Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 600/2020Usnesení NS ze dne 23.09.2020

HeslaNedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.600.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

11 Tdo 600/2020-4291

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2020 o dovolání obviněných P. N. V., narozeného XY v XY, Vietnamská socialistická republika, státního příslušníka Vietnamské socialistické republiky, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov a L. V., narozeného XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha – Ruzyně, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2019, č. j. 11 To 57/2019-4061, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 7/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných L. V. a P. N. V. odmítají.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Obviněný P. N. V. byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 4. 2019, č. j. 4 T 7/2018-3764, uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (jehož se dopustil spolu s obviněným N. T. Q.) [jednání pod bodem II.] a zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (jednání pod bodem III.). Obviněný L. V. pak byl týmž rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (jehož se dopustil spolu s obviněným H. T. A.) [jednání pod bodem I.]. Těchto trestných činů se přitom obvinění dopustili – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – tím, že:

I. Obžalovaný H. T. A. a obžalovaný L. V.

v době nejméně od 23. 10. 2016 do 25. 10. 2016 v Praze a na jiných místech České republiky se podezřelý N. D. T., nar. XY figurující jako dodavatel omamné látky konopí, obž. H. T. A. figurující jako odběratel omamné látky konopí a obž. L. V. figurující jako tzv. kurýr, společně s doposud neztotožněným mužem asijského vzhledu, se úmyslně podíleli na organizování a realizaci obchodu s velkým množstvím omamné látky konopí s cílem získat majetkový prospěch, přičemž podezřelý N. D. T. a obž. H. T. A. při opakované konspirativně vedené telefonické komunikaci ze dne 23. 10. 2016, při které řešili kvalitu konopí a čas předání, se dohodli na obchodu s konopím, přičemž následně převozem této látky z hl. m. Prahy na doposud přesně nezjištěné místo pověřili obž. L. V., kdy podezřelý N. D. T. si nejprve dne 25. 10. 2016 kolem 16.20 hod. konopí uložené v jutové tašce a černém igelitovém pytli vyzvedl v Praze 5, na XY náměstí od blíže neztotožněného muže asijského vzhledu a naložil si jej do jím užívaného motorového vozidla AUDI r. z. XY, které později zaparkoval v garážích v místě svého bydliště na adrese Praha 5, XY, z vozidla si vyndal černý igelitový pytel a s tímto odešel do bytových prostor domu, následně se do garáží vrátil, ve vozidle tov. zn. VW Passat, r. z. XY v 16.38 hod. bydliště opustil, aby se následně stejného dne v 17:06 hod. po předchozí dohodě setkal s obž. H. T. A. na parkovišti prodejny H. v Praze 6, kdy na místo schůzky se dostavil i kurýr obž. L. V. ve vozidle tov.zn. VW Multivan r. z. XY, následně v 17:10 hodin obž. H. T. A. ve vozidle tov. zn. VW Multivan r. z. XY a podezřelý N. D. T. ve vozidle tov. zn. VW Passat r. z. XY odjeli do místa bydliště podezřelého N. D. T. na adresu XY, kde společně zašli do prostor bytových jednotek, zjevně za účelem kontroly konopí ze strany obž. H. T. A., a po chvíli opětovně přišli do garážových prostor domu čp. XY, přičemž podezřelý N. D. T. nesl černý igelitový pytel, jenž uložil zpět do zavazadlového prostoru osobního motorového vozidla tov. zn. Audi A8, r. z. XY, následně oba z garáží odjeli, N. D. T. ve vozidle tov. zn. Audi A8 r. z. XY a H. T. A. ve vozidle tov. zn. VW Multivan r. z. XY, a to na parkoviště situované u OC N. B. v Praze 5, kde se opětovně setkali s kurýrem obž. L. V., jenž společně s podezřelým N. D. T. a za přítomnosti obž. H. T. A. přeložil omamnou látku konopí z vozidla tov. zn. Audi A8 r. z. XY do kurýrního vozidla VW Multivan r. z. XY, načež obž. L. V. odjel s tímto vozidlem po dálnici D6 směrem na Karlovy Vary, zatímco obž. H. T. A. jej doprovázel ve vozidle tov. zn. VW Multivan r. z. XY, přičemž dne 25. 10. 2016 v 19:15 hod. byl obž. L. V. v ul. XY, XY, okr. Karlovy Vary, ve svém vozidle zastaven a kontrolován příslušníky Celní správy ČR, přičemž v jeho vozidle VW Multivan r. z. XY se nacházelo mimo jiné: 1 ks jutové tašky s aluminiovými pytli obsahujícími 13.540 g omamné látky konopí s obsahem 10,6 % delta-9-tetrahydrokanabinolu, což představuje celkem 1.435,24 g delta-9-tetrahydrokanabinolu a 1 ks černého igelitového pytle s aluminiovým pytlem obsahujícím 2.695 g omamné látky konopí s obsahem 12,7 % delta-9-tetrahydrokanabinolu, což představuje 342,27 g čistého tetrahydrokanabinolu, tedy celkem 16.235 g omamné látky konopí s obsahem 1.777,51 g delta-9-tetrahydrokanabinolu,

přičemž konopí je podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako látka omamná zařazena v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek a rovněž je zařazena do seznamu č. IV Jednotné Úmluvy o omamných látkách, přičemž k zacházení s touto látkou je třeba zvláštního povolení dle ustanovení § 4 a ustanovení § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, kterým obžalovaní nedisponovali, čehož si byli vědomi,

a delta-9-tetrahydrocanabinol (Ä9-THC), je látkou psychotropní uvedenou v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek a je rovněž zařazena do seznamu č. I Úmluvy o psychotropních látkách, přičemž k zacházení s touto látkou je třeba zvláštního povolení dle ustanovení § 4 a ustanovení § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, kterým obžalovaní nedisponovali, čehož si byli vědomi,

II. Obžalovaný P. N. V. a obžalovaný N. T. Q.

v rozporu s ustanoveními § 3 odst. 2, §4, § 8 a § 24 odst. 1 písm. a) zák. č. 167/1998 Sb. o návykových látkách zakazujícími neoprávněnou manipulaci a pěstování druhů a odrůd rostlin konopí (rod Cannabis), které mohou obsahovat více než 0,3 % látek ze skupiny tetrahydrokanabinolů,

v domě na adrese 7. května 804/16, Praha 11 – XY, kde podezřelý N. D. T., nar. XY provozoval tzv. in-door pěstírnu konopí, která byla vybavena umělým osvětlením, vzduchotechnikou, pachovými filtry a ponornými čerpadly, tedy zařízeními zajišťujícími stabilní teplotu, vlhkost a zamezení šíření zápachu do okolí a v níž byla využívána hnojiva a chemické prostředky podporující růst rostlin, to vše s úmyslem získat vysoce prošlechtěný kultivar rostliny konopí s vysokým obsahem kanabinoidních látek,

obžalovaný P. N. V. minimálně od 7. 5. 2017 a obžalovaný N. T. Q. minimálně od 5. 6. 2017, za součinnosti dalšího neztotožněného muže asijského vzhledu, do 14. 6. 2017 skrytým způsobem pěstovali rostlinu konopí (rod Cannabis L.), a to tak, aby následně z vrcholíků vypěstovaných rostlin bylo možné jejich další úpravou získat tzv. marihuanu či psychotropní látku delta-9-tetrahydrokanabinol a takovou toxikomanicky využitelnou látku dále za účelem finančního zisku distribuovat,

přičemž ke dni 14. 6. 2017 bylo takto v uvedeném objektu pěstováno celkem 57 ks rostlin konopí o výšce 40 -70 cm, které po usušení dosahovaly hmotnosti cca 631 gramu s průměrným obsahem delta-9-THC ve výši 1,0 %, což činí celkem cca 6,31 g delta-9-tetrahydrokanabinolu, z čehož podíl rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii (tedy tzv. drti či sušiny) by v té době dosáhl hmotnosti cca 375 g s průměrným obsahem delta-9-tetrahydrokanabinolu ve výši 1,6 %, což představuje cca 6 gramů delta-9-tetrahydrokanabinolu, dále se v uvedené pěstírně nacházelo 402 ks sazenic rostliny konopí (rod Cannabis L.) umístěných ve 4 ks kultivačních boxů, kdy tyto sazenice po usušení dosahovaly celkové hmotnosti 132,7 gramu s průměrným obsahem delta-9-tetrahydrokanabinolu ve výši 2,5 %, což činí 3,32 g delta-9-tetrahydrokanabinolu a dále se zde nacházel odpadní materiál odstraněný z rostlin konopí, který není určen k toxikomanickému využití, tedy tzv. trim,

a tohoto jednání se obžalovaní dopustili přesto, že

konopí je podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako látka omamná zařazena v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek a rovněž je zařazena do seznamu č. IV Jednotné Úmluvy o omamných látkách, přičemž k zacházení s touto látkou je třeba zvláštního povolení dle ustanovení § 4 a ustanovení § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, kterým obžalovaní nedisponovali, čehož si byli vědomi,

a delta-9-tetrahydrocanabinol (Ä9-THC), je látkou psychotropní uvedenou v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek a je rovněž zařazena do seznamu č. I Úmluvy o psychotropních látkách, přičemž k zacházení s touto látkou je třeba zvláštního povolení dle ustanovení § 4 a ustanovení § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, kterým obžalovaní nedisponovali, čehož si byli vědomi,

III. Obžalovaný. P. N. V.

na základě předchozí dohody s podezřelým N. D. T., nar. XY, který jej pověřil k převozu velkého množství konopí z Nizozemského království na území České republiky a po telefonické dohodě dne 6. 4. 2017 s neztotožněným vietnamsky hovořícím mužem užívajícím telefonní číslo s nizozemskou předvolbou jakožto poskytovatelem konopí a dále po telefonické dohodě dne 7. 4. 2017 s vietnamsky hovořícím mužem s německou předvolbou, kterého měl původně po cestě do Nizozemí vyzvednout v Düsseldorfu a s nímž pak měl jet do Nizozemského království pro konopí,

dne 8. 4. 2017 společně s přítelem N. T. C. ve vozidle tov. zn. Chevrolet Orlando r. z. XY odjel z Prahy přes Německo do Nizozemského království, přičemž dne 9. 4. 2017 ve večerních hodinách dorazili do Amsterdamu, kde po procházce v centru a návštěvě tzv. Coffee shopu, v němž si zakoupili pár gramů marihuany a kde N. T. C. údajně nalezl sáček s krystalickou látkou (později identifikovanou jako kokain), se N. T. C. v nočních hodinách rozhodl zrealizovat svůj obž. P. N. V. předem oznámený plán a navštívil tzv. Red Light District, kde pak trávil čas v nepřítomnosti obž. P. N. V. po dobu cca jedné až jedné a půl hodiny, zatímco obžalovaný v této době na blíže nezjištěném místě od doposud neztotožněné osoby převzal omamnou látku konopí ve formě sušiny, uložil ji do 28 ks zatavených průhledných plastových pytlů a dále do speciálně zřízeného úkrytu ve vozidle tov. zn. Chevrolet Orlando r. z. XY, kdy s tímto zbožím následně oba odjeli zpět do České republiky, kdy podezřelý N. D. T. a obžalovaný P. N. V. spolu během zpáteční cesty telefonicky komunikovali, přičemž N. D. T. obžalovaného P. N. V. žádal, aby jej o příjezdu do České republiky informoval a dále, aby se za ním ihned zastavil, k čemuž však nedošlo, neboť dne 10. 4. 2017 v 16:15 hod. bylo vozidlo tov. zn. Chevrolet Orlando r. z. XY, jehož posádku tvořili obžalovaný P. N. V. a N. T. C., zastaveno a kontrolováno příslušníky Celní správy ČR v prostorách benzinové čerpací stanice M., ul. XY, XY, na dálnici D8 ve směru jízdy Ústí nad Labem - Hl. m. Praha, přičemž provedenou kontrolou a následným znaleckým zkoumáním bylo zjištěno, že se ve speciálně zřízeném úkrytu kurýrního vozidla nacházelo celkem 28 ks zatavených průhledných plastových pytlů, ve kterých bylo uloženo celkem 9.997,10 g sušeného konopí obsahujícího 15,10 % účinné látky delta-9-tetrahydrokanabinol, což činí 1.509,56 g delta-9- tetrahydrokanabinolu, přičemž se jednalo o speciální, vysoce prošlechtěný kultivar, který byl pěstován intenzivním způsobem (tzv. „in-door“) a jenž je použitelný jen k abusu,

a tohoto jednání se obžalovaný P. N. V. dopustil přesto, že

konopí je podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako látka omamná zařazena v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek a rovněž je zařazena do seznamu č. IV Jednotné Úmluvy o omamných látkách, přičemž k zacházení s touto látkou je třeba zvláštního povolení dle ustanovení § 4 a ustanovení § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, kterým obžalovaný nedisponoval, čehož si byl vědom,

a delta-9-tetrahydrocanabinol (Ä9-THC), je látkou psychotropní uvedenou v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek a je rovněž zařazena do seznamu č. I Úmluvy o psychotropních látkách, přičemž k zacházení s touto látkou je třeba zvláštního povolení dle ustanovení § 4 a ustanovení § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, kterým obžalovaný nedisponoval, čehož si byl vědom.

2. Za shora uvedené sbíhající se trestné činy soud prvního stupně obviněnému P. N. V. uložil podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému L. V. pak soud prvního stupně za shora označený trestný čin uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pak témuž obviněnému uložil rovněž trest propadnutí věci – mobilního telefonu, vč. vložené SIM karty, který blíže specifikoval ve výroku svého rozsudku. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku dále soud prvního stupně rozhodl u uložení ochranného opatření zabrání věci, resp. věcí, které rovněž podrobně vymezil v příslušném výroku svého rozsudku.

3. V neposlední řadě soud prvního stupně rozhodl podle § 226 písm. c) tr. řádu o zproštění obviněného H. T. A. obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 4. 2018, č. j. 1 KZV 203/2016-706, a to v části, kde mu bylo pod bodem 2) obžaloby kladeno za vinu jednání, v němž tato spatřovala zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a obviněného N. T. C. obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 4. 2018, č. j. 1 KZV 203/2016-706, a to v části, kde mu bylo pod bodem 1)/II. a III. obžaloby kladeno za vinu jednání, v němž tato spatřovala dílčí útoky trvajícího zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění (spolu se spoluobviněným H. T. A.) odvolání, která však Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

II.

Dovolání a vyjádření k nim

5. Proti usnesení odvolacího soudu podávají nyní obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.

6. Obviněný P. N. V. v rámci svého mimořádného opraveného prostředku uvádí, že napadá usnesení odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, a to vzhledem k naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l) a g) tr. řádu. K tomu obviněný uvádí, že dle jeho názoru nebyly splněny podmínky pro vydání usnesení odvolacího soudu, jímž bylo „odmítnuto“ jeho řádné, včas podané a doplněné odvolání, ačkoliv odvolací soud v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadený rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející, avšak neodstranil vady vytýkané v odvolání a sám zatížil řízení i své napadené usnesení vadou.

7. Podle obviněného odvolací soud – vědom si obsahu spisu, v hlavním líčení provedených důkazů, odvolacích argumentů obviněného a obsahu rozsudku soudu prvního stupně – rezignoval na odstranění rozporů a logických nesrovnalostí obsažených v rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný předně namítá, že co se týče jednání pod bodem III. výroku rozsudku soudu prvního stupně, nebylo dle něj objektivně možné celou předávku „THC“ vyřídit během 90 minut (osoba T. P. N. totiž v dané době žila ve městě N. vzdáleném více než 100 km od Amsterodamu a jen cesta za ním by obviněnému zabrala celou dobu, kterou N. T. C. trávil u prostitutky). Nadto podle obviněného nebyl předložen jediný důkaz ohledně sjednání místa, ceny a dalších detailů předání drogy, přičemž pokud k němu došlo, lze předpokládat, že se tak stalo ve městě N. a ne tak, jak uvedl soud prvního stupně, navíc bez relevantních důkazů. Podle obviněného tak měly soudy nižších stupňů buďto jak jej tak i spoluobviněného N. T. C. ve vztahu k jednání pod bodem III. uznat vinnými, anebo je oba zprostit. Obviněný k tomuto jednání dále dodává, že ve vztahu ke zjištění jeho DNA na jednom ze sáčků (stopa č. 1) soud prvního stupně nevzal v potaz možnost jejího přenosu, byť v případě druhého spoluobviněného tuto uznal jako možnou. Konečně podle obviněného soudy nižších stupňů nevzaly v potaz výpověď spoluobviněného N. T. C., že v době před i po návštěvě prostitutky byl pod silným vlivem drog (THC a pravděpodobně i kokainu). Dle obviněného je tak zarážející, že výpovědi daného spoluobviněného oba soudy nižších stupňů přikládaly velkou váhu a označily ji za jeden z usvědčujících důkazů. Obviněný má tak za to, že napadené rozhodnutí stojí v dané části na nelogických závěrech, nesprávném hodnocení skutku a právní otázky, ale i na rozdílném přístupu k oběma spoluobviněným.

8. V další části svého dovolání obviněný vytýká soudům nižších stupňů nesprávné právní posouzení jednání pod body II. a III. výroku rozsudku soudu prvního stupně, resp. namítá, že se tyto dostatečně nezabývaly a neodůvodnily otázky: objektivní stránky a subjektivní stránky stíhaných skutků, resp. trestných činů, dále naplnění podmínek pro splnění definice pojmu „organizovaná skupina“ a otázku příčetnosti obviněného. To vše navíc v situaci, kdy závěry obou soudů nižších stupňů jsou podle mínění obviněného v rozporu s pravidly formální logiky a kdy skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn.

9. Co do objektivní stránky trestného činu, má obviněný ve vztahu k jednání pod bodem II. za to, že byl uznán vinným, aniž by soudy nižších stupňů řádně vymezily, prokázaly a definovaly činnost, které se měl v předmětné indoor pěstírně konopí dopustit, anebo se na ní podílet; navíc obviněný konstatuje, že soudy nižších stupňů ve vztahu k danému skutku vycházely jen z řady nepřímých důkazů. Stran jednání pod bodem III. obviněný tvrdí, že v hlavním líčení nebylo nijak prokázáno, kdy a kde došlo k předání THC, za jakou cenu, kdy, kým a jakým způsobem byla domluvena cena, místo a čas jeho předání, to vše zejména v souvislosti s tím, že dle závěru soudů nižších stupňů celé předání THC záviselo na tom, zda vůbec, kdy a na jak dlouho spoluobviněný N. T. C. zamíří za prostitutkou. K uvedenému obviněné dodává, že si je vědom trestnosti samotného přechovávání THC a že výše namítané nedostatky obvykle nejsou potřeba k uznání pachatele vinným. Nelze však přijmout závěry soudu prvního stupně za situace, kdy objektivní stránka stíhaných trestných činů nebyla dostatečně zjištěna a nebyl tak dán ucelený obraz toho, k čemu došlo, zvláště pak vůbec nebylo postaveno najisto, zda se shora popsaného jednání dopustil sám obviněný. Skutečnost, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování pak dle obviněného neznamená, že i správně zhodnotil právní stránku věci a související okolnosti.

10. Stran subjektivní stránky trestného činu pak obviněný ve vztahu k jednání pod bodem II. připomíná, že soud prvního stupně dospěl k závěru o tom, že jednal v úmyslu přímém (viz bod 70. jeho rozsudku) na základě toho, že měl vztah k podezřelému N. D. T., kdy byl zjevně v podřízeném postavení vůči dané osobě a plnil jím zadané úkoly, dále ze stylu vzájemného oslovovaní zachyceného v odposleších, z toho, že dne 5. 6. 2017 přivezl do objektu obviněného N. T. Q. právě on a po dobu jeho pobytu v pěstírně tam docházel a dále z tvrzení obviněného, že až do 8. 4. 2017 nevěděl o tom, že by N. D. T. měl něco společného s předmětným domem, což je jednoznačně vyvráceno na základě jeho rozhovoru s obviněným N. D. T., který jej instruoval, aby „to“ zkontroloval a obviněný, aniž by se dotazoval, co má kde zkontrolovat, mu sděluje, že je právě několik set metrů od místa a podle záznamu o sledování ihned po rozhovoru navštěvuje uvedený objekt v ulici 7. května. Ve vztahu k jednání pod bodem III. obviněný uvádí, že v bodu 118. rozsudku soudu prvního stupně tento uvedl, že subjektivní stránka daného trestného činu byla zjevně prokázána, neboť obviněný se podílel na nákupu automobilu Chevrolet Orlando, byl již v minulosti za podobnou trestnou činnost odsouzen, vycestoval do Nizozemského království na pokyn obviněného N. D. T. a komunikoval s držitelem holandské SIM karty ohledně své cesty do Nizozemského království. Uvedené závěry o naplnění subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k danému jednání obviněný shledává jako vytržené z kontextu. Jednak proto, že účast na nákupu předmětného vozidla podrobně popsal a důkazy provedené v hlavním líčení neprokázaly, že by věděl či měl vědět o pravděpodobně následně zřízené tajné schránce umístěné v předmětném vozidle. Dále z toho důvodu, že jeho předchozí trestná činnost nijak nesouvisí s jednáním, kladeným mu za vinu a konečně proto, že nebyly provedeny žádné důkazy svědčící o tom, že by cestoval na přímý či alespoň nepřímý pokyn obviněného N. D. T.

11. Obviněný dále nesouhlasí s posouzením otázky jeho příčetnosti. K tomu úvodem připomíná závěry příslušné judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 6. 1978 sp. zn. 11 Tz 21/78, uveřejněné pod č. R 17/1979 Sb. rozh. tr., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1968, sp. zn. 11 Tz 13/68, uveřejněný pod č. R 33/1968-I. Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 104/2019). Podle obviněného platí, že pokud v průběhu hlavního líčení vyšlo najevo, že „požil v době svého pobytu, při návštěvě Coffee Shopu, tedy těsně před údajným předáním THC, měl soud prvního stupně rozhodnout o přibrání znalce, jež by posoudil, zda (…) byl či nebyl v předmětné době příčetný a schopný zrealizovat předávku THC (tak jak situaci popsal soud prvního stupně).“ Otázkou příčetnosti obviněného v době údajného předání THC se však soud prvního stupně nezabýval (viz bod 120. jeho rozsudku a bod 43. usnesení odvolacího soudu) a je tak zřejmé, že došlo k nesprávnému hodnocení právní stránky soudy obou stupňů.

12. Podle obviněného rovněž nebyly splněny ani podmínky pro naplnění znaku „organizovaná skupina“, k čemuž poukazuje na bod 59. a 60. usnesení odvolacího soudu a judikaturu zde uvedenou. Obviněný stran daného znaku namítá, že nejenže soudy nižších stupňů průkazně nevyřešily subjektivní stránku ve vztahu k jeho jednání ve prospěch organizované skupiny, ale nevzaly ani v potaz, že podle ustálené judikatury dvě osoby nemohou tvořit organizovanou skupinu. To vše v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. řádu, když nebyla ztotožněna třetí osoba z Nizozemského království či Spolkové republiky Německo, která měla THC předat obviněnému a dále nebylo zjištěno, zda uvedená neztotožněná osoba je členem organizované skupiny působící na území více států, anebo o tom má povědomí. Obviněný přitom akceptuje tvrzení odvolacího soudu, že v dané trestní věci měli být stíháni i uživatelé zde uvedených dvou telefonních čísel (viz bod 62. jeho usnesení), nicméně má za to, že tímto konstatováním nelze ospravedlňovat porušování jeho práv, když byl odsouzen v situaci, kdy spoluobviněný N. T. C. byl zproštěn obžaloby a spoluobviněný N. D. T. uprchl a zbylé osoby nebyly orgány činnými v trestním řízení ztotožněny. Podle obviněného tak v dané situaci došlo k porušení zásady in dubio pro reo a zásady presumpce neviny, neboť provedené důkazy nesvědčí o existenci organizované skupiny, protože zde nejsou nejméně tři členové takové skupiny (ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 268/2016). Nelze přitom automaticky předjímat, že N. D. T. a uživatel telefonního čísla XY byli jejími členy, anebo že by za tuto činnost byli dokonce odsouzeni.

13. Obviněný proto své dovolání uzavírá tím, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném posouzení subjektivní stránky, objektivní stránky, nesprávném právním posouzení objektivní stránky ve smyslu otázky účasti obviněného na činnosti údajné organizované skupiny (včetně její existence ve smyslu naplnění definičních znaků). Z tohoto důvodu obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí podle § 265k tr. řádu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení a rozhodnutí. Současně s tímto obviněný podle § 265o odst. 1 tr. řádu činí podnět, aby Nejvyšší soud do doby svého rozhodnutí o dovolání přerušil výkon uloženého trestu odnětí svobody, který již nastoupil.

14. Obviněný L. V. na úvod svého mimořádného opravného prostředku konstatuje, že od počátku trestního řízení nerozporoval průběh celé věci, tak jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (v tomto směru tak nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu prezentovaným v bodu 79. jeho usnesení, podle něhož měl naopak popřít spáchání protiprávního jednání). Aniž by měl jakékoliv informace o probíhající policejní akci, vypověděl v souladu se skutečností později zjištěnou rozborem výstupů sledování a odposlechů. Obviněný se deliktního jednání účastnil, avšak aniž by byl informován o obsahu balíků, které převážel. K tomu uvádí, že jako osoba podnikající v nákladní automobilové dopravě požadoval za jejich odvoz do Karlových Varů částku 5 000 Kč, což odpovídá běžné sazbě 20 Kč za 1 km. Do 17. 7. 2017 byl nadto stíhán odděleně a o ostatních obviněných neměl žádné informace. Důkazy provedené soudem prvního stupně pak podle mínění obviněného dávají prostor ke spekulativním závěrům a nenasvědčují byť ani jeho srozumění se zapojením se do obchodu s omamnými a psychotropními látkami. Především na základě této skutečnosti obviněný napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, kdy však odvolací soud ve svém napadeném usnesení toliko zopakoval argumentaci soudu prvního stupně a nevypořádal se s některými jeho argumenty a úvahami uvedenými v odvolání.

15. Obviněný proto podává dovolání proti usnesení odvolacího soudu (proti výroku o zamítnutí jeho odvolání) a proti rozsudku soudu prvního stupně (proti výroku o vině pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně a v plném rozsahu proti výroku o trestu uloženému obviněnému), kdy uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Nesprávné hmotněprávní posouzení přitom spatřuje obviněný především v ignorování absence prokázání objektivní stránky trestného činu a v dalších dílčích nesprávných hmotněprávních posouzeních, která uvádí níže. Dle obviněného sice na základě provedených důkazů lze – byť s vážnými pochybami – dojít i k závěru, že, v rozporu se svojí výpovědí, mohl být instruován SMS zprávami. Z jejich obsahu však nijak nevyplývá, že by byl seznámen s podrobnostmi jednání ostatních spoluobviněných a především se skutečností, že předmětem zásilky je konkrétní množství marihuany. Obviněný rovněž namítá porušení hmotněprávních zásad pro ukládání trestů, když v rámci úvahy o jeho výši nebyla zohledněna doba téměř tři a půl roku, po kterou trvalo jeho trestní stíhání, když delší odstup mezi spácháním deliktu a pravomocným rozhodnutím soudu snižuje výchovný účinek trestu. Ustálená judikatura přitom dle obviněného za dané situace „považuje takovou moderaci za povinnou“.

16. In concreto pak obviněný namítá, že z důkazního řízení nevyplývá jakákoliv jeho účast na deliktním jednání, krom samotného naložení balíků a realizace jejich transportu, pročež je tvrzení o společném úmyslném podílení se obviněného na organizování a realizaci obchodu s omamnými a psychotropními látkami podle jeho přesvědčení liché. Jeho odvolacím námitkám se pak usnesení odvolacího soudu – oproti ostatním spoluobviněným – věnuje jen okrajově v bodu 32. a násl. svého odůvodnění. V bodu 37. konkrétně odvolací soud poukazuje na jednotlivé důkazy, z nichž se má podávat závěr o vině obviněného, nicméně samotný nález omamných a psychotropních látek v balíku, který obviněný převážel, nemohl přinést žádné informace o tom, zda byl informován či srozuměn s obsahem samotných balíků. Totéž platí dle obviněného i pro další provedené důkazy, včetně zachycených zpráv. Navíc byla-li oběma soudy jeho výpověď shodně hodnocena jako nepravdivá, poukazuje obviněný na to, že nebyly nijak hodnoceny početné argumenty nasvědčující opaku.

17. Obviněný následně poukazuje na bod 39. usnesení odvolacího soudu (jež se zabývá hodnocením kamerových záznamů a výpovědi obviněného), kdy uvádí, že poukazoval na nesrovnalosti mezi kamerovými záznamy a úředními záznamy o jejich vyhodnocení, aby ozřejmil – nikoliv bezchybnou – práci policejního orgánu. Jeho výpověď totiž byla v rozporu s hodnocením kamerových záznamů, přičemž připustil-li odvolací soud, že při vyhodnocení kamerových záznamů mohlo dojít k chybě a výpověď obviněného byla v tomto směru prokazatelně shodná s realitou, měl tuto skutečnost náležitě zhodnotit při posouzení jeho věrohodnosti, což se ale nestalo. Obviněný poukazuje dále na pokračování téhož odstavce usnesení odvolacího soudu, v němž se daný soud zabývá hodnocením zajištěných odposlechů a dovozuje, že obviněný mohl být zapojen do trestné činnosti již dříve, poukazujíc na komunikaci s blíže neztotožněnou osobou. K tomu obviněný uvádí, že nelze bez důkazů předpokládat, že ona neztotožněná osoba byla zapojena do obchodu s omamnými a psychotropními látkami a řídila obviněného (s jeho vědomím) jako aktivního člena zločinecké organizace. Naznačená tvrzení odvolacího soudu proto obviněný považuje za vážné porušení principu presumpce neviny.

18. Dále obviněný poukazuje na bod 50. usnesení odvolacího soudu, v němž se tento zabýval formou zavinění obviněného, kdy jeho závěr o tom, že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, označuje za nepodloženou fabulaci. V bodu 60. pak odvolací soud ve vztahu k organizované skupině (mimo jiné) uvádí, že postačí, pokud se do této pachatel včlení a aktivně se na její činnosti podílí. K tomu obviněný uvádí, že poměr mezi ním a ostatními obviněnými odpovídal tzv. outsourcingu, přičemž s danými osobami se nestýkal, tyto si jej najaly na činnost související s oborem jeho podnikání a nebylo nijak prokázáno, že telefonní číslo, z něhož obviněnému přicházely SMS zprávy považované soudem za důkaz, užívala neztotožněná osoba účastnící se na dané transakci. Obviněný tak má za to, že se do skupiny osob vietnamské národnosti ve shora uvedeném smyslu nijak nevčlenil. Obdobně obviněný ve vztahu k bodu 62. usnesení odvolacího soudu namítá, že se podařilo toliko prokázat to, že se účastnil na převozu balíků, z čehož však – ani při zahrnutí úvahy o obsahu SMS zpráv – nelze jakkoliv dovodit jeho vnitřní vztah k následku deliktu.

19. Obviněný dále poukazuje na bod 71. usnesení odvolacího soudu týkající se způsobu výkonu trestu odnětí svobody (užití moderačního ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku a umístění obviněného do věznice mírnějšího typu). Navazující úvahy odvolacího soudu obviněný zpochybňuje a uvádí, že v jeho případě pozitivní a výchovné působení uloženého trestu působí poněkud bizarně. Nadto prý odvolací soud stupeň a povahu jeho narušení nezkoumal ani formálně a je zřejmé, že uloženým trestem bude dosud plně socializovaná a soběstačná osoba maximálně „deteritoriována“ a devastována. Naprosto budou zničeny jeho další možnosti obživy, zpřetrhány jeho sociální a rodinné vazby. Pro náhradu nákladů výkonu trestu a další výdaje bude pravděpodobně pro odsouzeného nevyhnutelný prodej nemovitosti ve společném jmění manželů se všemi důsledky pro jeho rodinné příslušníky.

20. Ve vazbě na uvedené pak obviněný poukazuje na úvahy soudu ohledně nemožnosti aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku (podle něhož dané ustanovení nelze užít i proto, neboť až do provedení celní kontroly obviněný neučinil nic, z čehož by bylo možné dovozovat, že převoz konopí do Karlových Varů nechce vykonat), s nimiž se neztotožňuje a považuje je za nelogické. Nadto prý odvolací soud ignoruje fakt, který obviněný opakovaně ve svých výpovědích uváděl, totiž že měl pocit, že jej někdo sleduje (s velkou pravděpodobností si opakovaně všiml vozidla řízeného spoluobviněným H. T. A.). V bodu 77. svého usnesení odvolací soud dále rozvádí své úvahy ohledně nemožnosti uplatnění § 58 odst. 1 tr. zákoníku, k čemu obviněný dodává, že pokud neexistují objektivně nezpochybnitelné důkazy o subjektivním vnímání obsahu balíků z jeho strany, nelze mít za vyvrácené jeho tvrzení, že jejich obsah tzv. neřešil, z čehož nelze dovodit jeho aktivní účast na celém deliktu. I pokud by okolnosti událostí měly v jeho osobě vzbudit pochyby o obsahu balíků, má obviněný za to, že v takovém případě by bylo možné uvažovat o naplnění nepřímého úmyslu s neobvykle nízkou intenzitou.

21. Následně se obviněný vyslovuje k hodnocení provedených důkazů – konkrétně úřednímu záznamu o vyhodnocení kamerového záznamu čerpací stanice M. A. ze dne 24. 2. 2017, kdy má za to, že závěr odvolacího soudu o tom, že se svým vozidlem dával přednost v nájezdu na dálnici obviněnému H. a následně se za ním rozjel ve směru Karlovy Vary, se z daného úředního záznamu, ale i z kamerového záznamu nepodává, což dále rozvíjí a konstatuje, že ze sledování jím řízeného vozidla vyplynulo, že k němu spoluobvinění neměli důvěru a vnímali jej jen jako transportní nástroj. Obviněný dále uvádí, že soudy nižších stupňů při výkladu provedených důkazů volily vždy možnost pro něj nejméně příznivou, ačkoliv je zřejmé, že obsah SMS zpráv adresovaných jeho osobě umožňuje vícero výkladů.

22. Obviněný dále poukazuje na bod 141. rozsudku soudu prvního stupně, kde tento podle jeho názoru zaměňuje příjmy na straně jedné a zisk z podnikání sloužící ke zdanění na straně druhé, když tvrdí, že v letech předcházejících trestné činnosti nedosahoval žádných nebo jen minimálních „příjmů“ z podnikání. Podle obviněného však roční obrat jeho podnikání naopak nasvědčuje kontinuální, zcela standardní a legitimní výdělečné činnosti, k čemuž dodává, že naznačené pochybení soudu prvního stupně pak odvolací soud nijak nenapravil. V bodu 150. svého rozsudku se pak soud prvního stupně vyslovuje k otázce vedení řádného života obviněného, o němž – s ohledem na obsah záznamů o telekomunikačním provozu, který lze vyhodnotit i jako komunikaci vedenou konspirativním způsobem – pochybuje, což je však podle obviněného výlučně spekulativní tvrzení. Pokud pak soud prvního stupně dále uvádí, že jednání obviněného vyhodnotil jako učiněné po předchozím uvážení a s rozmyslem, za účelem dosažení zisku, má obviněný za to, že uvedené skutečnosti nebyly prokázány. Zvláště co se týká otázky spáchání trestného činu za účelem dosažení zisku, obviněný namítá – s poukazem na komentářovou literaturu – že prospěch z převozu balíků nemůže být v dané věci bez dalšího považován za neoprávněný a ze strany soudů nižších stupňů tak došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.

23. Jestliže pak v bodu 49. svého usnesení odvolací soud uvedl, že vina všech tří obviněných byla jednoznačně prokázána, což však obviněný zpochybňuje a opět zdůrazňuje, že v trestním řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by objektivně a jednoznačně potvrdil jeho obeznámenost s obsahem zásilky v době sjednání její přepravy. Ohledně obsahu SMS zpráv a jejich vazby na trestnou činnost, která je obviněnému kladena za vinu, pak lze jen spekulovat. Nadto byla podle obviněného ignorována podstatná skutečnost týkající se otázky jeho zapojení do dřívější trestné činnosti dané skupiny. Ta totiž byla i před dnem 25. 10. 2016 sledována policejním orgánem, ale obviněný jím nebyl registrován až do dne jeho zadržení. Rovněž nebyla zohledněna předchozí komunikace obviněného s osobou užívající telefonní číslo, z něhož měl být obviněný prý instruován o předmětné trestné činnosti a s níž se bavil o běžných věcech. Obviněný tak má za to, že soudy nižších stupňů neprovedly komplexní dokazování, které by bralo v potaz všechny výhrady a námitky obhajoby, případně tyto vytrhávaly z kontextu a nemohlo tak dojít ke správnému posouzení objektivní stránky.

24. Konečně v závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhuje, aby byl odložen výkon rozhodnutí, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody. K tomu obviněný poukazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2018, sp. zn. 1 T 6/2018, podle něhož by osobám starším 60 let, které dříve žily řádným životem několik desítek let, měly být ukládány nepodmíněné tresty odnětí svobody pouze za výjimečných okolností. Obviněný přitom v lednu roku 2020 dosáhl věku 56 let a předmětné stanovisko by tak mělo být – logicky – vztaženo i vůči jeho osobě. Uložený trest proto vzhledem ke všem okolnostem považuje za extrémně nepřiměřený, k čemuž poukazuje na výše trestů uložených v jiných trestních věcech související buďto s trestnou činností spočívající ve financování terorismu a účasti na teroristické skupině (pouze o dva roky vyšší trest), anebo naopak v disponování s přibližně 90 kilogramy metamfetaminu (podstatně nižší trest).

25. Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroků týkajících se jeho osoby, jakož i usnesení odvolacího soudu, a aby sám na základě shora uvedených skutečností aplikoval zásadu in dubio pro reo a zprostil jej viny. Alternativně obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud případně přehodnotil shora uvedené přitěžující okolnosti, dále aby vzal v potaz skutečnosti snižující závažnost jeho jednání, jakož i okolnosti polehčující a uložil mu trest pod dolní hranicí trestní sazby s podmíněným odkladem jeho výkonu na maximální zkušební dobu, případně tento trest doplnil peněžitým trestem a povinností probačního dohledu.

26. K dovoláním obou obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten nejprve připomíná dosavadní průběh trestního řízení, načež konstatuje, že obvinění ve svých dovoláních opakují svoji obhajobu, kterou již uplatnili v řízení před soudem prvního stupně a již dále shrnuli ve svých odvoláních proti jeho rozsudku. S jejich námitkami se tak již vypořádaly soudy nižších stupňů, přičemž s jejich argumentací se státní zástupce ztotožňuje a v podrobnostech na ni i odkazuje. K jednotlivým dovoláním obviněných pak státní zástupce uvádí následující.

27. Co se týče dovolání obviněného P. N. V., pak státní zástupce konstatuje, že uvedený obviněný ve svém dovolání popírá své jednání uvedené pod body II. a III. tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně s tím, že v dané trestní věci nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, resp. že jeho jednání v Nizozemském království „nebylo postaveno na jisto“. Provedené důkazy dále dle obviněného neprokázaly jeho vědomí o tajné schránce v předmětném vozidle, a pokud jde o jeho vědomí o tom, že jednání v rámci organizované skupiny působící ve více státech, má za to, že stran této došlo k porušení zásady in dubio pro reo.

28. Ve vztahu k dovolání obviněného L. V. státní zástupce předně uvádí, že tento dílem odkazuje i na obsah svého odvolání, což je nepřípustné, jak judikoval Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněném pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr. Státní zástupce dále poukazuje na ty části dovolání obviněného, které dle jeho mínění obsahují ryze procesní námitky (jako je tvrzení obviněného o absenci prokázání objektivní stránky, vážné pochyby o jeho instruování pomocí SMS). V další části dovolání pak obviněný brojí proti přísnosti uloženého trestu odnětí svobody a domáhá se jeho mimořádného snížení podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, načež namítá rovněž porušení zásady in dubio pro reo.

29. Převážná část dovolacích námitek obou obviněných je pak dle státního zástupce založena hlavně na jejich nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů a se soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Takové námitky ale podle mínění státního zástupce nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani podle jiného písmene téhož odstavce. Obvinění přitom neuplatňují ani námitku tzv. extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Sice dle státního zástupce tvrdí, že soudy nižších stupňů učinily skutková zjištění, aniž by odstranily pochybnosti svědčící obviněným, avšak v podrobnostech k tomu jen předkládají svá alternativní skutková zjištění, aniž by uvedli, že by snad hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů bylo zcela svévolné a nesmyslné (k čemuž státní zástupce odkazuje na bohatou judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu týkající se této otázky).

30. Celkový obsah námitek obou obviněných dále dle státního zástupce jednoznačně nasvědčuje tomu, že tito ohledně výroku o vině namítají toliko porušení zásady in dubio pro reo. Uvedená se podle judikatury Ústavního soudu „(…) aplikuje až na závěr kompletně provedeného hodnocení, nikoliv u jednotlivých důkazů“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3146/18). Přitom se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016). Z uvedených rozhodnutí se dále podává, že ani porušení zásady in dubio pro reo „(…) pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“ (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016, či ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018).

31. V částech brojících proti učiněným skutkovým zjištěním proto žádné z dovolání podle státního zástupce neodpovídá uplatněným ani jiným dovolacím důvodům.

32. Pouze pro úplnost pak k jednotlivým skutkovým námitkám obviněných státní zástupce uvádí, že namítá-li obviněný P., že předávku THC nemohl stihnout vzhledem k tomu, že by se během 90 minut nestačil dostavit do bydliště osoby T. P. N., pak z popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku ani z jeho odůvodnění dle státního zástupce nelze dovodit, že by snad k předmětné předávce mělo dojít v bydlišti jmenované osoby. Soud způsob ani místo předávky nezjistil. Podle výpovědi společníka daného obviněného na uvedené cestě do Holandska (N. T. C.), učiněné u hlavního líčení dne 27. 8. 2018, je navíc patrno, že na přeložení mohly být zúčastněny i další osoby, které v této souvislosti vozidlo obviněného prý dokonce přemístily na jiné místo – oba spoluobvinění prý vozidlo hledali. Podle jmenovaného společníka „hledali asi 30-40 minut“ a čas strávený před tím s prostitutkou měl činit hodinu až hodinu a půl a jmenovaný pak měl ještě dalších 10 minut hledat dovolatele. Celková doba nepřítomnosti N. T. C. u vozidla obviněného se tak měla pohybovat v rozpětí přibližně jeden a půl až dvě a půl hodiny. Pokud se obviněný skutku dopustil v rámci organizované skupiny, jednalo se o čas zcela dostatečný, aby on, či jiné osoby s jeho dílčí součinností, umístili do tajného úkrytu vozidla domluvené věci, které zde byly posléze nalezeny při návratu obviněného P. na území ČR.

33. Jestliže dále obviněný V. namítá, že z jeho sledování ostatními účastníky přepravy zásilky do Karlových Varů lze dovodit, že tito k němu neměli důvěru, poukazuje státní zástupce na cenu této zásilky na černém trhu uvedenou v bodu 70. odůvodnění usnesení odvolacího soudu (3.247.000 Kč). Státní zástupce považuje za vyloučené, aby jakákoliv osoba svěřila nelegální přepravu takového množství takto cenné zakázané látky zcela cizí osobě náhodně nalezené na parkovišti před prodejnou H. Věci, které jsou klíčovým důkazem o spáchání závažného trestného činu, nesvěřuje žádný pachatel do rukou jemu zcela neznámých osob – byť by tyto věci byly třeba i zabalené. Takto nejsou přepravovány ani pytle peněz získaných loupežemi ani pozůstatky obětí vražd. Případy náhodného oslovení parkujících zákazníků s nabídkou přepravy zabaleného zlata, zabalených milionových částek nebo zabalených mrtvol se nevyskytují a jsou ze své podstaty nesmyslné, neboť od cizí osoby, která nakonec může patřit i k orgánům veřejné moci, hrozí nepřiměřeně vysoké riziko prozrazení. Ze zjištěných okolností se proto podle státního zástupce jako správný jeví úsudek soudů, že obviněný V. jednal v součinnosti s dalšími zúčastněnými osobami. Nakonec, byť mimo procesní rámec, i celním orgánům měl před prohlídkou vozidla uvést jako první verzi, že pytel veze do Karlových Varů kamarádovi a nikoliv jemu neznámé osobě.

34. Za uplatněné mimo dovolací důvody považuje státní zástupce i námitky obviněného V. proti přísnosti uloženého trestu a neužití jeho mimořádného snížení nalézacím soudem. K otázce přísnosti trestu státní zástupce předesílá, že tento byl jednak jmenovanému uložen na samotné dolní hranici zákonné trestní sazby, a dále, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sb. rozh. tr., platí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným (viz také usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07). Obě citovaná rozhodnutí pak zmínil Nejvyšší soud například ve svém usnesení ze dne 22. 2. 2018 sp. zn. 6 Tdo 182/2018, v němž striktně odmítl možnost podřadit otázku přiměřenosti trestu odnětí svobody z hlediska jeho podmíněného odkladu pod některý z dovolacích důvodů. Státní zástupce proto uzavírá, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. V rámci dovolacích důvodů se tedy Nejvyšší soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle § 39 tr. zákoníku.

35. Nejvyšší soud tak podle státního zástupce může posoudit přiměřenost uloženého trestu pouze mimo dovolací důvody – v případech výjimečných svou nespravedlností (k čemuž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016). Takovou námitku však obviněný V. neuvedl a takovému rozporu ani nic nenasvědčuje, neboť soudy obsáhle a přesvědčivě vysvětlily druh a výměru trestu uloženého tomuto obviněnému. Jestliže se dále označený obviněný domáhá mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, uvádí státní zástupce, že absence takového snížení rovněž nemůže být dovolacím důvodem. Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, konstatoval, že námitka zaměřená na užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku „(…) není podřaditelná pod dovolací důvod podle ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť nesměřuje do právního posouzení prokázaného skutku, ale do výměry (neboli přísnosti) uloženého trestu“. K tomu státní zástupce doplňuje, že obviněný V. argumentuje výlučně nepřiměřeností uloženého trestu, když soudy nižších stupňů nepřihlédly k jeho věku a dosavadní bezúhonnosti. Taková argumentace se ale vztahuje výlučně k užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv již k dalším odstavcům 2 až 6 tohoto ustanovení.

36. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, je přitom podle státního zástupce patrno, že uvedený dovolací důvod může naplnit pouze nedůvodné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv jeho nesnížení. To, že neužití § 58 odst. 1 tr. zákoníku nemůže být žádným dovolacím důvodem, je patrno i z další judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 672/2017 a judikaturu zde citovanou, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 870/2017, či ze dne 15. 5. 2019 sp. zn. 6 Tdo 506/2019).

37. Ani v této části proto dle státního zástupce dovolání obviněného V. neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.

38. Konečně státní zástupce konstatuje, že dovolání obviněného V. přeci jen uplatněným dovolacím důvodům odpovídá, avšak pouze v té části, v níž tento namítá, že ve výroku o trestu nebyla zohledněna délka trestního řízení v trvání tří a půl roku.

39. Státní zástupce předně poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 3 Tdo 291/2013, z něhož se podává, že uvedenou námitku lze považovat za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V citovaném judikátu obviněný namítal, že v rozporu s § 39 odst. 3 trestního zákoníku nebyly zohledněny průtahy v jeho trestní věci, v níž bylo trestní stíhání zahájeno 4 roky po spáchání skutku a pravomocný rozsudek vynesen po dalších 5 letech. Od spáchání skutku do odsouzení tak uplynula doba 9 let. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že samotné trestní stíhání trvalo po dobu téměř 6 let, „kterou Evropský soud pro lidská práva uznal jako přiměřenou lhůtu řízení před vnitrostátními orgány toliko ve výjimečných případech (rozhodnutí Pretto versus Itálie ze dne 8. 12. 1983), avšak v jiných případech již takováto lhůta byla považována za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy“. V předmětné věci shledal Nejvyšší soud průtahy a za přiměřenou kompenzaci zde považoval postup podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku. Ve svém usnesení ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 3 Tdo 463/2017, se pak Nejvyšší soud zabýval délkou řízení ve věci, v níž shledal, že pokud byla délka řízení „ovlivněna složitostí věci a nebyla způsobena průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení a řízení trvalo dlouhou dobu a na straně obviněného nejsou zjištěné výrazně polehčující okolnosti, tak zpravidla tato skutečnost najde svůj výraz při ukládání trestu v rámci zákonné sazby za trestný čin, za který se ukládá trest“. Za správný proto považoval postup nalézacího soudu, který uložil odsouzenému trest odnětí svobody na „samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené § 240 odst. 3 tr. zákoníku, když i využil moderační oprávnění a zařadil obviněného podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do mírnějšího typu věznice“. V předmětné věci byly během 4 let postupně vyhlášeny tři rozsudky. Ke skutečnosti, že odsouzený je staršího věku a musí pečovat o svou matku, Nejvyšší soud uvedl, že má za to, že „ani poměry obviněného nesplňují předpoklady pro použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť u obviněného se nejedná o nijak neobvyklé a výjimečné skutečnosti. Především je třeba zdůraznit, že samotný věk pachatele zpravidla nepředstavuje polehčující okolnost s výjimkou osob blízkých věku mladistvých [§ 41 písm. f) tr. zákoníku]. Obecně samozřejmě není vyloučeno, aby věk pachatele byl polehčující okolností výslovně neuvedenou, když výčet polehčujících okolností uvedený v § 41 tr. zákoníku je demonstrativní. V dané věci ovšem věk obviněného nemůže představovat polehčující okolnost. Obviněný je osobou v produktivním věku, byť se blíží důchodovému věku, přičemž samotná tato skutečnost nemůže mít vliv na uložený trest. Pokud soud druhého stupně dále uvádí, že obviněný pečuje o svoji 90letou matku, není možno přehlédnout, že z předložených zpráv nevyplývá, že by matka obviněného vyžadovala celodenní péči jiné osoby, a že by tuto zajišťoval právě obviněný a ten byl jedinou osobou, která by ji byla schopna zajistit. Při posuzování zvolené argumentace soudu druhého stupně nelze pominout, že z vyjádření obviněného vyplývá, že matka bydlí u jeho dcery, respektive bývalé manželky, kdy on tam jen za ní dochází“.

40. Porovnání s citovanými judikáty dle státního zástupce vyznívá v neprospěch obviněného. Jeho trestní stíhání bylo totiž zahájeno dnem následujícím po spáchání trestného činu – 26. 10. 2016. Obžaloba byla podána dne 15. 5. 2018, tedy během dvou let. Žalováno bylo celkem 5 osob, z toho 4 osoby vietnamské národnosti, dílem neznalé českého jazyka. Ve věci bylo provedeno množství operativně pátracích úkonů. Hlavní líčení probíhala od 24. 8. 2018 do 18. 4. 2019 a odvolací soud rozhodl dne 18. 11. 2019. Již z uvedeného časového sledu, množství obviněných, existence cizího prvku a rozsahu provedeného dokazování je patrno, že na straně orgánů činných v trestním řízení nedošlo k žádným průtahům a doba řízení byla zcela přiměřená složitosti věci. Za podstatné považuje státní zástupce zejména i to, že ani obviněný neuvádí, že by snad byly ve věci nějaké průtahy na straně orgánů činných v trestním řízení nebo že by snad byla doba tři a půl roku nepřiměřená složitosti věci. Konstatuje jen, že trestní řízení trvalo tři a půl roku a že judikatura v takovém případě považuje za povinnou moderaci trestu. Nic bližšího neuvádí, a to ani ohledně „judikatury“ – o žádný konkrétní judikát své dovolání neopírá. Státní zástupce proto uzavírá, že jestliže ve věci nedošlo k průtahům a jestliže i celková doba od spáchání trestného činu do odsouzení byla přiměřená, nebyl žádný důvod k užití § 39 odst. 3 tr. zákoníku a dovolání obviněného je v této části zjevně neopodstatněné.

41. S ohledem na shora uvedené proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání obviněného P. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu a aby podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného V. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

42. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájcům obviněných k jejich případným replikám. Tuto obdržel od obviněného P. N. V. Podle obviněného jeho argumentaci uvedenou v dovolání nelze vykládat tak, že by nenapadl svévolné hodnocení důkazů, jež je v extrémním nesouladu se skutkovým stavem (obviněný již v řízení před soudem prvního stupně uvedl, že byla dána pochybnost ohledně pravosti záznamů získaných během užití operativně pátracích prostředků, popř. že soudem prvního stupně byl popsán průběh předání konopí v Nizozemském království způsobem, který je zcela nelogický a nereálný, ale ani nepodložený žádnými důkazy). Výklad státního zástupce proto označuje za zcela tendenční, vedený snahou bagatelizovat procesní pochybení a porušení práv obviněného.

43. Obviněný dále uvádí, že spoluobviněný N. T. C., jenž s ním byl v inkriminovanou dobu v Nizozemském království, byl zproštěn obžaloby a ostatní členové údajné organizované skupiny – jež se měli toho času nacházet na území Nizozemského království – stíháni nebyli. Nelze tak dle obviněného postavit najisto, kdo byl členem dané organizované skupiny ve vztahu ke skutku pod bodem III. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Související argumentaci státního zástupce proto i v této části shledává obviněný lichou a účelovou. Ve zbývající části své repliky obviněný opětovně namítá porušení svých procesních práv, nedostatečné zjištění skutkového stavu, porušení zásady in dubio pro reo a připomíná, že v jeho případě nedošlo – ve vztahu ke skutku pod bodem III. – k rozhodnutí v jeho prospěch za situace, kdy zde po vyčerpání dosažitelných důkazů zůstaly důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí v daní trestní věci.

44. Závěrem svého dovolání obviněný P. zopakoval petit svého dovolání, včetně návrhu na postup podle § 265o odst. 1 tr. řádu.

III.

Přípustnost dovolání

45. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obou obviněných splňují veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.

46. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnými uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

47. Obvinění v dovoláních uplatnili jednak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a dále podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

48. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu platí, že podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

49. Oproti tomu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

50. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

51. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.

52. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV.

Důvodnost dovolání

53. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i s průběhem jim předcházejícího trestního řízení, musí konstatovat, že dovolací námitky ani jednoho z obviněných neodpovídají jimi uplatněným, ale ani žádným jiným, zákonným dovolacím důvodům. Je tomu tak proto, neboť obvinění prostřednictvím svých dovolání zjevně nevytýkají soudům nižších stupňů nesprávné právní posouzení shora vymezených skutků [tj., že tyto nelze právně posoudit jako trestné činy, jimiž byli uznáni vinnými], popř. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení (kupř. nesprávné počítání běhu promlčecí doby). Naopak, obvinění v prvé řadě brojí proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a proti míře důkazů, na jejichž základě tyto soudy nižších stupňů učinily. Jak však Nejvyšší soud podrobně vysvětlil výše, taková argumentace není s to naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [na nějž obvinění případně odkazují skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu]. Protože však část dovolacích námitek obviněných zjevně směřuje i do otázky, zda mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy nepanuje tzv. extrémní nesoulad, kterážto námitka úzce souvisí s právem obou obviněných na spravedlivý proces, Nejvyšší soud jejich dovolání bez dalšího neodmítl. K dílčím dovolacím námitkám obviněných proto – ve shodě s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvádí následující:

IV. A

K dovolání obviněného P. N. V.

54. K dovolání obviněného P. N. V. Nejvyšší soud na úvod konstatuje, že obviněný jej směřuje jak proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, tak – skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu – i proti rozsudku soudu prvního stupně, a to co se týče jeho jednání popsaného pod body II. a III. tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně.

55. Pokud jde o jednání obviněného pod bodem II., k tomu obviněný namítá, že se soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly objasněním objektivní a subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, který v tomto spatřovaly.

56. Co se týče otázky objektivní stránky daného trestného činu, je z obsahu dovolání obviněného (viz bod 9. tohoto usnesení) zřejmé, že obviněný soudu prvního stupně nevytýká nesprávné právní posouzení skutku, popř. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale brojí proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně stran jeho participace na chodu předmětné pěstírny konopí a proti tomu, že skutek, jímž byl uznán vinným, se podává toliko z nepřímých důkazů.

57. Obviněnému je kladeno za vinu – zjednodušeně řešeno – že v domě na adrese 7. května 804/16 v Praze 11 (dále jen „nemovitost“) spolu s dalšími osobami minimálně od 7. 5. do 14. 6. 2017 skrytým způsobem pěstoval rostlinu konopí, již bylo dále možné zpracovat na tzv. marihuanu. Z rozsudku soudu prvního stupně (body 40. až 42.) přitom plyne, že na základě povoleného sledování osob a věcí bylo (stručně řečeno) zjištěno, že obviněný do předmětného objektu, v němž byla dne 14. 6. 2017 objevena pěstírna marihuany, pravidelně docházel (v období od 9. 5. do 14. 6. prakticky denně, v některých dnech i opakovaně). Spolu s ním pak objekt navštěvovaly i další osoby, byť ve srovnání s frekvencí návštěv samotného obviněného byla četnost jejich návštěv výrazně nižší. Z obsahu pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu soud prvního stupně dále zjistil, že obviněný uskutečnil dne 8. 4. 2017 (tj. v den, kdy spolu se spoluobviněným N. T. C. odjížděli od Nizozemského království – srov. skutek pod bodem III. výroku rozsudku soudu prvního stupně) telefonní hovor s N. D. T. [jehož se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo zajistit], z něhož plyne, že tento se obviněného dotazoval na sáčky či tašky, přičemž obviněný mu sdělil, že dva kusy asi budou stačit, s čímž však N. D. T. nesouhlasil a sdělil obviněnému, že „toho musí být přes třicet“, načež se obviněný vydal do nemovitosti, v níž byla zřízena pěstírna a z této po krátké chvíli vynesl žlutou tašku. Dne 10. 4. 2017 pak byl obviněný zadržen příslušníky Celní správy České republiky, kdy ve vozidle zn. Chevrolet Orlando r. z. XY, v němž cestoval, bylo zajištěno 28 pytlů s konopím (srov. bod 49. rozsudku soudu prvního stupně). Dále je třeba říci, že při ohledání vozidla zn. VW Passat r. z. XY, užívaného obviněným, byl dne 15. 6. 2017 zajištěn vietnamsky psaný text, a to seznam věcí potřebných pro pěstování konopí. Dne 10. 4. 2017 pak byl ve výše zmíněném vozidle zn. Chevrolet Orlando zajištěn leták obsahující návod na pěstování konopí (viz bod 51. rozsudku soudu prvního stupně). Nelze opomenout ani skutečnost, že odborným zkoumáním předmětů zajištěných v rámci dané pěstírny konopí byla na digitální váze se zbytky konopí (stopa č. 16) zajištěna genetická stopa shodující se s genetickým profilem obviněného [viz bod 65. rozsudku soudu prvního stupně] a odborným zkoumáním stěrů z dlaně obviněného provedeného dne 14. 6. 2017 byly získány pozitivní výsledky na látky delta-9-THC a kokain (viz bod 67. rozsudku soudu prvního stupně). Neméně významnou je i výpověď spoluobviněného N. T. C., který v rámci hlavního líčení uvedl, že do druhého patra předmětné nemovitosti (v němž se nacházela daná pěstírna konopí) na žádost obviněného nechodil [srov. bod 27. rozsudku soudu prvního stupně].

58. Z dalších ve věci provedených důkazů vztahujících se k trestné činnosti obviněného lze připomenout obsah odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu N. D. T., z něhož se podává, že tento si stěžoval na své neúspěšné pěstitelské a investiční výsledky, přičemž je zjevné, že v daných hovorech, které jsou vedeny konspirativním způsobem, jde o pěstování konopí (viz bod 50. rozsudku soudu prvního stupně). Neméně významné jsou pak poznatky týkající se tří lístků s ručně psanými adresami, jež byly nalezeny při domovní prohlídce v bydlišti obviněného, a to jednak adresy jeho bydliště, adresy nemovitosti, v níž byla nalezena předmětná pěstírna konopí a adresy bydliště N. D. T. (viz bod 52. rozsudku soudu prvního stupně). Dlužno dodat, že v bodech 53. a násl. svého rozsudku se soud prvního stupně věnuje samotnému objektu pěstírny a (mimo jiné) zde nalezenému konopí a jeho odbornému zkoumání.

59. Jestliže přitom na základě těchto důkazů soud prvního stupně dospěl k závěru o tom, že obviněný se dopustil jednání uvedeného pod bodem II. výroku jeho rozsudku, pak má Nejvyšší soud za to, že uvedený závěr se z těchto dostatečně přesvědčivě podává (srov. také bod 40. usnesení odvolacího soudu, kde jsou jednotlivé důkazy rekapitulovány). K tomu lze ostatně poukázat na velmi pečlivé hodnocení provedeného dokazování soudem prvního stupně v bodech 70. až 72. svého rozsudku. Přitom platí, že ačkoliv provedené důkazy sice představují toliko důkazy nepřímé, je třeba říci, že soud prvního stupně měl k dispozici takový soubor těchto důkazů, které spolu tvoří ucelený řetězec, jehož jednotlivé články vytvářejí vzájemně souladné a související závěry. Přitom okruh zjištěných důkazů je dle Nejvyššího soudu v dané trestní věci zcela uzavřen a bez důvodných pochybností vede k závěru o vině obviněného shora popsaným trestným činem, čímž je současně vyloučen závěr jiný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, body 42. a 43.; viz také nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10, bod 20.).

60. Co se týče otázky vymezení činnosti obviněného, nemá Nejvyšší soud popisu skutku uvedeného pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně co vytknout. Obviněnému je totiž kladeno za vinu, že se podílel – spolu s dalšími osobami – na skrytém pěstování konopí, přičemž soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, že obviněný se na této činnosti mohl podílet buďto kontrolováním tzv. zahradníků, anebo v případě jejich absence (neboť nebylo postaveno najisto, od kdy se případně takové osoby v dané nemovitosti zdržovaly) přímo péčí o pěstované rostliny konopí [viz bod 71. rozsudku soudu prvního stupně].

61. Obviněný ve vztahu k uvedenému skutku dále rozporuje existenci subjektivní stránky daného trestného činu, resp. své vědomé účasti na projednávané trestné činnosti (viz bod 10. tohoto usnesení), k čemuž poukazuje na hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně (bod 70. jeho rozsudku). Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že je obecně známé, že existenci skutečností naplňujících subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu lze – co do přímých důkazů – prokázat prakticky pouze na základě doznání obviněného (jež však nelze hodnotit izolovaně – viz § 2 odst. 5 tr. řádu). Významu stran daných skutečností proto nabývají důkazy nepřímé a dodržení striktních procesních zásad práce s těmito [KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Praha: C. H. Beck. 2012, s. 287.; srov. rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 681/06].

62. Přitom podle Nejvyššího soudu na základě shora vzpomenutých důkazů lze zcela přesvědčivě dospět ke skutkovému závěru – jež se následně promítl i do právního posouzení jednání obviněného –, že tento věděl, že svým jednáním může porušit, resp. ohrozit zájem chráněný ustanovením § 283 tr. zákoníku a učinit tak i chtěl, když se zcela vědomě podílel na pěstování konopí (k tomu lze poukázat i na bod 152. rozsudku soudu prvního stupně, v němž tento připomíná předchozí odsouzení obviněného pro obdobnou trestnou činnost, v důsledku čehož si obviněný byl nutně vědom protiprávnosti i trestnosti svého počínání).

63. Nejvyšší soud tak ve vztahu k námitkám obviněného stran jeho jednání pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně uzavírá, že tyto neshledal důvodnými, a protože představují výhrady ryze skutkového charakteru, platí, že jejich prostřednictvím nelze jím uplatněné dovolací důvody naplnit. Současně Nejvyšší soud konstatuje, že mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištění neshledal žádné, natožpak extrémní, nesrovnalosti.

64. Jde-li o jednání obviněného pod bodem III., k tomu obviněný vznáší řadu skutkových námitek ohledně hodnocení provedených důkazů, popř. absenci důkazů podporujících skutkové závěry soudu prvního stupně a dále namítá nesprávné právní posouzení objektivní stránky a subjektivní stránky daného trestného činu, znaku „organizované skupiny“ a jeho příčetnosti v době jeho spáchání.

65. Předně je třeba říci, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že skutek se stal tak, jak je shora popsán, přičemž vycházel především z výpovědi spoluobviněného N. T. C. (viz bod 82. rozsudku soudu prvního stupně), znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika (bod 92. rozsudku soudu prvního stupně), obsahu zaznamenaných odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu (body 93. a násl. rozsudku soudu prvního stupně), protokolu o sledování obviněného (bod 109. rozsudku soudu prvního stupně), ale i z řady dalších důkazů týkajících se samotného zadržení obviněného a spoluobviněného N. T. C. dne 10. 4. 2017 a nálezu sušeného konopí ve vozidle řízeném obviněným (body 83. a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Provedené důkazy ostatně shrnuje i bod 42. usnesení odvolacího soudu.

66. Tvrdí-li přitom obviněný, že nebylo objektivně možné celou předávku marihuany vyřídit během 90 minut (když osoba T. P. N. v dané době žila ve městě N. vzdáleném více než 100 km od Amsterodamu) je nutné uvést, že soud prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku svého rozsudku konstatuje, že obviněný dne 9. 4. – mezitím co se spoluobviněný N. T. C. zdržoval v Red Light District – na blíže nezjištěném místě od doposud neztotožněné osoby převzal omamnou látku konopí ve formě sušiny, tuto uložil do 28 zatavených průhledných plastových pytlů a uložil do speciálně zařízeného úkrytu ve vozidle Chevrolet Orlando r. z. 5AY 0604, jímž do Nizozemského království spoluobvinění přicestovali. Z uvedeného popisu skutku se přitom nepodává, že by obviněný měl cestovat do města N., případně se sejít s osobou T. P. N.. Naopak, z hlediska objasnění spáchané trestné činnosti je stěžejní poznatek, že obviněný byl – dle slov spoluobviněného N. T. C. – po dobu zhruba jedné hodiny až jedné a půl hodiny zcela sám, což je zcela dostatečná doba k obstarání a ukrytí předmětné drogy v daném vozidle (k tomu srov. úvahy státního zástupce uvedené v bodu 32. tohoto usnesení). Z výpovědi spoluobviněného N. T. C. se pak jiný další okamžik, kdy by mohlo dojít k převzetí dané látky obviněným, nepodává. Jestliže na základě tohoto, byť toliko nepřímého důkazu, dospěl následně soud prvního stupně k závěru, že k obstarání marihuany obviněným došlo v době, kdy se spoluobviněný N. T. C. nacházel u poskytovatelky sexuálních služeb, nelze podle Nejvyššího soudu daný závěr považovat za jakkoliv excesivní.

67. Obviněný dále namítá, že ve věci nebyl proveden žádný důkaz ohledně sjednání místa, ceny a dalších detailů předání drogy. Ačkoliv je uvedené pravdou, absence důkazů v tomto směru není s to vyloučit samotný závěr o tom, že k předání drogy skutečně došlo a podílel se na něm právě obviněný. K tomu ostatně lze poukázat na poznatek o nálezu daktyloskopické stopy obviněného na jednom ze sáčků s marihuanou – viz bod 88. rozsudku soudu prvního stupně a dále na rozhovor obviněného s neztotožněnou osobou hovořící vietnamsky a užívající telefonní číslo s nizozemskou předvolbou, s níž se domlouvá na návštěvě, ale i na tom, že si „vezme květiny a tak“ a dále dodává, že „[p]okud budou nějaké pěkné květiny, tak je vezmu“. – srov. bod 95. rozsudku soudu prvního stupně. Současně nelze ani přehlédnout úvahu soudu prvního stupně, který – vycházejíc z obsahu provedených odposlechů – uvedl, že v dané věci mohlo jít i o reklamaci dříve dodané marihuany, která byla obviněnému, resp. N. D. T. vrácena, popř. nahrazena jinou „kvalitnější“ marihuanou (srov. bod 113. rozsudku soudu prvního stupně).

68. Obviněný dále ve vazbě na uvedené poukazuje na zproštění obžaloby stran daného skutku v případě spoluobviněného N. T. C. U tohoto spoluobviněného však soud prvního stupně rozhodl uvedeným způsobem proto, neboť uvěřil jeho výpovědi, že o přepravované marihuaně nic nevěděl (viz bod 115. rozsudku soudu prvního stupně), a to včetně té části, kde spoluobviněný vysvětlil, jak se mohl dostat do kontaktu s jedním ze sáčků (v nichž byla zabalena posléze zajištěná marihuana), na němž byla poté nalezena jeho genetická stopa (viz bod 116. rozsudku soudu prvního stupně). Lze toliko podotknout, že otázkou možného přenosu genetických stop se soud prvního stupně ve světle výpovědi spoluobviněného N. T. C. zabýval v dané části svého rozsudku, přičemž v případě obviněného byla na jednom ze sáčků s marihuanou zajištěna daktyloskopická, nikoliv genetická stopa, přičemž je obecným kriminalistickým poznatkem, že u těchto je možnost jejich náhodného přenosu prakticky vyloučena. Namítá-li obviněný, že spoluobviněný N. T. C. měl být v době před i po návštěvě poskytovatelky sexuálních služeb pod silným vlivem drog, je třeba říci, že tento sice uvedl, že předtím při návštěvě tzv. coffee shopu „vykouřil asi dva jointy“, nicméně z jeho dalšího popisu předmětného dne se nepodává, nic co by naznačovalo, že popis dalších událostí byl tímto nějak ovlivněn (přičemž tvrzení obviněného o konzumaci kokainu je ryze spekulativního charakteru). Lze toliko dodat, že to byla výpověď obviněného, nikoliv spoluobviněného N. T. C., v nímž soud prvního stupně shledal dílčí neshody (např. vyvrácené tvrzení obviněného o tom, že šlo o jeho první návštěvu v Nizozemském království, popř., že osoby, s nimiž před cestou do zahraničí komunikoval mu nebyly vůbec známé – srov. i další skutečnosti rozvedené v bodu 111. rozsudku soudu prvního stupně).

69. Nejvyšší soud proto shrnuje, že po přezkoumání provedeného dokazování a navazujících hodnotících úvah soudu prvního stupně dospěl k jednoznačnému závěru, že tyto nelze označit za nelogické či nesprávné, a to včetně hodnocení výpovědí obou spoluobviněných.

70. Rovněž navazující námitky obviněného – jakkoliv je tento podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu – jsou ryze skutkového charakteru, když spočívají na rozporování skutkových zjištění soudů nižších stupňů.

71. Tak je tomu v prvé řadě, co se týče námitek obviněného ohledně objasnění předmětné trestné činnosti, kdy nad rámec shora uvedeného lze konstatovat, že v situaci, kdy soud prvního stupně nedisponoval žádnými poznatky ohledně zapojení se spoluobviněného N. T. C. do této platí, že jako jediný důkazně podložený je třeba přijmout závěr, že okamžik předání marihuany byl časově vázán na návštěvu spoluobviněného N. T. C. u poskytovatelky sexuálních služeb. Otázka jak by obviněný, popř. i spoluobviněný N. T. C., jednali v situaci, kdy by k této návštěvě nedošlo, je čistě spekulativní a Nejvyšší soud se jí tak zákonitě nemohl zabývat (stejně jako se nemohl vyslovit k navazujícím úvahám obviněného o tom, že se shora popsaného jednání neměl dopustit sám).

72. Rovněž další námitky obviněného, jimiž se tento snaží zpochybnit subjektivní stránku daného trestného činu (viz bod 10. tohoto usnesení) nemohl Nejvyšší soud akceptovat. Předně platí, že jejich prostřednictvím obviněný opět zpochybňuje toliko skutková zjištění soudu prvního stupně. Dále pak proto, že tato dle poznatků Nejvyššího soudu mají oporu v provedeném dokazování a závěr soudu prvního stupně o tom, že obviněný věděl, že svým jednáním ohrožuje zájem chráněný ustanovením § 283 tr. zákoníku, a chtěl tak i učinit, tak byl důkazně podložen (zvláště na základě komunikace obviněného s osobou užívající nizozemské telefonní číslo, ale rovněž odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, ať již N. D. T. – viz bod 106. rozsudku soudu prvního stupně, tak i obviněného – viz bod 100. rozsudku soudu prvního stupně).

73. S uvedenými námitkami lze dále spojit i výhrady obviněného týkající se posouzení jeho příčetnosti. V tomto směru obviněný totiž (zjevně) poukazuje na svoji výpověď [viz bod 81. rozsudku soudu prvního stupně] a výpověď spoluobviněného N. T. C. (viz bod 82. rozsudku soudu prvního stupně). Z prvé z uvedených se přitom podává – dle vlastních slov obviněného – že při návštěvě tzv. coffee shopu kouřil marihuanu, přičemž však kouřit nechtěl moc, aby se mohl kontrolovat a dál řídit vozidlo, jímž do Nizozemského království přicestoval. Následně obviněný popisuje svoji komunikaci se svým kamarádem „Lamem“ a další průběh předmětného večera. Spoluobviněný N. T. C. ve vztahu ke konzumaci marihuany obviněným ve své výpovědi z hlavního líčení uvedl, že tento si měl „potáhnout asi jednou“ (pozn. myšleno z marihuanové cigarety) a následně popisuje další průběh večera. Již na základě uvedeného je tak zřejmé, že stran otázky příčetnosti obviněného nebyly dány žádné pochybnosti, pro které by bylo ve smyslu jím vzpomenuté judikatury třeba přistoupit k jejímu zkoumání příslušným znalcem a lze se tak ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že daná námitka obviněného je zjevně neopodstatněná (viz bod 43. jeho usnesení).

74. Poslední dovolací námitka obviněného se pak týká skutkových zjištění soudu prvního stupně stran naplnění znaku „spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“. I v tomto směru se obviněný snaží sice zpochybnit právní posouzení skutku, nicméně tak činí v prvé řadě tvrzením, že v dané trestní věci zde nebyly dány tři osoby, které nejméně mohou takovou skupinu tvořit a dále skrze námitku, že soudy nižších stupňů průkazně nevyřešily jeho subjektivní stránku ve vztahu k danému znaku. Jak se však z napadeného rozsudku soudu prvního stupně podává, obviněný ve vztahu k danému skutku jednal zjevně vědomě a v součinnosti s N. D. T. a s dalšími dvěma blíže neztotožněnými osobami žijícími mimo území České republiky (viz samotný bod III. výroku rozsudku soudu prvního stupně a jeho bod 112. a dále také body 95. a 98. rozsudku soudu prvního stupně). Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak plyne, že není nutné, aby všechny osoby zúčastněné na organizované skupině byly ztotožněny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 267/2017).

75. Tvrdí-li dále obviněný, že v daném případě měla být soudy nižších stupňů porušena zásada in dubio pro reo, pak Nejvyšší soud připomíná, že z uvedené zásady se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). Zároveň je však třeba doplnit, jak připomenul státní zástupce, že dle judikatury Ústavního soudu se daná zásada aplikuje až na závěr kompletně provedeného hodnocení, nikoliv u jednotlivých důkazů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3146/18 ze dne 25. 4. 2019).

76. K uvedenému je třeba akcentovat dvě zásadní skutečnosti. Předně, že na straně soudů nižších stupňů žádná taková důvodná pochybnost stran skutkových zjištění nepanovala, když tyto na základě provedeného dokazování nabyly vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný se dopustil jednání popsaného v bodech II a III. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně. Dále pak, že ani Nejvyšší soud nezjistil nic, na základě čeho by bylo možné skutková zjištění zpochybnit a mohla by se tak prosadit verze skutkového děje nabízená obviněným. Proto ani tato námitka obviněného nemohla být Nejvyšším soudem přijata.

77. Nejvyšší soud proto ve vztahu k dovolání obviněného P. N. V. uzavírá, že jeho dovolací argumentaci nebylo možné podřadit pod jím uplatněné dovolací důvody, když jejím smyslem bylo toliko zpochybnění skutkových zjištění soudu prvního stupně, popř. přezkumné činnosti odvolacího soudu. Současně Nejvyšší soud konstatuje, že napadený rozsudek soudu prvního stupně nevykazuje – co do zjištění skutkového stavu – žádné rozpory či logické nesrovnalosti, které měly být eventuálně odstraněny odvolacím soudem. Jestliže v postupu ani jednoho z označených soudů, jakož i v odůvodněních jejich závěrů jako takových, Nejvyšší soud neshledal žádné stěžejní nedostatky, nemohlo být dovolání obviněného úspěšné ani ve vztahu k namítanému porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

IV. B

K dovolání obviněného L. V.

78. Rovněž dovolání obviněného L. V. směřuje jak proti usnesení odvolacího soudu, tak i – skrze jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu – proti rozsudku soudu prvního stupně. Podstata dovolacích námitek obviněného přitom tkví v tom, že od počátku zpochybňuje závěr soudů nižších stupňů o tom, že se dopustil jednání uvedeného pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, a to v tom smyslu, že nejednal zaviněně, když o obsahu jím převážených tašek (obsahujících pytle a v nich zabalenou marihuanu) nevěděl. Obviněný následně rozporuje i další dílčí skutková zjištění soudu prvního stupně, k čemuž uvádí, že oba soudy nižších stupňů měly ignorovat absenci prokázání objektivní stránky trestného činu, jenž je mu kladen za vinu. Vedle toho však obviněný brojí i proti uloženému trestu odnětí svobody, když tvrdí, že soudy nižších stupňů nezohlednily základní zásady ukládání trestů a rovněž namítá, že v jeho případě tyto měly aplikovat moderační ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a celkově rozporuje přiměřenost uloženého trestu, včetně nezohlednění délky trestního řízení.

79. Ke stručně předestřeným námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za nezbytné na úvod konstatovat, že tyto neodpovídají ani jednomu z obviněným uplatněných dovolacích důvodů. Obviněný totiž v rámci podaného dovolání prakticky navazuje na svoji odvolací argumentaci, avšak přehlíží, že dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě pouze poměrně úzkého okruhu vad rozhodnutí odvolacího – potažmo i prvostupňového – soudu. Jak přitom Nejvyšší soud vyložil již výše, mezi tyto zásadně nepatří nedostatky týkající se skutkových zjištění, ledaže by tyto dosahovaly intenzity tzv. extrémního nesouladu, kteroužto námitku musí současně obviněný explicitně uplatnit ve svém dovolání. To však obviněný nečiní, byť lze v jeho dílčích námitkách náznaky takového – jím tvrzeného – extrémního nesouladu vysledovat (pročež se jimi Nejvyšší soud dále zabýval, avšak neshledal je důvodnými). Zbývající část dovolacích námitek obviněného pak směřuje vůči výměře uloženého trestu odnětí svobody, kdy však obviněný nenamítá, že by mu byl uložen druh trestu, který zákon v dané věci nepřipouští, popř. mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na takový čin ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Obviněný se tak i v této části svého dovolání ocitá vně zákonných dovolacích důvodů, jak Nejvyšší soud vysvětlí níže.

80. Obviněný předně brojí proti údajnému neprokázání objektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Konkrétně namítá, že z provedeného dokazování se nemá podávat závěr, že byl pověřen obviněným H. T. A. a N. D. T. převozem konopí z hlavního města Prahy na dosud přesně nezjištěné místo. K tomu je třeba podle Nejvyššího soudu připomenout, že z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mezi obviněným H. T. A. a N. D. T. vyplynulo, že dne 23. 10. 2016 se tito prostřednictvím SMS domlouvají na obchodu s marihuanou, který má proběhnout dne 25. 10. 2016, přičemž obviněný H. T. A. rovněž uvádí, že se „zeptá na taxi“, přičemž je z kontextu předchozího rozhovoru zřejmé, že tímto je myšlena osoba kurýra, která bude převážet marihuanu (srov. body 6. až 9. rozsudku soudu prvního stupně). Dne 25. 10. 2016 v 16:29 hod. pak obviněný H. T. A. prostřednictvím SMS sděluje N. D. T., že „za 15 minut tam bude taxi“, načež se oba obvinění přesouvají k prodejně H. v Praze 6 – Řepích (viz bod 14. rozsudku soudu prvního stupně). Ze znaleckého posudku z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní techniky pak vyplývá, že znaleckým zkoumáním byly v telefonech vydaných obviněným zjištěny SMS zprávy odeslané z telefonního čísla +420776875719 ze dne 25. 10. 2016 v čase 16:24 (ve znění: „Ahoj. Uz dorazila“), v čase 17:03 (ve znění: „Tak pod zpatky horbech“)av čase 17:25 („Dej mi vedet.“) [srov. bod 21. rozsudku soudu prvního stupně]. Nelze přitom přehlédnout, že časům prvních dvou SMS a informacím v nich uvedených následně odpovídá jednání obviněného, jehož vozidlo zn. Volkswagen Multivan r. z. XY bylo v čase 17:00 zachyceno na parkovišti u shora zmíněné prodejny H., odkud následně odjelo, v čase 17:09 se vrátilo, v čase 17:14 opět odjelo. V čase 17:40 je pak vozidlo obviněného zaznamenáno na parkovišti u OC N. B. (viz bod 11. rozsudku soudu prvního stupně). Dlužno doplnit, že právě v této době rovněž došlo k předání drogy, přičemž v čase mezi 17:40 a 17:43 byl (mimo jiné) zaznamenán společný pohyb všech tří zúčastněných osob u bočních dveří vozidla obviněného (viz bod 11. rozsudku soudu prvního stupně). Uvedeným poznatkům – co do sledu příjezdů a odjezdů obviněného, ale i vozidel obviněného H. T. A. a N. D. T. – pak odpovídá i kamerový záznam z parkoviště u předmětné prodejny H. ze dne 25. 10. 2016 (viz bod 16. rozsudku soudu prvního stupně). Dlužno dodat, že na základě znaleckého zkoumání mobilních telefonů obviněného byla zjištěna i další konverzace se dvěma blíže neztotožněnými telefonními čísly XY a XY) jak ze dne 25. 10. 2016 [a to zjevně i během převozu drogy obviněným], tak i ze dnů předcházejících, přičemž na základě její analýzy soud prvního stupně uvedl, že přinejmenším nelze přehlédnout, že dané telefonní přístroje byly nejčastěji lokalizovány v rámci buněk, které pokrývají bydliště obviněného H. T. A. a N. D. T. (srov. body 21. a 22. rozsudku soudu prvního stupně).

81. Právě na základě těchto – byť nepřímých důkazů, potažmo indicií (co se týče ztotožnění uživatelů jednotlivých telefonních čísel komunikujících s obviněným jako obviněného H. T. A. a N. D. T.) – soud prvního stupně dospěl k závěru, že v případě obviněného šlo o předem plánovanou trestnou činnost a nikoliv o nevědomý a náhodný převoz marihuany (srov. bod 22. in fine rozsudku soudu prvního stupně). Sama skutečnost, že obviněný věděl, že předmětem zásilky je konkrétní množství marihuany, pak plyne z jeho výpovědi – v níž sice nepřiznává vědomí o obsahu zásilky, ale uvádí, že tato měla dle něj vážit přibližně 20 kilogramů (srov. bod 3. rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud proto nemohl přijmout jak námitku obviněného, že nebylo prokázáno, že by byl pověřen shora uvedenými osobami k převozu drogy, tak ani, že nevěděl o tom, co je předmětem dané zásilky. K uvedenému ostatně lze poukázat na konspirativní způsob komunikace mezi obviněným a osobami užívající telefonní čísla a zvláště pak na zcela vyvrácenou obhajobu obviněného, který celou událost vysvětloval legendou o náhodném žadateli o převoz zboží, který jej měl oslovit před danou prodejnou, svěřit mu zboží a za jeho cestu zaplatit až později po jeho předání a zaslání faktury za dopravu od obviněného, jenž si ani nevyžádal telefonní kontakt na danou osobu (viz bod 3. rozsudku soudu prvního stupně).

82. Obviněný dále v podaném dovolání napadá přezkumnou činnost odvolacího soudu, jemuž vytýká, že se jeho odvoláním nezabýval dostatečně a nevypořádal jeho početné argumenty svědčící o tom, že se na předmětné trestné činnosti nepodílel (přinejmenším ne vědomě). K usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud konstatuje, že odvolacími námitkami obviněného se zabýval v bodu 39., přičemž platí, že sama skutečnost, že nebyl s jistotou zaznamenán příjezd obviněného na parkoviště u prodejny H. nemá žádný vliv na hodnocení činnosti útvaru policejního orgánu provádějícího předmětné sledování osob a věcí. Odvolací soud si ostatně této skutečnosti byl vědom a reagoval na ni tak, že z hlediska posouzení dané trestní věci není rozhodné to, zda obviněný – v souladu se svou výpovědí – ještě před prvním zaznamenaným odjezdem z daného parkoviště stihl provést nákup v prodejně H. či nikoliv (viz bod 39. usnesení odvolacího soudu). Tvrzení obviněného, že jeho výpověď byla v tomto směru v rozporu s provedenými důkazy, pročež měla být tato skutečnost zohledněna při hodnocení jeho věrohodnosti, nelze přijmout. Výpověď obviněného totiž byla v mnoha ohledech v souladu s dalšími provedenými důkazy, nicméně pro posouzení dané trestní věci bylo stěžejní především objasnění toho, zda se obviněný do této zapojil vědomě či nikoliv, přičemž právě této její části soudy nižších stupňů neuvěřily a zaměřily se na ni v rámci hodnocení provedených důkazů. Upozorňuje-li dále obviněný na úvahu soudu prvního stupně a odvolacího soudu, že se měl na obdobné trestné činnosti podílet již dříve, je nezbytné uvedené vnímat v kontextu hodnocení telekomunikačního provozu obviněného s předmětným telefonním číslem +420776875719, který probíhal i před dnem 25. 10. 2016 a lze na základě jeho hodnocení usuzovat na to, že obviněný podobné služby skutečně poskytoval již dříve.

83. Co se týče námitek obviněného stran posouzení subjektivní stránky daného trestného činu, pak Nejvyšší soud připomíná, že je třeba odlišit jednak hodnocení provedených důkazů a navazující skutková zjištění a dále následné právní posouzení zjištěných skutečností. Jestliže obviněný brojí proti závěru odvolacího soudu stran formy zavinění uvedeného v bodu 50. jeho usnesení, kdy označuje závěr o tom, že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, pak brojí proti právnímu posouzení skutku, avšak s tím, že jej označuje za fabulaci (nepředkládá tedy právní argumentaci rozporující právní posouzení souvisejících skutkových zjištění). Obviněný tak zjevně chtěl napadnout související skutková zjištění soudu prvního stupně, k nimž se Nejvyšší soud vyjádřil již výše (srov. bod 82. tohoto usnesení a bod 22. in fine rozsudku soudu prvního stupně).

84. Obviněný dále namítá, že poměr mezi ním a ostatními obviněnými odpovídal tzv. outsourcingu, pročež dovozuje, že do činnosti organizované skupiny se nijak nezačlenil. Toto tvrzení však neodpovídá shora vzpomenutým skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, z nichž naopak plyne, že obviněný komunikoval s osobou užívající telefonní číslo XY dlouhodobě a předmětné trestné jednání bylo charakteristické dělbou rolí mezi obviněným, obviněným H. T. A. a N. D. T. (srov. bod 31. rozsudku soudu prvního stupně). Jak přitom oba soudy nižších stupňů uvedly, postačovalo by i jen jednorázové zapojení obviněného (tj. jeho včlenění), byť na základě dalších nepřímých důkazů dospěly k závěru o jeho delší spolupráci s danými osobami.

85. Vzhledem ke shora uvedenému musí Nejvyšší soud na tomto místě konstatovat, že dosavadní dovolací námitky obviněného se týkaly pouze hodnocení ve věci provedených důkazů a neodpovídaly tak jím uplatněnému – ale ani žádnému jinému – dovolacímu důvodu. Současně pak platí, že po seznámení se s provedenými důkazy a jejich hodnocením soudem prvního stupně Nejvyšší soud nezjistil žádné pochybení, které by mělo za následek zásah do práva obviněného na spravedlivý proces v tom smyslu, že by vykazovalo znaky výše vysvětleného extrémního nesouladu.

86. Následující dovolací argumentace obviněného se již týká toliko uloženého trestu odnětí svobody, zvláště pak jeho výměry a zhodnocení okolností, k nimž soud prvního stupně při jejím stanovením přihlížel. K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; naopak k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49 a násl.].

87. Platí tedy, že jestliže obviněný nesouhlasí s postupem soudu prvního stupně podle moderačního ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku, ocitá se touto námitkou zcela mimo zákonné dovolací důvody. Současně však nelze přehlédnout, že obviněný brojí proti aplikaci moderačního ustanovení, jehož aplikace pro něj byla příznivější v tom směru, že v případě jeho neuplatnění soudem prvního stupně by bylo namístě umístit jej do věznice se zvýšenou ostrahou, a to s ohledem na naplnění podmínek stanovených v § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku [srov. bod 71. usnesení odvolacího soudu]. Samo umístění odsouzeného do mírnějšího druhu věznice přitom v sobě obsahuje významné preventivní prvky, neboť odsouzený se tak ocitá v druhu věznice s mírnějším vnitřním režimem, než je tomu v případě věznice se zvýšenou ostrahou.

88. Obviněný dále nesouhlasí s úvahami odvolacího soudu stran nemožnosti aplikovat ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. K tomuto Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že aplikace uvedeného ustanovení je na volné úvaze soudu (oproti postupu podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku jde o fakultativní postup soudu, který tento není povinen dané ustavení využít). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Uvedené totiž vyplývá právě ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením § 58 odst. 1 tr. zákoníku splňuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).

89. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit výjimečný charakter zmíněného ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. K tomu lze stručně poznamenat, že aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku zásadně nemohou odůvodnit standardní polehčující okolnosti na straně pachatele. Předpokladem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu uvedeného ustanovení jsou takové okolnosti spáchaného činu či poměry pachatele, které se musí vyznačovat (alespoň v nějakém smyslu) jistou neobvyklostí a výjimečností, která dostatečně odůvodní předpoklad, že ani trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, uveřejněné pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). Postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (obdobně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 1966, sp. zn. 4 Tz 14/66, uveřejněné pod č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.). Samozřejmě mimo takových okolností případu či poměrů pachatele však musí být splněny i další zákonné předpoklady – tj. že použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789 a násl.).

90. Rovněž lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, uveřejněné pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr., podle něhož pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.).

91. Promítne-li Nejvyšší soud shora uvedené judikaturní závěry do poměrů nyní projednávané trestní věci, platí, že odvolací soud se v rámci své přezkumné činnosti ve vztahu k výroku o trestu odnětí svobody uloženém tomuto obviněnému nedopustil žádné ústavněprávně nekonformní diskrepance, pokud u něj neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. V odůvodnění svého rozsudku (srov. body 149. a 150.) soud prvního stupně reflektoval veškeré polehčující i přitěžující okolnosti, načež dospěl k závěru, že obviněnému je třeba uložit trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené v § 283 odst. 3 tr. zákoníku.

92. Odvolací soud pak v odůvodnění svého usnesení z podnětu obviněného přistoupil výslovně k posouzení naplnění podmínek pro postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, avšak tyto neshledal, přičemž své závěry náležitě ozřejmil (srov. body 79. a 80.), když u obviněného žádné výjimečné okolnosti odůvodňující aplikaci daného ustanovení neshledal. Lze toliko doplnit, že úvaha odvolacího soudu uvedená v bodu 79. jeho usnesení, proti níž se obviněný vymezuje – totiž že až do provedení celní kontroly obviněný neučinil nic, z čehož by bylo možné dovozovat, že převoz konopí do Karlových Varů nechce vykonat – zřejmě měla naznačit, že jednání obviněného nebylo ničím výjimečné (např. že by tento jednal v tísni, anebo z donucení ze strany dalších obviněných a bylo by tak na jeho straně možné dospět k závěru o existenci mentální rezervace – vnitřní výhrady vůči páchání daného činu apod.).

93. Jestliže dále obviněný tvrdí, že odvolací soud ignoroval skutečnost, že obviněný opakovaně ve svých výpovědích uváděl, že má pocit, že jej někdo sleduje, pak je třeba poukázat právě na bod 79. usnesení odvolacího soudu, kde se tento s uvedenou – ryze skutkovou námitkou obviněného – vypořádává. V kontextu této pak nelze přehlédnout SMS zprávu obviněného zaslanou dne 25. 10. 2016 na telefonní číslo XY ve znění: „Jedu za ni napis ji ze musim natankovat u první benziny která bude po ceste“, z níž lze usuzovat na to, zda obviněný byl sám sledován, anebo naopak sledoval vozidlo řízené spoluobviněným H. T. A.

94. Obviněný dále brojí proti dílčím skutkovým závěrům soudu prvního stupně stran jeho majetkových poměrů, kdy tomuto vytýká, že na jedné straně zaměňuje příjmy a zisk z podnikání sloužící ke zdanění. Jak je však z bodů 141. a 149. rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, tento si byl vědom výše ročních obratů obviněného a zároveň výše jeho příjmů (zdanitelných), které byly naopak nepatrné. Z uvedeného pak lze logicky dovodit, že obviněný musel mít ještě další zdroj příjmů, jež v rámci svých doložených daňových přiznání nevykazoval. Odvolací soud tak v tomto směru dle mínění Nejvyššího soudu neměl co by na dané úvaze soudu prvního stupně korigoval.

95. Pokud jde o otázku vedení řádného života obviněného (viz bod 150. rozsudku soudu prvního stupně), pak platí, že jej shledal trestně bezúhonným, avšak ve světle provedených důkazů (zajištěné mobilní komunikace – viz body 21. a 22. rozsudku soudu prvního stupně) podotkl, že uvedené nemusí nezbytně znamenat naplnění předpokladu vedení řádného života. Nicméně odvolací soud se k v rámci své přezkumné činnosti k dané otázce vyslovil v tom směru, že naznačenou polehčující okolnost podle § 41 písm. o) tr. zákoníku na straně obviněného shledal [a následně jako zákonnou posoudil i výměru uloženého trestu odnětí svobody]. Tuto námitku obviněného, kterou by bylo možno identifikovat jako výhradu extrémního nesouladu ve vztahu k posouzení naplnění dané polehčující okolnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49 a násl.), proto Nejvyšší soud nemohl vyhodnotit jako důvodnou. To platí i ve vztahu k námitkám obviněného stran naplnění přitěžujících okolností podle § 42 písm. a) a § 42 písm. b) tr. zákoníku, neboť v řízení byla prokázána jak plánovitost jeho jednání (viz výše), tak i to, že se jej dopustil ze zištných důvodů (srov. výpověď obviněného v bodu 3. rozsudku soudu prvního stupně, z níž je zřejmé, že obviněný měl být za svůj podíl na dané drogové trestné činnosti finančně odměněn, čímž si chtěl nelegálním způsobem přilepšit co do svých příjmů).

96. Konečně stran uloženého trestu odnětí svobody obviněný namítá, že při stanovení jeho výměry nebyla zohledněna doba téměř tři a půl roku, po kterou trvalo jeho trestní stíhání. V tomto směru se Nejvyšší soud neztotožňuje se závěrem státního zástupce, podle něhož je daná námitka obviněného podřaditelná pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Naznačená argumentace obviněného totiž zcela postrádá jakýkoliv právní rozměr v tom smyslu, že by byla založena na posouzení celkové délky trvání trestního řízení, zhodnocení případných průtahů, poukázání na související právní úpravu a popřípadě odkaz na relevantní rozhodovací praxi týkající se požadavku plynoucího z § 39 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný tak v podstatě toliko namítá, že soudy nižších stupňů se danou otázkou zkrátka nezabývaly, byť tak měly učinit a na základě jejího posouzení (zřejmě) přistoupit k uložení trestu odnětí svobody v nižší výměře (byť byl tento uložen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené na daný trestný čin).

97. Z ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku se přitom podává, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§ 41 a 42), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení.

98. Jak přitom správně podotýká státní zástupce, tak v případě obviněného trestní řízení probíhalo bez jakýchkoliv průtahů, když k jeho zahájení došlo den po spáchání trestného činu, tj. dne 26. 10. 2016, obžaloba byla podána dne 15. 5. 2018, hlavní líčení probíhalo od 24. 8. 2018 do 18. 4. 2019 a odvolací soud rozhodl dne 18. 11. 2019. Obžalováno přitom bylo hned pět obviněných, z toho čtyři osoby vietnamské národnosti, dílem neznalé českého jazyka. Již na základě tohoto stručného přiblížení trestní věci obviněného – při vědomí, že tento žádné konkrétní pochybení orgánů činných v trestním řízení co do případného postupu v rozporu se zásadou rychlosti trestního řízení (viz § 2 odst. 4 tr. řádu) nenamítá – lze proto říci, že trestní řízení probíhalo zcela standardní dobu, a proto soudy nižších stupňů nijak nepochybily, pokud jeho délku nepromítly do svých úvah o výměře trestu odnětí svobody, jenž byl obviněnému uložen.

99. Zbývá dodat, že pokud obviněný poukazoval na jiná soudní rozhodnutí a výše trestů uložených pachatelům za obdobnou, či naopak přísnější či méně závažnou trestnou činnost, považuje Nejvyšší soud za vhodné na tomto místě připomenout závěry aktuální rozhodovací praxe Ústavního soudu stran problematiky individualizace trestu. Ústavní soud tak ve svém nálezu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, bodu. 81., uvedl, že „proces soudní individualizace trestu je v každé trestní věci jedinečný, vychází z konkrétních skutkových okolností a do jisté míry je v něm připuštěn prostor pro odlišné posouzení různými soudy v mezích jejich kvalifikované diskrece. Fakt, že jinému pachateli byl v jiné trestní věci při stejné právní kvalifikaci uložen mírnější trest, nemůže představovat porušení práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny ani práva na rovnost lidí dle článku 1 Listiny pachatele, jemuž byl uložen trest přísnější. Takové porušení nemůže zakládat per se ani poukaz na určité typově shodné či naopak typově odlišné rysy spáchané trestné činnosti, neboť každý případ má nad jejich rámec ještě okolnosti zcela individuální, které je rovněž soud povinen zohlednit.“ Nejvyšší soud tak konstatuje, že v situaci, kdy na straně obviněného soudy nižších stupňů neshledaly žádné skutečnosti odůvodňující postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, nelze uložený trest odnětí svobody ve výměře osmi let [tj. odpovídající samotné spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku] považovat za nezákonný či nepřiměřený, a to ani s přihlédnutím ke shora uvedenému věku obviněného (k tomu srov. důvody státním zástupcem citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 3 Tdo 463/2017).

100. Nejvyšší soud tak uzavírá, že ani dovolacím námitkám obviněného L. V. nemohl přitakat a jeho dovolání proto nemohlo být úspěšné.

V.

K návrhům obviněných na přerušení výkonu rozhodnutí

101. Obvinění učinili v rámci svých dovolání podnět k přerušení výkonu napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů. K tomuto návrhu Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265o odst. 1 tr. řádu před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu (na rozdíl od návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. řádu) však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu jen tehdy, pokud by argumentace některého z obviněných s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad výkonu trestu neshledal, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětech obviněných rozhodnout samostatným rozhodnutím, těmto nevyhověl a (negativním) výrokem nerozhodl.

VI.

Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

102. Nejvyšší soud tak uzavírá, že na základě dovolání obviněných P. N. V. a L. V. nebyly dány podmínky pro jeho případný kasační zásah, když dovolací argumentace těchto obviněných neodpovídala jimi uplatněným dovolacím důvodům. Rovněž námitky obviněných směřující k údajnému porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces Nejvyšší soud neshledal jako důvodné. Proto Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnul, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 23. 9. 2020

JUDr. Antonín Draštík

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Petr Škvain, Ph.D.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru