Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 82/2009 - 54Rozsudek MSPH ze dne 24.02.2011

Prejudikatura

4 Ans 13/2008 - 87

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
6 As 33/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9Ca 82/2009 – 54-58

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: Občané za ochranu kvality bydlení v Brně - Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích, o.s., se sídlem v Brně-Kníničkách, U Luhu 23, IČ: 26653486, zast. Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem Brno, Dvořákova 13, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě na přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 15.1.2009, č.j.: MV-178-3/ODK-2009,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení .

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný podle ust. § 16a odst. 6 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o informacích“), potvrdil postup povinného subjektu – Jihomoravského kraje – při vyřizování žádosti žalobce o poskytnutí informací, vedené povinným subjektem pod sp.zn.: S-JMK 135965/2008 OKP.

V podané žalobě žalobce předně uvedl, že dne 18.10.2008 podal žádost o poskytnutí informací, kterou výslovně adresoval Radě Jihomoravského kraje (dále jen „JMK“) a domáhal se poskytnutí kopií veškeré korespondence Krajského úřadu JMK (dále jen „KÚ JMK“), Zastupitelstva JMK, Rady JMK, hejtmana JMK, náměstka hejtmana JMK Ing. M. V., členů dozorčí rady Thermal Pasohlávky a.s. (specificky Ing. S. J. a Ing. M.V.) s Thermal Pasohlávky a.s.. a to od 1.10.2007. Dále žalobce požadoval kopii veškeré korespondence KÚ JMK, Zastupitelstva JMK, Rady JMK, hejtmana JMK, náměstka hejtmana JMK Ing. M.V., členů dozorčí rady Thermal Pasohlávky a.s. (specificky Ing. S. J. a Ing. M.V.) s obcí Pasohlávky, s Regionální radou regionu soudružnosti jihovýchod a s Ministerstvem pro místní rozvoj, za období od 1.10.2007. Rada JMK na žádost nereagovala. Dne 5.12.2008 obdržel žalobce od KÚ JMK, Odboru kontrolního a právního dopis s názvem „Korespondence s Thermal Pasohlávky - 2007 - Rada - poskytnutí informace“ ze dne 24.11.2008, č.j.: JMK 152634/2008, sp.zn.: 135965/2008 OKP. V dopise byla popsána korespondence KÚ JMK a hejtmana JMK s Thermal Pasohlávky a.s. Ohledně korespondence Zastupitelstva JMK, Rady JMK, náměstka hejtmana JMK Ing. M. V., členů dozorčí rady Thermal Pasohlávky a.s. uvedl KÚ JMK, že žádnou korespondenci nemá k dispozici, přičemž není ani povinen takovou korespondenci mít, obdobně uváděl ke korespondenci KÚ JMK, Zastupitelstva JMK, Rady JMK, hejtmana JMK, náměstka hejtmana JMK Ing. M. V., členů dozorčí rady Thermal Pasohlávky a.s. s obcí Pasohlávky, s Regionální radou regionu soudružnosti jihovýchod a s Ministerstvem pro místní rozvoj. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce stížnost, o níž bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím.

V podané žalobě žalobce tvrdil, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých hmotných a procesních právech. Konkrétně napadal postup vyřízení jeho žádosti o poskytnutí informace, když žádost směřoval k Radě JMK jako povinnému subjektu, avšak odpověď obdržel od KÚ JMK. U uvedené námitky žalobce poukázal na § 2 odst. 1 zákona o informacích. Za absurdní označil argumentaci žalovaného, která připouští existenci více orgánů v rámci kraje jen pro přenesenou působnost, nikoliv pro samostatnou působnost. Takový výklad nevyplývá ze zákona č. 129/2000 Sb. zákon o krajích (dále jen „zákon o krajích“), ani ze zákona o informacích. Ust. § 14 odst. 1 zákona o krajích pouze vymezuje hranici mezi přenesenou a samostatnou působností kraje, aniž by zároveň stanovil, že samostatná působnost je vykonávána pouze krajem jako celkem a nikoliv i jeho orgány. Pokud by se názor žalovaného aplikoval na celou větu předmětného ustanovení, pak by ani přenesenou působnost kraje nemohl vykonávat žádný orgán kraje, nýbrž pouze kraj jako

celek. Názor žalovaného není dle žalobce rovněž kompatibilní s vyhláškou č. 442/2006 Sb. kterou se stanoví struktura informací zveřejňovaných o povinném subjektu způsobem umožňujícím dálkový přístup (dále jen „vyhláška č. 442/2006 Sb.“). Ust. § 2 odst. 2 této vyhlášky totiž počítá s tím, že v rámci územních samosprávných celků existuje více povinných subjektů, aniž by rozlišovala, zda se má jednat o přenesenou či samostatnou působnost. Žalobci pak není zřejmé, z čeho žalovaný vyvozuje názor, že hypotéza této normy se nemůže týkat poskytování informací ze samostatné působnosti. Ust. § 2 odst. 2 vyhlášky č. 442/2006 Sb. se týká povinně zveřejňovaných informacích dle ust. § 5 zákona o informacích, přičemž tyto informace se týkají jak samostatné, tak i přenesené působnosti. Dle žalobce nemá argument žalovaného racionální základ. Nesouhlasil s názorem žalovaného, podle kterého „obdrží-li kraj žádost o poskytnutí informací ze samostatné působnosti, pak lhostejno, kterému orgánu kraje je žádost adresována, je třeba za povinný subjekt považovat kraj a nikoliv jednotlivé orgány“. Dle žalobce poskytování informací není rozhodováním o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. V případě kladného vyřízení žádosti o informace žadatel neobdrží od povinného subjektu rozhodnutí, nýbrž požadované informace. Ust. § 94 odst. 1 zákona o krajích tak v tomto případě nelze aplikovat. Tvrdil, že ust. § 130 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád), upravuje příslušnost orgánu územního samosprávného celku v případě, že zákon neurčuje, který orgán tohoto územního samosprávního celku je příslušný. Dle ust. § 2 odst. 1 zákona o informacích ve spojení s ust. § 1 odst. 3 zákona o krajích je však zřejmé, které správní orgány jsou příslušné k vyřízení žádosti o informace. Ust. § 130 odst. 1 správního řádu tak nelze aplikovat. Dle žalobce v jeho případě je třeba vzít v úvahu vtahy podřízenosti a nadřízenosti mezi jednotlivými částmi samosprávního celku. Pro KÚ JMK je nemožné reálně vynutit poslušnost Rady JMK (Rada JMK není bezvýhradně podřízená KÚ JMK), a tedy KÚ JMK nemůže autoritativně komukoliv odpovídat, že Rada JMK určité informace nemá. KÚ JMK nemá žádné oprávnění korespondenci, např. náměstka hejtmana či přímo Rady JMK, požadovat ani přezkoumávat, zda korespondence neexistuje. Při absenci služebního zákona a v situaci, kdy úředníci krajského úřadu jsou existenčně závislí na rozhodnutí politických představitelů, není možné spravedlivě od úředníků požadovat, aby v zájmu podání informace žadateli riskovali nelibost politických představitelů a riskovali svoje zaměstnání. I z tohoto důvodů musí rada zůstat samostatným povinným subjektem. I kdyby žalobce připustil, že v případě, že jiný, neoslovený, povinný subjekt, může vyřídit žádost o informace tím, že poskytne všechny požadované informace, nelze takto uvažovat v situaci, kdy jiný, neoslovený povinný subjekt tvrdí, že informace neexistují a přitom nemá volný a úplný přístup k požadovaným informacím, které vlastní jiný, oslovený, povinný subjekt. Poukázal na to, že možnost oslovit jednotlivé orgány územního samosprávního celku je klíčová i v mnoha jiných situacích. Např. v případě územního plánování vystupují ve zcela odlišných funkcích dva orgány samosprávného celku, krajský úřad jako pořizovatel územně plánovací dokumentace a zastupitelstvo kraje jako schvalovací orgán. Výkladem žalovaného o jediném společném povinném subjektu by vznikla možnost odepřít poskytnutí informace z důvodu, že jde o novou informaci, která vznikla při přípravě rozhodnutí povinného subjektu (§ 11 odst. 1 písm. b) zákona o informacích). Občané by se nemohli seznámit s podkladovými materiály pro úze,ní plán před podáním svých námitek a nemohli by tak učinit de facto, až do schválení územního plánu. Rovněž poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18.8.2008, č.j.: 31 Ca 56/2008-27, který připustil, že dle ust. § 2 odst. 1 zákona o informacích jsou povinnými subjekty jak územně samosprávné celky, tak i jednotlivé orgány. S tímto názorem nezůstal však krajský soud konzistentní. Gramatickým výkladem uvedeného ustanovení lze dovodit, že povinným subjektem jsou nejen územně samosprávní celky, ale i jejich jednotlivé orgány. Z ust. § 1 odst. 3 zákona o krajích ve spojení s ust. § 2 odst. 1 zákona o informacích lze pak dovodit, že rada kraje je jako orgán kraje povinným subjektem ve smyslu zákona o informacích. Jednotlivé povinné subjekty vymezené zákonem o informacích pak nelze směšovat či zaměňovat, neboť každý z jednotlivých subjektů vymezených zákonem o informacích je nezastupitelný a z hlediska svých funkcí má odlišné informace. Sdělení, zaslané žalobci jiným povinným subjektem, než ten který byl osloven, subjektem, který nemá k požadovaným informacím přímý přístup, nemá žádnou vypovídací hodnotu o tom, zda požadované informace existují a v jakém rozsahu atd. Dle žalobce nelze dovozovat, že územně samosprávný celek a jeho orgány tvoří jeden povinný subjekt podle ust. § 2 odst. 1 zákona o informacích, neboť k takovému výkladu neexistuje zákonný podklad. Povinným subjektem jsou po novele zákona o informacích provedené zákonem č. 61/2006 Sb. ze dne 3. února 2006, kterým se mění zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění zákona č. 81/2005 Sb., a zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů

(dále jen „zákon č. 61/2006“), jak samosprávný celek jako takový, tak i všechny jeho orgány. K tomu odkázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 61/2006 Sb., podle které „proto se vedle správních úřadů (tj. ústředních a dalších orgánů státní správy, tzv. „exekutivy“) jmenovitě nebo typově uvádějí další subjekty, jimiž je stát tvořen a jimiž se vůči jedinci projevuje, ať už uvedené v Ústavě, anebo proto, že jsou pověřeny státní mocí rozhodovat o právech osob, anebo proto, že jsou zřízeny zákonem či na základě zákona“. Uzavřel, že Rada JMK je samostatným povinným subjektem ve smyslu ust. § 2 odst. 1 zákona o informacích a byla tak povinna na jeho žádost reagovat a nikoliv postoupit či jinak delegovat svojí zákonnou povinnost na jiný subjekt. Svým postupem porušila jeho základní právo na informace, zakotvené v čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v § 14 odst. 5 písm. d) a § 15 zákona o informacích.

Rovněž napadal restriktivní přístup KÚ JMK, který ve své odpovědi ze dne 24.11.2008 uvedl, že neeviduje korespondenci od 1.10.2007 do dne podání žádosti, a to přestože žalobce v žádosti časové období neomezil. Dle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3.12.2002, sp.zn.: 44 Ca 179/2002 se informací míní to, co v okamžiku dotazu je, anebo má být, v úřadu k dispozici. Sousloví „v okamžiku dotazu“ nelze chápat ve smyslu, že se jím myslí okamžik doručení dotazu k povinnému subjektu. Pak by totiž vznikla situace, že by odpověď odesílaná povinným subjektem byla v některých případech neúplná, ale i odporující stavu věci ke dni datování odpovědi, tedy odporující principu materiální pravdy (§ 177 odst. 1 správního řádu). Uvedené žalobce demonstroval na situaci, kdy povinný subjekt odpoví sdělením datovaným 15 dní po obdržení dotazu, že informace nemá, a přitom do okamžiku vyřízení žádosti o informaci, tj. v průběhu zákonné 15 denní lhůty, by informace obdržel. Odeslaná odpověď by tak obsahovala nepravdivé informace. Poznamenal, že v ust. § 7 až 11 zákona o informacích jsou uvedeny všechny možné tituly pro odepření informací a tyto musí být vykládány restriktivně a přesně dle zákona o informacích. Omezení poskytnutí informací na informace, které se u povinného subjektu vyskytly do dne doručení žádosti o informace, provedené KÚ JMK nemá oporu v zákoně. Okamžikem dotazu je třeba rozumět celou dobu, kdy je žádost o informace povinným subjektem zpracovávána až do jejího úplného vyřízení. Akceptace postupu KÚ JMK by vedla k závěru, že pro každou žádost by docházelo k odepření části informací povinným subjektem vytvořených, respektive získaných povinným subjektem za posledních 15, respektive 25 dnů.

Rovněž upozornil na to, že podal stížnost na nečinnost povinného subjektu Rady JMK. Nevyřízení žádosti osloveným povinným subjektem je dle žalobce nezákonný postup. Účelem řízení o stížnosti je mj. přezkoumat, zda povinný subjekt je či není nečinný. Žalovaný v napadeném rozhodnutí, pro případ, že názor žalobce je správný, a na žádost měla reagovat Rada JMK, nevyvozuje vůbec závěry ohledně nečinnosti povinného subjektu. Z uvedeného žalobce dovozoval, že žalovaný nepochopil podstatu a účel řízení o stížnosti.

Konečně namítal nedostatek důvodů rozhodnutí, kdy u jedné zposkytovaných informací byly začerněny osobní údaje. Pokud tak chtěl KÚ JMK učinit, byl povinen vydat rozhodnutí o částečném odepření informací. Tuto skutečnost namítal žalobce již ve stížnosti. Žalovaný však na námitku žalobce nereagoval a ani o ní v napadeném rozhodnutí nerozhodl.

S ohledem na shora uvedené žalobce navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí k žalobním bodům vyplynulo: K námitce nepříslušnosti povinného subjektu žalovaný uvedl, že je při poskytování informací ze samostatné působnosti nutné vycházet z podstaty územních samosprávních celků jako veřejnoprávních korporací, jimž zákon vymezuje okruh záležitostí náležejících tomuto subjektu jako jejich vlastní činnost, tedy jako jejich samostatná či samosprávná působnost. V případě krajů je okruh těchto činností vymezen v § 14 odst. 1 zákona o krajích. Zákon tedy svěřuje samostatnou působnost přímo kraji, přičemž navazující rozdělení pravomoci rozhodovat o konkrétních otázkách spadajících do samostatné působnosti mezi jednotlivé krajské orgány z tohoto hlediska představuje pouze bližší organizační rozdělení činnosti v rámci daného samosprávného celku, aniž však z těchto orgánů v oblasti samostatné působnosti činí zvláštní, samostatně fungující jednotky. Aplikací uvedené obecné teze na zákon o informacích pak je třeba považovat zákonem uloženou povinnost poskytovat informace, týkající se samostatné působnosti, za povinnost uloženou územnímu samosprávnému celku jako takovému, nikoliv jednotlivým orgánům. Povinným subjektem ve smyslu ust. § 2 odst. 1 zákona o informacích může být pro oblast samostatné působnosti pouze kraj jako celek a nikoliv jeho jednotlivé orgány. Pro tento výklad svědčí i důvodová zpráva k novele zákona o informacích (zákon č. 61/2006 Sb.), která vychází z toho, že povinnost poskytovat informace dopadá na územní samosprávné celky s tím, že v oblasti samostatné působnosti budou poskytovat informace příslušné orgány obce nebo kraje, v oblasti přenesené působnosti ty orgány, jímž je zvláštním zákonem svěřena daná působnost v oblasti státní správy (viz sněmovní tisk č. 991 IV. volební období Poslanecké sněmovny PČR, novelizační bod 2). Uvedený výklad není dle žalovaného v rozporu s čl. 17 odst. 5 Listiny, který hovoří o orgánech územní samosprávy. Takové označení samosprávného celku bylo v době přijetí Listiny promiscue užíváno i pro označení samosprávného celku, ani s § 2 odst. 2 vyhlášky č. 442/2006 Sb., jehož hypotéza se nemůže týkat poskytování informací ze samostatné působnosti. Uvedený výklad považoval žalovaný za nejvýhodnější pro žadatele o informace, neboť umožňuje maximální realizaci práva podle čl. 17 Listiny, jelikož do samostatné působnosti územního samosprávného celku náleží jakákoliv informace, která se týká činnosti jakéhokoliv orgánu. Obdrží-li tak kraj žádost o poskytnutí informací ze samostatné působnosti, pak lhostejně kterému orgánu je žádost adresována je třeba za povinný subjekt považovat kraj a nikoliv jeho jednotlivé orgány. Tuto žádost bude zpravidla vyřizovat s ohledem na § 94 odst. 1 zákona o krajích krajský úřad, neboť svou podstatou jde o rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Ohledně určení povinného subjektu je nutné volit takový výklad, který je pro žadatele nejvýhodnější, tj. ve svém důsledku vedoucí k poskytnutí požadovaných informací v plném rozsahu. K poukazu žalobce na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15.8.2008, sp.zn.: 31 Ca 56/2008 uvedl, že žalobcem uvedená část je pouze citací dikce zákona nikoliv vyslovením názoru soudu. V celkovém kontextu pak rozsudek koresponduje s názorem žalovaného.

Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Nad skutečnosti uvedené v napadeném rozhodnutí doplnil k nezastupitelnosti a možné dispozici odlišnými informacemi jednotlivými orgány územního samosprávného celku, že orgán, který žádost o informace ze samostatné působnosti územního samosprávného celku poskytuje, je mj. odpovědný za to, že požadované informace byly poskytnuty v úplném rozsahu, respektive za celý povinný subjekt, jímž je územní samosprávný celek. Tato okolnost je pak přezkoumatelná v řízení o stížnosti podle § 16a zákona o informacích. Krom toho se v předmětném případě jednalo o informace širokého spektra osob, a nikoliv rady kraje jako takové. I kdyby žádost o informace vyřizoval a rada kraje, jednalo by se o zprostředkované informace. K možnosti aplikace § 11 odst. 1 písm. b) zákona o informacích žalovaný uvedl, že je nutné odlišovat informace vzniklé skutečně nově v rámci přípravy rozhodnutí od informací vzniklých jako samostatné výstupy, které následně slouží jako podklad pro budoucí rozhodnutí, na posledně uvedené informace se ochrana dle § 11 odst. 1 písm. b) zákona o informacích neuplatní a tyto informace je proto třeba poskytovat bez ohledu na to, který orgán v rámci kraje žádost o informaci vyřizuje. Takovými informacemi mohou být kromě žalobcem zmíněných např. i některé důkazní prostředky, vzniklé činností jiných povinných subjektů, které jsou součástí správního spisu a jako takové slouží coby podklad pro rozhodnutí povinného subjektu.

K problematice restriktivního přístupu žalovaný upozornil, že tuto námitku žalobce v podaném odvolání neuplatnil. Dle žalovaného je účelem zákona o informacích realizace ústavně zaručeného práva na informace, které však není a zpovahy věci ani nemůže být zcela absolutní. Zákon o informacích a poskytování informací v jeho režimu se vztahuje na již existující informace, a to konkrétně informace existující ke dni podání žádosti o informace, neboť z ust. § 3 odst. 3 zákona o informacích vyplývá, že se jedná o již zaznamenané informace. Žádost o sdělení skutečností, které v době podání žádosti zaznamenány nejsou, by z povahy věci nebyla žádostí o informace ve smyslu zákona o informacích, neboť by nesplňovala znaky informace dle tohoto zákona. Žadatel by tak absurdně žádal o skutečnosti, které se až po podání žádosti a možní i po jejím vyřízení teprve informacemi ve smyslu zákona o informacích stanou, tj. budou zaznamenány na nějakém nosiči, popř. dokonce o skutečnosti, které nikdy definiční znaky informace dle zákona o informacích nenaplní. K tomu odkázal na ust. § 2 odst. 4 zákona o informacích. Konečně pak argumentoval též reálnou proveditelností požadavku. Za předpokladu, kdy by se obecně poskytovaly informace aktuální ke dni vyřízení žádosti o informace, nelze objektivně po povinných subjektech požadovat aktualizaci informací až do dne vyřízení žádosti, nýbrž je třeba stanovit určité již existující datum.

Dále uvedl, že účelem řízení o odvolání, respektive stížnosti dle zákona o informacích, není posoudit zákonnost jiných postupů povinného subjektu, než je vyřizování konkrétní žádosti o informace, a suplovat tak dozorovou či kontrolní působnost příslušného orgánu.

Námitku nedostatku důvodů rozhodnutí nepovažoval žalovaný za oprávněnou. Uvedl, že žalobce ve stížnosti poukázal na to, že sdělení zaslané p. Střítezským z Thermal Pasohlávky dne 2.8.2008 je neúplné, neboť zde chybí jména příjemců tohoto mailu. V předloženém spisu však žádné takové sdělení není založeno a tedy není a nebylo se k čemu vyjadřovat. Součástí spisu je sdělení (email k č.j.: JMK 34758/2008 ze dne 2.4.2008 od Ilji Kašíka, předsedy představenstva společnosti Thermal Pasohlávky a.s. – odpověď na žádost o zaslání zprávy o hospodaření společnosti včetně kopie průvodního emailu Davida Střítezského, pracovníka oddělení cestovního ruchu Odboru regionálního rozvoje KÚ se žádostí o zaslání zprávy o hospodaření společnosti v roce 2007). U tohoto sdělení neoznačení příjemců průvodního dopisu, respektive chybějící hlavička, nelze považovat za vůli povinného subjektu o neposkytnutí informace z důvodu ochrany osobních údajů. Naopak ze sdělení je patrné, že příjemce emailu pana Střítezského byla kancelář společnosti Thermal Pasohlávky a.s.

K procesním právům žalobce poznamenal, že ačkoliv se na řízení o stížnosti dle § 16a zákona o informacích vztahuje ze správního řádu toliko úprava počítání lhůt, doručování, náklady řízení a dále ustanovení o základních zásadách činnosti správních orgánů, ustanovení o ochraně před nečinností a ustanovení § 178, bylo žalobci umožněno nahlédnout do spisu (viz výzva ze dne 6.1.2009, č.j.: MV-178-2/ODK-2009). Této možnosti žalobce nevyužil.

Městský soud v Praze tak na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s.ř.s.“)). Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy:

Podle ust. § 2 odst. 1 zákona o informacích povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce.

Podle ust. § 20 odst. 6 zákona o informacích informace, které se týkají přenesené působnosti územního samosprávného celku, poskytují orgány územního samosprávného celku v přenesené působnosti.

Podle ust. § 1 odst. 3 zákona o krajích kraj je samostatně spravován zastupitelstvem kraje (dále jen "zastupitelstvo"); dalšími orgány kraje jsou rada kraje (dále jen "rada"), hejtman kraje (dále jen "hejtman") a krajský úřad. Orgánem kraje je též zvláštní orgán kraje (dále jen "zvláštní orgán") zřízený podle zákona.

Podle ust. § 4 zákona o krajích pokud zvláštní zákon upravuje působnost krajů a nestanoví, že jde o přenesenou působnost, platí, že jde vždy o činnosti patřící do samostatné působnosti krajů.

Podle ust. § 14 odst. 1 zákona o krajích do samostatné působnosti kraje patří záležitosti, které jsou v zájmu kraje a občanů kraje, pokud nejde o přenesenou působnost kraje.

Podle ust. § 29 odst. 1 zákona o krajích orgány kraje vykonávají na svém území přenesenou působnost ve věcech, které stanoví zákon.

Podle ust. § 59 odst. 3 zákona o krajích rada zabezpečuje rozhodování v ostatních záležitostech patřících do samostatné působnosti kraje, pokud nejsou vyhrazeny zastupitelstvu nebo pokud si je zastupitelstvo nevyhradilo.

Podle ust. § 66 zákona o krajích krajský úřad plní úkoly v samostatné působnosti uložené mu zastupitelstvem a radou a napomáhá činnosti výborů a komisí. Rada může ukládat úkoly krajskému úřadu jen v rozsahu své působnosti svěřené jí zákonem.

Podle ust. § 94 odst. 1 zákona o krajích je-li orgánům kraje svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob ve věcech patřících do samostatné působnosti kraje, k řízení je příslušný krajský úřad; na jeho rozhodování se vztahuje správní řád, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak. K přezkoumávání těchto rozhodnutí je příslušné ministerstvo; odvolací orgán nemůže rozhodnutí změnit.

Podle ust. § 2 odst. 2 vyhlášky č. 442/2006 Sb. v případě územních samosprávných celků, jejichž součástí je více povinných subjektů, se informace zveřejňují pouze jednou.

O námitkách žalobce soud uvážil takto:

Žalobce v podané žalobě předně namítal, že vzhledem k tomu, že jeho žádost o poskytnutí informací byla směřována k Radě JMK jako povinnému subjektu, a nikoli ke KÚ JMK, byla žádost povinna vyřídit Rada JMK. Tento svůj názor žalobce odvozoval od ust. § 2 odst. 1 zákona o informacích a ust. § 1 odst. 3 věta prvá zákona o krajích a poukazoval na důvodovou zprávu k zákonu č. 61/2006 Sb. Dle žalobce je rovněž třeba vzít v úvahu vztahy nadřízenosti a podřízenosti, kdy KÚ JMK nemůže reálně vynutit poslušnost Rady JMK (Rada JMK není bezvýhradně podřízená KÚ JMK), a nemůže tak ani autoritativně komukoliv odpovídat, že Rada JMK určité informace nemá. Rovněž namítal nekompatibilitu výkladu žalovaného s ust. § 2 odst. 2 vyhlášky č. 442/2006 Sb. Povinnými orgány ve smyslu zákona o informacích jsou dle žalobce nejen územní samosprávné celky jako takové, ale i jejich jednotlivé orgány, tyto nelze zaměňovat či směšovat, neboť každý z nich má odlišné informace. V daném případě byla žalobcem oslovena Rada JMK, a ta tak měla poskytnout požadované informace. Informace poskytnutá jiným povinným subjektem, který nemá k požadované informaci přístup, nemá žádnou vypovídací hodnotu o tom, zda požadované informace existují a v jakém rozsahu.

Uvedenou námitku neshledal soud oprávněnou. Předně podle rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 27.10.2010, č.j.: 4 Ans 13/2008-87, na který soud též pro stručnost odkazuje, „v případech, kdy jsou informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím poskytovány v rámci samostatné působnosti kraje, zákon nebrání tomu, aby žádost o poskytnutí informací vyřídil a odpovídající informace poskytl krajský úřad, a to ani v případě, že žádost o poskytnutí informací byla směřována vůči jinému orgánu kraje (např. radě kraje)“. K uvedenému závěru NSS dospěl na základě specifik samostatné působnosti kraje, kdy zatímco přenesená působnost je zásadně vykonávánao rgány kraje (§ 29 odst. 1 zákona o krajích), samostatná působnost náleží kraji jako takovému (§ 14 odst. 1 zákona o krajích). Předmětem přenesené působnosti je pak výkon státní správy, který je státem toliko „přenášen“ na kraje, resp. jejich jednotlivé orgány. Předmětem samostatné působnosti je pak krajská samospráva, tzn. oprávnění vykonávat vlastním jménem a na vlastní odpovědnost správu svých vlastních záležitostí. Zatímco tak v případě přenesené působnosti se jedná toliko o dekoncentraci státní správy, působnost samostatná je výrazem decentralizace veřejné správy, tedy jejího přenosu na jiný subjekt než stá. tDle NSS uvedené rozlišení samostatné a přenesené působnosti odpovídá i čl. 105 Ústavy. Za uvedené situace je tak nutné posoudit, zda informace požadované žalobcem patří do samostatné, či přenesené působnosti kraje. Dle náhledu soudu je nepochybné, že informace požadované žalobcem na základě jeho žádosti náleží do samostatné působnosti JMK. Podle ust. § 4 zákona o krajích totiž, pokud zvláštní zákon upravuje působnost krajů a nestanoví, že jde o přenesenou působnost, platí, že jde vždy o činnosti patřící do samostatné působnosti krajů. Problematiku korespondence kraje a jeho orgánů s akciovou společností, kterou kraj založil, nelze podřadit pod zákonem vymezenou přenesenou působnost kraje. Tato problematika tak spadá do samotné působnosti kraje. Dle NSS oprávnění vyřídit žádost o poskytnutí informací KÚ JMK, namísto Rady JMK vyplývá i z ust. § 94 odst. 1 věta prvá zákona o krajích a z ust. § 20 odst. 6 zákona o informacích. Pro věc jsou však i relevantní ust. § 66 věta prvá a § 59 odst. 3 zákona o krajích. V uvedeném rozsudku NSS rovněž nepřisvědčil námitce žalobce, podle které povinnými orgány ve smyslu zákona o informacích při poskytování informací, spadající do samostatné působnosti, nejsou územní samosprávné celky jako takové, ale přímo jejich jednotlivé orgány. U této námitky odkázal na svůj rozsudek ze dne 28.12.2007, č.j.: 4 As 48/2007-80, podle kterého „pokud je povinným subjektem kraj, za něhož podle § 66 zákona o krajích plní úkoly v samostatné působnosti uložené mu zastupitelstvem a radou krajský úřad, přičemž požadovaná informace se týká činnosti spadající do samostatné působnosti kraje, pak rozhoduje o odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu ten, kdo stojí v jeho čele, tedy hejtman příslušného kraje“ a ze dne 7.8.2007, č.j.: 2 As 12/2007-79, v němž NSS uvedl, že „jedná-li se o informaci, která spadá do působnosti obcí, bylo by přílišným formalismem – zakázaným mj. s ohledem na to, že právo na informace vyvěrá z čl. 17 Listiny základních práv a svobod – žádost odkládat, pokud by byla směřována nesprávné organizační složce či orgánu obce. O odložení by pak mohlo být rozhodnuto jen v případě, pokud by žádost byla adresována zcela jiné obci“. Zároveň NSS konstatoval, že v případě, že je „žádost o poskytnutí informace ve smyslu § 94 odst. 1 zákona o krajích, popř. § 66 téhož zákona vyřizována krajským úřadem, je nutné, aby krajský úřad při vyřizování žádosti úzce spolupracoval s ostatními orgány kraje a poskytl rovněž tytéž informace, které mají tyto orgány k dispozici“. Z uvedených důvodů je tak nutno odmítnout argumentaci žalobce, podle které informace poskytnuté KÚ JMK namísto Rady JMK nemá žádnou vypovídací hodnotu, o tom, zda požadované informace existují a v jakém rozsahu. Shora nastíněné řešení ostatně i NSS považoval za nejefektivnější a pro žadatele příznivější, než by tomu bylo v případě poskytování informací výhradně osloveným orgánem kraje, a to jak po stránce obsahového vyřízení žádosti, tak i s ohledem na potřebu dodržování zákonných lhůt. Pokud se týká odkazu žalobce na důvodovou zprávu k zákonu č. 61/2006 Sb. pak žalobcem uvedený text soud v této zprávě nenalezl. Z důvodové zprávy pak naopak plyne, že „v rámci samostatné působnosti územního samosprávného celku poskytují informace příslušné orgány obce a kraj. Orgány územního samosprávného celku nemají samy o sobě způsobilost a jsou vždy součástí příslušného územního samosprávného celku, přesto v oblasti přenesené působnosti stanoví Ústava i příslušné zákony, že výkon státní správy může být zákonem svěřen právě orgánům samosprávy (viz čl. 105 Ústavy České republiky, § 5 odst. 3, § 7 odst. 2, § 35 odst. 1 a další zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, § 2 odst. 2, § 29 odst. 1, zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů), tato skutečnost je pro větší jistotu a instruktivnost v zákoně o svobodném přístupu k informacím zohledněna“, a tedy přisvědčuje naopak tvrzením, uvedeným žalovanému. Nekompatibilitu s ust. § 2 odst. 2 vyhlášky č. 442/2006 Sb. soud neshledal. Uvedené ustanovení se podle názvu vztahuje toliko na strukturu informací zveřejňovaných o povinném subjektu, nikoliv na samostatnou žádost o poskytnutí informací podanou žadatelem. Z uvedeného důvodu neshledal soud námitku žalobce důvodnou.

Žalobce dále vytýkal žalovanému restriktivní přístup, když KÚ JMK uvedl v rozhodnutí, že neeviduje korespondenci od 1.10.2007 do dne podání žádosti, přestože žalobce v žádosti časové období neomezil. Ustanovení zákona o informacích, umožňující odepření informací, je třeba vykládat restriktivně. Okamžikem dotazu je třeba rozumět celou dobu, kdy je žádost o informace povinným subjektem zpracovávána až do jejího úplného vyřízení.

K uvedené námitce soud sděluje, že postupem KÚ JMK, který v rozhodnutí ze dne 24.11.2008, sp.zn.: S-JMK 135965/2008 OKP uvedl, že „JMK neeviduje, respektive nemá k dispozici žádnou korespondenci Zastupitelstva JMK ani Rady JMK s Thermal Pasohlávky s.d., a to od 1.10.2007 do dne podání žádosti, přičemž není ani povinen takovou korespondenci mít“ a dále že „JMK eviduje následující korespondenci hejtmana JMK s Thermal Pasohlávky, a to od 1.10.2007 do dne podání žádosti“, nemohl být žalobce dotčen na svých právech. Spisový materiál totiž neobsahuje žádný podklad, ze kterého by vyplývalo, že by v období od podání žádosti do jejího vyřízená JMK obdržel jakékoliv informace, které žalobce v žádosti požadoval. Žalobci tak žádné informace odepřeny nebyly. S ohledem na uvedené je třeba vyjádření KÚ JMK v rozhodnutí ze dne 24.11.2008, sp.zn.: S-JMK 135965/2008 OKP považovat za sdělení skutečnosti, že žalobcem požadovanými informacemi JMK nedisponoval. Za této situace je pak objasňování pojmu okamžik doručení dotazu nadbytečný a pro projednávaný případ nepodstatný. Z uvedeného důvodu neshledal soud námitku žalobce oprávněnou.

Ani námitku, podle které žalovaný pro případ, že žalobcův názor je správný a na jeho žádost měla reagovat Rada JMK nevyvozuje vůbec závěry ohledně nečinnosti povinného subjektu, neshledal soud důvodnou. Předně žalovaný napadeným rozhodnutí potvrdil postup KÚ JMK při vyřizování žádosti žalobce o informace, tedy ztotožnil se s postupem KÚ JMK, který žádost o informace vyřídil, přestože žádost byla výslovně adresovaná Radě JMK. V tomto případě by jakékoliv závěry žalovaného ohledně nesprávnosti jeho názoru byly zcela zmatečné a irelevantní. Z uvedených důvodů nelze přisvědčit žalobci v této námitce.

Žalobce rovněž tvrdil, že se žalovaný nevyrovnal se stížnostní námitkou uvedenou v části V., podle které byly u jedné z poskytovaných informací začerněny osobní údaje a KÚ JMK byl povinen vydat rozhodnutí o částečném odepření informací.

K uvedené námitce ze správního spisu vyplynulo: V části V. stížnosti ze dne 13.12.2008 žalobce mj. poukazoval na to, že vydané sdělení zaslané p. Střitezským z Thermal Pasohlávky dne 2.8.2008 je neúplné, neboť jiný povinný subjekt odstranil jména příjemců daného emailu. Pokud tak chtěl jiný povinný subjekt učinit, byl povinen vydat rozhodnutí o částečném odepření informací. Tato se však nestalo a povinný subjekt pochybil. Z uvedeného důvodu žalobce požadoval předat předmětný email úplný.

K uvedené námitce soud sděluje, že žalovaný pochybil, když uvedený stížnostní bod ponechal v napadeném rozhodnutí bez povšimnutí. Toto pochybení však nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Předně uvedený stížnostní bod nekoresponduje s obsahem spisového materiálu, respektive KÚ JMK žalobci neposkytl žádné sdělení zaslané p. Střitezským z Thermal Pasohlávky dne 2.8.2008. Uvedenou skutečnost tak měl žalovaný žalobci sdělit tak, jak to učinil ve vyjádření k podané žalobě. Jediný dokument, který byl poskytnut žalobci a v němž se vyskytuje jméno p. Střítezského, je email k č.j.: JMK 34758/2008 ze dne 2.4.2008 od Ilji Kašíka, předsedy představenstva společnosti Thermal Pasohlávky a.s. – odpověď na žádost o zaslání zprávy o hospodaření společnosti včetně kopie průvodního emailu Davida Střítezského, pracovníka oddělení cestovního ruchu Odboru regionálního rozvoje KÚ se žádostí o zaslání zprávy o hospodaření společnosti v roce 2007. Z uvedeného emailu je však zřejmý adresát (Thermal Pasohlávky a.s., za níž odpovídal předseda představenstva Ing. Ilja Kašík), i odesílatel (David Střítezský), navíc uvedený dokument neskýtá podklad pro tvrzení, že by zde byly začerněny jakékoliv údaje, jak tvrdí žalobce v podané žalobě. Z uvedeného důvodu neshledal soud námitku žalobce oprávněnou.

Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žalovaný správní orgán rozhodl v souladu se zákonem a žalobu proto podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

Soud rozhodoval ve věci bez nařízení ústního jednání podle ust. § 51 odst. 1 s.ř.s., neboť účastníci vyslovili s takovým postupem soudu souhlas.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, žalovanému správnímu orgánu, který měl ve věci úspěch, však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 24. února 2011

JUDr. Ivanka Havlíková, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Václav Koláček

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru