Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 380/2008Usnesení NS ze dne 03.09.2008

HeslaDokazování
Výslech svědka
KategorieA
Publikováno2/2010 Sb. rozh. tr.
EcliECLI:CZ:NS:2008:11.TDO.380.2008.1
Dotčené předpisy

§ 100 odst. 1 tr. ř.

§ 101 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

11 Tdo 380/2008

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. září 2008 dovolání podané obviněným A. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 7 To 123/2007, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 13/2006, a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. sezrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 7 To 123/2007, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 2 T 13/2006.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. sezrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Plzni přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 2 T 13/2006, byl obviněný A. Š. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., za který byl podle § 219 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. bylo dále obviněnému uloženo ochranné psychiatrické protialkoholní léčení ve formě ambulantní.

Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Plzni se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že v přesně nezjištěné době, v nočních hodinách ze 4. 7. 2006 na 5. 7. 2006 v rekreační chatě v P., poté, co na toto místo se svojí manželkou I. Š., přivezl poškozeného M. Z., a poté, co společně všichni tři provozovali různé sexuální praktiky, pod vlivem alkoholu po krátké slovní rozepři nečekaně napadl poškozeného úderem pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, a když se ze země zvedl, obžalovaný s úmyslem poškozeného usmrtit při vědomí své fyzické převahy, intenzity a způsobu útoku omotal poškozenému dvakrát gumový úvazek kolem krku tak, že jeden pramen úvazku procházel přes otevřená ústa poškozeného a druhý kolem jeho krku, a velkou silou jej zezadu škrtil, tohoto jednání zanechal až poté, co u poškozeného v důsledku škrcení došlo k poruše vědomí a nebyl schopen další obrany, čímž byl poškozený přímo ohrožen na životě, a tímto jednáním mu způsobil otřes mozku, zlomeninu spodiny pravé očnice, brýlový krevní výron vpravo, strangulační rýhu na krku uzavřenou vodorovného průběhu, pruhovité sedření typu strangulační rýhy na tvářích od ústích koutků oboustranně, četné tečkovité krevní výronky v kůži čela a spánků, splývající krevní výrony v očních spojivkách a četné oděrky na trupu, horních a dolních končetinách, když tato poranění si vyžádala ošetření ve Fakultní nemocnici v P. od 5. do 9. 7. 2006 a delší léčení; po tomto jednání zanechal poškozeného v jeho stavu v rekreační chatě bez jakékoliv pomoci.

Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 7 To 123/2007 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu podaného odvolání částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o trestu a ve výroku o ochranném opatření, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného A. Š. při nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 40 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce trvání osmi let, pro jehož výkon obviněného podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

Tento rozsudek odvolacího soudu byl doručen mimo jiné obviněnému dne 11. 1. 2008, jeho obhájci JUDr. T. K. dne 19. 12. 2007 a Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni dne 14. 12. 2007.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. J. F. dovolání, které bylo doručeno Krajskému soudu v Plzni dne 10. 1. 2008.

Obviněný svým dovoláním napadl citovaný rozsudek odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu konstatoval, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že nebylo prokázáno, že by jednal v úmyslu usmrtit poškozeného. Zopakoval argumentaci soudů z předchozího řízení k otázce srozumění se smrtelným následkem. Dodal, že zcela absentují okolnosti, ze kterých by bylo možno dovozovat nepřímý úmysl. Za situace, kdy chybí jeho doznání, je nutné posoudit okolnosti objektivní povahy. V posuzované věci však nebyl zjištěn motiv jeho jednání, nebyly zjištěny ani žádné slovní projevy k útoku ze strany obviněného. Způsob škrcení svědčí pro úmysl poškozeného umlčet, aby nemohl pokračovat v hodnocení sexuálních praktik, které předcházely útoku.

Obviněný tedy uzavřel, že dosud nebyl prokázán jeho úmysl usmrtit poškozeného, avšak nebyla prokázána ani lhostejnost k případné smrti poškozeného. Navíc nebyla zohledněna skutečnost, že sám zanechal útoku a poté s poškozeným hovořil, poškozený neutrpěl výrazné zdravotní následky a sám nevnímal situaci tak, že jej chtěl obviněný usmrtit. Navíc, pokud by obviněný chtěl poškozeného usmrtit, nic mu nebránilo v útoku pokračovat. V daném případě neexistovalo srozumění obviněného se škodlivým následkem.

Vzhledem k uvedenému navrhl obviněný závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a sám uznal obviněného vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a uložil mu přiměřený trest nespojený s odnětím svobody.

Obviněný prostřednictvím své obhájkyně dne 27. 8. 2008 své dovolání doplnil. Uvedl, že toto doplnění je možné i po uplynutí lhůty stanovené v ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř., neboť nejde o změnu rozsahu ani důvodů dovolání. Odkazuje na své dovolání, ve kterém namítal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ze zjištěných skutkových okolností nelze podle jeho názoru dovozovat zavinění ve vztahu k trestnému činu vraždy. K objasnění otázky subjektivní stránky činu by bylo žádoucí provést výslech svědkyně – manželky odsouzeného, paní I. Š., jež byla bezprostředně přítomna trestnému jednání obviněného. Nutnost jejího výslechu nabývá na významu i v souvislosti s tím, že obviněný si na značnou část událostí nemůže vzpomenout s ohledem na stav, ve kterém se nacházel. V případě posouzení subjektivní stránky trestného činu jde o vyjasnění otázky právní, nikoli skutkové. Z tohoto důvodu by měl být výslech svědkyně proveden v rámci dovolacího řízení. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud, pokud dospěje k závěru, že doplnění argumentace dovolacího důvodu není možné, ve veřejném zasedání provedl výslech svědkyně - manželky odsouzeného.

K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedla, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání obviněného považovat za přípustné. V daném případě je však podle mínění státní zástupkyně možno souhlasit se závěry soudů z předchozího řízení. Vzhledem ke způsobu napadení, zejména škrcení poškozeného, nemohl obviněný odhadnout následek svého jednání, v důsledku čehož si musel být vědom, že může způsobit i smrt.

Vzhledem k těmto skutečnostem navrhla státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství závěrem svého vyjádření, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl obviněným podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

To se však týká, pokud jde o zákonnou lhůtu, pouze vlastního dovolání. Jeho doplnění podle názoru Nejvyššího soudu rozšiřuje důvody dovolání způsobem, který je podle ustanovení § 265f odst. 2 po uplynutí lhůty k podání dovolání vyloučen. Nejvyšší soud proto k důvodům uvedeným v doplnění dovolání z 27. 8. 2008 při rozhodování o důvodnosti dovolání nepřihlížel.

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Předně je možno konstatovat, že obviněným uvedenou námitku, týkající se existence zavinění ve formě úmyslu, lze považovat za námitku hmotněprávního charakteru, byť v jejím rámci obviněný částečně brojí i proti rozsahu dokazování, resp. nedostatečnosti skutkových zjištění učiněných soudy v předchozím řízení.

Dále je možno připomenout, že trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Podle § 3 odst. 3 tr. zák. dále platí, že k trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví–li tento zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Podle § 4 tr. zák. konečně platí, že je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].

Nejprve lze v obecné rovině říci, že závěr o zavinění, tedy závěr o vnitřním psychickém vztahu obviněného k podstatným složkám jeho trestné činnosti, musí být prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. č. 19/1971–II. Sb. rozh. tr.). V každém případě proto musí být zjištěno, co obviněný ve vztahu ke vzniku možného následku věděl (vědomostní složka zavinění) a co chtěl (volní složka zavinění). Nejvyšší soud je v rámci dovolacího řízení povinen i při posouzení otázky existence těchto složek vnitřního psychického vztahu obviněného k podstatným složkám jeho trestné činnosti vycházet ze skutkových závěrů nalézacího nebo odvolacího soudu, které jsou vyjádřeny zejména v tzv. skutkové větě, popř. též v odůvodnění příslušných rozhodnutí. Na podkladě těchto skutkových zjištění může Nejvyšší soud posoudit pouze to, zda tu zavinění ve smyslu trestního zákona je či nikoliv a v jaké formě (úmysl či nedbalost). Takový závěr je totiž závěrem právním (srov. č. 60/1972–IV. Sb. rozh. tr.).

Jak již bylo podrobně řečeno výše, vyplývá z tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu, že obviněný poté, co společně s poškozeným M. Z. a svojí manželkou I. Š. provozovali různé sexuální praktiky, pod vlivem alkoholu a po krátké slovní rozepři nejprve „nečekaně napadl poškozeného úderem pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, a když se ze země zvedl, obžalovaný s úmyslem poškozeného usmrtit při vědomí své fyzické převahy, intenzity a způsobu útoku omotal poškozenému dvakrát gumový úvazek kolem krku tak, že jeden pramen úvazku procházel přes otevřená ústa poškozeného a druhý kolem jeho krku, a velkou silou jej zezadu škrtil, tohoto jednání zanechal až poté, co u poškozeného v důsledku škrcení došlo k poruše vědomí a nebyl schopen další obrany, čímž byl poškozený přímo ohrožen na životě“. Po tomto jednání obviněný zanechal poškozeného v jeho stavu v rekreační chatě bez jakékoliv pomoci a společně se svojí manželkou z místa činu odjel.

Především je k této formulaci nutno uvést, že krajský soud použil pro vyjádření zavinění obviněného právní výraz „v úmyslu usmrtit“, který však, pokud je použit ve významu tohoto slova při popisu skutku, vyjadřuje volní složku jednání pachatele jako chtění právně významný následek způsobit. Tento pojem je totiž běžně používán v obecném jazyku právě pro vyjádření záměru jednající osoby. V daném kontextu tedy významově vyjadřuje úmysl přímý. Tomu však zcela odporuje odůvodnění rozsudku, kde krajský soud velmi podrobně vysvětluje, že v psychickém vztahu pachatele k možnému následku jeho jednání - smrti poškozeného - shledal pouze srozumění, tedy z právního hlediska úmysl nepřímý. Jde o vážný nesoulad výroku rozsudku a jeho odůvodnění. Nejvyšší soud přitom poukazuje na to, že zejména u pokusu trestného činu vraždy je mezi cíleným útokem na život člověka a pouhým srozuměním s tím, že v důsledku útoku na tělesnou integritu jiného může dojít k jeho usmrcení, zpravidla značný rozdíl z hlediska stupně nebezpečnosti těchto činů pro společnost a orgány činné v trestním řízení musí jejich důslednému odlišení věnovat náležitou pozornost. Uvedený nesoulad mezi výrokem a odůvodněním rozsudku nenapravil ani odvolací soud, a přestože rozhodoval rozsudkem, do výroku o vině nezasáhl. Navíc při novém mírnějším výroku o trestu odůvodnil svůj závěr o aplikaci ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody zejména právě odkazem na to, že obviněný spáchal čin pouze v úmyslu nepřímém.

Dále je třeba k úvahám krajského soudu týkajícím se subjektivní stránky uvést, že Nejvyšší soud nepokládá za správný právní závěr o existenci zavinění i pokud jde o tzv. nepřímý úmysl, resp. nelze souhlasit s tím, že skutkové závěry, které zatím krajský soud učinil, jsou dostatečným podkladem pro takový právní závěr.

Krajský soud i v otázce zjištění okolností významných z hlediska subjektivní stránky činu obviněného provedl rozsáhlé dokazování. V rámci trestního řízení byla zpracována řada posudků soudních znalců. Znalecky byla zkoumána mimo jiné zranění poškozeného, včetně stanovení fáze dušení, zkoumána byla osobnost poškozeného z hlediska psychologického, zejména z hlediska jeho věrohodnosti, avšak dále byla znalecky zkoumána i osobnost obviněného, a to z hlediska psychiatrického, sexuologického a psychologického, přičemž u obviněného bylo provedeno rovněž falopletysmografické vyšetření. Krajský soud se pak podrobně zabýval hodnocením zjištěných skutkových okolností právě ve vztahu k zavinění obviněného. Uzavřel, že „obviněný při svém intelektu, vzhledem k charakteru útoku, vzhledem k jeho nepředvídatelnosti a intenzitě, vzhledem k použitému škrtidlu, vzhledem k fyzické převaze, při níž snadno překonal jakýkoliv odpor poškozeného a vzhledem k délce útoku musel vědět, že svým jednáním může poškozenému způsobit smrt“. Dovodil tedy především existenci vědomostní složky zavinění. S tímto právním závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť má oporu ve skutkových závěrech, a odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku krajského soudu.

Nelze však souhlasit se závěrem krajského soudu uvedeným v odůvodnění jeho rozsudku, že obviněný byl s možným následkem smrti poškozeného srozuměn v právním významu tohoto slova /§ 4 písm.b) tr. zák./.

Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku významného pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevuje navenek, tj. jednáním pachatele. Na takové srozumění podle soudní praxe i nauky se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Takový závěr však, aby byl dostatečným podkladem pro posouzení, zda šlo v posuzovaném případě o srozumění ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) tr. zák., musí být konkrétně vztažen k okolnostem případu.

Krajský soud se sice podrobně zabýval okolnostmi případu, které tvořily podklad jeho závěru o srozumění obviněného s možným usmrcením poškozeného, dokonce výslovně uvedl, že podle jeho názoru „obviněný při svém intelektu, vzhledem k charakteru útoku, vzhledem k jeho nepředvídatelnosti a intenzitě, vzhledem k použitému škrtidlu, vzhledem k fyzické převaze, při níž snadno překonal jakýkoliv odpor poškozeného a vzhledem k délce útoku nemohl počítat s tím, že poškozeného neusmrtí“, ale dostatečně nevysvětlil pro tento případ tu podstatnou okolnost, že obviněný zjevně musel přestat poškozeného škrtit v době, kdy mohlo být takovému následku zabráněno, a že rozhodnutí o tom bylo projevem jeho vůle. Navazující argumentace krajského soudu, „že ke zmíněnému následku nedošlo nebylo zásluhou obviněného, ale tím, do jakého stádia se poškozený dostal a jevil se jako mrtvý“ posuzovaný problém dostatečně nevystihuje. S ohledem na to, že se obviněný hájí tím, že poškozeného chtěl pouze zjištěným útokem umlčet, nelze podle názoru Nejvyššího soudu současnou skutkovou argumentací krajského soudu vyloučit a odstranit v tomto smyslu nabízející se pochybnost, že obviněný při útoku na poškozeného spoléhal právě na to, že jeho usmrcení zabrání tím, že včas s útokem přestane. To platí i přesto, že lze jinak souhlasit s krajským soudem v tom, že útok byl velmi intenzivní a byl veden za situace značné fyzické převahy útočníka. Zde je možno odkázat na závěry znaleckého posudku z oboru soudního lékařství (odůvodnění rozsudku krajského soudu str. 13), ze kterých v obecné rovině vyplývá, že na mechanismu smrti se při dušení podílejí tři možnosti, a to uzávěr tepen, které vedou okysličenou krev do mozku, uzávěr dýchacích cest zvednutím hrtanu a jeho přitlačením kořene jazyka na stěnu nosohltanu a podráždění nervových pletení na krku, které může vést k zástavě srdce – tzn. reflexní smrti. Dušení probíhá zpravidla v několika fázích. První stadium je dyspnoe, pro které je příznačná nádechová dušnost, jevící se prohloubeným a namáhavým dýcháním se zapojením pomocných dýchacích svalů. Toto stadium trvá obvykle 25-50 sekund a někdy i déle. Druhé stadium představují křeče a bezvědomí. Pozoruje se výdechová dušnost, záškuby až křeče, klesá krevní tlak, puls se zpomaluje, vystupuje cyanóza a poškozený upadá do bezvědomí. Toto stadium trvá až tři minuty. Třetí stadium – zástava dechu. Ustávají pohyby, dýchání je mělké nepravidelné, mezi jednotlivými vdechy jsou dlouhé intervaly, nastává svalová relaxace, trvá hluboké bezvědomí. Čtvrté stadium – terminální dechy, vyznačuje se zrychlením a slábnutím tepu a několika namáhavými a přerušenými dechy, po nichž následuje trvalá zástava a smrt. Celé dušení trvá zpravidla pět až osm minut, někdy i méně. Nemusí být přítomna všechna čtyři stadia, křeče mohou chybět. Při dušení bývá retrográdní amnézie (oslabení nebo ztráta paměti). Konkrétně k hodnocenému případu: podle znaleckého posudku se poškozený v důsledku škrcení dostal do druhého stádia dušení (není vyloučeno, že i do třetího), neboť u něho nastala porucha vědomí. Pokud by škrcení pokračovalo, došlo by ke smrti. Dobu škrcení nelze odhadnout. Pokud by se jednalo o silné zatažení krku se škrtidlem s úplným uzávěrem tepen a dýchacích cest, pak by tato doba trvala nejméně 50 vteřin. Protože se poškozený bránil útoku tak, že se snažil škrtidlo uvolnit, pro to svědčí nález drobných hrubších oděrků v okolí rýhy vzniklých od nehtů a slabší pruhovité oděrky v okolí rýhy na krku vzniklé posunem škrtidla, i nález rozšiřujícího se sevření na tvářích směrem od ústních koutků, které vzniklo rovněž posunem škrtidla, lze usuzovat, že škrcení probíhalo delší dobu, mohlo být i přerušované, případně opakované. Ze znaleckého posudku dále vyplývá, že u druhého i třetího stadia je možné, že oběť, pokud škrcení přestane, se bez cizí pomoci z útoku vzpamatuje, i když se nachází v bezvědomí. Nejvyšší soud uzavírá – usmrcení člověka škrcením tedy z odborného hlediska zpravidla vyžaduje trvání útoku po určitou dobu (až na výjimku tzv. reflexní smrti nestačí jednorázové krátce trvající stisknutí nebo zatažení krku škrtidlem), je rozděleno na určitá stadia, přičemž je vzhledem k nastupujícímu bezvědomí oběti u druhého stadia a ochabnutí jejího případného odporu pro útočníka patrné stupňující se nebezpečí smrti, a to v době, kdy je možné tomuto následku zabránit tím, že v útoku nebude pokračovat. Přibližnou představu uvedených skutečností lze podle názoru Nejvyššího soudu předpokládat i u laika.

Pokud krajský soud argumentuje při svých závěrech o srozumění obviněného se smrtelným následkem citací rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2003, sp. zn. 4 Tz 5/2003, podle jehož závěrů „způsobí-li obviněný smrt poškozenému tím způsobem, že jej uchopí ohnutou rukou kolem krku do tzv. kravaty, zmáčkne mu krk a takto jej násilím střední až velké intenzity rdousí po dobu nejméně 2 minut, přičemž ve rdoušení pokračuje i po upadnutí poškozeného do bezvědomí a po činu poškozenému nezajistí lékařskou pomoc ani neposkytne první pomoc, nýbrž jej ponechá na místě, lze z těchto skutečností usuzovat na srozumění obviněného se smrtelným následkem jeho činu“ je k této argumentaci nutno uvést, že jde o odlišný případ právě tím, že zde pachatel pokračoval ve rdoušení i po upadnutí poškozeného do bezvědomí. V posuzované věci takovou skutečnost krajský soud nezjišťuje.

Uvedený zásadní nedostatek v podkladu pro právní hodnocení otázky existence nepřímého úmyslu obviněného ve vztahu k možnému následku smrti poškozeného neodstranil ani Vrchní soud v Praze. Navíc v té části svého rozhodnutí (str. 12), ve které vysvětluje proč pokládá námitky obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, které se týkají závěrů o subjektivní stránce, za nedůvodné, argumentuje pouze existencí vědomostní stránky zavinění, jeho volní složku zcela opomíjí. Jde o věty „Škrcení je určitá specifická činnost, a jestliže trvá delší dobu (tedy nejméně několik desítek vteřin), pak osoba, která druhou škrtí, si musí být vědoma toho, že může svým jednáním způsobit i smrt. Toho si nutně musel být vědom též obžalovaný, a závěr krajského soudu o tzv. nepřímém úmyslu poškozeného usmrtit je zcela namístě.“

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání obviněného je v uvedených otázkách opodstatněné, zrušil podle § 265 k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu a s ohledem na charakter vytknutých vad zrušil rovněž rozsudek soudu prvního stupně. Podle § 265 odst. 1, 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil rovněž další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Krajský soud se bude věcí znovu zabývat a napraví shora vytčené nedostatky. Objasní z dosud neřešených aspektů podklad pro posouzení subjektivní stránky jednání obviněného. Pokud by krajský soud dospěl k závěru, že obviněný jednal od počátku s tím, že nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si on představoval jako možný, a to ať už šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného, bude jeho povinností tento závěr podrobně vysvětlit ve vztahu k průběhu útoku i k obecným zákonitostem mechanismu usmrcení udušením, jak vyplývají ze znaleckého posudku. To se týká i závěru o tom, co bylo důvodem vedoucím obviněného k ukončení škrcení, zda snaha zabránit smrtelnému následku nebo přesvědčení o zbytečnosti pokračovat, neboť se domníval, že je poškozený již mrtev. V této souvislosti pokládá Nejvyšší soud za potřebné poukázat i na nutnost zabývat se případem z toho hlediska, zda nebyly splněny ve vztahu ke skutkové podstatě trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák. podmínky pro posouzení věci jako dobrovolného upuštění od pokusu podle ustanovení § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák. I kdyby obviněný byl na počátku útoku srozuměn ve shora uvedeném smyslu se vznikem následku smrti poškozeného, mohl dobrovolně upustit od dalšího jednání – škrcení – potřebného k dokonání trestného činu vraždy a odstranit nebezpečí, které pro život poškozeného vzniklo. I při zjišťování skutkových okolností významných pro takový závěr je nutno vycházet ze zásady in dubio pro reo. Uvedená otázka sice v dovolání nebyla namítána a nemohla být proto důvodem přezkumu správnosti napadeného rozhodnutí, po jeho zrušení však musí Nejvyšší soud v rámci pokynů pro další postup soudu, kterému věc přikázal k dalšímu projednání, poukázat na všechny, tedy i nevytýkané nedostatky skutkových a právních závěrů. Obdobně je na tomto místě třeba připomenout nesprávný postup odvolacího soudu při odmítnutí navrženého důkazu – výpovědi svědkyně manželky obviněného I. Š. Úvahy odvolacího soudu týkající se otázky věrohodnosti nabízené výpovědi až v odvolacím řízení, když v přípravném řízení a v hlavním líčení tato svědkyně využila svého práva odepřít výpověď, jsou sice logické, ale podle názoru Nejvyššího soudu lze takové úvahy uplatnit až při hodnocení podané výpovědi, nikoliv při zvažování vhodnosti provedení výslechu. V tomto směru si je třeba také uvědomit, že jde o svědkyni jak vlastního činu obviněného, tak i celého průběhu večera včetně chování obviněného po útoku na poškozeného. Přitom poškozený si na větší část útoku vůči sobě a na dobu po útoku nepamatuje vzhledem ke ztrátě paměti vyvolané dušením. Za této situace je snaha po objektivním zjištění všech důležitých okolností činu bez provedení tohoto důkazu neúčinná, resp. zjevně nejsou k tomu využity všechny možnosti. Nejvyšší soud je toho názoru, že ve věci, ve které chybí důkazy o některých závažných skutečnostech, resp. je důkazů nedostatek a nejsou jednoznačné, nelze odmítnout provést výslech svědka posuzovaného činu, který dříve využil práva odepřít výpověď a potom se rozhodl vypovídat, byť až v řízení odvolacím. Opačný postup je v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Povinností krajského soudu tedy bude vyslechnout uvedenou svědkyni a doplnit tak provedené dokazování. Podle výsledků dokazování ohledně subjektivní stránky činu obviněného ve vztahu k možnému smrtelnému následku, popř. i následku jiného, méně závažného, může také vzniknout potřeba doplnit dokazování o zjištění závažnosti zranění poškozeného, které bylo vyvoláno útokem obviněného, nebo z útoku hrozilo, včetně následků na duševním zdraví. Teprve na základě takto upřesněných skutkových zjištění bude možno učinit správný právní závěr o tom, jakého trestného činu proti životu a zdraví a v jakém jeho stadiu se obviněný posuzovaným skutkem dopustil.

V novém řízení v této věci bude soud povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a řízení doplnit ve všech naznačených směrech (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadených rozhodnutí a přikázání věci podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. září 2008

Předseda senátu

JUDr. Karel Hasch

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru