Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 1475/2007Usnesení NS ze dne 27.03.2008

EcliECLI:CZ:NS:2008:11.TDO.1475.2007.1
Důvod dovolání

265b/1g


přidejte vlastní popisek

11 Tdo 1475/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2008 dovolání podané obviněným R. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 6 To 463/2007, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, pod sp. zn. 18 T 60/2006, a rozhodl

takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného R. K. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, ze dne 19. 2. 2007, sp. zn. 18 T 60/2006, byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák., dílem dokonaného /bod 2)/, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. /bod 1)/ a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. /bod 3)/, za které byl v bodech 1), 2) podle § 250b odst. 3 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v délce trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a v bodě 3) podle § 247 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 37a tr. zák. byl současně zrušen výrok o vině i trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Přerově ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. 4 T 71/2005, v části týkající se obviněného v bodě 3). Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 2 T 56/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti E., s. r. o. se sídlem Č. B., S. nám., škodu ve výši 7 806 Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:

1) dne 26. 8. 2004 v době kolem 14:00 hod. v L. n. B., okr. P., na ulici T., v místní Sokolovně sepsal prostřednictvím společnosti T. M. G., s. r. o. dva návrhy na uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru adresované poškozené společnosti H. C. F., a. s., když na základě každé úvěrové smlouvy by mu byl poskytnut úvěr ve výši 17 990 Kč, přičemž do obou těchto návrhů uvedl, že jeho měsíční příjem činí 6 700 Kč, ačkoliv ve skutečnosti byl evidován jako uchazeč o zaměstnání a jeho měsíční příjem činil 3 600 Kč, když oba jeho návrhy na uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru byly poškozenou společností H. C. F., a. s. zamítnuty a úvěr v celkové výši 35 980 Kč mu nebyl poskytnut,

přičemž pro tento skutek byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Přerově ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. 4 T 71/2005, který nabyl právní moci dne 14. 5. 2005 a byl mu uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hod.,

2) dne 22. 9. 2004 v K., okr. B., v prodejně J. N.–U. na ulici Š. při uzavírání úvěrové smlouvy s firmou E., s. r. o. Č. B. uvedl, že je důchodce a pobírá čistý měsíční příjem ve výši 6 300 Kč, ačkoliv ve skutečnosti byl nezaměstnaný a pobíral pouze dávku sociální péče ve výši 3 026 Kč, v důsledku čehož mu byl poskytnut úvěr ve výši 9 432 Kč, který řádně nesplácí,

3) dne 15. 6. 2005 v K., okr. B., na H. náměstí, vylákal od V. A. sestavu osobního počítače v ceně 15 453 Kč získanou na základě úvěrové smlouvy uzavřené V. A. se společností H. C. F., a. s. na jeho popud s tím, že slíbil zprostředkování úvěru ve výši 60 000 Kč do jednoho týdne, což však nesplnil.

Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, usnesením ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 6 To 463/2007 tak, že podle § 256 tr. ř. obviněným podané odvolání zamítl. Toto usnesení odvolacího soudu bylo doručeno mimo jiné obviněnému a jeho obhájci shodně dne 20. 9. 2007 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Bruntále dne 19. 9. 2007.

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný R. K. prostřednictvím svého obhájce Mgr. L. N. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Bruntále dne 25. 10. 2007.

Obviněný svým dovoláním napadl výrok citovaného usnesení odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b odst. 1 písm. d), e), g), k) tr. ř.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že hlavní líčení konané dne 8. 1. 2007 nebylo odročeno proto, že předložil potvrzení o pracovní neschopnosti, ale proto, že se nedostavil poškozený A. K hlavnímu líčení dne 19. 2. 2007 uvedl, že se řádně telefonicky omluvil pracovnici soudu, která slíbila, že omluvu vyřídí předsedovi senátu. Dodal, že se nedostavovali i svědci H., R. a S. a ani poškozený A. Obviněný jim proto nemohl klást otázky, případně žádat provedení konfrontace. Toto právo na obhajobu nemohl obviněný využít ani v přípravném řízení. Uzavřel, že jeho pracovní neschopnost trvala nepřetržitě do 21. 3. 2007.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že neměl být uznán vinným skutkem popsaným pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, neboť týž skutek byl uveden v bodě 3) výroku o vině trestního příkazu Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 4 T 71/2005 a toto odsouzení je zahlazeno. Uložený trest obecně prospěšných prací vykonal již v listopadu 2005 a spojení skutků uvedených pod body 1), 2) proto není možné a nemohly být posuzovány podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že jednání popsané pod bodem 3) nemohlo být právně posouzeno jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., neboť osobní počítač přijal od V. A. jako o smluvenou odměnu za pomoc při vyřizování úvěru. S ohledem na skutečnost, že V. A. získal počítač trestným činem, nemohl jej obviněný poškodit. K tomu dodal, že není pravdou, že by neměl snahu půjčku pro poškozeného zajistit. To potvrdili i svědci při hlavním líčení. Dodal, že se nedopustil podvodu, neboť V. A. k ničemu nenaváděl a ten v rozhodné době pracoval.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu chybí zrušení výroku o vině i trestu trestního příkazu Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 4 T 71/2005. Pokud výrok o vině a trestu nebyl zrušen, nebyl možný ani zápočet již vykonaného trestu obecně prospěšných prací. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky neakceptoval námitku týkající se nemožnosti ukládat společný trest k již zahlazenému odsouzení, uvedl obviněný, že měl být zrušen nejen výrok o vině pod bodem 3) citovaného trestního příkazu, ale též výrok o vině pod bodem 4) a celý výrok o trestu. Skutek popsaný pod bodem 4) výroku o vině trestního příkazu Okresního soudu v Přerově nelze posoudit jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., ale jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. Obviněný sice koupil zboží, ale jednalo se o koupi na dluh, který však nebyl splacen.

Vzhledem k uvedenému navrhl obviněný závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby zrušil i rozsudek nalézacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení tomuto soudu.

K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání připomněla k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., že nalézací soud zrušil trestní příkaz Okresního soudu v Přerově ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. 4 T 71/2005, a to ve výroku o vině pod bodem 3), jakož i ve výroku o trestu. Námitka obviněného proto není důvodná.

Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. zák. uvedla státní zástupkyně, že námitka týkající se aplikace § 11 odst. 1 tr. ř. není přiléhavá a pokud jde o aplikaci § 37a tr. zák., lze společný trest uložit i v případě, když ohledně dřívějšího činu platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Pokud jde o námitku, že další skutek, který byl obviněnému přisouzen citovaným trestním příkazem Okresního soudu v Přerově, měl být překvalifikován na trestný čin úvěrového podvodu, uvedla státní zástupkyně, že takový zásah § 37a tr. zák. neumožňuje.

Pokud jde dále o námitku týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedla státní zástupkyně, že se tato námitka jeví jako nedůvodná. Pokud se totiž obviněný omluvil blíže neurčené pracovnici soudu telefonicky, nelze takový postup považovat za řádnou omluvu.

V další části svého vyjádření uvedla státní zástupkyně k námitkám obviněného, které se týkají dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že posouzení skutku uvedeného v bodě 3) výroku o vině jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. je vadné. Ze skutkových okolností uvedených v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu podle mínění státní zástupkyně vyplývá, že obviněný K. pohnul V. A. ke spáchání úvěrového podvodu a dopustil se tak účastenství ve formě návodu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k tomuto trestnému činu.

Vzhledem k uvedenému navrhla státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství závěrem svého vyjádření, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i výrok o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. /bod 3)/ z rozsudku nalézacího soudu a současně též výrok o uloženém souhrnném trestu, jakož i všechna rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby nalézacímu soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, a své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací

(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod nejprve skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Pokud obviněný předně uvedl, že hlavní líčení nařízené na 9. 1. 2007 (obviněný nesprávně uvádí 8. 1. 2007) bylo odročeno toliko proto, že se nedostavil svědek V. A., pak je možno říci, že jde o námitku, která nenaplňuje jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., avšak ani žádný jiný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř., neboť obviněný namítá pouze vadnou aplikaci procesní normy (§ 219 odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud se proto uvedenou námitkou nemohl dále věcně zabývat.

Pokud jde o druhou námitku obviněného, která se vztahuje ke shora citovanému dovolacímu důvodu, že totiž dne 19. 2. 2007 bylo pokračováno v hlavním líčení, ač se obviněný omluvil pracovnici soudu, lze říci, že tato námitka již obviněným zvolený dovolací důvod naplňuje a Nejvyšší soud se jí zabýval.

Předně je třeba připomenout, že přítomnost při hlavním líčení je obecně upravena v § 202 tr. ř. Z tohoto ustanovení a z obecných zásad trestního řízení vyplývá, že obviněný má právo se zúčastnit hlavního líčení, přičemž jeho přítomnost je pravidlem, z něhož však existují zákonem stanovené výjimky, kdy lze hlavní líčení konat bez jeho přítomnosti (§ 202 odst. 2, 4 tr. ř.).

Dále je možno připomenout, že v souladu s ustanovením § 202 odst. 2 tr. ř. může soud provést hlavní líčení, pokud jsou splněny formální podmínky, tj. že byla obviněnému řádně doručena obžaloba, byl k hlavnímu líčení řádně a včas předvolán, a skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.), a současně i materiální podmínky, tj. že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného. Přitom je třeba zohlednit i ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř. podle kterého platí, že nelze hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného konat tehdy, je–li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde–li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. V souladu s § 202 odst. 5 tr. ř. se však ustanovení první věty § 202 odst. 4 tr. ř. neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.

Pokud jde o formální podmínku postupu podle § 202 odst. 2 tr. ř. vyplývá z trestního spisu sp. zn. 18 T 60/2006, že obviněnému byla řádně doručena obžaloba státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Bruntále ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 2 ZT 68/2006, ohledně skutků uvedených pod body 1), 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, a to dne 3. 4. 2006 (srov. doručenku na zadní straně č. l. 37), a rovněž obžaloba státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Bruntále ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 2 ZT 331/2005, ohledně skutku uvedeného pod bodem 3) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, a to dne 11. 4. 2006 (srov. doručenku na zadní straně č. l. 39). Obviněný byl k hlavnímu líčení řádně a včas předvolán, a to dne 3. 4. 2006, přičemž hlavní líčení bylo nařízeno na 9. 5. 2006 (srov. doručenku na zadní straně č. l. 37 a protokol o hlavním líčení na č. l. 50) a znovu pak byl předvolán dne 21. 6. 2006, přičemž hlavní líčení bylo nařízeno na 15. 8. 2006 (srov. doručenku na zadní straně č. l. 58).

Z trestního spisu sp. zn. 18 T 60/2006 dále vyplývá, že obviněný byl ke skutkům uvedeným pod body 2), 3) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu nalézacím soudem vyslechnut (srov. protokol o hlavním líčení na č. l. 50).

Dále je možno říci, že ohledně skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu pod bodem 2) bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání, neboť výrok usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje popis skutku, ze kterého je osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, dále zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, obviněný je v usnesení o zahájení trestního stíhání označen v souladu s ustanovením § 120 odst. 2 tr. ř. a usnesení je řádně odůvodněno (srov. č. l. 14). Dále je možno říci, že citované usnesení bylo doručeno obviněnému dne 20. 2. 2006 (srov. doručenku na č. l. 15), přičemž jeho výslech byl proveden dne 22. 2. 2006 (srov. č. l. 16).

Podobně ohledně skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu pod bodem 3) bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání, neboť výrok usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje popis skutku, ze kterého je osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, dále zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, obviněný je v usnesení o zahájení trestního stíhání označen v souladu s ustanovením § 120 odst. 2 tr. ř. a usnesení je řádně odůvodněno (srov. č. l. 54 a 65 trestního spisu sp. zn. 18 T 72/2006). Dále je možno říci, že citované usnesení bylo doručeno obviněnému dne 10. 8. 2005, opravné usnesení pak 11. 8. 2005 (srov. doručenku na č. l. 54a a 65 trestního spisu sp. zn. 18 T 72/2006), a výslech obviněného byl proveden téhož dne (srov. č. l. 55 trestního spisu sp. zn. 18 T 72/2006).

Konečně je možno k formální podmínce postupu podle § 202 odst. 2 tr. ř. říci, že obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (srov. záznam o prostudování spisu na č. l. 26 a záznam o prostudování spisu na č. l. 117 trestního spisu sp. zn. 18 T 72/2006).

Pokud jde o materiální podmínku postupu podle § 202 odst. 2 tr. ř., je možno konstatovat, že posuzovanou věc bylo možno spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného v hlavním líčení zejména proto, že výslech obviněného byl již v rámci hlavního líčení proveden, a to dne 9. 5. 2006. V této souvislosti lze dodat, že v době konání odročeného hlavního líčení dne 19. 2. 2007 nebyl obviněný, jak zjistil Nejvyšší soud dotazem na Centrální evidenci vězňů České republiky, ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, přičemž v posuzované věci nebyl stíhán pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.

K uvedeným úvahám je ještě třeba dodat, že Nejvyšší soud zvažoval i související práva obviněného zaručená Ústavou, resp. Listinou základních práv a svobod. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Zásah do tohoto práva lze považovat za akceptovatelný, měl-li k němu soud zákonný podklad a nebylo-li soudní řízení jako celek dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Důležité je, že tvrzení obviněného, že se v případě hlavního líčení dne 19. 2. 2007 řádně telefonicky omluvil, není ničím potvrzeno. Z protokolu o hlavním líčení ani z jiných podkladů není taková skutečnost patrna.

Vzhledem k uvedenému lze uzavřít, že jak formální, tak i materiální podmínky postupu podle § 202 odst. 2 tr. ř. byly, pokud jde o odročené hlavní líčení konané dne 19. 2. 2007 bez přítomnosti obviněného, splněny a nebylo přitom porušeno ani jeho právo zaručené Listinou základních práv a svobod v čl. 38 odst. 2. Nejvyšší soud proto tuto námitku obviněného týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. shledal zjevně neopodstatněnou.

Pokud obviněný v této souvislosti dodal, že se k hlavním líčením nedostavovali svědci H., R. a S. a ani poškozený A. a obviněný jim proto nemohl klást otázky, případně žádat provedení konfrontace a bylo tak porušeno jeho právo na obhajobu, lze konstatovat, že nejde o námitku, která by naplňovala obviněným zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud se jí proto nemohl dále věcně zabývat.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod dále skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustné je trestní stíhání tehdy, je–li dána některá okolnost uvedená v § 11 odst. 1 tr. ř., resp. 11a tr. ř. V takovém případě trestní stíhání nelze zahájit a bylo–li zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Tímto dovolacím důvodem napadnutelná vada tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl, poté co nepřípustnost trestního stíhání vyšla najevo, o zastavení trestního stíhání podle některého z ustanovení § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. nebo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl.

Jak již bylo řečeno výše, spatřuje obviněný naplnění uvedeného dovolacího důvodu v tom, že neměl být uznán vinným skutkem popsaným pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, neboť týž skutek byl uveden v bodě 3) výroku o vině trestního příkazu Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 4 T 71/2005 a toto odsouzení je zahlazeno.

Jak vyplývá z ustanovení § 11 odst. 2 tr. ř. nebrání skutečnost, že ohledně některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu (§ 89 odst. 3 tr. zák.) již bylo pravomocně rozhodnuto a je u něj dána v tomto směru překážka podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. tomu, aby se ohledně zbylé části takového činu, tedy ohledně jeho zbylých útoků, konalo trestní stíhání. V návaznosti na uvedenou konstrukci pak soud postupuje při ukládání trestu za pokračování v trestném činu podle § 37a tr. zák., tedy rozhodne o vině a uloží společný trest za všechny dílčí útoky pokračujícího trestného činu, popř. též za trestné činy spáchané s ním v jednočinném souběhu.

V této souvislosti je třeba dodat, že společný trest za pokračování v trestném činu podle § 37a tr. zák. lze uložit i v případě, když ohledně dřívějšího odsouzení, které se týká některých dílčích útoků tohoto pokračujícího trestného činu, platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (např. v důsledku vykonání uloženého trestu). Touto fikcí totiž nezaniká skutečnost, že se pachatel dopustil určitého činu (dílčího útoku pokračujícího trestného činu), takže postupem podle § 37a tr. zák. je třeba vyslovit jeho vinu celým posuzovaným pokračujícím trestným činem a uložit mu společný trest i za dílčí útoky, ohledně jejichž dřívějšího postihu platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Omezení vyplývající z ustanovení § 35 odst. 3 tr. zák. ve spojení s ustanovením § 37a poslední věta tr. zák. se zde neuplatní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 691/2007; dostupné z http://www.nsoud.cz/rozhod.php; popř. též ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 2/2008, pořadové č. 11). Vzhledem k uvedenému proto nelze podle názoru Nejvyššího soudu přisvědčit ani této námitce obviněného.

Pro úplnost je možno dodat, že v rámci postupu podle § 37a tr. zák. není soud, který odsuzuje pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu, za jehož ostatní útoky již byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci, a ukládá mu společný trest, oprávněn zasahovat do dřívějšího odsuzujícího rozsudku tím způsobem, že by překvalifikoval skutky obsažené ve výroku o vině jinak, než jak to již učinil soud prvního stupně. Takový postup § 37a tr. zák. neumožňuje.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod dále skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Pokud jde o námitku, že posouzení skutku uvedeného v bodě 3) výroku o vině jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. je právně vadné, neboť obviněný přijal osobní počítač od V. A. jako smluvenou odměnu za pomoc při vyřizování úvěru, pak je možno říci, že obviněný v této části fakticky brojí proti skutkovým zjištěním učiněným soudy v předchozím řízení. Jde tedy o námitku stojící mimo jakýkoliv zákonný dovolací důvod.

Z tzv. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu totiž vyplývá, že (stručně řečeno) obviněný vylákal od V. A. sestavu osobního počítače v ceně 15 453 Kč získanou na základě úvěrové smlouvy uzavřené V. A. se společností H. C. F., a. s. na jeho popud s tím, že slíbil zprostředkování úvěru ve výši 60 000 Kč do jednoho týdne, což však nesplnil. Nalézací soud k tomu dodal, že obviněný dobře věděl, že není schopen zajistit zprostředkování úvěru pro další osobu ve výši 60 000 Kč a také věděl, že tímto tvrzením uvádí V. A. v omyl (srov. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 3–4). Z uvedeného tedy vyplývá, že poškozený V. A. předmětnou počítačovou sestavu obviněnému předal, veden omylem, který u něj vyvolal právě obžalovaný.

Stejný závěr jako u předchozí námitky je možno učinit ohledně tvrzení obviněného, že není pravdou, že by neměl snahu půjčku pro poškozeného zajistit. I toto tvrzení totiž odporuje učiněným skutkovým závěrům.

Pokud jde dále o námitku obviněného, že s ohledem na skutečnost, že V. A. získal počítač trestným činem, jej obviněný nemohl poškodit, lze říci, že ani tuto námitku není možno posoudit jako důvodnou. Jak již bylo řečeno výše, spočívá posuzované jednání obviněného vytýčené nalézacím soudem ve skutkové větě rozsudku v podstatě v tom, že pod falešným slibem zprostředkování úvěru ve výši 60 000 Kč vylákal od V. A. počítačovou sestavu v hodnotě 15 453 Kč. Jde proto o případ, kdy obviněný podvodným jednáním získal cizí věc, tímto jednáním se obohatil a způsobil tak škodu na cizím majetku ve výši přesahující hranici 5 000 Kč. Z tohoto pohledu není pro kvalifikaci trestným činem podvodu podle § 250 tr. zák. podstatné, zda obviněný svým jednáním způsobil škodu na majetku osoby, která byla jeho jednáním uvedena v omyl, tj. v daném případě V. A., či na majetku jiné osoby. Ostatně z popisu skutku, tak jak je uveden ve výroku rozsudku nalézacího soudu, nevyplývá žádná skutečnost svědčící o tom, že počítač byl V. A. získán trestným činem. Pokud je v odůvodnění rozsudku uváděno, že A. byl za úvěrový podvod odsouzen, je to jen v citaci jeho svědecké výpovědi. Nalézací soud ani v odůvodnění svého rozsudku takové závěry nečiní, ani z nich nevyvozuje žádná vlastní skutková zjištění doplňující výrok rozsudku. Tuto námitku obviněného proto Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.

K úvahám státní zástupkyně vysloveným v jejím vyjádření, je nutno konstatovat, že Nejvyšší soud je při přezkumu napadeného rozhodnutí vázán rozsahem a důvody uvedenými v dovolání. Obviněný ve svých námitkách neuvádí, že by jeho jednání mělo být posouzeno jako návod k trestnému činu úvěrového podvodu spáchaného V. A. Naopak poukazem na skutečnost, že měl A. získat počítač trestným činem, se snaží dovodit, že on sám žádný trestný čin nespáchal. V dovolání také zdůrazňoval, že se nemohl dopustit trestné činnosti i proto, že on sám A. k ničemu nenaváděl.

Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod dále skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O situaci, kdy některý výrok v rozhodnutí chybí, jde tehdy, jestliže měl soud chybějící výrok podle zákona do výrokové části pojmout a neučinil tak. Neúplný je takový výrok, který sice byl v rozhodnutí učiněn, ale neobsahuje některou podstatnou náležitost, kterou zákon stanoví.

Namítl–li obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu, že ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu chybí zrušení výroku o vině i trestu trestního příkazu Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 4 T 71/2005, je možno říci, že tato námitka obsahově naplňuje obviněným zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., avšak Nejvyšší soud ji posoudil jako zjevně neopodstatněnou, a to z následujících důvodů:

Výrok o vině rozsudku nalézacího soudu totiž v úvodní části v souladu s § 37a tr. zák. obsahuje i výrok o zrušení výroku o vině i trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Přerově ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. 4 T 71/2005, v části týkající se obviněného v bodě 3).

S ohledem na skutečnost, že obviněný R. K. jiné než popsané námitky ve svém dovolání neuvedl a vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), e), g), k) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného R. K. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. března 2008

Předseda senátu

JUDr. Karel Hasch

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru