Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 315/2004Usnesení NS ze dne 26.03.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.315.2004.1

přidejte vlastní popisek

11 Tdo 315/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2004 o dovolání, které podal obviněný Ing. V. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 70/2003-146, ze dne 28. 8. 2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 228/2002, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu s e dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný Ing. V. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě č. j. 1 T 228/2002-120, ze dne 4. 11. 2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 70/2003-146, ze dne 28. 8. 2003, uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona. Tohoto trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených soudem odvolacím dopustil tím, že v noci z 6. 10. 2001 na 7. 10. 2001 v místě trvalého bydliště v domě čp. 18 v Č. ulici v T. proti vůli a přes zjevný fyzický odpor vykonal soulož s manželkou Ing. I. K. Za to byl podle § 241 odst. 1 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl postupem podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Současně byl podle § 228 odst. 1 trestního řádu zavázán k povinnosti zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní pojišťovně J., škodu ve výši 5.042,- Kč.

Obviněný napadl odsuzující rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně postupem podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto. Opis tohoto usnesení byl obhájci obviněného doručen dne 15. 12. 2003, příslušnému státnímu zastupitelství dne 12. 12. 2003 a obviněnému dne 23. 12. 2003.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný Ing. V. K. dne 13. 2. 2004 prostřednictvím svého obhájce dovolání. Jako dovolací důvod v něm uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Odkázal přitom na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

V odůvodnění tohoto dovolání obviněný namítá, že soudy prvního i druhého stupně jej neprávem shledaly vinným a odsoudily jej, aniž by byly dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty určitého trestného činu. Současně zdůrazňuje, že veškeré okolnosti rozhodné pro posouzení daného případu uplatnil již v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně a zapracoval je do svého odvolání podaného proti odsuzujícímu rozsudku tohoto soudu. Podstatnou část tohoto odvolání na doklad toho pak cituje i v nyní podaném dovolání. Těžištěm jeho dovolací argumentace je přitom tvrzení, že skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná na základě vyhodnocení provedených důkazů nejsou správná a v důsledku toho nejsou podle jeho názoru správné ani právní závěry tohoto soudu potvrzené soudem druhého stupně. Pochybení soudů obou stupňů zároveň shledává v tom, že zamítly veškeré jeho návrhy na doplnění dokazování a jednostranně vyšly pouze z důkazů svědčících v jeho neprospěch, ačkoliv ve věci šlo o tak choulostivou záležitost jakou je znásilnění mezi manželi. V tomto kontextu obviněný vyslovuje přesvědčení, že celé jeho trestní stíhání je výsledkem komplotu proti němu dokonale připraveného jeho manželkou Ing. I. K. a jejím přítelem R. P., jehož dlouhodobá známost s ní byla hlavní příčinou rozvratu jejich manželství. O to více je podle jeho názoru zarážející, že soudy obou stupňů odmítly provést výslech tohoto svědka a nevěnovaly žádnou pozornost tomu, že v inkriminovanou noc z 6. 10. 2001 na 7. 10. 2001 měla jeho manželka právě s ním dva poměrně dlouhé telefonické hovory, během nichž mohli upřesňovat poslední detaily celé akce. Za zásadní procesní vadu označuje obviněný zároveň to, že nebyly provedeny výslechy jeho matky a znalce z oboru soudního lékařství MUDr. F. V. CSc., přestože oba tyto důkazy mohly zásadním způsobem zpochybnit tvrzení dvou klíčových svědků obžaloby, jeho manželky Ing. I. K. a její ošetřující lékařky MUDr. M. K. Ve vztahu k této lékařce obviněný připomíná, že je dlouholetou rodinnou přítelkyní jeho manželky, a na jednotlivých částech jejích výpovědí dokládá, že jsou plné rozporů a jednoznačně motivované snahou pomoci jeho manželce. Ta podle jeho názoru ve věci rovněž vypověděla značně nevěrohodně a účelově. Za motiv jejího jednání označuje snahu získat lepší pozici v rozvodovém řízení, v rámci něhož se mezi nimi vyhrotily spory o dceru a o majetek. Na tento její motiv usuzuje z toho, že jej v době, kdy sám ležel zraněný v nemocnici, v tomto směru vydírala a pro případ, že nepřistoupí na její podmínky, vyhrožovala právě podáním trestního oznámení ze znásilnění. Její tvrzení o vynucení si inkriminovaného intimního styku násilím přitom podle jeho mínění jednoznačně vyvrací závěry znaleckého posudku, který na jeho žádost zpracoval MUDr. F. V. CSc. Podle názoru tohoto soudního znalce by totiž v případě, že by byla pravdivá její výpověď z hlavního líčení, musely být na vnitřní straně jejích stehen a kolen patrné stopy po použitém násilí, ty však zjištěny nebyly. Celkově vzato považuje obviněný postup soudů obou stupňů za jednostranný a výrazně zaměřený proti němu, a má za to, že během dokazování v hlavním líčení bylo jednoznačně prokázáno, že jej jeho manželka úmyslně nařkla ze znásilnění, když odmítl přistoupit na její návrhy týkající se majetkového vypořádání a péče o dceru. V tomto kontextu namítá, že pokud byl nějaký trestný čin spáchán, tak byl spáchán ze strany jeho manželky na něm, když mu způsobila ublížení na zdraví. Navíc vyslovuje pochybnosti o nepodjatosti soudce soudu prvního stupně, když za nelogické považuje to, že \"těsně před hlavním líčením vyšel s právní zástupkyní z jedné kanceláře\". Za nesprávný zároveň označuje postup odvolacího soudu, který potvrdil výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonem stanovené podmínky pro takové rozhodnutí. V tomto ohledu poukazuje obviněný na to, že všechny nyní namítané vady a nesprávné použití právní kvalifikace svého jednání soudem prvního stupně uplatnil již v rámci odvolacího řízení, avšak odvolací soud se s nimi náležitě nevypořádal.

S ohledem na to obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a podle § 265l odst. 1 trestního řádu věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby tak ve smyslu § 265l odst. 3 věta první trestního řádu učinil v jiném složení senátu.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta v odůvodnění svého vyjádření připomíná, že dovolání je sice formálně podáno z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve skutečnosti však namítá toliko hodnocení provedených důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Navíc použitá argumentace je prostým opakováním obhajoby obviněného z podaného odvolání. Tím se zcela míjí s podstatou uplatněného dovolacího důvodu. Proto státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání postupem podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení § 265b trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu, kterým byla potvrzena vina obviněného Ing. V. K. a trest uložený mu rozsudkem soudu prvního stupně [§ 265a odst. 2 písm. h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. Š., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Jihlavě dne 9. 3. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e trestního řádu.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, soustředil se Nejvyšší soud předně na posouzení otázky, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod vymezený v uvedeném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení věcného přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265f odst. 1 trestního řádu).

Z dovolání podaného obviněným Ing. V. K. přitom Nejvyšší soud zjistil, že za uplatněný dovolací důvod označuje skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To však samo o sobě neznamená, že věcně tento dovolací důvod skutečně uplatnil. Platí totiž, že z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b trestního řádu, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Právě tato situace přitom v daném případě bezezbytku nastala.

Podstatou námitek obviněného jsou výtky vůči nesprávnému hodnocení opatřených důkazů soudy obou stupňů a vůči neúplnosti jimi provedeného dokazování. Na základě těchto tvrzených procesních vad zpochybňuje obviněný správnost vymezení klíčových skutkových závěrů a tvrdí, že se nedopustil žádného trestného činu, tedy ani trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona, jehož spácháním byl uznán vinným. V tomto kontextu zdůrazňuje, že je mu neprávem kladeno za vinu, že se svou manželkou v inkriminovanou dobu vykonal soulož proti její vůli a že přitom musel násilím překonat její fyzický odpor. Celkově vzato trvá na tom, že šlo z její strany o zinscenovanou akci proti němu s cílem získat lepší pozici v rozvodovém řízení. Z toho pak obviněný dovozuje, že neměl být uznán vinným uvedeným trestným činem, nýbrž v plném rozsahu zproštěn obžaloby.

Tento názor obviněného je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje výlučně z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišného popisu skutkového děje, než vzaly za prokázaný soudy prvního a druhého stupně, a to zejména pokud jde o hodnocení věrohodnosti výpovědí poškozené Ing. I. K. a svědecké výpovědi MUDr. M. K. Za pochybení soudů obou stupňů současně označuje to, že nijak nepřihlédly k závěrům znaleckého posudku z oboru soudního lékařství a zcela pominuly jím navrhované důkazy, které mohly potvrdit jeho skutkovou verzi. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný jednoznačně shledává výlučně ve svých tvrzeních o nesprávnosti skutkových zjištění, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v rozsahu jimi provedeného dokazování a v jejich hodnocení opatřených důkazů. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání za této situace dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Jihlavě, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu. Takto obviněným zpochybňované závěry soudů prvního a druhého stupně jsou tedy závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení stíhaného skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Tedy jinými slovy řečeno, prostřednictvím žádného zákonného dovolacího důvodu uvedeného v citovaném ustanovení nelze napadat (resp. namítat), že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Tak je tomu z toho důvodu, že dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože - na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu - nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil obviněný Ing. V. K., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení, a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl. a § 207 a násl. trestního řádu. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) trestního řádu, částečně též podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil. Jinými slovy řečeno, odvozuje-li obviněný nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku od jím deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů a neúplnosti provedeného dokazování), než k jakému dospěly soudy prvního a druhého stupně v řízení předcházejícím podání dovolání, pak jím uplatněné dovolací důvody nespadají pod žádný zákonný dovolací důvod. Proto se nemůže domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nedostatky ve skutkových zjištěních totiž lze řešit pouze jinými mimořádnými opravnými prostředky, a to stížností pro porušení zákona (§ 266 a násl. trestního řádu) a obnovou řízení (§ 277 a násl. trestního řádu). Oproti tomu při rozhodování o dovolání může Nejvyšší soud hodnotit skutkový stav pouze z toho hlediska, zda skutek tak, jak byl nalézacím (event. odvolacím) soudem zjištěn, byl právně posouzen v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva či nikoliv.

Z uvedeného zároveň vyplývá, že východiskem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu z podnětu dovolání opřeného o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (stejně jako o jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 trestního řádu) je skutkový stav, který byl soudy zjištěn v předchozím řízení. V návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci se Nejvyšší soud zabývá kvalifikací stíhaného skutku po právní stránce. To znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze úspěšně dovolání uplatnit pouze tehdy, je-li namítána nesprávná právní kvalifikace stíhaného skutku v podobě, v jaké byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně s tím, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin, nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Samotná nesprávnost takovéhoto hmotně právního posouzení skutkových okolností případu přitom může spočívat pouze v mylné aplikaci určité normy hmotného práva, a to buď tím, že soudy činné v předchozích stadiích řízení použily jiný právní předpis nebo jiné jeho ustanovení než to, které měly správně použít, anebo sice aplikovaly správný právní předpis nebo jeho odpovídající ustanovení, ale nesprávně je vyložily. Jinými slovy řečeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a může se zabývat pouze tím, zda jimi použitá právní kvalifikace odpovídá těmto jejich skutkovým zjištěním. V trestní věci obviněného Ing. V. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud, případně to, jak jsou tato skutková zjištění doplněna dalšími podrobnějšími údaji popsanými v odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně.

Ve vztahu k argumentaci obviněného uplatněné v jeho dovolání se jedná především o skutkové závěry soudů obou stupňů, podle nichž v noci z 6. 10. 2001 na 7. 10. 2001 ve společném domě v T. vykonal soulož se svou manželkou Ing. I. K. proti její vůli a přesto, že mu kladla zjevný fyzický odpor, který překonal násilným roztažením jejích nohou. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení stíhaného skutku jako trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona, a to jak pokud jde o naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu, tak i co se týče úmyslné formy zavinění obviněného ve vztahu ke všem znakům jeho skutkové podstaty.

Sám obviněný v posuzovaném případě zpochybňuje ve svém dovolání prakticky všechna citovaná skutková zjištění soudů obou stupňů. V rozporu s těmito skutkovými zjištěními především tvrdí, že k předmětnému intimnímu styku mezi ním a jeho manželkou došlo z její strany dobrovolně, protože to oba chtěli, aniž by přitom musel použít jakéhokoliv násilí. V jeho podání šlo o komplot vůči němu, který připravila jeho manželka společně se svým přítelem R. P. a v součinnosti se svou ošetřující lékařkou MUDr. M. K., přičemž jeho motivem měla být snaha vytvořit si lepší podmínky pro majetkové vypořádání a pro úpravu péče o nezletilou dceru v rámci rozvodového řízení. Soudy obou stupňů přitom v posuzované trestní věci tento motiv ze strany jeho manželky vyloučily a stejně tak odmítly jako účelové jeho tvrzení o zinscenování celého znásilnění. Za prokázané provedenými důkazy naopak vzaly přímé překonání jejího fyzického odporu proti souloži s ním použitím násilí z jeho strany. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný staví svou dovolací argumentaci na tom, že takovéto hodnocení provedených důkazů bylo v rozporu s příslušnými procesními předpisy a že učiněná skutková zjištění jsou nepřesná a neúplná. Právě na základě této argumentace - opřené o skutkové námitky ryze procesní povahy, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení - pak zpochybňuje správnost právních závěrů soudů obou stupňů a označuje jejich rozhodnutí za nezákonná, když tvrdí, že jimi byl odsouzen za skutek, který nevykazuje znaky žádného trestného činu. Napadeným rozhodnutím přitom nevytýká - mimo obecného tvrzení o své nevině - žádnou specifickou vadu v právním posouzení zjištěných skutkových okolností a své závěry opírá výlučně o odlišný výklad důkazní situace. Ve své podstatě navíc toliko opakuje námitky, na nichž založil svou obhajobu v průběhu celého trestního stíhání a s nimiž se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích vypořádaly. Tyto námitky pak reálně uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplňují a ani jej z výše rozvedených důvodů naplnit nemohou.

Stejně tak žádný dovolací důvod za daných okolností nenaplňuje ani námitka podjatosti soudce soudu prvního stupně, zmíněná v podaném dovolání obviněného Ing. V. K. Dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu - obviněným ovšem neuplatněným - sice obecně může být to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán (tedy i podjatý soudce), ovšem tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítána. V posuzovaném případě opírá obviněný svou pochybnost o nepodjatosti soudce soudu prvního stupně o to, že před hlavním líčením viděl, jak tento vyšel společně s blíže nespecifikovanou právní zástupkyní (zřejmě je míněna zmocněnkyně jeho manželky) ze své kanceláře. Tato okolnost mu tedy byla známa již při podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, nicméně v rámci odvolacího řízení ji nenamítl a s ohledem na to je vyloučeno, aby ji uplatnil jako dovolací důvod.

S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b trestního řádu, a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu a dovolání odmítl.

Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že zcela odpovídající požadavkům vymezeným v ustanovení § 265f odst. 1 trestního řádu není dovolání podané obviněným ani ve specifikaci návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. Tento návrh totiž není zcela vyčerpávající, neboť nevyjadřuje co by mělo být ve věci učiněno po požadovaném zrušení usnesení soudu druhého stupně a přikázání věci tomuto soudu k novému projednání. Jelikož však nejde o úplnou absenci návrhu na rozhodnutí a s přihlédnutím k dalším vadám podaného dovolání, jež ve svých důsledcích vedly s ohledem na výše rozvedené skutečnosti k jeho odmítnutí, Nejvyšší soud nepovažoval korekci tohoto dílčího pochybení dovolatele za nezbytnou.

Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 26. března 2004

Předseda senátu

JUDr. Stanislav Rizman

Vyhotovil:

JUDr. Alexander Sotolář

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru