Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

11 Tcu 152/2004Usnesení NS ze dne 19.10.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:11.TCU.152.2004.1

přidejte vlastní popisek

11 Tcu 152/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 19. října 2004 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:

Podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. s e do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občanky České republiky M. S., rozsudkem Obvodového soudu v Karlsruhe, Spolková republika Německo, ze dne 9. 11. 1995, sp. zn. 16 Ds 79/95, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu v Karlsruhe, Spolková republika Německo, ze dne 5. 3. 1996, sp. zn. I Ns 3/96, pro trestný čin krádeže podle § 242, § 25 odst. 2 německého trestního zákona, a tomu odpovídajícímu trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců.

Odůvodnění:

Výše označeným rozsudkem Obvodového soudu v Karlsruhe, Spolková republika Německo, ve spojení s výše citovaným rozsudkem Zemského soudu v Karlsruhe, Spolková republika Německo, jenž nabyl právní moci dne 13. 3. 1996, byla M. S. uznána vinnou trestným činem krádeže podle § 242, § 25 odst. 2 německého trestního zákona, a to v podstatě na základě zjištění, že „dne 17. 8. 1995 byla spolu s dalšími dvěmi ženami odvezena blíže neznámým „ D.“ z F. do K., a při vědomém a chtěném spolupůsobení odcizily z bytu poškozené L. J. v ulici W. 26 v 76137 K. cca 31.000,-DM v hotovosti pro vlastní potřebu, a to tak, že obviněná K. pod záminkou, že chce zanechat písemnou zprávu pro nepřítomnou sousedku, si domluvila vstup do bytu poškozené, vnutila se tam do kuchyně poškozené, kam ji po chvíli následovala další obviněná K. a tam obě odpoutaly pozornost poškozené J. a obviněná S. pak podle domluvy toho využila k tomu, aby v ložnici poškozené odcizila z nočního stolku peněžitou částku v celkové výši cca 31.000,-DM.

Za tento trestný čin byla M. S. rozsudkem Obvodového soudu v Karlsruhe ze dne 9. 11. 1995, sp. zn. 16 Ds 79/95, odsouzena k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku a šesti měsíců. Výše již uvedeným rozsudkem Zemského soudu v Karlsruhe jako soudu odvolacího byl tento trest změněn tak, že obviněné M. S. byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a sedmi měsíců, a to s ohledem na zahrnutí trestu z rozsudku Obvodního soudu ve Wiesbadenu ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. 23 Js 181047/93 – 78 Ds, který odvolací soud současně zrušil.

Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání odsouzení „rozsudkem Okresního soudu Karlsruhe ze dne 9. 11. 1995, sp. zn. 16 Ds 79/95, jímž byla M. S., uznána vinnou z trestného činu krádeže a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a sedmi měsíců“ do evidence Rejstříku trestů České republiky.

Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a dospěl k těmto závěrům:

Podle § 4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle § 384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky. Podle § 4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Konečně podle § 4 odst. 3 téhož zákona platí, že pokud Nejvyšší soud rozhodne o uznání rozsudku podle odstavce 1 nebo o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů podle odstavce 2, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky. Jinými slovy takový cizí rozsudek má na území České republiky tzv. jiné (tj. jiné než vykonání trestu) účinky ve smyslu ustanovení § 21 odst. 2 tr. zák. (srov. k tomu blíže č. 37/1997 Sb. rozh. tr.).

V posuzované věci je významné zjištění, že trest odnětí svobody uložený M. S. v trvání jednoho roku a sedmi měsíců v sobě zahrnuje též trest z rozsudku Obvodového soudu ve Wiesbadenu ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. 23 Js 181047/93 – 78 Ds, tj. trest z rozsudku vydaného před účinností zákona o Rejstříku trestů (zákon nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1995).

Proto Nejvyšší soud se musel zabývat otázkou časové působnosti zákona, tzn. zda je zákonným podkladem pro rozhodnutí o zaznamenání těch cizozemských rozsudků do evidence Rejstříku trestů, které byly učiněny a nabyly právní moci ještě před účinností této zákonné úpravy.

Dospěl přitom k závěru, že rozhodnout o zaznamenání údajů o odsouzení občana České republiky cizozemským soudem lze toliko ve vztahu k cizozemským rozhodnutím, jež byla vydána a nabyla právní moci po účinnosti zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, tj. po 1. 1. 1995, což dovozuje z následující argumentace:

Uvedeným zákonem byl zřízen jak samotný Rejstřík trestů, tak zaveden institut zaznamenávání údajů o odsouzeních občanů České republiky cizozemskými soudy do jeho evidence s důsledky uvedenými v § 4 odst. 3 zákona. Do jeho účinnosti byl podobný postup upraven ustanovením § 2 odst. 4 nařízení vlády Československé socialistické republiky č. 54/1970 Sb., o rejstříku trestů, v jehož rámci byla do rejstříku trestů, vedeného Generální prokuraturou České socialistické republiky, zapisována odsouzení vyslovená cizozemskými soudy toliko přikázal-li tak ministr spravedlnosti. K zápisu cizozemského odsouzení do tehdejšího rejstříku trestů tedy docházelo na základě úkonu, založeného na odlišném procesním postupu spočívajícího na jiných principech, přičemž podstatné je, že tento zápis neměl žádné důsledky z hlediska tzv. jiných účinků trestního rozsudku cizího státu. Zápis sloužil jen k informaci o osobě pachatele. Trestní zákon v tehdy platném znění ustanovení § 21 odst. 2 také jednoznačně vylučoval, aby trestní rozsudek cizího státu byl na území České republiky vykonán nebo tu měl jiné účinky, nestanovila-li vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou byla Česká republika vázána, něco jiného.

Je tedy zřejmé, že změna ve významu zápisu rozsudku cizího státu do Rejstříku trestů, ke které došlo přijetím zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, je zcela zásadní povahy. Rozhodující pro závěr o časové působnosti jej upravujících ustanovení je podle názoru Nejvyššího soudu skutečnost, že odsouzením občanů České republiky cizozemskými soudy z doby před jejich účinností byl přiznán vnitřním právním řádem určitý právní režim, který nemůže být dodatečně měněn v neprospěch odsouzených. Nemá-li citovaný zákon žádné zvláštní ustanovení, jež by přímo stanovilo, že Nejvyšší soud může rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, k němuž došlo před jeho účinností, je proto nutno mít za to, že upravuje takový postup jen pro nová odsouzení, na které dosavadní právní režim nedopadal.

Protože odsouzení M. S. německými soudy, jehož se týkal návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky zahrnuje i trest uložený odsouzením, které bylo vydáno dne 14. 9. 1994, tj. před 1. lednem 1995, Nejvyššímu soudu nezbylo, než rozhodnout tak, že ta část trestu, která odpovídá tomuto odsouzení se do evidence Rejstříku trestů nezaznamená. Vzhledem k tomu, že toto odsouzení jako takové nebylo samostatnou součástí posuzovaného návrhu nebylo nutné rozhodovat o jeho částečném zamítnutí.

Z obsahu připojeného spisového materiálu přitom vyplývá, že odsouzená M. S. je státní občankou České republiky, která byla pravomocně odsouzena cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák.). Obviněná totiž lstí (pod nepravdivou záminkou) vnikla po předchozí domluvě společně s dalšími osobami do bytu poškozené, kde odcizili peníze, a to cca 31.000 DM. Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona.

V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. Odsouzená se dopustila trestné činnosti podle předem promýšleného plánu v součinnosti s dalšími osobami. Je třeba přihlédnout též ke lstivému způsobu spáchání této trestné činnosti a výši způsobené škody. Pokud jde o druh trestu, byl jí uložen nepodmíněný trest odnětí svobody již v nikoli zanedbatelné výměře. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou taktéž splněny.

Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl tak, že z uloženého trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a sedmi měsíců se do evidence Rejstříku trestů zaznamená trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jenž jí byl uložen rozsudkem Obvodového soudu v Karlsruhe ze dne 9. 11. 1995, který nezahrnuje trest za trestnou činnost, kterou byla M. S. uznána vinnou rozsudkem Obvodového soudu ve Wiesbadenu ze dne 14. 9. 1994 a za kterou jí Zemský soud v Karlsruhe jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 5. 3. 1996 oproti výše uvedenému rozsudku soudu prvního stupně zvýšil trest odnětí svobody o jeden měsíc.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. října 2004

Předseda senátu

JUDr. Antonín Draštík

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru