Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 470/2020Usnesení NS ze dne 20.05.2020

HeslaDůvody dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.470.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

11 Tdo 470/2020-1049

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2020 o dovolání obviněného L. D., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 2 To 99/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 1/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. D. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 32 T 1/2019, byl obviněný L. D. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, za který byl podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále odsouzen k trestu propadnutí části majetku, a to finanční hotovosti ve výši 1.108.700 Kč. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest propadnutí věci, blíže specifikovaných na str. 2 a 3 výroku rozsudku. Podle § 102a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku bylo právnické osobě T. IČO XY, se sídlem park XY, XY uloženo zabrání části majetku, a to nemovitostí – pozemku parcelní číslo XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY v části obce XY pozemku parcelní číslo XY, jehož součástí je stavba garáže bez č. p./č. e., a pozemku parcelní číslo XY, zapsaných v katastru nemovitostí vedeného u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví XY, pro katastrální území XY, obec XY, část obce XY.

2. Stalo se tak na podkladě skutkového zjištění, že:

nejméně v období od blíže nezjištěného dne roku 2015 do okamžiku svého zadržení dne 11. 4. 2018 na území České republiky, zejména v Moravskoslezském kraji, na různých místech v katastru obce Karviná, se záměrem získat co nejvyšší majetkový prospěch z této činnosti, srozuměn s tím, že v České republice není možno bez příslušného zákonného povolení volně nakládat s návykovou látkou metamfetamin, zvanou pervitin, využitelnou pro toxikomanii, ani s ní dále obchodovat, vědom si skutečnosti, že příslušným zákonným povolením k zacházení s návykovými látkami ve smyslu ustanovení § 4 a § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, nedisponuje, průběžně z nezjištěného zdroje a nezjištěným způsobem opatřoval a pro účely dalšího prodeje odběratelům přechovával drogu metamfetamin, v řádových množstvích stovek gramů s vědomím, že se jedná o návykovou látku negativně ovlivňující lidský organismus, v místech která na území města Karviné aktuálně obýval, nebo užíval pro svou potřebu, zejména v bytě na adrese XY, XY č. XY, na adrese XY, M., XY č. XY a od měsíce srpna 2017 na adrese XY, XY č. XY, nebo v prostorách L. baru v XY, kterou pak výhradně za účelem vlastního obohacení prodával zejména níže jmenovaným osobám v níže uvedeném rozsahu:

R. Č., nar. XY, v období 6 měsíců v roce 2015 minimálně 50 gramů, zpravidla v množství od 3 do 5 gramů v jednotlivém případě, za sjednanou cenu 1.000 Kč za 1 gram, tedy za celkovou minimální částku 50.000 Kč,

I. A., nar. XY, v období od léta roku 2015 do měsíce prosince 2017 minimálně 1150 gramů v množství od 3 do 200 gramů v jednotlivém případě, z toho v jednom případě 200 gramů za sjednanou cenu 570 Kč za 1 gram, tedy za částku 114000 Kč a dalších 950 gramů za sjednanou minimální cenu 630 Kč za 1 gram, tedy za minimální částku 598.500 Kč,

R. Š., nar. XY, v období od září roku 2017 do měsíce února 2018 minimálně 1 500 gramů pervitinu, v množství od 30 do 100 gramů v jednotlivém případě, za sjednanou minimální cenu od 620 Kč za 1 gram tedy za celkovou minimální částku 930.000 Kč,

M. J., nar. XY, v nejméně 54 případech blíže nezjištěné množství,

J. M., nar. XY, v blíže nezjištěném počtu případů a celkovém množství,

jakož i dalším dosud neztotožněným osobám v celkově blíže nezjištěném množství,

a prodejem drogy metamfetamin shora jmenovaným osobám v celkovém minimálním množství 2.700 gramů tedy utržil minimální celkovou částku 1.692.500 Kč, přičemž cílem jeho jednání bylo získat pro sebe a společnost T., kterou plně majetkově ovládal, finanční prospěch převyšující částku 500.000 Kč,

kdy popsaným jednáním vědomě nakládal s drogou metamfetamin, zvanou pervitin, která je uvedena v příloze č. 5 k Nařízení vlády o seznamech návykových látek č. 463/2013 Sb. jako psychotropní látka zařazená do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, a nakládal tak s vyjmenovanou látkou v rozporu s podmínkami stanovenými pro legální nakládání s omamnými a psychotropními látkami zákonem č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých zákonů, tedy protiprávně.

3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci tak, že je usnesením ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 2 To 99/2019, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

II.

Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Citované rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci napadl obviněný L. D. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí nalézacího soudu i odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, pro který byl odsouzen, přičemž své dovolání směřuje do usnesení odvolacího soudu, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání a rovněž i do celého výroku o vině a trestu a zabrání věci z rozsudku nalézacího soudu.

5. Ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, že na základě zjištěného skutkového stavu nelze jeho jednání právně kvalifikovat podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku. Brojí proti hodnocení důkazů a vyjadřuje přesvědčení, že závěr o vině nalézacího soudu, který převzal i odvolací soud, je založen na extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním, skutkovým stavem a z něj vyvozené právní kvalifikace.

6. Konkrétně poukázal na nesprávné vyhodnocení svědecké výpovědi R. Š., který v přípravném řízení uváděl, že od obviněného nakoupil 1.500 g drogy pervitin, ačkoliv pro toto tvrzení nesvědčily žádné další podpůrné důkazy, zejména odposlech telefonních stanic či protokol o sledování osob. V hlavním líčení svědek koupi pervitinu od dovolatele jednoznačně popřel a vysvětlil rozpor oproti výpovědi z přípravného řízení tím, že jako osoba stíhaná pro drogovou trestnou činnost pod vidinou zlepšení své situace v trestním řízení a po slibech dozorové státní zástupkyně o zmírnění trestu v případě spolupráce, vědomě uváděl nepravdu o množství nakoupené drogy. To koresponduje s prokázanou návštěvou svědka státní zástupkyní ve vazební věznici a rovněž s jí podepsaným přípisem v jeho trestní věci k minimalizaci trestu. Ačkoliv tvrzení svědka R. Š. v hlavním líčení, že byl vmanipulován do nepravdivé výpovědi v přípravném řízení stran množství nakoupené drogy, bylo podpořeno dalšími důkazy, nalézací soud v rozporu se zásadou in dubio pro reo vycházel z výpovědí svědka v přípravném řízení, ačkoli věrohodná byla výpověď z hlavního líčení. Za nevěrohodnou označil rovněž výpověď svědka I. A. nejen s ohledem na jeho předchozí odsouzení většinou pro drogovou trestnou činnost, ale zejména pro jeho nepřesvědčivá tvrzení, která učinil teprve v hlavním líčení, kdy jeho výslech byl prováděn prostřednictvím videokonference, kde na dotazy obhájce ohledně množství od obviněného nakoupené drogy doslova uvedl, že si to nepamatuje a množství, které uváděl, mu řekla policie. Právní kvalifikaci přisouzeného skutku soudy založily rovněž na výpovědi svědka R. Č. z přípravného řízení, která však byla poté, co se k hlavnímu líčení nedostavil, ani nebyl předveden a bylo zjištěno, že je na něj vydán zatýkací rozkaz, přečtena bez souhlasu dovolatele. Má tedy za to, že právní kvalifikace přisouzeného skutku zvolená nalézacím soudem a podpořená soudem odvolacím je založena na nevěrohodných důkazech.

7. Pokud jde o uložený trest odnětí svobody, obviněný namítl, že tento byl sice uložen v rámci zákonné trestní sazby, avšak na podkladě nesprávně zvolené právní kvalifikace.

8. Byl-li mu dále uložen trest propadnutí finančních prostředků ve výši 1 108 700 Kč, z finančního šetření vyplynulo, že finanční prostředky nabyl při svém dlouhodobém pobytu v USA, kdy bylo prokázáno, že legálně do České republiky přivezl finanční prostředky, které mu v USA nebyly zabrány (viz rozsudek soudu USA).

9. Přistoupil-li nalézací soud rovněž k zabrání části majetku právnické osobě T., ačkoliv se jedná o nemovitosti, které legálně tato společnost získala, a nebylo ničím prokázáno, že by byly pořízeny z výnosů z trestné činnosti, došlo k porušení základních lidských práv, zejména pak práva vlastnit soukromý majetek.

10. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 2 To 99/2019 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 32 T 1/2019 zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl.

11. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání vyplývá, že dovolatel opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem, a kterou shrnul již ve svém obsáhlejším odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. K tomu státní zástupce připomněl rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr., z nějž vyplývá, že pokud je dovolání v některých částech ne zcela odůvodněné, nelze vysvětlení jeho důvodů hledat v předchozích podáních obviněného, zejména ani v jeho podstatně obsáhlejším odvolání.

12. Pokud dovolatel brojí proti učiněnému skutkovému zjištění jak stran rozsahu své trestné činnosti, tak i původu částky 1.108.700 Kč, ohledně níž mu byl vysloven trest propadnutí části majetku, s těmito námitkami se již vypořádaly oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž s touto jejich argumentací se státní zástupce ztotožnil a na tuto odkázal.

13. Vytýká-li obviněný způsob hodnocení důkazů a uvádí, že závěry soudů oproti provedeným důkazům, jsou v „extrémním rozporu“, přičemž tento rozpor dovozuje pouze z toho, že nalézací soud „nevycházel ze zásady v pochybnostech ve prospěch“, namítá tím, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. K aplikaci této zásady státní zástupce citoval řadu rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, v nichž byla tato otázka již řešena (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3146/18, nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016 a ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018. V této části podle státního zástupce dovolání neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.

14. Namítá–li obviněný dále, že výpověď svědka Č. byla čtena bez jeho souhlasu, v tomto směru neuvedl cokoliv dalšího, zejména nepopíral nedosažitelnost tohoto svědka, což učinil toliko ve svém předchozím odvolání. Z protokolů o hlavních líčeních ze dne 29. 7. 2019 a 30. 9. 2019 je patrna snaha nalézacího soudu jmenovaného svědka vyslechnout i to, že svědkova výpověď byla posléze přečtena podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolatel zde namítá absenci souhlasu, který však podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. potřebný nebyl, aniž by současně ve svém dovolání popíral možnost čtení svědecké výpovědi pro dlouhodobou nedosažitelnost svědka. V této části se jedná o nedostatečně odůvodněnou procesní námitku, která rovněž nemůže založit žádný dovolací důvod.

15. Jestliže obviněný brojí proti uloženému trestu propadnutí části majetku podle § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve výši 1.108.700 Kč, tvrzením,, že tyto prostředky nabyl v USA, kde mu nebyly zabrány, a že je legálně dovezl do České republiky, svými námitkami pouze potvrzuje, že se jednalo o jeho majetek, a že předpoklad pro užití § 66 tr. zákoníku byl splněn. Podle státního zástupce se jedná o okolnosti z hlediska § 66 tr. zákoníku zcela nerozhodné, neboť obviněný netvrdí, že by se snad jednalo o majetek cizí – tedy o majetek nabytý trestnou činností. Vlastníkem takového majetku by nebyl a takový majetek by trestu propadnutí části majetku skutečně podléhat nemohl, neboť „do majetku pachatele nepatří ty majetkové hodnoty, které získal trestnou činností, protože vlastnické právo (ani jiné majetkové právo) nelze nabýt trestným činem (srov. přiměřeně R 3/1976-III.). Dovolatel tedy pouze potvrzuje splnění zákonných podmínek pro uložení předmětného trestu a dovolání v této části nesměřuje k žádnému z dovolacích důvodů.

16. Pokud dovolatel nesouhlasí se zabráním nemovitostí právnické osobě T., s tím, že „nebylo ničím prokázáno, že by byly pořízeny z výnosů z trestné činnosti“, činí tak opět na základě nesouhlasu s učiněným skutkovým zjištěním a tato námitka se tak opět opírá o zásadu in dubio pro reo a neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. Dovolatel zde navíc brojí proti výroku, který se bezprostředně dotýká pouze této právnické osoby, nikoliv jeho osoby. K tomu státní zástupce odkázal na výklad, který v obdobné situaci uplatnil Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 259/2017, v níž přesto, že dovolání podal obviněný, který byl jediným společníkem a jednatelem společnosti, jejíž majetek byl zabrán jedním z výroků dovoláním napadeného odsuzujícího rozsudku, Nejvyšší soud přesto nepovažoval obviněného za osobu výrokem o zabrání věci bezprostředně dotčenou, když rovněž zdůraznil potřebu rozlišovat mezi obviněným a zúčastněnou osobou, přičemž dovodil, že jestliže se dovoláním napadený výrok dovolatele bezprostředně nedotýká, bylo dovolání podáno osobou neoprávněnou. Uplatněné námitky tak podle státního zástupce neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, když ohledně shora uvedené právnické osoby jej označil za osobu k podání dovolání neoprávněnou.

17. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

III.

Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.].

19. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

20. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

21. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02 a IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

IV.

Důvodnost dovolání

22. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že dovolání obviněného je sice formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené je z obsahu dovolání zřejmé, že namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Obviněný ve skutečnosti námitkami, jimiž napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení, uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání tak mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci a nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů (zejména tvrzením, že soudy nesprávně vyhodnotily výpověď svědka R. Š. z přípravného řízení ohledně množství poskytnuté drogy a vytýká, že nevycházely z jeho výpovědi u hlavního líčení, že jeho vinu stavěly rovněž na nevěrohodné výpovědi I. A., a že vycházely rovněž z výpovědi R. Č. z přípravného řízení) a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zejména, že jeho vina nebyla prokázána ani žádnými dalšími podpůrnými důkazy). Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustil. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.

23. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

24. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do oblasti skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

25. Pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod nelze podřadit nekonkrétní procesní námitku obviněného, že byla soudem prvního stupně čtena bez jeho souhlasu výpověď svědka R. Č. z přípravného řízení, který se k hlavnímu líčení nedostavil ani nebyl předveden. Jak z protokolu o hlavním líčení ze dne 30. 9. 2019 (č. l. 950 – 951 tr. spisu) vyplývá, soud prvního stupně k přečtení protokolu o výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přistoupil poté, co se nepodařilo jmenovanému pro jeho nedosažitelnost doručit předvolání k hlavnímu líčení ani realizovat jeho předvedení policejním orgánem, přičemž nutno zdůraznit, že k takovémuto postupu souhlas obviněného ani není zapotřebí. Rovněž odvolací soud neshledal v postupu soudu prvního stupně žádné vady řízení ani porušení práv obviněného na obhajobu, pokud za situace, kdy se svědek stal dlouhodobě nedosažitelným, přistoupil k přečtení jeho výpovědi, kterýžto postup též náležitě odůvodnil.

26. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces např. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. z. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.

27. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozhodnutí vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.

28. Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Olomouci na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný obviněným namítaný extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Z obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z předmětné trestné činnosti, ačkoli tuto popírá, byl obviněný usvědčován zejména výpověďmi svědků – uživatelů pervitinu R. Š., I. A. a R. Č. z přípravného řízení, kteří popsali nejen okolnosti, za kterých se s obviněným setkávali, ale také kdy, v jakém množství, případně za jakou protihodnotu pervitin od něj získávali. Tyto jejich výpovědi pak korespondují i s výpověďmi svědků J. K., I. S., P. Č. a L. M. Rovněž námitky směřující do hodnocení věrohodnosti výpovědí svědka R. Š., I. A. a R. Č. z přípravného řízení nebyly soudy shledány důvodnými, neboť nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit jejich motivaci k nepravdivému obvinění dovolatele ani motiv případné msty, když okolnost, že tito byli za drogovou trestnou činnost trestně stíháni či odsouzeni, sama o sobě nesnižuje věrohodnost jejich výpovědí v pozici svědků. Odvolací soud se ztotožnil též se závěry soudu prvního stupně, pokud shledal za účelové a nepřesvědčivé výpovědi svědků R. Š. a I. A. učiněné v hlavním líčení, kde trestnou činnost obviněného co do množství nakoupené drogy od obviněného oproti přípravnému řízení změnili, a logicky zdůvodnil, proč vycházel z jejich výpovědí z přípravného řízení. V této souvislosti nelze odhlédnout od faktu, že se jednalo o osoby drogově závislé, kterým obviněný drogu poskytoval, za což mu byly zavázány. Citovaná svědectví si navzájem korespondují a jsou též podporována i dalšími, zejména listinnými důkazy. Z nich lze zmínit zejména protokol o zadržení obviněného ze dne 11. 4. 2018, jeho trestná činnost je zadokumentována též výsledky domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků z téhož dne, přičemž věci při nich zajištěné byly předmětem znaleckého zkoumání. Z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie ve vztahu k přítomnosti stop návykových látek ve věcech zajištěných v místě tehdejšího bydliště obviněného bylo zjištěno, že ve stěru vnitřních prostor pánské kožené tašky a na vážní ploše digitální váhy se nachází stopové množství metamfetaminu, v plastovém uzavíratelném sáčku byla zajištěna hnědá krystalická látka o hmotnosti 10,066 gramů směsi metamfetaminu a methylsulophonylmetanu. Obsah metamfetaminu ve směsi byl 50 %, tedy 5,033 gramu metamfetaminu báze. Ve vztahu k zajištěným elektronickým zařízením byl vypracován znalecký posudek z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní techniky ke zkoumání předložených zařízení výpočetní techniky, mobilních telefonů, SIM karet a paměťových karet. O trestné činnosti obviněného vypovídá také záznam o odposlechu telekomunikačního provozu dokládající obsah hovorů spočívajících především ve sjednávání schůzek odběratelů pervitinu s obviněným. Z výstupů sledování osob a věcí – veřejné komunikace vedoucí k tehdejšímu bydlišti obviněného v XY, na adrese XY č. XY, byly zaznamenány krátké návštěvy různých osob v řádech několika minut, a to i dvakrát v jednom dni, kdy kamerovým záznamem došlo ke ztotožnění M. J., I. A. a R. Š., kteří obviněného ve sledovaném období pravidelně a v mnoha případech navštěvovali. Podrobné dokazování bylo rovněž zaměřeno na šetření osobních poměrů obviněného z hlediska jeho obhajoby o získání finančních prostředků z podnikání v USA, a to zejména závěry znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence.

29. Na polemice se skutkovými zjištěními je založena námitka, jíž obviněný zpochybňuje rozsah své trestné činnosti tvrzením, že skutek je značně nadnesený, když celkové množství jím distribuované drogy soudy opírají toliko o nevěrohodná tvrzení jím uváděných svědků, přičemž až na tomto podkladě dovozuje nesprávnost užité právní kvalifikace skutku podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

30. Zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, spáchá-li takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch a ve velkém rozsahu.

31. Na základě provedených důkazů bylo nepochybně prokázáno, že obviněný nejméně v období od roku 2015 do svého zadržení dne 11. 4. 2018, prodal drogu pervitin ve výroku rozsudku označeným osobám v minimálním celkovém množství 2.700 gramů (R. Č. 50 g, I. A. 200 g a 950 g, R. Š. 1.500 g). Toto množství zobchodovaného pervitinu naplňuje zákonný znak velkého rozsahu, přičemž soud prvního stupně vycházel z judikaturních kritérií vymezených v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 (uveřejněného pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr.) a ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013 (uveřejněného pod. č. 15/2014 Sb. rozh. tr.), dle kterého je za „větší rozsah“ považován desetinásobek množství většího než malého (1,5 gramu pervitinu), „značným rozsahem“ pak je desetinásobek takto určeného většího rozsahu (tedy od 150 gramů do 1,5 kg pervitinu) a „velkým rozsahem“ desetinásobek takto určeného značného rozsahu (tedy množství převyšující 1,5 kilogramu pervitinu). Tím je odůvodněna právní kvalifikace podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Rovněž lze konstatovat, že pokud prodejem drogy metamfetamin shora jmenovaným osobám v celkovém minimálním množství 2.700 gramů utržil obviněný minimální celkovou částku 1.692.500 Kč, přičemž cílem jeho jednání bylo získat pro sebe a společnost T., kterou plně majetkově ovládal, finanční prospěch převyšující částku 500.000 Kč, je plně opodstatněna i právní kvalifikace jeho jednání podle § 283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.

32. K uvedenému soud prvního stupně dodal, že sledováním osob a věcí a odposlechem telekomunikačního provozu byla policií dokumentována trestná činnost obviněného až v období od srpna roku 2017 do okamžiku jeho zadržení. Ztotožnění odběratelé však potvrdili, že od obviněného nakupovali pervitin v mnohem delším časovém horizontu (minimálně od roku 2015), a že pervitin od něj odebíraly také další osoby, jejichž totožnost se policii zjistit nepodařilo. Je tedy zřejmé, že policií byla monitorována pouze část období páchané trestné činnosti a byl tak zadokumentován pouze zlomek skutečného rozsahu trestné činnosti obviněného. S ohledem na zjištěné majetkové poměry obviněného, množství jím prokazatelně prodaného pervitinu, které je skutečně množstvím minimálním, cenu, za kterou pervitin prodával, jakož i skutečnost, že v dalším páchání trestné činnosti mu fakticky zabránila policie jeho zadržením, lze učinit důvodný závěr, že jednal minimálně v úmyslu získat trestnou činností prospěch přesahující částku 500.000 Kč, tedy hranici, jež ve smyslu výkladového ustanovení § 138 tr. zákoníku naplňuje zákonná kritéria značného prospěchu. (str. 22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

33. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku. Z hlediska zavinění shledal soud z pohledu subjektivní stránky popsaného jednání u obviněného zavinění ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům základní i kvalifikované skutkové podstaty, neboť obviněný sám s drogou nakládal, byl si vědom distribuovaného množství i ceny, za kterou drogu prodával, když chtěl způsobem popsaným v trestním zákoníku porušit zájem chráněný tímto zákonem. K podrobnostem lze také odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů. Napadené rozhodnutí netrpí žádnou z vad, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Nejvyšší soud konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebyly porušeny ani žádné zásady související se spravedlivých procesem, jak je zakotven v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ani princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny ani z nich vyplývající zásada in dubio pro reo, jak je jím namítáno.

34. Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal ani obviněným namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, který představuje určitý průlom do výše již uvedených zásad dovolacího řízení a je způsobilý umožnit Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně.

35. Jestliže obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadl též výrok o uloženém trestu, tak v tomto ohledu neuplatnil žádnou konkrétní námitku. Pro úplnost lze dodat, že v úvahu přicházející důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

36. Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), podle níž námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (nyní § 39 až 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu.

37. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze nekonkrétní výtku obviněného L. D. směřující proti uloženému trestu pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná. V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).

38. Pochybení Nejvyšší soud neshledal ve výroku o uložení trestu propadnutí části majetku, a to finanční hotovosti ve výši 1.108.700 Kč podle ustanovení § 66 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

39. Podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku soud může vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu a poměrům pachatele uložit trest propadnutí majetku, odsuzuje-li pachatele k výjimečnému trestu anebo odsuzuje-li jej za zvlášť závažný zločin, jímž pachatel pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Podle § 66 odst. 3 tr. zákoníku propadnutí majetku postihuje celý majetek odsouzeného nebo tu jeho část, kterou soud určí; propadnutí se však nevztahuje na prostředky nebo věci, jichž je nezbytně třeba k uspokojení životních potřeb odsouzeného nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat.

40. Těžiště námitek obviněného spočívá v tvrzení, že z provedeného šetření bylo prokázáno, že finanční prostředky nabyl při svém dlouhodobém pobytu v USA, a legálně je přivezl do České republiky. Nutno konstatovat, že tímto obviněný toliko potvrzuje, že se jedná o jeho majetek, nikoli o majetek cizí, popř. majetek nabytý trestnou činností, který by však trestu propadnutí části majetku podléhat nemohl (k tomu srov. přiměřeně č. 3/1976-III Sb. rozh. tr.). Svými námitkami, které nelze pod deklarovaný důvod dovolání ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podřadit, tak prokazuje toliko splnění zákonných podmínek pro uložení předmětného trestu. Pro úplnost lze dále dodat, že důkazy provedené v průběhu trestního řízení dále svědčí o tom, že nemůže obstát obhajoba obviněného, že měl k dispozici v hotovosti finanční prostředky v řádu desítek milionů Kč ze svého podnikání v USA a v České republice z 90. let minulého století, neboť nabývání majetku, zejména nákupy nemovitostí ze strany obviněného, byť zprostředkovaně na jiné subjekty, avšak jím prokazatelně financované, proběhly právě v období, jež se kryje se svědky uváděnou trestnou činností obviněného spočívající v distribuci pervitinu, kdy v relativně krátkém časovém období nakoupil nemovitosti, popř. družstevní podíl řádově za miliony Kč. Přitom jediným prokazatelným příjmem obviněného, který se jevil nemajetným, byly v období od 20. 3. 2017 do 21. 12.2017 dávky hmotné nouze v celkové výši 99.242 Kč (str. 20 a 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Je také zřejmé, že obviněný byl v posuzované věci odsouzen za zvlášť závažný zločin (§ 14 odst. 3, § 283 odst. 3 tr. zákoníku).

41. Ve shodě se závěry soudů obou stupňů tak lze konstatovat, že obviněnému nebyl v rozporu se zákonem uložen rovněž trest propadnutí části majetku, a námitky, které v tomto ohledu vznesl, vycházejí i z jiných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly oba nižší soudy. Již proto nemohou být hodnoceny jako důvodné ve smyslu naplnění jím uplatněného dovolacího důvodu.

42. Projevuje-li obviněný nesouhlas se zabráním části majetku právnické osobě T., IČO XY, se sídlem XY, XY, a to ve výroku rozsudku specifikovaných nemovitostí, když v tomto směru uvádí, že se jedná o nemovitosti, které tato společnost získala legálně, přičemž nebylo prokázáno, že by byly pořízeny z výnosů z trestné činnosti, nutno konstatovat, že i tato námitka je založena toliko na polemice se skutkovými zjištěními a žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Těmito námitkami, jak již přiléhavě konstatoval státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, navíc dovolatel brojí proti výroku, který se bezprostředně dotýká pouze této právnické osoby, nikoliv jeho osoby.

43. K tomu lze připomenout, že dovolání mohou podat jen osoby zákonem taxativně vyjmenované, tj. nejvyšší státní zástupce a obviněný (§ 265d odst. 1 tr. ř.) a v řízení proti mladistvému v jeho prospěch též orgán sociálně-právní ochrany dětí (§ 72 odst. 1 z. s. m.), zákonný zástupce (§ 34 odst. 1 tr. ř.) nebo opatrovník (§ 34 odst. 2 tr. ř.) a obhájce mladistvého (§ 41 odst. 2, 4 tr. ř.). Obhájce mladistvého podává dovolání jen v jeho zastoupení, tedy jménem mladistvého, protože není stranou ve smyslu § 12 odst. 6 tr. ř. a nemá samostatné dovolací právo. – shodně Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013. S. 3211. Z uvedených osob může výrok učiněný ve vztahu k zúčastněné osobě napadnout dovoláním pouze nejvyšší státní zástupce, neboť ten, jako osoba oprávněná podat dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], tak učinit může i ve vztahu k výroku ohledně zúčastněné osoby.

44. Podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. může obviněný dovolání podat pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu který se ho bezprostředně týká. Námitku k výroku o zabrání věci učiněném ve vztahu k jiné osobě tedy obviněný není oprávněn vznášet, neboť se ho bezprostředně nedotýká.

45. Obviněného se bezprostředně dotýká takový výrok, jímž bylo rozhodnuto o jeho vině, trestu nebo o dalších právech a povinnostech (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 26/2012 Sb. rozh. tr.). Výrok učiněný ve vztahu k zúčastněné osobě se obviněného bezprostředně nedotýká již proto, že „[z]účastněnou osobou je osoba rozdílná od obviněného (obžalovaného), jejíž věc byla nebo podle návrhu má být zabrána (srov. § 42 odst. 1).” – Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 2. přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2003. S. 276.

46. Ve vztahu k projednávané věci lze v tomto kontextu poukázat především na právní závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 259/2017, v němž Nejvyšší soud již vyslovil názor, že „Obviněný není osobou oprávněnou napadnout dovoláním výrok učiněný ve vztahu k zúčastněné osobě, neboť takový výrok se ho ve smyslu § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. přímo nedotýká, a to ani v těch případech, kdy zúčastněná osoba je osobou právnickou, jejímž jediným statutárním orgánem (jednatelem v případě s. r. o.) a současně i jediným společníkem je pouze obviněný“, který je zcela přiléhavý ve vztahu k posuzované věci.

47. Byť výsledek trestního řízení může zúčastněnou osobu jako subjekt trestního řízení zasáhnout v její majetkové sféře (to ji staví do pozice bližší osobě, proti níž se řízení vede), je třeba ji důsledně odlišovat od obviněného. To i tehdy, může-li se dopad způsobený výrokem o zabrání věci zúčastněné osobě zprostředkovaně projevit i ve vztahu k samotnému obviněnému (např. coby společníku korporace, jejíž věc se zabírá). Jak z hlediska trestního práva (hmotného i procesního), tak práva občanského (osoba fyzická a osoba právnická – zde s. r. o.) jde o subjekty odlišné. Rovněž proto není obviněný oprávněn ve svém dovolání navrhnout, aby na jeho podkladě dovolací soud zrušil výrok týkající se zúčastněné osoby obsažený v témže rozhodnutí, které dovoláním napadá.

48. V návaznosti na výše uvedené lze tedy konstatovat, že dovolání obviněného ohledně shora uvedené právnické osoby by bylo podáno osobou neoprávněnou, neboť dovoláním napadený výrok se jej bezprostředně nedotýká.

49. Jen na okraj a pro úplnost Nejvyšší soud k námitkám obviněného odkazuje na argumentaci soudu prvního stupně, že jediným legálním zdrojem příjmů obviněného v době páchání trestné činnosti byly sociální dávky. Majetkové hodnoty (nemovitosti, vozidlo, finanční prostředky), kterými prokazatelně disponoval prostřednictvím společnosti T., a které byly pořízeny v době páchání trestné činnosti, svou hodnotou výrazně převyšovaly jeho legální příjmy, respektive byly s jeho legálními příjmy v hrubém nepoměru. Současně je zde zřejmá jeho snaha o legalizaci výnosů z trestné činnosti, což prokazují výpovědi svědků P. Č., A. Č. a V. Š. Svědek V. Š. uvedl podrobné informace svědčící o tom, že obviněnému pomáhal zastírat původ finančních prostředků získávaných trestnou činností. Potvrdil, že veškeré finanční prostředky, které procházely jeho účtem, případně účtem, který na žádost obviněného založil svým jménem, pocházely právě od obviněného, který mu je předával v hotovosti, a následně dle jeho pokynů přeposílal na určená místa, aby byly investovány zejména do nákupu a následné rekonstrukce nemovitostí. Ze skutečností, které vypověděli svědci P. Č. a A. Č. ohledně způsobu založení společnosti T. se 100% majetkovou účastí obviněného prostřednictvím britské společnosti M., jednoznačně vyplývá snaha a úmysl obviněného legalizovat původ finančních prostředků pocházejících z trestné činnosti, a to právě prostřednictvím uvedené obchodní společnosti, kterou za tímto účelem zakoupil. Uvedený závěr potvrzují také závěry znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence (str. 20 a 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

50. Namítá-li obviněný, že své dovolání směřuje i do usnesení odvolacího soudu, kterým bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání, zjevně touto svou námitkou chtěl uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., přičemž z obsahu jeho námitek lze dovodit, že jej uplatnil v jeho druhé alternativě, ve které je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (alternativa první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

51. Přezkoumával-li soud druhého stupně napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Protože dovolací námitky obviněného L. D. uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadaly pod daný dovolací důvod, nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jejich existenci založen.

V.

Závěrečné shrnutí

52. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného L. D. proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 5. 2020

JUDr. Antonín Draštík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru