Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 218/2020Usnesení NS ze dne 15.04.2020

HeslaNedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.218.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

§ 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.


přidejte vlastní popisek

11 Tdo 218/2020-378

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 4. 2020 o dovolání obviněného A. S., narozeného XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2019, č. j. 8 To 406/2019-342, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 17/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného A. S. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Obviněný A. S. byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 9. 2019, č. j. 17 T 17/2019-310, uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (skutek pod bodem I.) a dále přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (skutek pod bodem II.). Označených trestných činů se přitom obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil (v případě skutku pod bodem I. společně se spoluobviněnou V. F.) následovně:

I.

obžalovaní V. F. a A. S. v přesně nezjištěné době nejméně však od začátku roku 2018 do 9. 7. 2018 ve XY, ul. XY a jinde, opakovaně distribuovali (dávali, prodávali nebo za protislužbu poskytovali) osobám patřícím do komunity osob užívajících Pervitin návykovou psychotropní látku zvanou Pervitin, který byl ředěn kloubní výživou obsahující jako účinnou látku metamfetamin, a to ve vícero případech v celkovém množství asi 10 gramů třem rakouským občanům, a to osobě jménem A., blíže neustanovené, osobě jménem N., blíže neustanovené a osobě jménem H. K., a dále obžalovaná L. K., narozené XY za 500 Kč, což byly dvě čáry, dále pak obžalovaná N., následně ztotožněné jako D. Š., narozená XY, ve dvou případech, poprvé za 200 Kč a podruhé za 350 Kč, obžalovaný L. Z., narozenému XY, minimálně ve dvou případech, pokaždé za 500 Kč, a to byly tak 2 až 2,5 čáry, obžalovaná M. F., narozené XY, poprvé za částku 500 Kč za dvě čáry a podruhé jednu čáru zadarmo, a dále pak obžalovaný M. B., narozenému XY, ve čtyřech případech pokaždé za 500 Kč za 2-3 čáry,

kdy si byli vědomi toho, že jde o psychotropní látku metamfetamin, zařazenou do Seznamu 5 podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989), přílohy č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění zákona č. 273/2013 Sb.,

a shora uvedeného se dopustili i přesto, že byli za takové jednání v posledních třech letech potrestáni a to V. F. rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě pod spisovou značkou 18 T 53/2014 ze dne 2. 6. 2014, který nabyl právní moci dne 5. 8. 2014, k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, s výkonem trestu dne 2. 6. 2015 a A. S. rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě pod spisovou značkou 18 T 53/2014 ze dne 2. 6. 2014, který nabyl právní moci dne 24. 6. 2014, k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, s výkonem trestu dne 2. 6. 2015.

II.

obžalovaný A. S. sám v době kolem 23:10 hodin dne 8. 4. 2019 ve XY, na ulici XY ve 4. patře bytového domu neoprávněně vnikl a to vykopnutím uzavřených dřevěných dveří do bytu, který měla pronajatý poškozená Z. R., narozená XY, která se nacházela uvnitř bytu a obžalovaného z bytu vykázala a tento byt opustil, kdy tímto svým jednáním způsobil poškozenému majiteli bytu L. P., narozenému XY, škodu poškozením na dveřích ve výši 1 000 Kč.

2. Za tyto sbíhající se trestné činy soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil i trest propadnutí věci, resp. věcí, které ve výroku svého rozsudku podrobně specifikoval a podle § 228 odst. 1 tr. řádu rozhodl, že obviněný je povinen nahradit poškozenému L. P. škodu ve výši 1 000 Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. řádu dále soud prvního stupně tohoto poškozeného odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný A. S. a státní zástupkyně odvolání, která Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to do všech výroků o vině a o trestu, přičemž jej opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

5. V úvodní části svého dovolání předně obviněný rekapituluje shora popsaný skutkový stav, jakož i provedené dokazování, především výpovědi jednotlivých svědků a obviněných. Následně obviněný popírá, že by se dopustil trestné činnosti, která mu je kladena za vinu. Připouští, že mu byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 18 T 53/2014, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, který následně vykonal, přičemž výkon tohoto trestu pro něj byl dostatečně odstrašujícím pro to, aby se nedopustil žádné další trestné činnosti. Nadto byl obviněný rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let a nad obviněným byl současně vysloven dohled probačního úředníka. Podle obviněného právě tyto skutečnosti jej vedly k tomu, aby jakýmkoliv způsobem nemanipuloval s omamnými a psychotropními látkami, kdy navíc věděl, že je sledován policií, zda nedistribuuje drogy, aiz tohoto důvodu je proto vyloučeno, aby tyto distribuoval.

6. Dále obviněný připouští, že jej ještě občas kontaktovaly osoby, kterým dříve distribuoval omamné a psychotropní látky, avšak ne za účelem distribuce těchto látek. Obhajoba obviněného má být přitom potvrzována výpověďmi svědkyň Š. a K., které uvedly, že pervitin získávaly pouze od spoluobviněné V. F.; svědkyně F. měla popřít i získání pervitinu od této spoluobviněné. Pokud jde o svědka Z., tak obviněný uvádí, že tomuto poskytoval pouze kloubní výživu, distribuci pervitinu svědku B. popírá. Stran druhého skutku obviněný tvrdí, že se chtěl pouze dostat ke své družce, a i když jeho postup nebyl správný, nelze přijmout závěr, že šlo o trestný čin, ale daným jednáním mohl spáchat pouze přestupek. S poškozenou R. byl navíc obviněný kamarád, v žádném případě jí nechtěl jakkoliv ublížit, pouze chtěl dosáhnout toho, aby se jeho družka V. F. vrátila domů. Závěrem této části dovolání obviněný uvádí, že zámek dveří již nedržel a nemusel proto použít žádnou vyšší intenzitu násilí.

7. Stran postupu soudů nižších stupňů obviněný uvádí, že tyto pochybily, neboť v dané trestní věci zůstaly nezodpovězeny (mimo jiné) otázky, zda dodával svědkům omamné a psychotropní látky nebo kloubní výživu, jak se oba spoluobvinění hájili, přičemž jeho obhajoba koresponduje i s výpověďmi svědků, podle nichž látky, které od něj obdržely, byly špatné, často nepoužitelné, tyto buďto nepoužili, anebo pokud tak učinili, nevyvolávaly účinky jako po požití psychotropních látek. Z těchto důvodů proto obviněný považuje rozhodnutí soudů nižších stupňů za zcela nesprávná.

8. Obviněný tak stran prvního skutku uzavírá, že soudy nižších stupňů nezjistily řádně skutkový stav a jejich rozhodnutí jsou proto v příkrém rozporu s provedenými důkazy. Uvedené pochybení je podle obviněného možné napravit pouze cestou dovolání. Ohledně druhého skutku pak obviněný uvádí, že na řádně zjištěný skutkový stav bylo nesprávně aplikováno trestní právo hmotné a došlo k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání. Z tohoto důvodu obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zrušil usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.

9. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten předně uvádí, že výhrady obviněného směřující do skutku I. stojí zcela mimo rámec vytýkaného, ale i jakéhokoliv jiného, dovolacího důvodu. Námitky ohledně skutku II. pak sice lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, avšak podle státního zástupce jsou tyto zjevně neopodstatněné. K tomuto závěru přitom státní zástupce dospívá proto, neboť námitky obviněného stran skutku I. nespočívají v tvrzené nesprávnosti právního posouzení daného skutku či v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, ale jejich meritem je pouze nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, a to ve vazbě na výhrady proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, jejichž správnost potvrdil soud odvolací. Námitky obviněného, podle nichž části slyšených svědků neposkytoval nic a části toliko kloubní výživu, jsou přitom v příkrém rozporu s provedeným dokazováním a jejich prostřednictvím se obviněný domáhá toho, aby Nejvyšší soud provedené důkazy přehodnotil, což však na podkladu žádného z dovolacích důvodů nelze. Stran otázky dokazování pak státní zástupce toliko dodává, že soud prvního stupně provedl pečlivé a komplexní dokazování odpovídající požadavkům § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, přičemž své úvahy a zjištěné závěry přehledně rozvedl.

10. Ohledně samotného hodnocení důkazů pak státní zástupce uvádí, že soud prvního stupně postupoval výlučně ve prospěch obviněného, když v porovnání s podanou obžalobou na základě výpovědí jednotlivých svědků upravil popis skutku v tom směru, aby odpovídal konkrétním zjištěním soudu prvního stupně ohledně toho, kdo ze spoluobviněných poskytoval pervitin tomu kterému svědkovi (k čemuž státní zástupce připomíná výpovědi jednotlivých svědků a navazující skutkové závěry soudu prvního stupně). Stran daného skutku proto státní zástupce uzavírá, že souhlasí i s právní kvalifikací jednání obviněného, přičemž zdůrazňuje, že samotný nesouhlas s hodnocením důkazů a skutkovými zjištěními není chybou soudů a neznačí porušení některých ze základních zásad trestního řízení či procesních práv obviněného.

11. K námitkám obviněného týkajícím se skutku II. státní zástupce konstatuje, že tyto lze podřadit pod vytýkaný dovolací důvod, neboť obviněný dovozuje malou společenskou škodlivost zde vymezeného jednání odůvodňující posouzení jeho věci toliko jako přestupku. V podstatě tak obviněný vznáší námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe (jíž se následně státní zástupce podrobně zabývá a odkazuje na závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu), kterou však státní zástupce shledal zjevně neopodstatněnou. Uvedený závěr státní zástupce dovozuje z toho, že přečin obviněného se způsobem provedení ani souvisejícími okolnostmi nijak nevymykal podobným případům daného trestného činu spáchaného za obdobných skutkových okolností. Skutečnost, že poškozená byla známá obviněného, tvrzené poškození dveří a tedy i nutná menší síla nutná pro vstup do jejího obydlí, přitom na uvedeném závěru ničeho nemění. Podstatné totiž je, že do bytu obývaného Z. R. vstoupil obviněný proti její vůli, a to po vykopnutí zavřených dveří. Naopak je podle státního zástupce třeba připomenout lhostejný postoj obviněného ke způsobené škodě, kterou na dveřích jejich vykopnutím prokazatelně způsobil. Uplatnění trestní odpovědnosti bylo podle státního zástupce logickou a odůvodněnou reakcí orgánů činných v trestním řízení na popsané protiprávní jednání obviněného.

12. Protože se státní zástupce s postupem soudů obou stupňů plně ztotožňuje a námitky obviněného hodnotí tak, jak je uvedeno shora, navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

13. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obviněnému k případné replice, již ale do dnešního dne neobdržel.

III.

Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.

15. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

16. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Uvedenou formulací přitom zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

17. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.

18. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV.

Důvodnost dovolání

19. Poté, co se Nejvyšší soud podrobně seznámil s obsahem napadeného rozhodnutí, jakož i spisového materiálu, konstatuje, že obviněným vznesené dovolací námitky neodpovídají jím deklarovanému, jakož ani žádnému jinému, zákonnému dovolacímu důvodu.

20. Obviněný totiž prostřednictvím svého dovolání opět pouze rozporuje skutkové závěry soudu prvního stupně, resp. jeho dílčí hodnotící úvahy stran důkazů vyplynuvších z výslechů jednotlivých svědků, a nabízí Nejvyššímu soudu vlastní verzi skutkového stavu. Jak však Nejvyšší soud připomenul již výše, takovýmito otázkami by se mohl zabývat toliko za předpokladu, jestliže by obviněný učinil předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy, což ale neučinil (a to i přesto, že v souladu s § 265d odst. 2 tr. řádu podal dovolání prostřednictvím svého obhájce). Uvedený závěr lze podle Nejvyššího soudu vztáhnout nejen ke skutku I., ale i ke skutku II., neboť ačkoliv je státní zástupce odlišného názoru, dovolání obviněného ani v této části neobsahuje žádné námitky podřaditelné pod některý z dovolacích důvodů, když spočívá primárně v rozporování dílčích skutkových zjištění. Jestliže pak obviněný stran skutku II. uvádí, že jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako přestupek, je třeba říci, že v uvedeném nelze spatřovat námitku subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný nenabízí žádnou právní argumentaci, která by mohla být předpokladem pro otevření věcného přezkumu napadeného usnesení odvolacího soudu na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

21. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud toliko připomíná stěžejní hodnotící úvahy odvolacího soudu, popř. soudu prvního stupně, proti nimž se obviněný vymezuje a s nimiž se naopak zcela ztotožnil.

22. Obviněný předně uvádí, že se nemohl dopustit trestné činnosti popsané shora pod bodem I., a to z toho důvodu, že si byl díky svým předchozím podmíněným i nepodmíněným odsouzením vědom protiprávnosti distribuce omamných a psychotropních látek. Nadto prý obviněný věděl, že je sledován policií, a proto nedistribuoval drogu pervitin, ale toliko kloubní výživu. Jak se však podává ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (k nimž se Nejvyšší soud vysloví níže), opak je pravdou, neboť předchozí výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, z něhož byl obviněný propuštěn dne 2. 6. 2015, ani následně uložené alternativní tresty (trest obecně prospěšných prací a podmíněný trest odnětí svobody s dohledem) [což Nejvyšší soud ověřil z opisu evidence Rejstříku trestů fyzických osob] jej naopak neodradily od dalšího páchání trestné činnosti. Tuto námitku obviněného proto podle Nejvyššího soudu nelze považovat za jakkoliv relevantní z hlediska přezkumu napadeného usnesení odvolacího soudu.

23. Pokud jde o dovolací námitky obviněného stran skutku I., pak je zapotřebí říci, že v hlavním líčení byla plně vyvrácena jeho obhajoba, že svědkům Z. a B. nedistribuoval drogu pervitin, obsahující psychotropní látku metamfetamin. K dovolacím námitkám stran distribuce pervitinu svědkyním Š., K. a F. postačí uvést, že touto byla uznána vinnou pouze spoluobviněná V. F., nikoliv i obviněný (v tomto směru tedy, jak připomíná i státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, soud prvního stupně upravil znění skutku oproti obžalobě, která z distribuce pervitinu daným svědkyním vinila oba spoluobviněné).

24. K distribuci pervitinu svědku Z. obviněným soud prvního stupně z podaného vysvětlení daného svědka (viz č. l. 50-51), s jehož čtením dali spoluobvinění i státní zástupce v hlavním líčení souhlas (viz č. l. 305), zjistil, že tento od obviněného asi čtyřikrát koupil pervitin, přičemž ve dvou případech šlo o prášek, který byl po rozpuštění kalný, a proto jej vyhodil, ve dvou případech šlo o krystaly, které užil. Tento pervitin (ve formě krystalů) přitom označil za méně kvalitní, nicméně jeho účinky se dostavily. Výpověď svědka Z. přitom odpovídala i skutečnostem zjištěným na základě provedené domovní prohlídky (viz bod 12. rozsudku soudu prvního stupně), během níž byly zajištěny stopy, v nichž byla na základě odborného zkoumání zjištěna sloučenina užívaná v doplňcích stravy určených pro kloubní výživu znečištěná malým množstvím pervitinu. Obdobně v případě svědka B. soud prvního stupně vyšel z jeho podaného vysvětlení (viz č. l. 52-53), kdy daný svědek uvedl, že od obviněného v dubnu nebo v květnu asi čtyřikrát koupil pervitin, vždy za 500 Kč v množství „tak 2 až 3 čáry“, který měl podobu bílého prášku a účinkoval na něj „podobně jako jiný pervitin, (…) ale kvalita byla o ničem“. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně je přitom zjevné, že po provedení hodnocení dílčích důkazů jednotlivě a následně v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. řádu) tento dospěl k závěru o distribuci pervitinu obviněným uvedeným svědkům, a to tak, jak je popsáno ve skutkové větě daného rozsudku, přičemž daný závěr se nijak nepříčí zbylým provedeným důkazům, ani pravidlům logického myšlení, ale naopak představuje přesvědčivé vyústění dalších poznatků o distribuci pervitinu spoluobviněnými, jež byla dokumentována prostřednictvím provedeného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ve smyslu § 88 tr. řádu. Nelze se tak ani ztotožnit s tvrzením obviněného, že zůstala nezodpovězena otázka, zda svědkům poskytoval drogu pervitin, anebo kloubní výživu, což mimo jiné vyplynulo i z podaného vysvětlení svědků Z. a B., kteří účinky drogy na svůj organismus popsali tak, jak je uvedeno výše.

25. Nejvyšší soud proto konstatuje, že ohledně skutku I. nelze přisvědčit dovolací argumentaci obviněného, protože jeho trestná činnost byla v průběhu trestního řízení přesvědčivým a důvodné pochybnosti nevzbuzujícím způsobem prokázána. Jinými slovy skutková zjištění soudu prvního stupně rozhodně nelze označit za jsoucí „v příkrém rozporu“ s provedenými důkazy, jak uvádí obviněný. Skutkovým zjištěním pak zcela odpovídá i přiléhavá právní kvalifikace protiprávního jednání obviněného.

26. Co se týče skutku II., platí, že argumentaci obviněného nelze kvalifikovat jako právní námitku, na jejímž základu by se tento dovolával aplikace zásady subsidiarity trestní represe, zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný totiž netvrdí, že ačkoliv jeho jednání vykazuje veškeré znaky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, nelze vyvozovat jeho trestní odpovědnost, neboť posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, Tpjn 301/2012, uveřejněné pod číslem 26/2013 Sb. rozh. tr.). Naopak, obviněný toliko uvádí, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přestupek – aniž by tento závěr opíral o jakoukoliv právní argumentaci – s tím, že poukazuje na dílčí skutkové okolnosti dané věci, které však z hlediska posouzení konkrétní společenské škodlivosti nejsou nijak relevantní (k tomu srov. v podrobnostech bod 14. rozsudku soudu prvního stupně, jakož i vyjádření státního zástupce, s nímž se Nejvyšší soud v tomto ztotožňuje). Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší dovolací argumentaci dotvářet za samotného obviněného, neboť právě z tohoto důvodu § 265d odst. 2 tr. řádu zakotvuje tzv. advokátní přímus, tj. povinné zastoupení obhájcem v dovolacím řízení.

27. Tvrdí-li obviněný, že shora popsaným jednáním se chtěl pouze dostat ke své družce, je třeba říci, že z toho lze usuzovat toliko na zavinění ve formě nepřímého úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], což také soud prvního stupně učinil (viz opět bod 14. rozsudku soudu prvního stupně).

28. Z těchto důvodů danou námitku obviněného Nejvyšší soud neshledal jako spadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Závěrem lze pouze dodat, že jednání obviněného naplnilo i v tomto případě veškeré znaky skutkové podstaty shora uvedeného trestného činu a právnímu posouzení soudů nižších stupňů tedy není co vytknout.

V.

Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

29. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného A. S. nebyly dány podmínky pro jeho případný kasační zásah, protože obviněným uplatněné dovolací námitky neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Z tohoto důvodu byl nucen dovolání označeného obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 15. 4. 2020

JUDr. Antonín Draštík

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Petr Škvain, Ph.D.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru