Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 659/2006Usnesení NS ze dne 19.07.2006

HeslaZanedbání povinné výživy
KategorieA
Publikováno27/2007 Sb. rozh. tr.
EcliECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.659.2006.1
Důvod dovolání

265b/1g

Dotčené předpisy

§ 213 odst. 1 tr. zák.


přidejte vlastní popisek

11 Tdo 659/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. července 2006 dovolání podané obviněným O. T., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2005, sp. zn. 4 To 912/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku, sp. zn. 5 T 104/2005, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. T. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 1. 8. 2005, sp. zn. 5 T 104/2005, byl obviněný O. T. uznán vinným skutkem, kvalifikovaným jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., za který byl podle § 213 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání jednoho roku.

Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Písku se obviněný dopustil uvedené trestné činnosti tím, že v době nejméně od 1. 7. 2003 do 16. 8. 2004 ve S. S., okres P. a ani jinde úmyslně neplatil výživné na svého syna M. T., přičemž vyživovací povinnost mu vyplývala ze zákona o rodině a byla upravena rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 15. 2. 1994, č. j. 2 C 958/1993–14, ve výši 900 Kč měsíčně splatných vždy do každého pátého dne v měsíci k rukám matky S. T., a na výživné za uvedené období dluží částku 12 600 Kč a z této částky již zletilému M. T., dluží 2 700 Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Písku podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, usnesením ze dne 18. 11. 2005, sp. zn. 4 To 912/2005 tak, že obviněným podané odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno mimo jiné obviněnému O. T. dne 2. 1. 2006 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Písku dne 16. 12. 2005.

Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. P. S. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Písku dne 3. 3. 2006, přičemž však bylo dovolání obviněného podáno na poštu a adresováno Okresnímu soudu v Písku dne 2. 3. 2006.

Obviněný napadl svým dovoláním výrok usnesení odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal obviněný na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvedl, že napadeným rozhodnutím byl porušen trestní zákon, když byl uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy, neboť v rozhodném období (tj. od 1. 7. 2003 do 16. 8. 2004) byl jako fyzická osoba – podnikatel v konkursu, a vyživovací povinnost měl za něj plnit správce konkursní podstaty. Obviněný dále uvedl, že závěry odvolacího soudu, že totiž ke zrušení konkursu mělo dojít v červenci roku 2003, že měl obviněný svým postojem k zaměstnání zavinit, že neměl dostatečný příjem na plnění své vyživovací povinnosti, a že v konkursní podstatě nebylo dostatek finančních prostředků k plnění vyživovací povinnosti, jsou nesprávné.

Obviněný rovněž uvedl, že se soudy obou stupňů vůbec nenamáhaly zjistit výši finančních prostředků v konkursní podstatě, aniž by v tomto směru byl proveden byť jen jediný důkaz. Obviněný přitom odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005, č. j. 1 Ko 461/2003–375, z něhož podle jeho názoru vyplývá, že se v konkursní podstatě nacházely finanční prostředky přesahující částku 6 000 000 Kč, a dále uvedl, že konkurs do současné doby neskončil, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích dosud nevydal rozhodnutí podle § 44 odst. 1 písm. b) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších změn (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“).

V další části svého dovolání obviněný uvedl, že vzhledem k příslušným ustanovením zákona o konkursu a vyrovnání [zejména vzhledem k § 14 odst. 1 písm. a) a § 14a odst. 1 uvedeného zákona] měl správce konkursní podstaty povinnost za něj plnit jeho vyživovací povinnost, a to za situace, kdy k tomu bylo v konkursní podstatě dostatek prostředků. Obviněný k tomu dále uvedl, že za dané situace nesměl plnit vyživovací povinnost vůči M. T., neboť by šlo o právní úkon, který je podle zákona o konkursu a vyrovnání vůči věřitelům neúčinný. Obviněný uzavřel, že povinnost platit výživné měl správce konkursní podstaty po celou dobu trvání konkursního řízení (a nikoliv až v rozvrhovém usnesení), neboť výživné je ze zákona pohledávkou za podstatou.

Vzhledem k uvedenému obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal posledně citovanému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího řízení a námitek obsažených v dovolání obviněného uvedla, že obviněným zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje jeho námitka, že totiž soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., neboť při posuzování trestnosti jeho jednání nesprávně aplikovaly zákon o konkursu a vyrovnání. Státní zástupkyně se poté zabývala jednotlivými ustanoveními zmiňovaného zákona. Po uvedení definice majetku, který patří do konkursní podstaty dále uvedla, že prohlášením konkursu přechází právo nakládat s majetkem patřícím do konkursní podstaty na správce konkursní podstaty. Rovněž uvedla, že pohledávky za podstatou, pokud vznikly za trvání konkursu, lze uspokojit kdykoliv v průběhu konkursu. Mezi pohledávky za podstatou přitom zákon o konkursu a vyrovnání zařazuje rovněž pohledávky výživného ze zákona. Z uvedeného státní zástupkyně dovodila, že je na správci konkursní podstaty, aby zajistil plnění zákonné vyživovací povinnosti řádně a včas, tedy v měsíčních splátkách, které jsou splatné vždy dopředu, a uzavřela, že po prohlášení konkursu přechází povinnost hradit výživné na správce konkursní podstaty.

Státní zástupkyně dále uvedla, že soud prvního stupně pochybil, když dovodil, že obviněný byl povinen hradit výživné i v době trvání konkursu, a odvolací soud pochybil, když jako konec konkursního řízení stanovil okamžik předložení konečné správy správce konkursní podstaty o průběhu konkursu konkursnímu soudu. Vrcholem konkursního řízení je totiž rozvrhové usnesení, přičemž splnění tohoto usnesení správce konkursní podstaty oznámí soudu a současně s tím podá návrh na zrušení konkursu po splnění rozvrhové usnesení. Poté soud zruší konkursní a až tímto okamžikem je úpadce znovu oprávněn nakládat se zbylým majetkem a právní úkony týkající se tohoto majetku jsou opět účinné vůči každému. Vzhledem k uvedenému státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství dovodila povinnost obviněného hradit výživné až od okamžiku zrušení konkursu.

Státní zástupkyně v další části svého vyjádření uvedla, že v rozvrhovém usnesení by mělo být s výživným jako s pohledávkou první třídy počítáno a správce měl vytvořit takové rezervy, aby mohlo být výživné z podstaty hrazeno až do ukončení konkursního řízení, to však za předpokladu, že by v konkursní podstatě bylo dostatek prostředků. Pokud by tomu tak bylo, trestní odpovědnost úpadce by podle názoru státní zástupkyně nevznikla.

S ohledem na skutečnost, že podstatné okolnosti týkající se konkursního řízení nebyly náležitě zjištěny, a nebylo možné správně vyřešit shora naznačené otázky, navrhla závěrem státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil jak usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, tak i rozsudek Okresního soudu v Písku, a aby posledně jmenovaný přikázal, aby tento věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a uvedené rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací

(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde jej lze učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako důvod dovolání skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, v jakém rozsahu provedl soud dokazování, jak při provádění důkazů postupoval, jak provedené důkazy hodnotil, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. rozhodnutí publikované pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Předně je třeba říci, že obviněným zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňují shora uvedené námitky v podstatě směřující proti aplikaci trestního zákona, resp. zákona o konkursu a vyrovnání, zejména pak námitka, že vyživovací povinnost měl za obviněného v době trvání konkursu za něj plnit správce konkurzní podstaty.

K otázce zákonné vyživovací povinnosti rodičů k dětem je vhodné v obecné rovině připomenout, že podle § 85 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „zákon o rodině“) vyplývá, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit.

Podle § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání dále platí, že prohlášením konkursu má následující účinek: oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Osoba, která uzavřela s úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže v době jejího uzavření věděla o prohlášení konkursu.

Podle § 6 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání dále platí, že se konkurs týká majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu; tímto majetkem se rozumí také mzda nebo jiné podobné příjmy. Do podstaty nenáleží majetek, jehož se nemůže týkat výkon rozhodnutí; majetek sloužící podnikatelské činnosti z podstaty vyloučen není.

Podle § 31 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání mimo jiné platí, že pohledávky za podstatou lze uspokojit kdykoli v průběhu konkursního řízení. Podle § 31 odst. 2 písm. g) zákona o konkurzu a vyrovnání jsou pohledávkami za podstatou, pokud vznikly po prohlášení konkursu, pohledávky výživného ze zákona.

Podle § 213 odst. 1 tr. zák. konečně platí, že kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.

Z výše uvedených zákonných ustanovení lze předně dovodit, že vyživovací povinnost rodiče vůči dítěti má osobní charakter (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 565/99, publikovaný pod č. 103, sv. č. 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Rodič tuto povinnost nemůže smluvně převést na jiného a nemůže jí být zbaven např. ani tehdy, když je zbaven své rodičovské zodpovědnosti ve smyslu § 44 odst. 3 zákona o rodině (k tomu srov. č. 10/77 Sb. rozh. tr.). Vyživovací povinnost rodiče vůči dítěti tedy zásadně trvá až do okamžiku, kdy zákonem předpokládaným způsobem zanikne. Vyživovací povinnost rodiče vůči dítěti takto zanikne především okamžikem, kdy je dítě samo schopno se živit (§ 85 odst. 1 zákona o rodině). Mezi další důvody zániku vyživovací povinnosti lze příkladmo uvést situaci, kdy dítě uzavře manželství, neboť v takovém případě vznikne vyživovací povinnost mezi manžely (§ 91 zákona o rodině), popř. situaci, kdy dojde k úmrtí jednoho ze subjektů vyživovacího vztahu.

Z výše uvedených ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání lze dále dovodit, že pokud je prohlášen konkurs na majetek rodiče, jenž má vyživovací povinnost vůči dítěti, přechází povinnost hradit soudem stanovené výživné na správce konkursní podstaty [§ 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání]. Uvedená skutečnost však neznamená, že by samotná vyživovací povinnost rodiče vůči dítěti přešla okamžikem prohlášení konkursu na správce konkursní podstaty. Tomu ostatně nasvědčuje i skutečnost, že zákonnou vyživovací povinnost lze plnit nejen hrazením výživného, ale i osobní péčí o dítě. Vyživovací povinnost má proto i v době trvání konkursu nadále rodič dítěte – úpadce. Ústavní soud k právní úpravě konkurzu záležící v tom, že podle § 31 odst. 2 písm. g) zákona o konkurzu pohledávky výživného ze zákona spadají mezi pohledávky za konkurzní podstatou, konkrétně uvádí v již uvedeném nálezu, … „tyto pohledávky sice jdou k tíži konkurzní podstaty, ovšem úpadce sám zůstává nadále subjektem zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Tuto právní povinnost jako celek její subjekt obvykle realizuje právě uhrazováním příslušných pohledávek zákonného výživného. Pokud pak zákonodárce přesunul z určitých důvodů dílčí povinnost hradit předmětné pohledávky z úpadce na konkurzní podstatu, neuhrazování těchto pohledávek po stanovenou dobu úpadcem, tedy neplnění oné zákonné povinnosti vyživovat jiného ze strany úpadce, by nemuselo být neplněním této povinnosti ve smyslu § 213 tr. zák.“.

Z uvedených ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání dále vyplývá, že součástí konkursní podstaty je i mzda nebo jiné podobné příjmy úpadce, které nabyl za trvání konkursu, mimo tu část mzdy, která nepodléhá exekuci srážkami ze mzdy podle § 278 o. s. ř., jejíž výše je stanovena postupem podle nařízení vlády č. 63/1998 Sb. Část mzdy podléhající exekuci tedy spadá do konkursní podstaty a úpadce ji musí v ideálním případě odvádět správci konkursní podstaty. Správce konkursní podstaty pak v průběhu konkursu z konkursní podstaty průběžně hradí splatné zákonné výživné v pravidelných opětujících se částkách, a to v souladu s příslušným rozhodnutím soudu, jímž bylo výživné určeno.

Vzhledem ke skutečnosti, že je Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zásadně vázán skutkovými závěry soudů v dovolání předcházejícím řízení, je třeba poukázat na skutkové okolnosti zjištěné Okresním soudem v Písku, a to že rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 15. 2. 1994, sp. zn. 2 C 958/1993, byla obviněnému stanovena povinnost hradit tehdy nezletilému M. T., výživné ve výši 900 Kč měsíčně. Jmenovaný soud dále zjistil, že výživné na nezletilého M. T. bylo do 31. 12. 2001 hrazeno správcem konkurzní podstaty a od 1. 1. 2002 nebylo hrazeno ani správcem konkurzní podstaty, ani obviněným, přičemž od července 2003 obviněný o této skutečnosti věděl, a věděl rovněž, že část jeho mzdy, přesahující částku nepodléhá exekuci srážkami ze mzdy podle příslušných ustanovení o. s. ř. za rok 2002, 2003 a 2004, nebyla zasílána do konkursní podstaty a byla mu ponechána k úhradě výživného na jeho syna M. T. (srov. zejména výrok a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Vzhledem k popsaným skutkovým okolnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že odvolací soud nepochybil, pokud obviněným podané odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., a to pro shora popsaný skutek spáchaný v období od 1. 7. 2003 do 16. 8. 2004, podle § 256 tr. ř. zamítl. Námitky obviněného shledal Nejvyšší sodu v tomto smyslu zjevně neopodstatněnými, a to následujících důvodů:

Jak již bylo výše naznačeno, i přes účinky prohlášení konkursu na možnost nakládat s majetkem obviněného, zůstala vyživovací povinnost obviněného vůči oprávněnému M. T. nedotčena, na konkurzní podstatu z obviněného pouze dočasně přešla povinnost hradit příslušné pohledávky výživného. Za situace, kdy se obviněný v měsíci červenci 2003 dozvěděl o tom, že správce konkursní podstaty nehradí z majetku patřícího do konkursní podstaty M. T. (synovi obviněného) příslušné částky výživného a ani je hradit nadále nehodlá, přičemž obviněný zároveň věděl, že jeho mzda nebyla odváděna do konkursní podstaty a byly mu tak ponechány finanční prostředky k hrazení výživného, měl obviněný od tohoto okamžiku hradit příslušné částky výživného a dostát své zákonné povinnosti vyživovat své nezaopatřené dítě. Nelze totiž připustit situaci, kdy by v důsledku konkursního řízení, resp. sporů správce konkursní podstaty s úpadcem ohledně způsobu hrazení výživného, nebylo toto výživné řádně hrazeno. Placení výživného totiž bezesporu představuje nezanedbatelný předpoklad pro saturaci odůvodněných potřeb dítěte a zajištění jeho řádného vývoje. V případě obviněného M. T. zjevně nejde o situaci, kdy by účinky prohlášení konkurzu způsobovaly, že v soudy konkretizované době by neuhrazování pohledávek výživného nebylo neplněním jeho povinnosti vyživovat jiného ve smyslu ustanovení § 213 tr. zák. Tedy situaci, kterou obecně (ne pro všechny případy) připouští ve shora citované části svého nálezu Ústavní soud.

Pokud tedy obviněný, jak vyplývá z příslušných zpráv zaměstnavatelů, byl v období od 16. 7. 2003 do 8. 9. 2003 v pracovním poměru u firmy J. M. – S. C. C. S., přičemž sám zrušil pracovní poměr ve zkušební době (srov. č. l. 29) a učinil tak rovněž v případě pracovního poměru u firmy J. P., kde pracoval od 17. 9. 2003 do 26. 9. 2003 (srov. č. l. 31) a v důsledku toho mu nevznikl nárok na hmotné zabezpečení při nezaměstnanosti (srov. č. l. 34), pak nelze než souhlasit s hodnocením odvolacího soudu, který, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že v případě obviněného šlo o úmyslné neplnění zákonné vyživovací povinnosti, a tedy k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., a to po formální i materiální stránce, neboť bezdůvodně nevyužil možnost zaměstnáním získat pravidelný příjem, z něhož by mohl hradit výživné na svého syna M. T.

Pro úplnost je třeba říci, že otázka zjištění výše finančních prostředků, nacházejících se v konkurzní podstatě, není za výše popsaných okolností pro otázku trestnosti jednání obviněného podstatná, neboť jak již bylo řečeno, měl obviněný, v situaci, kdy věděl, že správce konkursní podstaty výživné neplatí, a zároveň věděl, že je mu jeho mzda ponechána k úhradě tohoto výživného, sám hradit zákonné výživné na svého syna M. T., a pokud bezdůvodně ukončil ve dvou případech pracovní poměr

a nemohl tak své povinnosti dostát, dopustil se úmyslně trestné činnosti podle § 213 odst. 1 tr. zák.

S ohledem na skutečnost, že obviněný O. T. jiné námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného O. T. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. července 2006

Předseda senátu

JUDr. Karel Hasch

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru