Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 432/2008 - 72Rozsudek MSPH ze dne 22.04.2011

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
3 Ads 144/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9Ca 432/2008 - 72

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. M. Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce: Fond ohrožených dětí, občanské sdružení se sídlem Praha 1, Na Poříčí 6, zast. JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 24, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 1/376, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7.11.2008, č.j.: 2007/85295-21

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor sociálních věcí a zdravotnictví (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 16.11.2007 č.j. SVZ/8305/07 uložil žalobci v řízení o uložení pokuty za správní delikt neoprávněného zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče dle § 59f odst. 2 písm. b/ zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SPOD“) podle § 59f odst. 3 téhož zákona pokutu ve výši 160.000,- Kč a současně rozhodl o povinnosti žalobce uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč.

Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný na základě odvolání žalobce změnil výše uvedené rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že žalobci se ukládá pokuta ve výši 80.000,- Kč za správní delikt neoprávněného zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče podle § 59f odst. 2 písm. b) zákona o SPOD, kterého se žalobce dopustil ve vztahu k nezl. A. H., tím, že v únoru 2007 zprostředkoval v plzeňské pobočce Fondu ohrožených dětí setkání paní M. K, nar. 30. 3. 1970, bytem Solní 1, Plzeň, se zájemci o osvojení manžely M. H., a J. H., oba bytem M. B. 131, M. B., za účelem zajištění souhlasu paní M. K. s osvojením jejího dítěte manžely H.a za účelem dohody o předání dítěte paní M. K. po jeho narození do péče manželů H., a dále tím, že v období druhé poloviny března 2007 před narozením dítěte paní K. a po narození nezl. A.H. v nemocnici v Rakovníku zprostředkovával převzetí dítěte manžely H.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že Krajský úřad Plzeňského kraje zahájil se žalobcem řízení ve věci správního deliktu neoprávněného zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče podle § 59f odst. 2 písm. b) zákona o SPOD z moci úřední dne 19.9.2007, a to na základě poznatků získaných při kontrole zařízení Fondu ohrožených dětí nacházejících se na území Plzeňského kraje, která byla provedena v souladu s § 49 odst. 10 zákona o SPOD. Po provedení správního řízení dospěl Krajský úřad Plzeňského kraje na základě shromážděných podkladů k závěru, že žalobce porušil zákaz zprostředkování osvojení a pěstounské péče stanovený v § 19a odst. 2 zákona o SPOD ve dvou případech. Prvním případem bylo zprostředkování osvojení ve vztahu k dítěti paní M. K., kdy žalobce za účelem udělení souhlasu k osvojení zprostředkoval seznámení paní M. K. se zájemci o osvojení paní M. H. a panem J. H. Ve druhém posuzovaném případě pak žalobce zprostředkoval za účelem udělení souhlasu k osvojení seznámení paní K. P., bytem Š. 416, T. S., se zájemci o osvojení dítěte paní D. Š., bytem L. čp. 52, K., a panem J. Š., bytem L. čp. 52, K.

V obou výše zmíněných případech prvostupňový správní orgán dovodil, že jednáním žalobce byla naplněna skutková podstata správního deliktu neoprávněného zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče podle § 59f odst. 2 písm. b) zákona o SPOD, a to tím, že v případě M. K. byli Fondem ohrožených dětí vybráni manželé H. jako osoby vhodné stát se osvojiteli v té době ještě nenarozeného dítěte paní M. K. a současně bylo Fondem ohrožených dětí zajištěno osobní seznámení vybraných osvojitelů s M. K., a dále tím, že v případě manželů Š., vybraných Fondem ohrožených dětí jako osoby vhodné stát se osvojiteli v té době nenarozeného dítěte paní P., bylo Fondem ohrožených dětí zajištěno jejich osobní seznámení s paní P. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo odůvodněno tak, že pokud jakákoli třetí osoba zajistí osobní seznámení zájemců o osvojení s rodiči poskytujícími dítě k osvojení, dochází ze strany této třetí osoby k faktickému výběru určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem k určitému dítěti. Tuto činnost je nutno podle zákona o SPOD kvalifikovat jako nedovolenou, není-li prováděna orgánem sociálně- právní ochrany dětí. Dále Krajský úřad Plzeňského kraje ve svém rozhodnutí odkázal rovněž na princip odpovědnosti státu za zprostředkování náhradní rodinné péče s tím, že výslovný zákaz zprostředkování náhradní rodinné péče jinými subjekty než jsou orgány sociálně-právní ochrany dětí, který je zakotven v § 19a odst. 2 zákona o SPOD, je vyjádřením povinnosti státu stanovené v čl. 20 Úmluvy o právech dítěte, publikované pod č. 104/1991 Sb. (dále jen „Úmluva o právech dítěte“), kterou je Česká republika vázána. Podle tohoto článku má dítě dočasně nebo trvale zbavené svého rodinného prostředí nebo dítě, které ve svém vlastním zájmu nemůže být ponecháno v tomto prostředí, právo na zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem. Smluvní státy jsou povinny zabezpečit takovému dítěti náhradní péči v souladu se svým vnitrostátním zákonodárstvím. Ve smyslu Úmluvy o právech dítěte je tudíž stát odpovědný za zajištění náhradní péče pro děti, včetně náhradní rodinné péče. Z tohoto důvodu je zprostředkování náhradní rodinné péče v poslední fázi, spočívající ve výběru určité osoby k určitému dítěti, vyhrazeno orgánům sociálně-právní ochrany dětí, konkrétně krajským úřadům, Ministerstvu práce a sociálních věcí a v případě zprostředkování osvojení ve vztahu k cizině Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí.

Žalovaný poté v odůvodnění napadeného rozhodnutí zmínil obsah odvolacích námitek žalobce. Ten v odvolání namítl nesprávné právní posouzení věci Krajským úřadem Plzeňského kraje, neboť dle jeho názoru v posuzovaných případech nebyly splněny podmínky zprostředkování osvojení a pěstounské péče, jak je vymezuje § 19a odst. 1 písm. d) zákona o SPOD, tj. výběr určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem nebo pěstounem určitého dítěte a zajištění osobního seznámení se dítěte s touto osobou. Žalobce argumentoval tím, že osvojení nebo pěstounská péče se zprostředkovává již narozenému dítěti, u něhož lze zajistit jeho osobní seznámení s budoucími osvojiteli nebo pěstouny. Tím, že v případě zájemců o osvojení manželů Š. došlo k jejich seznámení s matkou dosud nenarozeného dítěte, přičemž po prvním setkání ustoupili manželé Š. od dalších kontaktů s touto matkou, nemohlo dojít k jejich osobnímu seznámení s dítětem a k naplnění zákonné definice zprostředkování osvojení a pěstounské podle zákona o SPOD. V případě kontaktu mezi paní K. a manželi H. bylo výsledkem zprostředkování uznání otcovství k dítěti a nikoliv zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče, přičemž zákon o rodině nestanoví, že určit otcovství k dítěti může jen biologický otec. Určení otcovství k dítěti nebiologickým otcem tak nelze považovat za nezákonné. Pokud jde o zákonný znak zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče spočívající ve výběru vhodného osvojitele nebo pěstouna pro určité dítě, nebyl dle žalobce v posuzovaných případech tento zákonný znak naplněn z toho důvodu, že v případě osvojení se souhlasem rodiče uděleným ve vztahu k určitým osvojitelům (tzv. přímá adopce) rozhoduje o výběru vhodného osvojitele vždy sám rodič jako zákonný zástupce dítěte. Fond ohrožených dětí pouze umožňuje rodičům, kteří chtějí dát dítě do osvojení, ale nemají zájem předat dítě do ústavu nebo zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, aby se od Fondu ohrožených dětí dozvěděli informace o vhodných a státem prověřených osobách vhodných stát se náhradními rodiči jejich dítěte. Fond ohrožených dětí neprovádí výběr osvojitelů z potenciálních vhodných kandidátů ve smyslu ustanovení § 19a odst. 1 písm. d) zákona o SPOD, protože tento výběr provádí sám rodič. Naopak v případě výběru určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem nebo pěstounem, který činí orgán sociálně-právní ochrany dětí, je výběr pouze na rozhodnutí tohoto orgánu a rodiče jej nemohou ovlivnit. Navíc tento výběr prováděný orgány sociálně-právní ochrany dětí se může týkat pouze dítěte, které je tzv. právně volné, tj. které splňuje zákonné podmínky pro osvojení. Žalobce v odvolání zdůraznil, že k naplnění skutkové podstaty neoprávněného zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče musí být kumulativně splněny obě podmínky zprostředkování uvedené v § 19a odst. 1 písm. d) zákona o SPOD, tj. výběr určitých osvojitelů nebo pěstounů pro konkrétní dítě a zajištění osobního seznámení dítěte s osvojiteli nebo pěstouny. V posuzovaných případech obě tyto zákonné podmínky zprostředkování osvojení kumulativně splněny nebyly. Žalobce v odvolání dále poukázal na vadu výroku rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, ve kterém není obsažen popis skutku, za který byla Fondu ohrožených dětí uložena pokuta. Rozhodnutí tak nesplňuje požadavky § 68 odst. 2 správního řádu, který stanoví, že ve výrokové části rozhodnutí musí být uvedeno řešení otázky, která je předmětem řízení. Žalobce rovněž napadl místní nepříslušnost Krajského úřadu Plzeňského kraje k řešení případu paní P. a manželů Š., neboť k projednání správního deliktu neoprávněného zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče podle § 59f odst. 2 písm. b) zákona o SPOD je místně příslušný krajský úřad, v jehož obvodu se nachází místo trvalého pobytu dítěte. Místo trvalého pobytu paní P. jako matky dítěte se přitom nachází mimo obvod Plzeňského kraje, přičemž podle místa trvalého pobytu matky se zásadně určuje rovněž místo trvalého pobytu dítěte.

Žalovaný po posouzení podkladů pro vydání rozhodnutí dospěl k závěru, že správním orgánem prvního stupně byl spolehlivě a úplně zjištěn skutkový stav věci. Proto nebylo třeba dále doplňovat provedené dokazování a při posuzování odvolání bylo možné vycházet ze skutkového stavu zjištěného v řízení před správním orgánem prvního stupně. Klíčovými podklady pro vydání rozhodnutí dle žalovaného byly zejména důkazy provedené svědeckými výpověďmi paní M. K., manželů M. a J. H., manželů D. a J. Š., paní J. Š., paní M.M. a paní L. T.

V případě paní K. a manželů H. bylo dle žalovaného provedeným dokazováním zjištěno, že pracovnice Fondu ohrožených dětí paní M. M. a paní L. T. zprostředkovaly v únoru 2007 schůzku paní K. s manžely H. v plzeňské pobočce Fondu ohrožených dětí. Cílem schůzky bylo dohodnout postup vedoucí k osvojení dosud nenarozeného dítěte paní K. manžely H. Mezi paní K. a zájemci o osvojení jejího dítěte bylo dojednáno, že k usnadnění procesu osvojení bude souhlasným prohlášením určeno otcovství pana H. k dosud nenarozenému dítěti paní K. V návaznosti na tuto schůzku se proto paní K. dostavila s panem H. na matriku Úřadu městského obvodu Plzeň 3, kde společně učinili souhlasné prohlášení o určení otcovství pana H. k dosud nenarozenému dítěti paní K. V druhé polovině března 2007 pracovnice Fondu ohrožených dětí paní M. zajistila paní K. nástup do porodnice v Rakovníku, kde mělo po narození dítěte paní K. dojít k jeho předání do péče manželů H. Po narození nezl. A.H. pobývala s dítětem v porodnici paní H., avšak k předání dítěte z porodnice do péče manželů H. posléze nedošlo, neboť paní K. si svůj záměr dát dceru do osvojení rozmyslela a sama převzala nezl. A. z porodnice v Rakovníku do své péče. Paní K. rovněž následně podala k Okresnímu soudu Plzeň - město žalobu na popření otcovství pana H. k nezl. A., přičemž pan H. s popřením svého otcovství k dítěti souhlasil s odůvodněním, že k souhlasnému prohlášení o určení otcovství přistoupil pouze pro usnadnění osvojení dítěte.

Rovněž v případě paní P. a manželů Š. bylo spolehlivě zjištěno, že plzeňská pobočka Fondu ohrožených dětí zprostředkovala osobní seznámení a setkání zájemců o osvojení manželů Š. s paní P., k němuž došlo v první polovině roku 2007 v jedné z plzeňských restaurací za přítomnosti pracovnice Fondu ohrožených dětí paní M. Účelem setkání bylo dojednání osvojení dosud nenarozeného dítěte paní P. manžely Š. Zájemci o osvojení manželé Š. však po schůzce pracovnici Fondu ohrožených dětí paní M. oznámili, že osvojit dítě paní P. nechtějí, neboť jim nE.hovuje psychická a sociální úroveň matky.

Na zjištěný skutkový stav bylo dle žalovaného třeba aplikovat platnou zákonnou úpravu, která na posuzované případy dopadá. Jedná se především o úpravu zákona o SPOD a související ustanovení zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rodině") Bylo nutné zabývat se zejména zákonnou úpravou podmínek osvojení dítěte, včetně úpravy tzv. přímého osvojení, a úpravou zprostředkování osvojení.

Tzv. přímé osvojení, tj. osvojení s adresným souhlasem rodičů ve vztahu k určitým zájemcům o osvojení dítěte, je zcela legitimní a zákonnou cestou k osvojení dítěte, kterou umožňuje jak zákon o rodině, tak i zákon o SPOD. Zájemci o osvojení, kteří bez rozhodnutí soudu nebo orgánu sociálně-právní ochrany dětí přijmou se souhlasem rodiče dítě do své péče za účelem jeho osvojení, jsou však povinni tuto skutečnost bezodkladně oznámit místně příslušnému orgánu sociálně-právní ochrany dětí podle § 10a odst. 2 zákona o SPOD. Pracovníci příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí jsou na základě tohoto oznámení povinni navštívit dítě převzaté zájemci o osvojení, ověřit jeho situaci, posoudit, zda není třeba podniknout opatření na ochranu dítěte a poskytnout zájemcům o osvojení poradenství v tom směru, aby bylo vyjasněno právní postavení dítěte a zájemců o osvojení a aby mohl být proces osvojení řádně dokončen v souladu se zákonem. Podstatou přímého osvojení je, že rodič vybírá náhradního rodiče pro své dítě, které nechce nebo nemůže sám vychovávat. Předpokladem k tomu, aby rodič mohl tento výběr provést, je skutečnost, že rodič osobu budoucího osvojitele zná a je o této osobě přesvědčen, že je schopna dobře zabezpečit výchovu jeho dítěte. Do rozporu se zákonem se proces tzv. přímého osvojení s adresným souhlasem rodiče může dostat v situaci, kdy je některou třetí osobou zprostředkován kontakt mezi rodiči dítěte a zájemci o osvojení za účelem udělení souhlasu rodiče k osvojení. Samotní rodiče ani zájemci o osvojení se sice ani v tomto případě nedopouštějí žádného nezákonného jednání, ale jako protiprávní může být hodnocen postup třetí osoby, která kontakt mezi rodiči a zájemci o osvojení zprostředkovala. Ve smyslu § 59 odst. 1 písm. c) a § 59f odst. 2 písm. b) zákona o SPOD se totiž dopustí fyzická osoba přestupku nebo právnická osoba tzv. jiného správního deliktu tím, že neoprávněně zprostředkuje osvojení nebo pěstounskou péčí v rozporu s § 19a odst. 2 zákona o SPOD. Za tento přestupek nebo jiný správní delikt může být fyzické či právnické osobě uložena pokuta až do výše 200.000,- Kč. O uložení pokuty rozhoduje krajský úřad, v jehož obvodu se nachází místo trvalého pobytu dítěte, u kterého došlo k protiprávnímu zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče.

Pod pojem zprostředkování náhradní rodinné péče zákon o SPOD v ustanovení § 19a odst. 1 zahrnuje čtyři druhy činností, a to: a) vyhledávání dětí vhodných k osvojení nebo ke svěření do pěstounské péče, b) vyhledávání fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny,

c) zajišťování odborné přípravy fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny k přijetí dítěte do rodiny a d) výběr určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem nebo pěstounem určitého dítěte, jemuž se osvojení nebo pěstounská péče zprostředkovává, a zajištění osobního seznámení se dítěte s touto osobou.

Činnosti spadající do rámce zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče, které jsou uvedeny v ustanovení § 19a odst. 1 písm. a) až c) zákona o SPOD (tj. vyhledávání dětí, vyhledávání osvojitelů a pěstounů a jejich odborná příprava k přijetí dítěte do rodiny), mohou provádět nejen příslušné orgány sociálně-právní ochrany dětí, ale rovněž fyzické a právnické osoby, které byly krajským úřadem pověřeny k výkonu sociálně-právní ochrany dětí v souladu s § 48 a násl. zákona o SPOD. Pro činnost uvedenou v ustanovení § 19a odst. 1 písm. d) zákona o SPOD, tj. pro výběr určité fyzické osoby jako vhodného osvojitele či pěstouna konkrétního dítěte a zajištění osobního seznámení dítěte s touto osobou, však platí zákaz pro všechny ostatní osoby a subjekty než jsou příslušné orgány sociálně-právní ochrany dětí, které jediné mohou tuto činnost vykonávat. Tento zákaz je zcela jednoznačně vyjádřen v § 19a odst. 2 zákona o SPOD, podle kterého zprostředkování osvojení a pěstounské péče podle § 19a odst. 1 písm. d) zákona o SPOD nesmí provádět jiné orgány, právnické nebo fyzické osoby, než jsou orgány sociálně-právní ochrany dětí uvedené v § 4 odst. 1 zákona o SPOD. Tímto způsobem je vyjádřena nepřenosná odpovědnost státu za zprostředkování náhradní rodinné péče, neboť na základě čl. 20 Úmluvy o právech dítěte odpovídá stát za to, aby byla zabezpečena odpovídající náhradní péče pro každé dítě, které je dočasně nebo trvale zbaveno svého rodinného prostředí nebo které nemohlo být ve svém vlastním zájmu v tomto prostředí ponecháno. Tomuto dítěti je rovněž zaručeno právo na zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem.

Nestátní subjekty tudíž mohou zcela legálně vyhledávat vhodné osvojitele a pěstouny a rovněž děti, pro které je třeba zajistit náhradní rodinnou péči, pokud k těmto činnostem obdržely pověření v souladu s § 48 zákona o SPOD. Stejně tak se pověřené nestátní subjekty mohou podílet na zprostředkování náhradní rodinné péče, které provádí orgány sociálně-právní ochrany dětí, a to tím, že dávají krajským úřadům a Ministerstvu práce a sociálních věcí (dále též jen „MPSV") podněty ke zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče ve vztahu k dětem, které jsou v evidenci těchto úřadů, pokud pověřený nestátní subjekt při své činnosti vyhledá a vytipuje žadatele, kteří by podle jeho názoru mohli být vhodnými osvojiteli nebo pěstouny pro dítě z evidence krajského úřadu nebo MPSV. Konečné posouzení a rozhodnutí o tom, zda tito žadatelé budou skutečně vybráni jako vhodní osvojitelé nebo pěstouni určitého dítěte, však zůstává vždy v pravomoci příslušných orgánů sociálně-právní ochrany dětí.

Dle názoru žalovaného nelze souhlasit s argumentací žalobce v tom směru, že orgány sociálně-právní ochrany dětí mohou zprostředkovávat pouze osvojení dětí, které jsou tzv. právně volné, to znamená dětí, u kterých rodiče udělili „blanketní" souhlas k osvojení dítěte předem bez vztahu k určitým osvojitelům nebo u kterých soud rozhodl, že není třeba souhlasu rodičů k osvojení z důvodu splnění zákonných podmínek nezájmu rodičů o dítě. V ustanovení § 20 odst. 3 písm. a) zákona o SPOD je vyloučeno provádění zprostředkování osvojení v případě, že rodiče dali souhlas k osvojení dítěte předem ve vztahu k určitým osvojitelům nebo podal-li návrh na osvojení manžel rodiče dítěte nebo pozůstalý manžel po rodiči nebo osvojiteli dítěte. Jedná se o situace, kdy rodiče udělili adresný souhlas k osvojení svého dítěte určitými osvojiteli a kdy již z povahy věci nelze osvojení dítěte zprostředkovávat, neboť jsou splněny zákonné podmínky pro osvojení dítěte pouze těmito určitými osvojiteli a vzhledem k adresnému souhlasu rodičů není možné provést osvojení dítěte jinými osvojiteli. Tento stav je právním důsledkem toho, že adresný souhlas k osvojení byl již rodiči udělen, což je naopak třeba odlišit od situace, ve které rodiče udělení adresného souhlasu k osvojení teprve zvažují. Žalovaný na tomto místě považoval za nutné zdůraznit, že v souladu s čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy o osvojení, vyhlášené pod č. 132/2000 Sb.m.s. (dále jen “Evropská úmluva o osvojení”) může být matkou dítěte platně udělen souhlas k osvojení nejdříve po uplynutí 6 týdnů od narození dítěte, přičemž tato podmínka se vztahuje i na udělení adresného souhlasu k osvojení. Z toho vyplývá, že teprve je-li po šesti týdnech od narození dítěte udělen matkou adresný souhlas k osvojení dítěte ve vztahu k určitým osvojitelům, nastává v důsledku udělení tohoto adresného souhlasu zákonná překážka pro zprostředkování osvojení dítěte podle § 20 odst. 3 písm. a) zákona o SPOD.

Pokud rodiče dítěte hodlají udělit adresný souhlas k osvojení dítěte, protože nemohou nebo nechtějí zajišťovat výchovu dítěte, a zároveň rodiče chtějí znát osvojitele dítěte, avšak sami předem neznají žádné vhodné osvojitele, kteří by mohli jejich dítě osvojit, je možné i v této situaci dát podnět příslušným orgánům sociálně-právní ochrany dětí ke zprostředkování osvojení dítěte. Je zcela přípustným požadavkem, jestliže rodiče chtějí znát totožnost osvojitelů svého dítěte a přesvědčit se, že jejich dítě bude vyrůstat v příznivém rodinném prostředí, a jestliže se teprve na základě osobního seznámení s osvojiteli hodlají rodiče rozhodnout, zda těmto konkrétním osvojitelům dají souhlas k osvojení či nikoliv. Příslušné orgány sociálně-právní ochrany dětí mohou v takovém případě vybrat mezi evidovanými žadateli o osvojení dětí takové osvojitele, kteří jsou ochotni přistoupit na osobní seznámení s rodiči a jsou ochotni akceptovat, že rodiče dítěte budou znát jejich totožnost. Stejně tak je naprosto pochopitelný postoj rodičů, kteří nechtějí, aby jejich dítě bylo po narození umístěno do ústavního zařízení, a mají naopak zájem na tom, aby dítě mohlo být co nejdříve svěřeno do náhradní rodinné péče. Se souhlasem rodiče lze dokonce i před uplynutím lhůty 6 týdnů od narození dítěte předat dítě do péče zájemců o osvojení, případně může být dítě svěřeno do péče zájemců o osvojení předběžným opatřením soudu. Alternativou k umístění dítěte do kojeneckého ústavu může být rovněž jeho svěření do péče rodinného typu v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc.

Žalovaný dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že kromě výše popsaného negativního vymezení případů, ve kterých se podle § 20 odst. 3 písm. a) zákona o SPOD neprovádí zprostředkování osvojení, neobsahuje zákon o SPOD žádné bližší pozitivní vymezení okruhu dětí, u kterých se zprostředkování osvojení provádí. Ustanovení § 19a odst. 1 písm. a) zákona o SPOD pouze obecně uvádí, že zprostředkování osvojení spočívá ve vyhledávání dětí uvedených v § 2 odst. 2 zákona o SPOD vhodných k osvojení. Jelikož § 2 odst. 2 zákona o SPOD zakotvuje osobní působnost sociálně-právní ochrany dětí tak, že se sociálně-právní ochrana poskytuje všem dětem, které splňují stanovené podmínky pobytu na území České republiky, lze dovodit, že orgány sociálně-právní ochrany dětí mohou zajišťovat zprostředkování osvojení pro všechny dětí splňující podmínky pobytu na území České republiky, pokud tyto děti nemohou být v péči svých rodičů a není pro ně vhodnější jiná forma náhradní péče, s výjimkou situací, ve kterých nelze provádět zprostředkování osvojení podle § 20 odst. 3 písm. a) zákona o SPOD. Na základě § 21 odst. 1 a 4 zákona o SPOD je obecním úřadům obcím s rozšířenou působností uložena povinnost vyhledávat děti vhodné k osvojení a vést o těchto dětech spisovou dokumentaci. Podle § 21 odst. 1 zákona o SPOD mohou děti vhodné k osvojení a fyzické osoby vhodné stát se osvojiteli vyhledávat a doporučovat obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností také obce a osoby pověřené k výkonu sociálně-právní ochrany dětí. Je tak možné shrnout, že samotná skutečnost, že rodiče chtějí udělit adresný souhlas k osvojení dítěte ve vztahu k určitým osvojitelům a chtějí osobně znát budoucí osvojitele svého dítěte, nebrání v žádném případě tomu, aby i za těchto okolností bylo osvojení dítěte zprostředkováno orgány sociálně-právní ochrany dětí podle pravidel stanovených zákonem o SPOD.

Pravomoc orgánů sociálně-právní ochrany dětí ke zprostředkování osvojení nelze podle žalovaného směšovat s pravomocí těchto orgánů k rozhodování o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů (tzv. předadopční péče). Úprava rozhodovací pravomoci orgánů sociálně-právní ochrany dětí ke svěření dítěte do předadopční péče v § 19 odst. 1 písm. a) zákona o SPOD navazuje na úpravu § 69 odst. 2 zákona o rodině. Obecní úřad obce s rozšířenou působností tak může ve správním řízení rozhodnout o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů jen tehdy, jestliže se dítě na základě rozhodnutí soudu nebo z vůle rodičů nachází v ústavním zařízení nebo v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Pro vymezení pravomoci orgánů sociálně-právní ochrany dětí rozhodovat o svěření dítěte do předadopční péče je klíčové, že podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte může o oddělení dítěte od rodičů rozhodnout proti jejich vůli pouze soud ze zákonem stanovených důvodů, nikoliv správní orgán. Proto je rozhodování orgánů sociálně-právní ochrany dětí o svěření dítěte do předadopční péče připuštěno pouze v situacích, kdy je dítě z rozhodnutí soudu nebo z vůle rodičů umístěno v zařízení pro péči o děti, neboť v takových situacích je zaručeno, že rozhodnutím orgánu sociálně-právní ochrany dětí nedojde k odloučení dítěte od rodičů proti jejich vůli. Skutečnost, že vymezení pravomoci orgánů sociálně-právní ochrany dětí k rozhodování o předadopční péči není striktně svázáno s vymezením pravomoci těchto orgánů ke zprostředkování osvojení, se zřetelně projevuje v tom, že obecní úřad obce s rozšířenou působností je oprávněn rozhodnout o svěření dítěte do předadopční péče i v případech, kdy se zprostředkování osvojení ze zákona neprovádí. Pokud byl rodičem udělen adresný souhlas k osvojení dítěte ve vztahu k určitým osvojitelům a zprostředkování osvojení se vzhledem k tomu dále neprovádí, může i v takovém případě rozhodnout obecní úřad obce s rozšířenou působností o svěření dítěte do předadopční péče žadatelů o osvojení, jestliže se dítě nachází v péči ústavu nebo zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a nejedná se o přímé předání dítěte z péče rodičů do péče zájemců o osvojení.

K odvolací námitce žalobce, že posuzovaným jednáním pracovníků Fondu ohrožených dětí nebyla naplněna zákonná definice zprostředkování osvojení podle § 19a odst. 1 písm. d) zákona č. 359/1999 Sb., protože Fond ohrožených dětí jednak neprovedl výběr určitého osvojitele pro konkrétní dítě (tento výběr provádí rodič dítěte, který se na základě zprostředkovaného setkání se zájemci o osvojení může zcela svobodně rozhodnout, zda udělí či neudělí souhlas k osvojení dítěte těmito žadateli o osvojení), a nezajistil osobní seznámení se dítěte s vybranými žadateli o osvojení, ale zprostředkoval jen seznámení osvojitelů s rodičem dítěte, přičemž žalobce zároveň namítá, že ani nelze zprostředkovat seznámení dítěte s žadateli o osvojení za předpokladu, že se jedná o dítě dosud nenarozené, žalovaný uvedl, že tuto argumentaci žalobce je nezbytné odmítnout za použití metody teleologického (účelového) výkladu obsahu právní normy, neboť při interpretaci zákona je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu ČR, Nejvyššího soudu ČR a Nejvyššího správního soudu ČR vycházet nejen z doslovného (gramatického) výkladu znění právní normy, ale je třeba přihlížet rovněž ke smyslu a účelu, který je právní normou sledován. Žalovaný přisvědčil žalobci v tom, že zprostředkováním kontaktu mezi rodičem dítěte a zájemci o osvojení ze strany třetí osoby nejsou automaticky splněny podmínky k osvojení dítěte, neboť rodič dítěte může odmítnout udělení souhlasu k osvojení a ve výsledku tak na základě tohoto kontaktu nemusí k osvojení dítěte vůbec dojít. Současně však není možné souhlasit s tvrzením žalobce, že výběr osvojitele pro dítě provádí v těchto situacích výhradně rodič dítěte. Tím, že Fond ohrožených dětí zprostředkoval v posuzovaných případech kontakt mezi rodičem dítěte a určitými žadateli o osvojení, realizoval zároveň i výběr konkrétních osvojitelů pro dítě, jelikož postavil rodiče před rozhodnutí, zda udělí či neudělí souhlas k osvojení dítěte žadateli vybranými Fondem ohrožených dětí, čímž omezil rozhodování rodiče pouze na takto určené osvojitele. Jednalo se tudíž o značně rozdílnou situaci, než kdyby rodič zcela samostatně podle své vlastní úvahy vybíral nejvhodnější osvojitele pro své dítě z množiny všech potenciálních žadatelů o osvojení. V okamžiku, kdy se matky dosud nenarozených dětí na základě zprostředkování Fondu ohrožených dětí seznámily se zájemci o osvojení jejich dítěte, neprováděly tyto matky výběr z širšího okruhu žadatelů o osvojení, ale rozhodovaly se pouze o tom, zda budou souhlasit s osvojením dítěte žadateli, které pro jejich dítě vybral ze své evidence žadatelů Fond ohrožených dětí.

Tomu, že Fond ohrožených dětí reálně prováděl výběr vhodných osvojitelů pro určité děti, dle mínění žalovaného nasvědčují i vyjádření pracovnic Fondu ohrožených dětí paní M. a paní T. podaná v rámci jejich svědeckých výpovědí. Paní L.T. ve své výpovědi ze dne 24.10.2007 uvedla, že Fond ohrožených dětí vede evidenci žadatelů o osvojení a spisovou dokumentaci o těchto žadatelích. Fond ohrožených dětí zařazuje do své evidence žadatele o osvojení, kteří byli krajským úřadem zařazeni do evidence žadatelů o zprostředkování náhradní rodinné péče, a žadatelé předkládají Fondu ohrožených dětí doklad o absolvování přípravy k přijetí dítěte do rodiny a rozhodnutí krajského úřadu o zařazení žadatelů do evidence. Ke kritériím výběru osvojitelů pro konkrétní dítě paní T. uvedla, že Fond ohrožených dětí vybírá rodinu, která není ze stejného města jako biologická matka dítěte, přičemž respektuje přání matky a její představu o tom, kdo by měl její dítě vychovávat, včetně toho, zda se má jednat o bezdětnou rodinu nebo rodinu, kde již dítě je. Dále Fond ohrožených dětí při výběru zohledňuje osobnostní nastavení a možné zdravotní riziko u dítěte. Z vyjádření paní T. vyplynulo, že výběr osvojitelů provádí centrála Fondu ohrožených dětí v Praze. Podnět ke zprostředkování osvojení Ministerstvem práce a sociálních věcí podává Fond ohrožených dětí pouze v případě dětí tzv. právně volných, které jsou zařazeny v evidenci MPSV, zatímco v případě tzv. přímého osvojení provádí výběr osvojitelů pro účely udělení adresného souhlasu rodičů k osvojení samotný Fond ohrožených dětí. Postup popsaný paní T. odpovídá výše zmíněnému výkladu Fondu ohrožených dětí, podle kterého mají orgány sociálně-právní ochrany dětí pravomoc zprostředkovávat osvojení pouze pro děti tzv. právně volné. Výpověď paní T. byla potvrzena rovněž obsahem svědecké výpovědi pracovnice plzeňské pobočky Fondu ohrožených dětí paní M.

Pokud jde o podmínku osobního seznámení dítěte s žadatelem o osvojení, je podle žalovaného zřejmé, že k tomuto seznámení nemůže dojít v okamžiku, kdy se jedná o dítě teprve počaté a dosud nenarozené. Nicméně nelze zpochybnit, že účelem celého postupu zprostředkování kontaktu mezi rodičem nenarozeného dítěte a zájemci o osvojení je dosáhnout toho, aby po narození dítěte došlo rovněž k osobnímu kontaktu mezi dítětem a žadateli o osvojení a následně rovněž k osvojení tohoto dítěte. Bez osobního seznámení rodiče dítěte se zájemci o osvojení by v posuzovaných případech nemohlo dojít k následnému osobnímu seznámení dítěte s žadateli o osvojení, a tak lze konstatovat, že postup pracovníků Fondu ohrožených dětí je možné v posuzovaných případech subsumovat pod zákonnou definici „zajištění osobního seznámení se dítěte s fyzickou osobou vhodnou stát se osvojitelem určitého dítěte" ve smyslu § 19a odst. 1 písm. d) zákona o SPOD. Dle názoru žalovaného se nelze ztotožnit ani s výkladem, že ve vztahu k dosud nenarozenému dítěti nemůže být fakticky zprostředkováno osvojení, jelikož se ještě nejedná o určité dítě, pro které je třeba zprostředkovat osvojení. Skutečností je, že dítě může být zařazeno do evidence dětí vhodných ke zprostředkování osvojení až po svém narození, avšak již počaté dítě (nasciturus) disponuje podle § 7 odst. 1 občanského zákoníku podmíněnou právní subjektivitou a může být nositelem práv a povinností. Z tohoto důvodu lze dospět k závěru, že zprostředkování kontaktu mezi rodičem počatého dítěte a zájemci o osvojení může vést k zajištění osobního seznámení se dítěte s vybranými žadateli o osvojení a ke zprostředkování osvojení určitého dítěte po jeho narození.

Protiprávnost jednání pracovníků Fondu ohrožených dětí při zprostředkování osvojení nelze vyvrátit ani argumentem, že není možné hovořit o zprostředkování osvojení v případě, kdy výsledkem zprostředkovaného kontaktu mezi rodičem a zájemci o osvojení nebylo udělení souhlasu k osvojení, ale dohoda o určení otcovství souhlasným prohlášením matky dítěte a muže - žadatele o osvojení, na jehož základě byl jako otec dítěte určen právě tento žadatel o osvojení. Tento postup byl zaznamenán v případě zprostředkování kontaktu mezi paní K. a žadateli o osvojení manžely H. Dle žalovaného je zřejmé, že skutečným účelem dohody o určení otcovství k dítěti formou souhlasného prohlášení nebylo primárně vyřešit statusové poměry dítěte a otázku otcovství, ale především vytvořit právní předpoklady pro snazší osvojení dítěte manželkou žadatele o osvojení a po narození dítěte usnadnit jeho převzetí do péče žadatelů o osvojení. Účelovost souhlasného prohlášení o určení otcovství k dítěti a jeho spojitost s následným procesem osvojení dítěte byla zcela jednoznačně prokázána svědeckými výpověďmi paní K. a manželů H. Rovněž i pracovnice Fondu ohrožených dětí paní M. vypověděla, že na zprostředkované schůzce paní K. s manžely H. sama informovala matku a žadatele o osvojení o možnosti uznání otcovství žadatele o osvojení ve vztahu k nenarozenému dítěti, přičemž paní K. i pan H. s touto variantou z důvodu urychlení procesu osvojení souhlasili. Ze svědecké výpovědi paní T. pak vyplynulo, že ze strany Fondu ohrožených dětí se nejedná o ojedinělou praxi a že v souvislosti se zprostředkováním osvojení je určení otcovství k dítěti jednou z variant, kterou Fond ohrožených dětí navrhuje žadatelům o osvojení a biologickým matkám.

Na základě provedených skutkových zjištění a zákonných ustanovení, která na zjištěný skutkový stav dopadají, dospěl žalovaný stejně jako správní orgán prvního stupně k závěru, že v posuzovaném případě paní K. a manželů H. i v případě paní P. a manželů Š. byla jednáním žalobce naplněna skutková podstata správního deliktu neoprávněného zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče podle § 59f odst. 2 písm. b) zákona o SPOD. V kontextu obou případů zdůraznil nepřípustnost toho, aby nestátní subjekty pověřené k výkonu sociálně-právní ochrany dětí vytvářely paralelní systém zprostředkování náhradní rodinné péče vedle systému zprostředkování realizovaného orgány sociálně-právní ochrany dětí. Fond ohrožených dětí vede vlastní evidenci žadatelů o osvojení, kteří jsou pro účely zprostředkování osvojení zároveň zařazeni i v evidenci příslušných orgánů sociálně-právní ochrany dětí, a z těchto žadatelů vybírá vhodné osvojitele pro konkrétní děti, jejichž rodiče jsou v kontaktu s Fondem ohrožených dětí a hodlají dát souhlas k osvojení svého dítěte. Ačkoliv shromážděné podklady pro vydání rozhodnutí nasvědčují tomu, že zprostředkování osvojení je Fondem ohrožených dětí prováděno pouze v případech tzv. přímého osvojení, tj. dochází ke zprostředkování udělení adresného souhlasu rodiče k osvojení jeho dítěte konkrétními osvojiteli, činnost Fondu ohrožených dětí se dostává do příkrého rozporu se zákonem upravenými pravidly zprostředkování náhradní rodinné péče. Zákon sice počítá s významným zapojením pověřených nestátních subjektů do procesu zprostředkování osvojení a pěstounské péče, avšak odpovědnost za fungování systému zprostředkování náhradní rodinné svěřuje do rukou příslušných orgánů sociálně-právní ochrany dětí, včetně výběru určitých osob jako vhodných osvojitelů nebo pěstounů pro konkrétní dítě. Fond ohrožených dětí svým jednáním fungování systému zprostředkování náhradní rodinné péče vážně narušuje, neboť zprostředkovává osvojení mezi žadateli o osvojení a dětmi, u kterých by měly podle zákona provádět zprostředkování osvojení orgány sociálně-právní ochrany dětí. Žadatelé o osvojení, kteří jsou zařazeni v evidenci orgánů sociálně-právní ochrany dětí a kteří by měli být těmito orgány vybráni jako vhodní osvojitelé určitého dítěte, jsou vybíráni Fondem ohrožených dětí jako osvojitelé pro děti, jimž by správně měly vhodnou osvojitelskou rodinu vybírat orgány sociálně-právní ochrany dětí. Fond ohrožených dětí tak nepřijatelným způsobem zasahuje do výlučné pravomoci orgánů sociálně-právní ochrany dětí při zprostředkování náhradní rodinné péče a vykonává činnost, kterou ze zákona provádět nesmí. Vedle případu manželů H. a manželů Š., které byly zdokumentovány v řízení vedeném Krajským úřadem Plzeňského kraje, se přitom podle svědecké výpovědi paní T. jedná ročně řádově o desítky případů, ve kterých se žadatelé o osvojení obrací na Fond ohrožených dětí s žádostí o zprostředkování osvojení.

Činnost Fondu ohrožených dětí při jeho kontaktech s rodiči a s žadateli o osvojení je v souladu se zákonem i s pověřením této organizace k výkonu sociálně-právní ochrany dětí v situacích, kdy rodičům poskytuje poradenskou pomoc v souvislosti s řešením výchovy dítěte, včetně poradenství o možnostech svěření dítěte do náhradní rodinné péče a kdy žadatele o osvojení informuje o podmínkách pro osvojení dítěte nebo jim pomáhá řešit konkrétní problémy spojené s osvojením. V souladu s pověřením Fondu ohrožených dětí k výkonu sociálně-právní ochrany dětí je i podávání podnětů orgánům sociálně-právní ochrany dětí ke zprostředkování osvojení ve vztahu k určitému dítěti. Zprostředkování seznámení rodičů s žadateli o osvojení za účelem udělení souhlasu k osvojení, jakož i zprostředkování předání dítěte do péče žadatelů o osvojení a další aktivity Fondu ohrožených dětí s tímto zprostředkováním přímo spojené jsou však již za hranicí pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí. Fond ohrožených dětí jejich prováděním porušuje jednak zákaz zprostředkování osvojení nebo pěstounské jinými osobami než orgány sociálně-právní ochrany dětí podle § 19a odst. 2 zákona o SPOD, jednak ustanovení § 48 odst. 3 zákona o SPOD, podle kterého pověřené osoby nejsou oprávněny vykonávat sociálně- právní ochranu v jiném rozsahu, než je stanoven v jejich pověření k činnostem uvedeným v § 48 odst. 2 zákona o SPOD.

Žalovaný shledal, že výše pokuty uložené žalobci správním orgánem prvního stupně odpovídá zákonným kritériím vymezeným v § 59l odst. 3 (správně odst. 2) zákona o SPOD, který stanoví, že při určení výše pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Vysoká závažnost správního deliktu neoprávněného zprostředkování osvojení spočívá především v tom, že výběrem osvojitelů pro konkrétní dítě mimo zákonný systém zprostředkování osvojení může být zásadním způsobem ohrožen příznivý vývoj dítěte a jeho řádná výchova. Obcházení pravidel pro zprostředkování osvojení může vést ve výsledku k selhání osvojení a k tomu, že osvojení dítěte nesplní v daném případě zákonný účel, tj. aby osvojení bylo dítěti ku prospěchu v souladu s § 65 odst. 2 zákona o rodině. V posuzovaných případech manželů H. a manželů Š. tyto nepříznivé následky nedovoleného zprostředkování osvojení nakonec nenastaly, jelikož na základě zprostředkování Fondem ohrožených dětí nedošlo k osvojení dětí paní K. a paní P. vybranými žadateli, a vzhledem k tomu nebylo odůvodněné uložit pokutu na úrovni nejvyšší zákonem stanovené částky 200.000,- Kč. Nicméně v případě manželů H. již proces zprostředkování osvojení dospěl až do fáze, kdy došlo k určení otcovství žadatele o osvojení k dítěti a kdy po narození dítěte byli žadatelé o osvojení připraveni převzít dítě do své péče. Tím již došlo ke značnému stupni ohrožení zákonem chráněného zájmu, k čemuž bylo nutné při stanovení výše pokuty také přihlédnout. Přitěžující okolnost z hlediska určení výše pokuty představoval dále způsob, jakým pracovnice Fondu ohrožených dětí paní M. vyvíjela nátlak na paní K. poté, kdy se paní K. rozhodla odstoupit od úmyslu předat svoji dceru do osvojení a naopak se rozhodla ponechat si ji ve své péči. Svědectvím paní K. a její sestry paní Š. bylo doloženo, že paní M. se v citlivém období krátce po porodu nezl. A.snažila paní K. přesvědčit k tomu, že osvojení je pro její dítě vhodnějším řešením, a to i za použití zcela neadekvátních argumentů o tom, že žadatelé o osvojení budou zklamáni změnou postoje paní K. Fond ohrožených dětí zde v osobě paní M. zcela selhal v jedné z hlavních rolí, kterou by měl na základě svého pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí plnit, a to v poskytování pomoci rodiči dítěte v tom směru, aby rodič byl schopen zvládnout péči o dítě a řešit problémy spojené s výchovou dítěte. Paní M. svým přístupem upřednostnila zájem na dokončení procesu zprostředkování osvojení dítěte před ochranou a podporou práva dítěte na péči svých rodičů a práva rodičů na výchovu svého dítěte podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Při rozhodování o výši pokuty nebylo možné odhlédnout ani od skutečnosti, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že postup Fondu ohrožených dětí v posuzovaných případech zprostředkování osvojení nebyl založen na individuálním pochybení konkrétních pracovníků Fondu ohrožených dětí, kteří v daných případech vystupovali, ale vycházel z dlouhodobě ustálené praxe této organizace, která je přímo koordinována ústředím Fondu ohrožených dětí.

Žalovaný přistoupil ke snížení pokuty, která byla Fondu ohrožených dětí uložena správním orgánem prvního stupně, a to z toho důvodu, že bylo nutné přisvědčit námitce žalobce, že k řešení případu zprostředkování kontaktu mezi paní P. a manžely Š. nebyla založena místní příslušnost Krajského úřadu Plzeňského kraje, který tak neměl tento případ zohledňovat při svém rozhodování o postihu za správní delikt neoprávněného zprostředkování osvojení. Jelikož je možné v tomto řízení rozhodovat pouze o postihu za jeden prokázaný případ neoprávněného zprostředkování osvojení (případ paní P. a manželů H.) a nikoliv o postihu za dva případy neoprávněného zprostředkování osvojení, byla tato skutečnost žalovaným promítnuta do výše pokuty tak, že původně stanovená částka pokuty byla snížena na polovinu. Žalovaný změnil rozhodnutí orgánu prvního stupně rovněž v tom ohledu, že přímo ve výroku rozhodnutí popsal skutek, v němž je spatřováno protiprávní jednání, za které je ukládána sankce. Učinil tak v zájmu právní jistoty a odstranění případných pochybností o tom, kterým skutkem došlo v posuzovaném případě k naplnění skutkové podstaty správního deliktu neoprávněného zprostředkování osvojení.

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. V žalobě namítl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem a že byl tímto rozhodnutím, jakož i řízením, které jeho vydání předcházelo, zkrácen na svých ustavně garantovaných právech, a to zejména na právu na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a právu na to, aby správní orgán při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřil jejich podstatu a smysl (článek 4 odst. 4 Listiny). Nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřuje žalobce v následujících skutečnostech:

1. Žalovaný, jakož i správní orgán prvního stupně dle přesvědčení žalobce věc po právní a skutkové stránce nesprávně posoudil, když na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval relevantní právní normy.

2. Žalovaný, jakož i správní orgán prvního stupně v posuzovaném případě překročil meze správního uvážení a příslušná zákonná ustanovení zneužil k tíži a ujmě žalobce, když mimo jiné změnil předchozí správní praxi za nezměněného zákona a činnost žalobce, prováděnou na základě oprávnění uděleného mu rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věci ze dne 11.5.2001 č.j. 24408/2000, označil za činnost nepovolenou.

3. Žalovaný nehodnotil činnosti povolené žalobci v jejich vzájemné souvislosti s okolnostmi konkrétního případu, a nezohlednil tak sociálně-právní ochranu dětí, jak stanoví § 1 odst. 1 zákona SPOD. Žalovaný navíc nepostupoval v duchu příslušných ustanovení mezinárodních úmluv ve vztahu k ochraně práv dítěte, a to konkrétně Úmluvy o právech dítěte a Evropské úmluvy o osvojení.

4. Správní orgán prvního stupně porušil obecná ustanovení o správním řízení a žalovaný dopustil, aby v důsledku porušení ustanovení o vyloučení z projednávání a rozhodování věci bylo vydáno napadené rozhodnutí.

Žalobce následně zmínil relevantní právní úpravu vztahující se k dané věci. Konstatoval, že ustanovení § 19a zákona o SPOD vymezuje zprostředkování osvojení a pěstounské péče, přičemž součastně definuje, v čem tato činnost spočívá. První odstavec tohoto ustanovení vymezuje jednotlivé činností, které zákon považuje za zprostředkování, druhý odstavec pak stanoví, že činnost uvedená v prvním odstavci pod písmenem d/ je vyhrazena pouze přesně vymezeným orgánům sociálně-právní ochrany. To znamená, že je zakázáno zprostředkování osvojení spočívající „ve výběru určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem nebo pěstounem určitého dítěte, jemuž se osvojení nebo pěstounská péče zprostředkovaná, a v zajištění osobního seznámení se dítěte s touto osobou“, přičemž porušení tohoto zákazu je skutkovou podstatou správního deliktu podle § 59f odst. 2 písm. b) zákona o SPOD. Ustanovení § 20 odst. 3 zákona o SPOD stanoví případy, ve kterých se zprostředkování osvojení neprovádí. Tyto případy lze charakterizovat jako tzv. „přímé osvojení.“ Žalobce dále připomněl, že filozofie zákona o SPOD spočívá primárně v ochraně práva dítěte a jeho oprávněných zájmů. Podpůrným prostředkem pro naplnění základních cílů zákona je pak působení normy ve směru k obnovení narušených funkcí rodiny. Stejnou filosofii jako zákon o SPOD mají i výše uvedené mezinárodní úmluvy.

Skutkové vylíčení okolností daného případu žalovaným, podle něhož měl žalobce v únoru 2007 zprostředkovat setkání paní M. K. se zájemci o osvojení manželi H. za účelem zajištění souhlasu paní M.K. s osvojením jejího dítěte manželi H.i a za účelem dohody o předání jejího dítěte po jeho narození do péče manželů H., a dále že měl žalobce v období druhé poloviny března 2007 před narozením dítěte a po narození dítěte (nezl. A. H.) v nemocnici v Rakovníku zprostředkovávat převzetí dítěte manželi H., je dle žalobce vytržené z kontextu celého procesu sociálně-právní ochrany dětí prováděné žalobcem, jakož i osobního svobodného jednání paní M. K. v době před narozením její dcery a je účelově zjednodušené tak, aby žalovaný mohl uměle vytvořit podklad pro správní delikt. Ke skutkové stránce věci žalobce uvedl, že je na základě rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 11.5.2001 pověřen k výkonu sociálně-právní ochrany dětí. Na základě tohoto pověření je oprávněn mimo jiné k vyhledávání dětí, na které se sociálně-právní ochrana zaměřuje, k pomoci rodičům při řešení výchovných nebo jiných problémů souvisejících s péčí o dítě a k vyhledávání fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny a jejich oznamování okresnímu úřadu atd. Na žalobce se dne 27.1.2007 obrátila paní M. K. se žádostí o pomoc při adopci z důvodu své tíživé situace. Prohlásila, že nemá o své budoucí dítě zájem, že nemá peníze na jeho výživu a péči a nemá nikoho z příbuzných, u koho by její budoucí dítě mohlo vyrůstat. Současně prohlásila, že chce poznat budoucí rodinu svého dítěte, které hodlá dát k „přímému osvojení.“ Žalobce s ohledem na své pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dítěte poskytl M. K. právní pomoc směřující k tomu, aby jejímu budoucímu dítěti byla zajištěna sociálně-právní ochrana. Žalobce je podle jemu uděleného pověření oprávněn vést evidenci fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny, mezi kterými byli zapsání i manželé H. Na základě předchozí žádostí M.K. se manželé H. setkali s M.K.v prostorách žalobce dne 27.2.2007. Následně M. K. učinila samostatně a svobodně rozhodnutí, že jako budoucí matka (rodič) chce dát přímý souhlas k osvojení dítěte předem určeným osvojitelům, a to konkrétně manželům H., které považovala za vhodné osoby pro výchovu svého dosud nenarozeného dítěte. Ve snaze urychlit příslušné administrativněprávní postupy při „přímém osvojení“ dítěte, které se mělo v budoucnu narodit, M. K. a pan J. H. o své vlastní vůli učinili v první polovině března 2007 prohlášení před matričním úřadem ÚMO Plzeň 3, a to bez jakékoliv asistence ze strany žalobce. Dne 27.3.2007 se narodila A.H., její matkou dle zápisu v matrice byla M. K. a otcem J. H. Po porodu dcery M. K. změnila svůj názor a své rozhodnutí o souhlasu s přímou adopcí pro svou narozenou dceru změnila. V důsledku změny rozhodnutí M. K. o budoucnosti jejího dítěte došlo následně k řízení o popření otcovství pana J. H. k nezl. A.

Ad/1 – Pokud jde o namítané nesprávné právní posouzení a nesprávné závěry o skutkovém stavu věci, žalobce považuje za nesprávnou aplikaci právních předpisů upravujících oblast sociálně-právní ochrany dítěte konstatování žalovaného, že žalobce uskutečňoval činnost podle § 19 odst. 1 písm. d) zákona o SPOD, která je umožněna pouze orgánům uvedeným v § 4 odst. 1 téhož zákona. V důsledku této nesprávné právní kvalifikace došlo k nezákonnému uložení pokuty žalobci za správní delikt, který se nestal. Žalobce zdůraznil, že zákon o SPOD zakazuje pověřeným fyzickým a právnickým osobám pouze konkrétní způsob zprostředkování osvojení a pěstounské péče, a to „vybírat určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem nebo pěstounem určitému dítěti, jemuž se osvojení nebo pěstounská péče zprostředkovává, a zajišťovat osobní seznámení se dítěte s touto osobou.“ Žalovaný dle názoru žalobce v první řadě pominul, že k této problematice se vztahuje rovněž ustanovení § 20 odst. 3 písm. a) zákona o SPOD, podle kterého se zprostředkování osvojení neprovádí v případě, že rodiče dali souhlas k osvojení dítěte předem ve vztahu k určitým osvojitelům. Ze skutkových okolností případu vyplývá, že M. K. se v době svého těhotenství rozhodla učinit konkrétní kroky k tomu, aby dítě po narození nemuselo do kojeneckého ústavu, ale aby ho bylo možné dát do přímého osvojení předem vybrané rodině. S ohledem na své zájmy a zájmy svého budoucího dítěte se seznámila s manželi H. Učinila tedy úkony směřující k „přímému osvojení,“ při kterém se podle zákona zprostředkování osvojení neprovádí. Žalovaný proto pochybil, pokud činnosti žalobce, které byly uskutečňovány v souladu s jeho pověřením a směřovaly k sociálně-právní ochraně dítěte, a to k přímému osvojení, jak měla v úmyslu postupovat M. K., označil za zprostředkování osvojení a pěstounské péče ve smyslu § 19a odst. 1 písm. d) zákona o SPOD, a to bez ohledu na ustanovení § 20 odst. 3 písm. a) téhož zákona. Činnost žalobce, která v souladu s uděleným pověřením k výkonu sociálně-právní ochrany dítěte spočívala v tom, že žalobce M. K. a manželům H. poskytoval sociálně-právní poradenství, byla v souladu s uděleným pověřením i v souladu s právními předpisy. Žalobce tedy neseznamoval nezletilou A. H., s manželi H., kteří se (s M. K.) společně sešli již v únoru 2007. Skutečností je, že M. K. již před narozením své dcery manžele H. znala a zamýšlela, aby se tito stali budoucími osvojiteli jejího dítěte. Žalovaný rovněž nesprávně dovodil, že tím, že zástupce žalobce byl účasten při seznámení M. K. s manželi H. v únoru 2007, došlo k seznámení v budoucnosti narozeného dítěte s osvojiteli. Argumentoval přitom tím, že nenarozené dítě je subjektem práv a povinností a že v důsledku této právní úpravy je možné, aby se ještě nenarozené dítě osobně seznamovalo s jinými osobami. Tuto absurdní konstrukci pak označil za právní argumentaci za pomocí teleologické metody výkladu. Uvedenou argumentaci považuje žalobce za absurdní a neodůvodněnou. Žalovaný účelově tvrdí, že když žalobce umožní setkání těhotné matky s budoucími osvojiteli, jde vlastně o to, že seznamuje nascitura (majícího podmíněnou právní subjektivitu) s budoucími osvojiteli. Teleologický výklad znamená, že je třeba vzít v úvahu účel a smysl právní normy a její filosofii. Ochrana dítěte v daném případě spočívá v tom, že je třeba se vyhnout situaci, aby se dítě začalo citově vázat na určité osvojitele, aniž by následně mohlo právně dojít k jeho osvojení těmito osobami. V tom dle žalobce spočívá podstata teleologického výkladu zákazu zajišťování seznamování dítěte s určitými osobami. Nelze proto přisvědčit žalovanému, že seznámením těhotné Marie K. s manželi H. došlo k osobnímu seznámení dosud nenarozeného dítěte (nascitura). Při takovémto výkladu by hrozilo nebezpečí, že každý, kdo by někde seznamoval těhotnou ženu s jinou osobou, by se již vystavoval riziku porušení zákona.

Při správném použití základních výkladových metod na předmětné ustanovení § 19a odst. 1 písm. d) zákona o SPOD je dle mínění žalobce nutno dospět k závěru, že žalobce se správního deliktu dopustit nemohl a také nedopustil. Na základě gramatického výkladu uvedeného ustanovení žalobce dovozuje, že pokud se v únoru 2007 účastnil společného jednání za účasti M.K. a manželů H., nemohlo se jednat o činnost spočívající v seznámení v té době ještě nenarozené A.H. (s manželi H.). Z metody gramatického výkladu tedy vyplývá, že se žalobce nemohl dopustit správního deliktu, jestliže se jeho pracovníci v lednu a únoru 2007 účastnili jednání s M.K. a manželi H. Pokud jde o systematický výklad zákona, žalobce opětovně poukázal na ustanovení § 20 odst. 3 zákona o SPOD, v němž zákonodárce vymezil případy, kdy se zprostředkování osvojení neprovádí. Pokud se v určitém případě zprostředkování neprovádí, tak je nelze ani provádět v rozporu se zákonem. Zákaz uvedený v § 19a zákona o SPOD je zákonnou výjimkou z všeobecného povolení konat vše, co není zakázáno, a tuto výjimku je nutno vykládat restriktivně. Naproti tomu ustanoveni § 20 téhož zákona, které určuje, co z množiny zakázaných činností pod tuto výjimku nespadá, je třeba vykládat volně a široce. Ze systematického výkladu zákona tak vyplývá, že zákonodárce neměl v úmyslu zakazovat seznamování dospělých osob, kdy jedna z těchto osob je těhotná budoucí matka. Zákonodárce také nebrání tomu, aby se rodič rozhodl k tomu, že jeho dítě bude osvojeno konkrétními osvojiteli. Aby toto ustanovení mohlo být v praxi naplněno, je nutno umožnit budoucí matce, aby se s takovými osvojiteli mohla seznámit a přesvědčit se, zda tito splňují její představy o osobách, kterým chce svěřit dítě k osvojení. Zákonodárce přímé osvojitele dle § 20 odst. 3 písm. a) zákona o SPOD nijak neomezuje a ponechává jejich volbu na rodičích.

Žalobce se v žalobě dovolává rovněž teleologického (účelového) výkladu zákona, vycházejícího ze smyslu a účelu normy. Smyslem zákona o SPOD je ochrana zdravého vývoje dítěte, avšak nezasahování do rodičovské odpovědnosti. Zákonodárce přitom určil, že nelze zakazovat, aby rodiče mohli dát souhlas předem učenému osvojiteli, jak je stanoveno v § 20 odst. 3 zákona o SPOD. Aby mohl být dán souhlas rodiče předem určenému osvojiteli, je nutné umožnit rodiči se s daným osvojitelem seznámit. Podle teleologického výkladu tedy nelze dovozovat, že účast žalobce na setkání těhotné M. K. s manželi H. byla činností zakázanou. Ani za pomocí teleologického výkladu nelze dovodit, že zákon o SPOD zakazuje seznamování dospělých lidí. Skutečnost, že se M. K. setkala s manželi H. za účasti pracovníků žalobce, proto nemohla být důvodem pro udělení pokuty.

Ad/2 - Překročení mezí správního uvažování a změna správní praxe. V této části žaloby poukázal žalobce na to, že uložení pokuty za správní delikt je nutné podřadit pod správní trestání, při kterém se uplatňují základní trestněprávní principy. Žalobce působí na poli sociálně-právní ochrany dětí v ČR jako neziskové občanské sdružení od roku 1990. Každým rokem předkládá MPSV spolu se žádostí o přidělení dotací na svojí činnost zprávu o činnosti, k níž současně přikládá „Zpravodaj Fondu ohrožených dětí.“ Z těchto dokumentů je zřejmá činnost žalobce. Ve svých materiálech uvádí, v kolika případech došlo k přímým osvojením ve smyslu § 20 zákona o SPOD. Žalovaný jako nejvyšší orgán v oblasti sociálně právní ochrany dětí je tedy po dlouho dobu pravidelně informován o činnosti žalobce. Činnost žalobce směřuje k co nejrychlejšímu předání dítěte do adopce poté, co budoucí matky projeví zájem o to, aby její dítě bylo předáno k přímému osvojení. Tato činnost žalobce nebyla, přes jejich znalost orgány majícími na starost sociálně-právní ochranu dětí, rozporována a právně napadána. Žalobce tak vycházel z přesvědčení, že jeho postup a činnost byly v souladu s právními předpisy. Tento postup lze považovat za postup v souladu s ustálenou praxí. Je proto s podivem, že žalovaný v rozporu s touto ustálenou praxí mění názor na obsah činnosti žalobce a činnost prováděnou žalobcem na základě vydaného povolení nyní označuje za nezákonnou. Žalobce je přesvědčen, že nebyl důvod pro změnu správní praxe a není mu známo, co vedlo žalovaného ke změně správní praxe za nezměněného zákona.

Ad/3 – Námitka nehodnocení činnosti žalobce a skutkových okolností v jejich vzájemné souvislosti. Ve vztahu k této námitce žalobce opětovně zopakoval, že podle § 20 zákona o SPOD se zprostředkování neprovádí, jestliže rodiče dají souhlas předem k osvojení dítěte k určitým osvojitelům. Je skutečností, že z chování M. K. bylo možné dovodit její zájem dát v budoucnu souhlas k osvojení dítěte vůči manželům H. To vyplývá z toho, že ona sama svobodně ještě před narozením dcery A. pojala a následně deklarovala úmysl dát svojí dceru k osvojení. Aby mohla tento úmysl zodpovědně realizovat, seznámila se s manželi H., aby se přesvědčila o tom, zda tito případní budoucí osvojitelé naplňují její představy o osvojitelích, kteří zajistí potřebné podmínky pro zdravý rozvoj jejího dosud nenarozeného dítěte. Žalobce nijak nepochybil, když se setkal s těhotnou M. K. v lednu 2007 a poskytl jí právní poradenství ve věci sociálně-právní ochrany dítěte. Rovněž nepochybil, když jí umožnil setkání s manželi H., čímž jí umožnil, aby se seznámila s případnými budoucími osvojiteli, jimž zamýšlela dát souhlas k osvojení dítěte. Žalobce na tomto místě zdůraznil, že manželé H. nebyli žádné jím nahodile vybrané osoby. Jednalo se o osoby vybrané pro osvojení státem, respektive orgány sociálně-právní ochrany dětí, které byly státem prověřeny a proškoleny jako vhodní osvojitelé. Za pomocí žalobce se M. K. ujistila, že o její budoucí dítě, pokud by bylo nakonec v rámci navazujícího soudního řízení o adopci svěřeno rodině H., bude dobře postaráno a bude mu poskytnuta veškerá potřebná péče. Dle žalobce není pravdou, že v případě přímého osvojení podle § 20 odst. 3 zákona o SPOD zůstává konečné posouzení a rozhodnutí, zda žadatelé budou skutečně vybráni jako vhodní osvojitelé nebo pěstouni určitého dítěte, vždy v pravomoci příslušných orgánů sociálně-právní ochrany dětí. V případě přímého osvojení totiž vše záleží na rozhodnutí rodičů. I při tomto svobodném rozhodování rodičů si stát ponechává poslední kontrolu, nikoliv však na úrovní orgánů sociálně-právní ochrany dětí, ale na úrovni soudu. To, zda dojde k osvojení dítěte, tak v konečném důsledku posoudí soud.

Žalobce si není vědom žádného pochybení, když poskytoval poradenskou činnost ve věci sociálně-právní ochrany dítěte. V rámci poskytovaného poradenství nijak dotčené nenabádal ani nenaváděl k účelovému jednání spočívajícímu v prohlášení před matrikou. V daném případě M. K. sama svobodně iniciovala zápis J. H. v matrice ÚMO Plzeň tím, že s ním učinila příslušné prohlášení, že je otcem jejího dítěte. Žalovaný neprokázal, že by žalobce naváděl M. K. či J. H. k účelovému jednání spočívajícímu ve společném prohlášení před matrikou. Jednání třetích osob, tj. M. K. a J. H., kteří se o své vůli a bez jakékoliv asistence žalobce, respektive jeho pracovníků, rozhodli celý proces přímé adopce „urychlit“ tím, že provedou společné prohlášení před matrikou ÚMO Plzeň 3 o tom, že J. H. je otcem v budoucnu narozeného dítěte, tedy v daném případě nelze žalobci přičítat k tíži, a to ani při použití teologického výkladu zákona o SPOD, a nelze jej za něj sankčně postihovat.

Dle žalobce není sporu o tom, že všichni účastníci jednání z února 2007, které žalovaný vyhodnotil jako nepovolené zprostředkování osvojení ve smyslu § 19a odst. 1 písm. d) zákona o SPOD (tj. tedy M. K. jako budoucí matka, manželé H. a zástupci žalobce) měli na paměti co nejlepší prospěch budoucího dítěte a nijak se tedy neprotivili smyslu sociálně-právní ochrany dítěte. Skutečnost, že M. K. si nakonec přímou adopci rozmyslela, nemůže z povoleného jednání udělat jednání zakázané.

Žalobce si je plně vědom toho, že se jeho pracovnice paní M. po porodu ujišťovala u M. K. o podmínkách budoucí výchovy narozeného dítěte poté, co si M. K. rozmyslela svůj záměr předat dítě k adopci. Paní M. si tímto způsobem v zájmu ochrany dítěte ověřovala, zda se podmínky pro zdravy rozvoj dítěte změnily a zda bude paní M. K. schopna se o dítě postarat.

Ad/4 – V rámci námitky porušení obecných ustanovení o správním řízení žalobce poukázal na to, že prvotním podkladem pro zahájení správního řízení byla kontrola provedená dne 24.5.2007 zaměstnanci Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru sociálních věcí a zdravotnictví. Žalobce zjistil, že členem kontrolní skupiny a zástupcem správního orgánu prvního stupně při tomto správním úkonu a navazujících úkonech byl Mgr. F. Z., referent na úseku sociálních věcí. V případech Mgr. F. Z. se jednalo o podjatou osobu, která měla být ze správního řízení v souladu s § 14 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) vyloučena. Jmenovaný pracovník správního orgánu prvního stupně byl v době od 20.9.2002 do 19.12.2002 zaměstnancem žalobce a pracovní poměr s ním byl zrušen ve zkušební době z důvodu nespokojenosti zaměstnavatele s jeho prací pro žalobce a jeho klienty. S ohledem na skutečnost, že k ukončení pracovního zařazení Mgr. F. Z. u žalobce došlo v rozporu s představami a přáními dotyčné osoby, lze odůvodněně pochybovat o jeho nepodjatosti ve správním řízení vedeném se žalobcem za jeho osobní účasti. Skutečnost, že podkladem pro řízení o uložení pokuty je kontrolní nález a navazující řízení provedené za účasti podjaté osoby, znamená porušení obecných ustanovení o správním řízení a v důsledku tohoto závažného pochybení je rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i napadené rozhodnutí nezákonné. V závěru žaloby žalobce ještě upozornil na „aspekt uražené ješitnosti prvoinstančního orgánu,“ přičemž poukázal na to, že správní orgán prvního stupně zahájil kontrolu v pobočkách žalobce v Plzni tři dny poté, co v plzeňském periodiku Deník vyšel kritický článek zabývající se problematikou adopcí v Plzeňském kraji.

Žalobce uzavřel, že mu byla uložena pokuta za údajně zakázanou činnost, která ve skutečnosti zakázanou nebyla. Pokuta v této výši je pro žalobce velmi zatěžující a prostředky, které bude muset vynaložit na její uhrazení, mu budou chybět pro naplňování činností pro děti vyžadující sociálně-právní ochranu.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě odmítl, že by napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem, nebo že by při jeho vydání překročil nebo zneužil zákonem stanovené meze správního uvážení. Stejně tak odmítl žalobcovo tvrzení o tom, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých ústavně garantovaných právech a že řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí trpělo vadami. Nikoliv výklad a rozhodnutí žalovaného, ale právě posuzované jednání žalobce, které bylo předmětem rozhodování Krajského úřadu Plzeňského kraje a následně MPSV, představovalo porušení účelu sociálně-právní ochrany dětí a ustanovení Úmluvy o právech dítěte, neboť žalobce svým jednáním protiprávně převzal odpovědnost státu a orgánů sociálně-právní ochrany dětí za výběr vhodné náhradní rodiny pro dítě, které nemůže být vychováváno svými vlastními rodiči, a v důsledku toho bezprostředně ohrozil příznivý vývoj dítěte a jeho řádnou výchovu. Nad rámec argumentů obsažených v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že MPSV svým rozhodnutím v žádném případě nepostihuje jednání matky dítěte a zájemců o osvojení. V napadeném rozhodnutí je jednoznačně uvedeno, že matka dítěte ani zájemci o osvojení se svým jednáním ničeho protiprávního nedopustili. Uložením pokuty bylo sankcionováno výhradně protiprávní jednání žalobce, který svou zprostředkovatelskou činností vstoupil do vztahu mezi matkou dítěte a žadateli o osvojení. Zákaz provádět výběr určitých osvojitelů nebo pěstounů pro konkrétní dítě a zajišťovat osobní seznámení dítěte s vybranými osvojiteli nebo pěstouny, který je v § 19a odst. 2 zákona o SPOD stanoven pro jiné subjekty než jsou příslušné orgány sociálně-právní ochrany dětí, nijak neomezuje právo rodiče rozhodovat o tom, zda dá souhlas k osvojení pouze ve vztahu ke konkrétním osvojitelům, nebo zda dá souhlas k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům ve smyslu § 68a zákona o rodině. Je zcela legitimním právem rodiče dítěte, pokud chce znát totožnost budoucích osvojitelů svého dítěte a chce z tohoto důvodu udělit výlučně adresný souhlas k osvojení ve vztahu ke konkrétním osvojitelům. Toto právo rodiče však nemění nic na tom, že pokud samotný rodič nezná žádné vhodné osvojitele pro své dítě, ve vztahu ke kterým by mohl udělit adresný souhlas k osvojení dítěte, zůstává v takovém případě odpovědnost za výběr vhodných osvojitelů na orgánech sociálně-právní ochrany dětí a žádné jiné osoby takový výběr provádět nesmějí.

V posuzovaném případě žalobce vedle poskytnutí poradenské pomoci paní K. vybral ze své evidence žadatelů o osvojení manžele H. jako vhodné osvojitele pro dítě paní K. a zprostředkoval seznámení manželů H. s paní K., čímž překročil rozsah svého pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí. Žalobce je v souladu s § 48 odst. 2 písm. g) zákona o SPOD pověřen k tomu, aby vyhledával fyzické osoby vhodné stát se osvojiteli a pěstouny a oznamoval je obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, ale není, a ani nemůže být pověřen k tomu, aby z osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny sám vybíral vhodné osvojitele nebo pěstouny pro konkrétní dítě. Pokud byl žalobce přesvědčen o tom, že manželé H. nebo jiní žadatelé o osvojení by mohli být vhodnými osvojiteli konkrétního dítěte, včetně v té době ještě nenarozeného dítěte paní K., měl dát v souladu se svým pověřením podnět příslušným orgánům sociálně-právní ochrany dětí. Tyto orgány by pak po narození dítěte paní K. posoudily a rozhodly, zda manželé H. jsou skutečně nejvhodnějšími osvojiteli pro toto dítě nebo zda jsou v evidenci orgánů sociálně-právní ochrany dětí zařazeny jiné vhodnější osoby pro osvojení dítěte paní K.

Žalovaný trvá na tom, že žalobce svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty neoprávněného zprostředkování osvojení podle § 59f odst. 2 písm. b) zákona o SPOD, neboť se v rozporu se zákonným zákazem dopustil zprostředkování osvojení tak, jak je vymezeno v § 19a odst. 1 písm. d) téhož zákona. Zprostředkováním osobního seznámení paní K. s manžely H. za účelem jejich dohody o osvojení dítěte paní K. provedl žalobce výběr určitých fyzických osob vhodných stát se osvojiteli dítěte paní K., neboť výběrem manželů H. ze své evidence a jejich seznámením s paní K. zúžil okruh všech potenciálních žadatelů o osvojení, kteří by mohli být vybráni z evidence orgánů sociálně-právní ochrany dětí jako vhodní osvojitelé pro dítě paní K., pouze na manžele H. Dále tímto zprostředkováním seznámení paní K. s manžely H. zajistil rovněž osobní seznámení manželů H. s dítětem paní K., k němuž došlo po narození nezl. A. H.. Mezi seznámením manželů H. s paní K. a jejich seznámením s dítětem paní K. existuje přímá příčinná souvislost, neboť bez předchozího osobního seznámení manželů H. s paní K. by nemohlo dojít ani k jejich následnému seznámení s dítětem paní K. Lze tak dojít k jednoznačnému závěru, že žalobce zprostředkováním seznámení jím vybraných žadatelů o osvojení s paní K. zajistil současně i seznámení jím vybraných osvojitelů s dítětem. K seznámení manželů H. s nezl. A. došlo po jejím narození v porodnici v Rakovníku, kdy dítě bylo po porodu předáno do péče žadatelky o osvojení paní H., která s ním pobývala přímo v rakovnické porodnici. Navíc je třeba přihlédnout k tomu, že komunikaci s paní H. ohledně porodu nezl. A. H. a příjezdu paní H. do porodnice v Rakovníku zajišťovala pracovnice žalobce paní M. Žalobce tedy svým jednáním naplnil oba znaky protiprávního zprostředkování osvojení podle § 19a odst. 2 ve spojení s § 19a odst. 1 písm. d) zákona o SPOD, tj. jak provedení výběru určitých osob jako vhodných osvojitelů určitého dítěte, tak i zajištění osobního seznámení dítěte s těmito osobami.

Není pravdou, že by MPSV mělo v úmyslu postihovat seznamování rodičů se zájemci o osvojení nebo jakkoliv omezovat rodiče nebo zájemce o osvojení v tom, s kým se mohou či nemohou setkávat. MPSV rozhodnutím o uložení pokuty sankcionovalo výlučně protiprávní jednání žalobce spočívající v neoprávněném výběru určitých osob jako osvojitelů pro konkrétní dítě a v zajištění osobního seznámení vybraných osvojitelů s dítětem.

Žalobce také žalovanému nepodloženě podsouvá absurdní výklad zákona, že zprostředkováním setkání paní K. se zájemci o osvojení došlo zároveň k osobnímu seznámení dosud nenarozeného dítěte paní K. (nascitura) s manžely H. Žalovaný na tomto místě poukázal na tu část odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se uvádí, že „pokud jde o podmínku osobního seznámení dítěte s žadatele o osvojení, je zřejmé, že k tomuto seznámení nemůže dojit v okamžiku, kdy se jedná o dítě teprve počaté a dosud nenarozené." Pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu neoprávněného zprostředkování osvojení jednáním žalobce není rozhodné, že k výběru manželů H. jako osvojitelů pro dítě paní K. a k jejich seznámení s dítětem nedošlo současně, neboť seznámení s nezl. A. H. samozřejmě bylo možné až po jejím narození. Žalovaný v této souvislosti dodal, že ani v případech, kdy v souladu s § 24 a § 24a zákona o SPOD dochází ke zprostředkování osvojení krajským úřadem nebo MPSV, nejsou výběr vhodných osvojitelů pro konkrétní dítě a osobní seznámení vybraných osvojitelů s dítětem spojeny v jeden časový okamžik, neboť žadatelům o osvojení vzniká právo seznámit s dítětem teprve poté, kdy obdrží písemné oznámení krajského úřadu nebo MPSV o tom, že byli vybráni jako vhodní osvojitelé pro určité dítě (§ 24 odst. 3 a § 24a odst. 4 zákona o SPOD).

Žalobní argumentace, podle níž manželé H. nebyli osobami nahodile vybranými žalobcem, ale jednalo se o osoby vybrané pro osvojení orgány sociálně-právní ochrany dětí, je dle žalovaného zavádějící a nemění nic na protiprávnosti žalobcova jednání. Je pravdou, že manželé H. byli rozhodnutím MPSV zařazeni do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli vedené podle zákona o SPOD. Skutečnost, že manželé H. splnili zákonné podmínky pro zařazení do evidence žadatelů vedené pro účely zprostředkování osvojení, však v žádném případně neznamená, že tito žadatelé mohou být automaticky vhodnými osvojiteli kteréhokoliv dítěte. Z rozhodnutí o zařazení zájemců o osvojení do evidence žadatelů vedené orgány sociálně-právní ochrany dětí nE.plývá, pro které konkrétní dítě budou tito žadatelé vybráni jako vhodní osvojitelé. Zařazení do evidence žadatelů o zprostředkování osvojení nezakládá žadatelům o osvojení nárok na to, aby pro některé dítě byli jako vhodní osvojitelé v budoucnosti vybráni, a není ani vyloučeno, že žadatelé zařazení v evidenci orgánů sociálně-právní ochrany dětí nebudou vybráni jako osvojitelé pro žádné dítě. Zařazení žadatelů do evidence vedené pro účely zprostředkování osvojení je pouze prvním krokem a základním předpokladem k tomu, aby tito žadatelé mohli být krajským úřadem nebo MPSV vybráni jako vhodní osvojitelé některého dítěte. O tom, zda a pro které konkrétní dítě budou žadatelé zařazení v evidenci vybráni jako vhodní osvojitelé, je oprávněn rozhodnout pouze příslušný krajský úřad nebo MPSV v souladu s § 24 a § 24a zákona o SPOD. Výběr manželů H. jako osvojitelů pro dítě paní K. tudíž rozhodně neprovedl stát tím, že tyto žadatele zařadil do evidence vedené pro účely zprostředkování osvojení podle zákona o SPOD. Tento výběr provedl žalobce, což ostatně výslovně potvrdili i příslušní pracovníci Fondu ohrožených dětí ve svých výpovědích.

Žalovaný nepovažuje za opodstatněnou ani námitku, že MPSV svým rozhodnutím o uložení pokuty žalobci změnilo ustálenou správní praxi a svůj dosavadní náhled na činnost žalobce, který na poli sociálně-právní ochrany dětí působí v České republice již od roku 1990. Ve vztahu k této námitce uvedl, že výslovná úprava zákazu zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče jinými subjekty než orgány sociálně-právní ochrany dětí (§ 19a odst. 2), jakož i navazující úprava správního deliktu neoprávněného zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče (§ 59f odst. 2 písm. b/) byla do zákona o SPOD doplněna teprve novelizací provedenou zákonem č. 134/2006 Sb., a to s účinností od 1.6.2006. Z důvodové zprávy ke zmiňované novele zákona o SPOD je patrné, že důvodem k přijetí této novely a k doplnění nového ustanovení § 19a do zákona o SPOD bylo právě odstranění jakýchkoliv výkladových pochybností o tom, jaké činnosti mohou v oblasti zprostředkování náhradní rodinné péče vykonávat výlučně orgány sociálně-právní ochrany dětí. Důvodová zpráva jasně uvádí, že potřebu zakotvení jednoznačného zákazu k provádění vymezených činností jinými subjekty, než jsou orgány sociálně-právní ochrany dětí, si vyžádaly zkušenosti z předchozí praxe, neboť před novelizací zákona o sociálně-právní ochraně dětí provedenou zákonem č. 134/2006 Sb., se skutečně vyskytovaly opakované pochybnosti o tom, zda některé aktivity prováděné Fondem ohrožených dětí a případně i dalšími nestátními organizacemi v oblasti náhradní rodinné péče nejsou v rozporu se zákonem a zda jejich prováděním tyto organizace nepřekračují rozsah svého pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí. Text důvodové zprávy k novelizaci zákona o sociálně- právní ochraně dětí dokládá také ustálený a neměnný výklad zákona ze strany MPSV, neboť ze stejných argumentů, o které se opíralo odůvodnění novelizace zákona o SPOD, vycházelo MPSV i při vydání napadeného rozhodnutí ve věci neoprávněného zprostředkování osvojení Fondem ohrožených dětí.

Pokud jde o předkládání zpráv o činnosti Fondu ohrožených dětí pro účely poskytování dotací z rozpočtu MPSV, žalovaný k tomu uvedl, že vysoce oceňuje a vždy oceňoval dlouholeté působení Fondu ohrožených dětí v oblasti sociálně-právní ochrany dětí a sociálních služeb pro rodiny s dětmi. MPSV každoročně poskytuje Fondu ohrožených dětí dotace z dotačních programů na podporu rodiny a z dotací pro poskytovatele sociálních služeb, a to zejména na projekty spojené s činností zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Klokánek, na provozování azylových domů a na poskytování sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi. Tato skutečnost však nemohla nijak ovlivnit postup žalovaného při vydání napadeného rozhodnutí a jeho závěr o protiprávní činnosti Fondu ohrožených dětí při zprostředkování osvojení v konkrétním případě, který byl předmětem správního řízení a důvodem pro uložení pokuty žalobci. Uložení sankce žalobci za porušení zákona v jednom konkrétním případě nelze dávat do rozporu s kladným hodnocením činnosti Fondu ohrožených dětí v souvislosti s řadou jeho dalších aktivit v oblasti sociálně-právní ochrany dětí a pomoci rodinám s dětmi.

Ke vzájemnému vztahu mezi § 19a odst. 2 zákona o SPOD a § 20 odst. 3 písm. a) téhož zákona, kde jsou upraveny situace, ve kterých se zprostředkování osvojení neprovádí, žalovaný ve vyjádření k žalobě poznamenal, že zprostředkování osvojení se neprovádí v případech, ve kterých ke zprostředkování osvojení není důvod, jelikož podmínky k osvojení dítěte jsou splněny pouze ve vztahu k určitým osvojitelům a tito osvojitelé mají rovněž zájem osvojit pouze konkrétní, jim známé dítě. Konkrétně se jedná buďto o případ, kdy návrh na osvojení podal manžel rodiče dítěte nebo pozůstalý manžel po rodiči nebo osvojiteli dítěte, anebo o případ, kdy rodiče dali souhlas k osvojení svého dítěte předem ve vztahu k určitým osvojitelům. Společné pro oba uvedené případy je to, že zákon vylučuje zprostředkování osvojení za předpokladu, že podmínky v nich vymezené již byly naplněny („rodiče dali souhlas k osvojení předem ve vztahu k určitý osvojitelům nebo podal-li návrh na osvojení manžel rodiče dítěte..."). K vyloučení zprostředkováni osvojení podle § 20 odst. 3 písm. a) zákona o SPOD tudíž nepostačuje, že naplnění podmínek dvou popsaných případů sice přichází v úvahu, ale ještě k němu nedošlo, např. když rodič teprve zvažuje udělení souhlasu k osvojení předem ve vztahu k určitým osvojitelům, ale tento souhlas ještě neudělil.

Souhlas rodiče k osvojení předem ve vztahu k určitým osvojitelům (tzv. adresný souhlas k osvojení) musí splňovat podmínky stanovené vnitrostátními zákony a mezinárodními smlouvami, aby mohl být považován za souhlas zákonného zástupce osvojovaného dítěte k osvojení ve smyslu § 67 odst. 1 zákona o rodině. S ohledem na Evropskou úmluvu o osvojení může být v případě matky dítěte udělen souhlas k osvojení vždy až po uplynutí 6 týdnů od narození dítěte, neboť podle čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy o osvojení nesmí být souhlas matky s osvojením jejího dítěte akceptován, pokud není udělen v takové lhůtě po narození dítěte, jež nebude kratší šesti týdnů. Adresný souhlas rodiče k osvojení ve vztahu k určitým osvojitelům musí splňovat rovněž obecné náležitosti právního úkonu stanovené občanským zákoníkem, což vyplývá z podpůrného použití občanského zákoníku na otázky neřešené speciálně zákonem o rodině (viz § 104 zákona o rodině). V souladu s § 37 občanského zákoníku tak adresný souhlas k osvojení musí být projevem vůle, který je učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně. Judikatura dále dovozuje, že adresný souhlas k osvojení dítěte musí být učiněn se zřetelem ke konkrétní osobě osvojitele, musí se týkat konkrétního stupně osvojení a zákonný zástupce osvojovaného dítěte musí být poučen o právních následcích osvojení v souladu s § 70 zákona o rodině. Adresný souhlas zákonného zástupce musí být dán před soudem osobně. Tato podmínka je dovozována jednak z ustanovení § 70 zákona o rodině, podle kterého je soud povinen seznámit zákonného zástupce osvojence s výsledky svého šetření o tom, zda jsou splněny předpoklady pro osvojení dítěte, jednak z ustanovení § 182 odst. 2 občanského soudního řádu, který soudu ukládá, že v řízení o osvojení musí soud účastníky řízení vždy vyslechnout, a to pokud možno osobně.

V případě, kdy rodič hodlá udělit adresný souhlas k osvojení svého dítěte ve vztahu k určitým osvojitelům, mohou nastat dvě rozdílné situace. V první situaci sám rodič zná konkrétní osobu či osoby, které podle jeho přesvědčení mohou být vhodnými osvojiteli pro jeho dítě, a ve vztahu k těmto osobám udělí adresný souhlas k osvojení. Může se jednat zejména o případy osvojení dítěte osobami z okruhu širší rodiny nebo jinými osobami blízkými rodiči nebo dítěti, ke kterým má rodič důvěru a souhlasí s tím, aby se právě tyto osoby staly osvojiteli a vychovateli jeho dítěte. V těchto situacích, kdy rodiče udělí adresný souhlas k osvojení ve vztahu k určitým osvojitelům, kteří jsou jemu známými, blízkými a důvěryhodnými osobami, je zákonem vyloučeno zprostředkování osvojení orgány sociálně-právní ochrany dětí, jak výslovně stanoví § 20 odst. 3 písm. a) bod 1 zákona o SPOD. To, zda jsou splněny všechny zákonné podmínky osvojení a zda osoby, jimž rodič

udělil adresný souhlas k osvojení, skutečně mají potřebné předpoklady stát se vhodnými osvojiteli pro osvojované dítě (zejména z hlediska osobnostních dispozic, zdravotního stavu a motivace k osvojení), posoudí až soud v řízení o osvojení v souladu s § 70 zákona o rodině. Rodič dítěte může ještě před osvojením dítěte vyslovit rovněž souhlas s předáním dítěte do zatímní péče budoucích osvojitelů, a to i bez rozhodnutí soudu nebo orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Zájemci o osvojení, kteří takto převezmou do své péče dítě pouze na základě souhlasu rodiče, však mají podle § 10a odst. 2 zákona o SPOD povinnost oznámit neprodleně tuto skutečnost místně příslušnému orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který musí přezkoumat, zda jsou řádně zabezpečeny potřeby dítěte a zda není třeba učinit odpovídající opatření k ochraně dítěte (§ 16a téhož zákona). Lze shrnout, že na základě § 20 odst. 3 písm. a) bodu 1 zákona o SPOD je vyloučeno zprostředkování osvojení v situaci, že rodiče již dali souhlas k osvojení předem ve vztahu k určitým osvojitelům (nikoliv že teprve zvažují udělení takového souhlasu) a že tento souhlas k osvojení ve vztahu k určitým osvojitelům splňuje všechny výše uvedené podmínky. Při splnění těchto předpokladů se zprostředkování osvojení podle § 20 odst. 3 písm. a) bodu 1 zákona o SPOD neprovádí, a tudíž v takovém případě nemůže dojít ani k porušení zákazu provádění zprostředkování osvojení jinými osobami nebo orgány než jsou orgány sociálně-právní ochrany dětí podle § 19a odst. 2 téhož zákona. V posuzovaném případě však nebyly splněny předpoklady pro vyloučení zprostředkování osvojení stanovené v § 20 odst. 3 písm. a) bodu 1 zákona o SPOD, a ze strany žalobce tudíž mohlo dojít k porušení zákazu zprostředkování osvojení podle § 19a odst. 2 téhož zákona. V okamžiku, kdy žalobce vybral manžele H. jako vhodné osvojitele pro dosud nenarozené dítě paní K. a kdy zprostředkoval osobní setkání paní K. s manžely H., ještě nebyl (a ani nemohl být) platně udělen souhlas matky k osvojení jejího dítěte ve vztahu k určitým osvojitelům, jehož udělení by vylučovalo provádění zprostředkování osvojení podle § 20 odst. 3 písm. a) bodu 1 zákona o SPOD.

Oproti výše popsané situaci jsou opakem případy, ve kterých rodiče dítěte sice chtějí být obeznámeni s tím, které osoby se stanou osvojiteli jejich dítěte, a za tím účelem chtějí udělit výlučně adresný souhlas k osvojení ve vztahu k určitým osvojitelům, avšak sami ze svého okolí neznají žádné důvěryhodné osoby, které by pro osvojení jejich dítěte mohly být vhodnými osvojiteli. V takových případech musí být v souladu s čl. 20 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte uplatněna odpovědnost státu za zabezpečení náhradní péče o dítě ve formě osvojení, neboť je nepřípustné, aby stát rezignoval na svoji odpovědnost za ochranu nejlepšího zájmu dítěte a aby ponechal vyhledání náhradní osvojitelské rodiny pro dítě pouze na samotných rodičích nebo na jiných nepovolaných osobách či subjektech. Roli státu zde nemohou suplovat ani fyzické či právnické osoby pověřené výkonem sociálně-právní ochrany dětí, jelikož podle § 19a odst. 2 zákona o SPOD nesmí žádné jiné orgány, fyzické nebo právnické osoby než jsou orgány sociálně-právní ochrany dětí provádět zprostředkování osvojení spočívající ve výběru určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem konkrétního dítěte a v zajištění osobního seznámení se dítěte s touto osobou. Proto i v případech osvojení dítěte s adresným souhlasem rodiče ve vztahu ke konkrétním osvojitelům mohou zprostředkovat výběr vhodného osvojitele pro konkrétní dítě a osobní seznámení dítěte s vybraným osvojitelem výhradně příslušné orgány sociálně-právní ochrany dětí.

Z výše uvedeného je dle žalovaného třeba dovodit, že orgány sociálně-právní ochrany dětí mají odpovědnost za zprostředkování osvojení nejen u dětí, které jsou tzv. „právně volné", to znamená dětí, u kterých rodiče udělili tzv. blanketový souhlas k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům podle § 68a zákona o rodině nebo u kterých soud rozhodl, že není třeba souhlasu rodičů k osvojení z důvodu splnění zákonných podmínek nezájmu rodičů o dítě podle § 68 zákona o rodině. Za děti vhodné k osvojení ve smyslu § 19a odst. 1 písm. a) zákona o SPOD je třeba považovat i jiné děti, u kterých je z okolností případu zřejmé, že je nutné pro tyto děti zabezpečit náhradní rodinnou péči, včetně dětí, jejichž rodiče teprve hodlají udělit souhlas k osvojení a chtějí tento souhlas udělit pouze ve formě adresného souhlasu. Pokud přitom rodiče sami předem neznají žádné vhodné osvojitele, vůči kterým by mohli udělit souhlas k osvojení, přičemž odmítají udělení souhlasu k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům podle § 68a zákona o rodině, je třeba i v této situaci zprostředkovat dítěti osvojení prostřednictvím orgánů sociálně-právní ochrany.

Pokud jde o námitku možné podjatosti pracovníka prvostupňového správního orgánu Mgr. F. Z., žalovaný k tomu ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce měl jako účastník správního řízení tuto námitku podjatosti uplatnit po zahájení správního řízení. Ustanovení § 14 odst. 2 správního řádu stanoví, že účastník řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce podjatosti se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. Žalobce o tvrzeném důvodu podjatosti Mgr. Z. věděl již v době, kdy bylo vedeno prvostupňové správní řízení na úrovni Krajského úřadu Plzeňského kraje, a přesto námitku podjatosti vůči tomuto pracovníkovi neuplatnil. K této námitce proto není možné nyní přihlížet.

Při ústním jednání před soudem setrvali účastníci na svých procesních stanoviscích. Právní zástupce žalobce k věci samé uvedl, že celé řízení o uložení správní sankce probíhalo pod vedením osoby, která měla být shledána jako osoba podjatá a měla být z projednávání a rozhodování věci vyloučena, neboť šlo o osobu, která se ucházela o zaměstnání u žalobce a s níž byl pracovní poměr ve zkušební době zrušen. Tato osoba zpracovávala samotné rozhodnutí a také prováděla výslechy svědků. Na základě těchto podkladů je vytvářen dojem, že žalobce měl realizovat souhlasné prohlášení otcovství ze strany pana H., ačkoliv s takovým záměrem přišla matka dítěte. Byla to právě matka dítěte, která si přála souhlasné prohlášení o otcovství dítěte. U výslechů svědků byla přítomna také další osoba, a sice paní E. N., které se týkal negativní novinový článek, jež je předkládán jako důkaz. I ohledně této osoby žalobce dovozuje, že její přítomnost u prováděných výslechů mohla zakládat podjatost správního orgánu. Pokud by byl skutkový stav věci zjištěn řádně, pak by muselo být hodnoceno, že žalobce poskytoval poradenství a součinnost ve vztahu k matce dítěte i ve vztahu k zájemcům, kteří uplatnili zájem o osvojení dítěte. Činil tak v souladu s oprávněním, které mu bylo přiznáno rozhodnutím MPSV ze dne 11.05.2001 vydaným podle § 48 odst. 3 zákona o SPOD. Postup žalovaného v dané věci zástupce žalobce považuje za formalistický. Byla to matka nezl. dítěte, která se obrátila na žalobce, a ten jí poskytl poradenství. Matka byla seznámena se zájemci o osvojení, kteří byli státem prověřeni a evidováni jako osoby vhodné stát se osvojiteli. K takovému poradenství byl žalobce oprávněn a byl oprávněn i k zajištění takového setkání. Žalobce nadále popírá, že by naplnil obě podmínky skutkové podstaty daného správního deliktu. Popírá, že by provedl výběr zájemců o osvojení, neboť to vlastně vždy provádí rodič, v daném případě matka. Popírá rovněž, že by došlo k zajištění seznámení dítěte se zájemci o osvojení, když k takovému seznámení nemůže dojít tím, že dojde k seznámení těhotné matky se zájemci o osvojení dítěte. Zástupce žalobce při jednání před soudem poukázal na nutnost ústavně konformního výkladu právních norem veřejného práva, který je naznačen v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 250/2004 i v četných nálezech Ústavního soudu týkajících se zásady in dubio pro reo, z nichž vyplývá, že ve veřejném právu je zakázán extenzivní výklad takových právních norem, které jsou nejednoznačné, a pokud neexistuje jednoznačný výklad, má být použit výklad ve prospěch subjektu. Z těchto důvodů nemělo být rozhodnutí o správní sankci vydáno, neboť v daném případě nebyla naplněna skutková podstata správního deliktu. Výklad zákona, který v dané věci správní orgán zaujal, dle žalobce popírá práva rodičů podle zákona o rodině, což je v rozporu s článkem 10 odst. 2, článkem 32 odst. 4 a článkem 2 odst. 3, 4 Listiny. Správní orgány při stanovení výše sankce nereagovaly na konkrétní negativní důsledky jednání žalobce a nevzaly v úvahu, že nedošlo k realizaci osvojení. Žalobce je toho názoru, že žalovaný zkresluje dikci ustanovení § 19a odst. 1 písm. d/ zákona o SPOD, pokud jde o seznámení se dítěte s osobou vhodnou pro osvojení. Má za to, že novorozenec se ani nemůže seznámit s osobou, která je zájemcem o osvojení. Dikce uvedeného ustanovení dle mínění zástupce žalobce navazuje na zákon o rodině (§ 69 odst. 2 a § 67 odst. 1). Právní zástupce žalobce při jednání před soudem navrhl zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Pokud tak soud neučiní, zástupce žalobce navrhl, aby soud ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s. využil práva na moderaci sankce a aby rozhodl o upuštění od potrestání.

Předsedkyně žalobce JUDr. M. V. při jednání před soudem sama k věci uvedla, že orgány sociálně-právní ochrany dětí v případě přímého osvojení nemají žádné oprávnění rozhodovat o zprostředkování osvojení. Žalobce se snaží zkrátit lhůtu přechodu dítěte do péče náhradních rodičů. Je mu známo, že měly údajně vyjít nějaké metodické pokyny pro krajské úřady v případech přímé adopce, ovšem takový způsob adopce např. Praha odmítá, krajské úřady jí nerealizují. Prakticky se tedy matky obrací přímo buď na Fond ohrožených dětí, nebo tak činí formou inzerátů. Fond ohrožených dětí doporučuje matkám určitou rodinu, určité manžele, je to pouze doporučení. Pokud tedy není dítě umístěno v určitém ústavu, nemůže zprostředkování, které má na mysli ustanovení § 19a zákona, nastat. Žalobce obhajuje svá doporučení pro umísťování dětí, a to i takových, které jsou státem neumístitelná, a obhajuje tím i vedení evidence vhodných osob. Je toho názoru, že by se mohl dopustit naplnění skutkové podstaty správního deliktu, za který mu byla uložena pokuta, pouze jestliže by šlo o dítě, které by bylo umístěno například v Klokánku či v kojeneckém nebo jiném ústavu. Není pravdou, že postup žalobce ohrožuje zájmy dítěte; i osvojení a pěstounská péče, kterou zprostředkovává stát, je z 20 % neúspěšná.

Žalovaný při jednání před soudem uvedl, že v daném případě ze strany žalobce došlo jednak v únoru roku 2007 k výběru určitých zájemců o osvojení a poté v březnu téhož roku k jednání směřujícímu k převzetí dítěte po jeho narození těmito osobami. Šlo o zásadní věci, které žalobce řešil bez součinnosti s místně příslušnými orgány sociálně právní ochrany dětí, konkrétně s Úřadem městského obvodu Plzeň 3. Ten se o postupu žalobce při zprostředkování výběru osvojitelů a jejich seznámení s dítětem dozvěděl až 21.8.2007 v rámci řízení o popření otcovství. Žalovaný trvá na tom, že pověření, které bylo žalobci uděleno v roce 2001, nezakládá žalobci právo vybírat konkrétní zájemce o osvojení. O tom, jak tento výběr probíhal, svědčí i výpovědi pracovnic žalobce, které výslovně hovoří o výběru vhodných zájemců o osvojení a uvádí i popis konkrétních kritérií a hledisek, k jakým se při výběru vhodných osvojitelů přihlíželo. Dle žalovaného není pravdou, že to byla matka dítěte, která měla hlavní podíl na výběru osvojitelů. Fakticky to činil žalobce, matka pouze udělovala souhlas s tím, že žalobcem vybraným osvojitelům bude dítě svěřeno. Pokud jde o druhou podmínku zprostředkování osvojení, kterou je seznámení dítěte s osvojiteli, žalovaný netvrdí, že k tomuto seznámení došlo již v okamžiku, kdy se těhotná matka vyjadřovala k zájemcům o osvojení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je výslovně uvedeno, že k takovému zajištění seznámení došlo až po narození nezletilé A. v porodnici v Rakovníku, kde paní H. jako zájemkyně o osvojení dítěte šest dní pobývala. Zde došlo k jejímu seznámení se s dítětem. Námitka podjatosti Mgr. Z. byla žalobcem vznesena až v odvolacím řízení. Žalovaný se jí proto nemohl zabývat, neboť nebyla uplatněna v řízení před správním orgánem I. stupně. Uvedená námitka je dle mínění žalovaného účelová, neboť projednání deliktu se účastnily i jiné osoby, nikoliv výlučně Mgr. Z. Účelovost námitky dovozuje žalovaný také z toho, že způsob provádění výslechů nebyl svědky, a to ani zaměstnankyněmi žalobce, nijak zpochybněn. Není pravdou, že souhlasné prohlášení rodičů o otcovství k nezl. A.iniciovala matka dítěte. NE.plývá to z protokolu o výpovědi matky ani z protokolu o výslechu paní. M. Z těchto protokolů naopak vyplývá, že paní M. navrhla toto řešení, tj. souhlasné prohlášení o otcovství před matrikou, a matka dítěte až poté na tento návrh reagovala. Žalovaný při jednání dále uvedl, že manželé H. byli evidováni v evidenci MPSV před rokem 2005, kdy žádali o osvojení dítěte. Poté, co jedno dítě osvojili, byli v roce 2005 z evidence zájemců o osvojení vyřazeni a následně již do této evidence zařazeni nebyli. Kdyby tedy výběr zájemců o osvojení prováděl příslušný krajský úřad, manželé H. by ani teoreticky nemohli být vybráni. V daném případě byla shledána nedovolenou zprostředkovatelská činnost žalobce, která je vyhrazena pouze orgánům sociálně-právní ochrany dětí. Tato zprostředkovatelská činnost se nevztahuje pouze na děti umístěné v ústavu, jak tvrdí žalobce.

K dotazu soudu, v jaké fázi odvolacího řízení byla ze strany žalobce vznesena námitka podjatosti Mgr. Z., zástupce žalovaného uvádí, že k tomu došlo v průběhu odvolacího řízení. Po upřesnění ze strany předsedkyně Fondu ohrožených dětí účastníci shodně uvádí, že tato námitka byla vznesena ústně při jednání dne 15.2.2008 a pravděpodobně nebyla zaprotokolována.

Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.).

Ze správního spisu předloženého soudu žalovaným vyplynuly tyto skutečnosti významné pro posouzení věci:

Oznámením ze dne 17.9.2007 vyrozuměl správní orgán prvního stupně žalobce o zahájení správního řízení ve věci uložení pokuty za neoprávněné zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče podle § 59 f odst. 2 písm. b) zákona o SPOD.

V rámci zahájeného správního řízení správní orgán prvního stupně jako svědka vyslechl mj. M. K., J. Š. (sestru M. K.), M. H., J. H., pracovnici žalobce M. M., DiS, a pracovnici žalobce L. T.

Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byla žalobci podle § 59f odst. 3 zákona o SPOD uložena pokuta ve výši 160.000,- Kč za správní delikt neoprávněného zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče dle § 59f odst. 2 písm. b/ téhož zákona. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán I. stupně ve vztahu k případu M. K. uvedl, že spisová dokumentace vedená žalobcem na jméno M. K.ká obsahuje zápis ze dne 23.1.2007, dle kterého je paní K. těhotná „otec neznámý, nemá o dítě zájem, chce ho předat co nejdříve po porodu rodině, chce rodinu svého dítěte poznat, na výživu a péči nemá peníze, rozhodla se sama, otec dítěte po zjištění paní K. opustil" a dále, že došlo k seznámení s podmínkami osvojení. Ze zápisu provedeného žalobcem dne 29.2.2007 vyplývá, že došlo k setkání s M. a J.H., kteří se s paní K. domluvili na podrobnostech předání dítěte v porodnici, přičemž připustili možnost přiznání otcovství pana H. Na dotaz adresovaný Úřadu městského obvodu Plzeň 3, tj. místně příslušnému orgánu sociálně-právní ochrany dětí, ze dne 24.8.2007, zda a jakým způsobem bylo postupováno v případě dcery M. K., nezl. A. H., bylo dopisem ze dne 31.8.2007 čj. SO/OSPOD/1912/07 sděleno, že nezletilá byla zavedena do evidence OSPOD Úřadu městského obvodu Plzeň 3 (dále jen ÚMO Plzeň 3") dne 15.8.2007, kdy ÚMO Plzeň 3 obdržel usnesení Okresního soudu Plzeň-město o ustanovení opatrovníkem nezletilé k zastupování v řízení o popření otcovství. Žalobu na popření otcovství k nezletilé podala M. K., přičemž žalovaným je J. H. V žalobě se dle vyjádření ÚMO Plzeň 3 uvádí, že se M.K.s ohledem na svou tíživou životní situaci obrátila na Fond ohrožených dětí, a to z důvodu adopce. Vedoucí plzeňské pobočky žalobce paní M. M. byla M. K. představena rodina, která by měla zájem její dceru adoptovat. Pro zjednodušení celého procesu bylo domluveno, že J. H. přizná otcovství k dosud nenarozenému dítěti M. K. a to souhlasným prohlášením rodičů dle zákona o rodině. Po narození dcery M. K. se matka rozhodla, že souhlas s adopcí nedá. Dle vyjádření ÚMO Plzeň 3 se žalovaný J. H. s návrhem ztotožňuje, přičemž uvádí, že v kanceláři plzeňské pobočky žalobce došlo k seznámení s M. K., a to z důvodu adopce jejího dosud nenarozeného dítěte. Pro snadnější postup souhlasil, že bude zapsán do rodného listu jako otec dítěte. J.H.dále přiznává, že se s matkou dítěte nikdy důvěrně nestýkal a je vyloučené, že by byl biologickým otcem jejího dítěte.

Svědeckou výpovědí M. K. ze dne 1.10.2007 provedenou v rámci řízení ve věci správního deliktu neoprávněného zprostředkování osvojení a pěstounské péče bylo zjištěno, že se z důvodu možné adopce dosud nenarozeného dítěte obrátila na pražskou centrálu Fondu ohrožených dětí, kde získala kontakt na plzeňskou pobočku žalobce, konkrétně na paní M. M., vedoucí plzeňské pobočky Fondu ohrožených dětí. M. M. jí bylo přislíbeno, že sežene zájemce o adopci. Následně byla M. K. telefonicky kontaktována vedoucí plzeňské pobočky Fondu ohrožených dětí s tím, že našla rodiče z Trutnova a zda se s nimi chce seznámit. Poté proběhla cca 1 měsíc před plánovaným porodem v plzeňské pobočce Fondu ohrožených dětí schůzka M. K. s M. a J. H. Na této schůzce hovořili manželé H. s M. K. o důvodech adopce a dalších sociálních poměrech, přičemž bylo domluveno, že J. H. z důvodu urychlení celého procesu přizná otcovství k dosud nenarozenému dítěti M. H., a to souhlasným prohlášením rodičů dle zákona o rodině. Za tímto účelem následně navštívili matriku ÚMO Plzeň 3. Cca týden před předpokládaným datem porodu zavezla M. M. M. K. do porodnice v Rakovníku. Porod proběhl v řádném termínu a M. K. se narodila dcera A. Dne 28.3.2007 odvezla paní M. M. M. K. z porodnice domů, přičemž dcera A. zůstala v porodnici. Vzhledem k nabídnuté pomoci při péči o dítě rodinnými příslušníky M. K.se nakonec rozhodla ponechat si dítě ve své péči, dceru A. si vyzvedla v rakovnické porodnici a následně podala žalobu na popření otcovství J. H.

Svědeckou výpovědí J. H. provedenou v rámci řízení ve věci správního deliktu neoprávněného zprostředkování osvojení a pěstounské péče bylo zjištěno, že první kontakt s pražskou centrálou žalobce proběhl v souvislosti s adopcí jejich dnes již tříletého syna. Po tomto osvojení byli manželé H. vyřazeni z evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny, kterou vede Krajský úřad Královéhradeckého kraje. Žádost o adopci druhého dítěte podávali manželé již přímo u žalobce. V únoru roku 2007 byli paní M. M. pozváni na schůzku s paní K., která měla v úmyslu dát své dosud nenarozené dítě k adopci. Na schůzce se navzájem informovali o svých sociálních poměrech, přičemž byl J. H. požádán o přiznání otcovství k dosud nenarozenému dítěti M. K. Za tímto účelem navštívil s M. K. v první polovině března 2007 matriku ÚMO Plzeň 3, kde došlo k přiznání otcovství k dosud nenarozenému dítěti. V období plánovaného porodu M. K. byla manželka J.H.kontaktována paní M. M. s tím, že M.K. nastoupila do rakovnické porodnice. Tento postup byl již předem domluven, neboť M. K. si nepřála své dítě po porodu vidět a manželka J. H. chtěla převzít péči o dítě ihned po porodu. V den, kdy si manželé H. jeli vyzvednout dítě do porodnice, byli M. K. informováni o skutečnosti, že si chce svou dceru ponechat ve své péči. Zhruba po dvou měsících byl J. H. vyzván Ma. K. k řešení problému ohledně výplaty dávek státní sociální podpory. Teprve při osobním řešení problému zjistil, že se jedná o výplatu dávek včetně platby výživného. Po objasnění všech skutečností s přítomnou pracovnicí podepsal prohlášení, že není a nemůže být otcem dítěte M. K.; následně proběhlo v polovině srpna 2007 řízení o popření otcovství.

Svědeckou výpovědí M. H. provedenou v rámci řízení ve věci správního deliktu neoprávněného zprostředkování osvojení a pěstounské péče bylo zjištěno, že si cca před dvěma lety, poté co došlo k osvojení prvního dítěte, podali spolu s manželem u žalobce žádost o adopci. V únoru 2007 byli J.a M. H. kontaktováni pražskou centrálou žalobce s nabídkou matky, která chce poskytnout své dítě k adopci. Ke vzájemnému setkání s M. K. došlo v plzeňské pobočce žalobce. Účastníci této schůzky si vzájemně sdělili své důvody pro adopci, přičemž bylo dohodnuto, že M.K. bude manžele H. informovat o nástupu do porodnice a zároveň bylo dohodnuto uznání otcovství J.H. k dosud nenarozenému dítěti M. K. V předpokládané době porodu dostala M. H. zprávu od paní M. M., že převáží do porodnice M.u K. Vzhledem k přání M. K. se M. H. vydala do porodnice, aby byla přítomna porodu. Příjezd M. K. byl však předčasný a nic nenasvědčovalo porodu. Po další zprávě od paní M. M. se dostavila do porodnice, avšak u porodu nebyla, neboť si to M.K. rozmyslela. Následně setrvala s dcerou M. K. 24 hodin, přičemž nic nenasvědčovalo tomu, že by si ji z porodnice neodvezla. Dva dny poté obdržela od paní M. M.zprávu, že si M.K. vše rozmyslela a svou dceru chce do své péče.

Svědeckými výpověďmi vedoucí plzeňské pobočky žalobce paní M. M., DiS, a paní L. T. ze dne 24.10.2007 provedenými v rámci řízení ve věci správního deliktu neoprávněného zprostředkování osvojení a pěstounské péče bylo zjištěno, že výběr žadatelů o osvojení a seznámení s osobami poskytujícími dítě k osvojení je, kromě výše uvedených projednávaných případů, běžnou praxí žalobce. V případě, že se na žalobce obrátí biologická matka nabízející své dítě k osvojení, je žalobcem poučena o dalších možnostech postupu, mj. též o možnosti dát souhlas k osvojení dítěte předem ve vztahu k určitým osvojitelům. V případě souhlasu s tímto postupem žalobce vybírá ze své databáze vhodné žadatele o osvojení a zajišťuje též osobní seznámení.

Na základě výše uvedených výpovědí má správní orgán I. stupně za prokázané, že žalobce naplnil skutkovou podstatu správního deliktu dle ust. § 59f odst. 2 písm. b) zákona o SPOD, neboť neoprávněně, v rozporu s § 19a odst. 2 zákona o SPOD, zprostředkovával osvojení. Správní orgán uvedl, že stát na jedné straně respektuje přirozený prostor pro působení nestátních subjektů ve vybraných oblastech sociálně-právní ochrany, v nichž má neziskový sektor své nedomyslitelné místo, na druhé straně je ovšem stát odpovědný za výkon sociálně-právní ochrany a za její kvalitu, a to i tehdy, když je poskytována soukromými subjekty. Zejména z tohoto důvodu je výkon sociálně-právní ochrany pověřenými osobami taxativně stanoven. Jednou z hlavních oblastí, na které se působnost zákona o SPOD vztahuje, je mj. zprostředkování osvojení a pěstounské péče (dále též „náhradní rodinná péče"). Dělba činností při zprostředkování náhradní rodinné péče mezi stát a neziskový sektor je určena rozsahem pověření k výkonu sociálně-právní ochrany, který může být pověřené osobě dle § 48 zákona o SPOD udělen. Při zprostředkování náhradní rodinné péče mohou pověřené osoby vykonávat pouze činnosti stanovené v § 19a odst. 1 písm. a) až c). Za činnost spočívající ve výběru určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem nebo pěstounem a osobní seznámení se dítěte s touto osobou dle § 19a odst. 1 písm. d) zákona o SPOD nese výhradní odpovědnost stát. Tento princip odpovědnosti státu při zprostředkování náhradní rodinné péče je jednoznačně vyjádřen v § 19a odst. 2 zákona o SPOD, dle kterého nesmí zprostředkovávat osvojení a pěstounskou péči dle § 19a odst. 1 písm. d/ zákona o SPOD jiné orgány, právnické nebo fyzické osoby, než jsou orgány sociálně-právní ochrany dětí. Tento výslovný zákaz zprostředkování náhradní rodinné péče jinými subjekty než jsou orgány sociálně-právní ochrany dětí je vyjádřením povinnosti státu stanovené v čl. 20 Úmluvy o právech dítěte, kterou je Česká republika vázána. Ve smyslu Úmluvy o právech dítěte je tedy stát odpovědný za zajištění náhradní péče, včetně náhradní rodinné péče. Z tohoto důvodu je zprostředkování náhradní rodinné péče v poslední fázi, spočívající ve výběru určité osoby k určitému dítěti, vyhrazeno orgánům sociálně-právní ochrany dětí, konkrétně krajským úřadům a Ministerstvu práce a sociálních věcí, a v případě zprostředkování osvojení ve vztahu k cizině Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí.

Správní orgán I. stupně dále v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že zákon o SPOD vymezuje situace, kdy se zprostředkování náhradní rodinné péče neprovádí. Dle § 20 odst. 3 zákona o SPOD se zprostředkování osvojení neprovádí v případě, že rodiče dali souhlas k osvojení dítěte předem ve vztahu k určitým osvojitelům nebo podal-li návrh na osvojení manžel rodiče dítěte nebo pozůstalý manžel po rodiči nebo osvojiteli dítěte a zprostředkování pěstounské péče se neprovádí, podala-li návrh na svěření dítěte do pěstounské péče fyzická osoba dítěti příbuzná nebo fyzická osoba blízká dítěti nebo jeho rodině. Důvod pro vymezení situací, kdy se zprostředkování náhradní rodinné péče neprovádí, spočívá v tom, že se osvojitelem má stát osoba, která je v důsledku manželství s rodičem nebo osvojitelem dítěte v blízkém a důvěrném vztahu k tomuto dítěti nebo kdy se má stát pěstounem osoba, která je dítěti příbuzná či blízká. Stejným způsobem je nutno vykládat i výjimku ze zprostředkování osvojení dle § 20 odst. 3 písm. a) bodu 1 zákona o SPOD, kdy je rodiči dán souhlas předem ve vztahu k určitým osvojitelům. Tento souhlas však musí být dát bez jakéhokoli zprostředkování třetí osobou, neboť předpokladem této tzv. přímé adopce je skutečnost, že rodiče zájemce o osvojení znají a mají k němu důvěru, a není proto důvodu k ingerenci státu do takového rozhodnutí rodičů. Pokud rodiče, bez zásahu třetí osoby, neznají žádné budoucí osvojitele, vůči kterým by takové rozhodnutí mohli učinit, přebírá odpovědnost za výběr vhodného osvojitele opět stát, resp. orgány sociálně-právní ochrany dětí, přičemž musí dojít ke zprostředkování osvojení dle ust. § 19a odst. 1 písm. d) zákona o SPOD. Pokud jakákoli třetí osoba zajistí osobní seznámení zájemců o osvojení s rodiči poskytujícími dítě k osvojení, dochází ze strany třetí osoby k faktickému výběru určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem k určitému dítěti. Tuto činnost, pokud nejde o orgán sociálně-právní ochrany dětí, je nutno podle zákona o SPOD kvalifikovat jako nedovolenou.

Na základě výše uvedených skutečností, na základě provedených svědeckých výpovědí a na základě skutečností a spisové dokumentace získaných provedenou kontrolou má správní orgán I. stupně za prokázané, že jednáním žalobce byla naplněna skutková podstata správního deliktu dle ust. § 59f odst. 2 písm. b) zákona o SPOD, a to tím, že v případě M. K. byli účastníkem řízení vybráni manželé H. jako osoby vhodné stát se osvojiteli v té době ještě nenarozeného dítěte M. K., a současně bylo účastníkem řízení zajištěno v první polovině roku 2007 osobní seznámení s M.K., a dále tím, že v případě manželů Š., vybraných účastníkem řízení jako osoby vhodné stát se osvojiteli v té době nenarozeného dítěte paní P., bylo účastníkem řízení zajištěno v první polovině roku 2007 osobní seznámení s paní P.

Pokuta byla žalobci podle správního orgánu I. stupně uložena v souladu s ust. § 59f odst. 3 zákona o SPOD a v souladu s hledisky pro určení výše pokuty uvedenými v § 59l odst. 2 zákona o SPOD, a to v její horní výši. Výše uložené pokuty je odůvodněna především závažností zjištěného protiprávního jednání směřujícího proti zájmu chráněnému zákonem o SPOD, kterým je ochrana práv dětí na příznivý vývoj a řádnou výchovu, ochrana jejich oprávněných zájmů a zabránění zprostředkování náhradní rodinné péče mimo rámec zákona o SPOD, tj. mimo působnost orgánů sociálně-právní ochrany dětí. K porušení tohoto zájmu došlo i přes výslovný zákaz zprostředkování náhradní rodinné péče jinými subjekty než orgány sociálně-právní ochrany dětí, který je stanoven v § 19a odst. 2 zákona o SPOD. Působnost ke zprostředkování náhradní rodinné péče je zákonem o SPOD svěřena výhradně orgánům sociálně-právní ochrany právě z toho důvodu, aby byl náležitě ochráněn zájem dítěte umisťovaného do náhradní rodinné péče, neboť výběr nevhodného osvojitele nebo pěstouna pro konkrétní dítě může mít značně nepříznivé a nevratné následky jak pro samotné dítě, tak i pro žadatele o osvojení nebo pěstounskou péči. Pokuta ve stanovené výši byla dále vyměřena s ohledem na působnost žalobce, kterou zaujímá na úseku sociálně-právní ochrany dětí, kdy na něj lze oprávněně klást požadavky znalosti zákona o SPOD.

Na základě žalobcem podaného odvolání žalovaný napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně způsobem výše uvedeným, a to s odůvodněním, jak bylo popsáno shora.

V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy:

Podle § 1 odst. 1 zákona o SPOD sociálně-právní ochranou dětí (dále jen "sociálně-právní ochrana") se rozumí zejména a) ochrana práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu, b) ochrana oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění, c) působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny.

Podle § 4 odst. 1 zákona o SPOD sociálně-právní ochranu zajišťují orgány sociálně-právní ochrany, jimiž jsou a) krajské úřady, b) obecní úřady obcí s rozšířenou působností, c) obecní úřady,

d) ministerstvo, e) Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí.

Podle § 4 odst. 2 zákona o SPOD sociálně-právní ochranu dále zajišťují a) obce v samostatné působnosti,

b) kraje v samostatné působnosti, c) komise pro sociálně-právní ochranu dětí, d) další právnické a fyzické osoby, jsou-li výkonem sociálně-právní ochrany pověřeny, (dále jen "pověřená osoba").

Podle § 19a odst. 1 zákona o SPOD zprostředkování osvojení a pěstounské péče spočívá a) ve vyhledávání dětí uvedených v § 2 odst. 2 vhodných k osvojení nebo ke svěření do pěstounské péče, b) ve vyhledávání fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny, c) v odborné přípravě fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny k přijetí dítěte do rodiny, d) ve výběru určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem nebo pěstounem určitého dítěte, jemuž se osvojení nebo pěstounská péče zprostředkovává, a v zajištění osobního seznámení se dítěte s touto osobou.

Podle § 19a odst. 2 zákona o SPOD zprostředkování osvojení a pěstounské péče podle odstavce 1 písm. d) nesmí provádět jiné orgány, právnické nebo fyzické osoby, než jsou orgány sociálně-právní ochrany uvedené v § 4 odst. 1.

Podle § 20 odst. 3 písm. a/ zákona o SPOD zprostředkování osvojení se neprovádí v případě, 1. že rodiče dali souhlas k osvojení dítěte předem ve vztahu k určitým osvojitelům, nebo 2. podal-li návrh na osvojení manžel rodiče dítěte nebo pozůstalý manžel po rodiči nebo osvojiteli dítěte.

Podle § 48 odst. 1 zákona o SPOD pověřené osoby poskytují sociálně-právní ochranu na základě rozhodnutí o pověření k výkonu takové činnosti (dále jen "pověření").

Podle § 48 odst. 2 zákona o SPOD pověřené osoby mohou v sociálně-právní ochraně a) vykonávat činnost podle § 10 odst. 1 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. a) až c),

b) vykonávat činnost zaměřenou na ochranu dětí před škodlivými vlivy a předcházení jejich vzniku podle § 31 a 32, c) zřizovat zařízení sociálně-právní ochrany uvedená v § 39, d) poskytovat pěstounům v zařízení, jehož jsou zřizovateli, výchovnou a poradenskou péči při výkonu pěstounské péče a sledovat výkon pěstounské péče, e) převzít zajišťování přípravy fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny k přijetí dítěte do rodiny (§ 22 odst. 6), kterou jinak zajišťuje krajský úřad (§ 11 odst. 2),

f) navrhovat obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností fyzické osoby vhodné stát se pěstouny v zařízení uvedeném v § 44, g) vyhledávat fyzické osoby vhodné stát se osvojiteli nebo pěstouny a oznamovat je obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, h) vyhledávat děti uvedené v § 2 odst. 2 vhodné k osvojení nebo ke svěření do pěstounské péče a oznamovat je obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, i) poskytovat fyzickým osobám vhodným stát se osvojiteli nebo pěstouny a osvojitelům nebo pěstounům poradenskou pomoc související s osvojením dítěte nebo svěřením dítěte do pěstounské péče.

Podle § 48 odst. 3 zákona o SPOD pověřené osoby nejsou oprávněny vykonávat sociálně-právní ochranu v jiném rozsahu, než je uveden v odstavci 2.

Podle § 59f odst. 2 písm. b/ zákona o SPOD právnická osoba se dopustí správního deliktu tím, že neoprávněně, v rozporu s § 19a odst. 2, zprostředkuje osvojení nebo pěstounskou péči podle § 19a odst. 1 písm. d).

Podle § 59f odst. 3 zákona o SPOD za správní delikt podle odstavce 1 a odstavce 2 písm. a) se uloží pokuta do 50 000 Kč a za správní delikt podle odstavce 2 písm. b) pokuta do 200 000 Kč.

Podle § 59l odst. 2 zákona o SPOD § 59l při určení výše pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.

Podle článku 5 odst. 4 Evropské úmluvy o osvojení souhlas matky s osvojením jejího dítěte nebude akceptován, pokud nebude udělen v takové lhůtě po narození dítěte, jež nebude kratší šesti týdnů a jak může být předepsána zákonem, anebo, v případě, že žádná taková lhůta není stanovena, ve lhůtě, která podle stanoviska příslušného orgánu bude matce umožňovat, aby se dostatečně zotavila po porodu dítěte.

Podle § 14 odst. 1 správního řádu každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen "úřední osoba"), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit.

Podle § 14 odst. 2 správního řádu účastník řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. O námitce rozhodne bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení (dále jen "představený").

Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Na skutkovém vylíčení účasti žalobce na případu paní M. K. a manželů H., tak jak jej žalovaný popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nespatřuje soud nic účelově zjednodušujícího. Shrnutí skutkových zjištění provedené žalovaným plně koresponduje obsahu svědeckých výpovědí osob, které v tomto případu vystupovaly. V žádném případě nelze souhlasit s tím, že by žalobce zúčastněným osobám toliko poskytoval poradenskou pomoc související s osvojením dítěte. Soud se plně ztotožňuje se závěrem žalovaného, že žalobce v posuzované věci překročil rozsah jemu uděleného pověření k výkonu sociálně-právní ochrany a v rozporu s § 19a odst. 2 zákona o SPOD prováděl zprostředkování osvojení podle § 19a odst. 1 písm. d) téhož zákona. Uvádí-li žalobce v rámci jeho podání skutkových okolností případu, že je podle jemu uděleného pověření oprávněn vést evidenci fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny, soud k tomu podotýká, že k vedení takové evidence žalobce rozhodně oprávněn není. V souladu s § 22 a § 23 zákona o SPOD vedou pro účely zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče evidenci dětí uvedených v § 19a odst. 1 a evidenci žadatelů vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny nikoliv pověřené osoby, ale krajské úřady a ministerstvo. Žalobce je v souladu s § 48 odst. 2 písm. g/ zákona o SPOD oprávněn „pouze“ vyhledávat fyzické osoby vhodné stát se osvojiteli nebo pěstouny a oznamovat je obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Tomu odpovídá i znění žalobci uděleného pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí ze dne 11.5.2001, ve kterém není ani zmínka o tom, že by snad žalobci bylo uděleno oprávnění vést evidenci fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny. Za nepravdivé soud považuje tvrzení žalobce, že M.K. a J.H. nijak nenabádal ani nenaváděl k účelovému jednání spočívajícímu ve společném prohlášení před matrikou ÚMO Plzeň 3 o tom, že J. H. je otcem v budoucnu narozené nezl. A. Obsah spisového materiálu, především pak svědecké výpovědi M. K. a pracovnice žalobce M. M. jednoznačně prokazují, že o možnosti urychlit řízení o osvojení účelovým uznáním otcovství J. H. k dosud nenarozenému dítěti byli zúčastnění informováni právě paní M. M.K.jako svědek vypověděla, že při schůzce, která proběhla asi měsíc před porodem na plzeňské pobočce žalobce, to byla právě paní M., kdo navrhl řešení spočívající v uznání otcovství pana H. souhlasným prohlášením před matrikou, s čímž ona souhlasila. Paní M. pak v této souvislosti vypověděla, že „během schůzky manžele H. informovala o možnostech předání dítěte, včetně formy přiznání otcovství k nenarozenému dítěti.“ Paní K. podle ní rovnou souhlasila s variantou přiznání otcovství, pan H. byl z této varianty rozpačitý, ale byl ochoten s ní souhlasit z důvodu urychlení celého procesu. To, že biologické matce a zájemcům o osvojení jako jednu z možných variant navrhují uznání otcovství formou souhlasného prohlášení o otcovství na matrice, svou výpovědí potvrdila též pracovnice žalobce paní L. T. Ve světle výše uvedeného se obhajoba žalobce, že v rámci poskytovaného poradenství dotčené osoby nijak nenabádal k účelovému jednání spočívajícímu v prohlášení o otcovství před matrikou, a že k tomuto kroku došlo z iniciativy M. K., bez jakékoliv asistence ze strany žalobce, jeví jako krajně nevěrohodná.

Není pravdou, že by žalovaný při právním posouzení věci pominul, že k dané problematice se vztahuje též ustanovení § 20 odst. 3 písm. a/ zákona o SPOD, které vylučovalo, aby se žalobce vytýkaného správního deliktu spočívajícího v neoprávněném zprostředkování osvojení dopustil. Žalovaný se otázce (ne)možnosti aplikace citovaného ustanovení na případ M. K. v napadeném rozhodnutí podrobně věnoval a v odůvodnění rozhodnutí, jakož i následně ve vyjádření k žalobě přiléhavě a srozumitelně vysvětlil, proč se v daném případě nejednalo o tzv. přímé osvojení, kdy se zprostředkování osvojení podle zákona neprovádí. Žalovaný v této souvislosti právem konstatoval, že v době, kdy žalobce vybral manžele H. jako vhodné osvojitele pro dosud nenarozené dítě M. K. a kdy zprostředkoval osobní setkání paní K. s manžely H., nebyl (a ještě ani nemohl být) platně udělen kvalifikovaný souhlas M.K. k osvojení jejího dítěte ve vztahu k určitým osvojitelům (zde manželům H.), neboť platné udělení takového souhlasu je v souladu s článkem 5 odst. 4 Evropské úmluvy o osvojení podmíněno uplynutím doby šesti týdnů od narození dítěte. Žalovanému je třeba rovněž přisvědčit v tom, že podle § 20 odst. 3 písm. a) bodu 1 zákona o SPOD se zprostředkování osvojení neprovádí, jestliže rodiče již dali souhlas k osvojení dítěte předem ve vztahu k určitým osvojitelům, nikoliv jestliže teprve zvažují, zda takový souhlas udělí. V posuzovaném případě je podstatné, že M.K. jako rodič nezl. A. souhlas k osvojení svého dítěte předem ve vztahu k určitým osvojitelům zkrátka a jednoduše nedala, a už z tohoto důvodu nepřichází aplikace ustanovení § 20 odst. 3 písm. a/ bodu 1 zákona o SPOD v úvahu. Žalobcova obhajoba, že vzhledem k naplnění dikce uvedeného ustanovení je jeho odpovědnost za správní delikt spočívající v neoprávněném zprostředkování osvojení vyloučena, tudíž nemůže obstát, a stejně tak jsou neopodstatněná veškerá žalobní tvrzení, která se upínají k nutnosti aplikovat na daný případ ustanovení § 20 odst. 3 písm. a/ zákona o SPOD (např. argumentace o nutnosti vykládat uvedené ustanovení volně a široce, námitka, že zákonodárce přímé osvojitele nijak neomezuje a ponechává jejich volbu na rodičích, či polemika o tom, komu v případě přímého osvojení náleží konečné rozhodnutí apod.).

Soud se ztotožňuje i s právním závěrem žalovaného, že žalobce provedl výběr určitých osvojitelů (manželů H.) pro konkrétní dítě (nezl. A.) a zajistil rovněž osobní seznámení se dítěte s vybranými žadateli o osvojení, čímž došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu neoprávněného zprostředkování osvojení podle § 59f odst. 2 písm. b) zákona o SPOD. Činnost žalobce v posuzovaném případě rozhodně nelze kvalifikovat pouze jako poskytování sociálně-právního poradenství zúčastněným. Předtím, než kontaktovala žalobce, neměla M. K. o existenci manželů H. ani ponětí. Byl to právě žalobce, kdo z vlastní evidence zájemců o osvojení na základě jím zvolených kritérií vybral manžele H. jako osoby vhodné stát se osvojiteli dosud nenarozeného dítěte M. K. a následně zprostředkoval seznámení M. K. s jím vybranými osobami. Kritéria, na základě kterých pracovníci žalobce provádí výběr osoby vhodné stát se osvojitelem určitého dítěte, detailně ve své výpovědi popsala L. T., pracovnice žalobce. Ta na otázku, jakým způsobem vybírají pro budoucí matky nebo pro již narozené děti vhodné osvojitele, uvedla, že se zamyslí nad tím, kam by dítě „zapadlo.“ Vybírají rodinu, aby nebyla z téhož města jako biologická matka, respektují přání matky a její představu o tom, kdo má vychovávat její dítě. Respektují i přání matky, zda chce dát dítě do bezdětné rodiny nebo do rodiny, kde již dítě je. Zohledňují také osobnostní nastavení, tj. předpoklady pro studium, a možná zdravotní rizika. V posuzované věci spočívala role paní T. v tom, že kontaktovala manžele H. a informovala je o tom, že je v Plzni matka, která chce dát dítě k adopci. Poté, co projevili zájem, předala kontakt na manžele H. plzeňské pobočce žalobce. Tuto skutečnost potvrdila i další pracovnice žalobce paní M. M., která mj. vypověděla, že volala paní T. do Prahy a ta jí po nějakém čase telefonovala zpět, že by měla (pro dítě M.K.) vybrány konkrétní rodiče – manžele H. M. M. pak telefonovala manželům H. a domluvila jim schůzku s M.K., se kterou v té době byla v častém kontaktu. Sešli se všichni v kanceláři plzeňské pobočky žalobce, kde M. M. informovala manžele H. o možnostech předání dítěte, včetně možnosti přiznání otcovství k nenarozenému dítěti.

Z výše uvedeného dle náhledu soudu nepochybně vyplývá, že to byl právě žalobce, kdo v rozporu se zákonem vybral z interní databáze manžele H., neboť po zvážení výše uvedených kritérií používaných pro výběr dospěl k závěru, že právě oni jsou osobami vhodnými stát se osvojiteli dosud nenarozeného dítěte M.K. Výběr určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem jejího dosud nenarozeného dítěte z evidence žadatelů o osvojení neprováděla M.K., jak nesprávně namítá žalobce. Ta byla toliko kontaktována s osobami, které jako vhodné adepty pro osvojení jejího dítěte vybral žalobce, a protože sama žádné jiné fyzické osoby vhodné stát se osvojiteli neznala (a neměla tedy z čeho vybírat), akceptovala jako potenciální osvojitele manžele H., které vybral sám žalobce. M.K. tedy sama žádný výběr neprováděla, ale rozhodovala se pouze o tom, zda bude souhlasit s osvojením dítěte těmi zájemci o osvojení, které pro její dosud nenarozené dítě vybral ze své evidence žalobce. Tímto jednáním, tj. výběrem manželů H. jakožto osob vhodných stát se osvojiteli dosud nenarozeného dítěte M.K., žalobce jednoznačně porušil zákaz zakotvený v § 19a odst. 2 zákona o SPOD. Jedinými subjekty, které podle zákona mohou provádět výběr určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem určitého dítěte, jemuž se osvojení zprostředkovává, jsou orgány sociálně-právní ochrany uvedené v § 4 odst. 1 téhož zákona. Tyto orgány se na výběru manželů H. zcela evidentně nijak nepodílely; jejich činnost spočívající v provádění výběru fyzických osob vhodných stát se osvojitelem dítěte M.K. nezákonně suploval žalobce.

Co se týče naplnění znaku skutkové podstaty správního deliktu, jímž je jednání spočívající v zajištění osobního seznámení se dítěte s osobami, které byly vybrány jako osoby vhodné stát se jeho osvojiteli, žalobce v podané žalobě dle názoru soudu účelově podsouvá žalovanému argumentaci, že je možné, aby se ještě nenarozené dítě osobně seznamovalo s jinými osobami. Soud tuto žalobní námitku odmítá s poukazem na zcela jednoznačné konstatování žalovaného obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že k tomuto seznámení (dítěte s žadatelem o osvojení) nemůže dojít v okamžiku, kdy se jedná o dítě teprve počaté a dosud nenarozené. Žalovaný v napadeném rozhodnutí správně dovodil, že účelem celého postupu zprostředkování kontaktu mezi rodičem nenarozeného dítěte a zájemci o osvojení je dosáhnout toho, aby po narození dítěte došlo rovněž k osobnímu kontaktu mezi dítětem a žadateli o osvojení a následně k osvojení tohoto dítěte, a že bez osobního seznámení rodiče dítěte se zájemci o osvojení by v posuzovaném případě nemohlo dojít k následnému osobnímu seznámení dítěte s žadateli o osvojení. Zprostředkování kontaktu mezi rodičem počatého dítěte a zájemci o osvojení tedy může vést (a v daném případě také vedlo) k zajištění osobního seznámení se dítěte s vybranými žadateli o osvojení.

Žalobce zprostředkoval seznámení M.K. s jím vybranými zájemci o osvojení jejího dosud nenarozeného dítěte, manžely H., a tím zajistil rovněž osobní seznámení manželů H. s dítětem paní K., k němuž však došlo až po narození nezl. A. H. Mezi seznámením manželů H. s M.K. a jejich seznámením s dítětem paní K. skutečně existuje přímá příčinná souvislost, neboť bez předchozího osobního seznámení manželů H. s M.K. by nemohlo dojít ani k jejich následnému seznámení s dítětem M.K..

K seznámení manželů H. s nezl. A. došlo po jejím narození v porodnici v Rakovníku, kdy dítě bylo po porodu předáno do péče paní H., která s ním pobývala přímo v rakovnické porodnici. Žalovaný v této souvislosti přiléhavě poukazuje na to, že komunikaci s paní H. ohledně porodu nezl. A. H. a jejího příjezdu do porodnice v Rakovníku zajišťovala pracovnice žalobce paní M.. Tato skutečnost je potvrzována svědeckou výpovědí samotné M.M., která mj. uvedla, že odvezla M.K. do porodnice, a protože paní K.chtěla, aby paní H. byla přítomna u porodu z toho důvodu, aby dítě nebylo samotné na novorozeneckém oddělení, telefonicky zjišťovala, jak je to možné zrealizovat. M. M. kontaktovala odbor sociálně-právní ochrany dětí v Rakovníku, jehož pracovnice jí telefonicky odsouhlasila, že dítě lze předat na základě předávacího protokolu komukoliv. S touto formou souhlasili i primář dětského oddělení a primář gynekologického oddělení. Paní H. nakonec u porodu nebyla, ale nastoupila na dětské oddělení a o holčičku poté pečovala. Také výpovědi M.K. a M. H. prokazují, že pracovnice žalobce M. M. se aktivně podílela na tom, že M. H. ihned po narození nezl. A. s dítětem navázala osobní kontakt a po určitou dobu o ní v porodnici pečovala. Aktivní podíl jmenované pracovnice žalobce na seznámení se M. H. s nezl. A. spočívá nejen v jejím koordinačním a „logistickém“ působení (poskytování informací o termínu porodu M. H., doprava M.K. do porodnice), ale i v již zmíněném osobním zjišťování možnosti předání novorozence do péče paní H. a spolupůsobení vedoucímu k realizaci tohoto předání (komunikace s lékaři). Všechny tyto činnosti směřovaly k jedinému cíli, a sice k zajištění předání nezl. A. ihned po porodu do péče paní H.. Tohoto cíle, při kterém došlo k osobnímu seznámení paní H. s nezl. A., a tedy i k seznámení dítěte s paní H., bylo v posuzovaném případě dosaženo a paní H. skutečně po určitou dobu o dítě v porodnici pečovala.

Slovní spojení „zajištění osobního seznámení se dítěte s touto osobou“ obsažené v § 19a odst. 1 písm. d/ zákona o SPOD je v případě, že se jedná o novorozence, nutno vykládat tak, že postačí zajištění takového osobního fyzického kontaktu mezi dítětem a zájemcem o osvojení, na základě kterého může dojít k navázání bližšího citového vztahu zájemce o osvojení k dítěti. Vzhledem k nízkým rozpoznávacím schopnostem novorozence je totiž vyloučeno, aby se takové dítě „seznámilo“ s fyzickou osobou – zájemcem o osvojení v běžném smyslu tohoto slova, tj. aby na základě smyslového vnímání dokázalo blíže vnímat, vyhodnotit a uchovat v paměti určité charakteristické znaky osoby, se kterou se seznamuje. Skutečnost, že M. H. bylo v porodnici umožněno pečovat o novorozenou A. s vidinou toho, že si toto dítě bude moci se svým manželem v budoucnu osvojit, bezpochyby mohla vést k navázání citového vztahu jmenované k tomuto dítěti.

Vzhledem k výše uvedenému soudu nezbylo než přisvědčit závěru žalovaného, že žalobce svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty správního deliktu neoprávněného zprostředkování osvojení podle § 59f odst. 2 písm. b) zákona o SPOD, neboť v rozporu s § 19a odst. 2 ve spojení s § 19a odst. 1 písm. d) zákona o SPOD sám provedl výběr manželů H. jako vhodných osvojitelů dítěte M.K. a zajistil i osobní seznámení se nezl. A. s M. H.

Ustanovení § 19a odst. 1 zákona o SPOD, které definuje, v čem spočívá zprostředkování osvojení a pěstounské péče, ani ustanovení § 19a odst. 2 téhož zákona, které stanoví, že zprostředkování osvojení a pěstounské péče podle odstavce 1 písm. d) nesmí provádět jiné orgány, právnické nebo fyzické osoby, než jsou orgány sociálně-právní ochrany uvedené v § 4 odst. 1 zákona, nejsou nikterak omezena pouze na děti umístěné v kojeneckých či jiných ústavech, jak při jednání před soudem namítla předsedkyně žalobce, a je tedy nutné je aplikovat na všechny případy zprostředkování osvojení a pěstounské péče, tedy i na zprostředkování osvojení a pěstounské péče pro děti v těchto ústavech neumístěné.

Soud dodává, že dle jeho náhledu by žalobce porušil zákon i v případě, pokud by provedl pouze výběr určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem určitého dítěte, a na zajištění osobního seznámení se dítěte s touto osobou se již nepodílel. Ustanovení § 19a odst. 2 zákona o SPOD zakazuje komukoliv jinému než orgánům sociálně-právní ochrany uvedeným v § 4 odst. 1, aby prováděl zprostředkování osvojení a pěstounské péče podle § 19a odst. 1 písm. d) téhož zákona. Nikdo jiný než zákonem vymezené orgány sociálně-právní ochrany tedy nesmí provádět výběr určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem nebo pěstounem určitého dítěte, jemuž se osvojení nebo pěstounská péče zprostředkovává, a nikdo jiný než tyto orgány nesmí ani zajišťovat osobní seznámení se dítěte s touto osobou. To znamená, že i samostatné provádění kterékoliv z těchto dvou činností jiným subjektem než orgány sociálně-právní ochrany uvedenými v § 4 odst. 1 zákona je v rozporu se zákonem. Tomuto výkladu koresponduje i znění § 48 odst. 3 zákona o SPOD, podle kterého nejsou pověřené osoby oprávněny vykonávat sociálně-právní ochranu v jiném rozsahu, než je uveden ve druhém odstavci téhož ustanovení zákona. Výčet činností, které mohou pověřené osoby v sociálně-právní ochraně vykonávat podle § 48 odst. 2 zákona o SPOD, nezahrnuje ani provádění výběru určité fyzické osoby či osob vhodných stát se osvojitelem nebo pěstounem určitého dítěte, jemuž se osvojení nebo pěstounská péče zprostředkovává, ani zajišťování osobního seznámení se dítěte s touto osobou či osobami. Provádění kterékoliv z těchto dvou činností žalobcem, jenž je pověřenou osobou, je tedy v rozporu se zákonem, jakož i v rozporu s jemu uděleným pověřením.

Žalobce neustále opakuje, že jej nelze postihovat za to, že se těhotná M.K. setkala za účasti jeho pracovníků s manželi H.. Pokuta však žalobci nebyla uložena za účast na setkání těhotné M.K. s manželi H., ani za poskytování poradenství zúčastněným osobám, ale za to, že neoprávněně prováděl zprostředkování osvojení podle § 19a odst. 1 písm. d/ zákona o SPOD, spočívající ve výběru určité fyzické osoby vhodné stát se osvojitelem určitého dítěte, jemuž se osvojení zprostředkovává, a v zajištění osobního seznámení se dítěte s touto osobou.

Opodstatněná není ani žalobní námitka, v níž žalobce vytýká žalovanému překročení mezí správního uvážení a změnu správní praxe. I v rámci této žalobní námitky žalobce opětovně poukazuje na jím realizované případy přímého osvojení podle § 20 zákona o SPOD, o nichž referoval v jím vypracovaných dokumentech předkládaných žalovanému (zpráva o činnosti, Zpravodaj Fondu ohrožených dětí). V posuzované věci se však z výše popsaných důvodů o přímé osvojení podle § 20 zákona o SPOD nejednalo, takže tyto případy přímého osvojení, na kterých žalobce v minulosti participoval, nezakládají ustálenou a závaznou správní praxi, jíž by se žalobce mohl v dané věci dovolávat. Soud na tomto místě poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které ze zásady zákazu neodůvodněně nerovného zacházení vyplývá princip vázanosti správního orgánu vlastní správní praxí v případě, že správnímu orgánu dává zákon prostor pro uvážení, pokud se ovšem taková praxe vytvořila (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.4.2006 čj. 2 As 7/2005 – 86). Žalobce v průběhu správního řízení ani v řízení před soudem neuvedl, že by žalovaný v minulosti posuzoval konkrétní skutkově obdobný případ, o kterém by na základě téže právní úpravy rozhodl odlišně. Samotná nečinnost žalovaného, resp. to, že žalovaný nereagoval na výše zmíněné dokumenty, které mu byly žalobcem předkládány, nezakládá závaznou správní praxi, jíž by se žalobce mohl dovolávat i při posuzování nyní projednávané věci. Žalobce navíc nemá pravdu v tom, že zákon o SPOD nedoznal žádné změny. Žalovaný ve vyjádření k žalobě výstižně popsal změny zákona o SPOD, k nimž došlo v důsledku novelizace provedené zákonem č. 134/2006 Sb., s účinností od 1.6.2006, tedy pouhých devět měsíců předtím, než se žalobce dopustil vytýkaného deliktního jednání. Teprve na základě této novelizace byl do zákona o SPOD výslovně vtělen zákaz zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče jinými subjekty než orgány sociálně-právní ochrany dětí (§ 19a odst. 2), jakož i navazující úprava správního deliktu neoprávněného zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče (§ 59f odst. 2 písm. b/).

Také v rámci žalobní námitky vytýkající žalovanému nehodnocení činnosti žalobce a skutkových okolností případu v jejich vzájemné souvislosti žalobce opětovně argumentuje tím, že se v dané věci jednalo o případ přímého osvojení podle § 20 odst. 3 písm. a/ zákona o SPOD, kdy se zprostředkování osvojení neprovádí. Soud proto v této části odkazuje na svou argumentaci uvedenou shora, kde dovodil, že v posuzovaném případě o přímé osvojení nešlo, takže aplikace ustanovení § 20 odst. 3 písm. a/ bodu 1 zákona o SPOD nepřichází v úvahu. I kdyby manželé H. skutečně byli osobami prověřenými a proškolenými ze strany orgánů sociálně-právní ochrany dětí a byli vhodnými žadateli o osvojení, nebyl žalobce oprávněn k tomu, aby právě on vybral manžele H. z evidence osob vhodných stát se osvojiteli jakožto nejvhodnější kandidáty na osvojení dosud nenarozeného dítěte M.K.. Provedení takového výběru náleželo v souladu s § 19a odst. 2 zákona o SPOD pouze orgánům sociálně-právní ochrany uvedeným v § 4 odst. 1 zákona. Jak již soud uvedl výše, žalobce není oprávněn ani k vedení evidence fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny, neboť k vedení této evidence zákon zmocňuje pouze krajské úřady a ministerstvo. Při jednání před soudem žalovaný navíc zpochybnil, že by manželé H. mohli být kdy vybráni jako osoby vhodné stát se osvojiteli dítěte M.K., neboť v rozhodné době vůbec nebyli v evidenci žadatelů o osvojení vedené k tomu příslušným orgánem zařazeni (po osvojení prvního dítěte byli z této evidence vyřazeni).

Soud již výše zdůvodnil, proč se mu obhajoba žalobce, že v daném případě zúčastněné osoby nijak nenabádal k účelovému jednání spočívajícímu v prohlášení o otcovství pana H. k dítěti M.K. před matrikou, a že k tomuto kroku došlo z iniciativy M.K., bez jakékoliv asistence ze strany žalobce, jeví jako krajně nevěrohodná. K tomu je třeba dodat, že účelové uznání otcovství pana H. k dítěti M.K. není skutečností, za kterou by byl žalobce ze strany správního orgánu sankcionován, a žalovaný správní orgán k podílu žalobce na tomto účelovém jednání nepřihlížel ani při zvažování výše pokuty.

Přesvědčení žalobce, že všechny osoby zúčastněné na daném případu měly na paměti co nejlepší prospěch dítěte a neprotivily se tedy smyslu sociálně-právní ochrany dítěte, nemůže nijak zpochybnit zákonnost závěru žalovaného správního orgánu, že žalobce vytýkaným jednáním spáchal správní delikt neoprávněného zprostředkování osvojení podle § 59f odst. 2 písm. b/ zákona o SPOD. Z hlediska posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí je nedůvodným rovněž žalobcovo konstatování, že si je plně vědom toho, že jeho pracovnice paní M. se po porodu ujišťovala u M.K. o podmínkách budoucí výchovy narozeného dítěte poté, co si M.K. rozmyslela svůj záměr předat dítě k adopci, a tímto způsobem si v zájmu ochrany dítěte ověřovala, zda bude M.K. schopna se o dítě postarat. To, zda si paní M. skutečně ověřovala, zda bude M.K. schopna se v budoucnu o dítě postarat, žalovaný ani správní orgán prvního stupně při rozhodování o uložení sankce nikterak nehodnotili. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný v rámci úvah o výši sankce jako k přitěžující okolnosti přihlédl mj. ke způsobu, jakým pracovnice žalobce paní M. vyvíjela nátlak na paní K. poté, kdy se paní K.rozhodla odstoupit od úmyslu předat svojí dceru k osvojení. Vyšel přitom ze zjištění, že paní M. se v citlivém období krátce po porodu nezl. A. snažila paní K. přesvědčit k tomu, že osvojení je pro její dítě vhodnějším řešením, a to i za použití zcela neadekvátních argumentů o tom, že žadatelé o osvojení budou změnou jejího postoje zklamáni. Proti věrohodnosti či správnosti uvedeného zjištění a jeho posouzení jako přitěžující okolnosti při úvahách o výši ukládané pokuty žalobce žádnou žalobní námitku nevznesl.

Nedůvodná je konečně také námitka porušení obecných ustanovení o správním řízení, které žalobce spatřuje v tom, že v řízení před správním orgánem prvního stupně jako úřední osoba vystupoval Mgr. F. Z, u kterého lze vzhledem ke způsobu a důvodům skončení jeho předchozího pracovního poměru u žalobce pochybovat o jeho nepodjatosti. Soud ve vztahu k této žalobní námitce poukazuje na § 14 odst. 2 správního řádu, který stanoví, že účastník řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví, a dále že k námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. Tvrzený důvod podjatosti Mgr. F. Z. musel být žalobci znám od počátku správního řízení, přesto žalobce tuto námitku uplatnil poprvé až v průběhu odvolacího řízení (jak vyplynulo z přednesu účastníků řízení při jednání před soudem, tato námitka byla žalobcem poprvé vznesena až při jednání konaném u žalovaného dne 15.2.2008). Bylo na žalobci, aby námitku podjatosti jmenované úřední osoby uplatnil již v řízení před správním orgánem prvního stupně bez zbytečného odkladu, což v daném případě znamená bezodkladně poté, co zjistil, že v řízení jako úřední osoba vystupuje za správní orgán právě Mgr. F. Z. To však žalobce neučinil, čímž znemožnil, aby opodstatněnost takové námitky posoudil a rozhodl o ní služebně nadřízený dotyčné úřední osoby. Žalovaný proto nepochybil, když k takové námitce z důvodu její opožděnosti v souladu s výše citovaným ustanovením § 14 odst. 2 správního řádu nepřihlédl, a z téhož důvodu, tj. pro zjevnou opožděnost, k této námitce nemůže přihlížet ani soud v přezkumném soudním řízení. Totéž platí i pro námitku podjatosti E.N., která byla žalobcem poprvé vznesena dokonce až v řízení před soudem. Měl-li žalobce za to, že také u E. N. jsou vzhledem k údajům obsaženým v novinovém článku zabývajícím se problematikou adopcí v Plzeňském kraji, který byl publikován krátce před zahájením kontroly, dány pochybnosti o její nepodjatosti, měl námitku podjatosti této úřední osoby uplatnit rovněž bez zbytečného odkladu již v řízení před správním orgánem prvního stupně. Žalobce namísto toho v žalobě zcela nekonkrétně hovoří o „aspektu uražené ješitnosti prvoinstančního orgánu,“ aniž by uvedl, že tím má na mysli námitku podjatosti úřední osoby E. N. (tímto způsobem svou námitku konkretizoval až v průběhu ústního jednání před soudem).

Lze shrnout, že žalovaný v projednávané věci postupoval zcela v souladu se zákonem, nepřekročil meze správního uvážení ani příslušná zákonná ustanovení nezneužil na úkor žalobce. Jeho postup v dané věci není v rozporu „s duchem příslušných mezinárodních úmluv vztahujících se k ochraně práv dítěte“, jak v žalobě nekonkrétně namítá žalobce. Závěr žalovaného o nemožnosti aplikace § 20 odst. 3 písm. a) bodu 1 zákona o SPOD je naopak plně v souladu s článkem 5 odst. 4 Evropské úmluvy o osvojení. Žalobce nebyl v řízení před správním orgánem nijak zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, neboť nebylo důvodu, aby se žalovaný zabýval důvodnosti námitek podjatosti úředních osob, které žalobce neuplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Žalobce blíže nespecifikoval, ohledně jakých jeho základních práv a svobod správní orgán nešetřil jejich podstatu a smysl, takže ve vztahu k tomuto nekonkrétnímu tvrzení může soud pouze obecně konstatovat, že právo žalobce jakožto pověřené osoby poskytovat sociálně-právní ochranu dětí na základě rozhodnutí o pověření k výkonu takové činnosti rozhodně nepatří mezi základní práva a svobody garantované ústavněprávními normami. Soud v projednávané věci nezjistil, že by žalovaný či správní orgán prvního stupně jakýmkoliv způsobem porušil žalobcem namítaný článek 4 odst. 4 Listiny. Znění právní normy, která kterýmkoliv jiným subjektům, než jsou orgány sociálně-právní ochrany uvedené v § 4 odst. 1 zákona o SPOD, zakazuje provádět zprostředkování osvojení a pěstounské péče podle § 19a odst. 1 písm. d) téhož zákona, pokládá soud za zcela jednoznačné a srozumitelné. O tom, že se žalobce vytýkaným jednáním dopustil správního deliktu neoprávněného zprostředkování osvojení ve smyslu § 59f odst. 2 písm. b/ zákona o SPOD, nevznikly správnímu orgánu ani soudu žádné pochybnosti, a proto nebylo důvodu aplikovat zásadu in dubio pro reo.

Námitku, že výklad zákona, který v dané věci správní orgán zaujal, popírá práva rodičů podle zákona o rodině, což je v rozporu s článkem 10 odst. 2, článkem 32 odst. 4 a článkem 2 odst. 3, 4 Listiny, jakož i námitku, že správní orgány při stanovení výše sankce nereagovaly na konkrétní negativní důsledky jednání žalobce a nevzaly v úvahu, že nedošlo k realizaci osvojení, uplatnil žalobce až při ústním jednání před soudem, tj. po uplynutí zákonem stanovené dvouměsíční lhůty pro rozšíření žaloby zakotvené v § 71 odst. 2 s.ř.s., a soud k těmto námitkám proto nemohl přihlížet. Ve vztahu k těmto opožděně uplatněným námitkám soud pouze na okraj uvádí, že žalobce v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže účinně namítat zkrácení práv třetích osob (zde práv, které rodičům přiznává zákon o rodině). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí pak zcela zřetelně vyplývá, že žalovaný při stanovení výše sankce zohlednil mj. i to, že v posuzovaném případě možné nepříznivé následky nedovoleného zprostředkování osvojení nenastaly, jelikož k osvojení dítěte M.K. (manželi H.) nakonec nedošlo.

Soud při ústním jednání rozhodl, že nebude doplňovat dokazování žalobcem navrženými důkazy, neboť dospěl k závěru, že skutkový stav věci byl náležitě zjištěn již na základě důkazů provedených v průběhu správního řízení a zdokumentovaných ve správním spise; provádění jakýchkoliv dalších důkazů tak soud shledal nadbytečným. Soud na tomto místě pro úplnost dodává, že při přezkoumání napadeného rozhodnutí nutně vycházel z obsahu správního spisu, neboť jeho povinností bylo mj. posoudit, zda skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je se správním spisem v souladu a zda v něm má oporu (§ 76 odst. 1 písm. b/ s.ř.s.).

Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto jí podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Při ústním jednání před soudem učinil žalobce též návrh in eventum na rozhodnutí soudu o upuštění od uložené pokuty. O upuštění od trestu nebo jeho snížení v mezích zákonem dovolených může soud v souladu s ust. § 78 odst. 2 s.ř.s. rozhodnout pouze tehdy, byl-li trest uložen ve zjevně nepřiměřené výši, k čemuž ale v daném případě nedošlo. Žalovaný v napadeném rozhodnutí výši žalobci uložené pokuty náležitě zdůvodnil, a proti závěrům, které v tomto směru učinil, žalobce v zákonem stanovené lhůtě žádné relevantní žalobní námitky nevznesl. S úvahami žalovaného ohledně výše uložené pokuty se soud plně ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Pokutu uloženou žalobci, jejíž výše dosahuje 40 % maximální možné sazby, soud v daném případě nepovažuje za nepřiměřenou, tím méně za zjevně nepřiměřenou, a proto návrhu žalobce na moderaci uloženého trestu nE.hověl.

Důvodem pro moderaci sankce nemůže být ani skutečnost, že finanční prostředky, které žalobce bude muset vynaložit na uhrazení pokuty, mu budou chybět v jeho další činnosti. Snad každý subjekt si dovede představit řadu užitečnějších způsobů, jak naložit s finančními prostředky, než je úhrada pokuty za správní delikt. Žalobce si však musí uvědomit, že se dopustil protiprávního jednání, jehož spáchání zákon sankcionuje uložením pokuty. Uložená pokuta pak musí být natolik citelná, aby žalobce, ale i případné další subjekty od páchání takové protiprávní činnosti odradila. Je pouze na žalobci, zda si z uložené pokuty vezme ponaučení a do budoucna se deliktního jednání, jež bylo napadeným rozhodnutím po právu sankcionováno, vyvaruje.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 22. dubna 2011

JUDr. Naděžda Řeháková v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Matznerová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru