Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 53/2021Usnesení NS ze dne 28.01.2021

HeslaNedbalost nevědomá
Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
Neposkytnutí pomoci
Příčinná souvislost
Souběh (konkurence) trestných činů
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.53.2021.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 283 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku

§ 150 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

11 Tdo 53/2021-811

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2021 o dovolání obviněného M. N., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2020, sp. zn. 11 To 48/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 53 T 1/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. N. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 17. 2. 2020, sp. zn. 53 T 1/2019, byl obviněný M. N. uznán vinným jednak přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem 1)] a jednak přečinem neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem 2)]. Za to byl odsouzen podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 84 tr. zákoníku ve spojení s § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a to za současného vyslovení dohledu. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému současně uložena přiměřená povinnost zdržet se ve zkušební době podmíněného odsouzení jakéhokoli užívání omamných a psychotropních látek a podrobit se kontrolám probačního úředníka na přítomnost těchto látek v těle. Podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest propadnutí věci v podobě plastového samouzavíratelného sáčku se zbytky bílé krystalické látky s obsahem metamfetaminu a sacharózy. Stran Vojenskou zdravotní pojišťovnou České republiky uplatněného nároku na náhradu škody byla jmenovaná poškozená podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:

1) obviněný M. N. sám

dne 14. 7. 2017 kolem 9:00 hod. v XY na ubytovně v XY v pokoji č. XY, po předchozí vzájemné domluvě prostřednictvím sociální sítě Facebook, nabídl za zaslání erotických snímků a následně poskytnul Z. S., nar. XY, blíže nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin zv. pervitin, zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a uvedené v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ve smyslu ust. § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, kterou jí položil v plastovém samouzavíratelném sáčku na stolek, z něhož si poškozená nezjištěné množství odsypala a na místě intranazálně aplikovala,

2) obviněný M. N. společně s obviněným J. M.

dne 14. 7. 2017 v XY na zahradě před ubytovnou v XY, kam přišel M. N. s poškozenou Z. S. po aplikaci pervitinu, společně konzumovali pivo v altánu, přičemž v řádech několika desítek minut po aplikaci pervitinu kolem 10:00 hod., když se po jednom loku piva Z. S. udělalo nevolno, padala, stěžovala si na necitlivost ruky a obličeje, opakovaně zvracela, ztrácela vědomí, oba obvinění pouze z obavy, že budou vyhozeni z ubytovny, aniž by přivolali lékařskou pomoc či zajistili její převoz do nemocnice, poškozenou odnesli zpět na ubytovnu do pokoje obviněného J. M. s tím, že se ze svého stavu vyspí, přičemž cestou ze zahrady jim poškozená opakovaně spadla na zem a utrpěla povrchní poranění obličeje, trupu, horních i dolních končetin a ačkoliv se její stav nezlepšoval, nadále nekomunikovala, nereagovala na vnější podněty, nepřijímala tekutiny ani potravu, neboť v důsledku intoxikace pervitinem u ní došlo ke vzniku rozsáhlého krvácení do tkáně mozku v temenní oblasti vlevo s provalením krvácení do komorového systému mozku a rozvojem otoku mozku, s čímž souvisí její následné částečné ochrnutí pravé horní končetiny, částečné ochrnutí pravé dolní končetiny, vznik lehkého kognitivního deficitu s lehkou poruchou řeči, velmi lehkým oslabením pracovní zrakové paměti a zpomalením psychomotorického tempa v případech, kdy je třeba více motorická komponenta, obvinění jí pouze vyprali oblečení, přenesli na pokoj obviněného M. N. a lékařskou pomoc jí M. N. přivolal až dne 15. 7. 2017, když ve 20:59 hod. zavolal přes linku 155 zdravotnickou záchrannou službu.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v neprospěch obviněného M. N. odvolání, a to výhradně proti výrokům o vině a trestu ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 1). Z podnětu tohoto řádného opravného prostředku následně Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 19. 10. 2020, sp. zn. 11 To 48/2020, napadený rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) ohledně osoby obviněného M. N., dále v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu jmenovaného obviněného nově uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tento zvlášť závažný zločin a za přečin popsaný pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku krajského soudu, který zůstal zrušením nedotčen, kvalifikovaný jako neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku, jej podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně vrchní soud podle § 228 odst. 1 tr. řádu rozhodl o povinnosti obviněného M. N. uhradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky majetkovou škodu ve výši 1.069.289 Kč. Naopak v ostatních částech, zejména ve výroku o vině jednáním popsaným pod bodem 2), zůstal napadený rozsudek krajského soudu nedotčen.

4. Podle skutkových závěrů odvolacího soudu se obviněný M. N. trestné činnosti popsané pod bodem 1) dopustil tím, že:

dne 14. 7. 2017 kolem 09:00 hod. v XY, na ubytovně v ulici XY, v pokoji č. XY, po předchozí vzájemné domluvě prostřednictvím sociální sítě Facebook, za poskytnutí erotických snímků nabídnul a poskytnul poškozené Z. S., nyní Ch., nar. XY, blíže nezjištěné množství psychotropní látky metemfetaminu, kterou si obviněný obstaral od neztotožněné osoby, kdy poškozená si tuto látku aplikovala intranazálně a v důsledku intoxikace metamfetaminem u ní došlo ke vzniku postupného krvácení do tkáně mozku v temenní oblasti vlevo s následným provalením krvácení do komorového systému mozku s rozvojem otoku mozku, tedy stavu prakticky neslučitelném se životem, po úspěšně provedeném neurochirurgickém operačním ošetření mozku dne 16. 7. 2017 v Krajské nemocnici XY poškozená do současné doby trpí částečným ochrnutím pravé horní končetiny, částečným ochrnutím pravé dolní končetiny, lehkým kognitivním deficitem s lehkou poruchou řeči, velmi lehkým oslabením pracovní zrakové paměti a zpomalením psychomotorického tempa v případech, kdy je třeba více motorická komponenta, jejichž úplnou úpravu lze považovat za velmi nepravděpodobnou,

přičemž obviněnému jako uživateli metamfetaminu byly známy účinky psychotropní látky metamfetaminu na lidský organismus, s ohledem na své předchozí zkušenosti s touto drogou musel vědět, že po požití metamfetaminu může poškozené způsobit těžkou újmu na zdraví, přesto jí metamfetamin za účelem požití poskytnul a zcela bezdůvodně předpokládal, že jeho užití u poškozené žádné zdravotní důsledky mít nebude,

a popsaného jednání se obviněný M. N. dopustil přesto, že metamfetamin je psychotropní látkou podle seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 47/1965 Sb.) a jako tato látka je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného na základě § 44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a že k nakládání s takovou látkou neměl příslušné povolení Ministerstva zdravotnictví České republiky ve smyslu § 4 a § 8 zák. č. 167/1998 Sb.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti výše citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. N. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to do všech jeho výroků, tedy odsuzujícího výroku o vině jednáním popsaným pod bodem 1), výroku o trestu a výroku o povinnosti k náhradě škody, včetně navazujícího rozsudku nalézacího soudu v rozsahu odsuzujícího výroku o vině jednáním popsaným pod bodem 2). V rámci tohoto mimořádného opravného prostředku uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu dle jeho mínění spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení věci. Obviněný současně již v úvodu svého podání uvádí, že podané dovolání se opírá rovněž o zvláštní dovolací důvod ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky, jímž je porušení jeho ústavně zaručených práv. V této souvislosti dovolatel odkazuje zejména na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04.

6. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný M. N. namítá, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podle § 283 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť mezi jednáním, k němuž se doznal a jež naplňuje znaky přečinu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, a vznikem těžké újmy na zdraví poškozené Z. Ch. (dříve S.) není dána příčinná souvislost, neboť takovýto následek svým jednáním nezpůsobil. Odvolací soud přitom svůj právní závěr o naplnění znaků zvlášť závažného zločinu podle § 283 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku podle obviněného odůvodnil odkazem na nepřiléhavou a překonanou judikaturu Nejvyššího soudu. Dovolatel se naopak ztotožňuje s právním hodnocením žalovaného jednání učiněným soudem prvního stupně, v návaznosti na což obsáhle cituje právní závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 744/2017, jež dle jeho mínění řeší skutkově obdobnou věc. Obviněný v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že v nyní posuzované trestní věci poškozenou nikterak nenutil k užití metamfetaminu, sám jí tuto látku neaplikoval, neurčil jí množství, které by měla užít ani způsob jeho aplikace, přičemž mu bylo známo, že Z. Ch. takovouto látku neužívá poprvé. Bylo tedy zcela na vůli jmenované, zda si metamfetamin aplikuje, v jakém množství a jakým způsobem. Pakliže bylo zjištěno, že těžká újma na zdraví byla u Z. Ch. způsobena intoxikací metamfetaminem, způsobila si ji tato osoba sama vlastním jednáním s plným vědomím rizika spojeného s aplikací této látky, pročež sám nemůže být činěn odpovědným za způsobený následek, zatímco aktivní jednání poškozené by bylo zcela upozaděno.

7. V další části podaného dovolání obviněný namítá, že byl postupem odvolacího soudu zkrácen na svém právu podat ve věci odvolání, resp. na svém právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto výhradu obviněný vztahuje především k výroku o náhradě škody, když poškozená byla soudem prvního stupně odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, a to z důvodu právní kvalifikace jednání popsaného pod bodem 1) ze strany nalézacího soudu, pročež tak neměl možnost se řádně bránit proti prvnímu nepříznivému výroku o náhradě škody, který byl vynesen až odvolacím soudem. Vrchní soud přitom výrok nalézacího soudu o náhradě škody zrušil a sám rozhodl tak, že obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené pojišťovně náhradu škody v příslušné výši, aniž by se jakkoli vypořádal se závěrem soudu prvního stupně o nutnosti zjistit výši spoluzavinění osob zúčastněných na daném případu. Odvolací soud tak dle obviněného postupoval v rozporu s § 55 zákona č. 48/1997 Sb., čímž naplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ježto příslušná zdravotní pojišťovna má vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci. Dovolatel tedy považuje výrok o náhradě škody za nesprávný, jakož i nedostatečně odůvodněný, což jej činí nepřezkoumatelným v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud měl dle obviněného správně zhodnotit míru spoluzavinění jeho osoby, jakož i spoluobviněného J. M. a Z. Ch., což neučinil. Navíc by takové rozhodnutí vyžadovalo provedení rozsáhlého dokazování, což by ovšem dle dovolatele náleželo provést soudu prvního stupně, či spíše soudu civilnímu. V této souvislosti přitom obviněný odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 46/79, dle kterého je na místě, aby dovolací soud za situace, kdy by bylo třeba doplnit dokazování toliko za účelem uložení povinnosti obviněnému nahradit způsobenou škodu, věc soudu prvního stupně nevracel, nýbrž poškozeného s jeho nárokem odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

8. Dovolatel dále poukazuje na skutečnost, a to pro případ, kdy by dovolací soud shledal naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve smyslu způsobení těžké újmy na zdraví podle § 283 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, že je za daného stavu vyloučen souběh s trestným činem neposkytnutí pomoci ve smyslu § 150 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková podstata způsobení těžké újmy na zdraví nedovolenou výrobou a jiným nakládáním s omamnými a psychotropními látkami a s jedy je totiž dle obviněného de facto speciální skutkovou podstatou k základní skutkové podstatě trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti ve smyslu § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Souběh trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti ve smyslu § 147 odst. 1 tr. zákoníku s trestným činem neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku je přitom vyloučen, neboť neposkytnutí pomoci je již samo o sobě obsaženo ve skutkové podstatě způsobení těžké újmy na zdraví, byť z nedbalosti. Odvolací soud tedy nerozhodl správně o vině dovolatele, pokud jej shledal vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoli je jejich souběh vyloučen.

9. Na základě výše uvedeného proto obviněný závěrem podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a uznal jej vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 238 odst. 1 tr. zákoníku (správně má být uvedeno „podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku“) a ve spojení s přečinem neposkytnutí pomoci jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v přiměřené délce trvání za současného podmíněného odkladu jeho výkonu na přiměřeně dlouhou zkušební dobu. Současně obviněný navrhl, aby dovolací soud odkázal poškozenou s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, eventuálně aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se i přes řádně zaslané dovolání obviněného k jeho obsahu ve stanovené lhůtě nikterak věcně nevyjádřil.

III.

Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.

12. Po prostudování dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV.

Důvodnost dovolání

13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

14. V souvislosti s obviněným uplatněným dovolacím důvodem Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl nalézacím soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

15. Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, tedy neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.

16. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jež je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jež byl obviněnému přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.

17. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

18. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jím uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání. Po prostudování obsahu dovolání a připojeného spisového materiálu přitom Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněným M. N. uplatněné dovolací námitky sice v převážné míře jím označenému dovolacímu důvodu odpovídají, nicméně jsou zcela zjevně neopodstatněné.

V.

Vlastní rozbor věci

19. Obviněný M. N. v rámci podaného dovolání opětovně namítá, že skutek popsaný ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu pod bodem 1) postrádá obligatorní náležitosti trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jelikož vrchní soud nesprávně posoudil existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a škodu na zdraví poškozené Z. Ch. (dříve S.) a tedy i splnění subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k naplnění zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku v podobě způsobení činem uvedeným v odstavci 1 těžké újmy na zdraví. Obviněný ve svém dovolání konkrétně opakuje svoji obhajobu užitou již v předchozích fázích trestního řízení, dle které neměl žádný úmysl poškozené jakkoli ublížit, byly mu známy toliko obecné účinky pervitinu na lidský organismus, přičemž nikdy nebyl přítomen následkům, které nastaly u poškozené. Byla to sama poškozená, o níž bylo obviněnému známo, že je uživatelkou drog, kdo se rozhodl aplikovat si dané množství pervitinu s tím, že na jeho přímý dotaz, zda je takové množství přiměřené a zda to zvládne, odvětila, ať si nedělá starosti, že to zná, neboť její otec byl vařič.

20. Pokud však obviněný své závěry o absenci přímé příčinné souvislosti mezi svým jednáním v podobě nabídky a následného poskytnutí pervitinu poškozené Z. Ch. (dříve S.) a následkem v podobě těžké újmy na zdraví, jež byla u této poškozené diagnostikována, opírá zejména o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 744/2017 s tím, že poškozenou sám k užití pervitinu nikterak nenutil, danou látku ji sám neaplikoval a ani ji neurčil množství či způsob její aplikace, když bylo naopak zcela na vůli jmenované zda, v jakém množství a jakým způsobem si metamfetamin aplikuje, tzn. že si těžkou újmu na zdraví vyvolanou intoxikací metamfetaminem poškozená způsobila sama vlastním jednáním s plným vědomím o riziku aplikace této látky, je třeba takovouto konstrukci kategoricky odmítnout jako nepřiléhavou vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem daného případu, jak to ostatně správně učinil i soud odvolací. Obviněným výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 744/2017, o které se ve své dovolací argumentaci opakovaně opírá, totiž dopadalo na řešení zcela odlišného skutkového děje, než je tomu v případě obviněného v nyní posuzované věci.

21. Jak správně poukázal vrchní soud v bodě 28. odůvodnění svého rozsudku, ve věci řešené usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 744/2017, se jednalo o situaci, kdy dva obvinění na základě předchozí výslovné žádosti poškozené této prodali čtyři kusy tablety obsahující účinnou látku PMMA, načež poškozená minimálně jednu (ale spíše dvě) z tablet nedlouho po zakoupení požila, v důsledku čehož u ní došlo k intoxikaci organismu látkou PMMA a způsobení těžké újmy na zdraví. V trestní věci vedené pod sp. zn. 11 Tdo 744/2017 však bylo z hlediska dovození trestní odpovědnosti obviněných za způsobení těžké újmy na zdraví poškozené rozhodující, že zavinění nepokrývalo celou příčinnou souvislost mezi jednáním obviněných a těžším následkem, neboť ze skutkových zjištění vyplynulo, že obvinění poškozené předali jim dostupnou informaci, že má užít pouze polovinu tablety, přičemž tato informace byla pravděpodobně relevantní a dostačující. Obvinění navíc poškozené tablety předali, aniž by měli kontrolu nad tím, kterak s nimi naloží. Pokud by se tedy poškozená pokynem obviněných řídila, a nepožila by de facto čtyřnásobnou dávku oproti doporučované, ke vzniku těžšího následku by dle závěrů Nejvyššího soudu (prezentovaných v citovaném usnesení sp. zn. 11 Tdo 744/2017) nejspíš nedošlo, na což lze dle soudu usuzovat na základě výpovědi svědků, kteří předmětnou drogu také požili. Poškozená přitom byla v dané době dospělou plně svéprávnou osobou, přičemž ze skutkových okolností nevyplynulo žádné zjištění v tom smyslu, že by v době převzetí tablet byla její psychika již nějakou jinou látkou ovlivněna do té míry, aby obvinění měli a mohli mít pochybnost o tom, že je schopna se jejich pokynem řídit.

22. Naproti tomu v nyní posuzované věci ze skutkových okolností jasně vyplynulo, že ačkoli obviněný M. N. sám poškozené Z. Ch. (dříve S.) metamfetamin, který nebyl silnější, než je v takových případech obvyklé, neaplikoval, k jejímu užití ji nikterak nenutil, neurčil ji konkrétní množství látky, které si má sama vzít ani způsob její aplikace, přičemž mu bylo známo, že poškozená tuto látku užívá a má s ní zkušenosti, tzn. že není prvokonzumentkou, nelze pominout vyjádření samotného obviněného v tom smyslu, že poté, co si poškozená ze sáčku ležícího na stole před televizí sama odsypala určité množství jím opatřeného pervitinu, si sám říkal, jestli to dá, neboť se mu toho zdálo celkem dost, načež se jí ještě před požitím pervitinu zeptal, jestli to dá, na což mu odvětila, že ano, v pohodě, že byl její táta vařič. Již z tohoto vyjádření obviněného je tak zřejmá jeho jednoznačná obava z celkového množství pervitinu, které si poškozená za jeho bezprostřední přítomnosti sama připravila (resp. z jeho užití v jedné dávce), neboť dané množství se mu jako osobě mající osobní zkušenosti s užíváním omamných látek, včetně pervitinu, zdálo celkem velké. Obviněný se i přes tyto své pochybnosti o tom, zda poškozená dané množství pervitinu zvládne, zcela spokojil s jejím kladným vyjádřením (ujištěním) s tím, že její otec byl tzv. vařič, byť s přihlédnutím ke všem okolnostem a svým poměrům (tedy při vynaložení nezbytné, u něho důvodně očekávatelné míry opatrnosti) měl a mohl způsobení těžšího následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozené předpokládat ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V tomto ohledu tak vrchní soud zcela správně dovodil, že byť obviněný nebyl se způsobením výše uvedeného těžšího následku uvedeného § 283 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku srozuměn, měl nejen povinnost, ale také možnost předvídat, že u poškozené může v důsledku aplikace metamfetaminu, který jí poskytl, nastat vážná porucha zdraví. Za tohoto stavu tak nelze závěrům odvolacího soudu, že ze všech zjištěných skutkových okolností obviněný měl a mohl tím spíše vědět, že může způsobit těžší následek předpokládaný v § 283 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ničeho vytknout, neboť s přihlédnutím ke svým subjektivním poměrům a všem objektivně existujícím okolnostem činu měl nejen povinnost, ale současně i možnost daný škodlivý následek svého jednání v podobě poskytnutí pervitinu osobě poškozené Z. Ch. (dříve S.) předvídat, tedy být si ho vědom. Za dané situace je totiž trestní odpovědnost obviněného za způsobení (zavinění) těžšího následku z nevědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku dána v důsledku nezachování povinné (potřebné) míry opatrnosti, a to i přesto, že si takového následku ve skutečnosti ani nebyl vědom ani ho nezamýšlel, nicméně jeho způsobení měl a mohl předvídat.

23. Jako zcela neopodstatněné je třeba odmítnout rovněž tvrzení obviněného v tom smyslu, že se závěry odvolacího soudu stran dovození odpovědnosti jeho osoby za způsobení těžšího následku uvedeného v § 283 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku opírají o odkaz na nepřiléhavou a překonanou judikaturu Nejvyššího soudu, neboť vrchním soudem citovaná usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1060/2019, sp. zn. 4 Tdo 1357/2012 a sp. zn. 6 Tdo 1006/2012 řeší (na rozdíl od obviněným odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 744/2017) skutkově obdobné situace, ve kterých byla dovozena přímá příčinná souvislost mezi poskytnutím návykové látky jednotlivými obviněnými osobám poškozených a způsobením těžšího následku v podobě těžké újmy na zdraví, popř. smrti poškozených. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1357/2012, si obviněný jako dlouholetý uživatel drog znalý drogového prostředí musel být vědom toho, že za určitých okolností může být každá dávka drogy pro uživatele smrtelná, tzn. že není pochyb o tom, že každý prodejce drog zcela vědomě riskuje, že jím prodaná droga může jinému člověku po aplikaci přivodit smrt. Mínění obviněného, že nemohl vědět, jaké účinky může předmětná droga (v tomto případě heroin) vyvolat na organismus poškozeného, je přitom z hlediska naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu (tj. zvlášť závažného zločinu podle § 283 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku) zcela bezpředmětná. V trestní věci řešené usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1060/2019, pak bylo shledáno zavinění ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku za situace, kdy obviněná poškozenému poskytla v nezjištěném množství látku Gama-butyrolakton (GBL), jíž poškozený perorálně požil, v důsledku čehož u něho došlo k srdeční a dechové nedostatečnosti při těžké otravě látkou GBL a následně i k jeho smrti.

24. Z judikatorních důvodů za zcela přiléhavé je přitom třeba označit vrchním soudem správně citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1006/2012, jímž byla řešena situace velmi podobná nyní posuzovanému případu, přičemž k otázce zavinění ve vztahu k těžšímu následku (smrti poškozené) bylo Nejvyšším soudem zcela jasně zdůrazněno, že za situace, kdy obviněný sám byl konzumentem drog, s účinky pervitinu na lidský organismus by velice dobře seznámen a již několikrát byl přítomen velmi špatným stavům po aplikaci pervitinu, přičemž o něm bylo známo, že jím prodávaný pervitin je velice dobré kvality, je třeba existenci zavinění ve formě vědomé nedbalosti ve vztahu k těžšímu následku (ke smrti) spatřovat v tom, si poškozená aplikovala dávku pervitinu v jeho přítomnosti (nitrožilně). Tím, že v době, kdy u něho poškozená pobývala a aplikovala si pervitin nitrožilně, měl svoji dávku pervitinu (rozpuštěnou ve vodě) umístěnu na viditelném místě (na stole), umožnil tím poškozené přístup k další dávce drogy. Dle závěrů Nejvyššího soudu přitom bylo naprosto předvídatelné, že osoba, která je závislá na drogách, pokud jí obviněný umožní přístup k další dávce, tohoto využije, neboť sám dobře znal návyky a chování konzumentů drog. Jelikož tak byl v dané věci příčinný průběh mezi podáním drogy a následkem z hlediska obviněného předvídatelný, bylo třeba mu ve smyslu § 6 písm. a) tr. zákona [od 1. 1. 2010 ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] přičítat zavinění k těžšímu následku.

25. Zpochybňuje-li obviněný svoji odpovědnost za způsobení těžšího následku ve smyslu § 283 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, pak je třeba připomenout, že v nyní posuzované věci z výsledků provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že poškozená Z. Ch. (dříve S.), jíž obviněný po jejich předchozí vzájemné dohodě poskytl blíže nezjištěné množství pervitinu, utrpěla v důsledku aplikace této psychotropní látky intoxikaci metamfetaminem, načež u ní došlo k s tímto stavem spojenému krvácení do komorového systému mozku s rozvojem otoku mozku, tedy ke stavu prakticky neslučitelnému se životem. Pouze díky úspěšně provedenému neurochirurgickému operačnímu ošetření mozku u poškozené nedošlo ke smrti, nýbrž „toliko“ ke vzniku těžké újmy na zdraví popsané ve výrokové části dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Otázce příčinného vztahu jednání obviněného pro vznik těžšího následku v podobě těžké újmy na zdraví za situace, kdy se na vzniku tohoto následku mohly spolupodílet i další okolnosti, se přitom obsáhle věnoval již odvolací soud zejména v bodě 38. odůvodnění svého rozsudku, pročež lze na jeho úvahy jako zcela správné, odpovídající nejen pravidlům formální logicky, ale i hmotněprávním východiskům plně odkázat.

26. Na straně obviněného pak byla vedle samotné příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem těžšího následku shledána i trestním zákoníkem vyžadovaná forma zavinění, když podle § 17 písm. a) tr. zákoníku ke způsobení těžšího následku jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby stačí toliko nedbalostní zavinění. V nyní posuzované věci byl přitom z výsledků provedeného dokazování odvolacím soudem vyvozen zcela správný závěr (odpovídající výše uvedené argumentaci), že obviněný M. N. ve vztahu ke způsobenému těžšímu následku jednal nejméně ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Opírá-li vrchní soud tento svůj závěr o skutečnost, že obviněný poškozené nabídl metamfetamin (patřící mezi tvrdé drogy s poměrně silným účinkem) tím způsobem, že jej za přítomnosti poškozené položil v igelitovém sáčku na stůl ve svém pokoji na ubytovně, načež si sama poškozená za jeho přítomnosti z tohoto sáčku odsypala blíže nezjištěné množství této látky, kterou si po jejím rozdrcení aplikovala intranazálně, přičemž si sám měl a mohl uvědomit, že aplikace pervitinu může u poškozené, o níž mu bylo známo, že je konzumentkou drog, vyvolat předávkování danou psychotropní látkou, tzn. že si měl a mohl tím spíše dovodit, že aplikace metamfetaminu je způsobilá nepříznivě ovlivnit její zdravotní stav do takové míry, že jí může způsobit vážnou poruchu zdraví, nelze hovořit o jakémkoli rozporu mezi takto učiněným skutkovým závěrem na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé. V tomto směru Nejvyšší soud znovu připomíná vyjádření samotného obviněného, jež opakovaně učinil v rámci svého výslechu v jednotlivých fázích trestního stíhání, dle kterého poté, co si sama poškozená z jím opatřeného sáčku s pervitinem za jeho přítomnosti odsypala přesně nezjištěné množství této látky, se jí ještě před aplikací pervitinu výslovně zeptal, jestli to tzv. dá, neboť se mu zdálo, že si toho poškozená připravila celkem dost, na což mu tato odpověděla, že v pohodě, že její táta byl vařič. Pokud se tedy obviněný o danou situaci již dále nezajímal a spokojil se toliko s kladnou odpovědí poškozené, byť sám měl jako zkušený konzument této psychotropní látky (řazené mezi tzv. tvrdé drogy, s jejímiž poměrně silnými účinky byl obeznámen) pochybnost o celkovém množství drogy, jíž si poškozená z jím opatřeného metamfetaminu v rámci jedné dávky sama připravila a následně i za jeho přítomnosti intranazálně aplikovala, lze v kontextu všech výše uvedených okolností daného případu a osobních poměrů obviněného u něho dovodit absenci nezbytné míry opatrnosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, která však byla z jeho strany s přihlédnutím ke všem zjištěným faktorům reálně očekávatelná.

27. Rovněž další z obviněným vznesených dovolacích námitek, dle které je za situace, kdy budou soudem shledány za naplněné znaky kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve smyslu způsobení těžké újmy na zdraví, vyloučen souběh s přečinem neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba odmítnout jako zcela neopodstatněnou, neboť zákonné znaky těchto trestných činů obviněný naplnil dvěma vzájemně jasně oddělenými jednáními, jež tak představují dva samostatné skutky (byť na sebe vzájemně bezprostředně navazující), nikoli jedním jednáním. Za tohoto stavu se tedy jedná o souběh trestných činů vícečinný a nikoli jednočinný, pročež v užité právní kvalifikaci daných skutků nelze spatřovat jakékoli překážky z důvodu eventuální faktické konzumpce těchto skutkových podstat, ježto v případě vícečinného souběhu se každý skutek posuzuje z hlediska trestnosti činu ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku samostatně. Ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 1) výrokové části dovoláním dotčeného rozsudku vrchního soudu byl obviněný postižen za neoprávněné poskytnutí psychotropní látky osobě poškozené Z. Ch. (dříve S.), jejíž užití u ní vedlo ke způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku, jíž se rozumí mimo jiné ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [písm. b)], ochromění údu [písm. c)], poškození důležitého orgánu [písm. e)] či delší dobu trvající porucha zdraví [písm. i)]. Naproti tomu v případě jednání popsaného pod bodem 2) výrokové části rozsudku krajského soudu byl obviněný postižen za neposkytnutí pomoci osobě poškozené Z. Ch., která jevila v důsledku intoxikace metamfetaminem, který jí dříve poskytl, známky vážné poruchy zdraví, ačkoli jí potřebnou pomoc mohl bez vyvolání nebezpečí pro svoji osobu fakticky poskytnout. V obou případech je tak postiženo jiné jednání obviněného, byť skutek popsaný pod bodem 2) přímo navazuje na skutek popsaný pod bodem 1), resp. z něho vychází, pročež není jejich souběh jakkoli vyloučen.

28. Ve vztahu k výše uvedené dovolací námitce obviněného mířící jak proti výroku o vině jednáním popsaným pod bodem 1) výrokové části rozsudku odvolacího soudu, tak proti výroku o vině jednáním popsaným pod bodem 2) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, je přitom třeba připomenout, že podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout toliko pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Výrok o vině jednáním popsaným pod bodem 2), ve kterém je spatřován přečin neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku, však s ohledem na absenci odvolání obviněného, jakož i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci [která podala odvolání v neprospěch obviněného N. výhradně proti výroku o vině pod bodem 1) a celému výroku o trestu rozsudku krajského soudu] nabyl právní moci již v rámci nalézacího řízení, tedy přímo v rámci rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 17. 2. 2020, sp. zn. 53 T 1/2019, a nikoli až ve spojení s dovoláním napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2020, sp. zn. 11 To 48/2020, jímž zůstal tento výrok o vině jednáním popsaným pod bodem 2) zcela nedotčen. Pokud tedy obviněný M. N. svým dovoláním brojí rovněž proti výroku o vině jednáním popsaným pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, nelze než jím popsaný mimořádný opravný prostředek v této části označit za nepřípustný, neboť je v přímém rozporu podmínkami obligatorně upravenými v § 265a odst. 1 tr. řádu pro tento typ mimořádného opravného prostředku.

29. Za lichou je třeba označit i poslední z obviněným uplatněných dovolacích námitek směřující vůči výroku odvolacího soudu o povinnosti k náhradě škody s tím, že daný výrok, údajně odporující § 55 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, je nejen nesprávný, ale též nedostatečně odůvodněný. Namítá-li obviněný, že neměl možnost se řádně bránit proti prvnímu nepříznivému výroku o náhradě škody, a to s ohledem na skutečnost, že o jeho povinnosti k náhradě škody bylo rozhodnuto až rozsudkem odvolacího soudu, neboť soud prvního stupně poškozenou zdravotní pojišťovnu s jejím nárokem na náhradu škody zcela odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, je třeba konstatovat, že daná změna adhezního výroku nemohla být pro obviněného nikterak překvapující a neočekávatelná, a to zejména s přihlédnutím k obsahovému zaměření státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Státní zástupkyně totiž tímto řádným opravným prostředkem, podaným výhradně v neprospěch osoby obviněného M. N., brojila proti výroku o vině jednáním popsaným pod bodem 1) a celému výroku o trest rozsudku krajského soudu. Podle § 254 odst. 3 tr. řádu přitom platí, že podá-li oprávněná osoba odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, a to bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání. Za další výrok mající svůj podklad ve výroku o vině je třeba vždy považovat mimo jiné i výrok o náhradě škody učiněný ve smyslu § 228 či § 229 tr. řádu, jedná-li se o majetkovou škodu, nemajetkovou újmu či na úkor poškozeného získané bezdůvodné obohacení, pakliže byl takovýto škodlivý následek způsoben jednáním, jehož se dotýká odvoláním napadený výrok o vině, což byl i případ obviněného M. N. a výroku o vině jednáním popsaným pod bodem 1) rozsudku odvolacího soudu.

30. Namítá-li obviněný ve vztahu k výroku o náhradě škody mimo jiné i jeho nedostatečné odůvodnění, pak Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu § 265a odst. 4 tr. řádu nelze napadat toliko odůvodnění dovoláním dotčeného rozhodnutí. Z obsahu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2020, sp. zn. 11 To 48/2020 (zejména bodů 57. až 60.) je přitom zřejmé, že odvolací soud věnoval odůvodnění adhezního výroku náležitou pozornost, a to včetně otázky dovození příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného M. N. a škodou způsobenou na majetku poškozené Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky v důsledku úhrady nákladů vynaložených na zdravotní péči, jež byla poskytnuta osobě poškozené Z. Ch. (dříve S.). Opírá-li odvolací soud své rozhodnutí o povinnosti obviněného k náhradě majetkové škody způsobené poškozené zdravotní pojišťovně o závěr, že s přihlédnutím k okolnostem činu a svým osobním poměrům měl nejen povinnost, ale také možnost předvídat, že u poškozené Z. Ch. může v důsledku aplikace metamfetaminu, který jí poskytl, nastat vážná porucha zdraví, tzn. že z pohledu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku mohl a měl vědět, že může způsobit těžší následek uvedený v § 283 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, který také u jmenované poškozené fakticky nastal, pročež má zdravotní pojišťovna podle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. vůči jeho osobě právo na náhradu nákladů vynaložených na služby hrazené z veřejného zdravotního pojištění, nelze tomuto závěru ničeho vytknout, neboť plně odpovídá skutkovým okolnostem, jež byly zjištěny na základě řádně provedeného dokazování. Byla-li podstatou této dovolací námitky obviněného toliko snaha o zpochybnění rozsahu a kvality dokazování zaměřeného na otázku náhrady škody, nezbývá než připomenout, že námitky skutkové či procesní povahy jsou v rámci dovolacího řízení před Nejvyšším soudem zcela irelevantní. Dovolání totiž ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu představuje mimořádný opravný prostředek, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.

31. S ohledem na shora uvedené tak Nejvyšší soud v napadeném rozsudku odvolacího soudu, popř. v jeho postupu v rámci řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, včetně jeho práva na spravedlivý proces.

VI.

Závěr

32. V souvislosti s dovolatelem přednesenou argumentací je třeba zdůraznit, že obviněný M. N. převážnou část svých dovolacích námitek uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi již řádně vypořádal odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku. Ten se přitom v přezkoumávané věci nezpronevěřil přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbal o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. K tomu lze jen doplnit, že obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu. Volné uvážení však nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15).

33. Nejvyšší soud tak po provedeném přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci dovolání obviněného M. N. nedošlo, ve smyslu jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, k porušení zákona, pročež bylo toto dovolání v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. řádu).

V Brně dne 28. 1. 2021

JUDr. Tomáš Durdík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru