Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 415/2014Usnesení NS ze dne 26.06.2014

HeslaÚvěrový podvod
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.415.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 211 odst. 1,4 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

11 Tdo 415/2014-21

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2014 dovolání podané obviněným M. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 61 To 345/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 10/2013 a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P.

odmítá .

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 4 T 10/2013, byl obviněný M. P. uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného uhradit poškozené GE Money Auto, s. r. o., škodu ve výši 279 999 Kč. Podle § 82 odst. 2 mu bylo dále uloženo způsobenou škodu uhradit dle svých možností ve lhůtě podmíněného odsouzení.

Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že dne 7. 2. 2011 v P., v autobazaru F. T. uzavřel se společností GE Money Auto, s. r. o., jako zástupce společnosti Interprogress, s. r. o., s generální plnou mocí a pověřením zaměstnance, ačkoliv v této společnosti nikdy nepracoval a pro tuto společnost práci nevykonával, úvěrovou smlouvu č. ..... na úhradu ceny vozidla VW Transporter, r. z. ...., ve výši 399 999 Kč s pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 10 351 Kč, které nehradil, byla uhrazena pouze záloha ve výši 120 000 Kč, a způsobil tak poškozené GE Money Auto, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1A, škodu ve výši 279 999 Kč.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 61 To 345/2013, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Václava Strouhala. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. c) (zde se zřejmě jedná o překlep, obviněný měl na mysli písm. b) citovaného ustanovení), písm. g) a l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písm. g), tj. že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení výroku o vině obviněného, a dále že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a to soudkyně JUDr. Ivana Hynková, přičemž tuto námitku obviněný uplatnil bezprostředně po vyhlášení rozsudku soud prvního stupně, avšak soudkyně o ní dosud nerozhodla.

K dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. obviněný uvedl, že některá skutková zjištění týkající se uvedeného skutku jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Závěr soudu, že obviněný ve společnosti Interprogress, s. r. o., nikdy nepracoval a pro tuto společnost práci nevykonával, podle něj nemá vůbec oporu ve spisovém materiálu. Na tuto skutečnost nelze usuzovat ani z toho, že obviněný uváděl, že pracoval pro M. M., o jehož pozici neměl a nemohl mít žádné informace. Jak bylo namítáno i v odvolání, orgány činné v trestním řízení za tímto účelem nekontaktovaly uvedenou společnost a tuto okolnost neověřily. Postavení obviněného jako zástupce a zaměstnance společnosti tak nebylo zpochybněno. Jako zástupce společnosti mohl obviněný jednat, byť byla ověřovací doložka padělána. Pokud pracovní smlouva s uvedenou společností nebyla uzavřena písemně, nemohla být tato okolnost kladena na újmu obviněnému. Z neexistence této smlouvy nelze vyvozovat závěr o tom, že mezi společností Interprogress, s. r. o., a obviněným nebyl zaměstnanecký poměr založen a neexistovalo pověření zaměstnance. Plná moc je pouze dokladem o dohodě o zastoupení jako dvoustranném právním úkonu. Soudy tak podle obviněného postupovaly v rozporu se zásadou spravedlivého procesu a zásadou in dubio pro reo.

Pokud by zde existoval nějaký smluvní vztah, buď pracovněprávní nebo založený dohodou o zastoupení, pak by jednáním obviněného byla vázána právě společnost Interprogress, s. r. o., přičemž obviněný jednal v rámci pokynů. Není patrné, jaké nepravdivé údaje měl obviněný uvést, nepravdivost údajů nebyla prokázána ani dokazována. Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba podle obviněného ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu považovat postup při jejím uzavírání včetně všech souvisejících jednání, která její uzavírání provázejí. Soudy podle jeho názoru pochybily, neboť neposuzovaly celý kontraktační proces, tj. kdo učinil poptávku, kdo sděloval údaje, kdo platil zálohu, kdo vozidlo odvezl apod. Nevzaly v úvahu, že pachatelem může být i jiná osoba, která se bezprostředně či zprostředkovaně podílí na sjednávání úvěrové smlouvy. V tomto případě je evidentní, že touto osobou nebyl obviněný, ale jiná osoba, která poskytla poškozené údaje za obviněného.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný je tzv. bílým koněm. Odvolací soud pak konstatoval, že bílý kůň jedná vždy v nepřímém úmyslu, neboť je jeho úlohou za odměnu (v tomto případě za poskytnutí zaměstnání) brát na sebe odpovědnost v případě problémů nejen za sebe, ale hlavně za jiné osoby. S jeho závěrem obviněný nesouhlasí, nejel vyzvednout automobil za odměnu, ale protože byl o to zaměstnavatelem požádán. Aby bílý kůň mohl jednat v nepřímém úmyslu, musí mu být známy veškeré skutkové okolnosti případu. Úlohu bílého koně není podle obviněného možné vykládat ve vztahu k subjektivní stránce bílého koně, ale k osobě, která bílého koně užívá. Pokud by bílý kůň věděl, že je bílým koněm, pak by bylo nadbytečné jeho použití, neboť by věděl, že páchá trestný čin. Podstata a úkol bílého koně spočívá podle obviněného právě v tom, že bílý kůň neví, že by měl jednat v rozporu se zájmem chráněným zákonem a právě proto je ochotný jednat tak, že se v podstatě stává živým nástrojem. Obviněný má za to, že byl takto zneužit jako osoba závislá na zaměstnavateli, pro svůj intelekt a neznalost jazyka a právního prostředí. Měl za to, že se žádného protiprávního jednání nedopouští, když plní příkazy zaměstnavatele. Pokud oba soudy konstatují, že obviněný neměl podepisovat dokumenty, kterým nerozuměl, pak toto jednání naplňuje znaky nevědomé nedbalosti.

Pokud jde o posuzování jazykových znalostí obviněného, má za to, že je nelze hodnotit v době trestního řízení, ale vzhledem k okamžiku spáchání trestného činu. Soudy v této souvislosti odmítly provést důkaz svědeckou výpovědí pana H. Zcela zavádějící je podle obviněného názor Městského soudu v Praze, který konstatoval, že obviněný odpovídá sám v otázce náhrady škody, že další osoby si může sám vypátrat apod. takový postup je v rozporu se spravedlností, stát tak přenáší svoje povinnosti na obviněného. Obviněný poukazuje také na zásadu subsidiarity trestní represe. Společnost GE Money Auto, s. r. o., se měla podle jeho názoru nejprve pokusit věc vyřešit civilněprávní cestou.

Výrok o náhradě škody je podle obviněného rovněž nesprávný. Aby mohlo dojít ke škodě, muselo by dojít k převzetí automobilu. Obviněný však v inkriminovaný ani jiný den automobil neodvezl. Pokud došlo k jeho převzetí, pak jej převzala jiná osoba jednající za společnost Interprogress, s. r. o. V tom případě odpovědnost za škodu nebyla založena mezi obviněným a poškozenou, ale mezi oběma společnostmi navzájem. Pokud by soud od této skutečnosti odhlédl, pak by zvýhodnil poškozenou, neboť by se jí mohlo dostát plnění ze dvou právních titulů (za porušení smlouvy a z titulu náhrady škody). Obviněný netuší, jakou konkrétní civilněprávní povinnost měl porušit. Poškozená měla být podle jeho názoru odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) pak obviněný uvedl, že při hlavním líčení dne 24. 6. 2013 po vyhlášení rozsudku vznesl jeho obhájce námitku podjatosti z důvodu, že samosoudkyně přečetla výrok rozsudku ihned po závěrečné řeči obhájce, aniž by hlavní líčení za účelem porady přerušila. Z toho podle něj plyne, že rozsudek měla napsaný již před hlavním líčením. Samosoudkyně přitom rozhodla stejně, jako v případě předchozího trestního příkazu. Podle obviněného není možné, aby samosoudkyně při takovém postupu zvážila všechny okolnosti, které v hlavním líčení vyšly najevo. Podle něj tak bylo o výsledku celého řízení předem rozhodnuto. Navíc obviněný po hlavním líčení dne 21. 5. 2013 zaslechl názor samosoudkyně, že mu nevěří. Obviněný má za to, že samosoudkyně svým postupem porušila § 126 tr. ř., neboť ustanovení § 314a - § 314g tr. ř. nestanoví žádnou výjimku, z níž by vyplývalo, že samosoudce závěrečnou poradu konat nemusí. Obviněný pak také poukazuje na to, že dosud neobdržel žádné rozhodnutí o vznesené námitce podjatosti. Soud také doposud nerozhodl o jeho návrhu na určení, že má nárok na bezplatnou obhajobu.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 61 To 345/2013, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí.

K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedla, že pokud samosoudkyně rozhodla o zamítnutí uplatněných návrhů obhajoby na doplnění dokazování, prohlásila dokazování za skončené a v této návaznosti také rozhodla odsuzujícím rozsudkem, pak takový procesní postup nesporně odpovídá jejímu právnímu názoru, že opatřený skutkový stav věci je úplný a že v daném případě plně postačuje pro rozhodnutí o vině obviněného. Nejde tak o její osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný právní názor na výše uvedené otázky, týkající se předmětu řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Důvodem pro vyloučení soudce totiž nemohou být ani okolnosti spočívající v jeho procesním postupu v řízení o projednávané věci, nejde-li o případy stanovené v § 30 odst. 2, 3 tr. ř., o které se však podle státní zástupkyně nejednalo. O případ poměru k věci, jakož ani o nepřátelský poměr soudkyně k osobám, jichž se úkon dotýká, pak nejde ani tehdy, poukázal-li dovolatel na její údajně pronesený, leč dalšími okolnostmi blíže nekonkretizovaný a tedy pouze tvrzený „názor“ po ukončení hlavního líčení ze dne 21. 5. 2013, „že obviněnému nevěří“.

K výše popsanému procesnímu postupu jmenované soudkyně, která bez obvyklého přerušení závěrečného hlavního líčení vynesla odsuzující rozsudek, je třeba podle státní zástupkyně uvést tolik, že jí zákon takový postup neukládal, neboť nebyla vázána potřebou časového prostoru pro uskutečnění závěrečné porady ve smyslu § 217 tr. ř., nezbytné pro senátní způsob rozhodování. Správně vycházela ze specifik právní úpravy, která se vztahuje na řízení před samosoudcem ve smyslu § 314a – 314g tr. ř., přičemž jiný výklad poměru obecné a speciální právní úpravy by popíral samotný smysl rozdílu rozhodování soudu ve složení senátu a naproti tomu v rámci řízení před samosoudcem.

Pokud nebylo rozhodnuto formálně právním způsobem podle § 31 odst. 1 tr. ř. o námitce, která byla jakožto námitka podjatosti označena tak, aby mohlo být na odvolací úrovni rozhodnuto o případném opravném prostředku, pak lze takový postup soudkyně považovat podle státní zástupkyně za nesprávný, neboť otázku podjatosti soudce je třeba obecně považovat za tak zásadní zásah do práva na spravedlivý proces, že je třeba jeho význam pokrýt samostatným způsobem rozhodnutí, proti kterému je připuštěn opravný prostředek (viz Ústavní soud ČR pod sp. zn. III. ÚS 162/98). Na straně druhé v daném případě nebyly splněny zákonné důvody pro vyloučení jmenované soudkyně, pro které by odvolací soud o případné stížnosti obviněného rozhodl tak, že takové důvody ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. naopak dány jsou a že z její stravy vydaný odsuzující rozsudek nemůže pro její neobjektivní přístup k projednávané věci obstát. Ostatně odvolací soud nemohl bez výše poukazovaného formálního mantinelu jinak, než se touto otázkou zabývat pouze v rámci odůvodnění svého rozhodnutí. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., založeného na námitce, že rozhodl vyloučený orgán, lze podle státní zástupkyně uzavřít, že se použitá dovolací argumentace řadí do kategorie zjevně neopodstatněných.

K námitkám podřazeným dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně uvádí, že z obsahu použité dovolací argumentace je zřejmé, že je založena z části na skutkových námitkách, pokud dovolatel napadá způsob, jakým soudy vyhodnotily jednotlivé důkazy, a současně polemizuje s opatřenými skutkovými zjištěními a prosazuje vlastní verzi průběhu skutkového děje, která by závěru o jeho vině již neodpovídala. Jde zejména o závěr, že ve společnosti Interprogress, s. r. o., nikdy nepracoval, který podle jeho názoru nemá oporu ve spisovém materiálu. Takové námitky by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státní zástupkyně význam pouze v případě existence extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a provedenými důkazy, o který se však v daném případě nejednalo, jestliže soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s principy formální logiky nejen v jejich jednotlivostech, ale i ve vzájemných souvislostech.

Vzhledem k nedostatku písemné formy tvrzené pracovní smlouvy s obchodní společností Interprogress, s. r. o., jejímž jediným jednatelem byl po celou dobu její obchodní aktivity V. G., se kterým popř. s jím zmocněným zástupcem dovolatel při navázání svého údajného pracovního kontaktu nikdy nejednal, ale ve smyslu svého pracovního uplatnění komunikoval pouze s osobou M. M. bez znalosti jakéhokoliv jeho právního vztahu s deklarovanou zaměstnavatelskou společností Interprogress, s. r. o., nemohly soudy z takových skutkových zjištění dovodit jiný závěr, než ten, že v uvedené společnosti obviněný nikdy nepracoval, a to zvláště za stavu, že se jemu údajně udělená generální plná moc jejího jednatele opírala o zfalšované notářské ověření pravosti zmocnitelova podpisu. O otázce jeho skutečného statutárního postavení, opravňujícího jej z pozice zplnomocněného zaměstnance jednat jménem uvedené obchodní společnosti, tak podle státní zástupkyně dozajista nerozhodoval namítaný nedostatek předepsané formy jeho údajné pracovní smlouvy. Smluvní vztah, založený dohodou o zastoupení, popř. pracovní smlouvou, v daném případě ve skutečnosti neexistoval, a proto se názor o dovolatelově jednání v rámci pokynů zaměstnavatele, vycházející ze zcela opačného předpokladu, vymyká opatřeným skutkovým zjištěním.

Z hlediska právního významu jednání obviněného ve smyslu té části právní věty, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje, není podle státní zástupkyně rozhodné zjištění, že nehradil žádnou částku za koupi vozidla a že automobil osobně nepřevzal. Podstatným zůstává, že svým podpisem úvěrové smlouvy, jakož i dalších dokumentů tak, jak jsou ze strany nalézacího soudu vyjmenovány na č. l. 4 druhý odstavec jeho rozhodnutí, založil podvodný titul k fyzickému převzetí (a ve skutečnosti k vylákání) předmětu úvěrového vztahu ze strany dalších neustanovených osob. V uvedené souvislosti je lhostejno, zda se dalšího jednání, které předcházelo či jinak souviselo s uzavíráním úvěrové smlouvy, účastnily jiné dosud neztotožněné osoby jako pachatelé, popř. účastníci, neboť taková okolnost - navíc vybočující z popisu rozhodného skutkového děje - nemůže ovlivnit správný právní závěr, že to byl právě on, kdo za přisouzených skutkových okolností jednal při naplnění podmínky „při sjednávání úvěrové smlouvy“.

Z hlediska naplnění skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu po subjektivní stránce nelze podle státní zástupkyně přisvědčit výhradám, že se obviněný stal živým nástrojem nepřímého pachatele – pachatelů, neboť byl k přisouzenému jednání zneužit, vzhledem k tomu, že podepisoval listiny, kterým nerozuměl. Nehledě na zcela správný skutkový závěr o skutečné míře jeho schopnosti porozumět významu mluveného a psaného slova v češtině v rozhodném období jeho pobytu na území ČR, se lze podle názoru státní zástupkyně plně přiklonit právnímu názoru odvolacího soudu, že namítaná neznalost českého jazyka při posuzování otázky jeho zavinění nesporně byla „přitěžujícího“ významu. Podle opatřených skutkových zjištění mu ani jazyková bariéra nezabránila v podpisu obchodních dokumentů, jejichž obsah mu nebyl znám, a navíc mu byl jejich text zakrýván rukama jemu neznámých osob, kterými byl současně na straně druhé informován, že „bez jeho účasti by to nešlo“. Není tedy pochyb o tom, že za takové situace mu jednak muselo být zřejmé, že jeho osobní doklady, před tím poskytnuté jeho údajnému zaměstnavateli, byly zneužity k vyhotovení materiálů předložených mu k podpisu a jednak, že svým podpisem pod text jemu neznámých dokumentů (za pracovní či jinou finanční odměnu) propůjčuje svoji identitu k obchodnímu ujednání, jehož podstatu sice nezná, ale činí je s vědomím, že je nutné pro vyzvednutí automobilu, čili k převzetí jisté majetkové hodnoty, aniž by v této souvislosti logicky řešil, k jakým smluvním podmínkám poskytnutí protihodnoty takového obchodu se svým podpisem zavázal. Při takových okolnostech svého jednání tak musel být minimálně srozuměn s tím, že právě za poukazovaný finanční obolus na sebe bere odpovědnost za následky nekalého jednání jiných osob a to včetně způsobení škody, a tedy tak jednal minimálně za podmínek § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku v úmyslu nepřímém.

Otázku subsidiarity trestní represe, založenou na principu „ultima ratio“, dále není podle státní zástupkyně možno interpretovat tak, že by dovolatelův odpovědnostní vztah z výchozího a v daném případě jen předstíraného obchodněprávního rámce jeho jednání s poškozenou úvěrovou společností vylučoval použití norem trestního práva. Za stavu, že takovým svým jednáním tak, jak mu bylo přisouzeno, úmyslně zasáhl do majetkových práv svého obchodního partnera (resp. obchodního partnera jím údajně zastupované obchodní společnosti úvěrového dlužníka) způsobem, jaký odpovídá naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, nepřipadá v daném případě do úvahy uplatnění principu „ultima ratio“.

Ve výše uvedené návaznosti nelze podle státní zástupkyně považovat za nesprávný ani přisouzený výrok o náhradě škody. Způsobený trestný následek se totiž nacházel v příčinné souvislosti s jednáním, přisouzeným dovolateli, nikoliv s jednáním skutečného zástupce společnosti Interprogress, s. r. o., za kterého se dovolatel toliko podvodně vydával.

V závěru svého vyjádření pak ještě státní zástupkyně zdůraznila, že dovolatelem použité námitky jsou obsahově shodné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a připomněla řešení této problematiky v usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá: „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění uvedeného dovolacího důvodu je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolatel, jinými slovy, nemůže namítat podjatost soudce, který ve věci rozhodoval, až v dovolacím řízení, věděl-li o této skutečnosti již dříve.

V daném případě obviněným byla námitka podjatosti v předchozím řízení vznesena, nicméně lze rovněž konstatovat, že se s ní již vypořádal odvolací soud na str. 3 svého rozhodnutí.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.

Obviněný sice výslovně neuvádí, zda z jím namítaných skutečností má vyplývat vztah samosoudkyně k projednávané věci nebo k jeho osobě, nicméně podle názoru Nejvyššího soudu nemůžou mít takové okolnosti vliv ani v jednom případě.

Poměr k projednávané věci může podle ustálené judikatury spočívat např. v tom, že orgán činný v trestním řízení byl poškozen projednávaným trestným činem, byl svědkem trestného činu, ve věci vystupoval jako tlumočník, vyjádřil se v tisku před rozhodnutím o odvolání ohledně správnosti rozsudku soudu prvního stupně (č. 14/2000 Sb. rozh. tr.) apod. Naopak mezi důvody vyloučení orgánů činných v trestním řízení nepatří úroveň jejich odborné způsobilosti (srov. č. 23/1998 Sb. rozh. tr.) nebo odlišný právní názor. Poměr k věci u soudců soudu prvního stupně nelze také vyvozovat z rozhodnutí soudu druhého stupně, které nalézacímu soudu vytýká pochybení při hodnocení důkazů (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 1 To 90/1998).

Je tedy zřejmé, že se v případě poměru k projednávané věci jedná o důvody, kdy je orgán činný v trestním řízení ve věci osobně zainteresován, má zájem na výsledku řízení, případně si mohl už předem (mimo samotné trestní řízení, např. jako svědek) utvořit názor o průběhu skutkového děje apod. Judikatura se kloní k závěru, že vztah k projednávané věci nelze vyvozovat ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, případně z procesního postupu soudu, a to i v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky.

Pokud jde o poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo o poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení (v tomto případě by bylo možno na základě předestřených námitek uvažovat o poměru k obviněnému), ten je dán, je-li orgán činný v trestním řízení k těmto osobám v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském nebo naopak osobně nepřátelském. Naopak za takový poměr se nepovažuje pouhý profesionální vztah mezi soudci, byť i zařazenými ve stejném senátu, ani okolnost, že jde o spolužáky ze studií na právnické fakultě (srov. Šámal, P., a kol, Trestní řád I. Komentář, 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, s. 376).

Z naznačeného výkladu je patrné, že obviněným vytýkané okolnosti nemohou pochybnosti o nepodjatosti soudkyně soudu prvního stupně založit. Obviněný neuvádí žádné skutečnosti svědčící o jejím poměru k projednávané věci nebo k němu samotnému, své pochybnosti vyvozuje více méně pouze z procesního postupu, který navíc, jak bude dále uvedeno, byl v souladu se zákonem.

Pokud jde o to, že obviněný měl zaslechnout názor samosoudkyně, že mu nevěří, jde o velmi nekonkrétní vyjádření bez uvedení bližších okolností, lze se tedy k němu pouze hypoteticky vyjádřit tak, že ačkoli by se takové vyjádření na veřejně přístupném místě jevilo jako nevhodné, ani to nemůže být důvodem pro vyloučení příslušného orgánu činného v trestním řízení z projednávání a rozhodování věci. Obviněný se zřejmě mylně domnívá, že nestrannost soudce by měla spočívat v tom, že si názor na projednávanou věc utvoří až těsně před samotným rozhodnutím poté, co se seznámí se všemi skutečnostmi a důkazy. To samozřejmě není možné, neboť utváření názoru se u soudce, stejně jako u každého jiného člověka, děje postupně. Podstatná je pak schopnost utvářející se názor pod vlivem nových podnětů korigovat a přehodnocovat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 11 Tvo 40/2012).

Zcela nesmyslný je pak požadavek obviněného, aby samosoudce konal závěrečnou poradu. Lze se ztotožnit s tím, co k této námitce uvedla státní zástupkyně, navíc je možno dodat, že jazykovým výkladem nelze dospět k jinému závěru, než že jedna osoba sama se sebou „poradu“ konat nemůže, neboť je to fakticky vyloučeno. Pochopitelně je možné, aby samosoudce před vynesením rozsudku hlavní líčení přerušil, nicméně trestní řád po něm takové přerušení striktně nevyžaduje. Účelem závěrečné porady je, aby členové senátu navzájem konzultovali svůj pohled na otázky vyjádřené v § 126 tr. ř. a hlasováním podle § 127 tr. ř. dospěli k verdiktu. Má-li samosoudce o uvedených otázkách po skončení dokazování, pronesení závěrečných řečí a posledního slova obžalovaného jasno, pak postrádá smysl, aby konal jakousi obdobu závěrečné porady sám se sebou. Jestliže trestní řád neobsahuje ustanovení, které by výslovně stanovilo, že samosoudce závěrečnou poradu nekoná, pak je to proto, že to vyplývá z logiky věci. Ani v jiných případech právní úprava nevyžaduje, aby samosoudce prováděl jakousi obdobu senátního rozhodování (podle § 314c odst. 1 tr. ř. samosoudce přezkoumá obžalobu a návrh na potrestání z hledisek uvedených v § 181 odst. 1 a § 186 tr. ř., avšak předběžně je neprojednává, podle § 314b odst. 5 tr. ř. nekoná neveřejné zasedání).

Pokud pak obviněný dále poukazuje na to, že dosud neobdržel žádné rozhodnutí o vznesené námitce podjatosti a že soud také doposud nerozhodl o jeho návrhu na určení, že má nárok na bezplatnou obhajobu, lze rovněž odkázat na výše uvedený výklad s tím, že ani případná pochybení procesního charakteru nezakládají poměr soudu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Z tohoto výkladu je patrné, že část námitek uplatněných obviněným uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť jimi obviněný napadá právě skutková zjištění. Jde zejména o námitku, podle které nebylo prokázáno, že ve společnosti Interprogress, s. r. o., nikdy nepracoval, resp. že nebyl jejím zástupcem na základě plné moci, a pokud by tomu tak bylo, pak by jeho jednáním byla vázána právě tato společnost, a dále o námitku, týkající se posuzování jazykových znalostí. Na první citovanou námitku pak navazují také jeho námitky směřující do výroku o náhradě škody, neboť vycházejí z odlišného skutkového stavu, než byl soudy zjištěn, tedy že jeho jednáním měla být vázána společnost Interprogress, s. r. o., resp. že někdo jednající za společnost Interprogress, s. r. o., převzal předmětný automobil, což by mělo vést k tomu, že poškozená by měla nárok na plnění ze dvou právních titulů (za porušení smlouvy a z titulu náhrady škody).

Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci“.

Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Nad rámec dovolacího řízení lze konstatovat, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak k daným skutkovým závěrům dospěly, a odůvodnění jejich rozhodnutí nebudí pochybnosti. Obviněný se domáhá toho, aby skutkové zjištění, že nebyl zaměstnancem a ani z jiného titulu nezastupoval společnost Interprogress, s. r. o., byla ověřena přímým dotazem na tuto společnost. K tomu lze podotknout, že ani sám netvrdil a netvrdí, že byl zaměstnancem a zástupcem této společnosti, za něhož se vydával při spáchání skutku, pouze spekuluje o tom, kdyby tomu tak bylo, a napadá rozsah dokazování a způsob hodnocení důkazů, kterým soudy k tomuto závěru dospěly. Je však především na soudu prvního stupně, aby určil způsob a rozsah dokazování, pokud tento neodporuje zásadám vyjádřeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Není na místě, aby orgány činné v trestním řízení prověřovaly všechny hypotetické verze události, jestliže ani sám obviněný v rámci své obhajoby takové verze neuvádí.

Pokud jde o úroveň jazykových znalostí obviněného, dospěl soud prvního stupně především k závěru, že obviněný český jazyk ovládá dobře, a to jak z výpovědi policisty, který jej vyslýchal, tak i nepřímo z výpovědi jeho přítelkyně O. S., které sice neuvěřil, ale konstatoval, že pokud svědkyně tvrdila, že obviněného doprovází v případech, kdy je třeba něco vyřídit, je s podivem, že jej nedoprovázela při spáchání skutku. Podpůrně pak soudy konstatovaly, že pokud by obviněný předkládaným dokumentům nerozuměl, resp. mu byly zakrývány rukou, tím spíše je neměl podepisovat.

Lze dodat, že v popsané situaci by si i podprůměrně inteligentní jedinec, který by nerozuměl česky, musel domyslet, že se děje něco protiprávního, neboť by mu muselo být minimálně podezřelé, proč jeho „zaměstnavatel“ posílá vyzvednout automobil právě jeho, navíc v doprovodu další osoby, která mu zakrývá dokumenty a dává mu pokyny. Nelze souhlasit s názorem obviněného, že tzv. bílý kůň je vlastně v právním smyslu živým nástrojem nepřímého pachatele. „Bílý kůň“ není právní pojem s přesnou definicí, nicméně se tento pojem užívá pro popis jistého typu pachatele, který na sebe přebírá odpovědnost za jednání jiných osob, přičemž nemusí být podrobně informován o všech skutkových okolnostech, avšak počítá s protiprávností svého jednání. Jeho úkolem je zpravidla mimo jiné „neptat se“ na podrobnosti. Jde převážně o osoby bez majetku, na nichž si poškozená strana nemůže „nic vzít“, které tedy nemají co ztratit. Odměnou jim pak nemusí být pouze peníze, ale jako v případě obviněného např. i příslib zaměstnání.

To je podstatné i z hlediska námitky obviněného, že měl být aplikován princip ultima ratio, poškozená společnost se měla nejprve domáhat náhrady cestou civilního práva. Obviněný navrhuje jako možnost např. uznání dluhu ve formě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti z jeho strany. Pomineme-li fakt, že by musel být ochotný takový dokument podepsat, je především zřejmé, že takový dokument by neměl pro poškozenou reálný význam z hlediska možné náhrady škody. Právě proto, že obviněný je cizinec a v České republice nemá majetek, mu „nečinilo potíže“ vystupovat v roli zmíněného bílého koně. Těžko pak lze na danou situaci uplatnit princip ultima ratio, když zjevně svým jednáním obviněný způsobil škodu, jejíž náhrada je velmi obtížně (je-li vůbec) možná.

Jde-li o námitku, že soudy neposuzovaly celý kontraktační proces, lze se ztotožnit s tím, co k ní uvedla státní zástupkyně. Skutečnost, že se na činu podílely případně i jiné neztotožněné osoby, nemůže obviněného žádným způsobem vyvinit. Míra jeho účasti na skutku byla dostatečně popsána a prokázána, bylo proto na místě jej uznat vinným přisouzeným trestným činem.

K námitce směřující do výroku o náhradě škody bylo již výše uvedeno, že se zakládá na odlišných skutkových zjištěních, než v řízení vyšla najevo. V řízení nebylo zjištěno, kdo odvezl předmětný automobil, tedy lze sotva vycházet z toho, že to byl zástupce společnosti Interprogress, s. r. o. Navíc, i kdyby tomu tak bylo, je třeba říci, že se jednalo o úvěrovou, nikoli leasingovou smlouvu (v takovém případě by navíc bylo namístě kvalifikovat jednání obviněného jako jiný trestný čin, než úvěrový podvod), tedy škoda zde nevznikla až odvezením automobilu. I kdyby však tomu tak bylo, bylo by třeba konstatovat, že jednání obviněného převzetí automobilu umožnilo, tedy s ním bylo v příčinné souvislosti.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

Obviněný odkázal na druhou alternativu citovaného dovolacího důvodu. Vzhledem k tomu, že nedošlo k porušení zákona ve smyslu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., nelze považovat za naplněný ani dovolací důvod podle písmene l) téhož ustanovení.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného M. P. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. června 2014

Předseda senátu

JUDr. Karel Hasch

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru