Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 74/2009 - 48Rozsudek MSPH ze dne 12.10.2011

Prejudikatura

57 Ca 109/2006 - 54

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 Afs 5/2012 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9Ca 74/2009 - 48-52

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: PRODUKT SYSTEMS s.r.o., se sídlem Pražská 250, Sušice II, IČ: 49196537, zastoupen JUDr. Jiřím Dvořákem advokátem, se sídlem Hálkova 24, Plzeň proti žalovanému: Generální finanční ředitelství, se sídlem Lazarská 15/7, Praha 1 o přezkoumání rozhodnutí Ministerstva financí Ústředního finančního a daňového ředitelství:

I. ze dne 20.01.2009 č.j. 39/80076/2008-391, II. ze dne 20.01.2009 č.j. 39/78546/2008-391, III. ze dne 20.01.2009 č.j. 39/79217/2008-391,

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání třech rozhodnutí Ministerstva financí, Ústředního finančního a daňového ředitelství uvedených v záhlaví tohoto rozsudku, kterými byla zamítnuta jeho odvolání proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ve věcech žádostí žalobce o povolení obnovy daňových řízení ukončených dodatečnými platebními výměry na daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období let 1997, 1998 a 1999.

1) Napadeným rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 20.01.2009 č.j. 39/80076/2008-391 bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 20.06.2008 č.j. 4873/08-1200-400933, kterým nebyla povolena obnova řízení ve věci dodatečného platebního výměru na daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 1997 vydanému dne 23.04.2007 pod č.j. 23312/07/135970/1642.

2)Napadeným rozhodnutím ze dne 20.01.2009 č.j. 39/78546/2008-391 bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 20.06.2008 č.j. 5492/08-1200-400933, kterým nebyla povolena obnova řízení ve věci dodatečného platebního výměru na daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 1998 vydanému dne 23.04.2007 pod č.j. 23317/07/135970/1642.

3)Napadeným rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 20.01.2009 č.j. 39/79217/2008-391 bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 20.06.2008 pod č.j. 5493/08-1200-400933, kterým nebyla povolena obnova řízení ve věci dodatečného platebního výměru na daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 1999 vydanému dne 23.04.2007 pod č.j. 23323/07/135970/1642.

V odůvodnění napadených rozhodnutí se Ministerstvo financí vypořádávalo s odvolacími námitkami žalobce proti zamítnutí žádostí o obnovu řízení. Žalobce v odvolání namítal, že žádost o povolení obnovy řízení byla podána proto, že rozsáhlé daňové řízení opustilo rovinu dokazování k otázce, že obchodní případy, které zapříčinily vyměření daně neprobíhaly mezi německým subjektem a žalobcem, přesto žalobci byla z těchto obchodních případů doměřena daň. Žalobce namítal, že se proti dodatečnému vyměření daně odvolal a podnikl všechny kroky k získání dokladů, které by přispěly ke správnému vyměření daně a své kroky nadto avizoval odvolacímu orgánu s uvedením dokladů, o které usiloval, a uvedl i časový horizont, v němž předpokládal obdržení těchto dokladů. Jestliže finanční ředitelství při doměření daně hodnotilo, že si žalobce sám stanovil lhůtu pro předložení opatřovaných dokladů a že sám kalkuloval s tím, že stanovenou lhůtu nedodrží, pak žalobce namítal, že bylo jen na správci daně, aby stanovil žalobci lhůtu k provedení úkonu a finančnímu ředitelství také vytkl, že nezohlednil faktor času, když poslední den měsíce listopadu, kdy měly být doklady předloženy, připadl na pátek a první následující pracovní den byl 3.12.2007, kdy finanční ředitelství jako odvolací orgán v daňovém řízení vydal všechna rozhodnutí o zamítnutí odvolání žalobce. Žalobce vytkl finančnímu ředitelství překotné rozhodování v daňovém řízení. Podle žalobce je důležitá skutečnost, že k předložení důkazů nebyla stanovena řádná lhůta a odvolací orgán tak neměl o odvoláních žalobce rozhodnout, aniž by žalobce k předložení označených a navržených důkazů vyzval. Žalobce namítal, že se jednalo o nové listinné důkazy, které nebyly nikdy v řízení předloženy. Byly získány z účetnictví třetí osoby obchodního partnera žalobce a žalobce je nemohl bez svého zavinění uplatnit v řízení, neboť je získal až v listopadu roku 2007.

Žalobce v odvolání namítal, že z obsahu uvedených listin vyplývá, že subjekt ze SRN účtoval provádění plateb do ČR konkrétním subjektům za konkrétní výkony a žalovaný odvolací orgán v řízení o obnově daňového řízení nepochopil, že se jedná o důkazy o tom, že předmětné úhrady z listin nemohou být zdanitelnými výnosy žalobce. Listiny měly být vyhodnoceny a doplněny další cestou mezinárodní výměny informací a následně spolu se všemi dosud provedenými důkazy hodnoceny.

Žalobce v odvolání uvedl, že jím požadovaná obnova řízení je důsledkem účelového postupu odvolacího orgánu v daňovém řízení, kterým bylo zabráněno přezkoumání evidentní nezákonnosti postupu správce daně.

Ministerstvo financí po přezkoumání odvolacích námitek ve věci obnovy řízení neshledalo, že by při provádění daňové kontroly nebyl dán žalobci dostatečný prostor k dokazování, neboť žalobce mohl v celém řízení předkládat důkazní prostředky . Uvedl, že povědomost žalobce o skutečnostech, které již byly předmětem rozhodování odvolacího orgánu v daňovém řízení, právě svědčí o tom, že rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení není nesprávné. Ministerstvo financí dospělo k závěru, že časový faktor předkládání důkazů byl žalobce schopen ovlivnit, neboť doklady mohl vyžádat již v průběhu daňové kontroly a předložit je správci daně. O tom svědčí fakt, že žalobce si již v průběhu daňové kontroly vyžádal listiny ze SRN, což uvedl v podání ze dne 22.9.2006, kdy žádal o prodloužení lhůty k předložení a dále i ze sdělení žalobce ze dne 15.11.2006 k výzvě správce daně ze dne 30.10.2006, v němž uvedl, že se pokusí listiny obstarat znovu v odvolacím řízení. Následně v doplnění odvolání č. 1 ze dne 31.10.2007 žalobce uvedl, že se mu podařilo opět vyžádat písemnosti, jejichž existenci avizoval již v průběhu daňové kontroly. Žalovaný vycházel z toho, že žalobce obdržel ,, nové důkazy “ dne 30.11.2007 a bylo tedy zcela v jeho moci zpravit o této skutečnosti správce daně následující pracovní den. Finanční ředitelství proto s ohledem na sdělení žalobce v doplnění odvolání, že doklady budou odvolacímu orgánu předány nejpozději do konce listopadu 2007 a již 31.10.2007 byly na cestě do ČR, důvodně vyčkalo na předložení avizovaných důkazních prostředků do uvedeného termínu. Nicméně teprve, když žalobce tyto listiny nepředložil, rozhodlo o odvolání. Učinilo tak v souladu se zákonem, neboť i z časové souslednosti je zřejmé, že žalobce listiny měl již dříve v držení, a to nesvědčí důvodu obnovy dle ustanovení § 54 odst. 1 písm. a ) zákona o správě daní a poplatků. Podle Ministerstva financí tak Finanční ředitelství v Plzni nerozhodlo překotně, ale oprávněně na podkladě důkazních prostředků, které mělo v době rozhodování k dispozici. Ministerstvo financí také zhodnotilo, že podání žalobce ze dne 22.9.2006, které označil jako sdělení – žádost o prodloužení lhůty a doplnění odvolání č. 1 ze dne 31.10.2007 svědčí o tom, že žalobce existenci listin požadovaných ze SRN avizoval již v daňovém řízení, a tedy neobstojí jeho tvrzení, že neměl doklady dříve k dispozici, a že listiny nemohl v daňovém řízení uplatnit. K obsahu listin pak Ministerstvo financí v rozhodnutí uvedlo, že bylo – li v řízení nezpochybnitelným způsobem prokázáno, že osoby uváděné na listinách jako dodavatelé neexistují, pak nelze dovozovat, že se jedná o listiny, které by dokumentovaly konkrétní výkony od konkrétních subjektů a důkazní síla takovýchto listin je nízká. Jestliže Finanční ředitelství v Plzni tyto listiny hodnotilo, pak se takovými listinami i jejich obsahem řádně zabývalo. Tím nepředestřelo irelevantní argumentaci, neboť hodnocení listin bylo na místě provést, aby žalobce byl zpraven o aspektech souvisejících se správní úvahou. Ministerstvo financí proto uzavřelo, že pro povolení obnovy nebyla naplněna dikce ustanovení § 54 odst. 1 písm. a ) zákona o správě daní a poplatků, neboť nevyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění daňového subjektu uplatněny dříve. Protože Ministerstvo financí neshledalo všechny body žalobce uplatněné v odvolání důvodnými, rozhodlo tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí.

Proti uvedenému rozhodnutí směřuje podaná žaloba.

V žalobě žalobce uvedl, že správce daně - Finanční úřad v Sušici provedl u žalobce daňovou kontrolu dani z příjmu právnických osob na základě podnětu, který obdržel cestou mezinárodní výměny informací od orgánů v SRN, které prováděly finanční kontrolu u německého subjektu. Správce daně obdržel písemnosti v německém jazyce a ty byly získány v řízení vedeném v jiném státě u subjektu, který nebyl bez pochybností ztotožněn s obchodním partnerem žalobce. Existují důkazy o tom, že takto vyhotovené písemnosti v čase nahrazují původní písemnosti, které tvořily účetnictví kontrolovaného subjektu v SRN za období let 1997-1999, a to nejméně do března 2005. Žalobce uvedl, že od počátku daňového řízení vytýkal správci daně, že bez dalšího převzal náznaky německých orgánů za svoji vyšetřovací verzi a napadal procesní pochybení správce daně, která měla zásadní vliv na vypovídací schopnost a relevanci listin, o které se opíraly závěry správce daně. Žalobce byl nucen akceptovat stav řízení po vydání dodatečných platebních výměrů, nicméně obdržel důkazy, které jsou zcela evidentně novými důkazy o kvalifikovaných skutečnostech ve smyslu ustanovení § 54 odst. 1 písm. a ), a proto tyto uplatnil v rámci žádosti o obnovu řízení. Žalobce tvrdil, že v samém závěru českého daňového řízení se žalobci podařilo získat důkazní prostředky o tom, že německým řízením bylo manipulováno a výsledky této manipulace byly použity v daňovém řízení u žalobce. Žalobce přisvědčil tomu, že již v době, kdy mu správce daně předložil kopie materiálů ze SRN, a to dne 11.9.2006 začal tušit manipulaci s řízením v SRN. Vyplynulo to ze zjištění, že u plateb, které správce daně připisuje právě žalobci, byly uvedeny názvy dalších subjektů – příjemců konkrétních plateb. Přes veškerou snahu se v průběhu daňového řízení žalobci nepodařilo získat do své moci listinné materiály s výjimkou nahlédnutí žalobce do části účetních dokladů. Žalobce proto navrhoval, aby správce daně provedl dokazování fakturami, které musely v německém účetnictví být, a pokud by správce daně takové šetření provedl a komunikoval s německými orgány, pak by muselo dojít k objasnění celé výměny dokladů. Finanční orgány však vycházely z toho, že v účetnictví žalobce nejsou žádné faktury od jiných subjektů zaúčtovány, ačkoliv šlo o subjekty, které nemohly být ve vztahu k žalobci. Žalobce se pak snažil některé doklady k objasnění účtování subjektu ze SRN získat. Jakými postupy a kroky tak činil, je uvedeno v odvolání žalobce v jeho jednotlivých odvolacích námitkách proti rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení, které učinil i součástí podané žaloby.

Žalobce namítal, že Ministerstvo financí o jeho odvolacích námitkách nerozhodovalo v intencích ustanovení § 54 zákona o správě daní a poplatků, neboť odůvodnění rozhodnutí je jen souborem citací z odvolání, s připojením komentářů Ministerstva financí, které ve většině případů nejsou věcné a vycházejí z informací, které nebyly v řízení prezentovány. To žalobce dovozuje například z argumentace Ministerstva financí, že v daňovém řízení nebylo prokázáno, že osoby uvedené na listinách jako dodavatelé neexistují. Žalobce namítal, že v daňovém řízení nebylo prováděno dokazování o existenci nějakých subjektů a nějakých listinách, na kterých by tyto subjekty měly být uvedeny. Žalovaný argumentoval tedy listinami, které účelově nebyly použity v odvolacím řízení, v rámci něhož byly předloženy. Žalobce vytýkal Finančnímu ředitelství v Plzni, že přestože jako odvolací orgán v daňovém řízení věděl, že žalobce čeká na konkrétní avízované doklady ze zahraničí, sám nestanovil lhůtu pro jejich předložení a spokojil se se lhůtou, kterou si žalobce sám pro předložení těchto dokladů stanovil. Žalobce namítal, že skutečnost, že sám odhadoval, do kdy snad dokumenty získá, není stanovením lhůty v daňovém řízení s dopady, jak to pojalo Finanční ředitelství.

K argumentaci Ministerstva financí, že žalobce měl mít některé listiny k dispozici již v září 2006 žalobce připustil, že některé listiny na vyžádání viděl, avšak nikdy je neměl ve své moci tak, aby s nimi mohl disponovat. V žádosti o prodloužení lhůty ze dne 22.9.2006 tak bylo pouze uvedeno, že byly vyžádány další důležité listiny ze SRN, avšak tyto listiny nebyly nikterak specifikovány. Žalobce poukázal na konkrétní obsah svého sdělení ze dne 15.11.2006, které zaslal správci daně na výzvu ze dne 30.10.2006. Uvedené sdělení má prokazovat, že žalobce navrhl provedení konkrétních důkazů ohledně subjektů, jejichž označení při nahlédnutí do cizího účetnictví zahlédl. Správce daně měl postupovat v souladu se zákonem a zajistit dokumenty ze SRN úřední cestou.

Žalobce namítal, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí nikterak nevypořádal s podstatou aplikace institutu obnovy řízení, neboť se ve svém rozhodnutí jenom formálně vypořádal se stížními body žalobce vyplývajícími z odvolání, ale odhlédlo od zkoumání, zda jsou splněny zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení. Žalovaný neprovedl přezkoumání rozhodnutí o nepovolení obnovy z hlediska ustanovení § 50 odst. 3, 4 a 6 zákona o správě daní a poplatků, neprovedl řádné dokazování o splnění podmínek pro obnovu řízení a opřel své rozhodnutí o argumenty, které nemají oporu v řádném dokazování podle § 31 odst. 4. cit. zák. k otázce existence či neexistence subjektů, které obchodovaly s německou stranou. V důsledku uvedených pochybení tak bylo zasaženo do subjektivních práv žalobce, neboť v právní moci zůstala rozhodnutí, kterými mu byla v rozporu s ustanovením § 18 zákona č. 586/1992Sb., o daních z příjmu stanovena vyšší částka daně.

Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud spojil ke společnému přezkumnému řízení všechna napadená rozhodnutí, a aby tato rozhodnutí Ministerstva financí jakož i prvostupňová rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni byla zrušena a věci byly vráceny k dalšímu řízení.

Ve svém vyjádření k podané žalobě žalovaný uvedl, že výhrady daňového subjektu týkající se průběhu daňového řízení byly již řešeny v rozhodnutích vydaných věci doměření daně a uvedl, že nebyly splněny podmínky pro obnovu daňových řízení, neboť nevyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení a současně nemohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí. Uvedl, že žalobci již v daňovém řízení byla známa skutečnost, že listiny s údajnými dodavateli služeb jimiž byly společnosti DESIGN ( Drobny ) Forward Plast, AX Plast byly žalobci známy a v kopiích mu byly zaslány dne 7.9.2006. Zásadní byla okolnost, že v daňovém řízení bylo prokázáno, že tyto osoby uvedené na dokladech, které označuje za nové důkazy neexistují, s čímž byl daňový subjekt seznámen. Ve zprávě o kontrole a dále i v rámci sdělení správce daně č.j. 23166/07/135930/3093. Nejde tedy o skutečnosti nové, které by nebyly již předmětem řízení, a nadto schopnost těchto listin býti důkazem byla značně snížena tím, že na nich uvedení dodavatelé nejsou existujícími osobami, tedy nemůže jít o nové důkazy, neboť jejich relevancí se správce daně v řízení zabýval. K výhradě žalobce, že v podstatě svým jednáním suploval nečinnost správce daně při vyžádání listin pro daňové řízení žalovaný poukázal na zavinění v konstrukci podmínek zakotvených v § 54 odst. 1 písm. a ) zákona o správě daní a poplatků, které představuje subjektivní prvek, jenž je v uvedeném časovém sledu patrný. V otázce zavinění totiž nelze samotný faktor času pominout. Žalobce si již v průběhu daňové kontroly vyžádal listiny ze SRN, avšak tyto nepředložil ani k výzvě správce daně a jen oznámil, že se pokusí listiny obstarat znovu v odvolacím řízení. V doplnění odvolání č. 1 pak uvedl, že se mu podařilo opět vyžádat písemnosti, jejichž existenci avizoval již v průběhu daňové kontroly. Podle žalovaného k subjektivnímu zavinění ve smyslu § 54 odst. 1 písm. a ) zákona o správě daní a poplatků ze strany žalobce došlo. Ačkoliv byl v průběhu daňového řízení vyzván k předložení dokladů, podmiňoval obstarání listin ve vedeném důkazním řízení výzvou a stanovením lhůty správcem daně. Nelze však pominout okolnost, že uvedené nové důkazy jsou ve své podstatě listinami, které v řízení byly k dispozici a které byly hodnoceny, a proto není splněna podmínka pro obnovu řízení spočívající v existenci nově vyšlých skutečností nebo důkazů, které nemohly být bez zavinění uplatněny již dříve v daňovém řízení. Rovněž není splněna i další podmínka, že nově vyšlá skutečnost či důkaz mohla mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí, neboť listiny s uvedenými nonsubjekty se v řízení nestaly důkazy a dodatečné vyměření daně se o ně jako o důkaz neopírá.

Z uvedených důvodů Ministerstvo financí navrhlo, aby soud podanou žalobu zamítl.

Při jednání před soudem po poučení soudu, že v dané věci je podána žaloba proti třem rozhodnutím, která jsou vedena pod jednou spisovou značkou a nejsou zde podmínky pro spojení, zástupce žalobce uvedl, že netrvá na svém návrhu na spojení věcí a setrval na podané žalobě.

Zástupce žalovaného odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 7Afs 52/2010-262 ze dne 18.5.2011, kterým bylo rozhodováno ve věci přezkumu rozhodnutí o doměření daně z příjmu právnických osob u žalobce za zdaňovací období roku 1997- 1999 s tím, že tímto rozsudkem byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem proti uvedeným rozhodnutím zamítnuta a věc byla vrácena soudu k dalšímu řízení. Žalovaný uvedl, že důvodem zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni byla toliko prekluze doměření daně za zdaňovací období roku 1997. Poukazuje nato, že Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku zhodnotil, že žalobce měl dostatečný prostor v daňovém řízení předložit veškeré listinné důkazy, které měl na podporu svých tvrzení. Podle názoru Nejvyššího správního soudu měl žalobce v průběhu celého daňového řízení možnost předložit veškeré důkazy, které považoval za významné pro prokázání svých tvrzení, a proto neakceptoval kasační námitku vady odvolacího řízení, že mu finanční ředitelství neumožnilo předložit listinné důkazy, které se pokusil získat ze zahraničí.

K přednesu zástupce žalovaného zástupce žalobce uvedl, že předmět sporu v této věci o obnovu řízení nesouvisí se závěrem, který učinil Nejvyšší správní soud ve vztahu k pravomocně skončeným daňovým rozhodnutím. Poukazuje nato, že spor se týká listin, které žalobce získal, až po vydání těchto rozhodnutí a požaduje provedení důkazů těmito listinami.

___________________________________________________________________________

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

V dané věci jsou předmětem přezkumu správním soudem odvolací rozhodnutí Ministerstva financí pouze ve věci žádosti žalobce o povolení obnovy daňových řízení. Protože napadenými rozhodnutími byla odvolání žalobce zamítnuta, zůstala v právní moci rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni o nepovolení obnovy řízení. Úkolem soudu proto bylo přezkoumat zákonnost závěrů finančních orgánů o tom, zda v případě žalobce byly splněny podmínky pro obnovu daňových řízení či nikoliv.

Podle § 54 odst. 1 písm. a ) zákona č. 337/1992 Sb. řízení ukončené pravomocným rozhodnutím se obnoví na žádost příjemce rozhodnutí nebo z úřední povinnosti, jestliže vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí.

Při posuzování naplnění uvedených podmínek řízení soud vycházel z toho, že daňová řízení, o jejichž obnovu žalobce žádal, byla ukončena pravomocnými rozhodnutími Finančního ředitelství v Plzni ze dne 3.12.2007 vydaná pod č.j. 10572/07-1200-400933 ( rok 1997 ) č.j. 10574/07-1200-400933 ( rok 1998 ) a č.j. 10575/07-1200-400933 ( rok 1999 ). Tato pravomocná rozhodnutí byla předmětem přezkumu před Krajským soudem v Plzni v řízení ukončeném zamítnutím žalob podaných žalobcem proti uvedeným rozhodnutím, a to i ve znění rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 7Afs 52/2010-262 ze dne 18.05.2011, na který odkázal žalovaný při jednání před soudem, V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud zhodnotil, že žalobce měl dostatečný prostor v daňovém řízení předložit veškeré listinné důkazy, které měl na podporu svých tvrzení. V souzené věci tedy bylo pro posouzení podmínek pro obnovu daňových řízení podstatné, zda nad rámec dokazování, které probíhalo v rámci daňových řízení, pak následně ve smyslu § 54 odst. 1 písm. a ) zákona o správě daní a poplatků:

a ) vyšly po pravomocném ukončení daňových řízení najevo nové skutečnosti, nebo důkazy, b ) tyto nové skutečnosti, nebo důkazy nemohly být bez zavinění daňového subjektu, nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení,

c ) mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí.

Žalobce za nové skutečnosti, nebo důkazy považuje listiny, které obsahují označení dalších subjektů, příjemců konkrétních plateb, s nimiž obchodoval v Německu kontrolovaný subjekt KVH Hartung GmbH a které mají prokazovat, že německý subjekt obchodoval nikoliv pouze se žalobcem, ale i s dalšími subjekty, konkrétně dle podané žaloby v rozsahu plateb v celkové výši 433.800 DEM a ve 14 položkách. Z podkladů řízení vyplývá, že žalobci byly doměřeny daně z důvodu, že žalobce ve smyslu § 23 odst. 3 zákona o daních z příjmů neupravil rozdíl mezi příjmy a výdaji o částky, které nemohl do výdajů zahrnout, dále neprovedl vyfakturování a zaúčtování do daňových výnosů částek, které představovaly úpravu cen prodaných výrobků do SRN, která byla odsouhlasena německou stranou. Správce daně se již ve zprávě o daňové kontrole zabýval sdělením žalobce, že německá strana uhrazovala určité částky také pro třetí osoby za výkony, které byly německému partnerovi poskytovány při výrobě a servisu lisovacích nástrojů. V tomto směru žalobce již v daňovém řízení naznačil, že se pokusí získat od německé strany listiny, které toto prokazují a navrhl, aby správce daně provedl důkaz listinami – fakturami vystavenými subjekty DESIGN, Forvard Plast, AX Plast v období let 1997-1999. Provézt důkaz těmito listinami považoval správce daně již ve zprávě o daňové kontrole za irelevantní, neboť v účetnictví žalobce nenalezl žádné zaúčtované účetní doklady vztahující se k daňovým subjektům DESIGN, Forvard Plast, AX Plast v uvedeném období. Bylo také zjištěno, že tyto subjekty tak, jak jsou identifikovány v německém účetnictví, neexistují. Správce daně tyto své závěry také opíral o svědeckou výpověď a sdělení dalších osob. Hodnocení jednotlivých důkazů o uvedených skutečnostech pak obsahují pravomocná rozhodnutí ve věci doměření daně. Z podkladů daňového řízení pak vyplývá, že žalobce již ve svém sdělení – žádosti o prodloužení lhůty sjednané pro vyjádření daňového subjektu k obsahu protokolu o předběžném projednání výsledků daňové kontroly sdělil správci daně, že již dne 29.8.2006 poté, kdy byl seznámen s předběžnými výsledky daňové kontroly dne 29.8.2006 požádal o zaslání kopií materiálů získaných cestou mezinárodní výměny informací ze SRN, které obdržel dne 11.09.2006 a že si po jejich prostudování vyžádal ještě další důležité listiny ze SRN, které nyní obdržel a vyjádří se k nim do 15.10.2006. Následně k výzvě správce daně ze dne 30.10.2006, aby žalobce předložil důležité listiny ze SRN, které má dle svého sdělení v držení, a to do 15 dnů od doručení této výzvy, žalobce správci daně zaslal sdělení ze dne 15.11.2006. V něm kromě sdělení, že některé listinné materiály nemá k dispozici, navrhl, aby správce daně provedl důkazy listinami – fakturami vystavenými subjekty DESIGN, Forvard Plast, AX Plast z období let 1997-1999 tak, jak byly zaúčtovány u německé firmy KVH. Ohledně uvedených listin pak žalobce pojednal v doplnění č. 1 odvolání proti dodatečným platebním výměrům na daň z příjmů právnických osob ze dne 31.10.2007, kdy sdělil, že se mu opět podařilo vyžádat dokumenty, jimiž jsou přehledy výdajů kontrolovaného subjektu KVH Hartung GMVH vydaných do ČR v letech 1997, 1998, 1999 s uvedením příjemců s tím, že tyto doklady budou odvolacímu orgánu předány nejpozději do konce měsíce listopadu 2007. Tyto doklady pak byly předány správci daně s doplněním č. 2 podaného odvolání dne 3.12.2007.

Z uvedených podkladů řízení vyplývá, že předmětem daňového řízení bylo posuzování úhrad pro třetí osoby odlišné od žalobce za výkony, které byly německému partnerovi poskytovány v rámci předmětných zakázek. Správce daně obdržel v průběhu daňové kontroly i následně s podaným odvoláním návrhy žalobce na doplnění dokazování listinami ze SRN, které byly v procesu vyžádány. Posouzení průběhu daňového řízení a procesních postupů správce daně, tj. zda správce daně postupoval v rámci dokazování v souladu se zákonem, zda žalobci poskytl dostatečný prostor k uplatnění návrhů na dokazování a k provádění důkazů a zda žalobce tento časový prostor využil, bylo věcí přezkumu rozhodnutí vydaných v daňovém řízení ve věci dodatečných platebních výměrů. Tento přezkum byl učiněn nejen na úrovni řízení před odvolacím finančním orgánem, ale také v řízení před krajským správním soudem a Nejvyšším správním soudem. Tyto soudy v postupu finančních orgánů neshledaly vady řízení , které by spočívaly v újmě na procesních právech žalobce a neshledaly nezákonnost dodatečných platebních výměrů na základě řízení, která jim předcházela Ve věci obnovy řízení není úkolem soudu, aby přehodnocoval závěry učiněné finančními orgány, krajským soudem a Nejvyšším správním soudem ohledně správnosti postupu správce daně při provádění dokazování, tedy i to, že daňová řízení byla náležitě dokončena a že rozhodování odvolacího správního orgánu v daňových řízeních nebylo překotné. Jestliže tedy tato otázka byla již uzavřena pravomocnými rozhodnutími odvolacího správního orgánu, která nebyla rozsudky správních soudů shledána nezákonnými, jestliže bylo zhodnoceno, že dokazování proběhlo v souladu se zákonem a v rámci dokazování, byť ze začátku byly jen obecně žalobcem předloženy návrhy na doplnění dokazování, avšak bylo zřejmé, o čem ( tj. o jakých skutečnostech) mají listiny svědčit a jaké skutečnosti mají prověřovat či prokazovat, pak nelze dospět k závěru, že tyto dokumenty jsou nositeli nových skutečností nebo důkazů, pro které by bylo možné vést obnovu daňového řízení.

Vyžádané listiny rovněž nemohly být vzaty za takové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení. Pro účely účinků právní moci rozhodnutí a právní jistoty je třeba ,, nové skutečnosti a důkazy “ chápat tak, že může jít jen o skutečnosti , které v době rozhodování přece již existují, ale které i přes svoji existenci nebyly žalobci vůbec známy a nebyly známy ani správci daně, a proto nemohly být žádným způsobem využity. V této věci byla spornou otázka tzv. třetích dodavatelů německé strany, bylo známo, že existují listiny, které by mohly být prověřovány a mohly by být hodnoceny v rámci daňového řízení, a které měly svědčit o úhradách německého subjektu na adresu také jiných osob, než byl žalobce. O tom, že tyto poznatky jsou obsaženy v listinách německé strany, žalobce věděl, a proto se je snažil získat a navrhl je k dokazování. Důvodem pro žádost o obnovu řízení není tvrzení žalobce, že se objevily nové skutečnosti svědčící o existenci i jiných dodavatelů , ale jen to, že tyto důkazy, byť existující a avizované, nebyly v průběhu daňového řízení k dispozici, neboť ani žalobce a ani správce daně neměli v držení listiny, které měly tyto skutečnosti obsahovat.. Důvodem pro obnovu řízení nemohou být listiny jako nositelé skutečností - jako důkazní prostředky v nichž jsou obsaženy důkazy, muselo by jít opravdu o nové poznatky a události, o nichž žalobce vůbec nevěděl a které by mohly mít vliv na správnost stanovení daňové povinnosti. Tvrzení , že existují listiny, které jsou v držení německého subjektu a že tyto byly vyžádány od německé strany, právě s poukazem na to, že obsahují přehled výdajů kontrolovaného subjektu KVH Hartung GMVH s uvedením příjemců, tedy svědčí o tom, že žalobce již při podání doplnění č. 1 odvolání v daňovém řízení věděl a znal, jaké skutečnosti je třeba prokazovat k vyvrácení závěrů daňové kontroly. Nadto žalobce již dne 22.9.2006 při podání žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření k výsledkům kontroly věděl k jakým výtkám a k jakým zjištěním správce daně si má listiny avízované ze SRN vyžádat a co tyto listiny zřejmě obsahují.. Jestliže tyto listiny ve stanovené lhůtě nepředložil, nepředložil je ani na výzvu správce daně a nedodržel, byť těsně ani lhůtu avizovanou v doplnění č. 1 odvolání v daňovém řízení, pak nelze dospět než k závěru, že žalobce měl dostatečný prostor pro prokázání svých tvrzení.

Jestliže i správní soudy při přezkumu zákonnosti dodatečných daňových výměrů neshledaly vady řízení v provádění dokazování, pak nemohly být splněny ani další podmínky ustanovení § 54 odst. 1 písm. a ) pro obnovu řízení, totiž že šlo o dokumenty, které nemohly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení, neboť správce daně provedl dokazování v souladu se zákonem a žalobce nedosáhl úspěchu ve svých námitkách, že řízení mělo být dokončeno. Konečně listiny, kterých se dovolává žalobce, nemohly mít ani podstatný vliv na výrok rozhodnutí, neboť i Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku ztotožnil s hodnocením krajského soudu, že důkazní břemeno ve smyslu § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků bylo na žalobci, že správce daně neměl povinnost prokazovat, že údaje o určitých účetních případech jsou v účetnictví zaznamenány v rozporu se skutečností nebo nejsou zaznamenány vůbec a že ohledně svých tvrzení nesl v daňovém řízení důkazní břemeno žalobce. Nejvyšší správní soud neshledal ani vadu v řízení v tom, že by finanční ředitelství neumožnilo žalobci předložit listinné důkazy, které se pokusil získat ze zahraničí a konstatoval, že žalobce měl v průběhu celého daňového řízení možnost předložit veškeré důkazy, které považoval za významné pro prokázání svých tvrzení a neučinil tak nejen ve lhůtě, kterou si sám stanovil, ale ani na výzvu správce daně, a proto vzhledem k důkaznímu břemenu, které jej tížilo, nebyla ani důvodná jeho námitka, že správce daně měl učinit v odvolacím řízení další výzvu a stanovit žalobci další lhůtu.. V této věci je až podružné, že nebyly naplněny druhé dvě podmínky ustanovení § 54 odst. 1 písm. a ) zákona o správě daní a poplatků, neboť především nebyla naplněna první podmínka, že v řízení nevyšly najevo nové skutečnosti a důkazy, které by nebyly uplatněny v původním řízení. Spíše šlo o to, že tyto důkazy nebyly v časových souvislostech včas předloženy,.

Na základě shora uvedených skutečností soud shledal, že žalovaný nepochybil ve svém závěru, že nebyly naplněny podmínky ustanovení § 54 odst. 1 písm. a ) zákona o správě daní a poplatků pro obnovu daňového řízení tak, jak uvádí v závěru svých rozhodnutí. Tyto závěry vyvracejí neodůvodněnou námitku žalobce, že se žalovaný v odvolacím řízení nezabýval přezkumem podmínek řízení podle § 54 odst. 1 písm. a ), a že svá rozhodnutí založil na odůvodnění k jednotlivým stížním bodům a v jiných směrech. Koncepce odůvodnění napadených rozhodnutí je totiž dána schématem jednotlivých odvolacích námitek, které žalobce zvolil a které v převážné části směřoval do daňového řízení, jehož přezkum však již byl správními soudy ukončen. Přesto žalovaný tyto námitky uchopil a vypořádal ve vztahu k ust. § 54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní a poplatků. Není pravdivé tvrzení žalobce, že se žalovaný nezabýval procesními podmínkami obnovy řízení, protože ze zcela jednoznačného závěru napadených rozhodnutí vyplývá, že pro žalovaného bylo rozhodující posouzení, že v dané věci nevyšly najevo nové skutečnosti, nebo důkazy, které by nebyl známy v původním řízení. Nesplnění této prioritní podmínky, jež determinuje zkoumání podmínek dalších, které se od ní odvíjejí, proto bylo žalovaným zřetelně zhodnoceno.

Z uvedených důvodů dospěl Městský soud v Praze k závěru, že napadená rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem, a proto žalobu proti těmto rozhodnutím podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl jako nedůvodnou.

Výrok o nákladech řízení je dán ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaný náklady řízení neúčtoval.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s. ř. s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V Praze dne 12. října 2011

JUDr. Naděžda Řeháková, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Matznerová, DiS.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru