Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tcu 52/2005Usnesení NS ze dne 16.08.2005

EcliECLI:CZ:NS:2005:11.TCU.52.2005.1

přidejte vlastní popisek

11 Tcu 52/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. srpna 2005 opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle § 397 odst. 5 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny E. C. G., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 2005, sp. zn. 1 Nt 3/2004, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 8 To 44/2005, a rozhodl takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 2005, sp. zn. 1 Nt 3/2004, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 8 To 44/2005, sezrušují.

Krajskému soudu v Českých Budějovicích se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Ministerstvo spravedlnosti Rumunska požádalo dne 15. 9. 2004 pod č. 4779/DRIDO/II/13/2004 o vydání občanky R. E. C. G. k výkonu trestu odnětí svobody v trvání šesti let, uloženého jí rozsudkem Soudu v Hunedoara, Rumunsko, ze dne 9. 10. 2003, č. 234/2003, ve spojení s usnesením Odvolacího soudu Alba Iulia ze dne 11. 12. 200, č. 411/A/2003 a usnesením Nejvyššího kasačního soudu Rumunska ze dne 27. 2. 2004, č. 1179. Soud v Hunedoara vydal v uvedené věci dne 10. 3. 2004 pod č. 287/2003 příkaz k zatčení jmenované a dodání do výkonu trestu.

Po předběžném šetření podala dne 29. 11. 2004 v posuzované věci státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání jmenovaného do R.

Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 2005, sp. zn. 1 Nt 3/2004, bylo podle § 397 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto tak, že vydání rumunské státní příslušnice E. C. G., v Hunedoara (Rumunsko), trvale bytem H., B-d. C., blok, byt, R., přechodně bytem W., L., R. r., t. č. ve vydávací vazbě ve V. v. v Č. B., k výkonu trestu odnětí svobody v trvání šesti let, uloženého jí rozsudkem Trestního soudu v Hunedoara č. 234/2003 ze dne 9. 10. 2003, ve spojení se soudním usnesením Odvolacího soudu Alba Iulia č. 411/A/2003 ze dne 11. 12. 2003 a soudním usnesením Nejvyššího kasačního soudu Rumunska ze dne 27. 2. 2004 č. 1179/2004, jehož výkon byl nařízen příkazem k výkonu trestu ze dne 10. 3. 2004 č. 287/2003, vydaným trestním soudem v Hunedoara, je přípustné. Podle § 397 odst. 3 tr. ř. pak bylo rozhodnuto tak, že se u E. C. G. vazba, do které byla vzata usnesením předsedy senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 8. 2004, č. j. 1 Nt 3/2004-5, ve spojení s usnesením Vrchního soudu Praze ze dne 26. 8. 2004, č. j. 8 To 117/2004-15, přeměňuje na vazbu vydávací.

Proti tomuto usnesení podala E. C. G. stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 8 To 44/2005, zamítnuta, a to v části směřující proti výroku o přípustnosti vydání podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. a v části směřující proti rozhodnutí o vazbě podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Ministr spravedlnosti České republiky s odkazem na ustanovení § 397 odst. 5 tr. ř. předložil tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) k přezkoumání správnosti shora uvedených rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně s odůvodněním, že usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ve výroku o vyslovení přípustnosti vydání trpí závažnými formálními nedostatky. Především krajský soud bez ohledu na judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí č. 54/1995 Sb. rozh. tr.) ve výroku usnesení vůbec neuvedl popis skutku, pro nějž rumunská strana žádá o vydání jmenované. Usnesení krajského soudu podle § 397 odst. 1 tr. ř. je podkladem pro rozhodnutí ministra o povolení vydání podle § 399 odst. 1 tr. ř. Ministr spravedlnosti není oprávněn jít nad rámec takového usnesení soudu a může povolit vydání pouze pro skutky, pro něž krajský soud vyslovil přípustnost vydání. Je tedy třeba, aby krajský soud ve výroku svého usnesení, kterým rozhoduje podle § 397 odst. 1 tr. ř., uvedl popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, a to i z důvodu možnosti přezkoumat takové usnesení krajského soudu, když proti němu zákon připouští stížnost. Krajský soud dále ve výroku usnesení neuvedl, ve vztahu ke kterému cizímu státu o přípustnosti vydání rozhodl. Taktéž údaj o státu, do něhož má být odsouzená vydána, a ve vztahu ke kterému soud rozhoduje o přípustnosti vydání, je nezbytným podkladem pro další postup ve věci, zejména rozhodnutí ministra podle § 399 odst. 1 tr. ř. , případně postup podle § 397 odst. 5 tr. ř., a je nezbytné, aby jej krajský soud ve svém usnesení podle § 397 odst. 1 tr. ř. uvedl. Přestože pak krajský soud poučil vydávanou v tom smyslu, že stížnost do rozhodnutí o přípustnosti vydání podle § 397 odst. 1 tr. ř. není přípustná, podala vydávaná prostřednictvím svého obhájce proti tomuto výroku stížnost. Vrchní soud v Praze však rozhodl, že stížnost proti výroku o přípustnosti vydání se zamítá, neboť podle § 397 odst. 4 tr. ř. není stížnost proti rozhodnutí o přípustnosti vydání přípustná. S ohledem na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2005, sp. zn. 11 Tcu 18/2005, v jiné extradiční věci je toho názoru, že vrchní soud pochybil, když stížnost jmenované proti rozhodnutí o přípustnosti vydání zamítl s odůvodněním, že proti výroku o přípustnosti vydání není stížnost přípustná. Rovněž poučení vydávané osoby v usnesení krajského soudu v tom smyslu, že do výroku o přípustnosti vydání není stížnost přípustná, se ve světle shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu České republiky jeví jako nesprávné.

Nejvyšší soud podle § 397 odst. 5 tr. ř. přezkoumal na podkladě podaného opravného prostředku ministra spravedlnosti České republiky správnost napadeného rozhodnutí, přičemž byl vázán rozsahem a důvody v opravném prostředku obsaženými, a dospěl k následujícím závěrům:

Pokud jde o námitku ministra spravedlnosti týkající se formální nesprávnosti výroku rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích o přípustnosti vydání, je především třeba zdůraznit, že v posuzované věci se před soudy České republiky koná řízení o vydání do ciziny (§ 379 a násl. tr. ř. ) na podkladě Evropské úmluvy o vydávání (uveřejněna pod č. 549/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), která zavazuje jak Českou republiku, tak Rumunsko. Ve vydávacím řízení prováděném podle této Úmluvy se důsledně respektuje tzv. zásada speciality. Podstata této zásady je v Úmluvě vyjádřena v čl. 14 odst. 1 tak, že proti osobě, která byla vydána, nebude vedeno trestní stíhání, nebude odsouzena ani zbavena svobody z důvodu výkonu trestu nebo ochranného opatření pro jakýkoli jiný trestný čin spáchaný před jejím předáním, než pro ten, pro který byla vydána. Tato zásada se vztahuje na skutek, nikoli na jeho právní posouzení. Pro správné vymezení trestného činu, pro který je obviněný vydáván, je proto naprosto nezbytné popsat v rozhodnutí tvořícího podklad pro vydání skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Popis skutku je ovšem třeba vzhledem k tomuto jeho významu uvést do výroku usnesení, neboť jen výrokem soud rozhoduje. Uvedení popisu skutku do výroku usnesení je důležité i proto, že proti usnesení krajského soudu o přípustnosti vydání podle § 397 odst. 2, 3 tr. ř. , jak bude vysvětleno v další části tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu, je přípustná stížnost, přičemž stížností lze napadnout jen výrok usnesení, nikoli jeho odůvodnění. V tomto směru lze připomenout právní závěry obsažené v rozhodnutí publikovaném pod č. 54/1995 Sb. rozh. tr. V něm se uvádí, že „ve výroku usnesení o návrhu státního zástupce na rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny podle § 380 odst. 1 tr. ř. (nyní podle § 397 odst. 1, 2, 3, tr. ř. ) soud musí popsat skutek, pro který má být určitá osoba vydána tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem. Nestačí uvést zákonné pojmenování trestného činu a příslušná právní ustanovení uvedená v žádosti cizího státu o vydání.“

Lze tedy přisvědčit ministru spravedlnosti, pokud vytýká napadenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích nesprávnost v tom, že výrok rozhodnutí o přípustnosti vydání E. C. G. neobsahuje popis skutkových okolností trestného činu, pro který bylo takto rozhodnuto.

Stejně tak nutno přisvědčit opravnému prostředku ministra spravedlnosti i v tom, že rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny se z hlediska splnění všech právních podmínek vyplývajících jak z vnitrostátní úpravy, tak z mezinárodních smluv posuzuje jen ve vztahu ke konkrétnímu cizímu státu, jenž o vydání žádá. Nejde o rozhodování abstraktní v tom smyslu, že vydání je obecně přípustné, či obecně nepřípustné (tj. ve vztahu ke kterémukoliv cizímu státu). Proto ve výrokové části usnesení o přípustnosti vydání obviněného musí soud též uvést konkrétní cizí stát, jehož žádosti o vydání obviněného pro konkrétní skutek (skutky) k výkonu trestu (popř. k trestnímu stíhání) bylo vyhověno (tedy bylo rozhodnuto o přípustnosti požadovaného vydání). I v tomto směru je tedy napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích vadné.

Jak již bylo výše uvedeno, stížnost E. C. G. proti napadenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích byla Vrchním soudem v Praze zamítnuta. V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud konstatoval, že proti usnesení podle § 397 odst. 1 tr. ř. o přípustnosti vydání do ciziny zákon stížnost vůbec nepřipouští, neboť podle znění § 397 odst. 4 tr. ř. je přípustná stížnost pouze proti rozhodnutí podle odstavce 2 a 3 tohoto ustanovení (tj. pouze proti rozhodnutí o vzetí do vydávací vazby, popř. o přeměně předběžné vazby ve vazbu vydávací, anebo proti rozhodnutí o propuštění z vazby), ale nikoliv proti vlastnímu rozhodnutí o přípustnosti vydání.

Podle § 397 odst. 1 tr. ř. ve znění novely č. 539/2004 Sb. platí, že po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné. Jestliže soud vysloví, že vydání není přípustné a osoba, o jejíž vydání jde, je ve vazbě, rozhodne zároveň o jejím propuštění z vazby (§ 397 odst. 2 tr. ř.). Pokud krajský soud vysloví, že vydání je přípustné, tak vezme osobu, o jejíž vydání jde do vydávací vazby, pokud tak již neučinil předseda senátu podle § 396 odst. 1 tr. ř. Pokud se vydávaná osoba již v době rozhodování podle odst. 1 nacházela v předběžné vazbě podle § 396 odst. 1 tr. ř. , tak příslušný krajský soud rozhodne o přeměně této vazby na vazbu vydávací (§ 397 odst. 3 tr. ř.).

Dále je třeba připomenout, že podle § 397 odst. 4 tr. ř. je proti rozhodnutí podle odstavce 2 a 3 přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Konečně pak podle § 397 odst. 5 tr. ř. je povinností příslušného předsedy senátu krajského soudu předložit věc ministerstvu spravedlnosti po právní moci rozhodnutí uvedeného v odstavci 3. Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu, může věc předložit Nejvyššímu soudu k přezkoumání. Předložením věci Nejvyššímu soudu se vydávací vazba přeměňuje na vazbu předběžnou (§ 397 odst. 6 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu, který zaujal již ve věci, na níž poukazuje ministr spravedlnosti, rozhodnutím podle § 397 odst. 3 tr. ř. je nejen rozhodnutí o vazbě vydávaného ve smyslu jeho vzetí do vydávací vazby či přeměně předběžné vazby na vazbu vydávací, ale také i vlastní rozhodnutí o přípustnosti vydání. Jedině na základě rozhodnutí o přípustnosti vydání lze vzít vydávaného do vazby (resp. změnit u něj povahu dalšího trvání vazby v extradičním řízení). Přitom zákonodárce návaznost obou těchto rozhodnutí obsažených v tomto ustanovení vyjadřuje slovy: „Vysloví-li soud, že vydání je přípustné, …“. Jedině v závislosti na rozhodnutí o přípustnosti vydání lze aplikovat institut obligatorní vydávací vazby předvídané tímto ustanovením. Bez rozhodnutí o přípustnosti vydání by nebylo možno vzít vydávaného do této vazby. Na tuto situaci pak pamatuje postup podle odstavce 2, podle něhož rozhodnutí o nepřípustnosti vydání zpravidla odůvodňuje propuštění vydávaného nacházejícího se ve vazbě na svobodu. Je tak zřejmé, že rozhodnutí o vydávací vazbě (popř. o přeměně předběžné vazby ve vazbu vydávací) je podmíněno rozhodnutím o přípustnosti vydání. Na něj pak obligatorně navazuje rozhodnutí o vazbě vydávaného. Odstavce 1 až 3 posuzovaného ustanovení tak nelze vykládat izolovaně, bez přihlédnutí k jejich vzájemné provázanosti. Je skutečností, že výše citované znění ustanovení § 397 odst. 3 tr. ř. může být poněkud nejasné či nejednoznačné, zejména pokud se v něm výslovně neuvádí, že jeho obsahem je též vlastní rozhodnutí o přípustnosti vydání, což patrně vedlo Vrchní soud v Praze k závěru o nepřípustnosti stížnosti. Kromě výše již uvedeného nelze na podporu opačného právního názoru, než který zastává vrchní soud, přehlédnout ani to, že ustanovení odstavce prvního § 397 tr. ř. zakotvuje pouze některé otázky procesního postupu při rozhodování o přípustnosti vydání, tzn. zejména kdo je oprávněn podat příslušný návrh, který soud o něm rozhoduje a v jaké formě soudního zasedání. I z toho lze dovodit, že vlastní rozhodnutí o přípustnosti vydání se činí podle § 397 odst. 3 tr. ř. a proti tomuto rozhodnutí je podle § 397 odst. 4 tr. ř. stížnost přípustná. Bylo by také nelogické, aby v řízení o vydání do ciziny bylo možno stížností napadat pouze rozhodování o otázkách v zásadě procesní povahy (tj. rozhodování týkající se vazby vydávaného), zatímco meritorní rozhodování v tomto řízení (tj. zda vydávaný bude proti své vůli vydán z území České republiky do ciziny) by bylo vyloučeno z přezkumu v rámci dvouinstančního řízení. Přitom v případě rozhodnutí o přípustnosti vydání je vzetí vydávaného do vydávací vazby (popř. přeměna předběžné vazby ve vazbu vydávací) obligatorní. Takže i z tohoto pohledu by postrádalo smyslu, aby stížností bylo možno napadnout pouze výrok o vazbě a nikoliv výrok o přípustnosti vydání, když výrok o vazbě je již „pouze povinným důsledkem“ rozhodnutí o přípustnosti vydání. Lze tak uzavřít, že proti rozhodnutí o přípustnosti vydání lze uplatnit řádný opravný prostředek – stížnost ve smyslu ustanovení § 397 odst. 4 tr. ř. Stejné platí i pokud jde o rozhodnutí o nepřípustnosti vydání učiněné podle § 397 odst. 2 tr. ř.

Lze tady souhlasit i s námitkami ministra spravedlnosti ohledně postupu Vrchního soudu v Praze a správnosti jeho usnesení.

Ze shora uvedeních důvodů byl opravný prostředek ministra spravedlnosti shledán Nejvyšším soudem důvodným. Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze, a to v celých jejich výrokových částech. Rozhodnutí o přeměně předběžné vazby na vazbu vydávací je v podstatné míře závislé na způsobu rozhodnutí ve věci přípustnosti vydání. Nejvyšší soud proto zrušil v rozhodnutích obou soudů i výroky, týkající se vydávací vazby.

V dalším řízení Krajský soud v Českých Budějovicích v souladu se shora uvedenými právními názory znovu věc projedná. To znamená, že opětovně rozhodne o podaném návrhu státního zástupce, tedy o tom, zda pro vydání E. C. G. do R. jsou splněny všechny smluvní a zákonné podmínky, a v tomto směru učiní příslušné rozhodnutí o přípustnosti vydání. Ve svém rozhodnutí pak odstraní výše vytýkaná pochybení spočívající v nedostatečném vyjádření zásady speciality v extradičním řízení. Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že při rozhodnutí a rovněž v odůvodnění svých závěrů se s ohledem na obecné ustanovení hlavy dvacáté páté trestního řádu - § 375 odst. 1 musí soud rozhodující o přípustnosti vydání vypořádat především s tím, zda jsou splněny právní podmínky mezinárodní smlouvy, podle níž se vydání ve věci uskutečňuje, tedy nestačí se spokojit odkazem na příslušná ustanovení trestního řádu. To by bylo možné jen ve věci, ve které se vydání uskutečňuje bez smluvního podkladu, jen za základě vzájemnosti.

Již předložením věci Nejvyššímu soudu došlo k přeměně vydávací vazby na vazbu předběžnou (§ 397 odst. 6 tr. ř.), přičemž tato změna nebyla tímto rozhodnutím nijak dotčena. Vydávaná tedy i nadále zůstává v předběžné vazbě. Je třeba ještě připomenout, že Nejvyššímu soudu bylo předloženo podání E. C. G., které lze považovat za žádost o propuštění z předběžné vazby. O této žádosti Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť s ohledem na skutečnost, že v případě rozhodnutí o opravném prostředku, které by znamenalo, že vydání je přípustné, je vydávací vazba obligatorní, nejsou pro rozhodnutí o takové žádosti v opravném řízení o přípustnosti vydání podmínky. Zákon ostatně upravuje pro řízení před Nejvyšším soudem ohledně rozhodování o vazbě přiměřený postup podle § 397 odst. 2 a 3 tr. ř., tj propuštění z vazby nebo vzetí do vydávací vazby, případně přeměnu vazby předběžné na vydávací, ale to až ve stadiu po přezkoumání věci. Takový postup však s ohledem na charakter rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajícího se přípustnosti vydání nepřipadal v úvahu. O žádosti vydávané osoby o propuštění z předběžné vazby tedy rozhodne Krajský soud v Českých Budějovicích.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Předseda senátu

JUDr. Karel Hasch

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru