Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 368/2020Usnesení NS ze dne 22.04.2020

HeslaNedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.368.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku

§ 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku

§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

11 Tdo 368/2020-16503

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 4. 2020 o dovolání obviněného J. B., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznice Rýnovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 11 To 54/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 53 T 5/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. B. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 7. 2018, č. j. 53 T 5/2017-14008, byl obviněný J. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 psím. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [skutky popsané pod body I. 7), 8), 9)]. Za to byl podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, konkrétně motorového vozidla tov. zn. Hyundai H-1, RZ XY, VIN XY. Podle § 101 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku bylo nalézacím soudem vysloveno rovněž ochranné opatření v podobě zabrání věci, konkrétně dvou krabiček od kinofilmu s obsahem 5 g a 6 g amfetaminu.

2. Pro úplnost je vhodné dodat, že stejným rozsudkem byli za totožnou trestnou činnost odsouzeni rovněž obvinění A. C., P. J., T. K., L. L., J. N. a R. R. Naopak obviněná I. B. byla zproštěna obžaloby pro skutky popsané ve výrokové části tohoto rozsudku s tím, že ve vztahu k části těchto skutků nebylo prokázáno, že se tyto skutky skutečně staly, zatímco ve vztahu ke zbylé části žalovaných skutků soud konstatoval, že tyto skutky nejsou trestným činem.

3. Výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci nenabyl právní moci, neboť proti němu podali odvolání jednak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, který podal odvolání v neprospěch obviněných J. B., A. C., P. J., T. K., L. L., J. N., R. R. a I. B. Vyjma státního zástupce přitom podali odvolání rovněž obviněný J. B., a dále P. J., T. K., L. L. a J. N.

4. O výše uvedených odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2019, č. j. 11 To 54/2018-15736. Ve vztahu k obviněnému J. B. vrchní soud rozhodl tak, že v souladu s § 258 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek krajského soudu z podnětu odvolání Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci zrušil toliko ve výrocích o trestech, a to v celém rozsahu. V souladu s § 259 odst. 3 tr. řádu pak J. B. (při nezměněném výroku o vině) nově odsoudil podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle § 67 odst. 1 ve spojení s § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest v počtu 150 denních sazeb ve výši 1.000 Kč, tj. v celkové výši 150.000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody ve výměře osmi měsíců. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil rovněž trest propadnutí věci, a to motorového vozidla tov. zn. Hyundai H-1, RZ XY, VIN XY, a dvou digitálních vah. Současně podle § 101 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku vyslovil ochranné opatření v podobě zabrání věcí, a to konkrétně dvou krabiček od kinofilmu s obsahem 5 g a 6 g amfetaminu. Naopak odvolání obviněného J. B. vrchní soud jako nedůvodné podle § 256 tr. řádu zamítl.

5. Vrchní soud v Praze dále podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek krajského soudu z podnětu odvolání Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, jakož i obviněných T. K. a L. L. zrušil ve výrocích o trestech v celém rozsahu též ve vztahu k osobám spoluobviněných A. C., P. J., T. K. a L. L. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak ve zrušené části vrchní soud nově odsoudil obviněného A. C. k trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu pěti let, přičemž nad obviněným zároveň vyslovil dohled a uložil mu i peněžitý trest s náhradním trestem odnětí svobody pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Obviněného P. J. nově odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a současně mu uložil i trest propadnutí věci, obviněného T. K. pak vrchní soud nově odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a trest propadnutí náhradní hodnoty v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu. Obviněného L. L. vrchní soud nově odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu uložil i trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a trest propadnutí náhradní hodnoty v podobě nemovitosti podrobně specifikované ve výrokové části citovaného rozsudku. Naopak odvolání spoluobviněných P. J. a J. N. vrchní soud podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl, stejně jako odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, podané v neprospěch obviněných J. N. a R. R. Vrchní soud v Praze současně napadený rozsudek krajského soudu zrušil z podnětu odvolání Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ve vztahu k osobě obviněné I. B., a to ve výroku, kterým byla zproštěna podané obžaloby, načež podle § 259 odst. 1 tr. řádu danou věc ohledně této obviněné vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

6. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění shora uvedené trestné činnosti ve stručnosti dopustili tím, že:

hlavní obvinění R. R., L. L. a T. K. vedeni záměrem vyrábět a s vysokým finančním ziskem následně obchodovat s psychotropní látkou amfetamin, a s vědomím, že se jedná o látku, kdy nakládání s ní je regulováno zákonem, jakož i s vědomím, že nemají povolení s takovouto látkou zacházet, se dopustili níže popsané trestné činnosti.

Obviněný R. R. v České republice v nelegální laboratoři opakovaně vyráběl z benzylkyanidu amfetamin nejméně v řádech desítek kilogramů, který následně pomocí vakuovacího přístroje balil do plastových sáčků a prostřednictvím kurýrů doručoval do Švédska na základě objednávek obviněných L. L. a T. K. a dalších osob. Transporty vyrobeného amfetaminu z České republiky do Švédska a jeho další distribuci organizovali obvinění L. L., T. K. a další pachatelé, kteří na území Švédska shromažďovali finanční prostředky a sami nebo prostřednictvím dalších osob organizovali kurýry k převozu této látky, za kterou měli posléze poskytovat obviněnému R. R. odměnu ve výši 2.000 EUR za jeden kilogram úspěšně doručené zásilky. V případě zmařené zásilky byla pro obviněného R. R. dohodnuta satisfakce ve výši poloviny sjednané odměny, přičemž pro peníze si tento obviněný jezdil osobně nebo si je nechal dovážet spoluobviněnými. Kurýři přitom převáželi kolem 10 kg amfetaminu, pokud cestovali hromadnou dopravou, kolem 20 kg amfetaminu, pokud cestovali osobním automobilem, a až 40 kg amfetaminu, pokud šlo o přepravu malým dopravním letadlem.

V období od roku 2013 do 7. 7. 2016 bylo takto vyrobeno a zobchodováno nejméně 265 kg amfetaminu, který byl vyprodukován a různými kurýry a způsoby skrytě pašován z České republiky do Švédska, a to v případech konkrétně popsaných pod body I. 1) až 9) rozsudku nalézacího soudu.

7. Obviněný J. B. se podle skutkových zjištění krajského soudu podílel na trestné činnosti popsané pod body I. 7), 8), 9), a to tak, že:

I. 7)

Na základě objednávky obviněného L. L. při schůzce s obviněným R. R. v Dánsku v Kodani, vyrobil obviněný R. R. za příslib finanční odměny amfetamin, pro jehož převoz se do České republiky ze Švédska dne 18. 12. 2015 dostavil kurýr M. M. T. M. (pro skutek odsouzen v České republice), a to ve vozidle tov. zn. Kia Carnival, stříbrné metalízy, RZ XY, načež se ubytoval na adrese Liberec, XY, v hotelu XY. Své motorové vozidlo zaparkoval před hotelem, kde jej dne 18. 12. 2015 kolem 19:30 hodin vyzvedl obviněný R. R., jehož na místo v přesně neidentifikovaném tmavém SUV dovezl obviněný J. B.. Obviněný R. R. poté odvezl vozidlo tov. zn. Kia Carnival do objektu A. B. na adresu XY, který mu poskytl obviněný J. B., kde do uvedeného vozidla obviněný R. R. společně s obviněným J. B. naložili amfetamin. Poté obviněný R. R. odvezl vozidlo tov. zn. Kia Carnival v doprovodu obviněného J. B. zpět k hotelu XY, kde jej zaparkoval, nastoupil opět do tmavého SUV, kterým jej z místa odvezl obviněný J. B.. V ranních hodinách dne 20. 12. 2015 se M. M. T. M. vydal vozidlem tov. zn. Kia Carnival zpět do Švédska, přičemž ve 4:45 hodin byl kontrolován na odstavné ploše u křižovatky ulic XY a XY pracovníky Celního úřadu Libereckého kraje a v jeho vozidle bylo zajištěno 8 ks plastových pytlů na odpadky s obsahem 17 ks plastových sáčků s 17.072,2 g amfetaminu v koncentraci 47,04 %, což činí 8.030,76 g amfetaminu base.

I. 8)

V dubnu roku 2016 se obviněný R. R. dohodl s obviněným T. K. na další zásilce amfetaminu, načež začátkem června 2016 obviněný T. K. vyslal k převzetí amfetaminu vyrobeného obviněným R. R. přes zprostředkovatele A. V. (trestně stíhán ve Švédsku), vozidlo tov. zn. Volvo V70, RZ XY, s řidičem L. B. B. R. (pro skutek odsouzen ve Spolkové republice Německo), s nímž jela spolujezdkyně P. T. Při ubytování v hotelu XY v Liberci v ulici XY L. B. B. R. spolu s P. T. nechali na ulici zaparkované své motorové vozidlo s klíčem ukrytým na předem domluveném místě. Obviněný R. R. klíč vyzvedl, vozidlo odemkl a odjel s ním do objektu A. B., na adresu XY, kde se za pomoci ob viněného J. B. pokusil naložit vyrobený amfetamin do palivové nádrže, což se nezdařilo pro úzké hrdlo nádrže. Obviněný R. R. proto amfetamin odvezl zpět do Jablonce nad Nisou, ulice XY, do OD EVEKO, k čemuž si zapůjčil od obviněného J. B. vozidlo tov. zn. Hyundai H-1, modré barvy, RZ XY. V objektu OD EVEKO společně s obviněným J. N. vysypali amfetamin ze sáčků po 1 kg, obviněný R. R. zavakuoval amfetamin do sáčků po 0,5 kg a dovezl jej zpět do autoservisu k obviněnému J. B., kde společně umístili sáčky s amfetaminem do nádrže vozidla tov. zn. Volvo. S tímto vozidlem obviněný R. R. odjel zpět k hotelu XY. Dne 3. 6. 2016 odcestoval L. B. B. R. spolu s P. T. zpět do Švédska, cestou byl téhož dne kolem 19:50 hodin v Rostocku v oblasti přístavu kontrolován orgány německé celní správy, které v nádrži jeho vozidla zajistily 38 plastových zaletovaných sáčků, každý o hmotnosti kolem 500 g, s obsahem 18.654,96 g amfetaminu netto (bez obalu), což po usušení činí 11.054,90 g amfetaminu (40,7 % úbytku sušením) s obsahem 70,2 % účinné látky.

I. 9)

V červnu roku 2016 obviněný R. R. zkontaktoval svého známého v Německu, kterého znal pod přezdívkou „H.“, a požádal jej o odvoz zbývajícího vyrobeného amfetaminu. Nato „H.“ přijel svým vozidlem tov. zn. Mercedes nezjištěného typu a značky k obviněnému R. R. a ten společně s obviněným J. B. v objektu A. B., na adrese XY naložil amfetamin do nádrže uvedeného vozidla. Poté „H.“ odjel vozidlem do Švédska do Malmö, tam si v kempu vozidlo převzal obviněný R. R. a odjel s ním do Helsingborgu do garáže, kterou mu určil obviněný T. K. a kde byl amfetamin vyložen a předán, když tímto způsobem bylo do Švédska dopraveno cca 20 kg amfetaminu.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

8. Obviněný J. B. podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2019, č. j. 11 To 54/2018-15736, dovolání, jímž napadl toto rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 7. 2018, č. j. 53 T 5/2017-14008, v celém rozsahu, a to s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť má za to, že obě citovaná rozhodnutí nižších soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

9. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že již v rámci podaného odvolání namítl, že se soud prvního stupně při hodnocení důkazů důsledně nevypořádal s řadou podstatných důkazů a učinil tak skutková zjištění, která z provedených důkazů nevyplývají. Podle názoru obviněného soud některé provedené důkazy pouze popsal, aniž by je fakticky učinil předmětem svých úvah. Tuto námitku však dovolatel podle svého vyjádření neučinil předmětem svého dovolání, pouze chtěl na dané skutečnosti upozornit.

10. Za podstatnou dovolatel považuje skutečnost, že v rámci své obhajoby před oběma soudy nižších stupňů vznesl námitku, že jednání popsané pod bodem I. 9) nebylo uvedeno v rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a objevilo se až v podané obžalobě. Z tohoto důvodu namítl, že „je třeba jeho jednání podrobit zkoumání, zda lze jemu přičítané jednání považovat za pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku, či zda jde o jeden trvající skutek“.

11. V této souvislosti dovolatel nepopřel, že opakovaně umožnil využívat prostory svého autoservisu pro nakládání drog do motorových vozidel, kterými byl amfetamin následně převážen do zahraničí za účelem jeho další distribuce. Současně však obviněný prohlásil, že jeho pomoc na šíření amfetaminu v zahraničí neměla žádný vliv, pročež má za to, že každou jeho pomoc ve vztahu ke každému jednotlivému uskutečněnému převozu je nutné hodnotit jako dokonaný trestný čin. Za tohoto stavu se také jednání popsaná v rozsudku nalézacího soudu skládají z jednotlivých na sebe navazujících útoků, z nichž je každý sám o sobě trestným činem. Podle názoru dovolatele se tedy jedná o pokračující trestný čin, čemuž odpovídá i jeho postavení účastníka, který svými aktivitami napomohl k jednotlivým, časově i věcně ohraničeným jednáním. Z těchto důvodů je přesvědčen, že závěr nižších soudů o trvajícím jednání je nesprávný. Ve vztahu k pokračujícímu trestnému činu je přitom možné vyvozovat požadavky na řádné zahájení trestního stíhání. K takovému závěru se však krajský ani vrchní soud dle obviněného blíže nevyjádřily, pročež má za to, že při podání obžaloby státním zástupcem i pro jednání popsané pod bodem I. 9) došlo k porušení zásady obžalovací.

12. Dovolatel dále namítá, že mu byl uložen trest nepřiměřeně přísný. I přesto, že mu byl nepodmíněný trest odnětí svobody ukládán za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, je přesvědčen, že aplikace uvedeného ustanovení nebyla provedena u jiných obviněných srovnatelným způsobem. Konkrétně namítl, že osobní poměry, vedení rodinného života, dosavadní bezúhonnost a poskytnutí pomoci pouze u třech jednání jsou takovými okolnostmi, které byly u spoluobviněného J. N. hodnoceny v mnohem významnější míře než u jeho osoby. Ve srovnání s trestem uloženým tomuto spoluobviněnému tak vnímá svůj trest i přes aplikaci ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody jako trest nepřiměřený, a tedy i nespravedlivý.

13. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265k tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2019, č. j. 11 To 54/2018-15736, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 7. 2018, č. j. 53 T 5/2017-14008, dále aby podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud před svým rozhodnutím o dovolání rozhodl podle § 265o odst. 1 tr. řádu o odložení, resp. přerušení výkonu rozsudku Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, neboť s ohledem na obsah podaného dovolání je namístě odložit nebo přerušit výkon trestu odnětí svobody do doby, než bude o jeho mimořádném opravném prostředku rozhodnuto.

14. K podanému dovolání se ve svém písemném stanovisku ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 1 NZO 626/2019-26, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále pouze „státní zástupce“), který stran otázky, zda je předmětný trestný čin trestným činem pokračujícím či trvajícím, odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, na jejímž základě shrnul, že případy, kdy pachatel distribuuje (nebo vyrábí a distribuuje) omamné látky v určitém období konkrétnímu okruhu odběratelů (kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají), je nutné vyhodnotit jako jediný skutek, a nikoliv jako pokračování ve smyslu § 116 tr. zákoníku. V návaznosti na to uvedl, že hlavní pachatelé (tj. obviněný R. a spol.) v období od roku 2013 až do 7. 7. 2016 vyráběli a prostřednictvím kurýrů vyváželi do Švédska amfetamin, když bylo vyrobeno a zobchodováno nejméně 265 kg této látky. Jejich souvislé jednání tedy podle mínění státního zástupce představovalo jeden trvající trestný čin. Pokud do tohoto jednání v určitém okamžiku vstoupil dovolatel, který po jistou dobu napomáhal v trestné činnosti spoluobviněnému R., pak i jeho jednání je namístě kvalifikovat jako trvající trestný čin, pročež danou dovolatelovu výhradu odmítl jako neopodstatněnou.

15. Ve vztahu k námitkám směřovaným proti výroku o trestu státní zástupce poukázal na skutečnost, že odvolací soud v případě dovolatele, který byl ohrožen trestní sazbou od 10 do 18 let, využil možnosti vyplývající z ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku a uložil mu trest o dva roky nižší, než kolik stanoví dolní hranice zákonné trestní sazby. Za tohoto stavu je tak dle státního zástupce třeba žádost obviněného o uložení mírnějšího trestu odmítnout s tím, že námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu ani nemůže být v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů relevantně uplatněna. Uložený trest odnětí svobody přitom nelze v případě dovolatele za žádných okolností hodnotit jako nepřiměřeně přísný, neboť byl obviněnému uložen v návaznosti na § 58 odst. 5 tr. zákoníku.

16. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného J. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. Za zcela bezpředmětný pak vyhodnotil návrh dovolatele o odklad či přerušení výkonu trestu.

III.

Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu. Po jeho prostudování shledal, že obviněný výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež jeho dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, když tak žádná skutečnost nebrání jeho projednání.

IV.

Důvodnost dovolání

18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

19. V souvislosti s obviněným uplatněným dovolacím důvodem Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu, ani neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

20. Situace, na něž dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.

21. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jenž je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, který byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.

22. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného J. B. splňuje kritéria jím uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání. Po prostudování dovolání a předmětného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají jen částečně. Nicméně v části, kterou lze relevantně subsumovat pod dotčený dovolací důvod, Nejvyšší soud dovolání obviněného vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné.

23. Dovolatel nejprve vyjádřil své výhrady ke způsobu, jímž soudy nižších stupňů pracovaly s provedenými důkazy, když namítl, že se soud prvního stupně důsledně nevypořádal s řadou podstatných důkazů. Podle jeho názoru některé důkazy v odůvodnění svého rozhodnutí nalézací soud pouze popsal, aniž by je fakticky učinil předmětem svých úvah. Byť dovolatel vzápětí dodal, že tyto námitky nečiní předmětem svého dovolání, Nejvyšší soud – v této obecné rovině – připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který již není určen k revizi skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v rámci řízení o opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do těchto skutkových zjištění je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Toho si je dovolatel jistě vědom, když své skutkové námitky, vznesené v rámci odvolání, již v rámci svého dovolání znovu nezopakoval. Pakliže chtěl tímto svým vyjádřením pouze upozornit na své výhrady namířené vůči činnosti Vrchního soudu v Praze, pak je třeba konstatovat, že k takovýmto výhradám již nelze v rámci dovolacího řízení nikterak přihlédnout.

24. I přes shora uvedené Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu ověřil, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v dané věci postupoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy pak vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Ke svým skutkovým zjištěním nalézací soud přiřadil i odpovídající právní kvalifikaci, přičemž s jeho postupem a naznačenými závěry se plně ztotožnil i soud odvolací. Ani Nejvyšší soud přitom mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé neshledal žádný nesoulad, natož nesoulad extrémní ve smyslu výše citované judikatury Ústavního soudu.

25. Podstatnou námitkou, již dovolatel relevantně subsumoval pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je tvrzení, že jemu přisouzené jednání [popsané pod body I. 7), 8), 9)] tvoří jeden pokračující trestný čin, skládající se z jednotlivých dílčích útoků, přičemž pro dílčí útok popsaný pod bodem I. 9) výrokové čísti rozsudku nalézacího soudu nebylo řádně zahájeno trestní stíhání.

26. Danou problematikou – tedy určením toho, zda určité jednání je pokračováním v trestném činu ve smyslu ustanovení § 116 tr. zákoníku, o jehož všech dílčích útocích (skutcích) je třeba rozhodnout, ať již odsuzujícím či zprošťujícím výrokem, či zda se o pokračování v trestném činu nejedná, přičemž všechna popsaná jednání tvoří jeden skutek (a jakékoliv pravomocné rozhodnutí o tomto skutku vytváří překážku věci rozsouzené zakotvenou v ustanovení § 11 odst. 1 písm. h) tr. řádu) – se Nejvyšší soud ve vztahu k drogové trestné činnosti opakovaně zabýval v rámci své dosavadní judikaturní činnosti. Konkrétně lze odkázat na rozhodnutí ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 (které bylo uveřejněno pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr.), dále na rozhodnutí ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, rozhodnutí ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 5 Tdo 801/2012, rozhodnutí ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012 (uveřejněné pod č. 75/2013 Sb. rozh. tr.), rozhodnutí ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1132/2015, rozhodnutí ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, či rozhodnutí ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 11 Tdo 125/2017.

27. Z této judikatury vyplývá, že trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku může mít podle okolností případu povahu trestného činu trvajícího i pokračujícího. Pro určení povahy konkrétního skutku je proto podstatné to, zda jednotlivé útoky (distribuční akty) lze v rámci uvedeného celku vymezit samostatně, resp. rozdělit na samostatné skutky či na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu. V případě, že takto nelze učinit, je nutné takové jednání posoudit v hmotněprávním smyslu jako jeden skutek. Jde především o případy, kdy časově neurčené jednání pachatele bylo kontinuální a jednotlivé akty mající alternativní znaky objektivní stránky skutkové podstaty ve smyslu § 283 tr. zákoníku byly spolu kauzálně propojeny (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008).

28. S odkazem na výše uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně postupoval v dané trestní věci zcela správně, pokud dospěl k závěru, že se v případě dovolatele jedná o jediné souvislé jednání mající charakter trvajícího trestného činu. Ve světle výše citované judikatury Nejvyššího soudu lze konstatovat, že v rámci jednání, které je obviněnému J. B. pod body I. 7), 8), 9) kladeno za vinu, nelze na podkladě provedeného dokazování dovodit žádné skutečnosti, které by jednotlivé části tohoto skutku jasně oddělovaly, v důsledku čehož by bylo možno dospět k závěru, že se jednalo o jednotlivé, navzájem oddělitelné dílčí útoky pokračujícího trestného činu.

29. Zcela konkrétně ze skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně bylo prokázáno, že obvinění R. R., L. L. a T. K., coby hlavní organizátoři trestné činnosti páchané po dobu přibližně tří a půl let, kontinuálně vyráběli, a poté prostřednictvím kurýrů dopravovali na území Švédska, amfetamin ve velkém rozsahu. Toto jejich souvislé jednání bylo proto soudy nižších stupňů po hmotněprávní stránce vyhodnoceno jako jediný trvající trestný čin.

30. Do tohoto jednání se v prosinci 2015 zapojil rovněž obviněný J. B., který obviněnému R. poskytoval po dobu mnoha měsíců svůj autoservis k nakládání vyrobeného amfetaminu do motorových vozidel s cizími poznávacími značkami. Současně se těchto aktivit osobně účastnil, když spoluobviněnému R. R., kterého nejméně v prosinci 2015 odvezl k hotelu v Liberci, kde byl ubytován kurýr, odkud tento spoluobviněný odjel motorovým vozidlem kurýra do objektu dovolatele za účelem uschování drog do dotčeného vozidla, a poté po vrácení vozidla zpět na místo u hotelu tohoto spoluobviněného odvezl zpět [viz bod I. 7)], aktivně pomáhal s jednotlivými nakládkami baleného amfetaminu formou technické výpomoci k otevření vnitřních prostor vozidel (především nádrží), do kterých amfetamin společně ukrývali. Mimo to se v předmětném období účastnil cest do Maďarska, Chorvatska a Bosny, které spoluobvinění podnikali pouze za účelem vybrání peněz z výroby a distribuce předmětné drogy. Z vyjádření obviněného R. také vyplynulo, že v objektu A. B. se nacházelo mimo jiné i motorové vozidlo tov. zn. Toyota RAV 4, které patřilo jeho dceři, a které tam zadal k opravě, na niž však neměl peníze. Toto vozidlo bylo v objektu autoslužby zaparkováno přibližně čtyři roky, načež začalo být v průběhu páchání trestné činnosti využíváno jako sklad amfetaminu. Zapojení obviněného B. do drogových aktivit spoluobviněných přitom odpovídá i skutečnost, že při domovní prohlídce byly v jeho bydlišti na adrese XY, zajištěny čtyři průsvitné igelitové sáčky s přítlačnou lištou, které obsahovaly amfetamin. Rovněž v objektu autoslužby na adrese XY, byly zajištěny dvoje digitální váhy se stopami po drogách a sáčky s bílou práškovou látkou, ve kterých byl zjištěn amfetamin (jakož i sáčky s bílou krystalickou látkou, ve které byl identifikován kokain).

31. Na tomto skutkovém základě tak krajský i vrchní soud zcela správně posoudily jednání dovolatele jako trestný čin trvající, kterým se obviněný souvisle podílel na protiprávním stavu udržovaném dalšími spoluobviněnými po dobu zhruba sedmi měsíců. Námitky obviněného J. B., že jeho pomoc neměla na další distribuci drogy žádný vliv, a proto je nutné každou jeho aktivitu vyhodnotit jako dokonaný trestný čin, soudy obou nižších stupňů zcela správně odmítly jako nedůvodné. Vzhledem k výše popsaným skutkovým zjištěním je zjevné, že obviněný byl dostatečně srozuměn s tím, že se zapojil do aktivit, jejichž cílem byl průběžný „export“ vyrobeného amfetaminu v řádech desítek kilogramů do zahraničí za účelem jeho následné distribuce.

32. Z těchto důvodů je tak zcela bezpředmětné tvrzení obviněného, že při podání obžaloby došlo státním zástupcem k porušení zásady obžalovací, neboť jednání popsané pod bodem I. 9) nebylo uvedeno v rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů vyhodnotily dovolatelovo jednání jako trvající trestný čin, a nikoli jako pokračování v trestném činu, je zřejmé, z jakého důvodu se věcně nevyjádřily k dovolatelově námitce stran chybného zahájení trestního stíhání. V souvislosti s danou námitkou obviněného Nejvyšší soud doplňuje, že k rozšíření trestního stíhání postupem podle § 160 odst. 5 tr. řádu (tj. vydáním dalšího usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1, 2 tr. řádu) dochází jen tehdy, vyjde-li během vyšetřování najevo, že se osoba, proti které je dané trestní stíhání vedeno (tj. obviněný), dopustila dalšího skutku, popř. dílčího útoku pokračujícího trestného činu, který není v původním usnesení o zahájení trestního stíhání uveden. Naopak v případě rozšíření trestního stíhání obviněného o nově najevo vyšlé části trvajícího trestného činu nelze ustanovení § 160 odst. 5 tr. řádu aplikovat, neboť všechny dílčí části trvajícího trestného činu tvoří z hmotněprávního i procesního hlediska jeden celek, resp. jeden skutek. Pakliže soud na podkladě provedeného dokazování dospěje k závěru, že obviněný páchal i další části trvajícího trestného činu, které však nejsou v usnesení o zahájení trestního stíhání výslovně uvedeny, nicméně k jejich páchání došlo ještě před zahájením trestního stíhání, tvoří tyto nově najevo vyšlé části součást původního skutku. Za tohoto stavu je tak soud povinen v souladu s ustanovením § 220 odst. 1 tr. řádu vyčerpat celý skutek, aniž by byl vázán časovým vymezením uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání, a v závislosti na tom upravit popis skutku ve výroku o vině. Zásada uvedená v ustanovení § 12 odst. 12 tr. řádu a její vliv na aplikaci obžalovací zásady v případech pokračování v trestném činu se totiž u trvajícího trestného činu neuplatní (k tomu přiměřeně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 32/2007 Sb. rozh. tr.). V případě obviněného J. B. tedy s ohledem na výše uvedené k porušení zásady obžalovací nedošlo, pročež Nejvyšší soud výše uvedené námitky dovolatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.

33. Dovolatel dále namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, když v této souvislosti zdůraznil, že soudy nižších stupňů neakceptovaly rozdíly mezi ním a spoluobviněným J. N. Zmínil zejména osobní poměry, vedení rodinného života, dosavadní bezúhonnost, pomoc pouze u tří jednání, tedy okolnosti, které byly u spoluobviněného N. zohledněny v mnohem významnější míře, než v jeho případě. Z těchto důvodů dovolatel vnímá svůj trest, a to i přes aplikaci ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, jako trest příliš přísný.

34. V souvislosti s touto námitkou obviněného Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že proti výroku o trestu lze vznášet výhrady pouze s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Právě tento dovolací důvod předpokládá, že dovolatel namítne, že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou trestním zákoníkem. Na tento dovolací důvod však obviněný J. B. neodkázal, neboť je zjevné, že pokud byl v souladu s § 283 odst. 4 tr. zákoníku ohrožen trestní sazbou v rozmezí deset až osmnáct let a Vrchní soud v Praze mu za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let, byl mu uložen trest výrazně pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, což je postup jednoznačně ve prospěch obviněného.

35. Z přezkumu Nejvyššího soudu rovněž vyplynulo, že Vrchní soud v Praze své závěry o uloženém trestu řádně odůvodnil, když na rozdíl od soudu prvního stupně zcela správě vyhodnotil, že okolnosti případu, postoj obviněného J. B. ke zjištěnému jednání, jakož i jeho osobní, rodinné, majetkové či jiné poměry nejsou takového rázu, aby umožnily postup soudu ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Tím, že soud prvního stupně aplikoval toto ustanovení i na osobu dovolatele, podcenil společenskou škodlivost jím spáchané trestné činnosti. Vrchní soud se však zcela správně zabýval možností uložení nepodmíněného trestu za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, přičemž podmínky pro užití tohoto ustanovení již shledal za splněné, zejména proto, že se dovolatel zjevně zapojil do trestné činnosti po relativně kratší dobu, a to „pouze“ ve formě pomoci (když nebylo prokázáno, že by amfetamin bezprostředně vyráběl, vyvážel či prodával).

36. Dovolatel svoji nespokojenost s výší nepodmíněného trestu odvozuje zejména ze srovnání jemu uloženého trestu a trestu uloženého spoluobviněnému N. Nejvyšší soud však ani z tohoto úhlu pohledu neshledal mezi těmito tresty jakoukoli disproporci, neboť procesní situace spoluobviněného N. byla zásadně odlišná od situace obviněného B. V případě obviněného J. N. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ukládal nepodmíněný trest odnětí svobody podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku a za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku (tj. se zohledněním okolností případu a osobních poměrů tohoto obviněného), zatímco dovolateli ukládal Vrchní soud v Praze nepodmíněný trest odnětí svobody v souladu s § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku (tj. se zohledněním skutečnosti, že se dovolatel dotčeného trestného činu dopustil „toliko“ ve formě účastenství).

37. Zcela konkrétně – soud první instance zohlednil, že spoluobviněný J. N. pomohl obviněnému R. R. se stěhováním chemikálií a odvozem odpadu a v jednom případě s převakuováním amfetaminu do menších sáčků, čímž se podílel na distribuci 18,6 kg amefetaminu netto [viz bod I. 8) rozsudku]. K této trestné činnosti se obviněný N. otevřeně doznal a projevil nad ní lítost. Naproti tomu obviněný J. B. byl uznán vinným pomocí hlavnímu spoluobviněnému, již mu poskytoval v mnohem podstatnější míře, neboť tato jeho účast trvala po dobu cca sedmi měsíců a zahrnovala velmi významnou pomoc při skladování a následném opakovaném nakládání drogy v jeho provozovně [viz body I. 7), 8), 9) rozsudku], včetně poskytování součinnosti při získávání peněz z nelegálních obchodů apod. Podstatnou se přitom jeví i skutečnost, že obviněný J. B. se (na rozdíl od spoluobviněného N.) ani pod tíhou provedených důkazů k trestné činnosti nedoznal a nevyjádřil nad ní lítost.

38. V případě obviněného J. N. tedy krajský soud i s přihlédnutím k jeho osobním a rodinným poměrům (které podrobně popsal v bodě 328 na straně 77 odůvodnění svého rozsudku) ukládal trest pod dolní hranicí trestní sazby, resp. v rámci snížené trestní sazby ve smyslu § 58 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve spojení s § 283 odst. 3 tr. zákoníku (tj. v sazbě od tří do osmi let). Vzhledem k výše popsaným skutečnostem mu pak s přihlédnutím k § 58 odst. 3 tr. zákoníku uložil výsledný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře čtyř let.

39. Naproti tomu vzhledem k nepoměrně závažnějšímu zapojení obviněného J. B. do páchané trestné činnosti Vrchní soud v Praze tomuto ukládal trest odnětí svobody podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku, tedy v rámci trestní sazby od deseti do osmnácti let. Přitom však nepřihlédl k ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť zjištěné okolnosti případu, postoj obviněného a jeho poměry nebyly takové povahy, aby umožnily postup podle tohoto ustanovení. Výsledný nepodmíněný trest odnětí svobody však dovolateli uložil pod dolní hranicí zákonné trestní sazby za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, což se tak do výsledného trestu promítlo významně v jeho prospěch, neboť vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení byl výsledný nepodmíněný trest odnětí svobody uložen dva roky pod dolní hranicí zákonné trestní sazby.

40. Z hlediska mimořádného opravného prostředku je však klíčové, že druh a výše uloženého trestu je věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně nelze zasahovat cestou dovolání. Proto námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. To samé platí i v případě, kdy je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jedinou výjimkou z této zásady jsou tresty extrémně přísné a zjevně nespravedlivé. Ty totiž ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 publikované pod č. 40/2014 Sb.), což však není případ obviněného J. B..

41. Lze proto uzavřít, že tato námitka obviněného je neoprávněná hned ze dvou důvodů. V prvé řadě není podřaditelná pod žádný dovolací důvod uvedený § 265b odst. 1 tr. řádu, a tedy ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nicméně ani z věcného hlediska nelze tvrdit, že nepodmíněný trest odnětí svobody, který byl obviněnému J. B. uložen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, je trestem nezákonným, nepřiměřeně přísným či nespravedlivým. Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud i tuto námitku dovolatele odmítl jako zcela irelevantní, stejně jako jím souběžně učiněný podnět k rozhodnutí o odložení, resp. přerušení výkonu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Jelikož na straně dovolatele nebyly shledány takové důvody, jež by mohly vést k odkladu, resp. přerušení výkonu uloženého trestu, nebylo Nejvyšším soudem vyhověno danému podnětu obviněného, aniž by s ohledem na vlastní rozhodnutí o podaném dovolání bylo třeba o tomto podnětu rozhodnout samostatným výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

42. Pro úplnost je nutné dodat, že Nejvyšší soud neshledal důvod k zásahu do rozhodnutí soudů nižších stupňů ani při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). V této souvislosti lze odkázat mimo jiné na právní názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

V.

Závěr

43. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jelikož bylo dovolání obviněného J. B. částečně podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, a částečně bylo shledáno zjevně neopodstatněným, Nejvyšší soud podané dovolání postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. O tomto odmítnutí dovolání bylo v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. řádu).

V Brně dne 22. 4. 2020

JUDr. Antonín Draštík

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Tomáš Durdík

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru