Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 1119/2005Usnesení NS ze dne 16.12.2005

EcliECLI:CZ:NS:2005:11.TDO.1119.2005.1

přidejte vlastní popisek

11 Tdo 1119/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2005 dovolání podané obviněným L. D. a dovolání podané obviněným F. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. 5 To 520/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 6 T 143/98, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se obě dovolání odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 6 T 143/98, byl L. D. a F. T. uznáni vinnými pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 222 odst. 1 tr. zák. v souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., za který byli odsouzeni k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byli zařazeni podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Současně byli podle § 228 odst. 1 tr. ř. odsouzeni k zaplacení náhrady škody ve výši 2 625 Kč poškozenému P. S., bytem B., P. – S. s tím, že byl poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 1 se obvinění shora uvedené trestné činnosti dopustili tím, že dne 19. 5. 1998 přibližně kolem 22:00 hod. na ulici N. P. v Praze fyzicky napadli poškozeného řidiče taxi P. S. Nejprve ho obviněný L. D. udeřil pěstí do hlavy, v důsledku čehož upadl poškozený na zem, a následně ho oba obžalovaní kopali do hlavy a do zbytku těla a způsobili mu tím nalomení dolního konce kosti vřetení při pravém zápěstí, pohmoždění hlavy a pravého ušního boltce, oděrky obličeje při dolní čelisti vpravo a oděrky pravého lokte, čímž poškozenému způsobili poruchu na zdraví a pracovní neschopnost do 12. 7. 1998. Z posudku a z výslechu znalce MUDr. F. V., CSc. soud dále zjistil, že opakované kopání nohou v pevné obuvi do hlavy z nápřahu může způsobit zlomeniny lebky, pohmoždění mozku a krvácení do mozkových obalů, tedy zranění, která lze posuzovat jako závažnou, dlouhodobou poruchu zdraví a poškození důležitých orgánů.

Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. 5 To 520/2001, podle § 256 tr. ř. zamítl. Opis tohoto usnesení byl doručen obviněnému L. D. dne 1. 8. 2005, obviněnému F. T. dne 7. 4. 2005, dále pak jejich obhájcům a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 dne 5. 4. 2005.

Proti shora citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný L. D. dne 19. 1. 2005 a 23. 5. 2005 prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. Č. dovolání, kterým napadl všechny jeho výrokové části. Jako dovolací důvod uvedl, že právní závěry soudů obou stupňů nemají podklad v objektivně zjištěných skutečnostech a jsou v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“, přičemž odkázal na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V textu dovolání dovolatel L. D. uvedl, že tupé násilí, které bylo použito proti poškozenému, nemohlo tomuto způsobit poranění závažnější, než jaké způsobilo,

a nemohlo tedy ani ohrožovat život poškozeného či mu způsobit jinou vážnou poruchu zdraví ve smyslu těžké újmy na zdraví. Dovolatel tedy podle svého názoru mohl naplnit svým jednáním pouze skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. v souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 202 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a nikoliv skutkovou podstatu pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 222 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jak shodně uvádí soudy obou stupňů. Výše uvedené opírá dovolatel o závěry znaleckého posudku přibraného soudního znalce MUDr. F. V., CSc., který v doplnění svého posudku ze dne 27. 10. 1998 zpochybnil způsob vedení útoku a to tak, že nelze prokázat, že by poškozený musel být kromě silných úderů pěstí ještě kopán. Dovolatel dále poukázal na skutečnost, že soudy obou stupňů uvěřily výpovědi svědků Č. a Č. a výpovědi ostatních svědků nepovažovaly za věrohodné. Dále dovolatel poukazuje na revizní znalecký posudek, objednaný jeho obhájcem, vypracovaný Prim. MUDr. M. B., PhD., ze kterého dle mínění dovolatele vyplývá, že objektivní příznaky lehkého pohmoždění hlavy poškozeného v krajině za levým uchem chybí. Z revizního posudku dle mínění dovolatele dále vyplývá, že poranění hlavy poškozeného bylo objektivně způsobeno násilím, které účinkovalo dvakrát a nikoliv pětkrát, a to malou silou na malé ploše. Dovolatel dále zpochybňuje souvislost mezi útokem na poškozeného a zlomeninu dolního konce jeho pravé vřetení kosti s tím, že při prvotním vyšetření zranění provedeném dne 19. 5. 1998 MUDr. M. z N. n. F. nebyla ze snímku RTG zjištěna zlomenina dolního konce pravé vřetení kosti poškozeného, ale pouze pohmoždění. Zlomenina byla dle dovolatele objektivně prokázána až snímkem RTG ze dne 29. 5. 1998 a mohla tedy dle názoru dovolatele vzniknout i po 19. 5. 1998.

Závěrem dovolatel navrhl, aby Nevyšší soud České republiky jako soud dovolací napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Proti shora citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. 5 To 520/2001 podal dne 20. 11. 2003 a 18. 6. 2004 dovolání rovněž obviněný F. T., a to prostřednictvím své obhájkyně JUDr. J. V.. Jako dovolací důvod uvedl, že odvolací soud pochybil, když nesprávně právně posoudil skutek, přičemž dovolatel odkázal na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V textu dovolání dovolatel F. T. uvedl, že ze znaleckého posudku MUDr. F. V., CSc. vyplývá, že poškozený nebyl omezen na svém životě podstatnou měrou, nebyl odkázán při léčení na pomoc druhých osob, nebyly předpokládány trvalé následky a z toho důvodu se jedná o středně těžký úraz, který nemá vážný charakter. Dovolatel rovněž poukazuje na to, že i přes způsob vedení útoku (kopání nohou v pevné obuvi) soudní znalec nehovoří o těžké újmě na zdraví, ale pouze o dlouhodobé poruše zdraví a poškození na zdraví. Dovolatel dále poukazuje na to, že zranění utrpěná poškozeným byla ohodnocena bolestným na 52,50 bodu, což podle názoru dovolatele svědčí kvalifikaci skutku podle § 221 odst. 1 tr. zák. V souladu s výše uvedenou argumentací je dovolatel toho názoru, že skutek měl být kvalifikován jako ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a nikoliv jako pokus úmyslné těžké újmy na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák.

Závěrem dovolatel navrhl, aby Nevyšší soud jako soud dovolací napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. a vrátil věc Městskému soudu v Praze k novému rozhodnutí.

K podaným dovoláním se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, a to prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že z obecných hledisek lze obě dovolání označit za přípustná. V daném případě je však nutné souhlasit se závěry soudů obou stupňů o tom, že pachatelé věděli, že svým jednáním mohou způsobit těžší následek a byli s tím srozuměni. Na toto srozumění lze, dle názoru nejvyšší státní zástupkyně, usuzovat z intenzity útoku, způsobu provedení útoku a z pohnutky. K způsobu provedení útoku dále uvádí, že opakované kopání v nápřahu do hlavy, nohou v pevné obuvi, je způsobilé pro vznik závažnějšího poranění než jaké utrpěl poškozený. Popsaným útokem mohou vzniknout, jak dále uvádí, zlomeniny lebky, pohmoždění mozku a krvácení do mozkových obalů. Z uvedeného nejvyšší státní zástupkyně dovozuje, že bylo jednání obou obviněných správně kvalifikováno jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a dle § 8 odst. 1 tr. zák. a že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněných.

Závěrem nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky výše uvedená dovolání z důvodů shora uvedených odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v této trestní věci dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami. Shledal přitom, že obě dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Oba obvinění ve svých dovoláních formálně označují jako důvod dovolání skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba uvést následující:

Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto ustanovení ani v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu z části i v případě L. D.

V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.) a obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.).

Jak vyplývá z námitek obviněného L. D., převážná část jeho dovolání spočívá v konstatování, že

–z provedeného dokazování nelze prokázat, že by poškozený musel být kromě silných úderů pěstí ještě nutně kopán,

–soudy obou stupňů uvěřily pouze výpovědi svědků Č. a Č. a nikoliv výpovědi ostatních svědků,

–objektivní příznaky lehkého pohmoždění hlavy poškozeného v krajině za levým uchem chybí,

–poranění hlavy poškozeného bylo objektivně způsobeno násilím, které účinkovalo dvakrát a nikoliv pětkrát, a to malou silou na malé ploše,

–při prvotním vyšetření zranění poškozeného provedeným dne 19. 5. 1998 MUDr. M. z N. n. F. nebyla ze snímku RTG zjištěna zlomenina dolního konce pravé vřetení kosti poškozeného, ale pouze pohmoždění a zlomenina byla objektivně prokázána až snímkem RTG ze dne 29. 5. 1998 a mohla tedy dle názoru dovolatele vzniknout i po 19. 5. 1998.

Z uvedené argumentace dovozuje, že nedošlo k naplnění znaku pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 222 odst. 1 tr. zák., neboť násilí, které bylo použito proti poškozenému, nemohlo tomuto způsobit poranění závažnější, než jaké způsobilo, a nemohlo tedy ani ohrožovat život poškozeného či mu způsobit jinou vážnou poruchu zdraví ve smyslu těžké újmy na zdraví.

Obviněný tedy fakticky v dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyjadřuje svoje neztotožnění se závěry soudů obou stupňů ohledně okolností významných pro posouzení znaků skutkové podstaty trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry soudů jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje-li přitom dovolatel nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení prvotně od jím deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod. V žádném z ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. se totiž nepřipouští jako důvod dovolání, aby rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.

Nejvyšší soud tedy k této části dovolání L. D. musí konstatovat, že v jeho textu konkrétními uplatněnými argumenty uplatněný dovolací důvod naplněn nebyl, a proto je ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání v této části podáno z jiného důvodu než povoluje zákon. Shora konstatovaná vada dovolání je jedním z důvodů, pro které je Nejvyšší soud povinen dovolání odmítnout [§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.]. K tomuto postupu dovolací soud přistoupí, pokud se uvedený důvod odmítnutí vztahuje k celému rozsahu dovolání. Jelikož tomu tak v tomto případě není, je na místě konstatovat, že se Nejvyšší soud částí dovolání vztahující se k vadně uplatněnému důvodu již dále nezabýval.

K řádnému uplatnění shora citovaného zákonného dovolacího důvodu došlo ve zbývající části dovolání L. D. a v dovolání F. T. Oba obvinění podobně formulovali námitku, podle níž, se mohli dopustit svým jednáním pouze trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. (v souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 202 tr. zák.) a nikoliv pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 222 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud tedy dále posuzoval otázku opodstatněnosti těchto námitek obou dovolání. Na základě porovnání argumentace obsažené v dovoláních se základními informacemi podávajícími se z trestního spisu vedeného ve věci přitom dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí dovolateli vytýkanou vadou netrpí. Obě dovolání proto posoudil jako zjevně neopodstatněná.

K odůvodnění uvedeného závěru je třeba uvést následující:

Pokud jde o vztah trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.

a pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 222 odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud poukazuje na dlouholetou soudní praxi, kterou lze charakterizovat právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr., podle něhož při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví jiného, není možné vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla tímto útokem způsobena, ale je třeba přihlížet i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo. Nejvyšší soud dále dodává, že to v podstatě znamená, že rozhodující je z okolností činu zjistit, jaký následek pachatel zamýšlel svým útokem způsobit, resp. se vznikem jakého následku byl srozuměn. Byl-li způsoben úmyslným jednáním útočníka následek v podobě ublížení na zdraví, které ještě není těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák., pak pro rozlišení, zda přichází v úvahu právní kvalifikace takového skutku jako dokonaného trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 tr. zák. nebo jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 a § 222 tr. zák., je určující, jestli úmysl pachatele směřoval jen následku, který ve skutečnosti vznikl, nebo jestli směřoval ke způsobení následku závažnějšímu v podobě těžké újmy na zdraví.

Jestliže tedy v předchozím řízení vzaly soudy obou stupňů za prokázané, že pachatelé opakovaně kopali poškozeného nohou v pevné obuvi z nápřahu do těla a do hlavy, a že toto jednání bylo způsobilé vyvolat vznik vážných poranění dosahujících charakteru těžké újmy na zdraví, přičemž dále dovodily, že takovou újmu měli pachatelé v úmyslu poškozenému způsobit, soudy nepochybily při zvolené kvalifikaci pokusu trestného činu s těžším následkem i když došlo jen k újmě na zdraví méně závažné. Je třeba dodat, že uvedené skutkové závěry soud prvního stupně stručně popsal v tzv. skutkové větě výroku rozsudku a dále je blíže rozvedl v jeho odůvodnění. S těmito závěry skutkovými i právními se odvolací soud ztotožnil ve svém rozhodnutí.

Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obou obviněných proto pro jejich zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. prosince 2005

Předseda senátu

JUDr. Karel Hasch

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru