Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 65/2009 - 53Rozsudek MSPH ze dne 19.08.2011

Prejudikatura

7 As 46/2010 - 54

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 As 13/2012 (zrušeno + zrušení rozhodnutí spr. orgánu)

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9Ca 65/2009 - 53-60

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobkyně : W. K., bytem D., H., zast. JUDr. Jiřím Běleckým, advokátem se sídlem Rakovník, Vysoká 267/1, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, se sídlem Praha 5, Zborovská 11, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11.6.2008, č.j.: 87268/2008/KUSK,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Rakovník, odboru životního prostředí, ze dne 3.4.2008, č.j. OŽP-1008/2008-01R (dále též prvostupňové rozhodnutí), jímž jí byla uložena pokuta 10 000 Kč podle § 27 odst. 2 zákona č. 246/1992 Sb., o ochraně zvířat proti týrání v platném znění (dále jen zákon o ochraně zvířat) za správní delikt podle § 27 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně zvířat ve spojení s § 11 odst. 2 téhož zákona, jehož se měla dopustit tím, že jako zemědělská podnikatelka, registrovaná v rejstříku ekonomických subjektů, dne 30.8.2007 v 10:00 hod. až 11:00 hod. a dále v dalších dnech dle fotodokumentace nezabezpečila chovaná zvířata, ta unikla a volně se pohybovala po obci D. a okolí.

Žalobkyně v podané žalobě namítala, že s ní bylo dne 14.2 2008 nesprávně zahájeno přestupkové řízení, přestože dne 5.2.2008 bylo prvostupňovému správnímu orgánu oznámeno ze strany Krajské veterinární správy pro Středočeský kraj podezření ze spáchání správního deliktu podle § 27 odst. 1 písm.c) zákona na ochranu zvířat, že protiprávní jednání je ve výroku vymezeno neurčitě a že správní delikt na úseku ochrany zvířat proti týrání podle § 27 odst. 1 písm. c) zákona na ochranu zvířat není možno postihovat bez ohledu na zavinění. K tomu poukázala na poznámku č. 7 pod čarou, vztahující se ke správnímu deliktu podle § 27 odst. 1 tohoto zákona s tím, že tato poznámka odkazuje na § 2 odst. 1 zákona o přestupcích (zákona č. 200/1990 Sb.). Byť poznámka pod čarou podle legislativních pravidel vlády a soudní judikatury nemá normativní charakter, je z ní možné odhadovat k vůli zákonodárce a tedy je třeba u těchto správních deliktů posuzovat zavinění. Nutnost zkoumat zavinění vyplývá i z odůvodnění rozhodnutí správních orgánu, která odkazují na stanovisko ústřední komise pro ochranu zvířat z května 2005, jež stanoví, že je věcí chovatele, jak zabezpečí, aby zvíře neuniklo. Podle žalobkyně je cílem zákonné úpravy, aby únik i zabezpečení zvířete byly posouzeny vždy s ohledem k okolnostem jednotlivého případu. Žalobkyně tvrdila, že svá zvířata zabezpečila takovým způsobem, že zvířata sama z kravína, kde byla umístěna, uniknout nemohla. Petlice byly zajištěny zámky nebo vidlicemi a žalobkyně tak učinila maximálně možná opatření proti zabránění úniku zvířat. Není reálné, aby sama zvířata si otevřela, musel tak učinil nějaký člověk. Takové jednání nelze přičítat žalobkyni. Správní orgán I. stupně tuto verzi označil jako nedoloženou, účelovou a nijak tuto možnost neprověřil. Policie ČR po jejím prošetřením věc odložila s tím, že se nepodařilo zjistit viníka. Podle žalobkyně nebyl zjištěn stav věci, o němž nebyly důvodné pochybnosti. Její vina ze spáchání správního deliktu byla shledána pouze na základě neprůkazné fotodokumentace, písemného vyjádření starostky obce D., stížností 17 občanů obce D., společnosti CHMELEX, spol. s.r.o., což je konkurenční subjekt žalobkyně a Honebního společenství D..

Žalobkyně dále tvrdila, že ani jeden ze shora citovaných subjektů nebyl správním orgánem vyslechnut jako svědek a správní orgán vzal při posuzován viny v úvahu vyjádření zmocněnce žalobkyně o tom, že došlo k úniku zvířat, nikoliv však skutečnost, že únik zvířat musela způsobit třetí osoba. Správní orgán také nerozlišil, kdy Ing. J. K.(zmocněnec žalobkyně) k věci vypovídal jako její zmocněnec, případně jako svědek. Ing. K. zřejmě do výpovědi vnesl svůj pohled na věc, mluvil za sebe v první osobě a podobně. Existuje zde pochybnost o pravé vůli žalobkyně, ta správně měla být vyslechnuta jako účastník řízení.

Žalobkyně dále namítala, že není jasné, jestli byla o svých procesních právech řádně poučena. Podle žalobkyně se odvolací orgán nevypořádal s její námitkou podjatosti zaměstnance správního orgánu I. stupně, který případ řešil. Tuto námitku bez udání konkrétních důvodů žalovaný pouze označil za nedoložené a účelové tvrzení. Žalobkyně nebyla vyzvána, aby svá tvrzení doplnila. Přitom referent, který správní delikt v I. stupni projednával, je známý hospodáře Honebního společenství D. Z. R. a sám se účastní akcí tohoto společenství jako myslivec. Z. R. je ve sporu s žalobkyní o pozemky. Starostka obce D., která iniciovala výše zmíněnou stížnost na únik zvířat, je snachou pana Z. R.. Starostka také vyhrožovala výpovědí z nájemní smlouvy na obecní pozemky pronajaté žalobkyní. Ve věci se také angažuje konkurenční společnost CHMELEX, spol., s.r.o. Tento nátlak spolu s uložením předmětné sankce nakonec vedl k tomu, že žalobkyně své podnikání k 30.4.2008 ukončila.

Žalobkyně rovněž namítala, že trest jí byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši. K tomu poukázala nato, že v roce, kdy podala žalobu (rok 2008), dosáhne věku 80 let, na svém podnikání spíše vždy prodělávala a jejím jediným příjem je vdovský a starobní důchod. Sama se nikdy žádného protiprávního jednání nedopustila. Správní orgán podle žalobkyně nerespektoval zákonná kritéria. Provedené dokazování neurčilo, jakou dobu únik zvířat trval, jaké měl následky, jestli lze vůbec vyčíslil nějakou školu. Správní úřady nevzaly v úvahu, že protiprávní následek nebyl způsoben ze stany žalobkyně ani úmyslně ani nedbalostně.

Žalobkyně žádala, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný argumentoval obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí. K námitce zahájení přestupkového řízení, ač bylo oznámeno podezření ze spáchání správního deliktu, žalovaný zdůraznil, že řízení bylo vedeno podle správního řádu, nikoliv podle zákona o přestupcích, poukázal na obsah spisového materiálu s tím, že žalobkyni bylo oznámeno zahájení řízení o správním deliktu podle § 27 odst. 1 písm. c) zákona na ochranu zvířat 2x, a sice dne 13.2.2008 a dne 12.3.2008. Tato skutečnost jí byla sdělena rovněž při ústním jednání dne 28.3.2008. K námitce neurčitosti výroku prvoinstančního rozhodnutí konstatoval, že fotodokumentace je součástí spisu a je opatřena daty, kdy byla pořízena a že žalobkyně věděla již od zahájení řízení o tom, že doba, kdy ke spáchání deliktu docházelo, je určena také fotodokumentací. Znovu nato byla upozorněna při citovaném ústním jednání, kdy se s fotodokumentací ona i její zástupce prokazatelně seznámili. Rovněž v odůvodnění obou správních rozhodnutí je uvedeno, že zadokumentováno bylo celkem 10 úniků zvířat. K námitce nutnosti zkoumání zavinění poukázal na princip objektivní odpovědnosti, to je odpovědnosti za protiprávní jednání bez existence zavinění, který je spjat se právními delikty právnických osob a podnikajících fyzických osob. K vyvození postačuje fakt porušení či neplnění povinnosti, zákon neuvádí ani liberační důvody, ani poznámka pod čarou na níž žalobkyně odkazuje nemohla být vyjádřením vůle zákonodárce, posuzovat u správních deliktů dle § 27 odst. 1 zákona na ochranu zvířat zavinění. K námitce nedostatečného zjištění stavu věci uvedl, že odborné vyjádření Krajské veterinární správy pro Středočeský kraj ( dále též KVS ) je podle § 24a odst. 5 citovaného zákona v řízení o správním deliktu závazné. Dále poukázal na písemná podání občanů stěžujících si na únik hospodářských zvířat žalobkyně a poškozování jejich majetku s tím, že se jedná o stav trvající několik let, tyto okolnosti jsou součástí spisu. Konstatoval, že výslech svědků v průběhu správního řízení žalobkyně nenavrhovala. Důkaz o tom, že únik zvířat zavinila osoba odlišná od žalobkyně předložen nebyl. Zástupce žalobkyně při ústním jednání uvedl, že k úniku zvířat došlo. Z obsahu spisu je zřejmé, že k úniku hospodářských zvířat žalobkyně dochází, v kterých dnech k jejich úniku došlo a že žalobkyně nečiní dostatečná opatření k tomu, aby zvířata neunikala. K námitce nedostatku zmocnění a procesního poučení poukázal žalovaný na protokol o ústním jednání, ze kterého je zřejmé, že žalobkyně zmocnila k zastupování Ing. K., jako svědka jej správní orgán I. stupně nevyslýchal. Žalobkyně byla celému ústnímu jednání přítomna a mohla zasáhnout v případě, že by s projevem zmocněnce nesouhlasila. Protokol z ústního jednání však podepsala bez jakékoliv výhrady. O svých procesních právech byla poučena v oznámení o zahájení řízení a rovněž při ústním jednání. Námitku podjatosti vnesla žalobkyně až v odvolání po doručení prvoinstančního rozhodnutí. Žalovaný postupoval podle § 14 odst. 2 správního řádu, byť se jednalo o důvody, o kterých žalobkyně věděla, přesto námitku podjatosti neuplatnila a vyčkala výsledku řízení. Důvody podjatosti uváděné v žalobě v odvolání uplatněny nebyly ani obecně. Přesto byla námitka podjatosti projednána, nadřízená pracovníka se jí jako neformálním podnětem zabývala a došla k závěru, že pracovník úřadu podjatý nebyl. Žalovaný žádal, aby soud žalobu zamítl.

Soud rozhodoval o věci bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci ve smyslu § 51 odst. 1 s.ř.s. takový postup soudu akceptovali.

Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Pří posouzení soud vyšel z následující právní úpravy :

Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona na ochranu zvířat v rozhodném znění (stav k 30.9.2008) chovatel je povinen učinit opatření nezbytná pro zabránění úniku hospodářských zvířat a mít pohotově k dispozici nástroje a pomůcky k okamžitému poskytnutí první pomoci, pomoci při porodu či náhlém onemocnění a vlastní vyprošťovací nářadí odpovídající druhu chovaných zvířat a používané technologii, zařízení k nakládce a vykládce zvířat, jakož i nástroje k okamžitému omráčení a vykrvení hospodářského zvířete při nutné porážce.

Podle ustanovení § 27 odst. 1 písm. c), odst. 4 téhož zákona správního deliktu 7) na úseku ochrany zvířat proti týrání se dopustí fyzická osoba, která je podnikatelem, nebo právnická osoba, která poruší jinou povinnost stanovenou tímto zákonem a obecně závaznými právními předpisy vydanými na jeho základě ( odst. 1 písm. c).

Poznámka č. 7 pod čarou odkazuje na § 2 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb.. o přestupcích. Při stanovení výše pokuty se přihlédne zejména k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání ( odst. 4 ).

Podle ustanovení § 24a odst. 5 téhož zákona obecní úřad obce s rozšířenou působností je povinen vyžádat si odborné vyjádření orgánů veterinární správy, které je v řízení o přestupku nebo správním deliktu závazné.

Podle ust. § 2 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád ( dále jen správní řád ) nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

Podle ustanovení § 14 odst. 2 téhož zákona účastník řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. O námitce rozhodne bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení (dále jen "představený").

Žalobkyně předně namítala, že s ní bylo zahájeno přestupkové řízení dne 14.2.2008, přestože bylo správnímu úřadu dne 5.2.2008 oznámeno KVS podezření ze spáchání správního deliktu podle § 27 odst. 1 písm. c) zákona o ochranu zvířat a její čin měl být proto projednáván za použití správního řádu.

Námitka není důvodná. Podle obsahu spisového materiálu bylo žalobkyni písemností ze dne 13.2.2008, č.j. OŽP 1008/2008, doručené dne 15.2.2008, a písemností ze dne 12.3.2008, č.j. OŽP 1008/2008, doručené dne 17.3.2008, oznámeno zahájení řízení o správním deliktu podle § 27 odst. 1 písm. c) zákona na ochranu zvířat za porušení § 11 odst. 2 téhož zákona, kterého se měla dopustit tím, že jako chovatelka zvířat neučinila opatření proti jejich úniku. Deliktní jednání je dále v oznámeních podrobněji popsáno a je zde odkázáno na odborné vyjádření KVS, Inspektorát Rakovník. S žalobkyní bylo jednáno jako s chovatelkou zvířat – podnikatelkou, jak vyplývá mimo jiné i z označení žalobkyně identifikačním číslem OSVČ. O tom, že bylo proti žalobkyni zahájeno správní řízení ve věci tohoto správního deliktu byla žalobkyně uvědoměna znovu při ústním jednání dne 28.3.2008, č.j. OŽP 1008/2008, kdy jsou v záhlaví protokolu, před popisem průběhu ústního jednání, uvedeny skutečnosti, které již byly žalobkyni sděleny v citovaných oznámeních o zahájení správního řízení. Z oznámení o zahájení správního řízení, z protokolu o ústním jednání o projednání správního deliktu, jakož i z celého průběhu správního řízení je tak zřejmé, že řízení o správním deliktu žalobkyně bylo vedeno podle správního řádu nikoliv podle zákona o přestupcích.

Žalobkyně dále namítala neurčitost výroku rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu ve vymezení období, kdy se správního deliktu dopustila, kdy prvoinstanční správní orgán podle tvrzení žalobkyně neurčitě uvedl : „dne 30.8.2007 v 10:00 hod. až 11:00 hod. a dále v dalších dnech“.

Ani tato námitka není opodstatněná, neboť jak vyplývá z výroku prvostupňového správního rozhodnutí, byla žalobkyně uznána vinou spácháním správního deliktu na úseku zvířat proti týrání podle § 27 odst. 1 písm. c) zákona na ochranu zvířat porušením § 11 odst. 2 téhož zákona tím, že „dne 30.8.2007 v 10:00 hod až 11:00 hod. a dále v dalších dnech, dle fotodokumentace, nezabezpečila chovaná zvířata. Tato zvířata unikla, volně se pohybovala po obci D. a okolí. Tím došlo k porušení ustanovení § 11 odst. 2 zákona na ochranu zvířat, protože uvedené ustanovení zákona ukládá chovateli povinnost učinit opatření proti úniku zvířat. Zákon nijak nespecifikuje, jaká opatření musí chovatel učinit, ale tato opatření musí skutečně zamezit úniku chovaných zvířat“. Jak vyplývá z citované části výroku vymezil správní orgán časově dobu spáchání správního deliktu na den 30.8.2007 od 10:00 hod. do 11:00 hod. a dále v dalších dnech dle fotodokumentace. Uvedená ( bohatá ) fotodokumentace je součástí spisového materiálu a jednotlivé fotografie jsou označeny dnem pořízení a pořadovým číslem (I-IV). Podle stanoviska soudu je tak doba spáchání správního deliktu určena dostatečně. Nadto žalobkyně již od zahájení správního řízení věděla, že je doba spáchání správního deliktu takto určena a s fotodokumentací se žalobkyně i její zástupce dle protokolu o ústním jednání ze dne 28.3.2008 seznámili. V odůvodnění správního rozhodnutí I. stupně a v žalobou napadeném rozhodnutí je navíc blíže uvedeno, že se dle fotodokumentace jednalo o celkem 10 úniků zvířat, některé jsou doloženy podpisy 17 občanů a zástupce společnosti CHMELEX spol. s r.o., kteří si na volně pobíhající zvířata žalobkyně stěžovali. Fotodokumentace dále dokládá, že úniky zvířat jsou dlouhodobou záležitostí, že se děly opakovaně již od r. 2005 a že se snaha o vyřešení situace domluvou ze strany Obecního úřadu D. ( ze dne 31.10.2005 ) minula účinkem. K tomu soud podotýká, že správní rozhodnutí obou stupňů je třeba vnímat jako jeden celek. Samotná rozhodnutí musí mít podklad ve spisovém materiálu a musí v něm mít oporu. To bylo v projednávané věci splněno a soud proto tuto žalobní námitku považuje za irelevantní.

Žalobkyně dále tvrdila, že je třeba tento správní delikt posuzovat s ohledem na zavinění. K tomu poukázala na poznámku pod čarou č. 7, vztahující se ke správnímu deliktu podle § 27 odst. 1 zákona na ochranu zvířat s tím, že tato poznámka odkazuje na § 2 odst. 1 zákona o přestupcích a že z ní lze odhadnout vůli zákonodárce posuzovat sankcionovaný správní delikt s ohledem na zavinění. Namítala, že nutnost zkoumat zavinění subjektu, který se měl správního deliktu dopustit, vyplývá i z postupu správních úřadů, kteří v odůvodnění odkazují na stanovisko ústřední komise pro ochranu zvířat z května 2005.

Ani tomuto žalobnímu bodu soud nepřisvědčuje. Je tomu tak proto, že podle shora citovaného ustanovení § 27 odst. 1 písm. c) zákona na ochranu zvířat v rozhodném znění se správního deliktu na úseku ochrany zvířat proti týrání dopustí fyzická osoba, která je podnikatelem nebo právnická osoba, která poruší jinou povinnost stanovenou tímto zákonem a obecně závazným právními předpisy vydanými na jeho základě. Touto jinou povinností stanovenou tímto zákonem je ustanovení § 11 odst. 2 téhož zákona v rozhodném znění, podle kterého je chovatel povinen učinit opatření nezbytná pro zabránění úniku hospodářských zvířat a mít pohotově k dispozice nástroje a pomůcky k okamžitému poskytnutí první pomoci, pomoci při porodu či náhlému onemocnění a vlastní vyprošťovací nářadí odpovídající druhu chovaných zvířat a používané technologii, zařízení k nakládce a vykládce zvířat, jakož i nástroje k okamžitému omráčení, vykrvácení hospodářského zvířete při nutné porážce. Z uvedeno je patrno, že se jedná o správní delikt fyzické osoby podnikatele či právnické osoby založený na principu objektivní odpovědnosti, to je odpovědnosti bez zavinění. Pro naplnění této skutkové podstaty je rozhodné, že povinnost nebyla splněna, proto ani poznámka pod čarou, na kterou žalobkyně poukazuje, a která, jak sama správně uvádí, nemá normativní charakter, nemůže být vyjádřením vůle zákonodárce posuzovat u správních deliktů podle § 27 odst. 1 zákona na ochranu zvířat zavinění. Pokud je poznámka č. 7 k ustanovení § 27 odst. 1 zákona na ochranu zvířat v rozhodném znění uvedena, jedná se o nonsens, neboť v tomto zákonném ustanovení není upraven jiný správní delikt fyzických osob ani přestupek fyzické osoby, neboť úpravu přestupku na úseku ochrany zvířat proti týrání fyzickou osobou zakotvuje zákon na ochranu zvířat ve znění do 30.9.2008 v ustanovení § 28.

Pokud žalobkyně v této souvislosti poukazovala na to, že svá zvířata zabezpečila dostatečným způsobem a učinila maximálně možná opatření pro zabránění jejich úniku, že tak musel učinit jiný člověk a takové jednání ji nelze přičítat, že správní orgán I. stupně tuto její verzi neprověřil, označil ji jako nedoložené, účelové tvrzení a že tak nebyl zjištěn stav věci o němž nebyly důvodné pochybnosti, když její vina byla shledána pouze na základě neprůkazné fotodokumentace, písemného vyjádření starostky obce D., stížnosti 17 občanů obce D., společnosti CHMELEX, spol. s.r.o., který je konkurenčním subjektem žalobkyně a Honebního společenství D., pak soud ani této její námitce nevyhověl. Z obsahu správního spisu, který byl podkladem pro rozhodování správních orgánů obou stupňů, vyplývá, že KVS (sdělení ze dne 5.2.2008, č.j. 16/220/08/1) obdržela dne 17.1.2008 stížnost Obecního úřadu D. na volně pobíhající zvířata žalobkyně, doloženou podpisy svědků a fotodokumentací, kde obecní úřad žádá o součinnost, zda nedochází k porušování zákona na ochranu zvířat proti týrání. Dne 29.1.2008 obdržela KVS od Obecního úřadu Jesenice postoupení stížnosti v téže věci, přičemž z přiložených podkladů vyplynulo, že Obecní úřad D. zaslal dne 10.9.2007 Obecnímu úřadu Jesenice, oddělení přestupků ( obecní úřad s rozšířenou působností ), stížnost na volné pobíhání a ničení soukromého majetku hospodářskými zvířaty žalobkyně, respektive J. K., který se o zvířata žalobkyně staral. Vzhledem k tomu, že hospodářství je registrováno, respektive bylo registrováno, v centrální evidenci na žalobkyni, dospěla KVS po posouzení předložených, zejména fotografií označených I-IV, k závěru, že došlo k úniku chovaných zvířat a tím k porušení § 11 odst. 2 zákona na ochranu zvířat, tedy povinnosti chovatele učinit opatření proti úniku zvířat. KVS uvedla, že zákon nespecifikuje, jaká opatření musí chovatel učinit, ale tato opatření musí skutečně zamezit úniku chovaných zvířat. Pokud zvířata unikla a nebude prokázáno úmyslné zavinění třetí osoby, je nutno konstatovat, že jejich zabezpečení nebylo dostatečné. Proto KVS postoupila věc podle § 12 správního řádu Městskému úřadu Rakovník, jako věcně a místně příslušnému úřadu k dalšímu postupu a připojila ve smyslu § 24a odst. 5 zákona na ochranu zvířat odborné vyjádření, v němž uvedla, že žalobkyně jako chovatelka hospodářských zvířat porušila § 11 odst. 2 zákona na ochranu zvířat tím, že neučinila opatření nezbytná pro zabránění úniku hospodářských zvířat. Správnímu orgánu I. stupně byla postoupena i písemná podání občanů, kteří si stěžovali, že hospodářská zvířata žalobkyně opakovaně unikají a poškozují jejich majetek (postoupení stížnosti ze strany Obecního úřadu Jesenice ze dne 17.1.2008, Obecního úřadu D. ze dne 10.9.20007, stížnost M. C.é ze dne 7.9.2007, stížnost J. a J. K. ze dne 31.8.2007, stížnost Obecního úřadu D. ze dne 17.1.2008, stížnost občanů ze dne 18.1.2008 a fotodokumentace I-IV, která zachycuje hospodářská zvířata žalobkyně volně se pohybujících se na zahradách a veřejných prostranstvích v obce D.. K tomu soud znovu připomíná, že fotodokumentace je opatřena daty, kdy byla pořízena a je označena I-IV. S fotodokumentací byli žalobkyně i její zástupce seznámeni při ústním jednání dne 28.3.2008, kde zástupce žalobkyně uvedl, že k úniku zvířat došlo. Soud má tedy z uvedeného za to, že správní orgány obou stupňů řádně zjistily stav věci, tak aby o něm nebyly důvodné pochybnosti dle § 2 správního řádu. Bylo totiž zjištěno, že k úniku hospodářských zvířat žalobkyně dochází a došlo k němu i dne 30.8.2007 v době od 10:00 do 11:00 hod. a v dalších dnech, tak jak jsou blíže vymezeny ve fotodokumentaci. Z obsahu spisového materiálu se zároveň nepodává, že by žalobkyně navrhovala v průběhu správního řízení výslech svědků. Z obsahu spisového materiálu také nevyplývá, že by únik zvířat zavinila třetí osoba. Sama žalobkyně takový důkaz nepředložila ani jej neoznačila. Správní orgány tedy nemohly takovou okolnost posuzovat. Argumentace žalobkyně v tomto směru tak zůstala pouze v rovině jejího tvrzení, skutečnosti, které by pravdivost jejího tvrzení prokázaly, však v průběhu správního řízení nebyly zjištěny a sama žalobkyně, jak již bylo shora uvedeno, důkaz nenavrhla.

Žalobkyně dále namítala, že správní orgán I. stupně nerozlišoval, kdy její zástupce Ing. J. K. vypovídal jako zmocněnec, případně jako svědek, měla za to, že Ing. K. vznesl do své výpovědi svůj pohled na věc, mluvil za sebe, a že tak existuje pochybnost o její pravé vůli. Tvrdila, že správně měla být asi vyslechnuta jako účastnice řízení a vznesla pochybnosti o tom, zda byla v průběhu správního řízení řádně procesně poučena.

Ani tato žalobní námitka není důvodná, neboť jako vyplývá z protokolu o ústním jednání ze dne 28.3.2008 byla žalobkyně po zahájení řízení o správním deliktu podle § 27 odst. 1 písm. c) zákona na ochranu zvířat řádně poučena ve smyslu § 36 správního řádu, po poučení uvedla, že jí v plném rozsahu bude v jednání a doručování písemností zastupovat její syn Ing. J. K. Ten jí jako zmocněnec zastupoval a správní orgán s ním proto právem jednal jako se zástupce žalobkyně a jako svědka jej nevyslýchal. Z protokolu o ústním jednání je zároveň patrno, že žalobkyně byla celému ústnímu jednání osobně přítomna a byla tak bezprostředně zpravena o tom, co její zástupce k věci uvádí. Mohla tak v případě, že s jeho zastupováním nesouhlasila, vznést námitky proti obsahu protokolu. Protokol o ústním jednání však bez dalšího podepsala. Soud proto nemá pochyb o tom, že žalobkyně byla ve správním řízení řádně zastoupena, že její zástupce vyjadřoval její stanovisko a jednal v souladu s její vůlí. Podle obsahu protokolu o ústním jednání byla žalobkyně řádně procesně poučena a soud i tuto její námitku proto považuje za lichou.

Žalobkyně konečně namítala, že se žalovaný nevypořádal s námitkou podjatosti zaměstnance správního orgánu I. stupně a že nebyla vyzvána, aby svá tvrzení doplnila. K tomu soud ve shodě se žalovaným uvádí, že námitku podjatosti vznesla žalobkyně až v odvolání (podání ze dne 24.4.2008), kde uvedla, že se s prvoinstančním správním rozhodnutím seznámila dne 10.4.2008, kdy jí bylo doručeno. V odvolání uvedla, že prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno podjatým pracovníkem odboru životního prostředí, který přijel na jednání (dne 28.3.2008) s již dopředu rozhodnutou věcí, při jednání žalobkyni zastrašoval a vyhrožoval jí. Z obsahu odvolání je tak zřejmé, že žalobkyně věděla nejpozději dne 28.3.2008, kdy proběhlo ústní jednání ve věci jejího správního deliktu, o okolnostech, které podle ní nasvědčovaly podjatosti pracovníka správního orgánu. Přesto žalobkyně nepostupovala podle ustanovení § 14 odst. 2 správního řádu a nenamítla podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozvěděla. Žalovaný právem k námitce nepřihlédl, neboť žalobkyně se o důvodu možného vyloučení úřední osoby prokazatelně dozvěděla již dne 28.3.2008, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnila. Žalovaný proto nebyl povinen vyzývat žalobkyni k doplnění dalších důvodů tvrzené podjatosti, neboť k její námitce podle ust. § 14 odst. 2 správního řádu právem nepřihlížel. Nadto nadřízená pracovníka správního orgánu I. stupně starostka obce D. Alena Kozáková ve svém vyjádřením ze dne 2.5.2008 žalobkyní tvrzené okolnosti podjatosti prošetřila a dospěla k závěru, že pracovník úřadu podjatý nebyl. Její stanovisko však je již nad rámec uvedeného ust. § 14 odst. 2 správního řádu, které bylo v projednávané věci naplněno.

Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl k soud k závěru, že se žalobkyně správního deliktu podle ust. § 27 odst. 1 písm c) zákona na ochranu zvířat porušením ust. § 11 odst. 2 téhož zákona dopustila a byla jí za něj právem uložena pokuta. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Výrok o nákladech řízení odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná, žalovanému správnímu orgánu, který měl ve věci úspěch však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s. ř. s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 19. srpna 2011

JUDr. Ivanka Havlíková, v.r

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Matznerová, DiS.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru