Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 1166/2020Usnesení NS ze dne 17.12.2020

HeslaNedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
Pomoc k trestnému činu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.1166.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku

§ 283 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

11 Tdo 1166/2020-790

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o dovolání, které podala obviněná A. D., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 10 To 49/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 2 T 115/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. D. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. 11. 2019, sp. zn. 2 T 115/2019, byla obviněná A. D. uznána vinnou v bodě II.) výroku rozsudku pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byla podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná A. D. dopustila trestné činnosti tím, že:

v přesně nezjištěné době dne 4. 3. 2019 ve Věznici XY, okr. XY, kde vykonává trest odnětí svobody, nejméně v jednom případě za pomocí povolených telefonických hovorů prostřednictvím služby BVfon instruovala obž. N. V., nar. XY, jakým způsobem a jaké množství psychotropní látky má do věznice zaslat, přičemž zásilka, konkrétně dopisní obálka o rozměrech 16,2 cm x 11,3 cm adresovaná na její jméno do Věznice XY - objekt XY, bez zjištění konkrétních údajů k osobě odesílatele, kdy pod poštovními známkami uvedené obálky se nacházelo přesně nezjištěné množství pervitinu (metamfetaminu), byla dne 9. 4. 2019 zajištěna při kontrole doručené pošty příslušníky Vězeňské služby ČR, Věznice XY, a tohoto jednání se dopustila, ačkoliv není držitelkou příslušného povolení Ministerstva zdravotnictví ČR k zacházení s návykovými látkami, kdy metamfetamin hydrochlorid /pervitin/ je psychotropní látkou zařazenou do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, který je přílohou č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek.

3. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech i ohledně obviněných L. Š. a N. V.

4. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná A. D. odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 10 To 49/2020, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II.

Dovolání obviněné a vyjádření k němu

5. Citované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové napadla obviněná A. D. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, směřujícím do výroku o vině i trestu, které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla uznána vinnou a uložen jí trest, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř., tj., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. Úvodem svého mimořádného opravného prostředku obviněná předně poukázala, že soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav nemá oporu v provedených důkazech, přičemž oba soudy při hodnocení důkazů postupovaly jednostranně v její neprospěch, když skutečnosti a důkazy svědčící v její prospěch pominuly či bagatelizovaly. Tím se dopustily nepřípustné selekce jednotlivých důkazů v její neprospěch a porušily zásady ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

7. Za stěžejní obviněná označila skutečnost, že skutkové závěry a hmotněprávní posouzení jejího jednání soudy založily na procesně nepoužitelném důkazu. V této souvislosti zpochybnila legálnost důkazu v podobě záznamu telefonického hovoru, který z věznice učinila, kdy se de facto jedná o odposlech, který orgány činné v trestním řízení provedly bez splnění zákonných požadavků podle § 88 tr. ř. a 89 tr. ř. Namítla, že napadená rozhodnutí vychází z nesprávného posouzení přípustnosti důkazního prostředku - záznamu telefonních hovorů pořízených podle § 18 odst. 5 zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a § 25 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. Mezi základní předpoklady zákonného pořízení důkazu odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu patří odůvodněný soudní příkaz vydávaný v přípravném řízení soudcem na návrh státního zástupce, k čemuž však v předmětné věci nedošlo, ani se nejedná o výčet trestných činů podle § 88 odst. 5 tr. ř., pro které se soudní příkaz za určitých podmínek nevyžaduje. Má tedy za to, že důkaz (odposlech a záznam telekomunikačního provozu) tímto nezákonným způsobem opatřený, je neúčinný a procesně nepoužitelný, a nemůže tvořit podklad výroku o vině. Protiústavní rovněž shledává výklad, že ve výkonu trestu odnětí svobody může docházet k omezení základních lidských práv. Postupem soudů došlo nejen k porušení jejího práva na zákonné trestní stíhání a práva na ochranu soukromí garantovaného čl. 8 odst. 2, čl. 10 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) i čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, ale je též v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, který se zabýval přípustností odposlechu opatřeného podle jiného právního předpisu než je trestní řád (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. Pl. I. ÚS 3038/07).

8. Dále obviněná uvádí, že i v případě, že by její zavinění ve vztahu k přisouzenému skutku podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku bylo prokázáno, nebyl by naplněn základní znak skutkové podstaty „obstarání pro jiného“, když z provedeného dokazování nelze dospět k závěru, že by měla obstarat omamnou nebo psychotropní látku pro jinou osobu, ale nanejvýše, že se pokoušela tuto látku obstarat pro svou potřebu. S ohledem na pochybnosti, pro koho tuto látku měla obstarat tak mělo být v souladu se zásadou in dubio pro reo dané jednání kvalifikováno podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2004, sp. zn. 7 To 507/2004 (TR 9/2005/III s. 242). Závěr soudů shledala v hrubém rozporu i s cílem právní úpravy, podle níž je třeba přednostně použít kvalifikované a privilegované skutkové podstaty, které jsou ve vztahu speciality k základním skutkovým podstatám. Ustanovení § 284 tr. zákoníku tak má před ustanovením § 283 tr. zákoníku aplikační přednost, neboť je ustanovením speciálním. Nicméně má za to, že v posuzovaném případě nenaplnila skutkovou podstatu ani tohoto trestného činu, neboť jeho základním znakem je přechovávání omamné nebo psychotropní látky v množství větším než malém. Protože přesné množství této látky se nepodařilo zjistit, když se jednalo o množství zanedbatelně malé, chybí zákonný znak skutkové podstaty i tohoto trestného činu, a měla tak být viny zproštěna.

9. V další části svého dovolání obviněná dále detailně polemizuje se závěry soudu prvního stupně, pokud jde o prokázání subjektivní stránky jejího účastenství ve formě pomoci na deliktu tzv. hlavní pachatelky N. V. V tomto směru namítla, že danou radu poskytla N. V. nevážně, pouze v žertu a její úmysl pomoci jí v páchání trestné činnosti tak není dán. Nemůže být tedy trestně odpovědná za svévolné jednání obviněné V., k němuž došlo po poměrně dlouhé době od tvrzeného poskytnutí rady, navíc se nejednalo o radu ničím objevnou či novou, ale mezi danou společností notoricky známou. V tomto ohledu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1015/2013, podle něhož pomoc z hlediska subjektivní stránky předpokládá, že pomocník ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele. Protože pomoc k trestnému činu je vždy podmíněna úmyslem směřujícím k takové účasti na konkrétním úmyslném trestném činu, musí být čin pomocníka charakterizován konkrétními skutkovými okolnostmi, nikoliv jen znaky skutkové podstaty (rozhodnutí č. 51/2006 Sb. rozh. tr.). Je tak zřejmé, že pro účastenství ve formě pomoci se vyžaduje, aby pomocník radou pomáhal hlavnímu pachateli k dokonání konkrétního trestného činu. Další podmínkou trestnosti účastenství je, že se účastník úmyslně podílí na úmyslné trestné činnosti hlavního pachatele (vyžaduje se dvojí úmysl) a byl si vědom úmyslu hlavního pachatele dopustit se trestného činu, který je mu znám alespoň v hrubých rysech. V projednávané věci tomu tak ale nebylo, neboť svou radu odvolala a ubezpečila se, že N. V. nemá v úmyslu páchat trestnou činnost. Nakonec i ona sama uvedla, že po zjištění nevážnosti poskytnuté rady od spáchání trestného činu upustila a žádný nespáchala.

10. S ohledem na výše uvedené obviněná závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci |Králové ze dne 4. 6. 2020, č. j. 10 To 49/2020-682, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. 11. 2019, č. j. 2 T 115/2019-571, a tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

11. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná uplatnila prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních, nikoliv však procesních. V jeho rámci proto v zásadě nelze napadat proces dokazování ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ani rozporovat skutková zjištění, ke kterým soudy na základě provedeného dokazování dospěly. Námitky, jimiž dovolatelka zpochybňuje procesní využitelnost záznamů telefonních hovorů, tvrdí, že radu spoluobviněné V. poskytla jen v žertu, že fakticky neměla úmysl získat drogu, přičemž svůj požadavek na dodávku „zboží“ posléze odvolala, pod vytýkaný (ani žádný jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Jsou totiž postaveny výlučně na nesouhlasu s hodnocením důkazů soudem prvního stupně a na zpochybnění učiněných skutkových zjištění. Okresní soud v Jičíně realizoval bezvadné dokazování, v jehož rámci provedl všechny do úvahy přicházející důkazy, které řádným způsobem vyhodnotil, na jejich základě dospěl k logickým skutkovým zjištěním, přičemž skutkové i právní závěry v odsuzujícím rozsudku přesvědčivě odůvodnil. Rovněž odvolací soud odvolání obviněné řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se beze zbytku a správně vypořádal. Nalézací soud při formování skutkového děje akcentoval výpověď spoluobviněné V., záznamy telefonních hovorů dovolatelky s ní uskutečněných, fotodokumentaci dokladující doručení předmětné zásilky do věznice XY – objekt XY, jakož i odborná vyjádření z odvětví chemie, odvětví daktyloskopie a odvětví ručního písma. Podle státního zástupce Okresní soud v Jičíně dospěl k opodstatněnému závěru, že právě dovolatelka instruovala spoluobviněnou V. k tomu, aby jí do věznice odeslala pervitin ukrytý pod poštovními známkami.

12. Pokud jde o námitku, v jejímž rámci dovolatelka namítá, že jako usvědčující důkaz nelze využít záznam o telefonním hovoru, k té se podrobně vyjádřil Okresní soud v Jičíně, s jehož úvahami se státní zástupce ztotožnil. V návaznosti na to připomněl základní východiska pro použití ustanovení § 27 odst. 1, 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVTOS“) z nějž vyplývá, že po dobu výkonu trestu jsou odsouzení povinni podrobit se omezením některých práv a svobod, jejichž výkon by byl v rozporu s účelem výkonu trestu nebo která nemohou být vzhledem k výkonu trestu uplatněna. Omezení resp. nemožnost výkonu některých práv je logickým důsledkem podstaty nepodmíněného trestu odnětí svobody i nezbytným předpokladem naplnění jeho účelu. Poukázal rovněž na ustanovení § 18 téhož zákona, které představuje zákonné omezení tajemství zpráv podávaných telefonem ve smyslu čl. 13 Listiny. Umožnění odposlechu telefonických hovorů je totiž významné z hlediska zabránění zmaření účelu výkonu odnětí svobody, zejména pak ve smyslu prevence trestné činnosti či tzv. mimořádných událostí ve věznici. Tato problematika je pak provedena vyhláškou č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody.

13. Podle názoru státního zástupce tedy Vězeňská služba měla oprávnění kontrolovat telefonní hovor obviněné z věznice, a pokud pojala podezření, že by mohl být připravován či páchán trestný čin, měla logicky oprávnění provést navazující kontrolu dopravené zásilky. Důkazy, které byly v návaznosti na to zajištěny a jež dokladují trestnou činnost mj. obviněné, pak lze využít jako důkaz v trestním řízení vedeném proti obviněné. V této souvislosti státní zástupce poukázal, že ze samotného prvotního „konspirativního“ telefonátu dovolatelky a spoluobviněné V. ještě nebylo zcela zřejmé, že se jedná o přípravu k trestnému činu, ani nebyla kupř. známa látka, na jejímž „transportu“ se obě dohodly. Faktické spáchání trestného činu, resp. jeho pokusu, bylo zjevné až v momentě, kdy V. zásilku do věznice skutečně poslala a kdy byl také zjištěn její obsah. Po nalezení pervitinu příslušný orgán Vězeňské služby jako policejní orgán ve smyslu § 12 odst. 2 písm. c) tr. ř. v souladu se zákonem vyhotovil také záznam o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř.

14. Mimo vytýkaný dovolací důvod se nachází rovněž námitka obviněné, že její požadavek byl míněn jen v žertu, posléze ho odvolala, a fakticky tedy neměla v úmyslu pomáhat spoluobviněné V. páchat trestný čin a získat pro sebe drogu, neboť pouze zpochybňuje skutková zjištění soudu prvního stupně. Pokud by totiž pervitin skutečně nechtěla a svůj požadavek na jeho doručení krátce po telefonátu odvolala, V. by neměla žádný důvod zásilku s pervitinem odesílat a vynakládat vlastní prostředky a úsilí na obstarání pervitinu a provedení sofistikovaného způsobu ukrytí drogy a jejího doručování do věznice v situaci, kdy by byla informována o tom, že dovolatelka pervitin nechce a neměla tak jistotu, zda jí vynaložené prostředky a úsilí nepřijdou vniveč.

15. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle státního zástupce podřadit pouze námitku, že i pokud by skutkové závěry vymezené ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku byly prokázány, nebyl by naplněn znak „obstarání pro jiného“ a tedy nepřicházela v úvahu kvalifikace jejího jednání podle § 283 tr. zákoníku, neboť měla-li být droga určena jen pro její vlastní potřebu, přicházela do úvahy toliko právní kvalifikace ve smyslu ustanovení § 284 tr. zákoníku. Pokud pak nebylo prokázáno větší než malé množství psychotropní látky, trestní odpovědnost do úvahy nepřichází. Podle státního zástupce nicméně tato námitka, s níž se správně vypořádal již Krajský soud v Hradci Králové, postrádá jakékoli opodstatnění. Obviněná totiž pomíjí, že byla uznána vinnou účastenstvím na trestném činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku, přičemž jak vyplývá z § 24 odst. 2 tr. zákoníku, trestní odpovědnost a trestnost účastenství zákon obecně staví na roveň pachatelství trestného činu, k němuž se vztahuje. Naznačenou akcesoritou účastenství ve vztahu k pachatelství je tedy dána jeho vazba na trestný čin hlavního pachatele a jeho právní kvalifikaci. Ta může být porušena jen výjimečně, například v případě excesu pachatele nebo není-li zaviněním v příslušné formě kryta okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Právní kvalifikace jednání dovolatelky v postavení účastníka tak byla podle zákonné úpravy zcela závislá na právní kvalifikaci jednání hlavní pachatelky – spoluobviněné V. (v daném případě s ohledem na zjištěné okolnosti s jedinou výjimkou, a to absentující zvlášť přitěžující okolností speciální recidivy podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku).

16. Za nepřiléhavou označil státní zástupce rovněž argumentaci, již obviněná naznačuje analogii s odběratelem, který se rozhodne nakoupit drogu (např. od dealera), neboť podstatou jejího jednání bylo vyvolat v obviněné V. předtím nezamýšlené rozhodnutí opatřit drogu a tuto konspirativním způsobem dopravit do věznice, přičemž pro realizaci tohoto záměru musela jmenovaná na podkladě požadavku dovolatelky vyvinout určité úsilí. Jde tedy o zcela odlišnou situaci v porovnání s uživatelem, který se rozhodne získat drogu a tuto zakoupí např. od známého či dealera v rámci běžné bezprostřední interakce po linii nabídka – poptávka. Státní zástupce shrnul, že námitky obviněné dílem pod vytýkané ani žádné jiné dovolací důvody podřadit nelze a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III.

Přípustnost a důvodnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnou uplatněné námitky podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

19. Lze připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

20. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a eventuálně druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

21. Nejvyšší soud je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu oprávněn a zároveň povinen přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska skutkových námitek jen v případech, kdy v rozhodování nižších soudů byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a kdy nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury i Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014) se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu dále nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud také vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).

22. Je třeba ještě upozornit na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatelka uplatnila již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, což se v tomto případě také z velké části stalo.

23. Ze shora uvedeného je zřejmé, že obsahem dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s ohledem na jeho hmotněprávní povahu nemohou být námitky obviněné, jimiž napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení a uplatňuje tak námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci, nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů (konkrétně pokud tvrdí, že z provedeného dokazování vyplynulo, že radu spoluobviněné V. poskytla nikoli z přesvědčení, že tato daný trestný čin spáchá, ale jen v žertu, o čemž ji informovala, že se jednalo o radu notoricky známou apod.). Tím vším se však obviněná primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku, ovšem v tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustila. Nejvyšší soud se bez dalšího nemohl zabývat ani námitkami, v nichž obviněná zpochybňuje zákonnost a procesní použitelnost důkazů užitých v trestním řízení – záznamů telefonních hovorů, neboť jde o výhrady procesněprávní povahy směřující výlučně do procesu dokazování provedeného soudy nižších stupňů. Na skutkovém základě je založena rovněž námitka, jíž obviněná polemizuje se závěry soudu prvního stupně, pokud jde o prokázání subjektivní stránky jejího účastenství ve formě pomoci na deliktu N. V., opírající se o tvrzení, že neměla v úmyslu pomáhat spoluobviněné V. páchat trestný čin a získat pro sebe drogu, neboť její požadavek na zaslání drog byl míněn nevážně, posléze ho odvolala, a její úmysl pomoci jí v páchání trestné činnosti tak není dán. I zde totiž obviněná brojí proti nedostatkům v procesu dokazování a nikoli právnímu hodnocení, které soudy zaujaly. Nicméně i v rozsahu těchto námitek lze znovu poukázat na velmi podrobné dokazování a jeho zhodnocení zejména ze strany soudu prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku, kde se věnoval všem okolnostem, které mu umožnily učinit závěr o vině obviněné bez důvodných pochybností, a to pochopitelně též z hlediska subjektivní stránky daného přečinu. Je tak zřejmé, že tyto a další obdobné námitky obviněné obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.

24. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatelky, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

25. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).

26. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě zjištění faktického extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je založen zejména tím, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).“ Takový rozpor představuje též situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 135/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000, a další). Při respektování výše uvedených obecných předpokladů je s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování však zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z výše naznačených případů extrémního nesouladu nejedná.

27. Pokud obviněná namítá, že závěr o vině soudy založily na procesně nepoužitelném důkazu v podobě záznamu telefonického hovoru, který učinila, kdy se de facto jedná o odposlech bez splnění zákonných požadavků, čímž zpochybnila legálnost pořízení a použití tohoto důkazu, nutno konstatovat, že námitka procesní nepoužitelnosti určitého důkazu sice sama o sobě uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, je avšak třeba zkoumat, zda namítaným postupem nebylo zasaženo do práva obviněné na spravedlivý proces, což by v případě důvodnosti této námitky umožňovalo průlom do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Podle Nejvyššího soudu nicméně v postupu orgánů činných v trestním řízení pochybení v intenzitě narušující právo obviněné na spravedlivý proces shledáno nebylo.

28. Předně je třeba zdůraznit, že poměry osob ve výkonu trestu odnětí svobody jsou upraveny zákonem č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, přičemž daná problematika je pak provedena vyhláškou č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody.

29. Nejvyšší soud tak jen ve stručnosti konstatuje, že podle § 18 odst. 1 zák. č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, obviněný má právo na použití telefonu ke kontaktu s osobou blízkou v době vymezené vnitřním řádem věznice; při tom může použít pouze telefon určený pro tento účel věznicí. Toto právo odsouzeného lze omezit pouze v odůvodněných případech, zejména je-li to nutné k ochraně bezpečnosti nebo práv jiných osob.

30. Podle § 18 odst. 3 téhož zákona v zájmu nápravy odsouzeného nebo z jiného závažného důvodu lze odsouzenému povolit použití telefonu ke kontaktu s jinou osobou, než jsou osoby uvedené v odstavcích 1 a 2.

31. Podle § 18 odst. 5 téhož zákona, nejde-li o telefonáty s osobou uvedenou v § 17 odst. 3 nebo § 61 odst. 9 (pozn. nejde o případy vztahující se k posuzované věci), je Vězeňská služba oprávněna se seznamovat formou odposlechu s telefonáty uvedenými v odstavcích 1 a 3 a pořizovat jejich záznam.

32. Podle § 27 odst. 1, 2 zák. č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, po dobu výkonu trestu jsou odsouzení povinni podrobit se omezením některých práv a svobod, jejichž výkon by byl v rozporu s účelem výkonu trestu nebo která nemohou být vzhledem k výkonu trestu uplatněna. Z důvodů uvedených v odstavci 1 jsou omezena práva a svobody na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, svobodu pohybu a pobytu, zachování listovního tajemství a tajemství jiných písemností, záznamů a zpráv a právo svobodné volby povolání.

33. Podle § 25 odst. 1 vyhl. č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody ve znění pozdějších předpisů je před povolením užívat telefon zaměstnanec pověřený ředitelem věznice povinen zkontrolovat správnost údajů uvedených v žádosti odsouzeného.

34. Podle odst. 2 citované vyhlášky oprávnění Vězeňské služby seznamovat se s obsahem telefonátů je realizováno zpravidla kontrolou záznamu telefonátů na záznamovém médiu, výjimečně přímým odposlechem ředitelem věznice pověřeným zaměstnancem Vězeňské služby. Pokud obsah telefonátu zakládá podezření, že je připravován nebo páchán trestný čin, Vězeňská služba předá záznam telefonátu orgánu činnému v trestním řízení, v případě přímého odposlechu hovor přeruší a událost oznámí. Podle odst. 4 vyhlášky se veškeré telefonáty odsouzeného evidují.

35. Nejvyšší soud posuzoval okolnosti, za nichž došlo k namítanému odposlechu a zajištění uvedené zásilky ze všech hledisek ve smyslu výše uvedeného, přičemž námitkám obviněné o nezákonnosti a tudíž nepoužitelnosti takto opatřeného důkazu, nepřisvědčil.

36. Lze uvést, že k těmto námitkám se podrobně vyjádřil jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, který se shodně uplatněnými námitkami obviněné zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž konstatoval, že:„Nelze opomíjet skutečnost, že osoby ve výkonu trestu odnětí svobody nepožívají v plném rozsahu všech základních svobod, neboť tím by byl popírán účel výkonu trestu odnětí svobody. Odsouzení jsou po nástupu do výkonu trestu poučeni o všech svých právech a povinnostech a jsou srozuměni i s tím, že jsou omezeni na svém právu na soukromí, na zachování listovních tajemství a tajemství jiných písemností, záznamů a zpráv. Shora uvedená ustanovení zákona o výkonu trestu odnětí svobody představují zákonné omezení tajemství zpráv podávaných telefonem ve smyslu čl. 13 Listiny. Odsouzení jsou poučeni o tom, že telefonní hovory jsou zaznamenávány a monitorovány a je pouze na jejich svobodné vůli, jaké informace v hovoru sdělí“ (str. 8 usnesení odvolacího soudu).

37. Ze shora uvedeného je nesporné, že Vězeňská služba měla oprávnění kontrolovat telefonní hovor obviněné z věznice. Pokud tedy bylo orgány Vězeňské služby na základě povoleného monitorování telefonických hovorů zjištěno podezření z přípravy či spáchání trestného činu, v daném případě spočívajícího v nebezpečí doručení podezřelé zásilky, když z předmětného konspirativního telefonátu dovolatelky se spoluobviněnou N. V. nebylo ještě zcela zřejmé, že se jedná o přípravu k trestnému činu. To bylo zjevné až v okamžiku, kdy V. zásilku do věznice zaslala a byl zjištěn její obsah, jak vyplývá ze záznamu o vyhodnocení telefonického hovoru a z protokolu o ohledání věci (zajištěné korespondence). Pokud namítaný odposlech uskutečnily, zakázanou psychotropní látku ukrytou v poštovní zásilce zajistily a záznam telefonního hovoru předaly policejnímu orgánu, byly plně respektovány jak základní zásady trestního řízení stanovené v § 2 tr. ř., tak postuláty ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Nepochybně soudy obou stupňů opřely své skutkové závěry o procesně relevantní a použitelné důkazy. Z tohoto pohledu je třeba námitky obviněné považovat za nedůvodné. Postupem soudů nedošlo k namítanému porušení práva na zákonné trestní stíhání a práva na ochranu soukromí garantovaného čl. 8 odst. 2, čl. 10 a čl. 13 Listiny a čl. 8 Úmluvy ani tento nebyl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.

38. Oproti tomu pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněné vytýkající nesprávnost použité právní kvalifikace spočívající v tvrzení, že i pokud by její zavinění ve vztahu k přisouzenému skutku podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku bylo prokázáno, nebyl by naplněn znak „obstarání pro jiného“, když měla-li být droga určena jen pro její vlastní potřebu, přicházela by do úvahy toliko právní kvalifikace ve smyslu § 284 odst. 1 tr. zákoníku. Protože však nebylo prokázáno větší než malé množství psychotropní látky, ani tímto skutkem není její trestní odpovědnost dána. Nejvyšší soud nicméně dospěl k závěru, že se jedná o námitku neopodstatněnou.

39. Předně nutno připomenout, že dovolatelka byla uznána vinnou účastenstvím formou pomoci na trestném činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami s jedy podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 283 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, když podle skutkových zjištění vyplývajících ze skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně „obviněná A. D. vykonávající trest odnětí svobody ve Věznici XY - objekt XY, nejméně v jednom případě za pomocí povolených telefonických hovorů prostřednictvím služby BVfon instruovala obviněnou N. V., jakým způsobem, a jaké množství psychotropní látky má zaslat do Věznice XY - objekt XY, přičemž zásilka – dopisní obálka adresovaná na její jméno, bez uvedení osoby odesílatele, na které se pod poštovními známkami nacházelo přesně nezjištěné množství pervitinu (metamfetaminu), byla zajištěna při kontrole doručené pošty příslušníky Vězeňské služby ČR, Věznice XY – XY.“

40. K tomu lze ve stručnosti připomenout, že podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je ten, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu. (pomocník). Podle odstavce 2 téhož ustanovení se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného.

41. Podle § 113 tr. zákoníku se pachatelem rozumí, nevyplývá-li z jednotlivého ustanovení trestního zákona něco jiného, i spolupachatel a účastník.

42. Účastenství je vybudováno na zásadě akcesority, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. V rovině kvalitativní je účastenství závislé na spáchání trestného činu či jeho pokusu hlavním pachatelem. Organizátorství, návod a pomoc se posuzují jako účastenství podle § 24 tr. zákoníku jen tehdy, jestliže se pachatel hlavního trestného činu o něj alespoň pokusil (účastenství na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu; rovina kvantitativní). Hlavním trestným činem se míní trestný čin pachatele, ke kterému organizátorství, návod nebo pomoc směřovaly. Hlavním pachatelem trestného činu se rozumí pachatel trestného činu, k němuž směřovala některá z forem účastenství. Právní kvalifikace jednání účastníka je podle zákonné úpravy závislá na právní kvalifikaci jednání hlavního pachatele, zde ovšem s určitými výjimkami – např. zohlednění kvalifikačních okolností jen u těch osob, u nichž jsou dány, případy excesů. Podmínkou účastenství je příčinný vztah mezi činem účastníka a trestným činem jiné osoby, hlavního pachatele. Účastenství je možné jen ve vztahu k činu, který má znaky trestného činu, a to obecné, typové i protiprávnost (viz Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 331-333).

43. K subjektivní stránce účastenství je vhodné uvést, že jednání musí být úmyslné, postačí i úmysl nepřímý. Jednání účastníka musí dále zahrnovat skutečnost, že se účastní na úmyslném trestném činu hlavního pachatele (tzv. dvojí úmysl), musí zároveň chtít, aby k jeho jednání přispěl svou účastí. Účastenství tedy předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu, přičemž čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 345).

44. Objektivní stránka účastenství ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je pak naplněna, pokud pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Formy pomoci uvádí trestní zákoník pouze demonstrativně. Rozlišuje se pomoc fyzická a psychická (intelektuální). Fyzickou pomocí je např. opatření prostředků, (např. kasařského náčiní, páčidla k provedení vloupání, vražedné zbraně apod.), odstranění překážek (odemknutí uzamčeného prostoru atd.), vylákání poškozeného na místo činu, hlídání při činu, odvoz na místo činu, naproti tomu za psychickou pomoc se považuje rada (včetně tzv. „tipu“, spočívajícího ve vytipování objektu nebo osoby, na níž má být trestný čin spáchán), utvrzování v předsevzetí, slib přispět po trestném činu apod. Zákon definuje pojem pomoci jen příkladmo; charakter pomoci může mít též dohoda o vytváření podmínek k tomu, aby pachatel mohl svou trestnou činnost provádět co nejúčinněji (srov. R 45/1963) (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 349-350).

45. Jak vyplývá z § 24 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost a trestnost účastenství zákon obecně staví na roveň pachatelství trestného činu, k němuž se vztahuje. Naznačenou akcesoritou účastenství ve vztahu k pachatelství je tedy dána jeho vazba na trestný čin hlavního pachatele a jeho právní kvalifikaci. V tomto ohledu má tedy jednání dovolatelky úzkou návaznost na skutek tzv. hlavní pachatelky obviněné N. V., kterého se dopustila ve vztahu k obviněné A. D. tím, že na základě jejích instrukcí prostřednictvím České pošty s. p. České Budějovice podala a odeslala dopisní obálku adresovanou na jméno A. D. do Věznice XY – XY, bez uvedení osoby odesílatele, kdy pod poštovními známkami uvedené obálky se nacházelo přesně nezjištěné množství pervitinu, přičemž tímto jednáním a jednáním blíže popsaným v bodě I. rozsudku ve vztahu k obviněnému L. Š. se dopustila zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

46. Ohledně skutkových zjištění vztahujících se k jednání dovolatelky je možno poukázat na logické a náležité hodnocení provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně, který na základě řádně provedených důkazů vymezil přesně definovaný, ucelený, souvislý a logicky provázaný řetězec okolností, jež vedly k závěru, že obviněná A. D. zcela prokazatelně instruovala spoluobviněnou N. V., aby realizovala zásilku obsahující psychotropní látku, a to včetně konkrétního způsobu, jak tuto látku dopravit do věznice. Jedná se především o odposlech telekomunikačního provozu a záznam Vězeňské služby z Věznice XY – XY o vyhodnocení uskutečněného telefonického hovoru ze dne 4. 3. 2019 mezi dovolatelkou a spoluobviněnou N. V. (č. l. 295), z níž je patrna jejich domluva na realizaci zásilky obsahující psychotropní látku do Věznice XY – XY, v níž obviněná A. D. vykonávala trest odnětí svobody, včetně toho, kdy dovolatelka konkrétní radou spoluobviněné N. V., aby to „namočila“ do známky“, že to „sežere“, tuto instruovala, jak pervitin do věznice doručit. Na jeho základě byla zásilka, na níž byla uvedena podle jejich domluvy jako adresát A. D., zajištěna, přičemž tato obsahovala drogy ukryté způsobem, na kterém se telefonicky domluvily. V tomto směru soudy rovněž logicky zdůvodnily, proč za účelovou, vedenou snahou se vyvinit, vyhodnotily výpověď dovolatelky, že danou radu poskytla obviněné N. V. nevážně, v žertu, a její úmysl pomoci jí v páchání trestné činnosti tak není dán a nemůže být tedy trestně odpovědná za její svévolné jednání, k němuž došlo po poměrně dlouhé době od tvrzeného poskytnutí rady, navíc se nejednalo o radu ničím objevnou či novou, ale mezi danou společností notoricky známou. Rovněž lze odkázat na úřední zápis ze dne 9. 4. 2019 a protokol o ohledání věci ze dne 11. 4. 2019 s fotodokumentací, jejichž předmětem byla zadržená došlá korespondence pro dovolatelku, na níž nebyla uvedena adresa odesílatele, pouze razítko pošty, která korespondenci odeslala. Na papírové obálce se nacházely dvě nalepené známky, pod nimiž byla zjištěna neznámá látka, v níž byla odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví chemie prokázána přítomnost psychotropní látky metamfetaminu – pervitinu. Odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví daktyloskopie byly na předmětné zásilce nalezeny daktyloskopické stopy obviněné N. V., korespondující se závěry odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma, prokazující, že ve střední rovině pravděpodobnosti je pisatelkou údajů na obálce určené pro dovolatelku. Obviněná byla z trestné činnosti usvědčována rovněž doznávající výpovědí spoluobviněné N. V., která ve své výpovědi u hlavního líčení potvrdila pravdivost skutku popsaného v obžalobě, přičemž uvedla, že byla prvotně se spoluobviněnou A. D. dohodnuta na tom, aby jí drogu poslala pod známkami, a že ji k tomu vyzývala (č. l. 555 tr. spisu). O zjištěném skutkovém stavu tak nemohou být důvodné pochybnosti.

47. Soud prvního stupně tedy na základě řádně provedených a hodnocených důkazů dospěl bez důvodných pochybností k závěru, že obviněná úmyslně usnadnila jinému radou spáchání jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu spočívajícího v úmyslném neoprávněném opatření psychotropní látky jinému, přičemž k dokonání tohoto trestného činu nedošlo, neboť poskytla obviněné N. V. radu, jakým způsobem tuto zaslat do věznice. Je tedy nepochybně dán přímý úmysl dovolatelky tímto působením na spoluobviněnou V. dosáhnout zaslání pervitinu prostřednictvím poštovní zásilky do věznice, kde vykonávala svůj nepodmíněný trest odnětí svobody, byť jeho množství se přesně nepodařilo prokázat. Za nepřípadný je tak nutno považovat odkaz obviněné na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1015/2013, neboť skutková situace, o niž se toto rozhodnutí opíralo, byla jiná a nelze z ní vyvozovat stejně právní závěry jako v nynější věci.

48. K tomu lze pro úplnost dodat, že z hlediska zákonných znaků účastenství na přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 24 odst. 1 písm. c), § 283 odst. 1 tr. zákoníku je irelevantní množství zakázané látky, jakož i otázka, zda tato látka byla určena pro A. D. jakožto konzumenta nebo zda obviněná zamýšlela drogu ve věznici dále distribuovat. Jestliže konzument drogy jiného navede, aby mu zakázanou látku opatřil, tj. aby spáchal přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, není množství nedovolené látky ani cíl distribuce pro otázku viny podle zákona rozhodující, a to jak pro trestní odpovědnost hlavního pachatele, tak i pro trestní odpovědnost příjemce nedovolené látky v postavení pomocníka. V tomto případě se uplatní dikce ustanovení § 24 odst. 2 obecné části tr. zákoníku, podle kterého se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného.

49. Pokud jde o právní kvalifikaci shora popsaného jednání soudem prvního stupně, Nejvyšší soud ve shodě se závěrem uvedeným v odstavci 23 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, jakož i s argumentací státního zástupce ve vyjádření k dovolání konstatuje, že posouzení jednání obviněné jako účastenství na trestném činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (tedy nejméně závažné formy účastenství) není zcela přiléhavé. Jak totiž z popisu skutku ad II. výroku o vině vyplývá, dovolatelka spíše místo rady spoluobviněnou N. V. ke zjištěnému zaslání drogy pod poštovní známkou spíše instruuje (navádí ji), než že by se jednalo o pouhou radu. Je tedy nepochybně dán přímý úmysl dovolatelky tímto působením na spoluobviněnou V. dosáhnout zaslání pervitinu prostřednictvím poštovní zásilky do věznice, kde vykonávala svůj nepodmíněný trest odnětí svobody, byť jeho množství se přesně nepodařilo prokázat. Zjistil-li tedy soud prvního stupně, že dovolatelka „instruovala obviněnou N. V., …jakým způsobem a jaké množství psychotropních látek má do věznice zaslat….“, pak byť touto formulací se u dovolatelky jedná přinejmenším o návod podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nebyla v odvolacím řízení náprava tohoto pochybení možná, neboť použití jiné (závažnější) formy účastenství u dovolatelky, než jaká je uvedena v rozsudku soudu prvního stupně, předpokládalo podání opravného prostředku státním zástupcem v její neprospěch, což se však nestalo. Nejvyšší soud je tedy tímto právním posouzením daného jednání vázán.

50. K tomu Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že obdobnou situací [objednávkou drog do věznice, kdy jednání objednatele bylo kvalifikováno jako účastenství ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] již dříve řešil ve svém usnesení ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 11 Tdo 1537/2017, přičemž danou problematikou se zabýval v rámci své judikaturní činnosti rovněž v usneseních ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 683/2019, ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1061/2019 a dalších. Nepřípadná je pak argumentace dovolatelky poukazující na údajnou podobnost jednání spoluobviněné V. s činností dealerů drog.

51. Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci oba nižší soudy postupovaly při hodnocení zákonným způsobem opatřených důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze zcela akceptovat. Z odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývá, že se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněné, vyložily, jakými úvahami se přitom řídily a z jakých důvodů neuvěřily jejím tvrzením. Soudy jasně rozvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jak postupovaly při hodnocení vzájemně si odporujících důkazů. V tomto ohledu jsou rozhodnutí soudů obou stupňů pečlivě, srozumitelně a logicky odůvodněna, a to způsobem plně odpovídajícím požadavkům ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., popř. § 134 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že postupem obou ve věci činných soudů rovněž nebyly porušeny ani žádné zásady související se spravedlivým procesem, jak je zakotven v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ani napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení principu presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny a z něj vyplývající zásady in dubio pro reo, jak je obviněnou namítáno.

52. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na který obviněná též poukázala, přičemž z obsahu jeho námitek lze dovodit, že jej uplatnila v jeho druhé alternativě, je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (alternativa první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

53. Přezkoumával-li soud druhého stupně napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Protože výše rozvedené dovolací námitky obviněné A. D. dílem nespadaly pod daný dovolací důvod, dílem byly shledány neopodstatněnými, nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jejich existenci založen.

54. Jestliže obviněná s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadla i výrok o uloženém trestu odnětí svobody, tak v tomto ohledu neuplatnila žádné konkrétní námitky. V této souvislosti je třeba připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).

55. Pokud jde o výrok o uloženém trestu odnětí svobody, lze uvést, že v úvahu přicházející důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

56. Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), podle níž námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (nyní § 39 až 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněnou uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze nekonkrétní výtku obviněné A. D. směřující proti uloženému trestu odnětí svobody pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná. Jen pro úplnost tak lze dodat, že výše i druh uloženého trestu odpovídá kritériím uvedeným v § 37 – § 39 tr. zákoníku, zohledňujícím okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněné, stupně jejího narušení i možnosti její nápravy, přičemž současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné činnosti, jakož i míru společenské škodlivosti jejího protiprávního jednání. Pochybení pak nebylo shledáno ani ohledně zařazení obviněné pro účely výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou.

IV.

Závěrečné shrnutí

57. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů nedošlo. Dovolání obviněné A. D. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).Poučení:

V Brně dne 17. 12. 2020

JUDr. Antonín Draštík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru