Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 1380/2017Usnesení NS ze dne 29.11.2017

HeslaVazba útěková
KategorieD
Publikováno17/2018 Sb. rozh. tr.
EcliECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.1380.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265l odst. 4 tr. ř.

§ 67 písm. a) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

11 Tdo 1380/2017-I

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2017 v řízení o dovolání obviněného M. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 12 To 15/2017, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 6/2016, takto:

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. z důvodů uvedených v § 67 písm. a) tr. ř. se obviněný M. H. bere do vazby.

Odůvodnění:

Obviněný M. H. vykonává trest odnětí svobody v trvání osmi roků, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 9 T 6/2016, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 12 To 15/2017, a kterým byl uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1380/2017, z podnětu dovolání obviněného M. H. zrušil ve vztahu k jeho osobě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2017, č. j. 12 To 15/2017-1442, jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2016, č. j. 9 T 6/2016-1308, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2016, č. j. 12 To 89/2016-1157, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

S ohledem na ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. (na obviněném se vykonává trest odnětí svobody uložený mu výše označenými rozsudky, které byl zrušeny v dovolacím řízení) bylo nutné, aby Nejvyšší soud rozhodoval o vazbě obviněného M. H., když pro další výkon trestu odnětí svobody chybí v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu zákonný podklad.

Lze připomenout, že vazba je institutem omezujícím osobní svobodu, jakožto jedno ze základních práv člověka. Z toho důvodu musí být při rozhodování o jejím trvání kladen důraz na přesvědčivé odůvodnění. Je třeba, aby rozhodnutí bylo podloženo konkrétními skutečnostmi, ze kterých jsou dovozovány důvody vazby.

Ústavní soud již dříve judikoval, že takovou skutečností, která jako jediná odůvodňuje naplnění útěkové vazby, nemůže být pouze typová hrozba vysokého trestu odnětí svobody (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 566/03, dále např. I. ÚS 432/01, I. ÚS 980/14 či I. ÚS 1694/14).

Ovšem poněkud odlišná je situace, kdy byl obviněný již odsouzen k výraznému nepodmíněnému trestu za trestný čin, pro který je stíhán. V tomto ohledu je třeba připomenout, jak na takové odsouzení nahlíží Evropský soud pro lidská práva při výkladu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Lze odkázat na jeho judikaturu, ze které vyplývá, že „…zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy („zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy.“ (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, § 9).

Z toho vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením (viz též nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. III. ÚS 2998/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tvo 18/2015 a ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 11 Tdo 239/2017).

Existující nepravomocné odsouzení obviněného soudem prvního stupně (v posuzované věci byl obviněnému, byť nepravomocně, prvotním rozsudkem krajského soudu ze dne 29. 6. 2016 uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let), při plném respektování principu presumpce neviny představuje také velmi výraznou změnu situace ve vztahu k odůvodnění útěkové vazby. V takovém případě je riziko útěku či skrývání se značně zvýšeno a z toho důvodu se výrazně oslabuje potřeba dalších dodatečných důvodů potřebných pro odůvodnění ponechání obviněného ve vazbě, oproti situaci, kdy k odsouzení obviněného ještě nedošlo (srov. např. výše uvedený nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14).

Dle názoru Nejvyššího soudu je třeba tuto skutečnost vzít v úvahu o to více, pokud se jedná o nepravomocné odsouzení k výraznému trestu odnětí svobody, jenž je pro obviněného velmi citelný. Riziko vyhýbání se trestu obviněným je objektivně o to vyšší, k čím vyššímu trestu byl obviněný, byť nepravomocně, odsouzen. Oproti pouze hrozícímu trestu, u nepravomocného odsouzení nastupuje takové riziko v mnohem reálnější a hmatatelnější podobě.

V tomto smyslu v řadě svých usnesení Ústavní soud vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest, z vnitřní logiky věci v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku nebo skrývání se značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03 a usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval i dobu šesti let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. 9. 2010) či sedmi let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003).

Tyto obecné principy, jak byly nastíněny výše, dopadají i na nyní posuzovaný případ, kdy Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1380/2017, zrušil ve vztahu k obviněnému M. H. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2017, č. j. 12 To 15/2017-1442, i jemu předcházející rozhodnutí, a to rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2016, č. j. 9 T 6/2016-1308, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2016, č. j. 12 To 89/2016-1157, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud tak znovu provede odvolací řízení ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2016, č. j. 9 T 6/2016-1077.

Důvodnost obavy, že obviněný uprchne či že se bude skrývat, je dána nejen nepravomocným odsouzením pro závažný úmyslný trestný čin, za který lze podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku uložit trest odnětí svobody na osm až dvanáct let, ale je též umocněna zejména povahou trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán, jeho výrazným podílem na předmětné trestné činnosti, které se měl dopouštět po dobu více než dvou let, na více místech, přičemž množství drogy, se kterou neoprávněně nakládal, mělo představovat desítky kilogramů s předpokládaným mnohamilionovým ziskem z jejího prodeje.

Obviněný, k jehož osobě bylo z opisu Rejstříku trestů zjištěno, že má jisté sklony k páchání trestné činnosti, byl naposledy odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 4 T 9/2015, (v právní moci dne 8. 7. 2015), za trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání l roku, podmíněně odloženému na zkušební dobu do 8. 7. 2017. Je tedy zřejmé, že nyní posuzované trestné činnosti se obviněný měl dopustit i v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody za předchozí majetkovou trestnou činnost.

Shora uvedené konkrétní skutečnosti dostatečně opodstatňují obavy předpokládané ustanovením § 67 písm. a) tr. ř.

Jak je výše rozebráno, právě i ustálená judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu považuje za významný zlom u tzv. útěkové vazby odsouzení, byť nepravomocné, k citelnému trestu odnětí svobody. V daný moment totiž postih za trestnou činnost získává zcela reálnou a jednoznačnou podobu, přičemž se tímto významně zvyšuje reálnost obavy, že právě s ohledem na razantní trest odnětí svobody může dojít k jednání obviněného předpokládanému v § 67 písm. a) tr. ř. Nelze také pominout skutečnost vyplývající z obsahu spisového materiálu, že před vzetím do vazby usnesením Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. 12. 2015, č. j. 0 Nt 613/2015-11, byl obviněný nezaměstnaný a neměl žádný legální zdroj příjmů. Pro účely rozhodování o vazbě tak nelze přikládat zásadní význam tvrzení obviněného, že má funkční rodinné zázemí a možnost získat zaměstnání, neboť se nejedná o natolik zásadní skutečnost, která by byla způsobilá významně oslabit obavu z útěku nebo skrývání se před hrozícím vysokým trestem nebo trestním stíháním ve smyslu § 67 písm. a) tr. ř.

Podle názoru Nejvyššího soudu lze konstatovat, že z výše uvedených konkrétních a objektivně zjištěných okolností vyplývá důvodná obava, že v současné fázi trestního řízení v případě propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu, bude obviněný mařit trestní řízení tím, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul.

V takovém případě by se obviněný stal pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným, v důsledku čehož by byl účel celého trestního stíhání zmařen, nebo podstatně ztížen. Jsou tak dány konkrétní skutečnosti, které odůvodňují zákonné důvody pro jeho vzetí do vazby podle § 67 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud proto podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný M. H. bere z důvodů uvedených v § 67 písm. a) tr. ř. do vazby.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 29. 11. 2017

JUDr. Antonín Draštík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru