Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 400/2017Usnesení NS ze dne 20.07.2017

HeslaDovolací důvody
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.400.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 3138/17 ze dne 19.02.2019 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jiří Zemánek


přidejte vlastní popisek

11 Tdo 400/2017-84

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2017 dovolání, která podali obvinění J. M., D. S., a J. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 9 To 471/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 22/2016 a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněných J. M., D. S. a J. M. odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 8 T 22/2016, byl obviněný J. M. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (bod I), přečinem kuplířství podle § 189 tr. zákoníku (bod II) a zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (bod III), za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných.

Obviněný D. S. byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (bod I) a zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (bod III), za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Obviněný J. M. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (bod III), za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci, a to čtyř kusů dealerských sáčků.

Podle skutkových zjištění se obvinění dopustili shora uvedené trestné činnosti tím, že

I. J. M. a D. S. společně v blíže nezjištěné době, po předchozí domluvě, v úmyslu vylákat od poškozeného J. K., finanční prostředky, ho uváděli v omyl tím způsobem, že ho nejdříve opakovaně telefonicky kontaktoval J. M. a vydával se mu za příslušníka Policie ČR z Krajského ředitelství na Zbraslavi, který pracuje na jeho případu podezření z padělání směnek, a snažil se sjednat s poškozeným osobní schůzku, ačkoliv J. M. a D. S. nebyli příslušníky policie a nemohli případ poškozeného J. K. prověřovaný SKPV Krajského ředitelství Středočeského kraje jakkoli ovlivnit, přičemž k telefonickému kontaktu došlo konkrétně dne 15. 6. 2015 v 7:36 hodin, dne 16. 6. 2015 v 9:22 hodin, dne 17. 6. 2015 v 10:58 hodin, kdy se mu představil jako M., dále dne 21. 6. 2015 v 14:42 hodin, dne 29. 6. 2015 v 11:12 hodin, kdy se mu představil jako Mi., dne 29. 6. 2015 v 15:31 hodin, kdy se mu představil jako Min., kdy dále po předešlé dohodě mezi J. M. a D. S., D. S. osobně poškozeného J. K. dne 23. 6. 2015 kolem 14:30 hodin navštívil ve firmě Smalt, s. r. o., v obci O., okr. B., kde se mu ústně prokázal jako policista, nechal si od poškozeného J. K. předložit dokumenty týkající se předmětných směnek a následně požadoval po poškozeném předání 4 000 000 Kč s tím, že je za tuto částku schopen zařídit, aby se jeho záležitosti se směnkami vyřídily do dvou týdnů, přičemž běžné trestní řízení se může protáhnout i na několik let, kdy poškozený J. K. nakonec jeho požadavek na předání finančních prostředků odmítl a učinil dne 20. 7. 2015 oznámení na Generální inspekci bezpečnostních sborů pro Středočeský kraj a k dokonání předem plánovaného trestného činu nedošlo,

II. J. M. sám v přesně nezjištěné době opakovaně nejméně od 6. 3. 2015 do 11. 4. 2015 zjednal a přiměl K. K., trvale bytem B., T. ..., k provozování prostituce tím způsobem, že nejprve se spolu domluvili, že K. K. bude prostituci provozovat v hotelu S.-M. provozovaném společností E.R.O.C., s. r. o., na adrese H. t. – h., P. – H., B. n. ..., IČO: 6367233, se sídlem společnosti Praha 5, Petřínská 5, kdy na adresu v H. ji osobně vozil osobním automobilem, poskytoval jí v několika případech peníze k zaplacení pokoje k provozování prostituce, v telefonickém kontaktu po ní opakovaně požadoval, aby se snažila získat co nejvíce klientů a vydělala tak peníze, a dále nejméně v jednom případě dne 9. 6. 2015 zjednal K. K. prostřednictvím taxikářky V. H. Z. placené sexuální služby pro cizího státního příslušníka G. L., D., Senegalská republika za částku 2 500 Kč za hodinu a poté za další započatou hodinu ve výši 1 000 Kč, ke kterým došlo dne 9. 6. 2015 v nočních hodinách v hotelu V. m., s. r. o., v B., Č. u. ...,

III. J. M., D. S. a J. M. společně v přesně nezjištěné době, nejméně však od začátku roku 2015 do měsíce srpna 2015: J. M. společně s D. S. neoprávněně ve vnitřních prostorách bazaru S. v ulici P. č. p. ... v B. organizovali a řídili prodej drogy metamfetamin, zvané pervitin, který potom v prostorách bazaru, případně v jeho okolí prodával J. M. který zde byl zaměstnán jako obsluha bazaru, kdy dělba jejich činností probíhala tím způsobem, že J. M. či D. S. zajišťovali nákup drogy pervitin, kterou poté společně připravovali k dalšímu prodeji, a prostřednictvím J. M., případně dalších dosud neztotožněných distributorů, ji následně prodávali zájemcům z řad toxikomanů v katastru města B., přičemž k páchání trestné činnosti, zejména k přípravě drogy pervitin k následnému prodeji využívali vnitřních prostor zastavárny S. v B., kdy činnost celé skupiny nejméně do měsíce srpna 2015 plánoval, koordinoval a řídil J. M., přičemž v rámci této trestné činnosti J. M. drogu pervitin distribuoval minimálně těmto ztotožněným uživatelům:

1) v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce srpna 2015 v Z. p. v B. po předchozí vzájemné domluvě nejméně ve dvou případech prodal P. B., přesně nezjištěné množství drogy metamfetamin, zvané pervitin, ve formě krystalické látky bílé barvy o nezjištěné koncentraci, kdy se jednalo vždy o 2 dávky v hodnotě 500 Kč,

2) dne 14. 10. 2015 okolo 14:30 hodin v Z. p. v B. po předchozí vzájemné domluvě prodal A. B., v celkem 6 ks dealerských igelitových sáčků celkem 0,4159 g drogy metamfetamin zvané pervitin ve formě krystalické látky, za celkovou částku 4 000 Kč, přičemž původně se mělo jednat o domluvené množství o hmotnosti 5 g této drogy,

3) v přesně nezjištěné době od jara 2015 do léta 2015 v katastru města B. po předchozí vzájemné domluvě nejméně ve 3 až 4 případech zdarma poskytl L. S., přesně nezjištěné množství drogy metamfetamin, zvané pervitin, ve formě krystalické látky bílé barvy o nezjištěné koncentraci, kdy v rámci každého předání se jednalo přibližně o 1 g této drogy, celkem tak došlo k prodeji cca 3-4 g drogy,

přičemž látka metamfetamin, zvaná též pervitin, je uvedena jako psychotropní látka v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek.

Proti citovanému rozsudku podali obvinění odvolání, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 9 To 471/2016, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění dovolání, obviněný J. M. prostřednictvím obhájce JUDr. Bedřicha Macourka, obviněný D. S. prostřednictvím obhájce doc. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D. a obviněný J. M. prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Ortmana, CSc.

Obviněný J. M. ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Ve svém dovolání uvedl, že v řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť nebylo dostatečně zajištěno jeho právo na obhajobu. Využití institutu utajeného svědka bylo podle něj naprosto nesprávné. K tomu obviněný odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Soud prvního stupně se nezabýval přiměřeností využití tohoto institutu. Výpověď utajeného svědka byla klíčovým důkazem, který však byl použit účelově. Soud měl provést alespoň jeho základní lustraci, zejména pokud jde o jeho trestní minulost. Zamítnut byl také důkaz znaleckým posudkem na posouzení věrohodnosti výpovědi tohoto svědka. Výpověď byla přitom zcela rozdílná oproti výpovědím dalších sedmi svědků, z nichž nikdo prodej drog v prostorách zastavárny ani ze strany obviněného nepotvrdil. Utajený svědek navíc na některé otázky odmítal odpovídat nebo uvedl, že informace záměrně zkresloval. Také nebyl schopen popsat vnitřní prostory zastavárny.

Obviněný má dále za to, že závěr o jeho vině v případě skutku pod bodem I je založen na absolutně neúčinných důkazech. Jde o záznamy o podání vysvětlení z přípravného řízení, k jejichž přečtení nedali obvinění a státní zástupce souhlas, a odposlech a záznam telekomunikačního provozu mezi ním a spoluobviněným S., který nesplňoval nároky kladené § 88 odst. 2 tr. ř. a judikaturou Nejvyššího soudu. Kromě jiných náležitostí nebyla odůvodněna doba, po kterou měl být odposlech a záznam prováděn. Obviněný poukázal na to, že s poškozeným J. K. nikdy nepřišel do styku a je nepochopitelné, proč nebylo zahájeno trestní stíhání jeho syna, který jej a spoluobviněného požádal o pomoc při vyřizování pohledávky jeho otce vůči němu. Vznikl tak extrémní rozpor mezi skutkovými závěry soudu a provedeným dokazováním.

Ohledně zjednání K. K. k provozování prostituce zdůraznil obviněný, že tato svědkyně uvedla, že ji k prostituci nenutil ani z ní nekořistil. Pro kuplířství měla být stíhána taxikářka H., která však nebyla ani vyslechnuta jako svědkyně.

Obviněný dále konstatoval, že v přípravném řízení byly provedeny domovní prohlídky u něj doma, v bazaru S. i u spoluobviněných, ale žádné drogy nebyly nalezeny. Nalezeny byly pouze váhy se stopovým množstvím nezjištěné drogy. Tyto váhy byly vícekrát prodány.

Pokud jde o organizovanou skupinu, namítl obviněný, že nikdo neprokázal ani nezaznamenal, jak měla fungovat. Ke skutku uvedenému pod bodem III výroku pak ještě dodal, že kromě původních výpovědí svědků A. B. a P. B., kteří před soudem své výpovědi odvolali, není jediný svědek, který by potvrzoval, že obviněný prodával drogy. Ani utajený svědek neuvedl, že by jej viděl drogy prodávat. Chybí také určení množství drogy, které mělo být prodáno. Ani předstíraný převod jeho vinu nijak nepotvrzuje. Odvolací soud se pak ve svém usnesení opíral o zajištěné odposlechy, s nimiž byla v souladu výpověď svědkyně H.-Z. Tato svědkyně však byla vyslechnuta v jiné trestní věci obviněných M. a S., která není dosud pravomocně skončena a není patrné, z jakého důvodu byla předána do spisu v nyní projednávané věci.

K výroku o trestu obviněný uvedl, že se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen, přitom mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Spoluobvinění, kteří byli vícekrát soudně trestáni, mají mírnější potrestání. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.

Obviněný D. S. ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Ve svém dovolání podobně jako obviněný M. uvedl, že v řízení došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť nebylo dostatečně zajištěno jeho právo na obhajobu v důsledku využití institutu utajeného svědka. K tomu obviněný odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva a konstatoval, že k odsouzení nemůže dojít výlučně nebo v převážné míře na základě takové výpovědi. Soud prvního stupně se nezabýval posouzením otázky, zda je svědek skutečně vystaven takovému nebezpečí, které postup podle § 55 odst. 2 tr. ř. odůvodňuje (nejednalo se o násilnou trestnou činnost). Neposoudil vzájemný vztah s obviněným a to, zda důvody utajení trvaly po celou dobu řízení. Výpověď utajeného svědka byla klíčovým důkazem. Soud měl provést alespoň jeho základní lustraci, zejména pokud jde o jeho trestní minulost, zda byl v době podávání výpovědi trestně stíhán, či prověřit jeho zdravotní stav. Výpověď byla přitom zcela rozdílná oproti výpovědím všech ostatních svědků, z nichž nikdo prodej drog v prostorách zastavárny ani ze strany obviněného nepotvrdil. Výpověď utajeného svědka navíc trpí řadou rozporů. Podle obviněného lze připustit, aby utajený svědek nevypovídal vše, aby tak mohl ochránit svoji identitu, nelze však připustit, aby zamlčoval či upravoval informace natolik významné pro rozhodnutí ve věci, že na jejich základě může dojít k odsouzení obviněného. Výpověď svědkyně S. pak zapojení obviněného do prodeje drog neprokazuje.

Také obviněný S. soudu prvního stupně vytýká použití absolutně neúčinných důkazů, a to záznamů o podání vysvětlení z přípravného řízení, k jejichž přečtení nedali obvinění a státní zástupce souhlas, a odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, který nesplňoval nároky kladené § 88 odst. 2 tr. ř. a judikaturou Nejvyššího soudu.

Soud prvního stupně vycházel z toho, že se obviněný při osobní schůzce s poškozeným J. K. představil jako policista. Sám svědek přitom při soudním jednání uvedl pouze to, že se mu jako policista představil obviněný M. Obviněného S. označil pouze jako známého obviněného M. Daný závěr tedy soud prvního stupně učinil z úředních záznamů z přípravného řízení.

Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu pak nebyl odůvodněn v souladu s § 88 tr. ř., neboť nebyla odůvodněna doba, po kterou měl být odposlech a záznam prováděn, a proč nebylo možno účelu trestního řízení dosáhnout použitím jiných prostředků. Z jejich obsahu pak nevyplývá žádný úmysl obviněného ke spáchání trestné činnosti. V rámci jediného hovoru se spoluobviněným M. obviněný řekl pouze slova „jo“ a „čau“.

V důsledku těchto pochybení vznikl extrémní rozpor mezi skutkovými závěry soudu a provedeným dokazováním. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.

Obviněný J. M. ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Ve svém dovolání uvedl, že již v předchozím řízení poukazoval na zkonstruování celé věci svědky A. a P. B., což je prokazováno jejich vystupováním před soudem prvního stupně. Obviněný shrnul další svědecké výpovědi a k výpovědi utajeného svědka J. V. uvedl, že svědek na řadu otázek neodpovídal, vybíral si, na které odpoví. Obviněný nesouhlasí se závěrem soudu, že na to měl svědek právo, aby se vyhnul ztotožnění své osoby. Není mu jasné, jak souvisí nebezpečí odhalení jeho identity s otázkou, zda byl trestán nebo kdy s drogami přestal. Také obviněný poukázal na skutečnost, že svědek dokonce záměrně lhal ohledně doby provozu bazaru, což sám řekl. Také pro utajeného svědka platí, že pokud nevyužije práva odmítnout výpověď, musí odpovědět na všechny otázky.

Na záznamu o předstíraném převodu pak podle obviněného není vidět samotné předání drogy, pouze manipulace s balíčky ze strany svědka B. Tento důkaz proto podle něj není použitelný. Obviněný také nesouhlasí s odůvodněním soudu prvního stupně vztahujícím se k naplnění znaku organizované skupiny, kde zejména chybí zdůvodnění, ze kterých konkrétních důkazů soud vyvodil rozdělení rolí ve skupině. Veškerá jeho činnost se pak omezila na tři případy prodeje drogy, tedy se nemohlo jednat o soustavnost a dlouhodobost. Hodnocení soudu zde neodpovídá ani jeho tvrzeným skutkovým zjištěním.

Odvolací soud se pak podle názoru obviněného jeho odvoláním dostatečně nezabýval, nereagoval na námitky, pouze zopakoval závěry soudu prvního stupně. Ze všech těchto skutečností vyvozuje obviněný porušení svého práva na spravedlivý proces a má za to, že právní a skutkové závěry soudů jsou v hrubém rozporu s provedeným dokazováním. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a věc přikázal tomuto soudu se závaznými pokyny k dalšímu řízení.

K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí průběhu řízení a obsahu obviněnými podaných dovolání k námitkám všech obviněných uvedl, že uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť namítají pouze nedostatky ve skutkových zjištěních a v procesu dokazování. Pakliže obvinění uplatňují existenci tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů, má státní zástupce za to, že taková námitka sama o sobě uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Jak lze dovodit ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 38/14, je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Jinými slovy, pouze v případě, že je taková námitka porušení práva na spravedlivý proces důvodná, lze podle státního zástupce na podkladě takové námitky připustit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů též v dovolacím řízení na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dle názoru státní zástupce se však v daném případě o takové pochybení nejedná.

Pokud jde o namítaný obsah příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, státní zástupce se s hodnocením obviněných neztotožňuje. Lze si podle něj jistě představit podrobnější a preciznější odůvodnění takového úkonu, avšak z jeho obsahu lze dovodit důvody, které soud vedly k povolení odposlechu na dobu čtyř měsíců. Soud činný v přípravném řízení se v tomto směru na podkladě spisového materiálu ztotožnil s návrhem státního zástupce, který poukazoval na nutnost zmapování trestné činnosti podezřelých, ztotožnění konkrétních odběratelů a zjištění zdroje distribuované drogy, tedy zjištění takových skutečností, pro jejichž objasnění je typicky třeba sledovat činnost podezřelých po delší dobu. Z těchto soudem popsaných skutečností lze podle názoru státního zástupce dovodit potřebnost povolení takového úkonu na nejvýše přípustnou dobu čtyř měsíců. Třebaže je tedy odůvodnění vydaného příkazu poněkud kusé, má státní zástupce za to, že obsahově zákonným požadavkům ve smyslu § 88 tr. ř. z materiálního hlediska odpovídá.

Státní zástupce se pak neztotožňuje ani s výhradou obviněných proti využití institutu utajeného svědka. I v konfrontaci s obviněnými nastíněnou relevantní judikaturou je podle něj nutno zdůraznit, že výpověď utajeného svědka nebyla jediným důkazem svědčícím o jejich vině. Dále lze upozornit na obsah výpovědi svědkyně S., která o aktivitách obviněných věděla. Nadto je distribuční činnost obviněných prokazována i důkazy objektivní povahy, tj. zejména nálezem digitální váhy, která přitom v zastavárně zcela zjevně nebyla určena k dalšímu prodeji, ale právě pro účely distribuce. Distribuční činnost pak jednoznačně prokazují i výsledky provedeného předstíraného převodu. Obvinění i jejich obhájci pak měli v průběhu hlavního líčení možnost klást utajenému svědkovi otázky, pakliže nesměřovaly k odhalení identity takového svědka. Dle názoru státního zástupce se tak v případě výslechu uvedeného utajeného svědka za daných okolností nejednalo o nepřípustný zásah do práva obviněných na obhajobu, jakožto komponentu práva na spravedlivý proces ve smyslu ústavně a mezinárodními smlouvami zaručených práv.

Ani námitku obviněných J. M. a D. S., že závěr o vině je založen na procesně nepoužitelných důkazech, nepovažuje státní zástupce za opodstatněnou. Obviněný J. M. tuto námitku pouze deklaruje, aniž ji odůvodňuje, a v tomto směru se podle státního zástupce k jeho dovolání nelze vyjádřit. D. S. nepoužitelnost důkazu váže k otázce, zda i on se ve vztahu k J. K. vydával za policistu. To však není z hlediska posouzení jeho trestní odpovědnosti nijak podstatné, neboť tento obviněný jednal ve spolupachatelství s obviněným J. M., který již předtím nastolil u poškozeného mylnou představu, že tento poškozený jedná s policií. Stav omylu ve smyslu ustanovení § 209 tr. zákoníku tak byl na straně poškozeného dán bez ohledu na to, zda se též obviněný D. S. jako policista představil, či nikoli. Z rozhodnutí soudů tak nelze dovodit, že by podstatné skutečnosti zakládající trestní odpovědnost obviněných byly založeny na procesně nepoužitelném obsahu úředního záznamu o podání vysvětlení.

Státní zástupce tak má za to, že uvedené námitky obviněných nevykročily z rámce námitek skutkových, resp. jsou pouhou polemikou s procesním postupem soudů při tvorbě skutkových zjištění. Tyto námitky tak nejsou způsobilé založit existenci obviněnými uplatňovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pokud jde o výhrady obviněných J. M. a J. M., které vznášejí proti znaku „jako člen organizované skupiny“ ve smyslu § 283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, dle názoru státního zástupce odpovídají uplatněnému hmotněprávnímu důvodu dovolání pouze zdánlivě. Obvinění totiž nezpochybňují vlastní subsumpci skutkových zjištění pod uvedený znak skutkové podstaty, ale pouze správnost soudy přijatých skutkových zjištění. Jinými slovy obvinění nenamítají, že by uvedený znak nebyl naplněn, ale že nebyl prokázán. I v tomto směru tak jde o výhrady ke skutkovým zjištěním soudů. K tomu státní zástupce dodává, že z popisu skutku pod bodem III rozsudku soudu prvního stupně lze naplnění uvedeného znaku podmiňujícího použití vyšší trestní sazby dovodit. Soudy zde totiž vyšly ze zjištění, že obvinění J. M. a D. S. zajišťovali zázemí pro prodej drog, obstarávali jejich nákup a připravovali je k dalšímu prodeji, přičemž samotný prodej realizoval obviněný J. M. Je tak patrné, že mezi obviněnými existovala dělba činností, jež měla směřovat k úspěšnějšímu páchání trestné činnosti a zároveň měla ztížit odhalení obviněných J. M. a D. S. jakožto spolupachatelů.

Namítal-li obviněný J. M. bez bližších podrobností rovněž přílišnou přísnost uloženého trestu, zdůrazňuje státní zástupce, že proti výroku o trestu lze brojit zásadně pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný nejenže neuplatnil, ale nadto v jeho případě zjevně ani není dán (k tomu srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ke konkrétní výměře trestu pak lze pouze dodat, že tento obviněný byl uznán vinným z největšího počtu trestných činů a jeho roli při páchání trestné činnosti navíc soud považoval za rozhodující.

Pokud obvinění shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., z obsahu jejich dovolání vyplývá, že jej uplatnili v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí soudu nalézacího dle názoru státního zástupce zatíženo není, a proto nemůže být naplněn ani dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

K vyjádření nejvyššího státního zástupce zaslal obviněný D. S. prostřednictvím obhájce doc. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D., Nejvyššímu soudu repliku, ve které uvedl, že nesouhlasí s jeho závěrem ohledně nenaplnění dovolacích důvodů. Připomněl, že v posuzované věci nejde jen o formální porušení postupu orgánu činných v trestním řízení, nýbrž o pochybení, které mělo zásadní vliv na posouzení viny a výši jeho trestu. K tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, která v takovém případě přezkoumání skutkových zjištění připouští. Státní zástupce podle něj neuvedl žádné konkrétní důvody nenaplnění uplatněných dovolacích důvodů. Obviněný zopakoval, že výpověď utajeného svědka v jeho případě představuje důkaz jediný. Výpověď svědkyně S. jeho vinu neprokazuje, ta pouze uvedla, že je jí známo, že se říkalo, že se drogy v S. bazaru prodávaly. Informaci tedy měla zprostředkovanou od jiných osob. Předstíraný převod pak byl proveden pouze vůči obviněnému M. Přítomnost digitální váhy v bazaru je důkazem nepřímým a nezakládá žádnou spojitost s obviněným.

K použití úředních záznamů pak dodal, že právě otázka, zda se obviněný S. představoval J. K. jako policista, je podstatná pro posouzení, zda bylo jeho jednání koordinováno spoluobviněným M. Sám obviněný M. jeho zapojení popřel. Svědek K. pak ve své výpovědi u hlavního líčení uvedl, že obviněný S. po něm nepožadoval žádnou platbu bezprostředně při jejich setkání, ale až v případě zdárného vyřešení věci.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).

Dále musel Nejvyšší soud zvážit, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Všichni obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.

Veškeré námitky předestřené obviněnými v jejich mimořádných opravných prostředcích směřují proti procesnímu postupu soudu prvního stupně při dokazování, resp. při hodnocení důkazů, případně proti postupu odvolacího soudu při výkonu jeho přezkumné pravomoci. K tomu lze pouze nad rámec dovolacího řízení konstatovat, že soudy logicky a přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů vyvodily své skutkové závěry, a jejich zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Porušení práva na spravedlivý proces způsobené tzv. extrémním rozporem mezi ve věci provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními či jiným způsobem Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal.

Pokud obvinění napadají svědeckou výpověď utajeného svědka J. V., je třeba souhlasit se státním zástupcem, že tato nebyla jediným ve věci provedeným usvědčujícím důkazem. Uvedená výpověď je v souladu zejména s výpovědí svědkyně S. i s nálezem digitální váhy, přičemž z hlediska posouzení věrohodnosti výpovědi utajeného svědka není nutné, aby každá jednotlivá okolnost, kterou svědek sdělí, byla podporována dalším provedeným důkazem. Pak by se výpověď utajeného svědka stala nadbytečnou. Ani skutečnost, že svědek některé údaje zkresloval, aby nedošlo k prozrazení jeho identity, nemůže bez dalšího výpověď jako celek diskvalifikovat, zvláště za situace, kdy svědek sám uvedl, které údaje takto zkreslil. Obviněným je třeba dát za pravdu, že v rozhodnutích soudů obou stupňů chybí zdůvodnění utajení totožnosti a podoby svědka, současně však je třeba říci, že důvody jsou zřejmé. Svědek podal podrobnou usvědčující výpověď, přičemž se jedná o závažnou organizovanou kriminalitu, v případě obviněných M. a S. o více druhů trestných činů. Z provedeného dokazování přitom vyplynulo, že obvinění M. a S. vyhrožovali svědkyni S.

Pokud jde o záznamy o podání vysvětlení z přípravného řízení, resp. o text trestního oznámení, které podal svědek K. na Generální inspekci bezpečnostních sborů, lze se s obviněnými ztotožnit v tom smyslu, že soud prvního stupně skutečně nebyl oprávněn z těchto dokumentů vyvozovat žádná skutková zjištění. Na druhou stranu však ve vztahu k obviněnému M. byl průběh skutkového děje prokázán jinými důkazy, tedy výpovědí poškozeného a odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu, a vyvození závěrů ze zmíněných listin na něm nic nezměnilo. V případě obviněného S. je sice situace mírně odlišná, neboť svědek K. u hlavního líčení neuvedl, že se mu tento obviněný přestavil jako policista. Jak však správně uvádí státní zástupce, tato skutečnost není podstatná, neboť obvinění čin spáchali ve spolupachatelství a jako policista se představil obviněný M. Obviněný S. se přitom s poškozeným sešel ve stejné záležitosti. Mimo to z odposlechu telekomunikačního provozu vyplynulo, že obviněný M. o obviněném S. hovořil jako o „kolegovi“, minimálně tímto způsobem se tedy obvinění pokusili u poškozeného vyvolat dojem, že také obviněný S. je policista. Argumentací, že v rámci jediného zaznamenaného telefonního hovoru mezi nimi řekl obviněný S. pouze „jo“ a „čau“, opomíjejí obvinění podstatný obsah sdělení obviněného M., kterému obviněný S. takto přitakal.

V případě příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se Nejvyšší soud ztotožňuje s názorem státního zástupce, tedy že ačkoli by zdůvodnění mohlo být podrobnější, obsahově zákonným požadavkům ve smyslu § 88 tr. ř. z materiálního hlediska odpovídá. Šlo zjevně o zjištění takových skutečností, pro jejichž objasnění je typicky třeba sledovat činnost podezřelých po delší dobu.

Námitka obviněného M. proti hodnocení důkazu záznamem o předstíraném převodu uplatněnému dovolacímu důvodu zjevně neodpovídá a vyjadřuje pouze nesouhlas obviněného s tím, co soud prvního stupně ze záznamu vyvodil. K tomu lze poukázat na str. 11 rozsudku, kde se uvádí, že na záznamu je mimo jiné slyšet, jak obviněný počítá sáčky s drogou. Rovněž nesouhlas obviněného (a rovněž obviněného M.) se závěrem soudu prvního stupně o naplnění znaku organizované skupiny směřuje do oblasti skutkových zjištění. Obviněný napadá zdůvodnění tohoto znaku na str. 12 rozsudku, k čemuž lze říci, že rozdělení rolí ve skupině není sice přímo na tomto místě opatřeno konkrétními odkazy na důkazy, z nichž soud k tomu kterému skutkovému závěru dospěl, současně však z provedeného dokazování a celého kontextu odůvodnění rozsudku vyplývá.

Také námitky obviněného M. směřované proti výroku II rozsudku vyjadřují pouze nesouhlas obviněného s hodnocením důkazů ze strany soudu. K jeho námitce směřované proti výroku o trestu lze uvést pouze tolik, že k nápravě vad výroku o trestu je určen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Jak je z uvedeného výkladu patrné, námitky obviněného proti výroku o trestu nelze podřadit dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obvinění pak dále uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

Obvinění uplatnili tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě. Vzhledem k tomu, že svými námitkami nenaplnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze považovat za naplněný ani dovolací důvod podle písmene l) téhož ustanovení.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění J. M., D. S. a J. M. podali dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b odst. 1 tr. ř. Jejich dovolání proto Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 7. 2017

JUDr. Karel Hasch

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru