Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 575/2004Usnesení NS ze dne 21.05.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.575.2004.1

přidejte vlastní popisek

11 Tdo 575/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2004 dovolání podané obviněným M. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 2 To 117/2003-1627 ze dne 4. 9. 2003 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 15/2002, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b), e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný M. N. byl rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 43 T 15/2002-1582 ze dne 29. 5. 2003 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 2 To 117/2003-1627 ze dne 4. 9. 2003 uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Vedle toho mu byl Městským soudem v Praze uložen trest propadnutí věcí, a to tří mobilních telefonů zn. Alcatel, včetně baterií a SIM karet, zajištěné drogy heroin o váze 38,88 g a finančních částek ve výši 91.470,- Kč, 780,80 EUR a 16.146,20 EUR. Vrchní soud v Praze zrušil výrok o trestu propadnutí těchto finančních částek a místo toho obviněnému uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu určitou a peněžitý trest ve výši 640.000,- Kč se současným stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku pro případ, že by tento trest nebyl vykonán.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím se obviněný M. N. uvedeného trestného činu dopustil společně se S. P. a samostatně stíhaným R. O. tím, že od blíže nezjištěné doby roku 1995 do 21. 2. 2002, po předchozí ústní a později telefonické dohodě s odběrateli, distribuovali zčásti sami, zčásti prostřednictvím blíže neztotožněných osob známých pod přezdívkami „M.“, „M.“ a „D.“, heroin, a to na srazech v předem vytipovaných lokalitách P., P., P., P. a P., umístěných v zalesněných porostech zvaných „M.“, „C.“, „T.“, „D.“, „C.“, „P.“, „P.“, „T.“, „H.“, „Ř.“, „V.“, „P.“ a „H.“ v předem určených časech třikrát až pětkrát denně, přičemž na každém srazu prodali drogu dvaceti až stu uživatelům heroinu, z nichž se podařilo ztotožnit Z. D., K. K., T. H., M. H., M. K., J. L., M. L., R. M., D. P., R. P., L. d. l. P. a P. R. Těmto uživatelům heroinu obviněný M. N. prodal a zprostředkoval prodej heroinu v celkové hodnotě nejméně 2.513.500,- Kč. Při jeho zadržení dne 21. 2. 2002 a při následné domovní prohlídce v jeho bytě na adrese P., Ř. č. 22/400, pak bylo zajištěno celkem 63 plastových sáčků s rychlozipem s úlomky hnědé látky o čisté hmotnosti 20,67 g heroinu, jenž je uveden v příloze č. 3 k zákonu č. 167/1998 Sb. jako látka omamná, zařazená do seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách.

Odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně napadl obviněný M. N. i státní zástupce odvoláním. Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze svým rozsudkem změnil ve výše uvedeném smyslu výrok o trestu, zatímco odvolání obviněného M. N. jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu zamítnul. Opis tohoto rozsudku byl doručen obviněnému M. N. dne 12. 12. 2003, jeho obhájci dne 16. 12. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 11. 12. 2003.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze a proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný M. N. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Jako dovolací důvody v něm uvedl, že tato rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení stíhaného skutku a okolností významných pro uložení trestu vyhoštění. Odkázal přitom nejdříve na zákonná ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) trestního řádu a v upřesnění svého dovolání na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu.

V odůvodnění tohoto dovolání obviněný namítá, že jej soudy obou stupňů neprávem shledaly vinným a odsoudily za prodej drogy heroin ve větším rozsahu ve smyslu § 187 odst. 2 písm. a) trestního zákona, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že se takového jednání dopustil. Současně zdůrazňuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů se sice opírají o poměrně podrobně provedené důkazní řízení, avšak nesprávně vychází ze svědectví slyšených uživatelů drog. Skutková zjištění učiněná na základě vyhodnocení provedených důkazů tak nejsou podle jeho názoru správná, úplná a nevzbuzující pochybnosti a v důsledku toho nejsou správné ani právní závěry soudů obou stupňů. V tomto kontextu obviněný poukazuje na to, že svědectví P. R., L. d. l. P., R. P. a M. K. obsahují časové údaje o jeho údajném prodeji heroinu i v době, kdy tak prokazatelně nemohl činit, protože byl zaměstnán jako řidič dálkové dopravy. Tyto jejich nesprávné časové údaje přitom podle jeho názoru vedly soudy obou stupňů k tomu, že jeho trestnou činnost zařadily i do let 1995 až 2000, ačkoliv s ní začal až v roce 2001. Právě tento časový posun pak vedl k tomu, že jeho jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, přestože bylo namístě jej posoudit toliko jako trestný čin podle § 187 odst. 1 trestního zákona. Navíc mu podle jeho přesvědčení soud druhého stupně v rozporu se zákonem uložil trest vyhoštění. Za pochybení tohoto soudu v tomto směru označuje to, že v jeho prospěch nezohlednil okolnosti předpokládané ustanovením § 57 odst. 3 písm. c) trestního zákona. V této souvislosti obviněný připomíná, že na území České republiky se dlouhodobě zdržuje legálně i s celou svou rodinou a jeho dva synové zde navštěvují základní školu a plně ovládají pouze český jazyk. Jejich vycestování do zahraničí by jim proto mohlo způsobit značné problémy. To také vedlo jeho manželku k rozhodnutí zůstat s nimi v České republice i v budoucnu. Za této situace by podle jeho názoru bylo jeho vyhoštění v rozporu se zákonodárcem deklarovaným zájmem na spojování rodin.

S ohledem na to obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.

Ta v odůvodnění svého vyjádření připomíná, že dovolání obviněného M. N. je sice v části směřující proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně formálně podáno z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, ve skutečnosti však namítá toliko nedostatečné dokazování, čímž však fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění a zcela se míjí s podstatou uplatněných dovolacích důvodů. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je totiž dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu ve své druhé alternativě, na niž se obviněný odvolává, pak předpokládá naplnění některého z důvodů uvedených pod písmeny a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu v řízení předcházejícím vydání rozhodnutí soudu druhého stupně. Nesprávná skutková zjištění však nemohou být, jak zdůrazňuje státní zástupkyně, důvodem dovolání ani podle jednoho z těchto ustanovení. Co se týče dovolací argumentace obviněného směřující proti výroku o trestu vyhoštění, měla být podle názoru státní zástupkyně podepřena v prvé řadě takovým odůvodněním, které odpovídá věcnému zaměření takto vymezeného specifického dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Ten však podle jejího přesvědčení v daném případě naplněn nebyl, neboť daný trest je zákonu odpovídající a jeho výměra se pohybuje v rozpětí zákonné trestní sazby. Státní zástupkyně má současně za to, že dovoláním namítanou vadnou aplikaci ustanovení § 57 odst. 3 trestního zákona není možné považovat ani za pochybení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ani za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V tomto kontextu státní zástupkyně připomíná, že ustanovení § 57 odst. 3 trestního zákona vymezuje toliko zákonné předpoklady pro uložení trestu vyhoštění a těmi se soudy obou stupňů v posuzované trestní věci důkladně zabývaly.

S ohledem na to státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v ustanovení § 265b trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného M. N. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě jsou napadenými rozhodnutími rozsudek Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým bylo nově rozhodnuto o trestu obviněného M. N., a rozsudek Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o jeho vině trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona [§ 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu]. Proti takovým druhům rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. S. Ch., bylo proto podáno osobou oprávněnou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Městského soudu v Praze dne 11. 5. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e trestního řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů jsou rozhodnutí napadána, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo § 265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 trestního řádu). S ohledem na to bylo zapotřebí posoudit otázku, zda dovolací důvody uplatněné obviněným M. N. lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou přezkumu napadených rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 trestního řádu). Z podaného dovolání přitom Nejvyšší soud zjistil, že obviněný opírá své dovolání o důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, konkrétně o to, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení stíhaného skutku a že soud druhého stupně učinil své rozhodnutí o trestu v rozporu se zákonem.

Podstatou námitek obviněného M. N. je tvrzení, že rozsah jeho trestné činnosti byl mnohem menší, než dovodily soudy obou stupňů. V návaznosti na to označuje za nesprávnou zvolenou právní kvalifikaci svého jednání. Současně namítá, že uložený trest vyhoštění nekoresponduje závažnosti tohoto jednání a že mu byl uložen, přestože pro to nebyly splněny zákonné předpoklady. Také v tomto ohledu obviněný zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů, o něž je opřen výrok o tomto trestu.

Existenci tvrzených dovolacích důvodů tak obviněný shledává primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů, a jiný rozsah svého jednání dovozuje především z odlišných skutečností, než jaké soudy vzaly v úvahu. O takto modifikovaný skutkový stav a o skutková tvrzení zásadně se rozcházející se zjištěními soudů obou stupňů pak opírá též své námitky proti uloženému trestu vyhoštění. Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný M. N. jak přímo, tak i prostřednictvím druhé alternativy dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný M. N. namítá nesprávnost právní kvalifikace stíhaného skutku a nesprávnost právního posouzení zákonných podmínek pro uložení trestu vyhoštění, ale tento svůj názor dovozuje jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) trestního řádu a podle druhé alternativy vymezené v § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil.

Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z podnětu dovolání opřeného o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (stejně jako o jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 trestního řádu) je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud zabývá kvalifikací stíhaného skutku po právní stránce. To znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním. V trestní věci obviněného M. N. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, případně to, jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími podrobnějšími údaji popsanými v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů. Ve vztahu k argumentaci obviněného uplatněné v dovolání se jedná především o skutkový závěr soudů obou stupňů, podle nichž poskytl v době od roku 1995 do roku 2002 buď sám nebo prostřednictvím jiných osob, velkému množství z větší části neztotožněných uživatelů drogy heroin stovky jejích dávek bez náležitého povolení. Za prodej této drogy jejím dvanácti ztotožněným odběratelům – Z. D., K. K., T. H., M. H., M. K., J. L., M. L., R. M., D. P., R. P., L. d. l. P. a P. R. - přitom podle skutkových zjištění soudů obou stupňů utržil nejméně 2.513.500,- Kč.

Sám obviněný v posuzovaném případě operuje v dovolání převážně námitkami, které směřují proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy. Má za to, že soudy obou stupňů nesprávně uvěřily především lživým výpovědím svědků P. R., L. d. l. P., R. P. a M. K. a v důsledku toho učinily nesprávné závěry o časovém rozsahu jeho trestné činnosti. Současně namítá, že soud druhého stupně při úvaze o trestu vyhoštění zcela pominul přihlédnout k jeho osobním a rodinným poměrům. Právě na základě této argumentace – opřené o námitky ryze procesní povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení – obviněný zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudu prvního i druhého stupně a označuje jejich rozhodnutí o vině i o uložení trestu vyhoštění za nezákonná. Přitom ve své podstatě toliko opakuje námitky, na nichž založil svou obhajobu v průběhu celého trestního stíhání a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích velice obšírně vypořádaly.

Lze tedy shrnout, že dovolání obviněného M. N. v tom rozsahu, v němž opíralo existenci uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu o námitky proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení provedených důkazů, bylo podáno z jiných důvodů, které nejsou zákonnými dovolacími důvody [§ 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu].

Další námitky obviněného M. N., rovněž opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, se týkají specificky uloženého trestu vyhoštění a spočívají na argumentu, že tento mu byl uložen přesto, že byly dány okolnosti vylučující ze zákona jeho uplatnění vůči němu.

Východiskem pro posouzení toho, zda je možné obviněným namítanou vadu výroku o trestu rozsudku soudu druhého stupně podřadit pod některý ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, je skutečnost, že ukládání trestů patří mezi hmotně právní instituty a pochybení při aplikaci ustanovení, která vymezují jeho právní rámec, je možno napadnout dvěma dovolacími důvody. První je uveden v § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, druhý v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněné osobě byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.

Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je pokud jde o hmotně právní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 trestního řádu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, a nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 trestního řádu. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 trestního řádu namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu.

Výklad opačný [tj. že jiná pochybení soudu vztahující se k druhu a výměře uloženého trestu je možno namítat prostřednictvím jiných dovolacích důvodů ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu, zejména důvodu uvedeného v písmenu g)] by nezbytně vedl k závěru o nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu v § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, což jistě nebylo legislativním záměrem zákonodárce. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit dovolatelům podat dovolání i z jiných důvodů vztahujících se k druhu a výměře trestů, je zřejmé, že by tak učinil právě rozšířením vymezení zmíněného písmene h) ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu. Navíc je třeba říci, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.

To nicméně neznamená, že lze výrok o trestu napadnout pouze z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Tento dovolací důvod se totiž vztahuje toliko k druhu a výměře uloženého trestu. Vedle toho však může dovolatel namítnout nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým „zvláštním podmínkám“ při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu, a to s odkazem na zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

V posuzovaném případě obviněný M. N. napadl rozsudek soudu druhého stupně ve vztahu k jím uloženému druhu trestu vyhoštění. V úvahu tedy přicházela pouze aplikace § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, na nějž ovšem obviněný neodkazuje. V tomto ohledu je sice podané dovolání nepochybně formálně vadné, tato jeho vada však sama o sobě vzhledem k věcné jednoznačnosti uplatněných námitek nebránila přezkumu napadeného rozsudku z daného hlediska.

Obviněným M. N. uplatněné dovolací námitky vztahující se k trestu vyhoštění mají, jak již bylo zmíněno, zčásti skutkovou povahu, současně však zpochybňují přípustnost uložení tohoto trestu. Obviněný totiž namítá, že jeho uložení bylo ve vztahu k němu vyloučeno zájmem na spojování rodin vyjádřeným v ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) trestního zákona.

V tomto kontextu je namístě připomenout, že trest vyhoštění z území České republiky je obecným druhem trestu, který lze uložit za všechny trestné činy vymezené ve zvláštní části trestního zákona, a to ve výměře na jeden až deset let nebo na dobu neurčitou. Ve vztahu k jednotlivým trestným činům tedy pojmově nelze mluvit o jeho nepřípustnosti, neboť obecně je přípustný při spáchání kteréhokoliv z nich. To ovšem neznamená, že uplatnění tohoto trestu je zcela neomezené a že jej je možné užít vůči všem pachatelům trestných činů. Naopak, ve smyslu § 57 odst. 1 trestního zákona jej lze uložit pouze pachateli, který není občanem České republiky a není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka. Jinými slovy řečeno, jeho užití je nepřípustné ve vztahu k občanům České republiky a k osobám, jimž bylo Českou republikou přiznáno postavení uprchlíka. Navíc jej není možné uložit ani za okolností stanovených ustanovením § 57 odst. 3 trestního zákona. Konkrétně jde o případy, kdy (a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele, (b) tomuto byl poskytnut azyl, (c) tento má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, nebo (d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské myšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu. Za těchto okolností je uložení trestu vyhoštění rovněž nepřípustné.

Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost trestu vyhoštění jako jednoho ze specifických druhů trestů je nezbytné posuzovat individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního obviněného. Totéž obdobně platí ohledně trestů ztráty čestných titulů a vyznamenání a ztráty vojenské hodnosti. Jejich uložením v rozporu s ustanoveními vymezujícími jejich nepřípustnost lze tedy naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Ve vztahu k trestu vyhoštění se tak může stát v případě jeho uložení českému státnímu občanu a osobě, která získala v České republice statut uprchlíka, stejně jako porušením ustanovení § 57 odst. 3 trestního zákona, upravujícího okolnosti vylučující jeho užití.

Námitky uplatněné obviněným M. N. vůči uložení trestu vyhoštění jsou tedy obecně způsobilé naplnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) trestního zákona. Z tohoto hlediska proto bylo nezbytné posoudit, zda jsou tyto námitky opodstatněné či nikoliv. V souvislosti s tím přitom Nejvyšší soud učinil následující zjištění a závěry:

Co se týče rozhodných skutkových okolností, obviněný M. N. tvrdí, že celá jeho rodina se sžila s českým prostředím, má na území České republiky povolen legální pobyt a nehodlá se vrátit do Ruska. Proti těmto jeho tvrzením stojí zjištění soudu druhého stupně v tom smyslu, že v posledních letech nikde nepracoval ani nepodnikal, a že pobyt na území České republiky mu byl opakovaně prodlužován pouze z důvodu tvrzené účasti jeho manželky na podnikatelských aktivitách společnosti G. T., s. r. o. Její uplatnění v této oblasti se však ukázalo pouze fiktivním. Uvedená společnost, v níž měla působit, totiž ve skutečnosti nevyvíjela žádnou podnikatelskou činnost, nikoho nezaměstnávala, nevykazovala žádný zisk a existovala pouze na papíře. V podstatě kryla nelegální aktivity ruské komunity v České republice. Jiný zdroj obživy rodiny obviněného, než z trestné činnosti, nebyl zjištěn. Navíc distribucí drog, pro niž byl v posuzované trestní věci odsouzen, ohrozil zdraví a život velkého počtu osob. Za dané situace nesplňuje on ani jeho manželka podmínky pro povolení trvalého pobytu na území České republiky. Jejich pobyt na zdejším území přitom nevyžaduje ani existence jejich rodinných vztahů. Naopak, prodlužování jejich zdejšího pobytu by mohlo přinést další ohrožení života a zdraví českých občanů. Nejenže tedy nic nevylučuje vyhoštění obviněného z území České republiky, ale toto je plně ve veřejném zájmu.

Aplikace ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) trestního zákona, jíž se obviněný dovolává, je kromě toho v jeho případě vyloučena i z formálních důvodů. Okolnosti v něm uvedené - povolení jeho dlouhodobého pobytu na území České republiky, jeho zdejší pracovní a sociální zázemí a rozpor uložení trestu vyhoštění se zájmem na spojování rodin - totiž musí být splněny současně. Obviněný však v České republice zjevně nemá žádné pracovní zázemí.

Závěr soudu druhého stupně o přípustnosti trestu vyhoštění a o splnění podmínek pro jeho uložení ve smyslu § 57 trestního zákona byl za těchto okolností zcela namístě. Námitky uplatněné obviněným M. N. v podaném dovolání, které jej zpochybňují, jsou zjevně neopodstatněné. To platí tím spíše, že obviněný – jak již bylo řečeno – primárně brojí proti skutkovým závěrům soudu druhého stupně, který je učinil na základě zmapování osobních a rodinných poměrů obviněného. Náležitě se přitom vypořádal též se všemi aspekty jeho obhajoby, kterou nyní obviněný zopakoval ve svém dovolání.

Z výše uvedeného je kromě toho zřejmé, že odchylný názor, než k jakému dospěl ve svém rozhodnutí soud druhého stupně, a to na otázku, zda je přípustné uložit obviněnému M. N. trest vyhoštění, by mohl Nejvyšší soud zaujmout jen na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů. K tomu ovšem Nejvyšší soud není oprávněn, neboť, jak bylo již podrobně vyloženo, v dovolacím řízení nelze přezkoumávat správnost hodnocení provedených důkazů ani skutkových závěrů, které z nich soudy obou nižších stupňů vyvodily.

Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu nebyl v posuzovaném případě naplněn, protože nedošlo k porušení žádného zákonného ustanovení o přípustnosti trestu vyhoštění. Odvolací soud proto nijak nepochybil, když uložil obviněnému tento trest. Námitky obviněného zpochybňující zákonnost jeho uložení byly za této situace shledány zjevně neopodstatněnými [§ 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu].

Celkově vzato dospěl Nejvyšší soud na podkladě všech zmíněných skutečností k závěru, že obviněný M. N. podal proti prvostupňovému rozsudku Městského soudu v Praze a proti odvolacímu rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, které v části vycházelo z námitek, jež se opíraly o jiné důvody, než jaké jsou uvedeny v § 265b trestního řádu, a ve zbytku nebylo shledáno opodstatněným. Jeho dovoláním proti rozhodnutí o vině nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Ve vztahu k uloženému trestu vyhoštění bylo jeho dovolání částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, ale tyto námitky nemohly z výše uvedených důvodů věcně obstát. Dovolání obviněného proto Nejvyšší soud odmítl, a to v části směřující proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu a v části směřující proti výroku o trestu vyhoštění rozsudku soudu druhého stupně podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že plně odpovídající požadavkům vymezeným v ustanovení § 265f odst. 1 trestního řádu není podané dovolání ani ve specifikaci návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. Tento návrh totiž není zcela vyčerpávající, neboť nevyjadřuje co by mělo být ve věci učiněno po požadovaném zrušení rozsudků soudů obou stupňů. Jelikož však nejde o úplnou absenci návrhu na rozhodnutí a s přihlédnutím k dalším vadám podaného dovolání, jež ve svých důsledcích vedly s ohledem na výše rozvedené skutečnosti k jeho odmítnutí bez jeho věcného přezkumu, Nejvyšší soud nepovažoval korekci tohoto dílčího pochybení dovolatele za nezbytnou.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 21. května 2004

Předseda senátu

JUDr. Stanislav Rizman

Vyhotovil:

JUDr. Alexander Sotolář

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru