Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tdo 1109/2020Usnesení NS ze dne 25.11.2020

HeslaNedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.1109.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 283 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

11 Tdo 1109/2020-114

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovolání obviněného V. Z., narozeného XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 7. 2020, č. j. 55 To 228/2020-86, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 147/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného V. Z. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. 5. 2020, č. j. 2 T 147/2019-73, byl obviněný V. Z. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:

na různých místech v Liberci od přesně nezjištěné doby, pravděpodobně od měsíce srpna 2017 do dne 17. 8. 2018, prodal P. P., narozenému dne XY, nejméně ve třech případech sušené konopí zvané marihuana, vždy cca 1 g za 200 Kč, když konopí je jako omamná látka uvedeno v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve smyslu § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a k dispozici s touto látkou neměl zákonné povolení.

2. Za tento trestný čin soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.

3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 9. 7. 2020, č. j. 55 To 228/2020-86, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vladimíra Kašpara dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. V dalším textu svého podání dovolatel namítá, že v řízení předcházejícím napadenému usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, bylo zásadním způsobem porušeno jeho právo na spravedlivý proces a zásada presumpce neviny zaručené v článku 36 odst. 1 a článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a připomíná rozhodovací praxi Ústavního soudu, z níž je zřejmé, že za takové situace je věcný přezkum dovoláním napadeného rozhodnutí přípustný.

6. Hmotněprávní pochybení soudů obou stupňů obviněný spatřuje konkrétně v tom, že tyto nerespektovaly zákon, tj. právní normu. Poukazuje na to, že již v odvolání vytýkal soudu prvního stupně, že nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a zdůrazňoval, že jediným usvědčujícím důkazem v daném případě byla výpověď svědka P. P., jenž sám byl pravomocně odsouzen za drogovou trestnou činnost, že žádný jiný důkaz nebyl proveden, protože neexistuje, a on naopak od počátku svou vinu popíral a tvrdil, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil. Uzavírá, že svým odvoláním tak brojil proti závěru soudu prvního stupně, že provedené důkazy zhodnotil jednotlivě a v jejich vzájemném souhrnu, a tyto prokazují, že se stíhaného skutku dopustil, a současně vylučují, že by k němu mohlo dojít jinak, nebo že by jej spáchal někdo jiný.

7. Následně dovolatel vytýká oběma soudům, že při rozhodování o jeho vině vyšly z jediného usvědčujícího důkazu, a to zmíněné výpovědi svědka P. P. s tím, že ji (přestože si jmenovaný svědek v hlavním líčení vůbec na nic nepamatoval a potvrdil pouze to, co mu soud předestřel z jeho výpovědi v přípravném řízení) hodnotily jako naprosto věrohodnou, zatímco jeho výpověď považovaly (s ohledem na to, že při hlavním líčení byla přítomna jeho matka, a tudíž vypovídal tak, aby se v jejích očích jevil lepší) za nevěrohodnou. Má za to, že tato svědecká výpověď sama o sobě nemůže vést k jeho odsouzení. Poukazuje přitom na to, že soudy ji nehodnotily objektivně, případné pochybnosti byly vykládány v jeho neprospěch, a naopak jeho výpověď svědčící v jeho prospěch fakticky ignorovaly. Zdůrazňuje, že obecně sice platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, avšak volné uvážení nemůže být zcela absolutní, neboť musí respektovat rámec tvořený ochranou skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení. Připomíná dále, že Ústavní soud již v minulosti zdůraznil, že obecné soudy nemohou rezignovat na posouzení věrohodnosti výpovědi svědka, byť jej obžaloba z nějakého důvodu privileguje, a to zejména tehdy, když taková výpověď má stěžejní význam pro prokázání viny (k této problematice odkazuje na několik rozhodnutí Ústavního soudu); v takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu, tento musí být mimořádně pečlivě hodnocen a orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby byl, pokud možno, doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Domnívá se, že v dané věci žádný z rozhodujících soudů kromě obecných tvrzení konkrétně nevysvětlil, resp. neodůvodnil, proč považoval právě výpověď svědka P. P. za věrohodnou (hodnocení této výpovědi soudem prvního stupně označuje za nepřiléhavé, a konkrétní a přesné hodnocení odvolacím soudem podle něj naprosto absentuje).

8. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhuje, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 5. 2020, č. j. 2 T 147/2019-73, ve výroku o trestu a přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Dále navrhuje, aby dovolací soud přerušil výkon rozhodnutí odvolacího soudu až do rozhodnutí o dovolání.

9. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po připomenutí dosavadního průběhu řízení a obsahu dovolání obviněného předně zdůrazňuje, že dovolatel na podporu tvrzeného dovolacího důvodu uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání, jíž se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, přičemž na jeho závěry, jež jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, lze bez výhrad odkázat. V této souvislosti poukazuje na zcela neměnnou výpověď svědka P. P. s tím, že pokud si tento svědek v hlavním líčení nebyl schopen nějaké skutečnosti vybavit, správně soudy obou stupňů poukázaly na to, že se nejedná o tak zásadní rozpory, jež by jeho výpověď jako celek o tom, že od obviněného sušené konopí kupoval, činily nevěrohodnou. Kromě toho uvádí, že obviněný se v dovolací argumentaci zabývá prakticky výlučně pouze otázkami skutkovými, resp. soudům vytýká jako nesprávný způsob, jakým hodnotily provedené důkazy. Konstatuje, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a tento soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního, a stejné stanovisko vyjádřil i soud odvolací. Shrnuje, že obviněný ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch; domáhá se tedy odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tudíž pouze vykládá provedené důkazy jinak než soudy a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných dovolacích důvodů.

10. S ohledem na shora uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhuje dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. řádu. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

11. Vyjádření státní zástupkyně následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dnešního dne neobdržel.

III.

Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.

13. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

14. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá toliko o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve skutečnosti ale v tomto lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to ve vazbě na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Je tomu tak proto, že zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí obviněný vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se v dovolacím řízení lze zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

15. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

16. Tímto dovolacím důvodem je pak obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

17. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

18. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.

19. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV.

Důvodnost dovolání

20. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť v něm vznesené námitky, jež uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byly výhradně procesního charakteru, když směřovaly výlučně proti vedení dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a skutkovým zjištěním, jež soudy na podkladě provedeného dokazování učinily. Nesouhlasil přitom jednak s tím, že soudy ke svým skutkovým (a v důsledku toho i k právním) závěrům dospěly na podkladě jediného usvědčujícího důkazu, a to výpovědi svědka P. P., když žádný jiný důkaz v dané věci neexistuje, a dále s tím, jakým způsobem předmětnou výpověď hodnotily; v tomto směru vytkl, že oba soudy tuto výpověď svědčící v jeho neprospěch nehodnotily objektivně, neboť ji považovaly (aniž by ovšem řádně odůvodnily z jakého důvodu) za naprosto věrohodnou přesto, že jmenovaný svědek byl již pravomocně odsouzen za drogovou trestnou činnost a navíc si v hlavním líčení vůbec na nic nepamatoval a potvrdil pouze to, co mu soud předestřel z jeho výpovědi učiněné v přípravném řízení, zatímco jeho výpověď svědčící v jeho prospěch fakticky ignorovaly.

21. Takto koncipovanou dovolací argumentací, jíž napadal postup soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, jak je upraven v ustanoveních § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, se obviněný primárně snažil zpochybnit správnost učiněných skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

22. Pokud pak dovolatel na podkladě jím vytknutých pochybení, jichž se dopustily soudy obou stupňů při hodnocení provedených důkazů, a namítaných vad ve skutkových zjištěních, ohledně jejichž správnosti tak vznikly důvodné pochybnosti, vyjádřil přesvědčení, že neměl být uznán vinným a odsouzen, a pokud se tak stalo, soudy porušily zásadu presumpce neviny a jeho právo na spravedlivý proces, pak Nejvyšší soud shledal, že takové jeho námitky nejsou důvodné.

23. Předně je třeba zopakovat již výše uvedené, a to že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání; to v dané věci obviněný ani neučinil. Nadto platí, že Nejvyšší soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek pouze v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, či ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, anebo ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).

24. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné poukázat na to, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také podrobně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, zejména proč považoval výpověď svědka P. P. ohledně opakovaného prodeje marihuany obviněným tomuto svědkovi za věrohodnou, zabýval se řádně i obhajobou obviněného spočívající na setrvalém tvrzení, že jmenovanému svědkovi sušené konopí neprodával, a přesvědčivě vysvětlil, proč této neuvěřil (srov. zejména bod 9. odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil rovněž soud odvolací v odůvodnění svého usnesení, přičemž se řádně zabýval odvolacími námitkami obviněného, jimiž zpochybňoval způsob hodnocení výpovědi svědka P. P. a své výpovědi a správnost učiněných skutkových zjištění soudem prvního stupně (srov. bod 6. odůvodnění jeho usnesení). Nejvyšší soud se s hodnotícími úvahami a skutkovými a právními závěry obou soudů nižších instancí ztotožňuje a nemá, co by jim v tomto směru mohl vytknout.

25. Z důvodu ještě větší přesvědčivosti Nejvyšší soud jen dodává, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že tyto si byly vědomy důkazní situace v posuzované věci a věnovaly náležitou pozornost hodnocení výpovědí svědka P. P. a obviněného jakožto zásadních důkazů, jež současně založily situaci tzv. tvrzení proti tvrzení. Soud prvního stupně (a rovněž odvolací soud, jenž se jak se způsobem hodnocení provedených důkazů, tak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně ztotožnil) přitom důvodně svá skutková zjištění o tom, že obviněný nejméně ve třech případech prodal P. P. sušené konopí (marihuanu), učinil na podkladě svědecké výpovědi P. P., jež byla v průběhu trestního řízení v podstatných okolnostech konstantní a nevykazovala žádné skutkové ani logické rozpory, přičemž u jmenovaného svědka nebyl shledán ani jakýkoli motiv vypovídat v neprospěch obviněného, ani snaha sebe prezentovat v lepším světle. Tento soud správně naopak neuvěřil výpovědi obviněného pro její značné rozpory a též vzhledem k tomu, že obviněný ji opakovaně podstatně měnil; jako taková posouzená v konfrontaci s výpovědí svědka P. P. nemohla obstát a je třeba ji hodnotit jako nevěrohodnou. Z těchto důvodů je tudíž třeba zásadně odmítnout i výhradu obviněného, že žádný z rozhodujících soudů kromě obecných tvrzení konkrétně nevysvětlil, resp. neodůvodnil, proč považoval právě výpověď svědka P. P. za věrohodnou. Nelze než dodat, že za této situace závěr soudů o věrohodnosti výpovědi svědka P. P. odpovídá i požadavkům judikatury Ústavního soudu týkající se situací tzv. tvrzení proti tvrzení (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, bod 44.).

26. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

27. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je ve své podstatě (částečně i doslovným) opakováním jeho odvolacích námitek, jimiž se odvolací soud řádně zabýval a dostatečně se s nimi vypořádal.

28. Pokud by pak výhrady dovolatele měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. řádu).

V.

K návrhu na odklad či přerušení výkonu napadeného usnesení

29. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný ve svém podání současně navrhl, aby dovolací soud přerušil výkon usnesení odvolacího soudu až do rozhodnutí o dovolání. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. řádu před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu usnesení odvolacího soudu nezjistil, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.

VI.

Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

30. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného V. Z. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněnému – ale ani žádnému jinému zákonnému – dovolacímu důvodu. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 25. 11. 2020

JUDr. Tomáš Durdík

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Petr Škvain, Ph.D.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru