Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 1255/2019Usnesení NS ze dne 18.12.2019

HeslaPrávo na spravedlivé soudní řízení
Rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.1255.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

§ 265k odst. 2 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

11 Tdo 1255/2019-1370

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2019 o dovolání, které podal obviněný K. K., nar. XY ve XY, Srbská republika, XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 61 To 115/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 20/2018, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 61 To 115/2019.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný K. K. nebere do vazby.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 1. 2019, sp. zn. 30 T 20/2018, byl obviněný K. K. uznán vinným pod bodem I. zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, a pod bodem II. přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 42 měsíců s výkonem ve věznici s ostrahou a trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku.

Trestné činnosti se podle zjištění nalézacího soudu dopustil tím, že

I. ačkoli jako uživatel drogy pervitin a jako osoba v minulosti odsouzená za trestnou činnost související s distribucí heroinu musel vědět, že následující látky jsou v souladu s § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, zařazeny v seznamech omamných a psychotropních látek, konkrétně heroin je zařazen jako omamná látka v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a je vyjmenován v seznamu č. IV vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 47/1965 Sb., o Jednotné úmluvě o omamných látkách, a metamfetamin jako účinná látka drogy pervitin je jako psychotropní látka zařazen v příloze č. 5 nařízení vlády o seznamech návykových látek a dále je vyjmenován v seznamu č. II vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 62/1989 Sb., o Úmluvě o psychotropních látkách, protože nedisponoval příslušným oprávněním dle ustanovení § 3 odst. 2, § 4 a § 8 zákona o návykových látkách, které by mu dovolovalo dispozici s uvedenými látkami, přesto nejméně

- od blíže nezjištěné doby do 00:15 hodin dne 16. 10. 2016 v Praze, na XY nám., v herně M. u sebe přechovával pro jiné individuálně neurčené osoby za účelem další distribuce tři plastové sáčky s přítlačnými lištami, které obsahovaly celkem 3,29 g bílé krystalické látky, ve které byl zjištěn metamfetamin o koncentraci 77,6 %, tedy celkem 2,55 g metamfetaminu vyjádřeno jako báze,

- od blíže nezjištěné doby do 23:56 hodin 14. 11. 2016 v Praze, XY, hotelu V., pokoji č. XY, přechovával pro jiné individuálně neurčené osoby za účelem další distribuce v plastovém sáčku s přítlačnou lištou dva menší sáčky s hnědou hrudkovitou látkou, ve které byla zjištěna přítomnost heroinu o celkové hmotnosti 26,064 g a koncentraci 10,6 %, tedy celkem 2,762 g heroinu vyjádřeno jako báze,

- nejméně od 2. 11. 2016 do 14. 11. 2016 v Praze v okolí náměstí XY a v Praze v okolí ul. XY prodával N. L., nar. XY, nejméně ve třech případech pervitin v množství 0,5 g až 1 g při každém jednotlivém odběru a ve třech případech jí opakovaně prodal heroin v celkovém množství 19 g heroinu s cenou 3.000 Kč za 5 g heroinu, celkem jí prodal nejméně 2 g pervitinu a 19 g heroinu,

- od května 2016 do 12. 11. 2016 v Praze, ul. XY, i na jiných místech v Praze opakovaně H. M., nar. XY, prodával jednou týdně až několikrát týdně pervitin vždy v množství nejčastěji 2 g až 3 g při každém jednotlivém odběru, někdy i 5 g, s cenou 800 Kč za 1 g drogy, v patnácti případech od něj zakoupila celkem 20 g pervitinu týdně, celkem jí prodal nejméně 300 g pervitinu,

- od července 2016 do 14. 11. 2016 v Praze, ul. XY, v Praze v okolí E. a na jiných místech v Praze opakovaně M. K., nar. XY, prodával pervitin průměrně v množství 3 g pervitinu týdně s cenou 700 Kč až 1.000 Kč za 1 g pervitinu, celkem mu obviněný poskytl 55 g pervitinu,

- nejméně od srpna 2016 do dne 14. 11. 2016 na území hl. m. Prahy opakovaně prodával H. S., nar. XY, heroin, celkem jí prodal nejméně 225 g heroinu,

a dále pervitin a heroin nejméně v době od 31. 8. 2016 do 14. 11. 2017 prodával, popř. daroval H. M., nar. XY, M. S., nar. XY, J. Š., nar. XY, M. K., nar. XY, A. K., nar. XY, M. L., nar. XY, a S. F., nar. XY, Š. D., nar. XY, J. T., nar. XY,

tímto způsobem obviněný jinému prodal, daroval, nabídl a držel pro jiného nejméně 360 g pervitinu a 270 g heroinu a takového jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 1 T 5/2006, který nabyl právní moci dne 12. 3. 2007, odsouzen za trestný čin nedovolené výroby omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 10 let, ze kterého byl podmíněně propuštěn dne 14. 8. 2012 se stanovenou zkušební dobou trvající do 14. 2. 2018,

II. od blíže nezjištěné doby do 23.56 hodin dne 14. 11. 2016 v Praze, ul. XY, hotelu V., pokoji č. XY, který obýval, držel platební kartu Master Card č. XY vydanou GE Money Bank a.s. na jméno oprávněného držitele T. D., nar. XY, s platností do dubna roku 2019, bez jeho vědomí a souhlasu, dále držel platební kartu Master Card č. XY vydanou Komerční bankou a.s. na jméno oprávněného držitele C. G. C., nar. XY, s platností do května roku 2019, bez jeho vědomí a souhlasu.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak obviněný, a to do všech jeho výroků, tak v jeho neprospěch státní zástupce, a to proti výroku o trestu. O těchto odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 61 To 115/2019, tak, že k odvolání obviněného zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o vině pod bodem I., současně i ve výroku o trestech, a znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž jej neuznal vinným prodejem 225 g heroinu H. S. (viz shora) a rovněž tak tento skutek neposoudil též podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za tento zločin a dále za přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož v bodě II. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 42 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a dále mu uložil trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Odvolání státního zástupce jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání obviněného a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým v celém rozsahu napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 61 To 115/2019. Své dovolání obviněný opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení otázek rozhodných pro rozhodnutí o vině i trestu, a podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., že v napadeném rozhodnutí chybí výrok, jehož je třeba.

4. Po stručném shrnutí dosavadního průběhu řízení obviněný k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že v napadeném rozsudku odvolacího soudu chybí výrok vypořádávající se s jeho odvoláním, jímž napadl rozsudek soudu prvního stupně pod bodem II. výroku o vině, kdy svým odvoláním sledoval jeho změnu tak, aby byl pro předmětný přečin zproštěn obžaloby, neboť ve skutku tak, jak byl zjištěn, nelze spatřovat naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty. Odvolací soud nicméně vůbec nerozhodl stran tohoto výroku o vině přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, což je patrno jak z výroku rozsudku, tak i z jeho odůvodnění. Odvolací soud se odvoláním proti uvedenému výroku o vině vůbec nezabýval. Obviněný namítá, že pokud se odvolací soud neztotožnil s jeho odvoláním ohledně přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, měl takové odvolání v tomto rozsahu zamítnout samostatným výrokem, jak to učinil s odvoláním státního zástupce, a zároveň se v rámci odůvodnění rozhodnutí náležitě vypořádat s odvolacími námitkami. Obviněný zastává názor, že výrok vypořádávající se s jeho odvoláním, jímž napadl výrok II. o vině z rozsudku soudu prvního stupně, v napadeném rozsudku odvolacího soudu schází.

5. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak obviněný namítl nesprávné právní posouzení dvou relevantních hmotněprávních otázek, a to jednak co se rozumí omamnou a psychotropní látkou v kontextu ustanovení § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v případě heroinu v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a v seznamu č. IV vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 47/1965 Sb., o Jednotné úmluvě o omamných látkách, a v případě metamfetaminu jako účinné látky drogy pervitin v příloze č. 5 nařízení vlády o seznamech návykových látek a dále v seznamu č. II vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 62/1989 Sb., o Úmluvě o psychotropních látkách, jednak co se rozumí výrazem „přechovávání“ platebního prostředku v kontextu skutkové podstaty přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle ustanovení § 234 odst. 1 tr. zákoníku.

6. K první hmotněprávní námitce obviněný uvedl, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily otázku, co se rozumí omamnou a psychotropní látkou, když smísily objemy a hmotnosti chemických látek v čisté formě s hmotnostmi „tržními“ či „uličními“. Podle obviněného se regulovanými omamnými a psychotropními látkami rozumí jejich čistá chemická forma, tedy báze. Při pouličním prodeji omamných a psychotropních látek dochází k prodeji směsí chemických látek, nikoliv čistých drog, kdy konečný produkt kromě samotné psychoaktivní látky obsahuje i mnoho dalších látek. Konečné fáze distribučního řetězce se vyznačují prodejem drog ředěných na nízkou koncentraci, což je obchodně i uživatelsky praktičtější. Obviněný namítl, že pokud § 283 tr. zákoníku hovoří o omamných a psychotropních látkách, nerozumí se tím „konečný dealerský produkt ve spotřebitelské pouliční formě“, ale čistá chemická báze heroinu či metamfetaminu. Pokud tedy soudy z provedeného dokazování dospěly k závěrům o hmotnosti prodávaných drog, jednalo se o hmotnosti „pouliční“, nikoliv o hmotnosti zákonem regulované báze. Obviněný je přesvědčen, že pro účely skutkové věty a úvah o vině a trestu je nutné zjištěné množství komerčně prodávané směsi opravit o index vyjadřující typický obsah omamné a psychotropní látky v daném typu produktu. Takto bylo postupováno, pokud jde o drogu zajištěnou u obviněného, jež byla následně laboratorně zkoumána – zde došlo k úpravě 3,29 g produktu pervitin na 2,55 g metamfetaminu báze, jakož i k úpravě 26,064 g produktu heroin na 2,762 g báze, tedy hodnot relevantních pro trestní právo. Obviněný dále napadl vnitřní rozpor rozsudku, kdy částečně vyjadřuje trestné jednání ve hmotnostech odpovídajících obsahu chemicky čisté omamné a psychotropní látky, zatímco částečně toto jednání vyjadřuje v hmotnostech konečných pouličních produktů. Obviněný zastává názor, že soudy měly vycházet pouze z hmotnosti jím distribuovaných omamných a psychotropních látek, nikoliv z hmotnosti příměsí. Soudy měly vyjít ze závěrů v hlavním líčení slyšeného znalce a hmotnosti distribuovaných produktů „indexovat“ procentem obsahu omamné látky v nich. V souladu se zásadou in dubio pro reo tudíž měla být při právním hodnocení užita nižší hranice plynoucí ze znalcem uváděných rozsahů. Tuto námitku obviněný výslovně uvedl ve svém odvolání, nicméně odvolací soud se s touto námitkou nijak nevypořádal.

7. Ohledně nesprávného hodnocení pojmu „přechovávání“ platebního prostředku ve smyslu § 234 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný předně namítl, že vzhledem k absenci výroku a odůvodnění vypořádávajícího jeho odvolání, se v tomto směru jeho úvahy nacházejí v určitém argumentačním vzduchoprázdnu, neboť zde není s čím polemizovat. Obviněný tedy dovodil, že úmyslem odvolacího soudu bylo jeho odvolání v rozsahu těchto námitek zamítnout a zcela se ztotožnit s argumentací soudu prvního stupně, když jinou argumentaci odvolací soud nenabídl. Soud prvního stupně tak skutkově vymezil tento přečin tak, že platební karty byly nalezeny v pokoji na ubytovně, který obviněný užíval. Taková vazba mezi obviněným a nalezenými kartami není dostatečně intenzivní, aby byla způsobilá naplnit znak přechovávání ve smyslu uvedeného ustanovení, když trestní právo jako prostředek ultima ratio musí postihovat pouze společensky nejzávažnější formy deliktního jednání. Nelze připustit materiální vyprázdnění trestního práva tak, aby se stalo nástrojem samoúčelného postihu za jednání, jejichž společenská škodlivost je nulová. Pojem „přechovávání“ musí být interpretován ve světle výše uvedeného jako určitá soustavná činnost směřující alespoň potencionálně ke zneužití daných karet. Termín „přechovávání“ totiž indikuje dlouhodobost či soustavnost, přičemž z objektu tohoto trestného činu plyne, že takové přechovávání musí mít alespoň přípravnou povahu k možnému zneužití karty. Skutkově tudíž nepostačuje, že karta byla nalezena v příbytku obviněného. Samotná fyzická blízkost obviněného a karty znak přechovávání nenaplňuje, neboť k naplnění pojmu „přechovávání“ je nutné další aktivní jednání pachatele dokladující alespoň jeho eventuální úmysl kartu, třeba teoreticky, zneužít. Obviněný jako příklad takového jednání uvedl pečlivé uschování, hromadění velkého množství karet, zavedení určitého systému, snahu uhodnout PIN kód karet, schraňování karet po značně dlouhou dobu, vedení nějaké evidence apod. Žádné takové zjištění učiněno nebylo, nebylo ani zjištěno, že by dovolatel s kartami něco dělal, nějak o ně pečoval, cokoliv s nimi zamýšlel či se pokoušel udělat. Nebylo ostatně ani zjištěno, že by u něj byly jakkoliv dlouhou dobu. Pojem „přechovávat“ musí být vykládán jako intenzivnější, dlouhodobější či systematičtější vykonávání faktické moci nad danou kartou, přičemž pouhé časově nijak významné „povalování se“ karty na ubytovně není z hlediska trestního práva relevantní.

8. Závěrem svého dovolání obviněný konstatoval, že napadené rozhodnutí nemůže obstát, a navrhl, aby dovolací soud nejprve podle ustanovení § 265l odst. 2 tr. ř. uložil odvolacímu soudu, nechť doplní napadený rozsudek o výrok, jímž vypořádá odvolání obviněného co do výroku II. o vině rozsudku soudu prvního stupně, a následně aby pak celý napadený rozsudek podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. věc znovu projednal a rozhodl.

9. Opis dovolání obviněného byl zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a ve vyjádření k podanému dovolání obviněného po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení uvedl, že námitky obviněného odpovídají uplatněným dovolacím důvodům. V postupu odvolacího soudu sice nelze shledat pochybení, pokud zvlášť samostatným výrokem nerozhodl o odvolání obviněného ohledně té jeho části, která byla obsahově zaměřena proti výroku o vině pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně. Podle státního zástupce je třeba i nadále trvat na praxi odvolacích soudů reflektované v ustálené doktríně, že pokud odvolací soud vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku jej již nezamítá, a tudíž nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002). Z výroku napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud přistoupil na podkladě odvolání obviněného ke zrušení prvostupňového rozsudku a k novému rozhodnutí o vině obviněného, a to ve vztahu k výroku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, a k novému výroku o úhrnném trestu za oba přisouzené trestné činy. V souladu s výše uvedenou praxí tak v rozsahu, v jakém podanému odvolání obviněného nevyhověl, odvolání nezamítl.

10. Předložené argumenty považuje státní zástupce za přiléhavé i přes znalost některých, byť ojedinělých rozhodnutí Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19), z nichž však, i přes vší povinnou úctu a respekt k nálezové judikatuře Ústavního soudu vyvěrající z čl. 89 odst. 2 Ústavy, bez dalšího nevyplývá jednoznačný závazný závěr, který by měl vést ke zcela odlišnému přehodnocení dosavadní ustálené odvolací praxe na půdorysu zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Státní zástupce k tomuto podotkl, že „iniciační“ nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, obsahuje pouze strohé konstatování, že „[p]odle Ústavního soudu není možné, aby odvolací soud zrušil samostatně právě jen výrok o náhradě škody, aniž by rozhodl o odvolání proti výrokům o vině a návazně i o trestu.“ Uvedený nález však neobsahuje žádnou věcnou argumentaci, na jejímž základě by bylo možno dovodit nesprávnost či protiústavnost dosavadní praxe tzv. nedělitelnosti odvolání. Státní zástupce je toho názoru, že za existence ustanovení § 258 odst. 2 tr. ř. je nutné interpretovat nálezy Ústavního soudu tak, že odvolací soudy mají povinnost se materiálně zabývat odvolacími námitkami a rozhodnout o nich v materiálním smyslu, tedy zaujmou k nim odůvodněné stanovisko. Za neúplná ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nelze považovat rozhodnutí odvolacích soudů neobsahující výslovné zamítnutí té části odvolání oprávněné osoby, které není vyhověno. Pokud rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje výrok o dílčím zamítnutí nedůvodné části dovolání, s kteroužto formou výroku ani trestní řád nijak nepočítá, neměla by taková skutečnost vést sama o sobě k závěru o neúplnosti výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Pouze v případě, že se odvolací soud nijak věcně nevypořádá s částí odvolacích námitek ve vztahu k některému výroku, je možné hovořit o vadě, jejíž intenzita narušuje právo obviněného na spravedlivý proces a materiálně naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož podkladě je nutné přikročit ke kasaci napadeného rozhodnutí. Vzhledem k těmto argumentům tudíž nemůže rozhodnutí Městského soudu v Praze do určité míry obstát, avšak nikoliv z důvodu absence výroku o vypořádání odvolání obviněného proti výroku o vině pod bodem II. z rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž kvůli nezabývání se odvolacími námitkami obviněného směřujícími proti předmětnému výroku. V tomto smyslu považuje státní zástupce dovolání obviněného za důvodné.

11. S výhradami obviněného zaměřenými proti právnímu posouzení věci se však státní zástupce neztotožňuje. K námitce týkající se hodnocení objemu omamné a psychotropní látky státní zástupce uvádí, že obviněný patrně není obeznámen s ustálenou praxí hodnocení rozsahu nedovoleného nakládání s omamnými a psychotropními látkami, když z judikatury (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 a usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1302/2012) zřetelně vyplývá, že čistý objem omamné či psychotropní látky (tzv. báze) je relevantní pro stanovení příslušného rozsahu toliko v případech, kdy je konkrétní obsah báze (tj. koncentrace nebo „čistota“ drogy) skutečně zjištěn. Pokud tato hodnota není známa, vychází se z objemu celkové substance, který je však stanoven na mnohem vyšší úrovni. V případě psychotropní látky metamfetaminu je podle tabulkových hodnot uvedených v příloze shora uvedeného stanoviska výchozí referenční hodnotou 1,5 g směsi obsahující metamfetamin (třetí sloupec), obsahující 0,5 g metamfetaminu báze (pátý sloupec). Příslušné hranice jsou pak dále stanoveny propočtem „desetinásobků“, z čehož vyplývá, že značný rozsah naplňuje nedovolené nakládání s nejméně 50 g metamfetaminu báze, resp. v případech, kdy tento objem báze zjistit nelze, je třeba vycházet z hodnoty nejméně 150 g substance obsahující metamfetamin. Tuto hranici obviněný zcela jednoznačně překročil právě v případě metamfetaminu, kdy na dovození značného rozsahu již nemá vliv skutečnost, že v případě omamné látky heroinu tato zjištěná hranice překročena nebyla. Soudy obou stupňů tak podle státního zástupce určily naplnění znaku značného rozsahu správně a v souladu s právní úpravou a rozhodovací praxí, a tudíž je daná námitka obviněného zjevně neopodstatněná.

12. K námitce ohledně výkladu znaku „přechovávání platebního prostředku“ ve smyslu § 234 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupce uvádí, že s ohledem na nesprávnost postupu Městského soudu v Praze je předčasné se jí zabývat, když je to primárně věcí odvolacího soudu na podkladě řádně vznesené odvolací námitky obviněného. Výklad uvedeného znaku obviněným nicméně nemá spolehlivý podklad v samotném textu trestněprávní normy. Za přechovávání se považuje jakýkoliv způsob držení platebního prostředku, než je opatření, zpřístupnění nebo přijetí platebního prostředku jiného. Pachatel nemusí mít takový prostředek ani přímo u sebe, ale postačí, že jej má ve své moci. Na délce doby přechovávání pro vymezení tohoto pojmu nezáleží, může však mít význam pro stanovení druhu trestu a jeho výměry. Zákon nevyžaduje, aby takové jednání bezprostředně směřovalo k další dispozici s takovým prostředkem, která by sama o sobě mohla naplňovat parametry jiného trestného činu. V základní skutkové podstatě tak není vyžadováno, aby jednání pachatele mělo za následek jakoukoliv újmu jiné osoby, či aby k takové újmě směřoval specifický úmysl pachatele. Pokud by Nejvyšší soud nepřistoupil ke kasaci rozhodnutí z důvodu nevypořádání se s odvolacími námitkami obviněného odvolacím soudem, považuje státní zástupce uvedené námitky obviněného za zjevně neopodstatněné.

13. Státní zástupce shrnul, že hmotněprávně relevantní námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné. Postup odvolacího soudu spočívající v nevypořádání se s odvolacími námitkami obviněného však byl způsobilý zasáhnout právo obviněného na spravedlivý proces, což umožňuje průlom do právní moci napadeného rozhodnutí na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

14. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 61 To 115/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupce rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l tr. ř. zároveň rozhodl o vazbě obviněného, pokud pro to budou zákonné podmínky.

15. V doplnění svého vyjádření pak státní zástupce poukázal na aktuální poznatky z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vztahující se k problematice aplikace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Konkrétně jde o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1059/2019 a sp. zn. 8 Tdo 944/2019, z nichž vyplývá, že v případech, kdy odvolací soud se skutečně věcně vypořádal s celým podaným odvoláním, pak při částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně není třeba v rozhodnutí odvolacího soudu činit „částečný zamítavý výrok“. Protože v posuzované věci se však odvolací soud vůbec nezabýval námitkami obviněného směřujícími proti výroku o vině přečinem podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, založil tím vadu, jež narušuje právo obviněného na spravedlivý proces, a v tomto směru státní zástupce odkázal na závěry obsažené ve svém předchozím vyjádření.

III.

Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a rovněž tak bylo podáno v zákonné dovolací lhůtě osobou k tomu oprávněnou.

17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

18. Obviněný ve svém dovolání uplatnil jednak důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, jednak důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

19. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze připomenout, že dovolací soud zásadně vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

20. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem.

21. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanoviska pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.). Zásah do skutkových zjištění soudů nižších instancí ze strany Nejvyššího soudu je tak sice možný, avšak ve zcela výjimečných případech, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Dovolatel ovšem námitku tzv. extrémního rozporu nevznesl.

IV.

Důvodnost dovolání

22. Nejvyšší soud po prostudování příslušného spisového materiálu dospěl k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné.

23. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tedy že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Buď že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174, 3175).

24. Vzhledem k uvedené námitce obviněného Nejvyšší soud uvádí, že chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu návrhu jeho vyslovení některou ze stran. Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním.

25. Naproti tomu se o chybějící výrok nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítne, což je procesní situace, k níž v posuzované trestní věci došlo.

26. Tento závěr vyplývá ze zákonné úpravy, odborné literatury i konstantní judikatury obecných soudů, podle které je „odvolací soud … vázán ustanovením § 258 odst. 2 tr. ř. a nemůže zrušit celý výrok napadeného rozsudku, jestliže vadná část rozsudku je oddělitelná od ostatních výroků“ (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 17. 2. 1965, sp. zn. 8 Tz 1/65, publikovaný pod č. 37/1965 Sb. rozh. tr., a přiměřeně rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 8 Tz 129/99, publikovaný pod č. 34/2000 Sb. rozh. tr.). V podstatě stejný názor formuloval i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 7 Tz 151/2001, když konstatoval, že „Pokud je vadná jen část napadeného rozsudku soudu prvního stupně, kterou lze oddělit od ostatních jeho částí, zruší odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jenom v této části. Tím je možné v zájmu rychlosti a hospodárnosti řízení, předpokládaném ustanovením § 2 odst. 4 tr. ř., aby v případě zjištění některé z vad uvedených v § 258 odst. 1 písm. a) až f) tr. ř. nemuselo docházet ke zrušení celého napadeného rozsudku a k opětovnému vyslovení oddělitelných výroků, které nejsou zatíženy žádnými vadami. Obligatorním předpokladem vydání nového rozhodnutí podle § 259 odst. 3 tr. ř. nebo jakéhokoliv jiného navazujícího procesního postupu je ovšem právě to, že odvoláním napadené rozhodnutí je v odpovídající části podle § 258 odst. 2 tr. ř. zrušeno.“

27. Nejvyšší soud zaujal totožný a zcela jednotný přístup i po zavedení dovolání jako mimořádného opravného prostředku do trestního řádu při výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Příkladem je usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, podle něhož je odvolání „z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto dovolání podle § 256 tr. ř. zamítnout.“ V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002 (publikovaném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, Svazek 20/2003, č. T 486), Nejvyšší soud obdobně vyslovil názor, že „jestliže odvolací soud rozhodne pouze k odvolání obviněného o jeho částečném zproštění obžaloby, nemůže současně rozhodnout o zamítnutí odvolání obviněného jako nedůvodného podle § 256 tr. ř. Za této situace nelze dovodit, že v rozhodnutí odvolacího soudu některý výrok chybí nebo že je neúplný ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Pokud odvolací soud učiní součástí výroku uvedeného rozhodnutí též konstatování, že „jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen“, pak takový výrok lze považovat za nadbytečný a dovolání proti němu není přípustné.“

28. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002 (uveřejněném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, Svazek 23/2003, č. T 531) bylo dále dovozeno, že „ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§ 254 tr. ř.) a které jsou obsahem ustanovení § 258 odst. 1, 2 tr. ř. a § 256 tr. ř., vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen výrok o náhradě škody, rozhodne tak, že zruší jen tento výrok, aniž by jakýmkoliv dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu, zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu.“

29. Bez odchýlení od uvedených rozhodnutí vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 7 Tdo 91/2002 (uveřejněném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, Svazek 18/2002, č. T 421) ve dvou právních větách názor, že:

„1. Jestliže je týmž rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto ohledně více obviněných a státní zástupce podá odvolání ohledně všech nebo několika obviněných a jestliže odvolací soud zruší nebo změní rozsudek jen ohledně některých z nich, protože jen ohledně nich považuje odvolání státního zástupce za důvodné, zatímco u zbývajících obviněných pokládá odvolání státního zástupce za nedůvodné, musí to ve svém rozhodnutí vyjádřit výrokem, jímž odvolání státního zástupce podané ohledně těchto zbývajících obviněných zamítne (viz k tomu rozhodnutí pod č. 34/2000 Sb. rozh. tr.). Nepostupuje-li odvolací soud takto a o odvolání státního zástupce podaném ohledně některého z obviněných nerozhodne, lze v jeho postupu spatřovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívající v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

2. Spočívá-li vada rozhodnutí napadeného dovoláním v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí [§ 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.], nepřezkoumává již dovolací soud odůvodnění týkající se takového výroku, neboť není-li zde příslušný chybějící výrok, dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).“

30. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1480/2003 (publikovaném pod č. 14/2005 Sb. rozh. tr.) byl konečně formulován názor, že „zákonná podmínka uvedená v ustanovení § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř., že jde o rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek, je splněna i tehdy, jestliže odvolacím soudem podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl k odvolání obviněného (popř. státního zástupce) napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen pouze ve výroku o náhradě škody a současně v ostatních napadených výrocích (např. ve výroku o vině, či ve výroku o trestu) zůstal nedotčen.“

31. Výše uvedený přístup vyplývá z § 258 odst. 2 tr. ř., který stanoví, že v případě, kdy je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Závěry Nejvyššího soudu lze považovat za souladné i proto, že Ústavní soud v minulosti rozhodoval v obdobných věcech o ústavních stížnostech obviněných a shora popsaný přístup Nejvyššího soudu k problematice výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. akceptoval (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3806/16, ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2135/18, ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4042/18, ze dne 3. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 1836/18, ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2710/19 aj.).

32. Na druhou stranu si je Nejvyšší soud vědom existence několika nálezů Ústavního soudu, které zaujímají k řešené problematice zcela odlišný názor. Ústavní soud zcela opačně rozhodl v nálezu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/19, kdy v odůvodnění uvedl, že „přestože stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, s nimiž se soudy vypořádaly, spatřuje Ústavní soud zásadní vadu v neúplnosti usnesení Nejvyššího soudu. …Výrok o trestu je závislý na existenci výroku o vině a … není možné, aby Nejvyšší soud zrušil samostatně jen výrok o trestu, aniž by se jakkoliv vypořádal s napadeným výrokem o vině – otázka viny zůstala po rozhodnutí odvolacího soudu otevřená a zakládá právní nejistotu.“

33. V podstatě stejný názor byl rovněž zaujat v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, kdy Ústavní soud mimo jiné uvedl, že není možné, aby odvolací soud zrušil samostatně právě jen výrok o náhradě škody, aniž by rozhodl o odvolání proti výrokům o vině a návazně i o trestu. … Podle čl. 90 Ústavy České republiky jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (obdobně i čl. 40 odst. 1 Listiny). Pravomoc soudu rozhodnout je nezadatelná a v rámci přezkumu se jí nemůže soud zprostit, obrátil-li se na něj účastník řízení v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny, domáhaje se svých práv zákonem předvídaným způsobem.“

34. Z prvně citovaného nálezu vyšel při svém rozhodování i I. senát Ústavního soudu, který v odůvodnění nálezu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19, odkázal na zmíněný nález a dále uvedl, že „Ústavní soud však jako opodstatněnou vyhodnotil námitku stěžovatelky, že Nejvyšší soud ve výroku napadeného usnesení pouze zrušil napadené rozsudky Okresního soudu … a Krajského soudu … ve výroku o trestu ve vztahu ke stěžovatelce a pominul zbývající část jejího dovolání ve výroku o vině. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu lze sice dovozovat, že zaujal vůči námitkám stěžovatelky směřujícím proti výroku o vině negativní postoj, avšak nijak toto stanovisko nepromítl do výroku svého rozhodnutí, tzn., že nerozhodl o tom, že ve zbylé části se dovolání stěžovatelky odmítá či zamítá.“

35. Na rozdíl od shora citované judikatury obecných soudů, kterou dále rozvádí zejména argumentace obsažena v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, a ze dne 16. 10. 2019, sp. zn 8 Tdo 944/2019, se kterou se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje a z níž i výše pod body 26. až 34. vychází, v posuzované věci odvolací soud zřetelně pochybil v tom, že se nijak nevypořádal s odvolacími námitkami obviněného, pokud směřovaly proti výroku o vině pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně ohledně trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval odvolacími námitkami obviněného směřujícími proti výroku o vině tímto přečinem, nevysvětlil, proč, či zda vůbec v tomto směru považoval za správný a zákonný výrok o vině obviněného a z jakých důvodů. V odůvodnění rozsudku ani nezmiňuje jakoukoli odvolací námitku ohledně přečinu podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, byť jsou obšírně uváděny v podaném odvolání obviněného. Tyto námitky obviněného v oblasti viny zcela pominul a na existenci trestného činu pod bodem II., jímž byl obviněný rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným, a proti čemuž se také odvolal, lze usuzovat toliko v souvislosti s výrokem o trestu, který odvolací soud obviněnému uložil.

36. V posuzované věci se tak jednalo o situaci, na kterou v podstatě ve výše citovaných nálezech poukázal Ústavní soud, když vytkl, že soudy rozhodly o odvolání, aniž se vůbec vypořádaly s napadeným výrokem o vině, nebo nepostupovaly tak, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům obviněných. Nejvyšší soud proto musel dospět k závěru, že odvolací soud se nijak (natož náležitě) nevypořádal s odvolacími námitkami obviněného ohledně výroku o vině pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně, v důsledku toho mu neposkytl dostatečnou ochranu všech jeho práv, současně tak fakticky porušil i princip dvouinstančního trestního řízení a celkově vzato tímto svým postupem porušil jeho právo na spravedlivý proces.

37. K této dovolací námitce obviněného lze tedy uzavřít, že za vadná ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu neobsahující výslovné zamítnutí té části odvolání oprávněné osoby, které není vyhověno. Pokud rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje výrok o dílčím zamítnutí nedůvodné části odvolání, s kteroužto formou výroku ani trestní řád nijak nepočítá, taková skutečnost nemůže vést sama o sobě k závěru o vadnosti výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Pouze v případě, že se odvolací soud nijak věcně nevypořádá s odvolacími námitkami ve vztahu k některému výroku napadenému odvoláním, jde o vadu, jejíž intenzita narušuje právo obviněného na spravedlivý proces a materiálně naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož podkladě je pak nutné přikročit ke kasaci napadeného rozhodnutí.

38. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný podřadil další dvě dovolací námitky týkající se jednak výkladu pojmu „omamné a psychotropní látky“ podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jednak výkladu pojmu „přechovávání“ platebního prostředku v kontextu skutkové věty podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o první z nich, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.

39. K odůvodnění závěru o zjevné neopodstatněnosti první zmíněné námitky Nejvyšší soud v podstatě souhlasí s vyjádřením státního zástupce, neboť v případě, kdy nelze zjistit přesné množství účinné látky, např. byla-li omamná nebo psychotropní látka již spotřebovaná jejími konzumenty, lze vycházet z celkového množství drogy, kterou pachatel neoprávněně vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl atd. ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku, nejsou-li zde pochybnosti o tom, že pachatel vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl nebo jinak nakládal s drogou v její obvyklé kvalitě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, uveřejněné pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr.). Pokud tedy není známa konkrétní hodnota tzv. báze, je nutné vycházet z objemu celkové substance, který je však stanoven na mnohem vyšší úrovni (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněné pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.). Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný v případě pervitinu zcela jednoznačně překročil hodnotu 150 g „hrubé substance“, a tedy čin spáchal ve značném rozsahu ve smyslu § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž na dovození značného rozsahu nemá vliv, že v případě omamné látky heroinu tato hranice překročena nebyla. Znak značného rozsahu tak byl soudy obou stupňů určen zcela správně a v souladu s právní úpravou a ustálenou rozhodovací praxí, a námitku obviněného tak Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

40. K druhé námitce obviněného Nejvyšší soud podotýká, že jelikož se odvolací soud nevyjádřil k odvolacím námitkám obviněného týkajícím se trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku, je předčasné se uplatněnou dovolací námitkou spočívající ve výkladu znaku „přechovávání“ podrobněji zabývat. Jen v obecné rovině nicméně Nejvyšší soud připomíná, že přechováváním se rozumí jakákoliv dispozice s platebním prostředkem jiného, která nespadá pod opatření nebo přijetí. Z dikce § 234 odst. 1 tr. zákoníku navíc vyplývá, že není vyžadováno, aby pachatel platební prostředek použil k placení zboží nebo služeb, popř. k inkasu hotovosti, nebo aby se o to pokusil. K trestnosti postačí pouhé jednání pachatele spočívající v tom, že přechovává platební prostředek jiného. Pokud by pachatel platební prostředek použil, resp. se pokusil jej použít, bylo by nutné takové jednání posoudit v jednočinném souběhu jako trestný čin krádeže podle § 205 tr. zákoníku, resp. jako pokus tohoto trestného činu podle § 21 odst. 1 k § 205 tr. zákoníku nebo jiný majetkový trestný čin. (ŠÁMAL, Pavel. § 234 [Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku]. In: ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Jiří, KRATOCHVÍL, Vladimír, PÚRY, František, RIZMAN, Stanislav, ŠÁMALOVÁ, Milada, VÁLKOVÁ, Helena, VANDUCHOVÁ, Marie. Trestní zákoník (EVK). 2.vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 2346.) Vzhledem ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, v němž absentoval výrok o vině a odůvodnění takového výroku ve vztahu k uvedenému trestnému činu, Nejvyšší soud konstatuje, že z daného důvodu se nemůže a nebude uplatněnou námitkou obviněného zabývat.

41. Protože Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal dovolání obviněného důvodným, zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. celý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 61 To 115/2019, aby odvolací soud mohl znovu náležitě projednat a rozhodnout o odvoláních podaných proti rozsudku soudu prvního stupně. Současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

42. V novém řízení o této věci bude městský soud povinen postupovat v souladu s právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265 odst. 1 tr. ř.). V podstatě jde o to, aby se v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu řádně zabýval a dostatečně vypořádal se všemi námitkami obviněného obsaženými v podaném odvolání, o těchto námitkách v souladu se zákonem rozhodl a vyložil závěry, z nichž při svém rozhodnutí vycházel. Přitom bude také respektovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. (zákaz reformace in peius).

43. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

44. Nejvyšší soud současně ve smyslu ustanovení § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

45. V této souvislosti se Nejvyšší soud zabýval právními závěry obsaženými v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 15 Tdo 195/2018-I. (uveřejněné pod č. 12/2019 Sb. rozh. tr.), kdy „Za rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí zrušené na podkladě podaného dovolání podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. je třeba považovat vedle obsahově navazujících rozhodnutí vydaných v téže trestní věci, v níž bylo podáno dovolání (např. rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, rozhodnutí o nákladech trestního řízení, rozhodnutí o zápočtu vazby), rovněž obsahově navazující rozhodnutí, jež byla vydána v jiných trestních věcech vedených proti témuž obviněnému, ohledně něhož došlo ke zrušení rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud jejich výrok (případně jeho část) obsahově navazuje na výrok zrušený na podkladě podaného dovolání. Za takové obsahově navazující rozhodnutí lze označit i rozhodnutí vydané v jiné trestní věci, jímž bylo zrušeno rozhodnutí napadené dovoláním ve výroku o trestu, ve vztahu k němuž byl navazujícím rozhodnutím v jiné trestní věci uložen souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Zruší-li Nejvyšší soud jako obsahově navazující podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. rozhodnutí vydané v jiné trestní věci, a to ve výroku o souhrnném nepodmíněném trestu odnětí svobody uloženém i za trestnou činnost, jejímž spácháním byl obviněný původně uznán vinným rozhodnutím napadeným dovoláním, a vykonává-li obviněný v době rozhodnutí o dovolání tento trest, rozhodne ve smyslu § 265l odst. 4 tr. ř. o vazbě obviněného, a to případně i v navazující trestní věci, v níž byl zrušen výrok o souhrnném trestu.“

46. Se zřetelem k posuzované věci je třeba poukázat na skutečnost, že obviněný K. K. vykonává trest odnětí svobody uložený mu rozsudkem zrušeným v tomto dovolacím řízení. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. platí, že v takovém případě dovolací soud zároveň rozhodne o vazbě.

47. Nejvyšší soud zjistil, že obviněný, kromě trestu odnětí svobody uloženého mu v této věci, má ještě v příslušné věznici nařízen výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody na základě usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 17 PP 128/2012, ve spojení s unesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 10 To 201/2019. Jde o nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody v trvání 758 dnů z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 1 T 5/2006, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2007, sp. zn. 11 To 180/2006, z jehož výkonu byl obviněný podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 17 PP 128/2012, se zkušební dobou v trvání pěti let a šesti měsíců a stanovením dohledu, jež byla prodloužena o jeden rok a šest měsíců.

48. Z obsahu spisu Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 17 PP 128/2012 vyplývá, že obviněný v průběhu zkušební doby opakovaně porušoval podmínky dohledu v rámci zkušební doby podmíněného propuštění. Tato skutečnost je zřejmá z dokazování, které v řízení o nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody provedl Okresní soud v Trutnově. Jde o zprávy a sdělení probační a mediační služby ohledně výkonu dohledu ze strany obviněného v rámci zkušební doby podmíněného propuštění (srov. zejména č. l. 51, 56, 58, 60, 65, 67 85, 88 a 107), z nichž je evidentní, že obviněný neplnil stanovené podmínky dohledu. Ostatně z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 11. 9. 2019 u Okresního soudu v Trutnově obviněný ani nerozporoval, že ne vždy plnil podmínky dohledu. Z odůvodnění usnesení obou soudů činných ve věci podmíněného propuštění (rozhodování o nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody) je sice pochopitelné, že svá rozhodnutí založily především na existenci pravomocného odsouzení obviněného za nyní posuzovanou trestnou činnost spáchanou ve zkušební době podmíněného propuštění, nicméně poukázaly též na neplnění povinností, které pro něj vyplývaly z uloženého dohledu, a tedy na nevedení řádného způsobu života ve zkušební době ze strany obviněného (k tomu srov. bod 8 usnesení Okresního soudu v Trutnově, a bod 10 usnesení Krajského soud v Hradci Králové).

49. Za těchto okolností usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 17 PP 128/2012, ve spojení s unesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 10 To 201/2019, jimž byl nařízen výkon zbytku trestu odnětí svobody v trvání 758 dnů z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 1 T 5/2006, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2007, sp. zn. 11 To 180/2006, nepředstavují obsahově navazující rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 265k odst. 2 tr. ř., která by vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením dovoláním napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, pozbyla svého podkladu, neboť mohou i nadále obstát.

50. Tato rozhodnutí jsou tedy podkladem pro již nařízený výkon v nich stanoveného zbytku trestu odnětí svobody v jiné věci, a proto Nejvyšší soud podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl, že se obviněný K. K. nebere do vazby.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 12. 2019

JUDr. Antonín Draštík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru