Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tcu 29/2006Usnesení NS ze dne 24.05.2006

HeslaNepřípustnost trestního stíhání
Právní styk s cizinou
Vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení
KategorieA
Publikováno24/2007 Sb. rozh. tr.
EcliECLI:CZ:NS:2006:11.TCU.29.2006.1
Dotčené předpisy

§ 389 tr. ř.

§ 406 tr. ř.

§ 10 odst. 2 tr. ř.

§ 11 odst. 1 písm. c) tr. ř.

§ 11 odst. 1 písm. b) předpisu č. 549/1992 Sb.


přidejte vlastní popisek

11 Tcu 29/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 24. května 2006 v neveřejném zasedání návrh obviněného J. G. na vydání rozhodnutí o vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení a rozhodl takto:

Podle § 10 odst. 2 tr. ř. není obviněný J. G. v y ň a t z pravomoci orgánů činných v trestním řízení ohledně skutku:

spočívajícího podle obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 2 KZv 97/98, v tom, že (se společně stíhanou O. G. v listopadu a prosinci 1993 v Ú. n. L. jako jednatelé společnosti G., . se sídlem v P. , K., společně s obviněnými Ing. M. V. ,aJ. M. , trestně stíhanými v jiné trestní věci, po vzájemné dohodě a opatření padělaných dokladů uzavřeli s U. b. , a. s. Ú. n. L. V. H. , smlouvu o úvěru , podle níž jim byl poskytnut krátkodobý úvěr ve výši 12 milionů Kč, z něhož si ihned v hotovosti vyzvedli 11 milionů Kč, přičemž ve smlouvě nepravdivě potvrdili konečnou splatnost úvěru k 25. 11. 1994 a zajištění úvěru zástavní smlouvou k nemovitosti ve vlastnictví společnosti Z. s. r. o. T. (jejímž jediným společníkem byl obviněný M. ), když ve skutečnosti jednali v úmyslu úvěr podvodně vylákat a bance ho nesplatit a do současné doby se také zdržují na neznámém místě a bance způsobili škodu v uvedené výši,v němž je spatřován trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.

Odůvodnění:

Vůči J. G. je orgány činnými v trestním řízení vedeno trestní stíhání pro trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jehož se měl dopustit jednáním uvedeným ve výroku tohoto rozhodnutí, a to na základě obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 2 KZv 97/98, přičemž obžaloba obsahuje návrh konat řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. Trestní stíhání se ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) nachází ve stadiu řízení před soudem.

Dne 20. 3. 2006 podal obviněný J. G. , prostřednictvím své obhájkyně JUDr. H. M. , Nejvyššímu soudu návrh na rozhodnutí podle § 10 odst. 2 tr. ř., a to zda je vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř., ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 3 T 2/2004.

V textu svého podání navrhovatel předně uvedl, že ve shora vedené trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, bylo na dny 20.–22. 3. 2006 nařízeno hlavní líčení, přičemž však s ohledem na zásadu speciality, vyjádřenou v § 406 odst. 1 tr. ř., existují pochybnosti o přípustnosti trestního stíhání. Ve svém podání dále ve stručnosti shrnul základní okolnosti svého trestního stíhání, s tím, že trestní stíhání bylo proti němu zahájeno dne 9. 4. 1998, přičemž rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 3 T 2/2004, byl, v řízení proti uprchlému podle § 302 tr. ř., odsouzen pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi let a k náhradě škody ve výši 11 000 000 Kč (solidárně s O. G. ). Uvedený rozsudek byl z podnětu obviněného J. G. usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 9 To 37/2005, podle § 258 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušen a věc byla podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí. Důvodem zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně byla realizace práva, jenž obviněnému poskytuje § 306a odst. 1 tr. ř., přičemž odvolací soud ve svém rozhodnutí dále upozornil na nutnost vyřešení otázky, zda trestnímu stíhání nebrání zásada speciality podle § 389 tr. ř.

Obviněný ve svém podání dále uvedl, že otázka uplatnění zásady speciality byla Krajským soudem v Ústí nad Labem k jeho námitce řešena jako otázka předběžná, přičemž jmenovaný soud dospěl k závěru, že s ohledem na čl. 14 odst. 1 písm. b) Evropské úmluvy o vydávání ze dne 13. 12. 1957 (publikována pod č. 549/1992 Sb.), nebrání zásada speciality projednání a rozhodnutí věci. Obviněný v této souvislosti dále uvedl, že v důsledku realizace mezinárodního zatýkacího rozkazu, vydaného Obvodním soudem pro Prahu 4, byl dne 29. 11. 2004 dopraven ze Španělského království do České republiky, kdy byl Obvodním soudem pro Prahu 4 vzat z důvodů uvedených v § 67 písm. a) tr. ř. do vazby, ze které byl dne 7. 6. 2005 propuštěn Městským soudem v Praze s tím, že byla vazba nahrazena peněžitou zárukou ve výši 1 000 000 Kč a jeho písemným slibem, že se bude zdržovat na území České republiky. Z těchto okolností obviněný dovozuje, že není v jeho případě splněna podmínka pro použití výjimky ze zásady speciality, uvedené v § 406 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť nemohl do 45 dnů od propuštění z vazby dobrovolně opustit území České republiky, jelikož mu v tom bránila peněžitá záruka a písemný slib.

Obviněný dále ve svém podání poukázal na skutečnost, že o výše uvedené překážce řízení, spočívající v zásadě speciality, věděl Krajský soud v Ústí nad Labem minimálně od 30. 11. 2004, neboť tohoto dne rozhodl o vzetí navrhovatele do vazby podle § 67 písm. a), písm. c) tr. ř., přičemž však tentýž den rozhodl podle § 72 odst. 1, odst. 4 tr. ř. tak, že navrhovatele z vazby propustil z důvodu překážky, spočívající v zásadě speciality, a teprve poté byl obviněný vzat do vazby příslušným soudem. K tomu obviněný uvádí, že přes výše uvedené skutečnosti neučinil Krajský soud v Ústí nad Labem žádné kroky k opatření dodatečného souhlasu vydávajícího státu k dalšímu trestnímu stíhání.

Vzhledem k výše uvedenému stavu věci obviněný J. G. navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že je podle § 10 odst. 1 tr. ř. vyňat z pravomoci Krajského soudu v Ústí nad Labem v trestní věci vedené pod sp. zn. 3 T 2/2004, a že trestní stíhání v této věci je podle § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř. s ohledem na § 406 odst. 1 tr. ř. a čl. 14 odst. 1 písm. b) Úmluvy nepřípustné, neboť nebyl k jeho stíhání dán souhlas vydávajícího státu – Španělského království, přičemž nemohl opustit území České republiky do 45 dnů od svého propuštění z vazby dne 7. 6. 2005, neboť by se tak vystavil nebezpečí opětovného vzetí do vazby a propadnutí peněžité záruky.

V příloze svého podání zaslal obviněný Nejvyššímu soudu přípis adresovaný Krajskému soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2006, ve kterém žádá tento soud, aby podal k Nejvyššímu soudu návrh na rozhodnutí podle § 10 odst. 2 tr. ř. a dále žádá, aby hlavní líčení nařízené na dny 20.–22. 3. 2006 bylo do doby, než Nejvyšší soud o uvedené otázce rozhodne, odročeno. V příloze svého návrhu zaslal dále obviněný Nejvyššímu soudu odpověď Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 3. 2006, ve které předsedkyně senátu Mgr. K. E. , uvedla, že neshledává důvody pro podání návrhu podle § 10 odst. 2 tr. ř. a s ohledem na čl. 14 odst. 1 písm. b) Evropské úmluvy o vydávání ze dne 13. 12. 1957 nehodlá odročit hlavní líčení ve věci, nařízené na dny 20.–22. 3. 2006. V příloze svého podání zaslal obviněný Nejvyššímu soudu rovněž přípis adresovaný Krajskému soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2006, ve kterém obviněný informuje Krajský soud v Ústí nad Labem o podaném návrhu na rozhodnutí podle § 10 odst. 2 tr. ř. a uvádí argumenty, z nichž dovozuje své pochybnosti o otázce, zda nebo v jaké míře je vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, ohledně trestního stíhání vedeného proti němu u Krajského soudu v Ústí nad Labem. V příloze svého podání zaslal Nejvyššímu soudu konečně i kopii usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 9 To 37/2005, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 2/2004.

Nejvyšší soud před samotným rozhodnutím ve věci nejprve vyžádal spis Ministerstva spravedlnosti České republiky, sp. zn. 1129/2005–MO–M, jenž se týká vydání J. G. a O. G. Z uvedeného spisu Nejvyšší soud zjistil, že byl na J. G. a O. G. vydán předsedkyní senátu Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 14. 4. 1999, sp. zn. 40 Nt 805/99 (č. l. 5), mezinárodní zatýkací rozkaz, a to pro trestný čin podvodu, spáchaný ve spolupachatelství, podle § 9 odst. 2 tr. zák. a § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., kterého se měli dopustit tím, že v listopadu až prosinci 1993 po vzájemné dohodě s obviněnými J. M. a Ing. M. V. , jejichž trestní stíhání je vedeno samostatně, vylákali na U. B. a. s. Ú. n. L. úvěr ve výši 12 000 000 Kč, a to na podkladě úvěrové smlouvy, a po předložení padělaného výpisu z katastru nemovitostí, padělaného znaleckého posudku o ceně nemovitosti a dalších listin, na jejichž základě byla uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva ve prospěch banky k zajištění poskytnutého úvěru. Dne 2. 12. 1993 obvinění vyzvedli z poskytnutého úvěru částku 11 000 000 Kč na hotovosti, kterou do dnešního dne bance nesplatili.

Z uvedeného spisu Ministerstva spravedlnosti České republiky Nejvyšší soud dále zjistil, že byl na J. G. dále vydán předsedkyní senátu Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 15. 3. 2001, sp. zn. Nt 2182/95, mezinárodní zatýkací rozkaz, a to pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a pro pokus trestného činu zpronevěry podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., kterých se měl J. G. dopustit tím, že:

I. dne 11. 10. 1993 v P. 4, B. , v sídle firmy G. v hotelu S. , převzal od J. S. částku 2 000 000 Kč, jakožto zálohu odměny za zprostředkování a zabezpečení finančních prostředků na podnikatelský záměr pro ACS–PLAST, spol. s. r. o., se sídlem v R. u P. ,VA. , formou bankovního úvěru do 20. 10. 1993, avšak bankovní úvěr do současné doby nezajistil a přes urgence částku 2 miliony Kč nezaplatil, čímž ACS–PLAST, spol s r. o., o tuto částku poškodil,

II. dne 30. 3. 1992 v B. na parkovišti před obchodním domem K–M. v osobním automobilu od poškozeného R. V. , bytem H. H. , okres Ž. , pod záminkou obstarání cigaret D. , převzal částku 1,2 milionu Kč, avšak cigarety v termínu podle uzavřené smlouvy do 10. 4. 1992 neobstaral a ani peníze dle této smlouvy do dvou dní po uplynutí termínu obstarání nevrátil, čímž R. V. o tuto částku poškodil,

III. – dne 2. 3. 1994 nabídl k uplatnění J. S. , nar. 20. 2. 1941, zástupci firmy ACS–P. spol. s r. o., a M. K. , zástupci SBD UNO M. B. , jednu směnku L. , na 10 milionu Kč, za 70% její hodnoty v souvislosti s úhradou svého závazku z dřívější doby vůči A. –P. , spol. s. r. o. v částce 2 miliony, který nezajistil,

– v březnu 1994 nabídl a předal k uplatnění V. F. , firma S. Z. , jednu směnku akciové společnosti L. , a. s. na 10 milionů Kč k řešení jeho závazků vůči České spořitelně, a. s., pobočky ve Z. a to se slevou její hodnoty,

a to v obou případech v rozporu se smlouvou, kterou dne 25. 5. 1994 uzavřel s akciovou společností L. , podle které mu byly směnky svěřeny pouze jako garance úvěru, který měl pro tuto společnost zajistit, nikoliv k úhradě jeho závazků či obchodování s nimi, přičemž společnosti L. , škoda nevznikla, neboť nebyla jako směnečník nucena plnit,

IV. – v červnu 1994 nabídl a předal k inkasu V. P. ,zB. , jednu směnku akciové společnosti L. , na 10 milionů Kč jakožto úhradu svého závazku vůči P. z dřívější doby v částce 300 000 Kč s příslušenstvím a vrácením přebytku inkasované částky. P. se pro odmítnutí plnění akciovou společností L. , nepodařilo prostřednictvím K. b. v B. z této směnky inkasovat, takže jeho výše uvedená pohledávka vůči obviněnému nebyla vypořádána a – v červenci 1994 nabídl a předal k inkasu P. D. , zaměstnance AQC P. , jednu směnku L. , na 10 milionů Kč na úhradu svého závazku z dřívější doby vůči společnosti AQC P. v částce 7,5 milionu Kč, jakožto zálohy převzaté na zajištění úvěru pro tuto společnost, který však obviněný nezajistil, avšak společnosti AQC P. se nepodařilo pro odmítnutí L. , . ze směnky inkasovat, takže inkaso v současné době uplatňuje cestou rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze, a výše uvedená pohledávka vůči obviněnému tedy nebyla vypořádána,

V. nejméně od června 1994 obviněný nabízel k prodeji nebo zprostředkování prodeje různým osobám nebo společnostem směnky akciové společnosti L. , po 10 milionech Kč v různém počtu až po 40 kusech, a to za částky až do poloviny jejich hodnoty,a to ve všech případech v rozporu se smlouvou uzavřenou se společností L. , citovanou pod bodem III., i přesto, že nejpozději od 5. 5. 1994 věděl, že tato společnost smlouvu vypověděla a vyzvala obviněného k vrácení všech směnek, což obviněný neučinil, a muselo mu proto být známo, že tyto směnky jsou neplatné a že L. , z těchto směnek plnit nebude.

Ze spisu Ministerstva spravedlnosti České republiky Nejvyšší soud rovněž zjistil, že J. G. byl vydán ze Š. království na podkladě usnesení čtvrtého odboru trestního senátu Národního soudu Š. k. ze dne 8. 10. 2002, jenž bylo k odvolání podanému právním zástupcem obviněného J. G. potvrzeno usnesením pléna trestního senátu N. soudu Š. k. ze dne 23. 12. 2002, přičemž vydání obviněného bylo schváleno dne 7. 2. 2003 R. ministrů Š. k. Z uvedených rozhodnutí přitom vyplývá, že byl J. G. vydán do Č. r. na základě zatýkacího rozkazu vydaného předsedou senátu Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 15. 3. 2001.

Nejvyšší soud dále před samotným rozhodnutím ve věci rovněž vyžádal trestní spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 3 T 2/2004, ze kterého vyplývá, že výše uvedené rozhodnutí španělských orgánů o vydání J. G. do České republiky bylo realizováno dne 29. 11. 2004 (srov. č. l. 159), kdy byl J. G. dopraven na území České republiky a vzat usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 3 T 2/2004 (č. l. 166) podle § 68 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. do vazby, z níž byl usnesením stejného soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 3 T 2/2004 (č. l. 171) podle § 72 odst. 1, odst. 4 tr. ř. propuštěn s odůvodněním, že o vazbě bylo rozhodnuto nezákonně, neboť byl obviněný vydán ze Š. k. výlučně na základě zatýkacího rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. Nt 2182/95.

Z uvedeného trestního spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem dále Nejvyšší soud zjistil, že byl J. G. v řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 3 T 2/2004 (č. l. 139), uznán vinným skutkem, kvalifikovaným jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák, spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozené U. b. , (v konkurzu), pobočce Ú. n. L. , V. H. , společně a nerozdílně s O. G. , částku 11 000 000 Kč, přičemž ohledně zbytku nároku na náhradu škody byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozená společnost odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal ustanovený obhájce obviněného J. G. odvolání, jenž bylo doručeno Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 11. 5. 2004. Odvolání směřovalo proti výroku o vině i trestu a bylo doplněno podání ze dne 14. 5. 2004, ve kterém obhájce obviněného J. G. zejména uvedl, že učiněná skutková zjištění považuje za nedostatečná a neúplná, a nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů. V dalším podání ze dne 21. 6. 2005 pak nově zvolená obhájkyně obviněného J. G. předně uvedla, že žádá, aby byly v souladu s § 306a odst. 1 tr. ř. opětovně provedeny důkazy, které byly provedeny v předchozím řízení, a dále zdůraznila, že celé řízení trpí procesní vadou, neboť nebyly splněny podmínky pro konání řízení proti uprchlému.

Na podkladě uvedeného odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 9 To 37/2005 (č. l. 253) tak, že obviněným napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem podle § 258 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí. V odůvodnění svého rozhodnutí přitom Vrchní soud v Praze stručně řečeno uvedl, že řízení proti uprchlému bylo proti obviněnému vedeno důvodně, lze dovodit, že se obviněný pobytem v cizině vyhýbal několika trestním stíháním, která proti němu jsou vedena v České republice. Vrchní soud v Praze však dále uvedl, že důvody řízení proti uprchlému pominuly dne 29. 11. 2004, kdy byl obviněný dopraven do České republiky, a pokud obviněný využil práva, která mu poskytuje § 306a odst. 1 tr. ř., nezbývá, než před soudem prvního stupně znovu provést všechny důkazy, které byly dosud v řízení provedeny, u nichž to jejich povaha připouští, pokud jejich opakování nebrání jiná závažná skutečnost. Závěrem pak Vrchní soud v Praze poukázal na zásadu speciality uvedenou v § 389 tr. ř. a uvedl, že soud prvního stupně bude muset před dalším postupem v řízení zvážit, zda takovému postupu nebrání uvedená zásada.

Nejvyšší soud před samotným rozhodnutím ve věci vyžádal konečně i trestní spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 43 T 8/2005, z něhož vyplývá, že po propuštění z vazby Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 30. 11. 2004 (srov. výše), byl obviněný J. G. vzat usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. Nt 2182/95 (č. l. 60), podle § 68 odst. 1 tr. ř. z důvodu § 67 písm. a) tr. ř. do vazby, a to počínaje dnem 30. 11. 2004 16:30 hod. Z posledně uvedeného trestní spisu dále vyplývá, že obviněný požádal dne 5. 5. 2005 o propuštění z vazby (č. l. 531), přičemž dne 4. 5. 2005 dal v souladu s § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. písemný slib (č. l. 533), v němž mimo jiné uvedl, že se bude zdržovat u své matky, paní E. H. , na adrese T. , O. Opatřením předsedy senátu Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2005, (č. l. 534), byla obviněnému ve smyslu § 73a odst. 2 tr. ř. určena peněžitá záruka ve výši 1 000 000 Kč a usnesením ze dne 7. 6. 2005, (č. l. 556) rozhodl Městský soudu v Praze tak, že výše uvedený obviněného slib podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. přijal, přijal rovněž podle § 73a odst. 1 tr. ř. peněžitou záruku a podle § 72 odst. 3 tr. ř. a § 71 odst. 5 tr. ř. obviněného J. G. propustil z vazby na svobodu.

Trestní spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 43 T 8/2005, dále podle zjištění Nejvyššího soudu obsahuje úřední záznamy, z nichž vyplývá, že dne 27. 12. 2005 obviněný J. G. sdělil Vrchnímu soudu v Praze, že se bude zdržovat na nové adrese, a to na R. , K., dále jmenovanému soudu obviněný dne 5. 1. 2006 sdělil, že se vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nachází v nemocnici (č. l. 696), a dne 6. 1. 2006 znovu telefonoval na jmenovaný soud a mimo jiné uvedl, že vedoucí kanceláře paní R. dodatečně sdělí adresu nemocnice, ve které se nachází (č. l. 700). Trestní spis sp. zn. 43 T 8/2005 dále obsahuje úřední záznam ze dne 17. 1. 2006, z něhož vyplývá, že do uvedeného data obviněný nesdělil Vrchnímu soudu v Praze soudu adresu nemocnice, ve které se nachází (č. l. 702), a obsahuje rovněž dopis adresovaný Vrchnímu soudu v Praze ze dne 11. 1. 2006, ve které obviněný vyslovuje souhlas s veřejným zasedáním Vrchního soudu v Praze, a to bez jeho účasti (č. l. 703). Uvedený trestní spis dále obsahuje úřední záznam z 25. 1. 2006 (č. l. 733) o telefonátu obviněného na Vrchní soud v Praze, z něhož vyplývá, že obviněný odcestoval ze zdravotních důvodů do Š. k. , přičemž adresu svého bydliště neudal a na dotaz předsedy senátu ani nesdělil, v jaké nemocnici se předtím nacházel. Uvedený trestní spis konečně obsahuje i úřední záznam o telefonátu obviněného J. G. ze dne 20. 3. 2006, (č. l. 744), ve kterém obviněný udal svoji novou adresu ve Š., a to včetně telefonického spojení.

Nejvyšší soud před samotným rozhodnutím ve smyslu § 10 odst. 2 tr. ř. předně zkoumal, zda je v dané věci vůbec namístě rozhodování podle uvedeného ustanovení trestního řádu a dospěl k následujícímu závěru:

Podle § 10 odst. 1 o vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení jsou z takové pravomoci podle trestního řádu vyňaty osoby požívající výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva.

Podle § 10 odst. 2 tr. ř. platí, že vznikne–li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je někdo vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle tohoto zákona, rozhodne o tom na návrh dotčené osoby, státního zástupce nebo soudu Nejvyšší soud. Podle § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř. dále platí, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo–li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jde–li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§ 10), nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán.

Shora uvedená ustanovení trestního řádu vyložil Nejvyšší soud v souladu s ustálenou judikaturou tak, že vzniknou–li pochybnosti o tom, zda je ke stíhání určité osoby podle zákona třeba souhlasu oprávněného orgánu, musí orgány činné v trestním řízení předložit věc Nejvyššímu soudu, aby o tom rozhodl podle § 10 odst. 2 tr. ř. (srov. č. 55/2000–II. Sb. rozh. tr.). I omezení stíhatelnosti na případy, kdy je možnost stíhání podmíněna souhlasem oprávněného orgánu, je totiž výsadou nebo imunitou určité osoby podle zákona nebo mezinárodního práva ve smyslu § 10 odst. 1 tr. ř. Je přitom nepochybné, že o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jde i v případě, kdy je obviněný vydán do České republiky dožádaným státem a má být stíhán pro jiný skutek, než pro který byl do České republiky tímto státem vydán.

Vzhledem k uvedenému proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za situace, kdy obviněný prostřednictvím své obhájkyně vyjádřil svoje pochybnosti o tom, zda s ohledem na zásadu speciality vyjádřenou v § 389 tr. ř. a § 406 tr. ř., je k jeho trestnímu stíhání třeba souhlasu příslušného orgánu státu, z něhož byl vydán do České republiky v rámci trestního řízení vedeného u jiného soudu, je rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 10 odst. 2 tr. ř. namístě.

Před samotným rozhodnutím ve smyslu § 10 odst. 2 tr. ř. je dále třeba říci, že zásada speciality je v tomto případě, kdy vydání se uskutečnilo na podkladě E. ú. o vydávání ze dne 13. 12. 1957 (publikována pod č. 549/1992 Sb.), ve znění Dodatkového protokolu ze dne 15. 10. 1975 a Druhého dodatkového protokolu ze dne 17. 3. 1978 (dále jen „Úmluva“), vyjádřena především v jejím čl. 14 odst. 1 podle kterého platí, že proti osobě, která byla vydána, nebude vedeno trestní stíhání, nebude odsouzena ani zbavena svobody z důvodu výkonu trestu nebo ochranného opatření pro jakýkoli jiný trestný čin spáchaný před jejím předáním než pro ten, pro který byla vydána, ani ze žádného jiného důvodu nebude omezena její osobní svoboda s výjimkou následujících případů:

(a) pokud strana, která ji předala, souhlasí. Žádost o souhlas bude podána spolu s doklady uvedenými v článku 12 a protokolem obsahujícím výpověď vydané osoby k danému trestnému činu. Souhlas bude dán, pokud trestný čin, pro který se žádá o vydání, podléhá vydání v souladu s ustanoveními této Úmluvy;

(b) pokud tato osoba měla možnost opustit území smluvní strany, do které byla předána a neučinila tak do 45 dnů od propuštění nebo se na toto území po jejím opuštění vrátila.

Obdobná ustanovení obsahuje trestní řád v § 389 tr. ř. a v § 406 tr. ř., jehož ustanovení se v souladu s § 375 odst. 1 tr. ř. použijí tehdy, nestanoví–li vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, jinak.

Nejvyšší soud po prostudování shora uvedeného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněný J. G. byl vydán do České republiky výlučně na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu vydaného předsedkyní senátu Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 15. 3. 2001, sp. zn. Nt 2182/95. Za této situace pak s ohledem na shora uvedené ustanovení Úmluvy a trestního řádu měly orgány činné v trestním řízení postupovat v rámci trestního stíhání pro jiný skutek, než pro který byl obviněný na základě uvedeného mezinárodního zatýkacího rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 vydán do České republiky, tak, že měly buď činit pouze úkony směřující k opatření souhlasu státu (tj. v daném případě Š. k. ) k trestnímu stíhání obviněného pro tento jiný skutek, nebo měly postupem podle § 10 odst. 2 tr. ř. odstranit pochybnost o tom, zda je souhlasu třeba v případě, že taková pochybnost vznikla (srov. č. 55/2000–II Sb. rozh. tr.).

Pokud však trestní stíhání ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 2/2004, pokračovalo projednáním a rozhodnutím o odvolání obviněného u Vrchního soudu v Praze dne 29. 6. 2005, je Nejvyšší soud toho názoru, že Vrchní soud v Praze postupoval v rozporu s uvedenou zásadou speciality. V daném případě měl totiž Vrchní soud v Praze postupovat tak, že měl buď sám opatřit od příslušných orgánů Š. k. souhlas k dalšímu postupu ve věci, nebo vrátit věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem s tím, aby tento soud opatřil uvedený souhlas, popř. pokud by měl pochybnost o tom, zda je ke stíhání obviněného třeba podle zákona souhlasu příslušného orgánu Š. k. , předložit věc Nejvyššímu soudu s návrhem na rozhodnutí podle § 10 odst. 2 tr. ř. Je třeba připomenout, že v daném případě se nemohla za žádných okolností uplatnit výjimka ze zásady speciality uvedená v čl. 14 odst. 1 písm. b) Úmluvy, popř. v § 406 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť byl obviněný propuštěn z vazby na svobodu dne 7. 6. 2005, a tedy do okamžiku rozhodování Vrchního soudu v Praze o odvolání obviněného neuplynula lhůta 45 dnů. Je však třeba říci, že uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2005, ač uvedený soud jednal v rozporu se zásadou speciality, nepředstavuje závažné pochybení, neboť o odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Praze v neveřejném zasedání, přičemž nebyly prováděny žádné důkazy a nebyly ani činěny jakékoliv kroky k omezení nebo zbavení osobní svobody obviněného.

Nejvyšší soud dále zkoumal okolnosti případu ve vztahu k propuštění obviněného z vazby a ve vztahu k jeho dalšímu pobytu na území České republiky. Z výše uvedeného spisového materiálu je přitom patrno, že obviněný požádal dne 5. 5. 2005 o propuštění z vazby, přičemž dne 4. 5. 2005 dal v souladu s § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. písemný slib, v němž mimo jiné uvedl, že se bude zdržovat u své matky, paní E. H. , na adrese T. , O. Opatřením předsedy senátu Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2005 byla obviněnému ve smyslu § 73a odst. 2 tr. ř. určena peněžitá záruka ve výši 1 000 000 Kč a usnesením ze dne 7. 6. 2005 rozhodl Městský soud v Praze tak, že výše uvedený obviněného slib podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. přijal, přijal rovněž podle § 73a odst. 1 tr. ř. peněžitou záruku a podle § 72 odst. 3 tr. ř. a § 71 odst. 5 tr. ř. obviněného J. G. propustil z vazby na svobodu.

Obecně je třeba říci, že samotná okolnost propuštění obviněného z vazby na svobodu a nahrazení vazby slibem a peněžitou zárukou, automaticky neznamená, že by se obviněný od okamžiku propuštění z vazby nacházel na území České republiky dobrovolně, neboť ji mohl kdykoli opustit. Je totiž nepochybné, že účelem slibu a peněžité záruky, tedy institutů nahrazujících vazbu, je zajištění účelu vazby jiným způsobem, než přímým omezením osobní svobody obviněného ve vazební věznici a že tento účel, jsou-li v konkrétním případě správně zvoleny, mohou také plnit. Ve zkoumaném případě pak byl obviněný ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř., a to s ohledem na skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 4 shledal, že by v případě propuštění obviněného na svobodu hrozilo, že se bude skrývat či uprchne za hranice České republiky.

Z uvedeného plyne, že se obviněný J. G. , alespoň v prvních měsících po propuštění z vazby, nenacházel na území České republiky dobrovolně ve smyslu čl. 14 odst. 1 písm. b) Úmluvy, ale jeho přítomnost zde byla zajištěna zejména hrozbou propadnutí peněžité záruky.

Tato situace se však změnila v průběhu měsíců prosince 2005 až března 2006, kdy obviněný v rozporu s omezujícími podmínkami peněžité záruky a písemného slibu vícekrát změnil místo svého pobytu na území České republiky, nesdělil přitom soudu svoji novou adresu, anebo ji sdělil se zpožděním, přičemž se podle svého vlastního prohlášení minimálně od 25. 1. 2006 zdržuje mimo území České republiky, a to opět ve Š. k. Ač v průběhu uvedeného období trvala u obviněného peněžitá záruka, a podle zjištění Nejvyššího soudu ke dni 5. 5. 2006 stále trvá, lze omezení z ní vyplývající již považovat za formální. Obviněný J. G. totiž vlastním jednáním dal najevo, že se omezujícími podmínkami peněžité záruky od určité doby necítí být vázán, a že tedy jeho pobyt na území České republiky není fakticky omezen a je tedy dobrovolný ve smyslu čl. 14 odst. 1 písm. b) Ú. To ostatně potvrzuje skutečnost, že obviněný vycestoval mimo území České republiky do Š. k. za situace, kdy je proti němu v České republice stále vedeno trestní stíhání, pro které byl vydán ze Španělského království, a jeho jednání je tak v rozporu s účelem peněžité záruky a ostatně i v rozporu s účelem samotného vydání do České republiky.

Nejvyšší soud dále shledal, že za situace, kdy se obviněný J. G. nachází mimo území České republiky (a to opět ve Španělském království), nepřichází vůbec v úvahu aplikace zásady speciality. Z uvedené zásady totiž podle právní teorie mezinárodní spolupráce v trestním řízení vyplývá, že ohledně trestných činů spáchaných před vydáním, pro které nebyla osoba vydána, platí fikce, že vydaná osoba není přítomna. S ohledem na uvedené lze tedy říci, že zásada speciality představuje určitou ochranu vydané osoby v situaci, kdy je tato osoba po realizaci vydání ve faktické moci dožadujícího státu. Garancí dodržování omezení vyplývajících ze zásady speciality je přitom dohoda dožadujícího a dožádaného státu o podmínkách vydání, resp. negativní dopady nedodržení této dohody. Z naznačeného smyslu zásady speciality pak vyplývá, že uplatnění této zásady není namístě tam, kde se vydávaná osoba nenachází ve faktické dispozici orgánů dožadujícího státu. Tak je tomu s ohledem na princip suverenity bezesporu tehdy, když se stíhaná osoba nachází mimo státní území dožadujícího státu, jak je tomu i ve zkoumaném případu. Státní orgány dožadujícího státu totiž nemohou, až na specifické výjimky (např. přeshraniční sledování podle § 436 tr. ř.), vykonávat svoje pravomoci vůči obviněnému mimo území tohoto státu. Nemohou např. samy zajistit jeho přítomnost na zasedání soudu, omezit jeho osobní svobodu nebo po vynesení pravomocného odsuzujícího rozsudku zajistit jeho nástup k výkonu trestu odnětí svobody, apod. Vzhledem k tomu pak i zásada speciality postrádá v takovém případě svůj účel a nebude namístě její aplikace.

Nejvyšší soud, aniž by předjímal další průběh obou shora uvedených trestních stíhání, považuje za potřebné uvést, že zásadu speciality by nebylo možné uplatnit ani v případě, kdy by se obviněný, ať už dobrovolně či nedobrovolně, dostal zpět na území České republiky. Pokud by se totiž na území České republiky vrátil dobrovolně, bylo by možné ho bez dalšího zkoumání trestně stíhat, neboť by se v takovém případě uplatnila výjimka ze zásady speciality obsažená v čl. 14 odst. 1 písm. b) Ú. , popř. § 406 odst. 1 písm. a) tr. ř. vyjádřená slovy …se na toto území po jejím opuštění vrátila. V opačném případě by přicházelo v úvahu další extradiční řízení a vydání obviněného z dožádaného státu na základě dalšího mezinárodního zatýkacího rozkazu. Závěrem je třeba říci, že aplikace zásady speciality by nepřicházela v úvahu ani za situace, kdy by se obviněný vyhýbal trestnímu stíhání svým dalším pobytem v zahraničí, neboť v takovém případě by bylo namístě vést proti němu trestní řízení jako řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř.

Na základě všech výše uvedených argumentů lze uzavřít, že k trestnímu stíhání obviněného J. G. v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 3 T 2/2004, není třeba souhlasu příslušných orgánů Španělského království a obviněný proto ani není vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení ve smyslu § 10 odst.1, 2 tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. května 2006

Předseda senátu

JUDr. Karel Hasch

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru