentaci obviněného, že nalézací soud měl upustit od potrestání za jednání uvedená pod bodem I./2) a II./ obžaloby „u kterých nebyla jeho vina dostatečně prokázána“, neboť není zřejmé, z jakého zákonného důvodu by mělo být od potrestání upuštěno, když neuvádí žádný z důvodů upuštění od potrestání podle § 46 až § 48 tr. zákoníku ani ustanovení, které mělo být údajným nesprávným hmotně právním posouzením porušeno. Dodává, že v případě neprokázání viny však nelze činit žádné úvahy o trestu a tedy ani o upuštění od potrestání, ale bylo by nutno obviněného zprostit obžaloby, což však obviněný nenavrhuje. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný M. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci v bodě I./2) popírá, že by se předmětného jednání dopustil a v bodě II./ rozsudku soudu prvního stupně namítá nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi svědků L. V., J. K. a O. S.), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru, týkající se hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala v bodě ad I./1), 2) znaky dvou přečinů zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě ad II./ znaky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byly jiným způsobem posouzeny skutky, pro které byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Náchodě, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Hradci Králové, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů.

Pokud jde o skutky v bodě I./1), 2) výroku rozsudku, lze odkázat zejména na výpověď R. K., z níž vyplývá, že obviněný stanovené výživné na nezletilého syna T. neplatil od června 2012, s výjimkou jedné platby v průběhu druhého žalovaného období ve výši 2.000,- Kč, kterou obdržela poštovní poukázkou. Naproti tomu jako nevěrohodné a účelové, motivované snahou obviněnému pomoci, vyhodnotil soud výpovědi svědků M. H., J. R., jakož i přítelkyně obviněného M. Š., když ani jeden ze svědků nebyl schopen upřesnit jak dobu, tak i finanční částku, kterou měli od obviněného obdržet za účelem předání R. K. V tomto směru soudy poukázaly, že i přes nemalou výši těchto údajně předávaných částek, neexistují o tomto žádné doklady. Z listinných důkazů dokumentujících jednání obviněného lze zmínit zejména rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 0Nc 550/2008, jímž byla schválena dohoda rodičů nezletilého T. K. o jeho svěření do výchovy matky a závazku obviněného platit na jeho výživu částku 2.000,- Kč měsíčně, poštovní poukázku o úhradě výživného za květen 2013 ve výši 2.000,- Kč, zprávy bývalého zaměstnavatele obviněného spol. Wikov MGI, H., potvrzení Městského úřadu v Náchodě, odboru obecního živnostenského úřadu, zprávu Úřadu práce v Náchodě, jakož i zprávu České zprávy sociálního zabezpečení. V případě jednání v bodě II./ výroku rozsudku se jedná především o výpovědi svědků L. V., J. K. a O. S., kteří při svém výslechu v přípravném řízení popsali nejen okolnosti, za kterých se s obviněným setkali, ale také případy, kdy, v jakém množství, případně za jakou protihodnotu pervitin od něj získali. Soudy se též vypořádaly s námitkou údajné nevěrohodnosti svědků, která však nemá žádné opodstatnění, když z provedených důkazů žádné takové skutečnosti nevyplynuly. Soudy rovněž logicky zdůvodnily, z jakých důvodů neuvěřily tvrzení svědků L. V. a O. S., pokud před soudem změnili své původní výpovědi z přípravného řízení. Citovaná svědectví si navzájem korespondují a jsou též podporována i dalšími důkazy – výpověďmi svědků M. H., R. P. a P. R., ale též i listinnými důkazy, z nichž lze zmínit kupř. odborná vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví daktyloskopie a z odvětví chemie, sdělení Ministerstva zdravotnictví České republiky, jakož i obsah spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 11 T 51/2013. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání v uvedeném rozsahu nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu v bodě ad I./ 1), 2) dvou přečinů zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě ad II./ zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

Pokud v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný rovněž namítá nesprávné hmotně právní posouzení spočívající v tom, že za skutek uvedený pod bodem I./1) rozsudku soudu prvního stupně bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu odnětí svobody, ačkoliv byly dány podmínky pro jeho uložení, a rovněž vznáší námitku spočívající v tvrzení, že za jednání uvedená pod bodem I./2) a II./ obžaloby „u kterých nebyla jeho vina dostatečně prokázána“, mělo být upuštěno od potrestání, Nejvyšší soud těmto jeho námitkám nepřisvědčil.

V tomto směru je předně zapotřebí konstatovat, že o trestu bylo rozhodnuto dvěma oddělitelnými výroky, kdy za jednání v bodě I./1) bylo podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 11 T 51/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 12 To 334/2013, přičemž za jednání v bodech I./2) a II./ byl obviněnému podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou a pů1 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Pokud jde o námitku proti výroku o trestu ohledně jednání v bodě I./1) výroku rozsudku, lze poznamenat, že jiné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu předvídaného ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnuje též otázky trestání, avšak pouze v tom rozsahu, pokud je namítáno nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu ke zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku platí, že soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.

Lze připomenout, že souhrnný trest je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu trestných činů, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen, lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Souhrnný trest se uloží rovněž tehdy, jestliže pozdějším rozsudkem je rozhodováno o několika sbíhajících se trestných činech. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek. Musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů (stejnorodých nebo různorodých), přičemž v období mezi spácháním těchto trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. nesmí být pachateli doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl odsuzující rozsudek vydán (resp. trestní příkaz doručen), skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele. O souběh v uvedeném smyslu však nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu), byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku (popřípadě před doručením dalšího trestního příkazu), kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem (trestním příkazem) zrušen a byl uložen trest souhrnný. V takovém případě je třeba za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) uložit samostatný trest (srov. rozhodnutí č. 50/1978 Sb. rozh. tr.). Souběh nastává jen v případě, když by již prvním odsuzujícím rozsudkem bylo možno pachateli uložit trest i za trestný čin, který vyšel najevo později (srov. rozhodnutí č. 34/1965 Sb. rozh. tr.).

Podle § 265d odst. 1 písm. a), b) tr. ř. mohou dovolání podat:

a) nejvyšší státní zástupce na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného,

b) obviněný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Obviněný (fyzická i právnická osoba) má podle § 265d odst. 1 písm. b) právo podat dovolání jen ve svůj prospěch a pouze proti takovému výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká (viz R 26/2012). Obviněný se může dovoláním domáhat změny napadeného rozhodnutí jen ve svůj prospěch, nelze tedy z podnětu jeho dovolání dosáhnout změny, která by v jakémkoli směru zhoršila postavení obviněného (Komentář Trestní řád II. § 157 – 314s prof. JUDr. Šámal, Ph.D., a kolektiv, 7., doplněné a přepracované vydání, 2013).

Před rozhodnutím o dovolání Nejvyšší soud vyžádal aktuální opis z evidence Rejstříku trestů k osobě obviněného M. K., z něhož a z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 11 T 51/2013 zjistil, že obviněný byl pro různou úmyslnou trestnou činnost vícekráte pravomocně odsouzen, přičemž z hlediska posouzení předmětné trestní věci má význam odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 11 T 51/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 12 To 334/2013, jímž byl obviněný uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil „od přesně nezjištěné doby do 17. 11. 2012“, a za který byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1, 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu a zvláštní povinnosti zdržet se požívání omamných a psychotropních látek a na výzvu pracovníků probační a mediační služby se podrobovat testům na přítomnost omamných a psychotropních látek. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl dále odsouzen k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.

Za situace, kdy jednání popsané pod bodem ad I/1) rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 2 T 154/2014, obviněný spáchal v době „od 1. 6. 2012 do 16. 11. 2012“, dopustil se tohoto dříve, než byl vyhlášen odsuzující rozsudek Okresního soudu v Náchodě dne 27. 3. 2013, sp. zn. 11 T 51/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 12 To 334/2013, a měl být tedy obviněnému podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest. Jak se však z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 11 podává, soud dospěl k závěru, že v daném případě je další trest uložený obviněnému za jednání pod body I./2) a II. výroku rozsudku, který byl uložen jako úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, postačující, a ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku od uložení souhrnného trestu upustil.

Z výše uvedeného je zjevné, že nynější právní stav je pro obviněného výhodnější, než kdyby mu namísto upuštění od souhrnného trestu byl ukládán souhrnný trest, který by nesměl být mírnější než trest dřívějším rozsudkem již uložený. Obviněnému by tak hrozilo zpřísnění trestu uloženého mu předchozím rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. 11 T 51/2013. Jestliže se obviněný může dovoláním domáhat změny napadeného rozhodnutí jen ve svůj prospěch, nelze z podnětu jeho dovolání dosáhnout změny, která by v jakémkoli směru zhoršila jeho postavení. Nejvyšší soud ve shodě s argumentací státního zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného konstatuje, že v této části dovolání zjevně směřuje k vydání rozhodnutí, které by bylo pro obviněného méně příznivé, než je rozhodnutí nynější. S odkazem na ustanovení § 265d odst. 1 tr. ř. je tedy dovolání v části, v níž jsou uplatněny námitky proti výroku o trestu ohledně jednání v bodě I./1) výroku rozsudku podáno v neprospěch obviněného. Takové dovolání však smí podat pouze nejvyšší státní zástupce a nikoliv obviněný, který není osobou oprávněnou k podání dovolání ve svůj neprospěch. S ohledem na námitky uplatněné v podaném dovolání, že odvolací soud pochybil při přezkoumání uloženého trestu, když neshledal pochybení soudu prvního stupně, který měl uložit souhrnný trest za jednání pod bodem I./1) výroku rozsudku, k němuž se obviněný doznal, může dovolací soud jen konstatovat, že obviněný v této části dovolání není osobou oprávněnou k jeho podání.

Pokud obviněný rovněž namítá, že soud prvního stupně za jednání uvedená pod bodem I./2) a II./ výroku rozsudku, u kterých „…nebyla jeho vina dostatečně prokázána“, měl upustit od potrestání, z obsahu mimořádného opravného prostředku vyplývá, že obviněný toto své tvrzení nejenže nijak blíže nekonkretizuje, ale ani neuvádí, které zákonné ustanovení mělo být údajným nesprávným hmotně právním posouzením porušeno. Proto je v tomto ohledu třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit použitou právní kvalifikaci ze všech hledisek, aniž by dovolatel přímo uvedl, jaké skutečnosti měly způsobit, že v rámci úvah o právním posouzení skutku, nebyla tato skutečnost zohledněna. Taková námitka svou neurčitostí vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud domýšlel směr, jímž měl obviněný v úmyslu námitku naplnit (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 452/07).

Jen pro úplnost tak Nejvyšší soud konstatuje, že upuštění od potrestání podle § 46 tr. zákoníku znamená výrok soudu o tom, že pachatel se uznává vinným trestným činem a neukládá se mu žádný trest. V případě neprokázání viny tudíž nelze činit žádné úvahy o trestu, a tedy ani o upuštění od potrestání ve smyslu ustanovení § 46 až § 48 tr. zákoníku, neboť tyto hmotněprávní instituty jsou spojeny s vyslovením viny, ale bylo by nutno obviněného zprostit obžaloby. Ačkoli tedy obviněný svou námitku blíže argumentačně nezdůvodnil, lze z jejího kontextu dovodit, že ve skutečnosti nenapadá výrok o vině, ale směřuje proti nepřiměřenosti uloženého trestu.

Proti výroku o trestu lze zásadně podat dovolání jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž by byl uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Trest ve výměře mimo trestní sazbu je pak uložen tehdy, pokud soud při jeho ukládání nedůvodně překročil horní či dolní hranici trestní sazby uvedené v příslušném zákonném ustanovení, pokud je v zákoně určena, a to včetně nesprávného použití ustanovení § 58 tr. zákoníku upravujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody.

Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze výtku obviněného M. K. směřující proti uloženému trestu pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná.

Předně lze konstatovat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu – trest odnětí svobody, přičemž soud prvního stupně při jeho ukládání zohlednil jak osobu obviněného, povahu a závažnost trestního jednání a význam chráněného zájmu, tak i jeho trestní minulost, když posuzované trestné činnosti se dopustil opakovaně a z předchozího odsouzení si nevzal ponaučení. Pokud mu tedy byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, tedy při spodní hranici zákonné trestní sazby ustanovení § 283 odst. 2 tr. zákoníku, lze konstatovat, že výše i druh trestu odpovídá kritériím uvedeným v § 37 – § 39 tr. zákoníku. Odvolací soud rovněž shledal jako správný i výrok o zařazení obviněného pro jeho výkon do věznice s dozorem, tedy do mírnějšího typu věznice, než by formálně přicházelo v úvahu (str. 5 usnesení odvolacího soudu).

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [podle obviněného byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy vázáno na existenci vad, které lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že námitky dovolatele uplatněné pod dovolacím důvodem v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadaly pod daný dovolací důvod, který tedy ve věci není dán, nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jeho existenci založen.

Je nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. V opačném případě nelze konat přezkum napadeného rozhodnutí.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného M. K. proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. června 2015

JUDr. Antonín Draštík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru