Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 1254/2004Usnesení NS ze dne 30.11.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.1254.2004.1

přidejte vlastní popisek

11 Tdo 1254/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2004 dovolání podané obviněným M. I., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. března 2004, sp. zn. 6 To 115/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 174/2003, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného M. I. odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný M. I. byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 9 T 169/2002, uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 10. 10. 2002 v době kolem 14.20 hodin v K., , řídil osobní motorové vozidlo zn. Opel Record, přestože mu rozhodnutím Okresního úřadu Karviná, referátu dopravy a silničního hospodářství ze dne 5. 3. 2001, čj. RDSH/855/2001, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. DSH/560/01, které nabylo právní moci dne 20. 7. 2001, byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, tedy od 20. 7. 2001 do 20. 7. 2003. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 171 odst. 1 tr. zák. za použití § 45 odst. 1, § 45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 120 hodin. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.

Krajský soud v Ostravě k odvolání obviněného M. I. ve veřejném zasedání konaném dne 5. 3. 2003, sp. zn. 6 To 70/2003, shora uvedený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl a obviněného M. I. odsoudil podle § 171 tr. zák. za použití § 45 odst. 1, 2 tr. zák. a § 45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 120 hodin a podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 6 Tdo 733/2003, tak, že k dovolání obviněného M. I. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 6 To 70/2003, rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 9 T 169/2002, a současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Okresnímu soudu v Karviné přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Podle odůvodnění výše uvedeného rozhodnutí Nejvyšší soud shledal důvodnou námitku obviněného, že soudy nedostatečně posoudily materiální stránku spáchaného činu ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák., když se v potřebné míře nezabývaly závažností trestného jednání obviněného, nehodnotily okolnosti, za kterých k předmětné jízdě došlo a nevypořádaly se tak se všemi významnými okolnostmi určujícími společenskou nebezpečnost činu obviněného. Oba soudy otázku společenské nebezpečnosti zjištěného jednání obviněného z hlediska naplnění materiální podmínky jeho trestnosti ponechaly stranou a jejich rozhodnutí jsou z tohoto pohledu nepřezkoumatelná.

Okresní soud v Karviné pak rozsudkem ze dne 19. 9. 2003, sp. zn. 9 T 174/2003, rozhodl naprosto stejně jako v předcházejícím řízení, když obviněného M. I. uznal vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož se dopustil výše již rozvedeným jednáním, a podle § 171 odst. 1 tr. zák. za použití § 45 odst. 1, § 45a odst. 1 tr. zák. ho odsoudil k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 120 hodin a podle § 49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.

Krajský soud v Ostravě k odvolání obviněného M. I. dne 23. 3. 2004, sp. zn. 6 To 115/2004, shora uvedený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému M. I. uložil podle § 171 tr. zák. za použití § 45 odst. 1, 2 tr. zák. a § 45a odst. 1 tr. zák. znovu trest obecně prospěšných prací ve výměře 120 hodin a podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Ve výroku o vině zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. I. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V dalším textu mimořádného opravného prostředku namítá, že soudy náležitě nerespektovaly názor Nejvyššího soudu, pokud dospěly opětovně k závěru, že posuzované jednání vykazuje potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2, 4 tr. zák. s tím, že neshledaly žádné takové okolnosti případu, které by uvedený stupeň nebezpečnosti snižovaly, aby ho bylo možné hodnotit jako nepatrný. Vytýká nalézacímu soudu, že nevzal v úvahu jeho obhajobu, podle které se kritického dne, jako člověk trpící častými horečkami a nachlazením, rozhodl použít vozidlo při cestě na dopravní inspektorát, aby mohl vyzvednout tiskopisy potřebné pro přepis vozidla a jeho prodej, neboť tím chtěl řešit svou tísnivou ekonomickou situaci, kdy z důvodu zákazu řízení motorových vozidel nemohl vykonávat již déle než rok práci profesionálního řidiče. Rovněž tak nebylo přihlédnuto k tomu, že se jednalo o jedinou krátkodobou jízdu v nikoliv hustém provozu za situace, kdy se navíc nesprávně domníval, že předmětné rozhodnutí, kterým mu byl odebrán řidičský průkaz, není z důvodu jeho žádosti o přezkum ministerstvem vnitra v právní moci, z dopravního inspektorátu odjel ihned, když zjistil, že není úřední den, a nikoliv až za dvě hodiny jak se uvádí v rozsudku, že již odpracoval 67 hodin z původně uloženého trestu 120 hodin obecně prospěšných prací, přičemž v letech 1997 a 1998 se jako řidič aktivně účastnil dobrovolných humanitárních akcí. Má za to, že soudy v řízení následujícím po rozhodnutí Nejvyššího soudu neopatřily právně relevantní podklady, které by nesporně prokázaly, že stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání je vyšší než nepatrný, zabývaly se jen okolnostmi v jeho neprospěch, některá skutková zjištění jsou zmatečná a soudy porušily i jeho právo se náležitě hájit. Soudy tak nesprávně posoudily zásadní hmotně právní otázky a nerespektovaly jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Okresního soudu v Karviné.

Z písemného vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že argumentace dovolatele o nedostatku materiální stránky posuzovaného trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. je svým způsobem vyjádřením jeho podpory usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 6 Tdo 733/2003, s argumentací, že soudy tento právní názor nerespektovaly. Závazný právní názor plynoucí z tohoto usnesení ukládající soudům povinnost objasnit všechna hlediska rozhodná pro stanovení stupně společenské nebezpečnosti činu obviněného a přezkoumatelným způsobem tato hlediska vyhodnotit, však oba soudy respektovaly. V návaznosti na to správně posoudily jednání dovolatele jako typický případ naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., a to i z hlediska materiální stránky s poukazem na zjištěné okolnosti činu. Postupu nalézacího soudu ve shodě s náhledem odvolacího soudu nelze nic vytknout a žádná ze zjištěných okolností není jednotlivě ani v souhrnu s dalšími způsobilá zvrátit závěr o naplnění minimálně typového stupně společenské nebezpečnosti dovolatelova jednání. Uvedla, že nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že se soudy zabývaly jen skutečnostmi svědčícími v jeho neprospěch s tím, že význam některých okolností uvedených obviněným je prvořadý z hlediska ukládání trestu, nikoliv z hlediska posouzení nebezpečnosti trestného jednání obviněného. V závěru vyjádření státní zástupkyně setrvala na svém původním stanovisku ze dne 25. 7. 2003 s tím, že stupeň společenské nebezpečnosti dovolatelova jednání v daném případě ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák. snížen nebyl a dovoláním napadená úroveň právního posouzení jeho skutku obstojí i po stránce materiální a navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že v této věci je dovolání přípustné, že bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, přičemž obsahuje i zákonem vyžadované náležitosti, shledal, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Ačkoli obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrady obviněného ve vztahu ke zjištění časových údajů uskutečněných cest a jeho obecného tvrzení, že skutková zjištění soudů jsou zmatečná. Těmito námitkami obviněný, byť okrajově, zpochybňuje správnost skutkových zjištění, která učinil okresní soud a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i krajský soud, což v dovolacím řízení primárně nelze. Takové výhrady nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., jsou právně irelevantní a v rámci dovolacího řízení z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k nim nelze přihlížet.

Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání byl dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatněn stěžejní námitkou obviněného, že jím spáchaný čin nenaplnil materiální podmínku trestnosti, tedy že jednání, kterého se obviněný dopustil nemá potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák., podle kterého čin může být posouzen jako trestný, jen je-li jeho stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný (materiální stránka trestného činu). Proto neměl být uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí, neboť jeho jednání není tímto, ani žádným jiným trestným činem.

Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána.

Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky trestného činu, které spočívají v maření výkonu rozhodnutí státního orgánu tím, že obviněný vykonával činnost, která mu byla zakázána.

K posouzení opodstatněnosti uplatněné námitky je třeba připomenout konkrétní skutková zjištění vyplývající ze skutkové části výroku rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění, podle nichž obviněný „ dne 10. 10. 2002 v době kolem 14.20 hodin v K. … řídil osobní motorové vozidlo..., přestože mu rozhodnutím Okresního úřadu Karviná, …které nabylo právní moci dne 20. 7. 2001, byl uložen zákaz činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, tedy od 20. 7. 2001 do 20. 7. 2003.“ Jak je zřejmé z odůvodnění rozsudku, tak na základě doplněného dokazování v řízení po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo zjištěno,“…že obviněný uskutečnil motorovým vozidlem celkem dvě jízdy, první byla uskutečněna krátce po poledni z místa bydliště obviněného v K. do sídla tehdejšího Dopravního inspektorátu v K., tedy na vzdálenost přibližně 1,5 km. Druhá jízda pak byla uskutečněna kolem 14. 20 hodin, na jejímž počátku byl obviněný hlídkou PČR zadržen. … obviněný řídil, příp. měl v úmyslu řídit vozidlo na kratší vzdálenost v minimálně běžně hustém provozu, a to z důvodu, že si potřeboval na dopravním inspektorátu vyzvednout potřebné tiskopisy pro zajištění převodu svého motorového vozidla.…s ohledem na svůj zdravotní stav si netroufl podniknout tuto cestu pěšky, když trpí častými nachlazeními a občasnými horečkami, z finančních důvodů pak nepoužil ani městskou hromadnou dopravu ….“

Nalézací soud na základě těchto skutkových zjištění a zhodnocení všech kritérií uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. dovodil, že jednání obviněného lze zařadit mezi běžně se vyskytující typické případy naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., a zdůraznil, že z hlediska naplnění formální i materiální stránky postačí i jediné řízení motorového vozidla. Podle názoru soudu prvního stupně čin obviněného dosáhl zákonem požadované typové nebezpečnosti pro společnost, přičemž neshledal žádné takové okolnosti případu, které by takto dosažený stupeň nebezpečnosti pro společnost snižovaly.

Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a právní kvalifikací jednání obviněného se ztotožnil i soud odvolací, který se rovněž otázkou naplnění materiální stránky posuzovaného trestného činu obviněného důkladně zabýval. V tomto ohledu zejména na straně 5 odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že „…byly zjištěny náležitě skutečnosti, které prokazují požadovaný stupeň společenské nebezpečnosti ve vztahu k naplnění znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu. V této souvislosti je nutno uvést, že jízda motorovým vozidlem byla provedena v poměrně frekventované části města K., které se nachází poblíže hraničního přechodu s P. r., nejedná se o nepatrný silniční provoz, rovněž doba, ve kterou byla jízda provedena svědčí pro větší nároky řešit dopravní situace. Nelze tuto dobu označit za méně frekventovanou, resp. přirovnávat k nočnímu provozu, který by v daném případě byl závažnější skutečností, protože naopak v tuto dobu je provoz méně frekventovaný, …rovněž nelze souhlasit s argumentací obviněného, že použil motorového vozidla vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, neboť pokud nebyl schopen použít hromadného dopravního prostředku, o to je problematičtější řídit motorové vozidlo. …“.

S ohledem na procesní situaci v této věci založenou předchozím kasačním rozhodnutím dovolacího soudu a vrácením věci k opětovnému projednání a rozhodnutí okresnímu soudu, s přihlédnutím k tvrzením dovolatele, je třeba uvést, že nalézací soud postupoval ve shodě se závaznými pokyny dovolacího soudu. Podrobným výslechem obviněného doplnil dokazování ve vztahu k objasnění všech okolností posuzované jízdy (č. l. 96). V návaznosti na předtím provedené důkazy si tak vytvořil dostatečné podklady k tomu, aby ve smyslu požadavku dovolacího soudu mohl náležitě vyhodnotit závažnost naplnění jednotlivých zákonných znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu, a své závěry, s nimiž se v napadeném rozsudku zcela ztotožnil i odvolací soud, pak přesvědčivě vyjádřil v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jak po stránce formální, tak po stránce materiální.

Pokud dovolatel namítá, že toto právní posouzení skutku je nesprávné, pak jeho výhrady pokládá Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněné. V souvislosti s uplatněnou námitkou absence materiální podmínky trestnosti činu obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout ustálenou soudní judikaturu, která vychází z toho, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákona předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení o materiální podmínce trestnosti činu se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozh. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Vykonání byť jediné jízdy motorovým vozidlem pachatelem jako řidičem, a to v době, kdy mu byla tato činnost rozhodnutím soudu nebo jiného státního orgánu zakázána, může naplňovat znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., pokud nebudou zjištěny okolnosti, které by výrazně snižovaly stupeň společenské nebezpečnosti činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 7 Tdo 622/2003).

Jestliže nalézací soud v posuzované věci dospěl k závěru, že zjištěné jednání obviněného naplňuje jak po formální, tak materiální stránce všechny znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a odvolací soud se s tímto názorem plně ztotožnil, neshledává Nejvyšší soud důvodů ke zpochybňování tohoto závěru. Naopak, soudy správně zdůraznily, že obviněný uskutečnil dne 10. 10. 2002 v poledních hodinách, tedy v čase minimálně běžného provozu v okresním městě, celkem dvě jízdy motorovým vozidlem (ze svého bydliště na dopravní inspektorát, a zpět), na vzdálenost přibližně 1,5 km, přestože mu bylo rozhodnutím správního orgánu pravomocně zakázáno řízení motorových vozidel s účinky od 20. 7. 2001 do 20. 7. 2003, o čemž obviněný věděl (ostatně sám v dovolání uvádí, že jízdu na dopravní inspektorát vykonal proto, že chtěl přepsat vozidlo z důvodu již rok trvajícího zákazu řízení, pro který nemohl vykonávat svoji profesi profesionálního řidiče). Jízdu obviněný vykonal jen za účelem vyzvednutí formuláře týkajícího se prodeje auta; nejednalo se tedy o jízdu např. za situace spojené s ohrožením zdraví, života, majetku apod. Pokud obviněný v souvislosti s vykonáním jízdy na dopravní inspektorát a zpět poukazuje na svůj nepříznivý zdravotní stav, který mu neměl dovolovat jít pěšky, pak ani tato okolnost nesvědčí o snížení stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání. Vcelku přiléhavě odvolací soud právě naopak zdůraznil, že řízení motorového vozidla ve stavu zdravotních potíží je okolností, která zvyšuje společenskou nebezpečnost jeho činu, např. s ohledem na možné zvýšení nebezpečí pro ostatní účastníky silničního provozu. Z tohoto pohledu lze uzavřít, že v posuzované věci nebyly shledány žádné okolnosti, které by mohly mít vliv na snížení stupně společenské nebezpečnosti činu obviněného do té míry, že by byl pouze nepatrný a že by s ohledem na ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se nejednalo o trestný čin. Je evidentní, že obviněný svým jednáním porušil zájem společnosti na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů a naplnil jak po formální, tak materiální stránce všechny znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák.

K výhradě obviněného, že soudy nepřihlédly k jeho dobrovolným aktivitám na humanitárních akcích v letech 1997 a 1998 a k tomu, že již částečně vykonal uložený trest 120 hodin obecně prospěšných prací, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že tyto skutečnosti nejsou v posuzovaném případě okolnostmi mající význam pro posouzení stupně společenské nebezpečnosti činu.

Na základě všeho výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného M. I. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. listopadu 2004

Předseda senátu

JUDr. Antonín Draštík

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru