Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 1142/2015Usnesení NS ze dne 19.05.2016

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1142.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

11 Tdo 1142/2015-37

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 19. května 2016 dovolání obv. D. A. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 1 To 100/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 4/2014, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného D. A. T. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 52 T 4/2014, byl obv. D. A. T. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 1.)), zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 2.)) a konečně přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (v bodě 3.)) a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) let, pro jehož výkon byl dle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, taxativně vymezených v citovaném rozsudku. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzenému uložen též trest vyhoštění z území České republiky, a to na dobu neurčitou.

Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Brně se obviněný dopustil výše uvedených trestný činů tím, že:

1.) obv. D. A. T.:

jakožto člen organizované skupiny působící na území České republiky a Rakouské republiky, složené vedle něj ještě nejméně z osob P. N. D., B. Q. T., a D. T. T. T., se pokusil prodat celkem 991,4 gramů psychotropní látky metamfetamin z České republiky do Rakouské republiky tak, že nezjištěným způsobem najal osoby P. N. D. a B. Q. T.;

D. T. T. T. a B. Q. T. se dne 9. 6. 2012 v Rakouské republice ve městě S. na letišti v prostorách restaurace M. D. v době okolo 13.20 hod. setkali se dvěma rakouskými skrytými vyšetřovateli Spolkového kriminálního úřadu – II/BK/5.3, od kterých B. Q. T. inkasoval částku 28 000 EUR, jakožto platbu za metamfetamin;

P. N. D. předmětný metamfetamin provezl z České republiky do Rakouské republiky ve střešní dutině osobního motorového vozidla tov. zn. AUDI A6 Avant, modré barvy, reg. zn. ..., a následně se dne 9. 6. 2013 setkal ve městě S. v ulici U. se dvěma rakouskými skrytými vyšetřovateli Spolkového kriminálního úřadu – II/BK/5.3, kterým v době okolo 15.00 hod. předal 991,4 gramů psychotropní látky metamfetamin, obsahující celkem 77 +2,3% metamfetaminu báze;

uvedeného jednání se obviněný D. A. T. dopustil se shora uvedenými osobami ve vzájemné součinnosti, veden společným záměrem směřujícím k prodeji metamfetaminu a následnému získání finančních prostředků a s vědomím, že se o takovou látku jedná, a i přes to, že nedisponoval příslušným oprávněním pro nakládání s omamnými a psychotropními látkami, přičemž metamfetamin podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb., patří mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Jednotné úmluvy o omamných látkách (příloha č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek),

přičemž se výše popsaného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 50 T 10/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 1 To 23/2011, uznán vinným mimo jiné pokusem přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 21 odst. 1, § 283 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců a trestu vyhoštění na osm let.

2.) obv. D. A. T., N. V. L. a T. S. D.:

obviněný D. A. T. nejméně od května 2013 opakovaně osobně i telefonicky nabízel osobě vystupující dle § 102a odst. 1 písm. a) tr. ř. pod jménem L. R. k prodeji 3–5 kg psychotropní látky metamfetamin za cenu 25 000 EUR za 1 kg a následně nejméně v době od června 2013 nabízel osobně v B. a opakovaně telefonicky osobě vystupující dle § 102a odst. 1 písm. a) tr. ř. pod jménem J. S. k prodeji 4–5 kg psychotropní látky metamfetamin rovněž za cenu 25 000 EUR za 1 kg, přičemž nejméně od 18. 7. 2013 na základě jeho iniciativy vstoupil do sjednávaného obchodu s J. S. spoluobv. N. V. L., který se dle instrukcí D. A. T., který obchod sjednal a zajistil metamfetamin od dosud neustanovené ženy jménem Y., dne 19. 7. 2013 v 15.35 hod. na parkovišti nacházejícím se před obchodním centrem T. v J. v ulici B., pokusil prodat J. S. psychotropní látku metamfetamin o celkové hmotnosti 497,3 gramů s obsahem minimálně 355,3 gramů metamfetaminu báze a 494,5 gramů s obsahem minimálně 352,9 gramů metamfetaminu báze za celkovou částku 24 000 EUR, a spoluobviněný T. S. D. spoluobviněnému N. V. L. jednak zajistil dopravu z P. na místo předání a jednak jej na základě požadavku dosud neustanovené ženy jménem Y., která předmětný metamfetamin spoluobviněnému N. V. L. předala, hlídal, aby inkasovanou částku za prodej metamfetaminu nezpronevěřil;

uvedeného jednání se obvinění dopustili ve vzájemné součinnosti, vedeni společným záměrem směřujícím k prodeji metamfetaminu a následnému získání finančních prostředků a s vědomím, že se o takovou látku jedná, a i přes to, že nedisponovali příslušným oprávněním pro nakládání s omamnými a psychotropními látkami, přičemž metamfetamin podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb., patří mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Jednotné úmluvy o omamných látkách (příloha č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek),

přičemž obviněný D. A. T. se výše popsaného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 50 T 10/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 1 To 23/2011, uznán vinným mimo jiné pokusem přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 21 odst. 1, § 283 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců a trestu vyhoštění na osm let.

3.) obv. D. A. T.:

v době od 31. 5. 2013 do 22.35 hod. dne 19. 7. 2013 se neoprávněně zdržoval na území České republiky, a to konkrétně ve dnech 11. 6. 2013 v 14.45 hod. v Č. B., dne 20. 6. 2013 v době okolo 16.00 hod. v B. a dne 19. 7. 2013 v 22:35 hod. v P. v ulici Č., a takto konal, přestože mu byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 50 T 10/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 1 To 23/2011, uložen mimo jiné trest vyhoštění z území České republiky na dobu osmi let a rozhodnutím správního orgánu Krajského ředitelství policie Hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie, ze dne 14. 4. 2013, které nabylo právní moci dne 30. 4. 2013, mu byla stanovena doba k vycestování z území členských států Evropské unie do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, tedy do 30. 5. 2013.

Výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně napadli obv. D. A. T., N. V. L., T. S. D. a státní zástupce odvoláním. Vrchní soud v Olomouci svým rozsudkem ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 1 To 100/2014, částečně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu I. stupně ve vztahu k obv. D. A. T.ve výroku o vině pod bodem 1.) a ve výroku o trestu (a dále též ohledně dalších spoluobviněných). Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak vrchní soud sám ve věci rozhodl tak, že obv. D. A. T., při nezměněném výroku o vině v bodech 2.) a 3.) rozsudku soudu I. stupně, uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej dle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obviněnému uložen podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku též trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Zároveň podle § 226 písm. c) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně pro skutek, v němž byl spatřován pokus zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Dále bylo rozsudkem odvolacího soudu podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodnuto o zabrání věci. Rovněž bylo nově rozhodnuto o vině a o trestu ohledně dalších spoluobviněných.

Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 1 To 100/2014, podal obv. D. A. T. prostřednictvím svého advokáta Mgr. Ing. Jiřího Hory dovolání, a to proti výroku č. II, konkrétně do závěru o vině i o trestu. Odkázal při tom na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho náhledu tato část rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Dovolatel ve svém podání namítl, že zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu, se nedopustil a zdůraznil, že v trestním řízení nebyl prokázán opak. Soudy obou stupňů se totiž nezabývaly námitkou obviněného, že veškerá jeho činnost spočívala pouze ve spolupráci s policií, čímž v jeho případě došlo k vyloučení protiprávnosti jednání, případně k výraznému snížení jeho společenské škodlivosti. Obviněný dále rozvedl, že impuls k obchodu nevzešel z jeho strany, ale ze strany policie, konkrétně od osoby, kterou svědek L. R. označil jako utajenou, a právě ta jej kontaktovala jako první a jednání obviněného též vyprovokovala. S těmito argumenty se však odvolací soud nijak nevypořádal a jeho rozhodnutí dovolatel považuje za nepřezkoumatelné a zmatečné.

Za závažné pochybení obviněný považuje také to, že se odvolací soud nevypořádal s jeho návrhem na provedení důkazu výslechem blíže neidentifikovaného informátora. Výslech tohoto stěžejního svědka by totiž mohl potvrdit jeho obhajobu, že trestnou činnost nespáchal, ale naopak, že se pokoušel spolupracovat s policií na jejím odhalování. Odvolací soud však ve svém rozhodnutí neuvedl, proč navržený důkaz neakceptoval, a proto obviněný považuje tento důkaz za opomenutý. Dovolatel navíc objasnil i motivaci údajné spolupráce s policisty. Ti mu totiž měli zajistit platné vízum nebo povolení k pobytu, aby v České republice mohl zůstat se svými dětmi. Soud II. stupně se však s těmito okolnostmi významnými pro rozhodnutí nevypořádal a jeho rozhodnutí tudíž spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Ohledně přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku pak uvedl, že z České republiky nemohl vycestovat, neboť mu Zastupitelský úřad Vietnamské socialistické republiky nevystavil cestovní doklad, a to ani po dvou letech od jeho žádosti. V závěru svého dovolání pak obviněný shledal uložený trest odnětí svobody nepřiměřeně přísným a trest vyhoštění a propadnutí věci považuje za tresty zcela nedůvodné. S ohledem na výše uvedené Nejvyššímu soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí „co do výroku o vině i trestu“ zrušil.

K dovolání obv. D. A. T. se vyjádřil státní zástupce, činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 563/2015-8 ze dne 15. 9. 2015). Ve svém vyjádření nejprve uvedl, že námitka tzv. policejní provokace je námitkou procesního charakteru, neboť jejím prostřednictvím obviněný na podkladě svých tvrzení zpochybňuje samotnou zákonnost základních skutkových zjištění. Teprve v případě, že by byla existence takové policejní provokace zjištěna, lze dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu v konkrétním případě hovořit o vadě svou intenzitou zasahující právo obviněného na spravedlivý proces, kterýžto závěr umožňuje Nejvyššímu soudu vstoupit i na pole vlastních skutkových zjištění. Podle názoru státního zástupce však nelze zhodnotit tuto dovolatelovu námitku jako oprávněnou, neboť soud I. stupně se prokazatelně zabýval povahou zjištěných okolností, které k povolení předstíraného převodu vedly, a z nichž vyplynulo, že policie do konkrétního skutkového děje vstoupila až za situace, kdy měla k dispozici relevantní poznatky o tom, že obviněný se sám zamýšlí dopouštět prověřované trestné činnosti. Z provedených výslechů cizích policejních příslušníků v konfrontaci s ostatními důkazy pak zároveň vyplynulo, že to byl právě obviněný, kdo nabízel konkrétní objem psychotropní látky a z jehož strany vzešla iniciativa. Soud I. stupně tedy dostál svým zákonným povinnostem a předmětné námitce obviněného věnoval náležitou pozornost a existenci tzv. policejní provokace proto správně vyloučil.

Státní zástupce vyhodnotil jako neoprávněnou i námitku o tzv. opomenutém důkazu. Za opomenutý důkaz totiž nelze považovat jakýkoli neprovedený důkaz, ale pouze důkaz, jehož neprovedení nebylo relevantním způsobem odůvodněno. Soud I. stupně však neprovedení výslechu policejního informátora v roli svědka zamítl pro faktickou neproveditelnost. Odvolací soud se sice ve svém odůvodnění této námitce blíže nevěnuje, i přesto se s ní však fakticky vypořádal, když ve vztahu výroku o vině pod bodem 2.) rozsudku soudu I. stupně považoval skutková zjištění za správná a výslovně odkázal na dostatečné odůvodnění rozsudku soudu I. stupně. Takovému postupu pak nelze dle názoru státního zástupce cokoli vytknout. Mimo meze dovolacího důvodu pak také stojí námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout odlišného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů. S poukazem na uvedený dovolací důvod totiž není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.

Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného, s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahově rozporovalo pouze procesní postup a skutková zjištění soudů obou stupňů. Proto dovolání obviněného nenaplnilo žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., a z tohoto důvodu státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, dovolání obv. D. A. T. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s § 265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti, upravené v § 265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání jeho projednání.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

V podaném dovolání obv. D. A. T. své argumenty subsumoval pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud má povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku.

Dovolatel ve svém podání zdůraznil, že se přisouzeného zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ve stádiu pokusu, nedopustil, neboť celá jeho činnost spočívala pouze ve spolupráci s policií, čímž muselo nutně dojít k vyloučení protiprávnosti jeho jednání. V této souvislosti navíc uvedl, že to byli právě policisté, od kterých pocházel prvotní impulz k uskutečnění obchodů.

V návaznosti na problematiku tzv. policejní provokace má Nejvyšší soud za potřebné připomnět, že za policejní provokaci se považuje aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby (fyzické či právnické) ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014).

Hledisko pro odlišení policejních provokačních metod od metod zákonných je nezbytné spatřovat v tom, zda postupy policie při dokumentování a objasňování trestné činnosti vycházejí z respektování základních ustanovení definujících trestný čin a rovněž zákonem upravených procesních postupů orgánů činných v trestním řízení při plnění jejich úkolů. V daném směru je zejména zdůrazňováno, že jednání fyzické osoby lze považovat za trestný čin, jen když je za takový označen zákonem - čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodal, že námitka policejní provokace je primárně námitkou procesního charakteru, která směřuje proti postupu orgánů činných v trestním řízení, nikoli proti hmotněprávnímu posouzení. Nejvyšší soud by byl oprávněn vstoupit do roviny skutkových zjištění pouze za situace, kdyby existence policejní provokace svou intenzitou skutečně porušila právo obviněného na spravedlivý proces. V opačném případě však stojí tato námitka zcela mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto na základě uvedených hledisek přezkoumal námitky obviněného a dospěl k závěru, že namítanou vadu nelze soudům vytknout. Oba soudy se totiž ve svých rozhodnutích odpovídajícím způsobem zabývaly povahou okolností, jež vedly k povolení předstíraného podvodu a na základě provedených důkazů bezpečně dospěly k závěru, že policisté vstoupili do skutkového děje za situace, kdy měli k dispozici pádný důvod k domněnce, že je připravován nebo páchán trestný čin. Navíc bylo bezpečně prokázáno, že to nebyli policisté, ale právě obviněný, kdo inicioval prodej metamfetaminu. Tvrzení dovolatele, že se snažil spolupracovat s policií, pak v konfrontaci s obsahem uskutečněného telekomunikačního provozu a výpověďmi policistů nemohlo rovněž obstát. V podrobnostech lze pak odkázat na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně (viz č. l. 1243-1244) i soudu II. stupně (viz č. l. 1406), jež se s předmětnou námitkou dostatečně vypořádaly. Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v jednání orgánů činných v trestním řízení nelze spatřovat provokaci, neboť jejich postup proběhl v souladu s podmínkami procesního institutu předstíraného podvodu podle § 158c tr. ř., a námitka dovolatele tudíž zcela vybočila z rámce uplatněného dovolacího důvodu.

Obv. D. A. T. dále ve svém dovolání vytkl, že soudy obou instancí pochybily, když neprovedly jím navrhovaný důkaz výslechem utajeného informátora. Odvolací soud navíc v odůvodnění svého rozhodnutí ani neuvedl, z jakého důvodu považoval navržený důkaz za nadbytečný a rovněž se nevypořádal ani se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí.

Nejvyšší soud má v souvislosti s problematikou tzv. opomenutých důkazů za nutné odkázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody:

- prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení,

- dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí,

- konečně třetím je pak nadbytečnost důkazů, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další).

Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud připomněl, že povahu právně relevantních námitek nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Proces dokazování primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soud musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních dovolacích námitek.

Z výše uplatněných námitek ovšem vyplývá, že dovolací argumentace obviněného směřuje výlučně vůči skutkovým závěrům soudů, a z tohoto pohledu dovolatel soudům vytýká, že byl nesprávně shledán vinným posuzovaným trestným činem, ačkoliv se jej vůbec nedopustil. Pochybení soudů tak nespatřuje ve vadném právním posouzení předmětného skutku (popřípadě v jiné nesprávné aplikaci hmotného práva), nýbrž v porušení procesních předpisů vztahujících se zejména k požadavkům na hodnocení provedeného dokazování ze strany soudů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.

Pokud obviněný vytýká nedostatky v rámci postupů soudů při hodnocení důkazů, tak těmto výtkám rozhodně přisvědčit nelze. Naopak ohledně skutkového stavu popsaného pod bodem 2.) výroku je možno poukázat na velice podrobné, logické a bezrozporné hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně (viz č. l. 1242-1244), s nímž se plně ztotožnil i soud druhého stupně (viz č. l. 1406 a 1407). Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě uvedl, z jakých důvodů považoval návrh na výslech utajené osoby informátora za nadbytečný a rovněž správně zdůraznil, že tento důkaz by nebylo fakticky možné provést vzhledem k tomu, že utajená osoba nepodléhá jurisdikci tuzemských soudů. Je sice pravdou, že odvolací soud se poté k této otázce podrobněji nevyjádřil, avšak ve svém rozhodnutí se plně ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu I. stupně, na nějž ve svém rozsudku odkázal. Soudům rovněž nelze vytknout nějakou jednostrannost v hodnocení vykonaných důkazů, naopak velice pečlivě zvažovaly všechny okolnosti významné pro jejich hodnotící úsudky. O tom svědčí i skutečnost, že odvolací soud zprostil obviněného obžaloby pod bodem 1.) výroku rozsudku nalézacího soudu, neboť dospěl k závěru, že důkazy v této části netvořily ucelený řetězec, na základě kterého by bylo možné bez důvodných pochybností dovodit vinu obv. D. A. T. Odvolací soud si tak vytvořil dostatečný prostor ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností a jeho postup odpovídá požadavkům ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. V návaznosti na to dospěl Nejvyšší soud k závěru, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich plynoucími není žádný nesoulad a uplatněnou námitku dovolatele tedy nemohl shledat důvodnou.

Nejvyšší soud se konečně neztotožnil ani s námitkou, že se obv. D. A. T. nedopustil přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť zde nebylo dáno zavinění ve formě úmyslu, a to z důvodu, že mu zastupitelský úřad Vietnamské socialistické republiky opakovaně nevystavil cestovní doklady, čímž mu bylo znemožněno vycestovat. Ze spisového materiálu je ovšem zcela zřejmé, že obviněnému byl rozsudkem Krajského soudem v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 50 T 10/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 1 To 23/2011, uložen trest vyhoštění z území České republiky, a poté mu byla rozhodnutím správního orgánu Krajského ředitelství policie Hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie, ze dne 14. 4. 2013, stanovena i dostatečná doba k vycestování z území členských států Evropské unie, a to do 30. 5. 2013. Obviněný však na tuto výzvu nereagoval, a to navzdory tomu, že si musel být vědom skutečnosti, že se na území České republiky zdržuje neoprávněně, a tudíž musel být srozuměn s tím, že takto porušuje řádný výkon soudních rozhodnutí. Závěr o naplnění subjektivní stránky spáchaného trestného činu tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkových větách ve výroku o vině v rozsudku soudu I. stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností. Popsané jednání obviněného podle Nejvyššího soudu odůvodňuje závěr, že jednal přinejmenším v nepřímém (eventuálním) úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Dále nutno zdůraznit, že soudy obou instancí se s argumentací dovolatele řádně vypořádaly ve svých rozhodnutích, a tudíž jejich postupu nelze nic vytknout. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud zkonstatoval, že obv. D. A. T. svým jednáním naplnil všechny obligatorní znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a uplatněnou námitku tudíž shledal neopodstatněnou.

Protože v napadených rozhodnutích nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona a obviněný svými námitkami tento důvod dovolání zjevně nenaplnil, Nejvyšší soud dovolání obv. D. A. T. odmítl, a to s odkazem na ust. § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. května 2016

JUDr. Stanislav Rizman

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru