Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 46/2004 - 32Rozsudek MSPH ze dne 26.10.2005


přidejte vlastní popisek

Ejk 82/2005

k ustanovení § 15 odst. 1, 2, § 16 odst. 1 a § 17 odst. 1 písm. a) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů

Dle ust. § 16 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, o ustanovování policistů do volných funkcí rozhodují služební funkcionáři na základě služebního hodnocení. Služební hodnocení je obligatorním podkladem pro rozhodování ve věcech služebního poměru policistů (§ 15 odst. 1 téhož zákona). Ustanovení žalobce – příslušníka Vězeňské služby ve služebním poměru – do nové funkce bylo tedy provedeno v rozporu se zákonem, pokud k němu nedošlo na základě služebního hodnocení žalobce, spočívajícího v posouzení plnění jeho dosavadních služebních povinností, odborné a zdravotní způsobilosti, ze kterého by bylo možné dovodit též způsobilost žalobce k výkonu nové funkce. To platí i v případě, že žalobce byl za splnění podmínek stanovených v § 17 odst. 1 písm. a) zákona č. 186/1992 Sb., převáděn na jinou funkci, protože v důsledku organizačních změn došlo ke zrušení jeho dosavadní funkce.

(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, čj. 9 Ca 46/2004–32) říž

Autor považuje za vhodné zveřejnění ve Sbírce rozhodnutí.

k § 15 odst. 1, 2, § 16 odst. 1 a § 17 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o
*)služebním poměru příslušníků Policie České republiky

k zákonu ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky

Obligatorním podkladem pro ustanovení příslušníka Vězeňské služby do nové funkce je služební hodnocení, spočívající v posouzení plnění jeho dosavadních služebních povinností, jakož i odborné a zdravotní způsobilosti, z něhož lze dovodit též způsobilost k výkonu nové funkce (§ 15 odst. 1 a 2, § 16 odst. 1 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky). To platí i v případě, kdy je příslušník v důsledku organizačních změn podle § 17 odst. 1 písm. a) téhož zákona převáděn na jinou funkci.

(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, čj. 9 Ca 46/2004–32) říž

Autor považuje za vhodné zveřejnění ve Sbírce rozhodnutí.

*)Zrušení zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: mjr. Bc. František Sechter, bytem Praha 4, Na Květnici 1112/6, zast. JUDr. Petrem Pustinou, advokátem se sídlem Říčany, Olivova 16, proti žalovanému: Vězeňská služba České republiky, Generální ředitelství, se sídlem Praha 4, Soudní 1672/1a, v řízení o žalobě proti rozhodnutí generální ředitelky Vězeňské služby České republiky ze dne 27. 1. 2004 čj. 55/035/2003-GŘ/212-R

takto:

I. Rozhodnutí generální ředitelky Vězeňské služby České republiky ze dne 27. 1. 2004 čj. 55/035/2003-GŘ/212-R se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 6300 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce advokáta JUDr. Petra Pustiny.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ředitele Vazební věznice Vězeňské služby České republiky Praha-Pankrác ze dne 24. 11. 2003, čj. 34/1210/2003-VV/01 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“) byl žalobce dnem 30. 11. 2003 odvolán z funkce rada VS – vychovatel OVV a dnem 1. 12. 2003 ustanoven do funkce strážný 1. třídy justiční stráže. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku zamítla generální ředitelka Vězeňské služby České republiky odvolání žalobce podané proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a toto rozhodnutí potvrdila.

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí generální ředitelky Vězeňské služby České republiky označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě poukázal na to, že do funkce rada VS – vychovatel byl ustanoven dne 1. 4. 1997 za účinnosti vyhlášky č. 13/1995 Sb., jíž se stanoví funkce, které ve správní službě Vězeňské služby České republiky mohou zastávat výlučně zaměstnanci v pracovním poměru, a funkce, ve kterých mohou být výjimečně zařazeni i nadále příslušníci ve služebním poměru (dále jen „vyhláška č. 13/1995 Sb.“). K odvolání žalobce z této funkce a ustanovení do funkce jiné došlo na základě organizačních změn provedených nařízením Generální ředitelky Vězeňské služby č. 7/2002, které však nabylo účinnosti již dne 1. 3. 2002. Žalobce nesouhlasí se závěrem obsaženým v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že nemohl být ustanoven do jiné funkce v rámci správní služby. Má za to, že pokud by bylo provedeno dokazování jím navrženými důkazy, bylo by prokázáno, že v současné době jsou v rámci správní služby k dispozici volné funkce, které zastávají příslušníci (ve služebním poměru), a nikoli civilní zaměstnanci. Žalobcem navržené důkazy (1. písemné vyjádření ředitele Vazební věznice Praha – Pankrác, z jakého důvodu byl žalobce ke dni 1. 4. 1997 v rozporu s právními předpisy ustanoven do funkce rada VS – vychovatel, 2. zápis z jednání systemizační komise Vazební věznice Praha – Pankráce, která projednala zařazení žalobce do funkce strážný 1. třídy justiční stráže ke dni 1. 12. 2003, 3. jmenný seznam příslušníků zařazených ve funkci vrchní dozorce (dozorce 1. třídy) oddělení výkonu vazby, 4. jmenný seznam všech příslušníků justiční stráže při Vazební věznici Praha – Pankrác) mohou dle názoru žalobce objasnit, proč byl žalobce ustanoven do funkce rada VS – vychovatel, dále to, že žalobce mohl být umístěn na jinou funkci ve stejném druhu služby, tedy ve správní službě, kde vykonávají takové funkce příslušníci, kteří nemají potřebnou kvalifikaci a vzdělání, jakož i to, že žalobce byl zřejmě záměrně ustanoven do funkce neodpovídající jeho kvalifikaci, vzdělání a dalším kritériím, tj. neodpovídající jeho služebnímu hodnocení. Žalobce je přesvědčen o tom, že v souvislosti s jeho odvoláním z funkce a ustanovením do funkce jiné došlo k porušení zákona, neboť především nedošlo ke zrušení funkce, kterou doposud zastával. Žalobce rovněž poukázal na ustanovení § 3 odst. 6 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a

justiční stráži ČR (dále jen „zákon č. 555/1992 Sb.“), dle kterého příslušníci Vězeňské služby zařazení do správní služby mohou být za určitých okolností dočasně pověření plněním úkolů vězeňské stráže (nikoli však justiční stráže). Žalobce z dikce tohoto zákonného ustanovení dovozuje, že zákonodárce opodstatněně ani neuvažoval o převedení příslušníka ze správní služby k justiční stráži, a to ani dočasně, mimo jiné zřejmě proto, že ve služebním poměru v rámci správní služby je zařazeno malé množství příslušníků, zejména však proto, že tito příslušníci zastávají speciální, především odbornou či kvalifikovanou činnost a jsou na ně kladeny vyšší požadavky ohledně jejich odbornosti, vzdělání a zkušeností. Žalobce výslovně uvedl, že nespatřuje porušení zákona v jeho odvolání z funkce, spatřuje však jednoznačně porušení zákona v jeho ustanovení do funkce, do které dle zákona ustanoven být nemůže. K porušení zákona došlo též z toho důvodu, že v daném případě nebylo zpracováno žádné služební hodnocení. Služební hodnocení má dle žalobce takový význam, že bez jeho existence nelze učinit jakoukoli změnu služebního poměru, a dle ust. § 15 a 16 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“) je jediným v zákoně přímo vyjádřeným kritériem pro ustanovení do jakékoliv funkce; dalšími kritérii pak jsou vzdělání a zdravotní stav. Závěrem žalobce vyjádřil své přesvědčení o tom, že za vydáním napadeného rozhodnutí stojí osobní důvody, když je patrné, že důvodem změny služebního poměru na straně žalobce je snaha degradovat jej, zhoršit neúměrně jeho postavení, práci, příjmy apod.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nepřípustnou odmítl. Dle názoru žalovaného je napadené rozhodnutí ze soudního přezkumu vyloučeno dle zvláštního zákona, jímž je zákon o služebním poměru. Ten v ustanovení § 137 taxativně vymezuje, která rozhodnutí služebního funkcionáře mohou být přezkoumávána soudy. Důvod, pro který žalobce žalobu na přezkum rozhodnutí služebního funkcionáře podal, v tomto ustanovení uveden není.

Ve replice k vyjádření žalovaného ze dne 25. 10. 2004 žalobce vyslovil svůj nesouhlas s názorem žalovaného ohledně nepřípustnosti žaloby. Ustanovení § 137 zákona o služebním poměru žalobce označil za anachronismus, který se do zákona dostal zjevně omylem. Žalobce poukázal na generální princip soudního přezkumu správních rozhodnutí, a tedy i rozhodnutí ve věcech služebního poměru. Koncepce správního soudnictví zakotvená v občanském soudním řádu vychází dle žalobce z obecné přípustnosti soudního přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, vyloučeného pouze v taxativně uvedených případech, přičemž rozhodování ve věcech služebního poměru policistů mezi těmito taxativně uvedenými výjimkami uvedeno není.

Městský soud v Praze se nejdříve zabýval tím, zda žaloba v dané věci je přípustná. Dle ustanovení § 68 písm. e)s. ř. s. je žaloba nepřípustná také tehdy, domáhá-li se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno. Ustanovení § 137 odst. 1 zákona o služebním poměru sice vyjmenovává

rozhodnutí služebního funkcionáře, jejichž soudního přezkoumání se může policista návrhem domáhat (mezi zde vyjmenovanými rozhodnutími není rozhodnutí o odvolání z funkce a ustanovení do funkce jiné), nestanoví však, že pouze tato a nikoli i jiná rozhodnutí jsou soudem přezkoumatelná. Ze znění tohoto ustanovení tedy v žádném

případě nelze dovodit, že by ve smyslu ustanovení § 68 písm. e) s. ř. s. vylučovalo přezkum ostatních, zde nevyjmenovaných rozhodnutí. Založení soudního přezkumu pravomocného rozhodnutí služebního funkcionáře v ust. § 137 odst. 1 zákona o služebním poměru tak, jak je tímto ustanovením provedeno, je dle názoru soudu nadbytečné, neboť k tomu, aby byla dána věcná příslušnost soudu k přezkoumání pravomocných rozhodnutí správního orgánu, postačí splnění podmínek zakotvených v soudním řádu správním. Zvláštní zákon sice může ve smyslu ustanovení § 68 písm. e) s. ř. s. určitá rozhodnutí z přezkoumání soudem vyloučit, avšak ustanovení zvláštního zákona upravující možnost soudního přezkoumání určitých konkrétních rozhodnutí, pokud zároveň nevylučují přezkum ostatních, nemají právní význam (viz obdobně usnesení Vrchníhosoudu v Praze ze dne 30. 11. 2001 čj. 6 A 69/1999-31). Skutečnost, že rozhodnutí služebního funkcionáře, která nejsou výslovně vyjmenována v ustanovení § 137 odst. 1 zákona o služebním poměru, rovněž podléhají soudnímu přezkumu, vyplývá též z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2003 čj. 2 As 19/2003-58, v němž jmenovaný soud dovodil, že lhůta 30 dnů stanovená v § 137 odst. 2 zákona o

služebním poměru k podání návrhu na přezkoumání rozhodnutí služebního funkcionáře soudem se vztahuje pouze na rozhodnutí výslovně uvedená v § 137 odst. 1 tohoto zákona; v případě jiných rozhodnutí služebního funkcionáře [v dané věci se jednalo o rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle ustanovení § 106 odst. 1 písm. b)téhož zákona] je dle názoru Nejvyššího správního soudu lhůta k podání žaloby dvouměsíční.

Městský soud v Praze tedy v souzené věci shledal, že žaloba je přípustná. Na základě podané žaloby proto přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že je na místě napadené rozhodnutí rozsudkem zrušit pro vady řízení (§ 78 odst. 1 s. ř. s.).

Z obsahu správního spisu předloženého soudu žalovaným vyplynuly tyto, pro posouzení věci podstatné skutečnosti:

V dopise ze dne 13. 10. 2003 adresovaném ředitelům odborů Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR a vazebních věznic a věznic upozornila generální ředitelka Vězeňské služby na dosud přetrvávající nežádoucí stav, kdy na místech určených podle systemizace Vězeňské služby (příloha č. 1 k nařízení generální ředitelky č. 7/2002) pro zaměstnance v pracovním poměru jsou zařazeni příslušníci ve služebním poměru. Uvedený stav je v rozporu s právními předpisy, a generální ředitelka Vězeňské služby proto požádala adresáty dopisu, aby nejpozději do 30. 11. 2003 učinili opatření k jeho odstranění. Příslušníci dosud zařazení na místech určených pro zaměstnance v pracovním poměru musí být převedeni na jinou funkci podle § 17 odst. 1 písm. a) zákona o služebním

poměru, protože dosavadní funkce těchto příslušníků byly v minulosti zrušeny, nebo mohou ke stanovenému datu požádat o uvolnění ze služebního poměru a na dané místo s nimi bude sjednána pracovní smlouva.

Dle personální karty žalobce byl dne 16. 10. 2003 se žalobcem proveden pohovor v záležitosti splnění nařízení generální ředitelky Vězeňské služby ze dne 13. 10. 2003. Dále byl žalobce seznámen s rozhodnutím ředitele vazební věznice, že s ohledem na uvedené nařízení a sníženou tabulkovou systemizaci v důsledku organizačních změn mu bude nabídnuta odpovídající funkce vychovatele na oddělení výkonu trestu za předpokladu zcivilnění ke stanovenému termínu 30. 11. 2003. V případě, že žalobce setrvá ve služebním poměru příslušníka Vězeňské služby, bude převeden ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru na jinou odpovídající funkci. Žalobce se zavázal k předmětné záležitosti sdělit své rozhodnutí do 23. 10. 2003.

Dne 22. 10. 2003 žalobce podal žádost o převedení na jinou funkci ve smyslu § 17 odst. 4 zákona o služebním poměru, a to z funkce rada VS – vychovatel oddělení výkonu vazby na funkci rada VS – vedoucí oddělení výkonu vazby.

Dle úředního záznamu sepsaného vedoucím personálního oddělení Ing. Jiřím Novákem dne 24. 10. 2003 se žalobce dne 22. 10. 2003 dostavil do kanceláře vedoucího personálního oddělení, kde byl opětovně seznámen s dopisem generální ředitelky Vězeňské služby ze dne 13. 10. 2003. Dále byl upozorněn na skutečnost, že v jeho

případě bude postupováno dle ustanovení § 17 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru, a to jeho odvoláním z dosavadní funkce, která je nyní plánována pouze pro občanské zaměstnance v pracovním poměru k Vězeňské službě (a navíc organizačními změnami bude od 1. 1. 2004 tato funkce zrušena), a ustanovením do funkce v jiném

druhu služby na volná služební místa v oddělení vězeňské a justiční stráže. Žalobci byla nabídnuta možnost jeho zařazení na funkci vychovatel oddělení výkonu trestu, pro kterou splňuje kvalifikační předpoklad vzdělání s tím, že v tomto případě bude postupováno dle ustanovení § 27 zákona č. 555/1992 Sb., to jest „zcivilněním“. Žalobce se jednoznačně vyjádřil v tom směru, že chce nadále zůstat ve služebním poměru příslušníka Vězeňské služby.

Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 24. 11. 2003 byl žalobce odvolán dnem 30. 11. 2003 z funkce rada VS – vychovatel OVV a dnem 1. 12. 2003 ustanoven do funkce strážný 1. třídy justiční stráže. Správní orgán prvního stupně odůvodnil rozhodnutí tím, že v důsledku organizačních změn provedených nařízením generální ředitelky č. 7/2002, ve znění pozdějších předpisů, byla dosavadní funkce žalobce, jež je systemizována výhradně pro občanské zaměstnance v pracovním poměru k Vězeňské službě, pro příslušníky zrušena. Současně odkázal na pokyn generální ředitelky Vězeňské služby ze dne 13. 10. 2003.

V odvolání podaném proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalobce namítl, že v daném případě nebyla splněna podmínka pro jeho odvolání z dosavadní funkce zakotvená v ustanovení § 17 odst. 1 zákona o služebním poměru, neboť tato

funkce nebyla zrušena. Dle žalobce lze důvodně pochybovat o správném postupu služebního funkcionáře, když předmětné nařízení generální ředitelky Vězeňské služby (míněno nařízení č. 7/2002) nabylo účinnosti již dne 1. 3. 2002 a žalobce byl do funkce rada VS – vychovatel ustanoven dnem 1. 4. 1987 (správně 1997), tedy za účinnosti vyhlášky č. 13/1995 Sb., která stejně tak jako nařízení č. 7/2002 stanovila funkce, které ve správní službě Vězeňské služby mohou zastávat výlučně zaměstnanci v pracovním poměru. Dle žalobce neexistuje jediný zákonný důvod, pro který nemohl být k uvedenému datu převeden do volné funkce ve správní službě, když justiční stráž nelze ve smyslu zákona o služebním poměru za stejný druh služby považovat.

Žalobou napadeným rozhodnutím zamítla generální ředitelka Vězeňské služby odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a toto rozhodnutí potvrdila. V odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací orgán konstatoval, že změna charakteru funkce (tabulkového místa), která byla v minulosti určena pro příslušníky ve služebním poměru k Vězeňské službě a poté určena pro zaměstnance v pracovním poměru k Vězeňské službě, je právním důvodem pro provedení personálních opatření. Podstatou uvedené změny je zrušení funkce, kterou má vykonávat příslušník a zřízení jiné funkce, byť se stejnou obsahovou náplní a názvem, která je určena pouze pro zaměstnance v pracovním poměru. Je-li tedy příslušníkovi zrušena dosavadní funkce, je nezbytný postup podle § 17 odst. 1 zákona o služebním poměru spočívající v převedení na jinou funkci, což znamená, že příslušník může být převeden i na funkci nižší, než kterou doposud zastával. Stav, kdy i nadále příslušníci ve služebním poměru vykonávali funkce určené v té době platným nařízením generální ředitelky Vězeňské služby č. 7/2002 ve znění nařízení č. 17/2002 a č. 10/2003 pro zaměstnance v pracovním poměru, odporoval dle odvolacího orgánu právním předpisům. Podle § 16 odst. 1 zákona o služebním poměru lze totiž příslušníka ustanovit pouze do volné funkce, u které musí být vždy stanovena plánovaná hodnost, což vyplývá zejména z ustanovení § 10 citovaného zákona. Funkce určená pro zaměstnance v pracovním poměru takovou volnou funkcí nepochybně není. Proto bylo nezbytné učinit opatření k odstranění tohoto protiprávního stavu, k čemuž dala generální ředitelka Vězeňské služby pokyn ředitelům věznic a vazebních věznic svým dopisem ze dne 13. 10. 2003. Dle odvolacího orgánu došlo k zásadnímu pochybení tím, že po nabytí účinnosti vyhlášky č. 13/1995 Sb., jíž se stanoví

funkce, které ve správní službě Vězeňské služby mohou výlučně vykonávat zaměstnanci v pracovním poměru, a funkce, ve kterých mohou být výjimečně zařazeni i nadále příslušníci ve služebním poměru, byl žalobce na vlastní žádost ustanoven do funkce rada VS – vychovatel, kterou mohou vykonávat výlučně zaměstnanci v pracovním poměru. Vyhláška č. 13/1995 Sb. byla sice zrušena vyhláškou č. 93/2001 Sb., ale skutečnost, že funkci rada VS – vychovatel může vykonávat pouze zaměstnanec v pracovním poměru, byla stanovena ve vnitřních předpisech Vězeňské služby, konkrétně v nařízení generální ředitelky Vězeňské služby č. 7/2002. Tím byl navozen několikaletý protiprávní vztah ve prospěch žalobce, který byl tímto zvýhodněn oproti zaměstnancům v pracovním poměru vykonávajícím stejnou funkci. K odstranění tohoto protiprávního stavu nezbylo než analogicky postupovat podle ustanovení § 16 a 17 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru. Žalobce přitom nemohl být ustanoven do funkce ve stejném druhu služby, jak požadoval, neboť žádná funkce ve správní službě ve Vazební věznici Praha - Pankrác, kterou mohou vykonávat příslušníci, není volná, a proto byl ustanoven do funkce v jiném druhu služby. Odvolací orgán závěrem konstatoval, že s ostatními skutečnostmi uvedenými v podáních žalobce a jím navrženými důkazy se nezabýval, neboť jsou pro rozhodnutí ve věci irelevantní.

Při jednání před soudem setrval žalobce na podané žalobě. Právní zástupce žalobce poukázal na skutečnost, že odvolací orgán odmítl provést žalobcem navržené důkazy, přičemž toliko konstatoval, že tyto důkazy provedeny nebudou. Tím dle jeho názoru došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces. Dále zdůraznil rozpor napadeného rozhodnutí s ustanovením § 16 zákona o služebním poměru, dle kterého je k jakémukoliv zařazení a ustanovení do funkce nutné služební hodnocení. Zopakoval, že žalobce byl v době účinnosti vyhlášky č. 13/1995 Sb. zařazen na funkci ve správní službě, která byla vyhrazena civilním zaměstnancům, přičemž je s podivem, že na této funkci byl dokonce povýšen z kapitána na majora. K dotazu soudu právní zástupce žalobce upřesnil, že žalobce napadá pouze převedení na jinou funkci mimo správní službu, když si je vědom toho, že byl z dosavadní funkce odvolán na základě nařízení, které vyhradilo jeho dosavadní funkci pouze civilním pracovníkům. Žalovaný při jednání před soudem navrhl, aby soud podanou žalobu zamítl, přičemž odkázal na své vyjádření k žalobě.

Soud při jednání provedl důkaz nařízením č. 7/2002 generální ředitelky Vězeňské služby, kterým se stanoví podrobnosti pro přiznání některých peněžních náležitostí zaměstnanců Vězeňské služby České republiky, ve znění nařízení č. 17/2002 a č. 10/2003. Dle § 1 citovaného nařízení je jeho účelem vymezení funkcí občanských zaměstnanců a příslušníků Vězeňské služby, stanovení platových tříd, kvalifikačních předpokladů a u příslušníků Vězeňské služby též stanovení nejvyšších hodností pro výkon funkcí a určení funkcí s charakterem služby přímé bezpečnostní povahy pro stanovení výše odchodného. Dle přílohy č. 1 k citovanému nařízení lze do funkce rada VS – vychovatel zařadit jen občanské zaměstnance; u této funkce není stanovena žádná plánovaná hodnost. Nařízení č. 7/2002 nabylo účinnosti dne 1. 3. 2002.

V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy:

Podle § 3 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2003 se Vězeňská služba člení na vězeňskou stráž, justiční stráž a správní službu. Dle odst. 5 věta prvá téhož zákonného ustanovení správní služba rozhoduje ve správním řízení podle zvláštních právních předpisů a zabezpečuje organizační, ekonomickou, výchovnou a další odbornou činnost.

Dle § 25 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb. služební poměr příslušníků upravuje zvláštní zákon, kterým je dle poznámky č. 7 pod čarou zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky.

Podle § 17 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru musí být policista převeden na jinou funkci, došlo-li v důsledku organizačních změn ke zrušení jeho dosavadní funkce. Dle odst. 3 téhož zákonného ustanovení se převedení na jinou funkci provede odvoláním policisty z dosavadní funkce a jeho ustanovením do jiné funkce v témže druhu služby a

není-li to možné, v jiném druhu služby.

Podle § 15 odst. 1, 2 zákona o služebním poměru je služební hodnocení podkladem pro rozhodování ve věcech služebního poměru policistů a spočívá v posouzení plnění služebních povinnosti, odborné a zdravotní způsobilosti policisty pro další výkon funkce nebo služby. S obsahem služebního hodnocení musí být hodnocený policista seznámen.

Dle ust. § 16 odst. 1 zákona o služebním poměru o ustanovování policistů do volných funkcí rozhodují služební funkcionáři na základě služebního hodnocení.

Soud posoudil uplatněné žalobní námitky takto:

Neopodstatněnou shledal soud žalobní námitku dovozující nezákonnost napadeného rozhodnutí z toho, že v daném případě nedošlo ke zrušení dosavadní funkce žalobce. Ve vyhlášce č. 13/1995 Sb. vydané na základě zákonného zmocnění obsaženého v § 27 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb. (v jeho znění účinném do 31. 12. 2000) Ministerstvo spravedlnosti ČR stanovilo funkce, které ve správní službě Vězeňské služby ČR mohou zastávat výlučně zaměstnanci v pracovním poměru a funkce, ve kterých mohou být výjimečně zařazeni i nadále příslušníci ve služebním poměru. Z přílohy č. 1 této vyhlášky je zřejmé, že mezi funkce, které ve správní službě Vězeňské služby ČR mohou zastávat výlučně zaměstnanci v pracovním poměru, patří též funkce rada Vězeňské služby, tedy funkce, do níž byl v roce 1997 ustanoven žalobce. Ustanovení žalobce do funkce rada VS – vychovatel bylo tedy provedeno v rozporu s obecně závazným právním předpisem – již zmíněnou vyhláškou č. 13/1995 Sb. Ačkoliv tato vyhláška byla s účinností ode dne 6. 3. 2001 zrušena vyhláškou č. 93/2001 Sb., o hospodářské činnosti Vězeňské služby České republiky, žádný obecně závazný právní předpis k tomuto datu nestanovil, že by funkci rada Vězeňské služby mohli opět zastávat příslušníci Vězeňské služby ve služebním poměru. Ke zrušení vyhlášky č. 13/1995 Sb. došlo nepochybně z toho důvodu, že se předpokládalo její naplnění v době její účinnosti, tj. v období od 6. 2. 1995 do 6. 3. 2001, a nepočítalo se s tím, že by ještě po uplynutí tohoto poměrně dlouhého období vykonávali funkce vyhrazené vyhláškou výlučně zaměstnancům v pracovním poměru též příslušníci Vězeňské služby ve služebním poměru. Tomu odpovídá i skutečnost, že interní předpisy žalovaného (nařízení generální ředitelky Vězeňské služby č. 7/2002) i nadále funkci, z níž byl žalobce rozhodnutím správního orgánu prvního stupně odvolán, vyhrazují výlučně zaměstnancům Vězeňské služby v pracovním poměru. Funkce rada Vězeňské služby – vychovatel byla ke dni vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (jakož i ke dni vydání napadeného rozhodnutí) funkcí, u které nebyla stanovena žádná plánovaná hodnost, a která byla určena výlučně pro občanské zaměstnance Vězeňské služby. Lze tedy souhlasit s názorem žalovaného, že tato funkce byla v důsledku organizačních změn provedených vyhláškou č. 13/1995 Sb., a na ně navazujícími interními předpisy žalovaného pro příslušníky Vězeňské služby ve služebním poměru zrušena, a byl tak dán zákonný podklad k převedení žalobce na jinou funkci ve smyslu § 17 odst. 1 písm. a)

zákona o služebním poměru. Ostatně z prohlášení žalobce při ústním jednání před soudem, že si je vědom důvodů, pro které byl z dosavadní funkce odvolán a že napadá toliko převedení na jinou funkci mimo správní službu, lze dovodit, že žalobce je srozuměn s důvody, které k jeho odvolání z dosavadní funkce vedly.

Za nepřípadný pokládá soud poukaz žalobce na ust. § 3 zákona č. 555/1992 Sb., z něhož žalobce dovozuje, že zákonodárce neuvažoval o převedení příslušníka ze správní služby k justiční stráži, a to ani dočasně. Dle ust. § 3 odst. 7 zákona č. 555/1992 Sb. ve

znění účinném k datu vydání napadeného rozhodnutí mohou být příslušníci zařazení do správní služby rozhodnutím ředitele věznice dočasně pověřeni plněním úkolů vězeňské stráže, pokud vězeňská stráž jí svěřené úkoly nemůže vlastními silami plnit. Toto zákonné ustanovení zakotvuje možnost toliko dočasného pověření příslušníků ve správní službě plněním úkolů vězeňské stráže, a to za mimořádných podmínek (neschopnost vězeňské stráže plnit vlastními silami jí svěřené úkoly), neupravuje však (trvalé) převedení příslušníka Vězeňské služby na jinou funkci v důsledku zrušení jeho dosavadní funkce, které se řídí ustanovením § 17 zákona o služebním poměru.

Soud však musel přisvědčit žalobci v tom, že k jeho ustanovení do funkce strážného 1. třídy justiční stráže došlo v rozporu se zákonem. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je totiž zřejmé, že k ustanovení žalobce do nové funkce nedošlo na základě jeho služebního hodnocení, ačkoliv podle zákona má být služební hodnocení podkladem pro rozhodování ve věcech služebního poměru a o ustanovení žalobce do volné funkce mělo být služebním funkcionářem rozhodnuto právě na základě jeho služebního hodnocení (§ 15 odst. 1, § 16 odst. 1 zákona o služebním poměru). Skutečnost, že o

ustanovení žalobce do funkce strážného 1. třídy justiční stráže bylo služebním funkcionářem v rozporu se zákonem rozhodnuto bez jakéhokoliv služebního hodnocení žalobce, je zřejmá též z obsahu spisového materiálu, v němž se nenachází žádné služební hodnocení žalobce, jež by spočívalo v posouzení plnění jeho dosavadních služebních povinností, odborné a zdravotní způsobilosti, a ze kterého by bylo možné dovodit rovněž způsobilost žalobce k výkonu nové funkce v jiném druhu služby.

Soud dále shledal, že napadené rozhodnutí je z části nepřezkoumatelné. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívá jednak v absenci jakéhokoliv zdůvodnění závěru odvolacího orgánu, že žalobce nemohl být ustanoven do funkce ve stejném druhu služby (to jest ve správní službě), jak požadoval, neboť žádná funkce ve správní službě ve Vazební věznici Praha – Pankrác, kterou by mohli vykonávat příslušníci ve služebním poměru, nebyla volná. Uvedený závěr je pouhým konstatováním, které není podloženo relevantními údaji o počtu tabulkových míst, jež byly k datu odvolání žalobce z dosavadní funkce vyhrazeny pro funkce ve správní službě, ani údaji o faktickém naplnění těchto funkcí. Aby mohl být výše uvedený závěr správního orgánu o plném obsazení funkcí ve správní službě přezkoumatelný soudem, musí být jednak doložen patřičnými údaji a rovněž musí mít oporu ve spisovém materiálu. V něm však žádná listina dokládající naplnění funkcí ve správní službě k datu odvolání žalobce z dosavadní funkce založena není. Vzhledem k nepřezkoumatelnosti závěru žalovaného o neexistenci volných funkcí ve správní službě, do kterých by mohl být žalobce ustanoven, nepřikročil soud při jednání k provedení důkazů navrhovaných žalobcem, jimiž mělo být prokázáno právě to, že žalobce mohl být ustanoven do funkce ve stejném druhu služby. Soud stejně tak nepřikročil k provedení důkazu navrženého při jednání žalovaným, jímž byla listina označená jako hlášení početního stavu příslušníků a občanských zaměstnanců k 1. 11. 2003. Soud má za to, že tato listina, z níž má dle žalovaného vyplývat plánovaný a skutečný stav zaměstnanců ve správní službě k uvedenému datu, měla být obsahem spisového materiálu a měla sloužit jako podklad při vydání napadeného rozhodnutí, což se však nestalo. Není úkolem soudu v přezkumném řízení, aby sám prováděl a hodnotil důkazy, které nebyly podkladem správního rozhodnutí.

Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tkví dále v absenci jakéhokoliv zdůvodnění stran neprovedení důkazních návrhů žalobce. Dle ust. § 124 odst. 3 zákona o služebním poměru v odůvodnění rozhodnutí služební funkcionář uvede, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval. Soud nikterak nezpochybňuje právo žalovaného neprovést důkazy, které v dané věci pokládá za nevýznamné pro rozhodnutí ve věci samé, nicméně má-li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí správní orgán řádně zdůvodnit, proč důkazní návrhy účastníka řízení pokládá za irelevantní.

Výše popsaná nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí představuje natolik závažnou vadu řízení, že k ní byl soud nucen přihlédnout z úřední povinnosti, tedy i bez výslovných námitek ze strany žalobce.

Se zřetelem ke shora uvedenému soudu nezbylo než napadené rozhodnutí rozsudkem zrušit pro vady řízení. V souladu s ust. § 78 odst. 4 s. ř. s. soud současně vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Úkolem žalovaného v dalším řízení bude opětovně rozhodnout o odvolání podaném žalobcem proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, přičemž právním názorem, který soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 věta 1. s. ř. s. Ve věci měl plný úspěch žalobce, jemuž soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobci v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2000 Kč a v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátem. Tyto jsou pak tvořeny jednak odměnou za právní zastoupení žalobce advokátem, a to za čtyři úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepsání žaloby, sepsání repliky k vyjádření žalovaného, účast při jednání před soudem), přičemž sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle advokátního tarifu - vyhlášky č. 177/1996 Sb., částku 1000 Kč [§ 7, § 9 odst. 3 písm. f) cit. vyhlášky]. Náklady právního zastoupení žalobce jsou dále tvořeny čtyřmi paušálními částkami ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky). Celková výše

nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, činí 6300 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobce advokáta JUDr. Petra Pustiny (§ 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl .s. ř. s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V Praze dne 26. října 2005

JUDr. Naděžda Řeháková v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:

Pekárková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru