Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 141/2005Usnesení NS ze dne 21.02.2005

EcliECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.141.2005.1

přidejte vlastní popisek

11 Tdo 141/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. února 2005 dovolání podané obviněnou R. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. 7 To 389/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 165/2002, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 9. 2002, sp. zn. 1 T 165/2002, byla R. S. uznána vinnou pokusem trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1, § 247 odst. 1 písm. d) a e) tr. zák., za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. odsouzena do věznice s ostrahou.

Podle zjištění obvodního soudu se uvedené trestné činnosti dopustila tím, že dne 15. 8. 2002 v době kolem 13.45 hod. v P., v J. ul. v tramvaji se natlačila na neztotožněnou ženu, otevřela ji kabelku, kterou měla poškozená zavěšenou na levém rameni a přehrabovala se v ní, aniž stihla cokoli odcizit, neboť byla zadržena příslušníkem Policie ČR rtn. J. K., tohoto jednání se dopustila, ačkoliv byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 6 T 14/2001, odsouzena pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) a e) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku se zařazením do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podala obviněná odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. 7 To 389/2004, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Opis tohoto rozhodnutí byl doručen obviněné dne 13. 10. 2004, jejímu obhájci dne 12. 10. 2004 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 dne 12. 10. 2004.

Proti shora citovanému usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná dne 9. 12. 2004 prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadla jediný výrok tohoto rozhodnutí, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto její odvolání. Jako důvod dovolání uvedla, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž odkázala na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka nejprve poukázala na podle ní správný názor Ústavního soudu, podle kterého institutem dovolání mají být také napraveny vady právního posouzení, které mají základ v nesprávně zjištěném skutkovém stavu, vyjádřený například v nálezech pod sp. zn. IV. ÚS 558/02, I. ÚS 429/03, IV. ÚS 219/03, I. ÚS 4/04. Je toho názoru, že z provedeného dokazování v této trestní věci není možno správně učinit skutkový závěr, že se natlačila dne 15. 8. 2002 v tramvaji na neztotožněnou ženu, otevřela ji kabelku a přehrabovala se v ní. Poškozená nebyla vůbec vyslechnuta a výpověď policisty K. není dostatečně vnitřně logicky kompaktní a hlavně nebyla pravdivost této výpovědi, které oponuje, žádným jiným důkazem jako správná verifikována. Dále pak uvedla, že i kdyby popsaný skutkový děj byl řádně ustálen, nebylo by možno jej podřadit pod pokus trestného činu krádeže, jímž byla uznána vinnou. Přehrabování se v kabelce je z hlediska trestného činu krádeže, nebo přinejmenším mnohdy bývá, pouze tzv. analytickou částí jednání případného pachatele. V této fázi ještě vůbec nemusí podezřívaný pachatel úmysl a to ani úmysl eventuální, že něco poškozenému odcizí. K tomu se rozhodne či nerozhodne až po zjištění stavu obsahu takové kabelky, resp. v uvedené době potencionální pachatel ještě žádný úmysl skutečně něco odcizit nemusel ustálit, resp. takový úmysl u něho nevznikl a to ani úmysl eventuální.

Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené usnesení zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně po zrušení napadeného rozhodnutí sám rozhodl tak, že ji obžaloby zprostí.

K podanému dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že dovolání nekoresponduje s uplatněným dovolacím důvodem v té části, kde namítá, že soud chybně vyhodnotil svědeckou výpověď J. K. Užitý dovolací důvod připouští namítat nesprávné právní posouzení skutku, nikoliv však nesprávnost samotných skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů, neúplnost dokazování atd. Konstatoval (s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 6 Tdo 863/2004), že zásah do skutkového zjištění lze připustit i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento „nesoulad“, resp. nesprávnost předmětem dovolání (tedy právně relevantně ji namítne). O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Uplatněný dovolací důvod obsahově naplňuje námitka spočívající v absenci znaků pokusu trestného činu ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák. Státní zástupce k tomu poukázal na právní závěry zaujaté v rozhodnutích publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – části trestní pod č. 53/1976 a 20/1969, z jejichž výkladu dovodil, že jednání obviněné všechny zákonné znaky pokusu trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1, § 247 odst. 1 písm. d) a e) tr. zák. naplňuje, jelikož jmenovaná v posuzovaném případě jednala na místě trestného činu v bezprostřední časové spojitosti s následkem, který měl nastat, přičemž již podnikla vše, co považovala za nezbytné, aby mohla přikročit k jednání popsanému ve skutkové podstatě trestného činu krádeže. Napadená rozhodnutí tedy namítanou vadou netrpí. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení § 265b tr. ř., a to odstavci prvnímu.

Obviněná v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu z části i v tomto případě.

Dovolatelka v textu dovolání nejprve namítá nesprávnost skutkového závěru nalézacího soudu, spočívajícího v tom, že se natlačila dne 15. 8. 2002 v tramvaji na neztotožněnou ženu, otevřela ji kabelku a přehrabovala se v ní. Nesprávnost dovozuje z toho, že v průběhu řízení poškozená nebyla vůbec vyslechnuta a výpověď policisty K. není dostatečně vnitřně logicky kompaktní a hlavně nebyla pravdivost této výpovědi, které oponuje, žádným jiným důkazem jako správná verifikována.

Obviněná tak v této části dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyjadřuje svůj nesouhlas s dostatečností provedeného dokazování, hodnocením důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících závěrů ohledně okolností významných pro posouzení znaků objektivní stránky pokusu trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry soudů jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího pokusu trestného činu. Odvozuje-li námitky dovolání od jí deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod. V žádném z ustanovení § 265b odst. 1 totiž trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, aby rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.

Dovolatelka s uvedeným názorem Nejvyššího soudu nesouhlasí a argumentuje výše uvedenými nálezy Ústavního soudu, z nichž dovozuje, že institutem dovolání mají být také napraveny vady právního posouzení, které mají základ v nesprávně zjištěném skutkovém stavu. Nejvyšší soud zde však upozorňuje, že obecné soudy jsou v trestním řízení sice vázány právním názorem, který vyslovil Ústavní soud, avšak pouze ve vztahu k věci, ve které tak učinil (srov. ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy, § 314h odst. 1 tr. ř.). Nálezy Ústavního soudu vydané v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím orgánů veřejné moci totiž nemají precedenční charakter, tj. nejsou všeobecně závazné, ale zavazují v konkrétní věci, v níž Ústavní soud rozhodoval, a ve vztahu k orgánům a osobám vystupujícím v této věci. Nadto zrovna výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v rozhodovací činnosti Ústavního soudu je velmi rozporný, což lze dokladovat (oproti nálezům citovaným dovolatelem) poukazem na nálezy ve věcech vedených např. pod sp. zn. IV. ÚS 449/03, III. ÚS 95/04, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 564/02 nebo IV. ÚS 802/02. Nejvyšší soud má i nadále zato, že shora uvedený právní názor, konstantně dodržovaný a respektovaný v jeho judikatuře, je v souladu s právním řádem České republiky.

Nejvyšší soud tedy k této části dovolání musí konstatovat, že shora citovanými a v textu dovolání konkrétně uplatněnými argumenty zákonný dovolací důvod naplněn nebyl, a proto je ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání v této části podáno z jiného důvodu, než povoluje zákon. Shora konstatovaná vada dovolání je jedním ze samostatných důvodů, pro které je Nejvyšší soud povinen dovolání odmítnout /§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř./. K tomuto postupu dovolací soud přistoupí, pokud se uvedený důvod odmítnutí vztahuje k celému rozsahu dovolání. Jelikož tak tomu v tomto konkrétním případě není (viz. níže), je na místě toliko konstatovat, že Nejvyšší soud se částí dovolání vztahující se k vadně uplatněnému důvodu již dále nezabýval.

K řádnému uplatnění shora citovaného zákonného dovolacího důvodu došlo ve zbývající části dovolání, v níž dovolatelka namítá, že i kdyby popsaný skutkový děj byl řádně ustálen, nebylo by možno jej podřadit pod pokus trestného činu krádeže, jímž byla uznána vinnou, neboť z něj nelze dovodit úmysl poškozené něco odcizit. Nejvyšší soud tedy dále posuzoval otázku opodstatněnosti této části dovolání, jakožto další obligatorní podmínky pro zahájení přezkumu podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. Na základě porovnání argumentace obsažené v dovolání se základními informacemi podávajícími se z trestního spisu vedeného ve věci přitom dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí vytýkanou vadou netrpí. Dovolání proto posoudil jako zjevně neopodstatněné.

K odůvodnění uvedeného závěru je třeba uvést následující:

Podle § 8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Podle stávající judikatury lze jako pokus trestného činu posoudit i jednání, jímž pachatel sice ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu popsanou ve zvláštní části trestního zákona, ale které má přímý význam pro dokonání trestného činu, uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat, a na místě, kde má dojít k následku trestného činu. Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku. Bezprostřední význam pro dokonání činu má především odstraňování překážek v závěrečném stádiu trestné činnosti. Jednání je v bezprostřední časové spojitosti s následkem, který má nastat, přičemž trestná činnost je již tak rozvinuta, že lze očekávat dokonání trestného činu, neboť pachatel podnikl již vše, co považoval za nezbytné, aby mohl přikročit k jednání popsanému ve skutkové podstatě, nebo již přímo směřuje k takovému jednání popsanému ve skutkové podstatě. Konečně o pokus jde už i tehdy, když pachatel dospěl ve vývoji trestné činnosti tak daleko, že se nalézá na místě trestného činu bezprostředně před dokonáním trestného činu.

V posuzovaném případě je jednání obviněné, ve smyslu shora popsaného výkladu, bezpochyby jednáním bezprostředně směřujícím k dokonání trestného činu krádeže. Subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu krádeže, tedy úmysl přisvojení si cizí věci jejím zmocněním se, je ze skutkových zjištění nalézacího soudu jednoznačně dovoditelná. Soud zde dospěl k závěru, že obviněná se přehrabovala v kabelce poškozené osoby právě se záměrem odcizit ji vhodné věci, což vyjádřil konstatováním „přehrabovala se v ní, aniž stihla cokoli odcizit“. Je přitom zcela nerozhodné, že obviněná neměla v počátečním stádiu průběhu jednání jasnou představu o věcech, jež byly obsahem kabelky. K dokonání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) a e) tr. zák. by totiž došlo již zmocněním se jakéhokoli předmětu, jež byl obsahem kabelky. Konečně za situace, kdy by obviněná přes pojatý záměr z kabelky nic neodcizila, nikoli však proto, že byla v průběhu jednání zadržena, nýbrž proto, že nic z obsahu kabelky by neodpovídalo její představě o předmětech vhodných k přivlastnění si, jednalo by se opět o pokus trestného činu, a to o pokus na nezpůsobilém předmětu útoku.

Lze tedy uzavřít, že soudy v předchozím řízení nepochybily, vyhodnotily-li zjištěný skutek spáchaný obviněnou jako pokus trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) a e) tr. zák.

Nejvyšší soud tak, vycházeje z údajů obsažených ve spisu, dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněné proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. února 2005

Předseda senátu

JUDr. Karel Hasch

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru