Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 415/2008 - 77Rozsudek MSPH ze dne 16.12.2011


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9Ca 415/2008 - 77-88

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: International Automotive Components Group s.r.o., se sídlem Přeštice, Hlávkova 1254, zast. JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem Česká Lípa, Jiráskova 614, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12.9.2008 č.j. 541/50/08/626

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Liberec ze dne 13.6.2008, č.j. ČIŽP/51/IPP/SR01/0809213.003/08/LKM (dále jen „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“) byla společnosti VEST-IZOL s.r.o., podle ustanovení § 37 odst. 2 a odst. 4 písm. b) zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o integrované prevenci“ nebo „zákon“) uložena pokuta ve výši 150 000 Kč za správní delikt, kterého se společnost dopustila tím, že provozovala zařízení bez platného integrovaného povolení, konkrétně zařízení na výrobu základních organických chemických látek - základních plastických hmot kategorie průmyslových činností 4.1 h) dle přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci.

Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný zamítl odvolání podané společností VEST-IZOL s.r.o., proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně a toto rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že Česká inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“) zjistila při kontrole zařízení dne 30.4.2008, že společnost provozovala zařízení bez platného integrovaného povolení. Zařízením je technologie výroby polyuretanových bloků, která patří pod bod 4.1 h) přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci - základní plastické hmoty (syntetická vlákna na bázi polymerů, vlákna na bázi celulózy). Podle § 16 odst. 2 zákona nesmí provozovatel bez platného integrovaného povolení zařízení provozovat. Zařízení bylo provozováno od 23.5.2007 a za tuto dobu bylo vyrobeno cca 7 000 bloků PUR pěny o průměrné velikosti řádově 1 m. Na základě těchto zjištění ČIŽP zahájila s provozovatelem zařízení správní řízení o uložení sankce. Provozovatel se k zahájenému řízení nevyjádřil. Při stanovení výše pokuty ČIŽP přihlédla k délce trvání správního deliktu, která od zahájení činnosti k datu zjištění správního deliktu činila téměř rok. Provozovatel dle ČIŽP neuvedl žádné polehčující okolnosti, např. v jaké fázi je proces povolování. Absenci integrovaného povolení nepovažuje ČIŽP za formální správní delikt, neboť v povolení mohou být stanoveny podmínky k ochraně životního prostředí či veřejného zdraví, pokud se při řízení prokáže jejich účelnost. Na druhou stranu ČIŽP posoudila uvedenou chemickou výrobu jako „málo nebezpečnou“ pro životní prostředí, když přihlédla k tomu, že výroba není ve velkém rozsahu a používané látky, tj. polyol a isokyanát, nepřestavují za provozu významné nebezpečí pro životní prostředí, respektive je nepravděpodobný významný dopad na životní prostředí, pokud jde o vodu nebo ovzduší. Pouze při požáru se mohou uvolňovat škodlivé a toxické dýmy. Pokuta byla stanovena při spodní hranici maximální sazby, která činí 7 000 000 Kč. ČIŽP ve prospěch provozovatele zařízení přihlédla k tomu, že jeho žádost o integrované povolení byla shledána úplnou a byla zaslána krajským úřadem k vyjádření příslušným správním úřadům a účastníkům řízení.

Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí dále konstatoval obsah odvolání, v němž odvolatel namítl, že zařízení nespadá do kategorie 4.1 h) přílohy č. 1 zákona, a tvrdil, že není výrobcem základní organické chemické látky, respektive základní plastické hmoty ve smyslu zákona. PUR pěna je pouze jedním z několika materiálů pro výrobu zvukově izolačních desek, které se vyrábějí tak, že se spojí vrstvy různých materiálů a vytvoří se sendvič, který se pak lisuje do požadovaného tvaru. Odvolatel dále uvedl, že jeho stanovisko je podpořeno stanovisky nezávislých expertů, kteří své názory konzultovali s experty EU. Ti potvrdili, že výroba automobilových součástek nebo dílů s použitím PUR pěny nespadá do zákona o integrované prevenci. Základním výrobním sortimentem společnosti je výroba zvukově izolačních desek, jež spadá do výroby automobilových součástek nebo dílů, a tento druh výroby není vyjmenován v příloze č. 1 zákona. Podrobné studium BREF dokumentů a dalších dokumentů neidentifikovalo žádný důvod pro to, aby výroba zvukově izolačních desek spadala do zákona o integrované prevenci. Navíc výroba PUR pěny není v žádném z BREF dokumentů zmíněna, a proto nelze tuto výrobu srovnávat s BAT technologiemi. Uvedený způsob výroby PUR pěny a její aplikace je v podstatně totožná např. s používáním těsnících pěn a tmelů ve stavebnictví (jde o chemickou reakci několika složek za vzniku plastické hmoty), která je dostupná i osobám naprosto nekvalifikovaným a neznalým a nespadá do zákona o integrované prevenci. Odvolatel se domnívá, že výroba PUR pěny nesplňuje základní filozofii integrované prevence, a to zejména proto, že životní prostředí prakticky vůbec neznečišťuje. Z uvedených důvodů se navrhl zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně v celém rozsahu.

K jednotlivým odvolacím námitkám žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že způsob zařazování výrobních činností do jednotlivých skupin či kategorií se provádí dle příslušných předpisů, které vždy sledují určitý účel, a tomuto účelu jsou přizpůsobeny seznamy (registry) příslušných činností. Zákon o integrované prevenci sleduje hledisko celkového (integrovaného) dopadu určité technologie na životní prostředí. Při rozhodování, zda je zařízení zařaditelné pod bod 4.1 h) přílohy č. 1 k zákonu, tj. zda jde o chemické zařízení na výrobu základní plastické hmoty, žalovaný vycházel jednak ze samotné technologie a jednak z toho, co je jejím produktem. Technologie pracuje na bázi chemické reakce a touto chemickou reakcí (polymerizací) vzniká polyuretanová pěna, kterou lze označit za základní plastickou hmotu. Výčet plastických hmot uvedených v závorce bodu 4.1 h) přílohy č. 1 zákona (syntetická vlákna na bázi polymerů, vlákna na bázi celulózy) je pouze příkladmý. Podstatné je, že výroba probíhá pomocí chemických procesů v průmyslovém měřítku. Výroba probíhá v průmyslovém měřítku tehdy, pokud jsou produkty dále komerčně využívány. Pro kategorii 4 není stanovena žádná prahová hodnota. Žalovaný se proto neztotožnil s názorem odvolatele, že technologie výroby PUR pěny není vyjmenována v příloze č. 1 k zákonu. Odvolatel podle žalovaného neuvedl na podporu svého tvrzení žádné konkrétní argumenty, necitoval ani nedoložil žádná stanoviska nezávislých expertů, kteří se měli k této problematice vyjádřit. Žalovaný proto dospěl k závěru, že technologie výroby polyuretanové pěny provozovaná odvolatelem spadá pod režim zákona o integrované prevenci, a to i přesto, že finálním výrobkem jsou lisované izolační desky pro automobilový průmysl. Uzavřel, že odvolatel je provozovatelem zařízení uvedeného v bodu 4.1 h) přílohy č. 1 zákona, a tudíž se dopustil správního deliktu podle § 37 odst. 2 zákona spočívajícího v provozování zařízení bez platného integrovaného povolení, za který mu byla uložena pokuta. Okolnosti, za kterých ke správnímu deliktu došlo, vzala ČIŽP v úvahu při zvážení výše pokuty. Uložená sankce byla dle žalovaného řádně odůvodněna z hledisek uvedených v § 41 odst. 3 zákona a odpovídá závažnosti správního deliktu. Protože žalovaný neshledal důvody k tomu, aby odvolateli vyhověl, odvolání zamítl a rozhodnutí o uložení pokuty potvrdil.

Společnost VEST-IZOL s.r.o. (dále též „původní žalobce“) se žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhala zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě namítla, že daný případ je příkladem nejednotnosti a bohužel i neodbornosti týkající se aplikace zákona do konkrétních výrobních procesů. Podstatou je totiž odborné posouzení, zda společnost spáchala správní delikt tím, že provozovala zařízení na výrobu základních organických chemických látek - základních plastických hmot spadající do kategorie průmyslových činností uvedených v příloze č. 1, bodu 4.1 h) zákona bez platného integrovaného povolení. Původní žalobce má za to, že správní orgán si měl tuto otázku vyřešit nade vší pochybnost, a to např. i za pomoci dalších důkazů, např. znaleckého posudku. Se závěry správního orgánu v této otázce nelze souhlasit, neboť provozování technologické linky na výrobu PUR pěny nelze jednoznačně podřadit pod kategorii průmyslové činnosti uvedené v bodě 4.1 písm. h) přílohy č. 1 zákona, tj. pod výrobu základních plastických hmot. Původní žalobce zdůraznil, že PUR pěna je pouze jedním z několika základních materiálů pro výrobu zvukově izolačních desek, které se vyrábí tak, že se koberce různých materiálů včetně PUR pěny naskládají na sebe, tím se vytvoří jakýsi sendvič a ten se pak lisuje do požadovaného tvaru. Základním výrobním a tedy konečným sortimentem produkce původního žalobce je výroba zvukově izolačních desek, která spadá do výroby automobilových součástek nebo dílů. Tento druh výroby není vyjmenován v příloze č. 1 zákona o integrované prevenci, a tudíž se na něj nevztahuje povinnost mít integrované povolení. Výroba zvukově izolačních desek, respektive automobilových dílů, není chemickou výrobou. Jejím konečným produktem je spotřební výrobek, jehož jednou ze součástí je PUR pěna.

Původní žalobce dále namítl, že ani podrobné studium BREF dokumentů a dalších dokumentů neidentifikovalo žádný důvod pro to, aby výroba zvukově izolačních desek spadala do zákona o integrované prevenci. Výroba PUR pěny není v žádném z BREF dokumentů zmíněna, a proto tuto výrobu nelze srovnat s BAT technologiemi, přičemž proces porovnání jednotlivých výrobních technologií s BAT technologiemi je jedním ze základních stavebních kamenů filosofie integrované prevence. Výroba PUR pěny je dle žalobce činností, jejíž negativní vliv na životní prostředí je nevýznamný, což ve svém rozhodnutí konstatovala i ČIŽP. To je v rozporu s filosofií integrované prevence, jejímž smyslem je dosáhnout vysoké úrovně ochrany životního prostředí a omezovat znečišťování u významných zdrojů znečišťování. Proces aplikace integrované prevence je v daném případě pouze formální záležitostí s poměrně značnou administrativní zátěží.

Původní žalobce dále uvedl, že dle jemu dostupných informací a vyjádření nezávislých expertů není proces IPPC na tento druh výroby v ostatních zemích EU uplatňován. Namítl rovněž, že způsob výroby PUR pěny a její aplikace jsou v podstatně totožné s používáním těsnících pěn a tmelů ve stavebnictví. Jde o chemickou reakcí několika složek za vzniku plastické hmoty. Napadené rozhodnutí zaujalo extenzivní a naprosto neakceptovatelný výklad, který by např. zařazoval každou stavební firmu, která tento technologický postup (tj. používání těsnící pěny) používá, do kategorie právnických osob porušujících zákon o integrované prevenci.

Původní žalobce poukázal též na nejednotnost rozhodovací praxe žalovaného v dané otázce, vyplývající z opačného rozhodnutí žalovaného ze dne 19.1.2007, č.j. 99-M/061186/ ENV/06 ve věci společnosti GRUPO ANTOLIN BOHEMIA a.s., v němž je mimo jiné konstatováno, že „…v důsledku pochybností, že ministerstvo a inspekce posoudily správně technologii polyuretanového vypěňování podle přílohy č. 1 bodu 4 písm. h) zákona o integrované prevenci, jsem nucen konstatovat, že pokutu v dané věci nelze uložit, neboť by to bylo v rozporu s obecnou právní zásadou, která je jednou ze základních zásad soudní a správní praxe, a to že v pochybnostech nelze rozhodovat k tíži účastníka řízení (společnosti), nýbrž v jeho prospěch. Ve správním řízení v dané věci nebylo spolehlivě prokázáno, že předmětné zařízení na vyplňování polyuretanové pěny je chemickým zařízením na výrobu základních organických látek. To, že při vypěňování dochází k chemické reakci, neznamená, že jsou vyráběny základní organické chemické látky. Pojem základní chemická látka definován není a lze důvodně pochybovat, že jí polyuretanová pěna je…“.

Závěrem původní žalobce uvedl, že oslovil též odborníky zabývající se touto činností, a to mimo jiné i Ing. J. Z., který je expertem zastupujícím ČR v pracovní komisi EU. Stanovisko původního žalobce bylo expertním posudkem jmenovaného jednoznačně potvrzeno, a to i s odkazem na evropskou praxi. Zařízení technologické linky na výrobku PUR pěny tedy nemělo být zařazeno do kategorie podléhající zákonu o integrované prevenci, přičemž tato otázka je otázkou předběžnou pro hodnocení toho, zda došlo ke spáchání správního deliktu.

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11.11.2008, č.j. 59 Ca 143/2008-14 byla věc postoupena Městskému soudu v Praze jakožto soudu místně příslušnému k jejímu projednání a rozhodnutí.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě odmítl tvrzení původního žalobce, že daný případ je příkladem nejednotnosti a neodbornosti aplikace zákona. Uvedl, že o zařazení výroby PUR pěny jako zařízení výroby základních organických chemických látek, spadajícího pod režim integrovaného povolování dle zákona o integrované prevenci, ministerstvo informovalo všechny provozovatele, kteří se na něj od roku 2005 obraceli s dotazem, a formou výkladu o tom informovalo i všechny krajské úřady vydávající integrovaná povolení. V napadeném rozhodnutí pak žalovaný jednoznačně vyslovil právní názor, že předmětné zařízení je chemickým zařízením a tento názor řádně odůvodnil jak z hlediska technologického procesu, tak i z hlediska výsledného produktu a rovněž z hlediska smyslu zákona o integrované prevenci, aby byly vyloučeny případné pochybnosti ohledně zařazení této technologie. Žalovaný dále konstatoval, že zákon o integrované prevenci implementuje Směrnici č. 96/61/ES o integrované prevenci a omezování znečištění (dále též jen „Směrnice IPPC“). Na základě materiálu expertní skupiny Evropské komise pro IPPC (IEG) - tzv. „Chemical Guidance“ je z důvodu širokého rozsahu možných výrobních činností spadajících pod kategorii 4 přílohy 1 k této směrnici (jenž byla převzata do přílohy č. 1 zákona) v případě nejasností na zodpovědných orgánech státní správy, aby učinily kvalifikované a odůvodněné rozhodnutí o tom, zda zařízení spadá pod režim integrované prevence. Z těchto důvodů žalovaný postupuje při zařazování zařízení pod působnost zákona individuálně na základě rozboru technologie.

Ačkoliv původní žalobce vyrábí komponenty pro automobilový průmysl, používá ve své technologii chemické zařízení, v němž smícháním dvou složek probíhá chemická reakce, která vede ke vzniku polymeru polyuretanu ve formě bloků. Tyto bloky jsou dále mechanicky zpracovávány. To, že konečným produktem je spotřební výrobek, jehož součástí je PUR pěna, není rozhodující. Teoreticky by mohly být bloky PUR pěny vyráběny jinou společností a žalobci prodávány je zpracování. Podstatný je rozsah výroby v průmyslovém měřítku, tak jak je uvedeno v úvodu kapitoly 4 přílohy 1 zákona. Podle § 2 písm. a) zákona je zařízením stacionární technická jednotka, ve které probíhá jedna či více průmyslových činností uvedených v příloze 1 k zákonu a jakékoliv další s tímto přímo spojené činností, které po technické stránce souvisejí s průmyslovými činnostmi uvedenými v příloze 1 zákona probíhajícími v dotčeném místě a mohly by ovlivnit emise a znečištění. Podle této definice je výroba PUR pěny provozována ve stacionární jednotce a naplňuje definici pojmu zařízení podle zákona o integrované prevenci. K námitce, že technologie výroby PUR pěny není uvedena v BREF dokumentech, žalovaný poznamenal, že v uvedeném BREF dokumentu jsou polyuretany zmíněny v obecných informacích o výrobě polymerů, konkrétně v tabulce 1.1. jsou uvedeny PUR jako termoset. Při široké variabilitě jednotlivých polymerů nemohou být, a také nejsou, všechny technologie uvedeny jednotlivě v BREF dokumentech. V úvodu do BREF dokumentu je uvedeno, že seznam pokrytých produktů není konečný. Z tohoto důvodu není neuvedení technologie PUR v BREF dokumentech relevantním argumentem.

Žalovaný dále konstatoval, že proces při výrobě autodílů není identický s používáním pěny ve stavebnictví, protože aplikace zákona o integrované prevenci (§ 2) se týká zařízení, kterými se rozumí stacionární technická jednotka. Ve stavebnictví či opravárenství se často jedná o jednotky mobilní. Velká zařízení na vypěňování PUR pěny jsou stabilní výrobní linky s přímo i nepřímo spojenými činnostmi, např. se skladováním chemikálií a s významným vlivem na životní prostředí.

Žalovaný nesouhlasí s tvrzením původního žalobce, že existuje nejednost v rozhodování ministerstva, kterou původní žalobce spatřuje v obdobném a údajně naprosto opačném rozhodnutí ministra životního prostředí z 19.1.2007. Žalovaný zdůraznil, že o pochybnostech v zařazení technologie vypěňování PUR pod zákon o integrované prevenci se ministr zmiňuje v odůvodnění citovaného rozhodnutí, které se však týkalo jiného zařízení. V tomto řízení nebylo navíc meritorně rozhodováno, zda daná technologie je či není chemickým zařízením a rozhodnutí tak zařazení výroby PUR pěny pod gesci zákona o integrované prevenci nevyloučilo. Odůvodnění rozhodnutí, na které se původní žalobce odvolává, nelze brát jako precedentní, neboť je závazné jen pro konkrétní správní řízení, ve kterém se projednávaly též jiné okolnosti správního deliktu.

V závěru svého vyjádření žalovaný uvedl, že dodatečně opatřil jako další podklad potvrzující závěry obsažené v napadeném rozhodnutí expertní posudek společnosti TECHEM CZ, s.r.o. Jmenovaná společnost v tomto posudku dospěla k opačným závěrům než Ing. J.Z..

V podání ze dne 3.6.2010 původní žalobce soudu oznámil, že došlo ke změně jeho obchodní firmy, která nyní zní IAC Group Czech s.r.o. Dále uvedl, že v dané věci se jedná o výklad příslušných ustanovení Směrnice IPPC ze strany žalovaného, který je sporný. Původní žalobce je přesvědčen, že bez poskytnutí vodítka, jak správně vykládat ustanovení této směrnice, ze strany Soudního dvora EU není možné v dané věci vydat rozhodnutí, a proto je nezbytné obrátit se na Evropský soudní dvůr (dále jen „ESD“) se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce. Názor, který žalovaný v dané věci zaujal, je v EU naprosto ojedinělý a nemá oporu v směrnici IPPC. Původní žalobce proto navrhl, aby soud řízení přerušil a požádal ESD o výklad směrnice č. 96/61/ES. Dodal, že nutnost podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je doložena též analýzou Svazu průmyslu ČR, jejíž výsledek dokládá, že výklad ze strany žalovaného není správný a že dané polyuretanové (PUR) díly a předměty nejsou v zásadě v jiných členských státech klasifikovány jako chemická zařízení na výrobu základních organických chemických látek, základních plastických hmot ani jako jiné kategorie zařízení podle přílohy 1 směrnice o IPPC. Z analýzy Svazu průmyslu ČR vyplývá, že integrovaná prevence je zaměřena na maximální omezení dopadů některých výrob do životního prostředí jako celku tak, že se posuzuje integrovaně dopad do všech složek životního prostředí a snižování energetické a surovinové náročnosti s využitím nejlepších dostupných technik. V případě polyuretanových dílů není efektivně co integrovat, což je fakticky vyjádřeno i tím, že v referenčním dokumentu „polymery“ není obsažena žádná doporučená nejlepší dostupná technika (BAT), ba co více, jediná zmínka o PUR je ve statistické tabulce v kapitole 1 na str. 10. To v žádném případě neprokazuje, že polyuretany patří pod integrovanou prevenci. Argument, že BREF dokumenty nejsou právně závazné, v tomto kontextu nemůže obstát, poněvadž, byť nejsou právně závazné, jsou základem pro posuzování uplatnění nejlepších dostupných technik a jejich dopadů do jednotlivých složek životního prostředí a předurčují vyjednané podmínky provozování zařízení včetně stanovení emisních limitů. Názor, že výroba autodílů není předmětem integrovaného povolování, lze opřít o vysvětlení pojmů, která jsou uvedena v metodických pokynech Evropské komise (guidance) k IPPC, a to pojmu „Production on an industrial scale by chemical processing“ a pojmu „Use of the term basic“. Výroba autodílů s využitím polyuretanů vypěňovaných in situ ve formu příslušného dílu, nebo jiným způsobem ve formě bloků a mechanicky opracovaných, je analogií uvedených doporučení nezahrnovat takové technologie pod IPPC. Nerespektování tohoto přístupu by indikovalo nutnost zahrnout pod IPPC další provozy, jako např. lisovny zpracovávající termosetické pryskyřice, výrobky dílů z epoxidových pryskyřic a mnoho dalších, kde dochází k polymerační reakci rovněž na místě a zařízení není považováno za chemický reaktor. Názor, který zaujal žalovaný, navíc narušuje konkurenční prostředí v tomto náročném výrobním oboru a jde proti smyslu IPPC, aniž by integrovaná prevence poskytla jakékoliv vodítko v nejlepších dostupných technikách a mohla mít jakýkoliv přínos pro životní prostředí a pro efektivnější využití surovin a energií. Původní žalobce navrhl, aby soud řízení přerušil a požádal ESD o výklad IPPC směrnice č. 96/61/ES.

V podání ze dne 28.7.2010 žalovaný označil tvrzení, že v rámci EU zastává ojedinělý výklad, který nemá oporu v evropském právu za nepravdivé. Nepravdivost tohoto tvrzení dle přesvědčení žalovaného dokládá vyjádření Evropské komise, Generálního ředitelství pro životní prostředí ze dne 11.1.2009. Žalovaný dále odkázal na stanovisko jeho odboru integrované prevence k zařazovaní výroby PUR pod působnost zákona o integrované prevenci ze dne 27.7.2010, které připojil ke svému podání a v němž jsou shrnuty důvody pro zařazení technologické jednotky na výrobu PUR pěny pod příslušná ustanovení zákona o integrované prevenci.

Ve stanovisku k zařazování výroby PUR pod působnost zákona o integrované prevenci ze dne 27.7.2010 odbor integrované prevence ministerstva životního prostředí uvedl, že pro zařazení do působnosti zákona jsou důležité zejména tyto aspekty. Výroba musí probíhat v zařízení, které splňuje definici uvedenou v § 2 písm. a) zákona. Výroba musí naplňovat znění kategorie 4.1. h) – chemická zařízení na výrobu základních organických chemických látek, jako jsou základní plastické hmoty (syntetická vlákna na bázi polymerů, vlákna na bázi celulózy) přílohy č. 1 zákona. V záhlaví kategorie je uvedeno, že výrobou se rozumí výroba v průmyslovém měřítku pomocí chemických procesů. Na rozdíl od ostatních kategorií není u kategorie „chemický průmysl“ v příloze č. 1 zákona v souladu se směrnicí IPPC uvedena žádná prahová hodnota. Další podmínkou je výroba „pomocí chemických procesů“. V případě výroby polyuretanu (PUR) se jednoznačně jedná o chemickou reakci, neboť polyuretan vzniká polyadiční reakcí mezi polyolem a diisokyanátem. Pojem „základní plastické hmoty“ není v rámci národní ani evropské legislativy v oblasti IPPC dále definován. Za konzistentní lze považovat výklad, kdy je takto vzniklá hmota (chemická látka) odlišného charakteru než chemické látky vstupující a je výsledkem chemického procesu. Evropská komise ukládá chápat pojem „základní“ šířeji a neomezovat jej pouze na chemikálie určené k dalšímu zpracování v rámci chemické výroby. Z ostatních možných výrob je výslovně vyjmut pouze konečný krok při výrobě pneumatik - vulkanizace. Výčet uvedený v závorce za vymezením příslušné kategorie základní plastické hmoty (syntetická vlákna na bázi polymerů, vlákna na bázi celulózy) není možné chápat jako výčet konečný, nýbrž jako příkladmý. V opačném případě by nemělo věcný smysl uvádět v textu příslušné a národní legislativy před závorkou obecnější pojem „základní plastické hmoty“. Podle stanoviska odboru integrované prevence má ministerstvo k zařazování vypěňování polyuretanu pod působnost zákona o integrované prevenci konzistentní postoj již od počátku implementace relevantní směrnice IPPC v roce 2003. Tento postoj vychází z rozboru příslušného textu směrnice a je odůvodněn i co se týče potencionálních dopadů na životní prostředí a zdraví obyvatel. Stanovisko ministerstva je podpořeno odbornými posudky. Na základě připomínek průmyslu byl koncem roku 2009 zaslán dopis Generálnímu ředitelství pro životní prostředí Evropské komise, v němž byl vznesen dotaz, zda je možné výrobu PUR v rámci automobilového průmyslu či výroby izolací zahrnout pod příslušnou kategorii. Odpověď z příslušného odboru Evropské komise potvrdila, že postup žalovaného není v rozporu se směrnicí o IPPC.

Co se týče vlivu na životní prostředí a zdraví, první skupina vstupních surovin pro výrobu PUR, kterou jsou polyoly, nejsou samy o sobě látky nebezpečně, avšak nebezpečnost polyolové složky může být dána přísadami, což jsou různé katalyzátory, pigmenty, plnidla atd. Druhá skupina vstupních surovin, aromatické diisokyanáty, jsou podle příslušných studií vysoce toxické či zdraví škodlivé látky se specifickými nároky na skladování. Z hlediska možných dopadů na zdraví jsou diisokyanáty i při velmi nízkých koncentracích významnými alergeny a zaujímají přední místo jako příčina profesionálního astmatu. S ohledem na jejich nebezpečnost si technologie vypěňování vyžaduje, aby licí aparát byl vybaven centrálním odsáváním par diisokyanátů a dalších škodlivin a jejich zachycováním nebo likvidací před vypouštěním vzdušiny do atmosféry. Diisokyanáty také velmi rychle a bouřlivě reagují s vodou za vzniku CO a příslušných aromatických aminů, které jsou látkami nebezpečnými, 2

zdraví škodlivými a toxickými. Tolylendiisokyanát (TDI) je škodlivý pro vodní organismy s možností vyvolání nepříznivých účinků ve vodním prostředí. Proto je potřebné zabránit úniku těchto látek do povrchových vod. Výroba polyuretanů tedy může mít negativní vliv na životní prostředí a zdraví.

Stanovisko odboru integrované prevence ministerstva životního prostředí připouští, že výroba PUR je v příslušném Referenčním dokumentu o nejlepších dostupných technikách (BREF) „Výroba polymerů“ ošetřena skutečně pouze okrajově, nicméně dokumenty BREF nejsou kompletním výčtem všech technologií pokrytých IPPC. Při určování BAT lze tedy u výroby PUR postupovat dle kritérií přílohy č. 3 zákona o integrované prevenci (hlediska pro určování nejlepších dostupných technik) a použít obecných tzv. horizontálních BREF např. k problematice monitoringu nebo čištění odpadních plynů a odpadních vod. BAT je otevřený koncept a na základě obecných postupů popsaných v zákoně o integrované prevenci lze určit BAT pro každou činnost. Z uvedeného je zřejmé, že absence podrobnějšího popisu výroby v příslušném BREF nelze považovat za důkaz toho, že výroba PUR nespadá pod režim IPPC.

Z obchodního rejstříku soud zjistil, že společnost IAC Group Czech s.r.o. (dříve VEST-IZOL s.r.o.) zanikla fúzí sloučením se jmenovanou společností a dne 31.8.2011 byla vymazána z obchodního rejstříku s tím, že jmění zanikající společnosti IAC Group Czech s.r.o., přešlo na nástupnickou společnost International Automotive Components group s.r.o. Protože původní žalobce ztratil v důsledku svého zániku způsobilost být účastníkem řízení, Městský soud v Praze usnesením ze dne 12.10.2011, č.j. 9 Ca 415/2008-52 rozhodl, že v řízení bude na straně žalobce pokračováno se společností International Automotive Components group s.r.o.

Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.).

Ze správního spisu předloženého soudu žalovaným vyplynuly tyto skutečnosti významné pro posouzení věci:

Při kontrole provedené dne 30.4.2008 ČIŽP zjistila, že společnost VEST-IZOL s.r.o. v provozovně v Zákupech provádí řadu úkonů na základě převážně fyzikálních, respektive mechanických úkonů. Výjimku tvoří výroba PUR pěny z isokyanátu a polyolu. Dle ČIŽP se jedná o chemickou výrobu ve smyslu bodu 4.1. h) přílohy zákona o integrované prevenci. Výroba PUR pěny probíhala i v době kontroly. Bylo zjištěno, že od zavedení výroby až do dne kontroly bylo vyrobeno cca. 7 000 bloků PUR pěny o průměrném objemu řádově 1m. Vyrobená PUR pěna se používá v další výrobě.

Oznámením ze dne 13.5.2008 ČIŽP oznámila společnosti VEST-IZOL s.r.o., zahájení správního řízení ve věci uložení pokuty podle § 37 odst. 3 zákona o integrované prevenci za správní delikt, jehož se jmenovaná společnost měla dopustit tím, že provozovala zařízení kategorie průmyslových činností dle bodu 4.1. h) přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci bez platného integrovaného povolení.

Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byla společnosti VEST-IZOL s.r.o., podle § 37 odst. 2 a odst. 4 písm. b) zákona o integrované prevenci uložena pokuta ve výši 150 000 Kč za správní delikt, kterého se dopustila tím, že provozovala zařízení bez platného integrovaného povolení, konkrétně zařízení na výrobu základních organických chemických látek - základních plastických hmot kategorie průmyslových činností 4.1 h) dle přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci. Podle rozhodnutí správního orgánu I. stupně výroba PUR pěny v Zákupech probíhala od 23.5.2007 do 30.4.2008 pouze na základě rozhodnutí MÚ Zákupy - kolaudačního souhlasu ze dne 23.5.2007. Správní orgán I. stupně konstatoval, že porušení této povinnosti je neplněním základní povinnost provozovatele zařízení dle § 16 odst. 1 zákona o integrované prevenci, podle něhož provozovatel zařízení nesmí bez platného integrovaného povolení zařízení provozovat.

Odvolání, které společnost VEST-IZOL s.r.o. podala proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, bylo napadeným rozhodnutím žalovaného zamítnuto s odůvodněním, jak bylo popsáno shora.

Při ústním jednání před soudem konaném dne 14.12.2011 setrval žalobce v plném rozsahu na podané žalobě. K věci samé uvedl, že výroba na lince, kde jsou smíchávány dohromady dvě chemické látky, čímž vzniká výrobek -PUR pěna, nepředstavuje proces, ve kterém by se vyráběly chemické látky, ale jde o fyzikální proces, kdy dochází ke smíchání dvou chemických látek. To žalobce dovozuje zejména z výkladového stanoviska Evropské komise k pojmu „Průmyslová výroba chemickým zpracováním.“ Při výrobě prováděné žalobcem nedochází ke znečištění životního prostředí, vznikají pouze odpady, které se dále používají. Posouzení sporu záleží na otázce, zda žalobce vyrábí automobilové součástky či základní plastové hmoty. K posouzení této otázky žalobce navrhl provedení znaleckého posouzení, a to znalcem z oboru životního prostředí, případně znaleckými posudky, které jsou založeny ve spise Městského soudu v Praze vedeném pod sp. zn. 11 A 174/2010, kde je řešena obdobná situace a totožná otázka. Žalovaný při jednání před soudem odkázal na písemné vyjádření k žalobě a na obsah správního spisu. Uvedl, že pasáž z výkladového stanoviska Evropské komise k pojmu „Průmyslová výroba chemickým zpracováním“ není věnována pouze podstatnému fyzickému zpracování, ale i chemickému zpracování v rámci přeměny v důsledku jedné nebo více chemických reakcí. Právě to se v případě žalobce děje.

Soud při jednání rozhodl, že nebude přerušovat řízení a nebude za účelem předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu směrnice č. 96/61/ES. Provedl důkaz těmito listinami:

- stanoviskem Evropského sdružení výrobců diisokyanátu a polyolu/asociace ISOPA ze září 2009, - výkladovým stanoviskem Evropské komise k výkladu termínů „výroba v průmyslovém měřítku/průmyslová výroba,“ „průmyslová výroba chemickým zpracováním“ a termínu „základní.“

- dopisem žalovaného ze dne 18.11.2009 adresovaným Evropské komisi a odpovědí Evropské komise ze dne 11.12.2009 na tento dopis. - Expertním názorem Ing. J. Z. z 28.10.2008 včetně jeho nedatovaného doplnění, označeného jako „Souhrn hlavních důvodů, proč výroba dílů s použitím PUR nepatří pod směrnici a zákon o integrované prevenci.“

- Expertním posouzením k zařazování technologie výroby polyuretanů do působnosti zákona o integrované prevenci, vypracovaným společností TECHEM CZ, s.r.o. v březnu 2009.

Podle písemného stanoviska Evropského sdružení výrobců diisokyanátu a polyolu ISOPA ze září 2009 spadá lisování polyuretanových dílů do sektoru pod kódem NACE code (celoevropský klasifikační systém průmyslových norem, který sdružuje organizace dle jejich obchodních aktivit) C22. 2 - výroba plastových produktů/výrobků z plastu, takže se nejedná o součást chemického průmyslu (NACE Code C20.1.6-výroba plastů v základní podobě/formě).

Podle manuálu Evropské komise vztahujícímu se k příloze 1 směrnice IPPC pojem „chemické zpracování“ znamená, že přeměna jednou nebo více chemickými reakcemi se děje v průběhu výrobního procesu. Činnost, která zahrnuje pouze fyzické zpracování, např. jednoduché mísení látek, které chemicky nereagují, nebude zahrnuta. Činnosti zahrnující podstatné fyzické zpracování, ale do jisté míry i některé chemické reakce (např. smíchání dvou nebo více chemických látek k výrobě třetí, která je okamžitě stříkána nebo nanášena nátěrem na povrch, nebo v situaci, kdy dvousložkové lepidlo reaguje pro vytvoření vlastního spojovacího materiálu), by příslušné orgány měly posuzovat na základě toho, že se odstavec 4 vztahuje jen na „chemická zařízení/instalace.“ Lze považovat, že takové typy činností, které se provádí v místech, která by se obecně nepovažovala za chemická zařízení (například pro výstavbu nebo při opravných činnostech), tato část Přílohy 1 nezahrnuje.

Pojem „základní“ by podle téhož manuálu Evropské komise vztahujícímu se k příloze 1 směrnice IPPC měl být vykládán v širokém slova smyslu. To nemůže představovat jen ty chemikálie, které vyžadují další zpracování, jelikož některé z chemických látek uvedených výslovně v odst. 4 Přílohy 1 by mohly být konečnými (ale stále základními) chemickými produkty (např. syntetické gumy a barviva, pigmenty, polymery, syntetická vlákna), která mohou podstoupit další zpracování, ale ne ve smyslu chemické výroby.

Dopisem ze dne 18.11.2009 se ministerstvo životního prostředí obrátilo na Evropskou komisi, Generální ředitelství pro životní prostředí se žádostí o stanovisko k výkladu přílohy 1 Směrnice IPPC. Ministerstvo v dopise konstatovalo, že na začátku uplatňování směrnice IPPC v roce 2003 rozhodlo o zařazení některých druhů výroby polyuretanu, jejichž součástí je chemická reakce (polymerizace) polyolu a diisokyanátu, do kategorie 4.1.h). Příslušné výrobky lze považovat za chemické výrobky (polymery), ale nejsou určeny k dalšímu zpracování ve smyslu chemické výroby. Tyto výrobky se obvykle dále zpracovávají povrchovou úpravou nebo řezáním. Hotové výrobky se typicky používají v interiérech automobilů nebo jako izolace a vyrábějí se ve velmi velkém množství. Přestože se tato výroba obvykle nepovažuje za běžnou chemicko výrobu, ministerstvo má za to, že jeho názor není v rozporu se zněním přílohy 1 a domnívá se, že z hlediska ochrany životního prostředí bylo jeho rozhodnutí odůvodněné na základě znaleckého rozboru, v němž byla tato výroba označena za zdroj emisí radikálů těkavých organických látek a diisokyanátu, jakož i z důvodu příznivého vlivu použití nejlepších dostupných technik a technologií na environmentální profil těchto zařízení. Ministerstvo požádalo Evropskou komisi o názor, zda je jeho výklad odůvodněný a zda není v rozporu se zněním Směrnice IPCC. Evropská komise, Generální ředitelství pro životní prostředí v odpovědi na tuto žádost ministerstva životního prostředí datované dnem 11.12.2009 uvedla, že chemická zařízení na výrobu základních organických chemických látek uvedená v odst. 4.1 přílohy 1. spadají do působnosti Směrnice IPPC, jestliže se jedná o výrobu chemickým zpracováním předmětných látek nebo skupin látek v průmyslovém měřítku. Vzhledem k tomu, že příslušné produkty lze považovat za chemické výrobky (polymery), jejich výroba jednoznačně spadá do působnosti směrnice IPPC (odst. 4.1. písm. h) přílohy 1), přestože nejsou určeny k dalšímu zpracování ve smyslu chemické výroby. Vzhledem k tomu, že ministerstvo ve svém dopise uvádí, že se tyto polymery vyrábí ve velmi velkém množství, lze jejich výrobu jednoznačně považovat za výrobu v průmyslovém měřítku.

Ing. J. Z. ve svém „Expertním názoru k zařazení výroby autodílů s využitím PUR pěny do „zařízení“ ve smyslu zákona 76/2002 Sb.“ ze dne 28.10.2008 dospěl k závěru, že výroba autodílů s využitím PUR pěny není předmětem povolování podle zákona o integrované prevenci, protože nesplňuje následující podmínky:

1. Není v seznamu zařízení podle přílohy 1 zákona. 2. V tomto seznamu není ani žádný z dílčích technologických kroků tvořících výrobní proces této výroby autodílů. 3. Žádný z výrobních kroků nemůže být označen ani za povrchovou úpravu ani za chemické zařízení ve skupině 4. 4. Technologický proces v provozovně výroby autodílů neovlivňuje významně nepříznivě životní prostřední ani pracovní prostředí. 5. Podle přílohy 1 kategorie 4.1. h) Směrnice patří pod IPPC výroba plastických materiálů, tj. primárních a velkoobjemových plastů, jako jsou PE, PP, PVC atd., a nikoliv výrobků. Suroviny pro tyto výrobky spadají pod IPPC v kategorii 4.1 písm. b), d) a tyto dvě kategorie nelze směšovat.

6. Z výroby autodílů nevznikají žádné znečišťující látky, které by naplňovaly seznam podle přílohy III Směrnice a zákona IPPC. 7. Ani podrobné studium BREFU Polymery a dalších referenčních dokumentů neidentifikuje žádný důvod, proč by tato výroba autodílů měla být povolována podle zákona o integrované prevenci. Referenční dokument pro tento případ neexistuje.

8. Proces aplikace PUR při výrobě autodílů je v podstatě identický jako použití těsnících pěn a tmelů PUR ve stavebnictví, které je dostupné i nekvalifikovaným a nepoučeným osobám.

9. Konzultace s dalšími experty potvrdila tento expertní názor, že výroba autodílů s použitím PUR pěny nespadá pod působení směrnice a zákona o integrované prevenci.

V nedatovaném doplnění svého expertního názoru, označeném jako „Souhrn: hlavní důvody, proč výroba dílů s použitím PUR nepatří pod směrnici a zákon o integrované prevenci,“ Ing. J.Z. mj. uvedl, že se jedná o výrobu ve zpracovatelském průmyslu a nikoliv o podnik chemického průmyslu. Kategorie 4.1 písm. h) - výroba základních plastických hmot definičně neodpovídá výrobě dílů z plastů, byť polyuretan vzniká v procesu technologie výroby dotčených dílů. Voluntaristický výklad uplatněný ministerstvem, řadící výrobu polyuretanových dílů do uvedené kategorie, není sdílen v žádné jiné členské zemi EU. Dopis adresovaný Evropské komisi a její odpověď jsou v tomto ohledu irelevantní, neboť komise nemá oprávnění vydávat právně závazný výklad. Pro věcný názor je významná citace z tzv. Manuálu Evropské komise vydaného ke kategorii 4, podle něhož se pro činnosti uplatňující v zásadě fyzikální zpracování, ale do určité míry i některé chemické reakce (např. smíchání dvou nebo více chemických látek za vzniku třetí látky, která je bezprostředně nastříkána nebo nanesena na povrch nebo situace, kdy reaguje dvousložkové lepidlo a vytváří skutečný lepivý materiál, by odpovědné orgány měly uplatnit úsudek na základě skutečnosti, že sekce 4 pokrývá pouze chemická zařízení. Tyto typy činností prováděné v místech běžně nepovažovaných za chemické zařízení by neměly být považovány za zahrnuté v této části přílohy 1. Zde je evidentní analogie s výrobou polyuretanových dílů, navíc vyráběných za daleko přísněji kontrolovaných provozních podmínek, než je stříkání dvousložkových laků a použití dvousložkových, mnohdy také polyuretanových lepidel. Podle další části stejného manuálu by pojem základní chemikálie neměl pokrývat konečné výrobky, které nemohou být považovány za chemické výrobky. Např. výroba pneumatik z kaučuku s jinými složkami zahrnuje určitou formu chemického zpracování, jmenovitě vulkanizaci, aniž by byl vyroben základní chemický výrobek. Argumentace žalovaného o nebezpečnosti některých výchozích surovin je dle Ing. J. Z. zcela mimo předmět IPPC a je pro daný případ právně nepřípustná.

Podle „Expertního posouzení zařazování technologie výroby polyuretanů do působnosti zákona o integrované prevenci v souvislosti s žalobou společnosti VEST-IZOL proti rozhodnutí MŽP ze dne 12.9.2008 č.j. 541/50/08/626“ vypracovaného v březnu 2009 společností TECHEM CZ, s.r.o. (dále též jen „Expertní zpráva TECHEM CZ“) jsou polyuretany skupinou polymerů, které se obecně získávají polyadiční reakcí alifatických či aromatických diisokyanátů s difunkčními nebo polyfunkčními alkoholy. Díky firmě BAYER AG získaly průmyslový význam dva typy diisokyanátů, označované jako TDI a MDI, které se ve světě vyrábějí na velkých kapacitách (řádově desítky až stovky tisíc tun za rok) pro jejich masové využití jako jedné z hlavních dvou složek průmyslové výroby polyuretanových pěn vyráběných a používaných ve velkém měřítku. Polyuretanové pěny mají široké využití v nábytkářském a automobilovém průmyslu, stavebnictví, strojírenství, obuvnictví a oděvnictví. V průmyslovém měřítku se vyrábějí polyadiční reakcí MDI nebo TDI s polyetherpolyoly nebo polyesterpolyoly. Tyto základní složky se dodávají v obchodní formě jako tzv. dvousložkové systémy, tj. diisokyanátová složka (TDI nebo MDI nebo jejich směs) a polyolová složka. Za definovaných podmínek se obě složky směšují a vstřikují do určeného prostoru, kde dochází k polymerační reakci (polyadici) a vypěnění. Tento proces je realizován různými technologickými postupy. Při kontinuálním strojovém lití je produktem nekonečný blok pěny, která se po vyzrání řeže na požadované části a může se dále v konfekci upravovat na různé finální výrobky. Takto se vyrábějí velké objemy měkkých pěn na bázi TDI - molitan nebo tvrdé pěny na bázi MDI. Pro speciální výrobky se používá též diskontinuální odlévání do forem.

PUR pěny se vzhledem k velkovýrobě řadí k masovým neboli základním plastickým hmotám (plastům), o čemž svědčí marketingové údaje firmy BAYER AG z roku 2001 a z BREF dokumentu „Nejlepší dostupné techniky při výrobě polymerů“ z roku 2006. V roce 2001 odebral celosvětově průmysl ani 173 milionů tun polymerních materiálů. Světová spotřeba PUR polymerů se v tomto roce stabilizovala na úrovni předešlého roku, a to kolem 8,4 miliony tun. Tím PUR polymery zaujaly podíl asi 5 % na celkové spotřebě plastů. To, že jsou PUR pěny vzhledem k velkovýrobě řazeny k základním plastickým hmotám (plastům), dle expertní zprávy TECHEM CZ dokazuje i graf zachycující spotřebu hlavních skupin polymerů - termoplastů a termosetů a tabulka „Spotřeba termosetů a termoplastů v západní Evropě v letech 2001-2003“ převzaté z BREF dokumentu „Nejlepší dostupné techniky při výrobě polymerů“. Podle expertní zprávy TECHEM CZ lze polymery podle výše produkce rozdělit na masové - základní plasty a na plasty speciální. Mezi základní plasty s velkotonážní výrobou lze řadit polyetylen, polypropylen, polyvinylchlorid, polystyren, polybutadien, polyuretany (PUR pěny) a další. Mezi speciální plasty jsou řazeny polymery vyráběné v porovnání se základními plasty v menším množství pro speciální užití, jako např. polymetylmetakrylát, polykarbonáty, polyacetáty, fluorované a sylikonové kaučuky a jiné. Mezi základními a speciálními plasty není ostrá hranice; polymer, který byl při svém vzniku specialitou, se zájmem trhu postupně stává základním plastem.

Základní rozdíl mezi PUR pěnami a ostatními základními masově vyráběnými plasty je v tom, že PUR pěny se vyrábějí z reakčních složek „in situ“ tj. na místě zpracování plastu na licích strojích, kdežto ostatní masové plasty se vyrábějí z monomerních složek polymerační nebo polykondenzační reakcí, většinou do formy granulátu, který se pak následně zpracovává až u zpracovatelů plastů různými postupy. Z výše uvedeného dle expertní zprávy TECHEM CZ vyplývá, že PUR pěna se v odborných chemických kruzích řadí mezi základní plasty, které jsou podle přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci řazeny do kategorie 4.1. h) -základní plastické hmoty.

Pojem nejlepší dostupná technika - BAT (Best Available Technique) je nejdůležitějším nástrojem strategie integrované prevence. Je v IPPC zaveden průmyslem za účelem pomoci odvozovat technické parametry a emisní limity zařízení (technologie), a tím určit požadovanou environmentální výkonnost posuzovaného zařízení. Tyto standardy jsou publikovány v referenčních dokumentech, tzv. BREF dokumentech (BAT Reference Documents), které vydává pro jednotlivá odvětví nebo obory Evropská komise. Směrnice IPPC transponována do zákona o integrované prevenci definuje právní rámec integrované ochrany životního prostředí. Podle principu větší spolupráce zainteresovaných aktérů a výměny informací od mezinárodní až po místní úroveň jsou pro každý obor podléhající Směrnici zpracovávány referenční dokumenty - BREF dokumenty o BAT. Na rozdíl od Směrnice samotné BREF dokumenty nejsou právně závazné a jsou informační bází daného oboru pro zainteresované strany při posuzování environmentální výkonnosti zařízení a možností jejího zjištění. Pří uvážení toho, že evropský chemický průmysl produkuje cca 100 000 chemických látek, je prakticky nemožné, aby v BREF dokumentech byly popsány technologie výroby všech průmyslově vyráběných chemických látek a aby pro každou z nich nebo jejich skupinu byla popsána technologie a doporučovány BAT. BREF dokumenty jak oborové, tak i průřezové, plní nikoliv úlohu legislativní, nýbrž informačně-referenční pro provádění benchmarkingu (srovnávání) environmentálních parametrů a nasazení dokumentem doporučovaným BAT v jednotlivých technologiích nebo průmyslově používaných chemických reakcích. BREF dokument „Nejlepší dostupné techniky ve výrobě polymerů“ zahrnuje PUR polymery mezi základní plasty. Absence detailního popisu technologie výroby PUR pěn v BREF dokumentu „Nejlepší dostupné techniky ve výrobě polymerů“ nemůže být důvodem pro vyjmutí zařízení na výrobu PUR pěn z režimu integrovaného prevence.

Expertní zpráva TECHEM CZ se zabývá též posouzením vypěňování PUR z hlediska vlivu na životní prostředí. Uvádí charakteristiku aromatických diisokyanátů MDI a TDI používaných při výrobě PUR pěn. TDI (směs 2, 4 a 2,6 tolylendiisokyanátu) je vysoce toxický, zejména při vdechování, dráždí dýchací orgány a kůži, při styku s kůži a vdechováním může vyvolat senzibilizaci kůže i dýchacích orgánů a nebezpečí trvalého poškození zdraví vdechováním. Je třeba zabránit expozici parami vdechováním a pokožkou. Při práci je třeba používat respirátor. Je škodlivý pro vodní organismy s možností vyvolání nepříznivých účinků ve vodním prostředí. MDI (4,4-difenylmethandiisokyanát) je zdraví škodlivý, zejména při vdechování, dráždí oči, dýchací orgány a kůži a při styku s kůži a vdechování může vyvolat senzibilizaci kůže i dýchacích orgánů. Hrozí nebezpečí vážného poškození zdraví vdechováním. Je třeba zabránit expozici par, vdechování a kontaktu s očima a pokožkou a při práci je nutno použít respirátor. S ohledem na nebezpečnost diisokyanátů si technologie vypěňování vyžaduje, aby licí aparát byl vybaven centrálním odsávám par diisokyanátů a dalších škodlivin (BAT) a jejich zachycováním nebo likvidací před vypouštěním vzdušiny do atmosféry. Vzhledem k nebezpečnosti diisokyanátů je v celém výrobním procesu nutné zabránit únikům jejich únikům do ovzduší. Isokyanáty obecně jsou stabilní pouze v nevodném prostředí a v přítomnosti vody se snadno hydrolyzují na organické aminy a oxid uhličitý. Jak MDI, tak TDI rychle a bouřlivě reagují s vodou za vzniku CO 2a příslušných aromatických aminů, které jsou látkami nebezpečnými, zdraví škodlivými a toxickými. Mimo to TDI je škodlivý pro vodní organismy s možností vyvolání nepříznivých účinků ve vodním prostředí. Proto je potřeba zabránit úniku těchto látek do povrchových vod. Oplachové, případně technologické odpadní vody z té části technologie, kde se zachází s těmito látkami, by měly být svedeny do biologické čističky odpadních vod. Nakládání s MDI a TDI je tedy dle expertní zprávy TECHEM CZ významně rizikové pro zdraví člověka.

Žalobce při jednání před soudem konaném dne 14.12.2011 poukázal na nekompetentnost paní W.z Evropské komise, která odpověděla na dopis žalovaného ze dne 18.11.2009 s tím, že tato osoba vystupovala za odbor klimatu a ovzduší, který už nyní neexistuje. Z jejího dopisu je dle mínění žalobce zřejmé, že neměla relevantní informace o daném případu. Žalobce vyráběl předmětné výrobky v zanedbatelném množství, zatímco paní W. naopak hodnotí toto množství jako velké. Pokud by žalobcovo zařízení spadalo pod chemická zařízení, pak by navíc pro posouzení věci nebylo významné, v jakém množství dané výrobky produkuje. Žalovaný naopak považuje paní M. W. z Evropské komise za zástupkyni nejpovolanějšího orgánu, který se zabývá životním prostředí a ochranou ovzduší. Její argumentace ohledně velkého množství vyrobených polymerů je pouze subsidiární vzhledem k hlavnímu argumentu, který se týká chemické výroby. Organizační zněny na úřadě Evropské komise nemají pro posouzení kompetentnosti odpovědi paní W., která reagovala na dotaz české strany, žádný význam. Pokud jde o doplňující vyjádření Ing. J.Z., toto dle žalovaného nevybočuje z linie jeho předchozího vyjádření. Stanovisko evropského sdružení výrobců diisokyanátu a polyolu není dle žalovaného pro daný případ relevantní.

Při jednání před soudem konaném dne 16.12.2011 soud provedl důkaz těmito listinami: - znaleckým posudkem č. 2-10-09 profesora Ing. Bohuslava Doležala, CSc., z října 2009, označeným jako „Znalecké posouzení problematiky použití polyuretanu při výrobě volantů z pohledu zákona o integrované prevenci, bodu 4.1.“

- znaleckým posudkem Ing. Karla Bydžovského č. 117/11, označeným jako „Posouzení vybraných aspektů problematiky užití PUR pěny při výrobě volantů ve společnosti TRW volant a.s.“

Soud při jednání rozhodl, že nebude provádět dokazování odborným posudkem RNDr. Oldřicha Kuběny ze dne 28.7.2011, označeným jako „Vliv výroby automobilových volantů ve firmě TRW volant a.s., za použití technologie vypěňování integrované polyuretanové hmoty na čistotu ovzduší ve vazbě na platná legislativní ustanovení.“ Soud dále rozhodl, že nebude doplňovat dokazování ani dalšími znaleckými posudky, jejichž vyhotovení požadoval při předchozím ústním jednání žalobce.

Žalovaný při jednání konaném dne 16.12.2011 odkázal na své stanovisko k zařazování technologie výroby polyuretanu vypěňováním do působnosti zákona o integrované prevenci, založené v soudním spise vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 11 A 174/2010 na č.l. 43, a to konkrétně na pasáž z tohoto stanoviska týkající se zařazovaní technologie PUR pěny v některých zemích EU. Uvedl, že toto stanovisko vyvrací tvrzení žalobce o ojedinělosti postupu českého ministerstva životního prostředí v rámci EU. Podle uvedeného stanoviska žalovaný provedl průzkum situace v některých členských zemích EU v návaznosti na to, že směrnice o IPPC ukládá povinnost zpřístupňovat veřejnosti informace prostřednictvím elektronických medií k dílčím povolovacím procesům. Z důvodu přístupnosti informací v původním jazyce byla analyzována situace v anglicky hovořících zemí, na Slovenku a v Polsku. Ve Spojeném království bylo nalezeno několik sdělení o podání žádosti o IPPC povolení pro obdobné technologie výroby PUR pro účely např. automobilového průmyslu. Jde např. o žádost společnosti Johnson Controls Automotive (UK) Ltd., která se zabývá výrobou dílů automobilových interiérů z PUR, či o žádost společnosti Kay Metzeler Ltd., zabývající se výrobou flexibilní polyuretanové pěny. V databázi povolování, kterou vede v Irsku Agentura ochrany životního prostředí, byly nalezeny dokumenty, které dokládají, že technologie vypěňování PUR jsou v Irsku řazeny do působnosti integrované prevence. U společnosti Fronville Limited je předmětem povolování vypěňování polyuretanu v rámci výroby nábytku, sedaček, ochranných obalů a dalších obdobných výrobků. Další dokumenty se týkají společnosti Kayfoam Woolfson, která se zabývá výrobou PUR pěny pro výrobu nábytku či společnosti HP Chemie Pelzer Limited, zabývající se výrobou PUR izolace pro automobilový průmysl. Tato společnost působí i v ČR (HP Pelzer k.s.) a disponuje pro linku na výrobu PUR pěny integrovaným povolením. Také v Polsku bylo identifikováno několik zařízení na vypěňování PUR v režimu IPPC. Konkrétně jde o společnosti Vita Polymers Poland Sp. z o.o., která produkuje výrobky pro nábytkářství a automobilový průmysl. Žalovaný ve stanovisku dále uvádí, že nalezl řadu dokladů o povolovacích řízení v režimu IPPC i v jiných členských zemích pro analogická zařízení. Konstatoval, že předmětná kategorie přílohy 1 směrnice IPPC není v rámci EU interpretována jednotně, nicméně postup České republiky není ojedinělý.

V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy:

Podle § 1 odst. 1 zákona o integrované prevenci, ve znění účinném k datu vydání napadeného rozhodnutí, účelem zákona je, v souladu s právem Evropských společenství (v poznámce č. 1 pod čarou zákon na tomto místě odkazuje na Směrnici Rady 96/61/ES o integrované prevenci a omezování znečištění), dosáhnout vysoké úrovně ochrany životního prostředí jako celku uplatněním integrované prevence a omezování znečištění vznikajícího činnostmi uvedenými v příloze č. 1 k tomuto zákonu.

Podle § 1 odst. 2 zákona o integrované prevenci tento zákon a) stanoví povinnosti provozovatelů zařízení,

b) upravuje postup při vydávání integrovaného povolení, c) stanoví působnosti orgánů veřejné správy podle tohoto zákona, d) upravuje systém výměny informací o nejlepších dostupných technikách, e) stanoví sankce za porušení povinností stanovených tímto zákonem.

Podle § 2 písm. a/ zákona o integrované prevenci se pro účely tohoto zákona zařízením rozumí stacionární technická jednotka, ve které probíhá jedna či více průmyslových činností uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu, a jakékoli další s tím přímo spojené činnosti, které po technické stránce souvisejí s průmyslovými činnostmi uvedenými v příloze č. 1 k tomuto zákonu probíhajícími v dotčeném místě a mohly by ovlivnit emise a znečištění, nejde-li o stacionární technickou jednotku používanou k výzkumu, vývoji a zkoušení nových výrobků a procesů; za zařízení se považuje i stacionární technická jednotka neuvedená v příloze č. 1 k tomuto zákonu, jestliže provozovatel zařízení pro ni požádá o vydání integrovaného povolení.

Podle § 2 písm. b/ zákona o integrované prevenci se pro účely tohoto zákona znečištěním rozumí lidskou činností přímo či nepřímo způsobené vniknutí látek, vibrací, hluku, tepla nebo jiných forem neionizujícího záření do ovzduší, vody nebo půdy, které může být škodlivé pro zdraví člověka nebo zvířat nebo může nepříznivě ovlivnit kvalitu životního prostředí nebo může vést ke škodám na hmotném majetku nebo může omezit či zabránit využívání hodnot životního prostředí, které jsou chráněny zvláštními právními předpisy.

Podle § 2 písm. e/ zákona o integrované prevenci se pro účely tohoto zákona nejlepšími dostupnými technikami rozumí nejúčinnější a nejpokročilejší stadium vývoje technologií a činností a způsobů jejich provozování, které ukazují praktickou vhodnost určitých technik navržených k předcházení, a pokud to není možné, tak k omezování emisí a jejich dopadů na životní prostředí, přičemž

1. technikami se rozumí jak použitá technologie, tak způsob, jakým je zařízení navrženo, vybudováno, provozováno, udržováno a vyřazováno z provozu, 2. dostupnými technikami se rozumí techniky vyvinuté v měřítku umožňujícím zavedení v příslušném průmyslovém odvětví za ekonomicky a technicky přijatelných podmínek s ohledem na náklady a přínosy, pokud jsou provozovateli za rozumných podmínek dostupné bez ohledu na to, zda jsou používány nebo vyráběny v České republice,

3. nejlepšími se rozumí nejúčinnější technika z hlediska dosažení vysoké úrovně ochrany životního prostředí; při určování nejlepší dostupné techniky se přihlíží k hlediskům uvedeným v příloze č. 3 k tomuto zákonu.

Podle § 2 písm. g/ zákona o integrované prevenci se pro účely tohoto zákona integrovaným povolením rozumí rozhodnutí, kterým se stanoví podmínky k provozu zařízení, včetně provozu činností přímo spojených s provozem zařízení v místě a které se vydává namísto rozhodnutí, stanovisek, vyjádření a souhlasů vydávaných podle zvláštních právních předpisů v oblasti ochrany životního prostředí, ochrany veřejného zdraví a v oblasti zemědělství, pokud to tyto předpisy umožňují.

Podle § 2 písm. i/ zákona o integrované prevenci se pro účely tohoto zákona provozovatelem zařízení rozumí právnická osoba nebo fyzická osoba, která provozuje nebo bude provozovat zařízení.

Podle § 16 odst. 2 věty prvé zákona o integrované prevenci provozovatel zařízení nesmí bez platného integrovaného povolení zařízení provozovat.

Podle § 37 odst. 2 zákona o integrované prevenci právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako provozovatel zařízení dopustí správního deliktu tím, že provozuje zařízení bez platného integrovaného povolení, bez pravomocného rozhodnutí o podstatné změně integrovaného povolení nebo v rozporu s podmínkami integrovaného povolení.

Podle § 37 odst. 4 písm. b/ zákona o integrované prevenci za správní delikt se uloží pokuta do 7 000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavců 2 a 3.

Podle přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci – Kategorie průmyslových činností, části 4 - Chemický průmysl se u kategorií průmyslových činností uvedených v této části "výrobou" rozumí výroba v průmyslovém měřítku pomocí chemických procesů, podle výčtu v oddílech 4.1 až 4.6.

Oddíl 4.1 uvádí chemická zařízení na výrobu základních organických chemických látek, jako jsou a) jednoduché uhlovodíky (lineární nebo cyklické, nasycené nebo nenasycené, alifatické nebo aromatické), b) kyslíkaté deriváty uhlovodíků jako alkoholy, aldehydy, ketony, karboxylové kyseliny, estery, acetáty, ethery, peroxidy, epoxidové pryskyřice, c) organické sloučeniny síry, d) organické sloučeniny dusíku, jako aminy, amidy, nitroderiváty, nitrily, kyanatany, isokyanatany, e) organické sloučeniny fosforu, f) halogenderiváty uhlovodíků, g) organokovové sloučeniny, h) základní plastické hmoty (syntetická vlákna na bázi polymerů, vlákna na bázi celulózy), i) syntetické kaučuky, j) barviva a pigmenty, k) povrchově aktivní látky.

Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

V souzené věci byl právní předchůdce žalobce sankcionován za spáchání správního deliktu uvedeného v § 37 odst. 2 zákona o integrované prevenci, jehož se podle správního orgánu dopustil jednáním spočívajícím v provozování zařízení – technologické linky na výrobu PUR pěny bez platného integrovaného povolení. Uvedené jednání správní orgán kvalifikoval jako porušení § 16 odst. 2 zákona o integrované prevenci, podle něhož provozovatel zařízení nesmí bez platného integrovaného povolení zařízení provozovat.

Mezi stranami není sporu o tom, že právní předchůdce žalobce ve své provozovně v Zákupech provozoval zařízení na výrobu PUR pěny bez platného integrovaného povolení. Spor je veden o to, zda předmětné zařízení spadá pod režim zákona o integrované prevenci, konkrétně zda se jedná o zařízení na výrobu základních plastických hmot ve smyslu bodu 4.1 h/ přílohy č. 1 tohoto zákona, k jehož provozování je třeba platné integrované povolení.

Na základě provedeného řízení dospěl soud k závěru, že správní orgány obou stupňů při kvalifikaci předmětného zařízení na výrobu PUR pěny nepochybily.

Skutečnost, že PUR pěna vyráběná v předmětném zařízení není konečným produktem, ale je žalobcem dále používána jako jeden z materiálů sloužících k výrobě konečného produktu, kterým jsou zvukově - izolační desky určené pro automobilový průmysl, je pro posouzení povahy zařízení na výrobu PUR pěny zcela bezpředmětná. Je třeba zdůraznit, že předmětem posuzování v dané věci je samotné konkrétní technologické zařízení na výrobu PUR pěny, nikoliv celkový charakter žalobcovy výroby či jím vyráběné konečné produkty. Skutečnost, že výroba zvukově – izolačních desek není výrobou základních plastických hmot ve smyslu bodu 4.1 h/ přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci a nespadá pod režim tohoto zákona, ještě neznamená, že pod tento režim nespadá samotná výroba PUR pěny. Jinak řečeno, zařízení v podobě technické jednotky (zde technologická linka) provozované žalobcem za účelem výroby PUR pěny jakožto jednoho z polotovarů užívaných následně k výrobě finálního produktu je nutno z pohledu zákona o integrované prevenci posuzovat samostatně, bez ohledu na povahu finálního produktu.

Jestliže právní předchůdce žalobce v provozovně v Zákupech provozoval byť jen jediné zařízení, které spadalo pod zákonnou definici pojmu „zařízení“ zakotvenou v § 2 písm. a/ zákona o integrované prevenci, bylo jeho povinností opatřit si k jeho provozování integrované povolení bez ohledu na to, že jiná výrobní zařízení v dané provozovně pod režim tohoto zákona nespadala.

Soud má ve shodě s názorem žalovaného za to, že zařízení - technologická linka na výrobu PUR pěny, je zařízením ve smyslu § 2 písm. a/ zákona o integrované prevenci. Žalobce žádným relevantním argumentem nezpochybnil, že se jedná o stacionární (tj. stálou, trvalou) technickou jednotku. V této jednotce probíhá průmyslová činnost spočívající ve výrobě PUR pěny, která zde vzniká polymerační reakcí (polyadicí) polyolů a diisokyanátů. O tom, že se jedná o průmyslovou činnost, není vzhledem k předmětu činnosti žalobce, komerčnímu charakteru jeho výroby a množství vyráběné PUR pěny žádných pochyb.

S ohledem na výše uvedené neobstojí ani žalobcovo přirovnání způsobu výroby PUR pěny a její aplikace k používání těsnících pěn a tmelů ve stavebnictví. Na rozdíl od žalobce, který PUR pěnu průmyslově vyrábí ve stacionárním technickém zařízení (jednotce), „výroba“ a následná aplikace PUR pěn ze sprejů, které jsou používány k utěsňování a vyplňování otvorů, a stejně tak aplikace PUR pěny jako izolačního materiálu na stavbách neprobíhají v zařízeních, která by bylo možné označit za stacionární technickou jednotku, ale přímo na místě samotné stavby.

Pro posouzení žalobcem provozovaného zařízení na výrobu PUR pěny jakožto zařízení ve smyslu § 2 písm. a/ zákona o integrované prevenci je dále podstatné, zda v tomto zařízení probíhá jedna či více průmyslových činností uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu. Soud se ztotožňuje s názorem žalovaného, že tomu tak skutečně je, neboť v daném zařízení vzniká chemickou reakcí dvou základních složek PUR pěna, která základní plastickou hmotou. Předmětné zařízení je proto nutno kvalifikovat jako chemické zařízení na výrobu základní plastické hmoty ve smyslu bodu 4.1 písm. h/ přílohy č. 1 zákona. Skutečnost, že PUR pěna je základní plastickou hmotou, byla dle náhledu soudu jednoznačně prokázána expertní zprávou TECHEM CZ. Závěr této expertní zprávy o nutnosti zařazení PUR polymerů (PUR pěn) mezi základní plastické hmoty, vycházející z konkrétních údajů o podílu PUR polymerů na celkové spotřebě plastů, roční celosvětové spotřebě PUR polymerů a jejich širokém využití v řadě průmyslových oborů, považuje soud za přesvědčivý a zcela jednoznačný. Správnost tohoto závěru nebyla žádným ze žalobcem předložených důkazů vyvrácena a žalobce sám v podané žalobě žádnou relevantní námitku v tomto směru neuplatnil (tj. neargumentoval tím, že PUR pěna nepatří mezi základní plastické hmoty).

Soud poukazuje na to, že i podle stanoviska obsaženého v manuálu Evropské komise vztahujícímu se k příloze 1 Směrnice IPPC by měl být pojem „základní“, který je obsažen v příloze 1 odst. 4 Směrnice, vykládán v širokém slova smyslu. K argumentaci Ing. J. Z., že pojem základní chemikálie nemá podle zmíněného manuálu pokrývat konečné výrobky, které nemohou být považovány za chemické výrobky, soud uvádí, že PUR pěna u žalobce není konečným výrobkem. Sám žalobce opakovaně zdůraznil, že konečným výrobkem jsou v jeho případě zvukově – izolační desky. PUR pěna je tak – slovy manuálu Evropské komise – konečným (ale stále základním) chemickým produktem (polymerem), který u žalobce podstupuje další zpracování, ale ne ve smyslu chemické výroby.

Soud pro úplnost dodává, že ani jeden z posudků týkajících se věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 11 A 174/2010 se nezabývá zásadní otázkou, zda PUR pěna je základní plastickou hmotou. Ing. J. Z. pak ve svém expertním názoru ze dne 28.10.2008 uvádí pod bodem 5 pouze to, že podle přílohy 1 kategorie 4.1. h) Směrnice patří pod IPPC výroba plastických materiálů, tj. primárních a velkoobjemových plastů, jako jsou PE, PP, PVC atd., a nikoliv výrobků. Z tohoto konstatování však není možné seznat, co jmenovaný rozumí pod pojmem „primární plasty“ a z jakého důvodu nezařazuje PUR pěnu, která je prokazatelně rovněž vyráběna velkoobjemově, do skupiny jím zmiňovaných primárních a velkoobjemových plastů. Stanovisko Ing. J. Z. je tak – na rozdíl od řádně zdůvodněného závěru obsaženého v expertní zprávě TECHEM CZ, že PUR pěna se v odborných chemických kruzích řadí mezi základní plastické hmoty - neúplné a nepřesvědčivé.

Žalobce má pravdu v tom, že výroba zvukově - izolačních desek jako celek není chemickou výrobou. Chemickou výrobou je však nepochybně výroba samotné PUR pěny. Tento plast vzniká chemickou reakcí - polymerační reakcí (polyadicí) polyolů a diisokyanátů. Jestliže se Ing. J.Z. v doplnění svého expertního názoru dovolává části výkladového stanoviska obsaženého v manuálu Evropské komise k příloze 1 Směrnice IPPC ohledně činností, které zahrnují podstatné fyzické zpracování a do určité míry i některé chemické reakce, lze k tomu uvést, že tato část zmíněného stanoviska na proces výroby PUR pěny nedopadá, jelikož při její výrobě je podstatná právě chemická reakce dvou základních složek - polyolů a diisokyanátů, a nikoliv jejich fyzické zpracování. Soud rovněž nemohl přehlédnout, že tato argumentace Ing. J. Z. není součástí žalobních bodů uplatněných v žalobě ze dne 7.11.2008. Samotné žalobcovo konstatování, že jeho stanovisko bylo potvrzeno expertním posudkem Ing. J. Z., a to, že žalobce navrhl expertní posudek jmenovaného jako důkaz, ještě neznamená, že veškerá tvrzení a závěry vyslovené Ing. J. Z. v „Expertním názoru k zařazení výroby autodílů s využitím PUR pěny do „zařízení“ ve smyslu zákona 76/2002 Sb.“ ze dne 28.10.2008 a v jeho nedatovaném doplnění, které bylo předloženo soudu při jednání konaném dne 14.12.2011, lze považovat za žalobní námitky, na jejichž základě by soud měl přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí. Podle § 71 odst. l písm. d) s.ř.s. musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrné, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Tvrzené důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí tedy musí být v podané žalobě uvedeny výslovně; odkaz na jiná podání žalobce či dokonce na podání jiných subjektů a v nich uváděnou argumentaci je z hlediska vymezení rozsahu soudního přezkumu napadeného rozhodnutí nedostačující. Z uvedených důvodů nemohou být pro rozhodnutí soudu ve věci samé relevantní ty argumenty vyslovené Ing. J.Z. v jeho stanovisku (expertním názoru), které žalobce neuvedl jako konkrétní žalobní body přímo v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě. Považoval-li žalobce tyto argumenty za významné pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí v přezkumném soudním řízení, měl je vtělit do žaloby; pokud tak neučinil, nemůže soud tyto argumenty jiné osoby činit součástí žalobních bodů a nemůže k nim při přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí přihlížet.

Soud nepovažuje za opodstatněnou námitku, podle níž ani podrobné studium BREF dokumentů a dalších dokumentů neidentifikovalo žádný důvod pro to, aby výroba zvukově - izolačních desek spadala do zákona o integrované prevenci. Na tomto místě nelze než zopakovat, že napadené rozhodnutí pod režim zákona o integrované prevenci nepodřazuje výrobu finálního výrobku žalobce, to jest výrobu zvukově - izolačních desek, ale výrobu PUR pěny. Výslovné neuvedení technologie výroby PUR pěny v BREF dokumentech, které pro jednotlivá odvětví nebo obory vydává Evropská komise a které nejsou právně závazné, pak nemůže mít vliv na posouzení toho, zda předmětné zařízení naplňuje definici zařízení, obsaženou v § 2 písm. a/ zákona o integrované prevenci. Rozhodující je tedy dikce zákona, do kterého byla příslušná Směrnice IPPC implementována, a také obecně závazné právní předpisy vydané k jeho provedení, nikoliv znění BREF dokumentů, které plní toliko informačně – referenční funkci. Expertní zpráva TECHEM CZ v tomto směru přiléhavě poukazuje na Souhrn BREF dokumentu „Nejlepší dostupné techniky ve výrobě polymerů“, v němž se výslovně uvádí, že seznam pokrytých výrobků není konečný.

Neobstojí ani poukaz žalobce na nemožnost porovnání výroby PUR pěny s BAT technologiemi právě z důvodu jejího neuvedení v žádném z BREF dokumentů. Jak žalovaný správně poznamenal ve stanovisku k zařazování výroby PUR pod působnost zákona o integrované prevenci ze dne 27.7.2010, nejlepší dostupné techniky (BAT) lze určit i pro výrobu PUR pěny. Postupovat lze podle kritérií obsažených v příloze č. 3 zákona o integrované prevenci, kde jsou uvedena hlediska, k nimž úřad přihlíží při určování nejlepších dostupných technik buď obecně, anebo v určitých případech, a to se zřetelem k očekávaným nákladům a přínosům plánovaného opatření a se zřetelem k principům prevence a předběžné opatrnosti. Na základě obecných postupů popsaných v zákoně o integrované prevenci je tedy možné určit nejlepší dostupné techniky (§ 2 písm. e/ zákona) pro každou činnost, tedy i pro výrobu PUR pěny, přičemž lze použít obecných, tzv. horizontálních BREF např. k problematice čištění odpadních plynů a odpadních vod.

Neobstojí ani argumentace žalobce, že negativní vliv výroby PUR pěny na životní prostředí je nevýznamný. Není pravdou, že by ČIŽP v rozhodnutí o uložení pokuty takovou nevýznamnost konstatovala. ČIŽP ve svém rozhodnutí v rámci odůvodnění výše pokuty uvedla, že posoudila uvedenou chemickou výrobu jako poměrně málo nebezpečnou pro životní prostředí, což není totéž. Z tohoto konstatování ČIŽP vyplývá, že výroba PUR pěny v provozovně žalobce určité nebezpečí pro životní prostředí, byť nikoliv vysoké, představuje. Na základě expertní zprávy TECHEM CZ má soud za prokázané, že výroba PUR pěny představuje jisté nebezpečí pro zdraví člověka nebo zvířat a může nepříznivě ovlivnit kvalitu životního prostředí (§ 2 písm. b/ zákona), a to zejména vzhledem ke zdravotní závadnosti aromatických diisokyanátů MDI a TDI pro člověka a možnosti vyvolání nepříznivých účinků ve vodním prostředí.

Tvrzení žalobce, že zákon o integrované prevenci se vztahuje pouze na významné zdroje znečišťování, nemá oporu v zákoně, neboť ten dopadá na provozování jakéhokoliv zařízení, které je zařízením ve smyslu § 2 písm. a/ zákona.

Přesvědčení žalobce, že proces aplikace integrované prevence je v daném případě pouze formální záležitostí s poměrně značnou administrativní zátěží, je pouze jeho subjektivním názorem, který soud nesdílí. Jistá administrativní náročnost, která je spojena s řízením o vydání integrovaného povolení, není bezúčelná; je odůvodněna zájmem na spolehlivém zjištění všech skutečností, které by mohly být významné pro řádné posouzení daného zařízení a vydání integrovaného povolení.

Soud nemohl přisvědčit ani tvrzení žalobce, že proces IPPC není na tento druh výroby v ostatních zemích EU uplatňován. Z údajů obsažených ve stanovisku žalovaného k zařazování technologie výroby polyuretanu vypěňováním do působnosti zákona o integrované prevenci, které je založeno v soudním spise vedeném pod sp. zn. 11 A 174/2010, naopak vyplývá, že postup žalovaného není v rámci EU ojedinělý. Žalovaný ve zmíněném stanovisku konkrétními příklady doložil, že technologie výroby PUR pěny podléhá režimu integrované prevence i v jiných zemích EU, např. ve Velké Británii, Irsku či Polsku.

Podle judikatury Nejvyššího správního soudu ze zásady zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení vyplývá princip zásadní vázanosti správního orgánu vlastní správní praxí v případě, že mu zákon dává prostor pro uvážení, pokud se taková praxe vytvořila (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.4.2006 čj. 2 As 7/2005 – 86). Rozhodnutí žalovaného ze dne 19.1.2007, č.j. 99-M/061186/ENV/06 ve věci společnosti GRUPO ANTOLIN BOHEMIA a.s., však nelze považovat za závaznou správní praxi, kterou by byl žalovaný povinen respektovat i při rozhodování v žalobcově věci. V rozhodnutí ze dne 19.1.2007, č.j. 99-M/061186/ENV/06 totiž žalovaný nedospěl k jednoznačnému závěru o nutnosti kvalifikace technologického zařízení na výrobu PUR pěny jakožto zařízení na výrobu základní plastické hmoty. Rozhodnutí o uložení pokuty společnosti GRUPO ANTOLIN BOHEMIA a.s., bylo zrušeno na základě aplikace zásady in dubio pro reo. V případě žalobce však již žalovaný žádné pochybnosti o tom, že předmětné zařízení podléhá režimu zákona o integrované prevenci, neměl, a správnost tohoto závěru byla potvrzena také důkazy provedenými v průběhu přezkumného soudního řízení.

Z výše zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu rovněž vyplývá, že účastník řízení se před správním orgánem může dovolávat obdobného zacházení jako v předchozích srovnatelných případech jen tehdy, byl-li tento předchozí postup správního orgánu v souladu se zákonem. To znamená, že i kdyby žalovaný v minulosti skutkově totožné jednání posuzoval a neshledal je nezákonným, nemohl by se žalobce v budoucnu s úspěchem dovolávat této praxe v případě, že by jeho jednání ve skutečnosti bylo v rozporu se zákonem. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, má soud ve shodě s názorem žalovaného za to, že jednání, za které byl žalobce napadeným rozhodnutím sankcionován, spočívající v provozování předmětného zařízení na výrobu PUR pěny bez platného integrovaného povolení, je porušením zákona o integrované prevenci. I z tohoto důvodu nemůže obstát námitka, v níž se žalobce dovolává principu legitimního očekávání s poukazem na „předchozí praxi“ správního orgánu.

K námitkám uplatněným původním žalobcem poprvé až v podání ze dne 3.6.2010 /námitka nesprávného výkladu Směrnice IPPC ze strany žalovaného či námitky dovolávající se výkladového stanoviska Evropské komise k IPPC) by soud nemohl přihlížet ani v případě jejich důvodnosti, neboť tyto námitky byly vzneseny až po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro rozšíření žaloby (§ 71 odst. 2 s.ř.s.). Pokud by tak soud učinil, tedy pokud by překročil rozsah včas uplatněných žalobních námitek, jednal by v rozporu s ustanoveními § 75 odst. 2 s.ř.s. a § 71 odst. 2 věta třetí s.ř.s., které mu ukládají přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů uplatněných v zákonem stanovené lhůtě. Soud má nicméně za to, že z jeho předchozí argumentace je zřejmá neopodstatněnost i těchto opožděně uplatněných námitek.

Samotné žalobcovo konstatování, že jeho stanovisko k dané problematice bylo jednoznačně potvrzeno expertním posudkem Ing. J. Z., nepředstavuje řádnou žalobní námitku, ze které by bylo patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Jak již soud uvedl výše, k těm závěrům vysloveným Ing. J. Z. v jeho stanovisku k věci samé (expertním názoru), které žalobce neučinil součástí žalobních bodů uplatněných v žalobě ze dne 7.11.2008, nemůže soud při přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí přihlížet. Soud nicméně jako obiter dictum uvádí, že nesprávnost závěrů vyslovených Ing. J. Z. v jeho expertním názoru je zřejmá již z předchozí části právního posouzení věci soudem v odůvodnění tohoto rozsudku. Stejně jako žalobce, ani jmenovaný expert nerozlišuje mezi výrobou PUR pěny a výrobou autodílů, nesprávně argumentuje „podrobným studiem BREF dokumentů“ a nepřípadně srovnává výrobu PUR pěny ve stacionárním zařízení žalobce s použitím těsnících PUR pěn a tmelů na stavbách. Jeho konstatování, že mezi plastické materiály ve smyslu bodu 4.1 písm. h/ přílohy I Směrnice (a zákona o integrované prevenci) patří pouze „primární“ a velkoobjemové plasty, jako je PE, PP, či PVC (a nikoliv též PUR polymery, vyráběné rovněž velkoobjemově), shledal soud neúplným a nepřesvědčivým. To, že PUR pěna se řadí mezi základní plastické hmoty, bylo v řízení jednoznačně prokázáno expertní zprávou TECHEM CZ a tentýž důkaz prokazuje i to, že látky používané při výrobě PUR pěny mohou nepříznivě ovlivnit zdraví člověka a životní prostředí.

Co se týče dalších soudem provedených důkazů, stanovisko Evropského sdružení výrobců diisokyanátu a polyolu/asociace ISOPA ze září 2009 se vyjadřuje obecně k charakteristice procesu IPPC, zmiňuje zařazení činnosti „lisování polyuretanových dílů“ pod příslušný NACE Code a připomíná, že legislativa IPPC se netýká průmyslu zpracování plastů nižší třídy. Tyto skutečnosti jsou však pro rozhodnutí v dané věci irelevantní, neboť předmětem posuzování ze strany žalovaného nebyl proces spočívající v následném zpracování PUR pěny (její lisování do podoby zvukově – izolačních desek), ale samotná výroba PUR pěny jakožto základní plastické hmoty ve stacionární technické jednotce provozované žalobcem.

Ve znaleckém posudku č. 2-10-09 z října 2009, označeném jako „Znalecké posouzení problematiky použití polyuretanu při výrobě volantů z pohledu zákona o integrované prevenci, bodu 4.1“ se znalec prof. Ing. Bohuslav Doležal, CSc., vyjadřuje k tomu, zda výroba volantů ve společnosti TRW Volant a.s. (při které je na kostry volantů ve vypěňovacích formách jednoúčelových vstřikolisů nanášena vrstva polyuretanu vznikající chemickou reakcí polyolu a diisokyanátu, která se dále mechanicky opracovává) jako konečného produktu společnosti spadá pod dikci zákona o integrované prevenci. Znalec neshledal důvod považovat posuzované zařízení – vypěňovací formu jednoúčelového vstřikolisu – za chemické zařízení na výrobu základních plastických hmot, protože výrobek, který z posuzovaného zařízení již v této výrobní fázi vychází, je prefabrikát volantu představující kvalifikovaný výrobek k jednoznačně určenému použití, a nikoliv základní organická chemická látka. Z tohoto důvodu znalec dospěl k závěru, že výroba volantů ve společnosti TRW Volant a.s., nespadá pod dikci zákona o integrované prevenci. Z citovaného posudku však soud nemohl čerpat žádné závěry, které by byly relevantní pro rozhodnutí v projednávané věci, a to již z toho důvodu, že výroba PUR pěny provozovaná žalobcem (jeho právním předchůdcem) je zcela jiného charakteru než ta, k níž se vyjadřoval jmenovaný znalec. Žalobce na rozdíl od společnosti TRW Volant a.s., vyrábí PUR pěnu samostatně, a tuto až následně zpracovává (lisuje spolu s dalšími materiály). Závěry jmenovaného znalce založené na tom, že výroba PUR pěny u jiného výrobce nespadá pod režim zákona o integrované prevenci z toho důvodu, že konečným výrobkem, na který je PUR pěna nanášena, je prefabrikát volantu, jsou v souzené věci neaplikovatelné. Soud k tomu na okraj dodává, že se závěry jmenovaného znalce se nemůže ztotožnit, neboť za podstatný považuje charakter PUR pěny jakožto základní plastické hmoty vyráběné nesporně chemickou reakcí, a dále povahu předmětného zařízení, ve kterém k výrobě této látky dochází (zda se jedná o zařízení ve smyslu § 2 písm. a/ zákona o integrované prevenci), a nikoliv druh konečného výrobku.

Také ve znaleckém posudku č. 117/11, označeném jako „Posouzení vybraných aspektů problematiky užití PUR pěny při výrobě volantů ve společnosti TRW volant a.s.“, se znalec Ing. Karel Bydžovský vyjadřuje k výrobě volantů ve společnosti TRW Volant a.s., která je, jak již bylo řečeno, zcela jiného charakteru než výroba žalobce. Závěry tohoto znalce jsou pro nyní projednávanou věc rovněž neaplikovatelné, neboť jsou vystavěny na tom, že cílem společnosti TRW volant a.s., není vyrábět na odpovídajícím zařízení ani ve smysluplné kapacitě PUR pěnu jako takovou a že hlavní výrobní činností této společnosti je výroba automobilových volantů. Znalec poukazuje na to, že BREF na výrobu polymerů jasně vymezuje výrobu polymerů jako proces v komerčních zařízeních a reaktorech s kapacitou o několik řádů vyšších než v případě mikroprodukce PUR jako náplně volantu. Cílem žalobce však nepochybně bylo vyrábět na daném technickém zařízení PUR pěnu, a to ve smysluplné kapacitě umožňující další výrobu jeho konečných produktů. Jeho produkci PUR pěny v řádu několika tisíc metrů krychlových ročně rozhodně nelze označit za „mikroprodukci.“

Odborný posudek RNDr. Oldřicha Kuběny ze dne 28.7.2011, označený jako „Vliv výroby automobilových volantů ve firmě TRW volant a.s., za použití technologie vypěňování integrované polyuretanové hmoty na čistotu ovzduší ve vazbě na platná legislativní ustanovení,“ se vyslovuje k tomu, zda výroba volantů představuje z hlediska ochrany ovzduší vysokou zátěž či riziko, což je otázka pro souzenou věc zcela irelevantní. Závěr, v němž znalec konstatuje, že z hlediska integrované prevence existují vážné pochybnosti, zda má být proces výroby volantů zařazen podle přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci do oddílu 4, bodu 4.1 písm. f/ a zda je nutné nebo účelné pro tento zdroj znečištění vydávat integrované povolení, se opět týká jiného procesu výroby jiného subjektu než žalobce, a navíc ani není jednoznačný (znalec pouze vyslovil svou pochybnost). Vzhledem k nepoužitelnosti závěrů obsažených v daném posudku pro souzenou věc soud při jednání rozhodl, že důkaz tímto posudkem provádět nebude, neboť provedení takového důkazu by nemohlo nijak přispět k objasnění sporných otázek.

Odpověď Evropské komise ze dne 11.12.2009 na žádost žalovaného obsaženou v dopise ze dne 18.11.2009 dle náhledu soudu potvrzuje správnost postupu žalovaného při posuzování výroby PUR pěny z hlediska integrované prevence, neobsahuje ovšem konkrétnější argumenty, které by se vztahovaly k projednávané věci. Soudu nicméně není zřejmé, na základě čeho žalobce (stejně jako Ing. J.Z.) zpochybňuje kompetentnost Evropské komise, Generálního ředitelství pro životní prostředí k zaujetí názoru vyjádřeného v daném dokumentu.

Za klíčový důkaz v dané věci soud považuje expertní zprávu TECHEM CZ, která se vyjadřuje ke všem otázkám podstatným pro posouzení souladu napadeného rozhodnutí se zákonem.

Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že skutkový stav v dané věci byl již náležitě zjištěn. Provádění jakéhokoliv dalšího dokazování považoval soud za nadbytečné, a proto také zamítl návrh žalobce na vyhotovení dalších znaleckých posudků. Nevyhověl ani návrhu žalobce na přerušení řízení za účelem podání žádosti k ESD o rozhodnutí o předběžné otázce, a to z následujících důvodů. Předně shledal, že žalovaný v souzené věci postupoval zcela v souladu se zákonem o integrovaný prevenci, do něhož byla implementována příslušná Směrnice IPPC. Námitku ohledně nesprávného výkladu Směrnice IPPC ze strany žalovaného navíc žalobce uplatnil opožděně, tj. až po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro rozšíření žaloby, zakotvené v § 71 odst. 2 s.ř.s. Soud nemohl pominout ani tu skutečnost, že žalobce neformuloval žádné konkrétní otázky, jejichž rozřešení Evropským soudním dvorem by mohlo mít vliv na výsledek soudního řízení. Ze všech těchto důvodů nepovažoval soud za potřebné obracet se na ESD se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce.

Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto jí podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách www.nssoud.cz.

V Praze dne 16. prosince 2011

JUDr. Naděžda Řeháková v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Matznerová, DiS.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru