Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 387/2020Usnesení NS ze dne 28.04.2020

HeslaPokračování v trestném činu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.387.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 45 odst. 1 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2093/20


přidejte vlastní popisek

11 Tdo 387/2020-2677

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Horní Slavkov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 13 To 191/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ, pod sp. zn. 17 T 151/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. 17 T 151/2018, byl obviněný J. K. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku (účinného do 31. 1. 2019), za jednání spočívající v podstatě v tom, že

přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 3 T 41/2017, který nabyl právní moci dne 3. 10. 2017, odsouzen mimo jiné pro spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku k podmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 36 měsíců se stanovením zkušební doby do 3. 8. 2022 a k trestu propadnutí věci, v přesně nezjištěné době, nejméně od listopadu 2017 do 16:28 hodin dne 5. 2. 2018, kdy byl zadržen Policií České republiky, v prostorách pronajaté rekreační chaty ev. č. XY, k. ú. XY, XY, aniž by k takové činnosti měl oprávnění, za použití nezjištěného farmaceutického přípravku s obsahem prekursoru pseudoefedrinu, dále kompletní laboratorní soustavy složené zejména z chemikálií, skleněných misek, trojhrdlé baňky, trychtýřů, teploměru, elektrického vařiče a dalších prostředků, opakovaně vyrobil nezjištěné množství metamfetaminu, nejméně však v množství 32 g, kdy z takto vyrobeného množství v období prosince 2017 v XY v XY ve čtyřech případech prodal J. D. metamfetamin v celkovém množství 32 g, přičemž jednu předávku v množství 8 g za něho uskutečnil M. J., přitom metamfetamin je zařazen v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného podle ustanovení § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, v platném znění, jako látka psychotropní,

dále ze spáchání přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (účinného do 31. 1. 2019), a to za jednání spočívající v podstatě v tom, že

v přesně nezjištěné době, nejméně od 19:00 hodin dne 23. 1. 2018 do 16:28 hodin dne 5. 2. 2018, kdy byl zadržen Policií České republiky, ve sklepních prostorách rekreační chaty, ev. č. 82, k. ú. XY, XY, kterou v té době užíval k bydlení, přechovával 1 ks pánského horského jízdního kola zn. Author, model PEGAS 2017, v. č. rámu XY, oranžové barvy, v hodnotě 16.600,- Kč, opatřeného tachometrem zn. Cateyne Velo Wire v hodnotě 1.000,- Kč, 1 ks pánského horského jízdního kola zn. Author, model VERSUS, žluté barvy, nezjištěného výrobního čísla, v hodnotě 8.000,- Kč, 1 ks dětského horského jízdního kola zn. Author, model MIRAGE, v. č. rámu XY, šedé barvy, v hodnotě 13.000,- Kč, který získal od nezjištěné osoby, ačkoliv byl srozuměn s tím, že uvedená jízdní kola pocházejí z trestné činnosti a že celková hodnota jízdních kol převyšuje hranici škody nikoli nepatrné, tedy částku 5.000,- Kč, přičemž uvedená jízdní kola byla odcizena neznámým pachatelem v době od 19:00 hodin dne 23. 1. 2018 do 8:30 hodin dne 25. 1. 2018 z prostor garáže u rodinného domu XY – XY, ul. XY č. p. XY, ke škodě poškozeného J. S., nar. XY, a v přesně nezjištěné době, nejméně od 18:00 hodin dne 2. 11. 2017 do 16:28 hodin dne 5. 2. 2018, kdy byl zadržen Policií České republiky, v prostorách rekreační chaty ev. č. XY, k. ú. XY, XY, na terase, kterou užíval v té době k bydlení, přechovával motocykl zn. CSR YUKI 250, reg. značky XY, černé barvy, VIN: XY, v hodnotě 25.000,- Kč, který si opatřil bez písemné kupní smlouvy a bez dokladů od nezjištěné osoby, ačkoli byl srozuměn s tím, že motocykl pochází z trestné činnosti a že jeho hodnota převyšuje hranici škody nikoli nepatrné, tedy částky 5.000,- Kč, přičemž uvedený motocykl byl odcizen v době od 18:00 hodin dne 2. 11. 2017 do 9:00 hodin dne 2. 11. 2017 neznámým pachatelem v XY – XY, ul. XY, ke škodě poškozeného M. K., nar. XY,

a ze spáchání zvlášť závažného zločinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku (účinného do 31. 1. 2019), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (účinného do 31. 1. 2019), za jednání spočívající v podstatě v tom, že

od přesně nezjištěné doby do 16:28 hodin dne 5. 2. 2018, poté, co se obviněný domluvil s neztotožněnou osobou komunikující z telefonního čísla XY na objednávce a dodání chemických látek k výrobě metamfetaminu, kontaktoval obviněnou S. J., nar. XY, kdy s touto po předchozí domluvě spočívající v tom, že společně obstarají pro další osobu v prodejně laboratorních potřeb a chemikálií společnosti Verkon s.r.o. v ulici XY v XY, chemické suroviny k výrobě metamfetaminu, společným úmyslným jednáním opatřili chemické suroviny tím způsobem, že dne 5. 2. 2018 kolem 15:43 hodin nejprve osobním vozidlem zn. Peugeot 206, reg. zn. XY, které řídil J. K., společně přijeli k prodejně laboratorních potřeb a chemikálií, následně S. J. vybavená zákaznickou kartou společnosti Verkon s.r.o. na jméno J. P., živnostenským listem na jméno J. P. a plnou mocí k podpisu prohlášení odběratele výchozí nebo pomocné látky udělené na jméno J. P., IČ XY, v prodejně Verkon s.r.o. po předložení zákaznické karty společnosti Verkon s.r.o., živnostenského listu na jméno J. P. a plné moci, zakoupila výše uvedené chemické látky, za něž zaplatila v hotovosti celkovou částku 48.946,- Kč, kterou jí k nákupu dal obviněný, kdy část zakoupených látek po nákupu umístili do vozidla a zbylou část vynesli z prodejny, načež došlo k zásahu Policie České republiky a omezení osobní svobody obviněného a S. J., přičemž metamfetamin je zařazen v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného podle ustanovení § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, v platném znění, jako látka psychotropní, kyselina chlorovodíková je jako prekursor uvedena v kategorii III. přílohy I. nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog, a červený fosfor je uveden v seznamu výchozích a pomocných látek nařízení vlády č. 458/2013 Sb., vydaného podle ustanovení § 53 odst. 1 zákona č. 272/2013 Sb., o prekursorech drog.

2. Za tato jednání a za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 7 T 53/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 8 To 485/2018, byl obviněný podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl rovněž podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku.

3. O odvolání obviněného, jakož i státní zástupkyně podaném v jeho neprospěch do výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze, a to usnesením ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 13 To 191/2019, jímž podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného i státní zástupkyně zamítl jako nedůvodná.

II.

Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. k) a písm. l) tr. ř.

5. Po stručném shrnutí dosavadního průběhu řízení obviněný předně namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když mu byl uložen nepřiměřeně vysoký souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a když nižší soudy zcela chybně nekvalifikovaly jeho jednání jako pokračování trestného zločinu a způsobily nezákonné řetězení trestů. V této souvislosti poukázal na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 7 T 53/2018, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 8 To 485/2018, kdy byl odsouzen za stejnou trestnou činnost jako v nyní posuzované věci.

6. Oba soudy při ukládání trestu opomněly další totožnou trestnou činnost, za niž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 3 T 41/2017, k podmíněnému trestu odnětí svobody, čímž umožnily vznik nezákonného řetězení trestů, neboť mu hrozí přeměna podmíněného trestu odnětí svobody v délce 36 měsíců. Proto měl být zrušen i rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 3 T 41/2017, a ve smyslu § 45 odst. 1 tr. zákoníku mu měl být uložen společný trest, neboť ve všech třech trestních řízeních šlo o pokračování v trestném činu, když jednotlivé útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. V tomto kontextu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 147/2019.

7. Další procesní pochybení obviněný spatřoval v tom, že soudy neprovedly důkaz výslechem svědka M. J. s tím, že tento svědek nemohl být dohledán. S tímto tvrzením však obviněný nesouhlasí, když proti M. J. byla vedena jiná trestní řízení a tento se dostavoval na výslechy na Policii ČR v době vedeného trestního řízení před Okresním soudem Praha-západ. Obviněný proto považuje postup nižších soudů za jejich závažnou neochotu, která byla učiněna na úkor zákonem zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu zásady, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny provádět nejenom důkazy prokazující vinu, ale i nevinu obviněného. Obviněný se návrhem na provedení výslechu M. J. snažil prokázat svou nevinu za skutek uvedený pod bodem IV. 2a) rozsudku soudu prvního stupně, neboť movité věci neodcizil, ale odcizil je M. J., který užíval s obviněným stejnou nemovitost v XY. Obviněný byl tak uznán vinným za skutek, který nespáchal, resp. jej spáchal M. J.

8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. 17 T 151/2018, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 13 To 191/2019, zrušil a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze věc k novému projednání a rozhodnutí.

9. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a shrnutí dovolání obviněného uvedl, že námitky ohledně nesprávně uloženého souhrnného trestu namísto společného trestu lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, avšak jedná se o námitky zjevně neopodstatněné.

10. Státní zástupce ve svém vyjádření rozvedl rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž je řešena problematika samotného pokračování v trestné činnosti podle § 116 tr. zákoníku, a to ve vztahu k drogové trestné činnosti. Ve své argumentaci odkázal na řadu konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se výše uvedenou problematikou zabývají.

11. Po detailním rozboru jednotlivých rozhodnutí v trestních věcech obviněného státní zástupce svou argumentaci uzavřel, že v případě obviněného je pojmově vyloučeno uvažovat o možnosti uložení společného trestu, který by bylo možné ukládat pouze u pokračujícího, nikoli však u trvajícího, trestného činu. Pro uložení souhrnného trestu (ve vztahu k odsuzujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 7 T 53/2018) byly v posuzovaném případě splněny zákonem stanovené předpoklady, přičemž i soudem určená výměra tohoto (souhrnného) trestu, který byl obviněnému uložen, nevybočuje z rámce trestní sazby stanovené v trestním zákoně pro trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.

12. Státní zástupce tudíž považuje námitku obviněného ohledně neuložení společného trestu za zjevně neopodstatněnou. Rovněž poukázal na to, že je v této spojitosti patrné, že jakékoli věcné opodstatnění zcela postrádá poukaz obviněného na údajné naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť v posuzovaném případě zjevně nelze dovodit, že by v napadeném rozsudku některý výrok chyběl nebo byl neúplný. Není možné také dovodit naplnění dovolacího důvodu podle § 265 odst. 1 písm. l) tr. ř., a sice v jeho druhé alternativě, která předpokládá, že soud druhého stupně nesprávně rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoli v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání, jež jsou uvedeny pod písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a tím spíše pak ne v jeho tzv. první alternativě, které se obviněný výslovně dovolává, která spočívá v tom, že nesprávným procesním postupem soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí či odmítnutí řádného opravného prostředku a v důsledku toho došlo k porušení principu dvouinstančnosti řízení.

13. Námitku nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného výslechem svědka M. J. podle státního zástupce nelze podřadit pod žádný z obviněným uplatněných, ani jiný zákonem předpokládaných dovolacích důvodů, neboť právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny negarantuje obviněnému úspěch v řízení a nezaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Státní zástupce uvedl, že se nalézací soud důkazním návrhem obviněného nejen zabýval, ale pod bodem 72. svého rozsudku se s ním i vypořádal, když konstatoval nadbytečnost takového doplnění dokazování s ohledem na ostatní ve věci provedené důkazy. Obdobným způsobem se s touto námitkou obviněného vypořádal i odvolací soud pod bodem 23. napadeného usnesení. Postup nižších soudů nebyl projevem libovůle, a nemohlo tak dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

14. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III.

Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody, na které obviněný ve svém dovolání odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

17. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

18. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací námitky obviněného sice lze částečně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak po prostudování spisového materiálu je shledal zjevně neopodstatněnými ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

19. Obviněný v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Tento dovolací důvod obviněný naplnil námitkou, jíž brojil proti uložení souhrnného trestu, resp. neuložení společného trestu za pokračování v trestném činu.

20. Ustanovení § 45 odst. 1 tr. zákoníku stanoví, že pokud soud odsuzuje pachatele za dílčí útok pokračování v trestném činu, za jehož ostatní útoky byl odsouzen rozsudkem, který již nabyl právní moci, zruší v tomto dřívějším rozsudku výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího úroku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad.

21. Podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.

22. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi k drogové trestné činnosti opakovaně judikoval, že případy, kdy pachatel distribuuje nebo vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, je třeba považovat za jediný skutek, nikoliv za pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015). Z tohoto rozhodnutí nijak nevyplývá, že by pro posouzení jednání pachatele jako jediného „nedělitelného“ skutku bylo zapotřebí, aby takové jednání bylo „propojeno“ výrobní činností pachatele (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1132/2015). I trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku může mít povahu činu pokračujícího, resp. činu trvajícího po delší časové období, přičemž pro určení této povahy je nutné určit, zda je možné jednotlivé distribuční akty v rámci uvedeného celku samostatně vymezit, resp. rozdělit na samostatné skutky či na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu. Pokud není možné takto učinit, je z hmotněprávního hlediska nutné takové jednání posuzovat jako jeden skutek, i pokud časově neurčené jednání pachatele bylo kontinuální a jednotlivé akty mající alternativní znaky objektivní stránky skutkové podstaty ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku byly spolu kauzálně propojeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 11 Tdo 125/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008).

23. Ze spisového materiálu se podává, že obviněný byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 7 T 53/2018, který ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 8 To 485/2018, nabyl právní moci dne 20. 12. 2018, uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustil dne 1. 10. 2016 v Praze 1 v podstatě tím, že v osobním autě přechovával za účelem prodeje v pěti plastových sáčcích nejméně 33 g metamfetaminu, za což mu byl uložen mimo jiné nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let. V nyní posuzované věci Okresního soudu Praha-západ obviněný jednáním výše již rozvedeným, jež spočívalo v podstatě v tom, že od listopadu 2017 do 5. 2. 2018 v prostorách pronajaté rekreační chaty opakovaně vyrobil nezjištěné množství metamfetaminu, nejméně však v množství 32 g, které ve čtyřech případech prodal J. D., se dopustil zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Je tak evidentní, že se nejedná o pokračující trestnou činnost ve vztahu k jednání, za které byl obviněný odsouzen ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7 T 53/2018, a tudíž již z tohoto důvodu nebyly splněny podmínky pro uložení společného trestu. Jestliže obviněný vytýkal neuložení společného trestu též ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 3 T 41/2017, jenž nabyl právní moci dne 3. 10. 2017, jde o námitku zcela nepřípadnou, a to již přinejmenším z toho důvodu, že nyní posuzované trestné činnosti se dopustil v době od listopadu 2017, tedy až po právní moci výše označeného rozsudku Okresního soudu v Třebíči, a to ve zkušební době podmíněného odsouzení. S ohledem na skutkové okolnosti posuzovaného případu a z nich vyplývající závěry k otázce pokračování v trestném činu je pak nepřiléhavý odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 147/2019.

24. Nepatřičný je rovněž odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18, který se týká problematiky rozhodnutí o podmíněném odsouzení podle § 86 odst. 1, popř. § 83 odst. 1 tr. zákoníku.

25. Proto Nejvyšší soud dovolací námitku obviněného brojící proti neuložení společného trestu vzhledem k výše uvedenému shledal neopodstatněnou. Postupu Obvodního soudu Praha-západ nelze ničeho vytknout, pokud obviněnému uložil souhrnný, a nikoliv společný trest ve vztahu k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 7 T 53/2018, který ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 8 To 485/2018, nabyl právní moci dne 20. 12. 2018. Nalézací soud přitom uložil obviněnému souhrnný trest odnětí svobody ve výměře deseti let, tedy v rámci zákonné sazby stanovené pro trestnou činnost, jíž byl uznán vinným, byť na její samé horní hranici. Odvolací soud se pak správně s tímto postupem nalézacího soudu ztotožnil, a rovněž tak nevyhověl odvolání statní zástupkyně, jež se domáhala mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody.

26. K námitce obviněného, jíž brojí proti neprovedení důkazu výslechem svědka M. J., Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka sama o sobě nenaplňuje žádný z obviněným uplatněných, ale ani jiných dovolacích důvodů taxativně uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.

27. Dovolací soud při svém rozhodování v zásadě vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

28. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

29. Zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).

30. Z rozsudku nalézacího soudu se podává, že návrh obviněného na provedení důkazu výslechem svědka M. J. byl zamítnut nejen z důvodu nedosažitelnosti jmenovaného svědka, ale též z důvodu nadbytečnosti takového důkazu, a to s ohledem na ostatní provedené důkazy (viz bod 72. rozsudku nalézacího soudu). Svým povinnostem se nezpronevěřil ani soud odvolací, když se v rámci přezkumu obviněným podaného odvolání zabýval totožnou námitkou obviněného, s níž se vypořádal v rámci svého usnesení, na který Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje (viz bod 23. usnesení odvolacího soudu).

31. Obviněný ve svém podání rovněž uvedl, že neprovedením důkazu výslechem svědka M. J. byl uznán vinným za skutek, který nespáchal, když movité věci neodcizil on, nýbrž svědek M. J. Pro úplnost k této námitce Nejvyšší soud uvádí, že obviněný byl uznán vinným ze spáchání přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (účinného do 31. 1. 2019). Objektivní stránkou přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (účinného do 31. 1. 2019) je úmyslné jednání pachatele, jímž ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj. Obviněný tudíž nebyl uznán vinným z jednání, které by spočívalo v tom, že odcizil určité movité věci, nýbrž byl odsouzen za ukrytí věcí, které byly získány trestným činem.

32. Se zřetelem na požadavek neporušit právo na spravedlivý proces v oblasti dokazování, a principy stanovené články 4, 90 a 95 Ústavy České republiky, z jejichž smyslu plyne, že je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.], Nejvyšší soud shledal, že i když výhrady obviněného stojí zcela mimo jakékoliv dovolací důvody, nesvědčí o tom, že by mohlo řízení předcházející vydání přezkoumávaného rozhodnutí trpět vadou spočívající v existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.

33. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze použít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř. Ze zákonného vymezení tohoto dovolacího důvodu je zřejmé, že spočívá ve třech různých alternativách, z nichž první zahrnuje situaci, kdy byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (např. stížnost nebo odvolání oprávněná osoba nepodala opožděně, ale včas, odvolání podal obviněný sice opožděně, ale jen v důsledku nesprávného poučení), nebo jestliže odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (§ 253 odst. 4 tr. ř.), a dále jestliže řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou výše zmíněné důvody, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

34. V podaném dovolání obviněný sice formálně uplatnil tento dovolací důvod podle prvních dvou alternativ uvedených v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když měl za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, avšak ve svém dovolání neuvedl žádné námitky, kterými by takto uplatněný dovolací důvod naplnil.

35. Nejvyšší soud nadto uvádí, že dovolací důvod podle obviněným uplatněných alternativ uvedených v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. není dán v případě, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto, neboť v podobě uplatněné obviněným dopadá pouze na případy, kdy došlo k zamítnutí (odmítnutí) řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana byla zbavena přístupu k soudu druhé instance (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002). V případě obviněného však odvolací soud odvolání obviněného řádně a věcně projednal, kdy toto shledal nedůvodným a podle § 256 tr. ř. jej zamítl.

36. Stejně tomu bylo i v případě obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., když měl obviněný za to, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. I když obviněný v dovolání formálně namítl tento dovolací důvod, neopřel své dovolání o žádné námitky, které by jej obsahově naplnily.

37. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jelikož ve věci obviněného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 a) tr. ř. takto mohl rozhodnout v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 4. 2020

JUDr. Antonín Draštík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru