Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 457/2017Usnesení NS ze dne 18.05.2017

HeslaDůvody dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.457.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

11 Tdo 457/2017-42

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 5. 2017 o dovolání obviněného M. S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 3 To 380/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 181/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 6 T 181/2014, byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen ohledně obviněného M. S. výrok o vině a celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 6. 2014, č. j. 6 T 104/2014-978, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2015, č. j. 3 To 70/2015-1029, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu bylo rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným ad 1) přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ad 2­–7) pokračujícím přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, ad 8–13) pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, ad 14–46) pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ad 14, 17, 20–24, 27–28, 31–37, 39–46) pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a ad 14, 16–17, 20–21, 23–24, 27–29, 31–32, 34–37, 39–42, 44–46) pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkových zjištění, uvedených ve výroku rozsudku. Za trestnou činnost uvedenou pod bodem 1) byl obviněný podle § 358 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně, regionální pobočka Plzeň, Žižkova 22, České Budějovice, IČ 41197518, částku ve výši 960 Kč. Za trestnou činnost uvedenou pod body 2–46) byl obviněný podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 45 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Oproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. a § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. ZT 277/2014, ohledně skutků pod body 1, 2, 3, 4, 6, 8, 9, 10, 11, 16, 18, 36 obžaloby, blíže popsaných na str. 18 – 21) výroku rozsudku.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, 2, 3 tr. ř. bylo rovněž rozhodnuto o náhradě škody poškozeným, tak jak je podrobně uvedeno na str. 14–18) a 21–22) výroku rozsudku.

O odvolání, které proti výše citovanému rozsudku podal prostřednictvím své obhájkyně obviněný M. S., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 3 To 380/2016, tak, že z jeho podnětu podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody za trestnou činnost pod bodem 1). Současně podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu za trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v bodě 1) napadeného rozsudku a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 4 T 65/2013. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změn.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích napadl obviněný M. S. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho naplnění spatřuje v tom, že rozhodnutím obou nižších soudů došlo k extrémnímu nesouladu skutkových závěrů s většinou provedených důkazů a k porušení zásady „in dubio pro reo“.V prvé řadě namítá, že nalézací soud nesprávně vyhodnotil průběh jeho potyčky s P. H., přestože je z provedeného dokazování zřejmé, že se bránil jeho útoku teleskopickým obuškem. Mechanismus vzniku jeho zranění, který potvrdil i znalecký posudek MUDr. Zdeňka Šenkýře, přitom odpovídá tomu, že byl udeřen do oblasti hlavy, kterou si pravděpodobně chránil rukou. Vytýká, že soud v této souvislosti opomenul výpověď svědka J. R., podle níž se „prali“ oba účastníci potyčky a potvrdil, že teleskopický obušek měl P. H. skutečně v ruce a určitě jej s ním musel při máchání trefit. I strážníkům městské policie mělo být přítomnými osobami řečeno, že došlo k napadení jeho osoby obuškem, což vypověděl i jeden ze strážníků před soudem. Za situace, kdy jeho výpověď a výpověď P. H. byla v rovině tzv. „tvrzení proti tvrzení“, nalézací soud nesprávně přisvědčil poškozenému (původně obviněnému) P. H., ačkoliv měl správně aplikovat zásadu in dubio pro reo a zprostit jej obžaloby, neboť průběh předmětné události nebyl nadevší pochybnost prokázán. Ohledně trestné činnosti spočívající v distribuci omamných látek trvá dovolatel na svém stanovisku, že v inkriminované době byl pouze uživatelem omamných látek, tyto však neprodával ani nikomu neposkytoval. Nalézací soud se nevypořádal zejména s výpovědí svědka Š. N., který dokonce připustil, že mu chtěl svou výpovědí v přípravném řízení uškodit. To podle jeho názoru činí výpověď tohoto svědka nevěrohodnou, stejně jako výpovědi dalších osob, které ho z prodeje drog usvědčovaly, neboť se jedná o osoby drogově závislé, které své výpovědi měnily co do množství údajně poskytnuté drogy i co do počtu případů. I v případě odsuzujícího výroku týkajícího se majetkové trestné činnosti namítá, že nalézací soud nesprávně vyhodnotil důkazní situaci, pokud vycházel z výpovědi M. S., přestože tato nebyla v průběhu trestního řízení konstantní, a tuto bezdůvodně vyhodnotil jako věrohodnou oproti jeho výpovědi, přestože se trestné činnosti tento svědek mnohdy dopouštěl sám a obviněného lživě usvědčoval. Na základě takto zjištěného skutkového stavu tak nelze jednoznačně dojít k závěru, že se předmětné majetkové trestné činnosti dopustil. Podle jeho názoru se odvolací soud dostatečně nezabýval jeho námitkami obsaženými v odvolání, a to zejména stran důvěryhodnosti výpovědí jednotlivých svědků, které byly v podstatných bodech měněny, a naopak uvedl, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nalézacího soudu neshledal žádný extrémní rozpor. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil výrok III. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 3 To 380/2015, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný M. S. sice dovolání formálně opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutků, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména tvrzením, že soudy nesprávně hodnotily rozporné výpovědi svědků P. H., Š. N. a M. S., že jsou nesprávné jejich závěry ohledně posouzení věrohodnosti jednotlivých svědků, že nepřihlédly k výpovědi svědka J. R. a chybně vyhodnotily závěry znaleckého posudku MUDr. Zdeňka Šenkýře o mechanismu vzniku jeho zranění), a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (tvrzením, že neexistuje žádný průkazný důkaz, jenž by jej usvědčoval z trestné činnosti), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru, týkající se především úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Tím vším se však primárně domáhá změny skutkových zjištění, a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutků, pro které byl stíhán. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by byla z hlediska uplatněného dovolacího důvodu způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněný se v podaném dovolání existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním výslovně dovolává. V takovém případě je případný zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by totiž bylo nutné považovat za učiněné v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.

Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.

Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Českých Budějovicích, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Českých Budějovicích na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o obviněným tvrzený extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů.

Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 1) výroku rozsudku, obviněný je z trestné činnosti usvědčován zejména výpovědí poškozeného P. H., která je podporována dalšími důkazy, a to výpověďmi svědků J. R. a Z. K., kteří předmětný incident sledovali, ale i strážníka Městské policie Hluboká nad Vltavou K. H., jakož i V. Ch. Tyto výpovědi ve svém souhrnu korespondují i s charakterem poranění, jež poškozený i obviněný během potyčky utrpěli, jak vyplývá ze znaleckého posudku MUDr. Zdeňka Šenkýře z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Soudy se též vypořádaly s námitkou dovolatele stran údajné nevěrohodnosti poškozeného P. H., která však nemá žádné opodstatnění, když z provedených důkazů žádné takové skutečnosti nevyplynuly. Naopak logicky zdůvodnily, proč uvěřily jeho tvrzení na rozdíl od tvrzení obviněného. Jednoznačně tak byla vyvrácena obhajoba dovolatele, že to byl poškozený P. H., kdo jej jako první napadl, čemuž se pouze bránil. Provedené důkazy naopak svědčí o tom, že to byl dovolatel, kdo byl v předmětném incidentu útočníkem, a to jak uvnitř diskotéky, kde poškozeného P. H. zcela bezdůvodně napadl údery pěstmi, tak i venku před diskotékou, kde v jeho napadání pokračoval. Teprve v reakci na to se napadený poškozený začal bránit i za pomocí teleskopického obušku, což vysvětluje zranění, která obviněný v roli útočníka utrpěl.

Pokud jde o skutky pod body 2)–7) rozsudku týkající se distribuce drog, závěry soudů se opírají o výpovědi svědků – uživatelů drog – V. K., V. M., B. V., D. P., Š. N. a M. M., kteří popsali nejen okolnosti, za kterých se s obviněným setkali, ale také případy, kdy, v jakém množství, případně za jakou protihodnotu pervitin, a v případě M. M. konopí, od něj získali. Soud prvního stupně se rovněž přesvědčivým způsobem vypořádal s případnými rozpory v tvrzeních některých svědků u hlavního líčení a logicky zdůvodnil, proč neuvěřil jejich účelově změněným výpovědím oproti jejich svědectví v přípravném řízení. Fakt, že se jednalo o uživatele drog, neměl podle obou soudů na věrohodnost jejich tvrzení, jak obviněný namítá, žádný vliv. Ve vztahu k posuzované majetkové trestné činnosti pod body 14) – 26) rozsudku [pozn.: skutková zjištění ohledně bodu 27) – 46) byla převzata z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 6. 2014, č. j. 6 T 104/2014-978, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2015, č. j. 3 To 70/2015 – 1029, v rámci ukládání společného trestu ve smyslu § 45 odst. 1 tr. zákoníku a jsou tedy závazná a mimo meze přezkumu soudů obou stupňů], k níž se dovolatel doznal jen zčásti, soud prvního stupně správně konstatoval, že je usvědčován především svědectvím spoluobviněných M. S., P. B. a ml. K. H., V. H., jakož i dalších svědků, kupř. M. R., R., G. Š., D. S.. Tato svědectví si navzájem korespondují a jsou též podporována i dalšími, zejména listinnými důkazy vztahujícími se k jednotlivým vloupáním. Z nich lze poukázat zejména na protokoly o ohledání jednotlivých míst činů spolu s náčrty a fotodokumentací, seznamy odcizených věcí, jakož i úřední záznamy o vyhodnocení kamerových záznamů a fotodokumentace z nich pořízené. Z dalších listinných důkazů lze zmínit protokoly o vydání věcí, protokoly o zadržení, kopie účtenek, jimiž byla kvantifikována škoda, jakož i odborná vyjádření, z nichž vyplývá hodnota odcizených věcí, popř. výše škody na poškozených objektech. Soudy si byly vědomy tvrzení dovolatele, že se předmětného jednání nedopustil v rozsahu, který je mu kladen za vinu, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným. K podrobnostem lze odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů. Napadené rozhodnutí tak netrpí žádnou z tvrzených vad, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 5. 2017

JUDr. Antonín Draštík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru