Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 385/2008 - 125Rozsudek MSPH ze dne 21.01.2011

Prejudikatura

2 As 38/2007 - 78


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9Ca 385/2008 - 125-129

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže a v právní věci žalobce: Ing. T. M., proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, Ústřední pozemkový úřad se sídlem Těšnov 17, Praha 1, o žalobě na přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 31.10.2008, č.j. 37621/08- 13070 ,

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu ze dne 31.10.2008, č.j. 37621/08- 13070 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení v částce 2000,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu ze dne 31.10.2008 č.j.37621/08-13070, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Příbram ze dne 29.9.2008, č.j.1381/08, 1438/08 R IIII 9/08, jímž byla odmítnuta žádost žalobce o poskytnutí informace ze dne 15.9.2008. Tímto prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodováno o žádosti žalobce o poskytnutí informace podle zákona č.106/1999 Sb. - o zaslání rozhodnutí Pozemkového úřadu Příbram ze dne 23.1.1996, č.j. 4115/92,577/95,R IIII 83/95. Správní orgán 1. stupně této žádosti nevyhověl s odkazem na § 2 odst. 3 zákona č.106/1999 Sb. s tím, že poskytování informací ve formě kopie rozhodnutí ze správního spisu upravuje zvláštní zákon, jímž je zákon č. 500/2004 Sb., správní řád a činí tak v ustanovení § 38. Případ předmětné žádosti tak nelze posuzovat podle zákona č.106/1999 Sb., neboť spadá do režimu nahlížení do správního spisu ve smyslu správního řádu jako zákona speciálního.

Žalovaný správní orgán se v napadeném odvolacím rozhodnutí vypořádával s odvolacími námitkami žalobce, který namítal nesprávnost postupu správního orgánu 1.stupně při aplikaci zákona č.106/1999 Sb. a poukázal na to, že vztah ke správnímu řádu upravuje jednoznačně § 20 odst.4 zákona č.106/1999 Sb. a že seznamování s písemnostmi ze správního spisu na základě žádosti podle zákona č.106/1999 Sb. je zcela jinou konstrukcí, než je seznamování se spisem v rámci správního procesu dle § 38 zákona č.500/2004 Sb. Uvedl, že správní soudy již judikovaly, že zákon č.106/1999 Sb. má při použití přednost před obecnými předpisy, tedy před správním řádem nebo jinými zákony, pokud samy nestanoví v jednotlivých otázkách jinak. Těmito zvláštními zákony jsou zákon č.101/2000 Sb. a zákon č.123/1998 Sb., popřípadě jiné právní předpisy, které obsahují zvláštní úpravu poskytování informací vztahujících se k určité části působnosti povinných subjektů.

Žalovaný shledal, že rozhodnutí správního orgánu 1. stupně bylo vydáno po právu. Uvedl, že právo na informace, které je základním ústavním právem, nelze chápat jako neomezené právo člověka na uspokojení osobní zvědavosti či zvídavosti. Právu na informace odpovídá obecná povinnost, aby nikdo, koho k tomu neopravňuje zákon a nad míru, ve které ho k tomu opravňuje zákon, nikomu v podání informace nebránil. Právo na informace lze omezit toliko zákonem z důvodů taxativně uvedených v čl.17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, mezi kterými je uvedeno i opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých. V tomto konkrétním případě žalovaný dovodil, že práva a oprávněné zájmy účastníků řízení jsou v rozporu se zájmy žalobce o informaci, neboť tomu nebylo pravomocným rozhodnutím správního orgánu přiznáno právo účastníka řízení o vydání nemovitostí dle ustanovení § 9 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ( zákon o půdě), ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, jehož kopii žalobce požaduje. Žalovaný uvedl, že mezi účastníky správního řízení a oprávněnými osobami podle zákona o půdě na straně jedné a žalobcem o poskytnutí informace na straně druhé probíhá občanskoprávní řízení o určení vlastnictví k pozemku, který byl oprávněným osobám vydán ve správním řízení podle zákona o půdě. Z toho vyplývá, že pozemkový úřad nepochybil, když žádost o poskytnutí rozhodnutí neposoudil jako žádost o poskytnutí informace, tj. jako žádost o informaci v politickém slova smyslu tak, aby člověk žijící v demokratickém státě tuto informaci potřeboval, aby se seznal, co se na veřejnosti a v jeho okolí děje, nýbrž ji vyhodnotil jako žádost o informaci, která se týká práv a právem chráněných zájmů účastníků správního řízení. Proto je na místě použití ustanovení správního řádu jako právního předpisu speciálního ve vztahu k zákonu č.106/1999Sb., který má ve vztahu ke správnímu řádu povahu obecného právního předpisu.

Z uvedených důvodů žalovaný rozhodl tak jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí. Proti uvedenému rozhodnutí směřuje podaná žaloba.

Žalobce namítal, že zpřístupnění informací, které požadoval ve své žádosti ze dne 19.9.2008, konkrétně kopii rozhodnutí Pozemkového úřadu Příbram ze dne 23.1.1996 nebrání žádný zákonný důvod. Žalobce považuje vydaná rozhodnutí správních orgánů za nezákonná, neboť správní orgány nesprávně posoudily vztah zákona č.106/1999 Sb.a zákona č.500/2004 Sb. o správním řízení.V žalobě uplatnil stejná tvrzení, jako v podaném odvolání, tj.že zákon č. 106/1999 Sb.upravuje naprosto jednoznačně vztah ke správnímu řádu v § 20 odst.4 tak, že klasicky jako speciální předpis stanoví, na které právní vztahy se použije podpůrná obecná norma –správní řád. Tak jak je například řešen vztah stavebního zákona a správního řádu. Žalobce přisvědčil pozemkovému úřadu v tom, že, jak ostatně uvádí rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn.5A158/2001, nahlížení do správních spisů jako celku upravuje § 38 správního řádu,který je ve vztahu k zákonu č.106/1999 Sb.zvláštním ustanovením, nicméně tato úprava se vztahuje na seznamování se se spisem v rámci správního procesu. Seznamování s písemnostmi ze správního spisu na základě žádosti podle zákona č.106/1999 Sb. je však zcela odlišnou konstrukcí a užije se bez ohledu na to, zda žádá účastník řízení, nebo jiná osoba. Správní soudy již několikrát dovodily, že zákon č. 106/1999 Sb.má při použití přednost před před obecnými předpisy, tedy před správním řádem nebo jinými zákony, pokud tyto samy nestanoví jinak.Takovými zvláštními právními předpisy je například zákon č.101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů a zákon č.123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, které komplexně upravují podmínky, za nichž jsou určité informace poskytovány, a to tak, že obecná právní úprava dle zákona č.106/1999 Sb. se vedle nich nemůže uplatnit. V tomto směru žalobce poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp.zn.22Ca 551/2000 a Krajského soudu v Praze sp.zn 44Ca179/2002, který pojednal i vztah zákona o svobodném přístupu k informacím a správního řádu ve smyslu ustanovení § 2 odst.3 zákona o svobodném přístupu k informacím. Tento soud dovodil, že nelze odepřít informace ze spisu ostatním žadatelům jen z titulu toho, že nejsou účastníky řízení, ale mohou jim být odepřeny jen ty informace, u kterých to plyne z jejich vlastní charakteristiky. Rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn.8As 34/2005 pojednal o zákoně o svobodném přístupu k informacím jako o normě obecné, která nevylučuje, aby určité otázky pro vymezený okruh právních vztahů a subjektů byly řešeny i v jiných právních předpisech, např. v § 38 správního řádu. Nadto citované ustanovení upravuje maximální možnou šíři tohoto oprávnění účastníků řízení v celém rozsahu spisu s vyjímkou protokolu o hlasování, aniž by nahlížející osoba musela jakkoliv specifikovat obsah informace, kterou hodlá ve spisu nalézt. Tento závěr ovšem nemůže vyloučit užší přístup podle zákona o svobodném přístupu k informacím obsaženým ve spise o správním řízení, není-li poskytnutí požadované informace zákonem omezeno. Žalobce v dané věci nepožadoval nahlédnutí do spisu, ale domáhal se informací obsažených v jediném konkrétním rozhodnutí. Žalobce odkázal na judikáty, které uvedl již ve svém odvolání v řízení a to na rozsudky Nejvyššího správního soudu 8As 45/2006, 8As34/2005 a na judikát 22Ca 401/2001. Žalobce se dále ohradil proti argumentaci žalovaného v napadeném rozhodnutí. Uvedl, že žádost podal nikoliv ze zvídavosti či zvědavosti, ale z důvodu jeho poznatku z jiných dokumentů, v nichž se uvádí, že na základě rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 23.1.1996, které žalobce požadoval, nevzniklo p.J. C. M. právo vlastnictví k předmětných nemovitostem v katastrálním území Padrť a bylo mu přiznáno právo náhrady za nevydané nemovitosti. Z dokumentů také vyplývají pochybnosti o původním vlastnictví pana J.C. M.patrně před obdobím rozhodným pro uplatnění restitučního nároku.

Žalobce považoval za chybné a nelogické odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I.stupně, že zájmy žadatele o informaci jsou v rozporu s právem účastníka řízení. Uvedl, že skutečně vede soudní spor s rodinou C. M. o odstranění duplicitního vlastnictví u Okresního soudu v Příbrami a právě tomuto soudnímu sporu předcházelo rozhodnutí pozemkového úřadu č.j. R IIII 7/2006 ze dne 24.10.2006, na základě kterého byl pozemek původně ve vlastnictví žalobce a jeho manželky vydán rodině C. M. Žalobce nepožaduje po žalovaném rozhodnutí Pozemkového úřadu Příbram č.j. R IIII 7/2006 ze dne 24.10.2006, nýbrž rozhodnutí č.j. 4115/92 577/95, R IIII 83/95 ze dne 23.1.1996. Žádost žalobce o poskytnutí informace tak vůbec nesouvisí se soudním sporem, který je veden s rodinou C.M. ani s rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 26.10.2006.

Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného ,jakož i rozhodnutí správního orgánu I.stupně zrušil a rozhodl, že žalovaný je povinen poskytnout informaci spočívající k zaslání kopie rozhodnutí pozemkového úřadu Příbram č.j. 4115/92 , 577/95, R IIII 83/95 ze dne 23.1.1996.

V doplnění žaloby žalobce upřesnil, že požadované informace potřebuje jako podpůrný důkaz pro další soudní jednání, které žalobce souběžně vede s rodinou C.M. Vyslovil názor, že neposkytnutím informace z důvodu, že by žalobce mohl uspět v občanskoprávním sporu s rodinou C. M.ohledně pozemku parcelní č.1437/22 v katastrálním území Dobříš se žalovaný snaží, aby žalobce neodhalil chyby žalovaného jakožto správního orgánu při této restituci. Žalobce poukázal na to, že žalovaný již došel tak daleko, že vypsal veřejnou zakázku na poskytnutí právních služeb dne 3.11.2008.Tato zakázka se týká analýzy postupu státních orgánů ve věcech restituce šlechtického majetku rodiny C. M. ve vztahu k související judikatuře a návrhu postupu Ministerstva zemědělství k utlumení, případně ukončení korespondence se žalobcem. To žalobce dokládal formulářem pro zadání předmětné zakázky.

V druhém doplnění žaloby ze dne 6.2.2009 žalobce na průkaz svého tvrzení o protizákonném jednání žalovaného doložil dvě rozhodnutí žalovaného ze dne 15.1.2009 č.j. 47144/08- 1330 a ze dne 14.1.2009 č.j. 47143/09 – 13300, na nichž dokumentoval, že žalovaný jimi zrušil původní rozhodnutí Pozemkových úřadů Semily a Rychnov nad Kněžnou, ve kterých tyto úřady odmítly také žalobci poskytnout informaci formou neověřené fotokopie. V uvedených rozhodnutích Ústřední pozemkový úřad na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu sp.zn. 2As 38/2007 a 5AS 3/2006 usoudil, že správní řád ve svém institutu nahlížení do spisu je toliko zvláštním předpisem, který umožňuje poskytování informací toliko fyzickým nahlížením do spisu oproti obecnému zákonu č. 106/1999 Sb.,který se co do formy poskytování informací neomezuje jen na nahlédnutí do spisu a pokud žadatel požádá podle zákona č.106/1999 Sb. o poskytnutí informace, je na místě aplikovat postup podle tohoto zákona.

Ve třetím doplnění žaloby ze dne 3.3.2009 žalobce doložil soudu sdělení Pozemkového úřadu Příbram ze dne 12.1.2009, kterým bylo žalobci zasláno rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Příbram k žádosti žalobce dle zákona č. 106/1999 Sb. Žalobce tímto prokazuje libovůli Pozemkového úřadu Příbram a odlišnou praxi při poskytování informací z obdobného rozhodnutí, které se týká také stejných restituentů rodiny C.M.

Ve svém vyjádření k podané žalobě žalovaný důrazně odmítl tvrzení žalobce, že postupem správních orgánů došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva na informace dle článku 17 odst.1 Listiny základních práv a svobod. Žalovaný uvedl, že respektuje judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které je pouze v posouzení žádosti o poskytnutí informace nahlédnutím do spisu správní řád zvláštním předpisem ve smyslu § 2 odst.3 zákona č.106/1999Sb. a že nahlížení do spisu je pouze jedním ze způsobů, jak lze informaci poskytnout. Souhlasí také s tím, že pokud žadatel požádá o poskytnutí informací s odkazem na zákon č.106/1999 Sb. jinou formou, než nahlédnutím do spisu, je na místě aplikovat postup podle zákona č.106/1999 Sb. Žalovaný však odmítl poskytnutí informace s odkazem na ustanovení článku 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť dle ustanovení § 2 odst.3 správního řádu je povinen šetřit práva nabytá v dobré víře,jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká.V tomto konkrétním případě jsou práva a oprávněné zájmy účastníků správního řízení v přímém rozporu se zájmy žadatele, který není ani účastníkem správního řízení ani osobou, které se činnost správního orgánu dotýká. Žalovaný uvedl, že žalobce se domáhal obnovy správního řízení, které bylo ukončeno vydáním pozemku č.parc. 1437/22 v katastrálním území Dobříš restituentům podle zákona č.229/1991 Sb. Žalobce tak činí proto, aby posílil své postavení ve sporu o určení vlastnictví k tomuto pozemku, který je veden mezi ním a restituenty. Žalobce neuznává, že o jeho právu vlastnickém k pozemku č.parc.1437/22 v katastrálním území Dobříš nebylo rozhodováno a nechce přijmout skutečnost, že odvozuje své vlastnické právo od neplatné kupní smlouvy, protože nemohl nabýt nemovitost od nevlastníka, neboť jeho kupní smlouva uzavřená s městem Dobříš je neplatná ve smyslu § 39 občanského zákoníku. Město Dobříš bylo povinnou osobou ve smyslu zákona o půdě a nemohlo nemovitost až do jejího vydání oprávněné osobě převézt na jiného. Existuje dostatek judikátů, kterými soudy rozhodly o tom, že povinné osoby byly takto povinny postupovat i v případech, kdy byla restituce shledána neoprávněnou a že s nemovitostmi mohla povinná osoba nakládat až po pravomocných rozhodnutích pozemkového úřadu. Žalovaný uvedl, že tvrzení žalobce, že jeho žádost o poskytnutí informace vůbec nesouvisí se soudním sporem, není pravdivé. Obě rozhodnutí -jak rozhodnutí vyžádané ze dne 23.1.1996, tak i žalobcem zmiňované ze dne 24.10.2006 jsou součástí řízení o vydání nemovitosti dle zákona o půdě.

K doplněním žaloby žalovaný uvedl, že hlavním důvodem vypsání veřejné zakázky za účelem vyřizování korespondence se žalobcem, byla snaha o dodržení zákonných lhůt při vyřizování velkého množství podání žalobce. V roce 2008 podal žalobce celkem 441 žádostí o informace. Veřejná zakázka však byla zrušena. Pokud žalobce odkazoval na jiný postup Pozemkových úřadů v Semilech a Rychnově nad Kněžnou, pak jde o rozhodnutí v případech, kdy nebylo shledáno, že by zájmy restituentů byly v rozporu se zájmem žalobce. Žalovaný ponechal na úvaze soudu, zda měl zákonodárce na mysli poskytovat informace formou kopie rozhodnutí i v případě, že doposud není skončeno restituční správní řízení, které je řešeno několika dílčími rozhodnutími.

Žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu zamítl.

Žalobce v replice k vyjádření žalovaného k podstatě věci uvedl, že v případě, že by poskytnutím informace ze strany žalovaného došlo například k porušení údajů chráněných zákonem č.101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, pak žalobce souhlasí se začerněním těchto citlivých údajů. Dle jeho názoru však žádné takové údaje v požadovaném rozhodnutí nejsou, vyjímaje osobních dat účastníků řízení - fyzických osob. Dále se žalobce ve své replice vyjadřoval k soudnímu sporu vedenému žalobcem s rodinou C. M. a k jeho zájmu na získání předmětného rozhodnutí v souvislosti s prokázáním pochybení pozemkového úřadu v případě restituce Padrťských rybníků. Zdůrazňoval, že skutečným důvodem neposkytnutí informace je, že by se žalobci dostala do rukou informace - rozhodnutí prokazující pochybení žalovaného. Dále na příkladu restitučního plnění ve věci Padrťských rybníků uváděl skutečnosti, které se týkají vlastnictví pozemků a jeho vedení v pozemkové knize s názorem, že pozemkový úřad nemohl správně poskytnout finanční náhradu v roce 1996 za tyto pozemky. Vyjadřoval se k rozdílnému postupu žalovaného v případě jiných rozhodnutí Pozemkového úřadu Rychnov nad Kněžnou a Pozemkového úřadu Příbram stím, že odlišný postup není oprávněný, neboť vychází ze selekce, zda žalobce je či není v soudním sporu s restituenty. Trval na poskytnutí informace formou kopie dílčího pravomocného rozhodnutí, neboť to považuje za důvodné z hlediska kontroly veřejnosti vůči orgánům spravujícím věci veřejné.

Ve čtvrtém doplnění žaloby žalobce trval na poskytnutí informace s tím, že není žádný zákonný důvod, aby informace formou rozhodnutí nebyla žalobci poskytnuta a citoval z rozsudku Městského soudu v Praze sp.zn. 33 Ca 50/2001 a z rozsudků Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8As 57/2001 a sp.zn 1As 17/2008-67. Poukázal na to, že problematika poskytnutí informace dle zákona 106/1999 Sb.1999 Sb. versus nahlížení do spisu dle správního řádu je v judikatuře již vyřešena a stabilizována. Dále citoval z usnesení Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 156/02, z rozsudků Nejvyššího správního soudu sp.zn. 8As 34/2005, sp. zn.6As 52/2007-80, 8As 45/2006-47 a 1As 34/2005 a z rozsudku Městského soudu v Praze sp.zn. 5 Ca 80/2003-29. V závěru uvedl, že o této problematice pojednává i Směrnice Evropského parlamentu a Rady č.2003/98/ES, z jejíž preambule, bodu 16 vyplývá, že zveřejnění všech obecně dostupných dokumentů, které má veřejný sektor v držení a které se týkají nejen politiky, ale i soudnictví a správy, je základním nástrojem rozšíření práva na informace. Dále citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu 5As 53/2007-85.

Podáním ze dne 17.1.2011 žalobce učinil návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb. s tím, že poslední úkon byl soudem učiněn v březnu 2009.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí,jakož i řízení,které přecházelo jeho vydání podle § 65 a následně zákona č.150/2002 Sb.soudního řádu správního (dále jen SŘS) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

V daném případě z podkladů správního řízení vyplývá, že žalobce podal dne 15.9.2008 k Pozemkovému úřdu Příbram předmětnou žádost o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., v níž výslovně požadoval zaslání rozhodnutí Okresního úřadu Příbram, Pozemkového úřadu č.j.4115/92,577/95,R IIII 83/95 ze dne 23.1.1996. Z rozhodnutí Pozemkového úřadu Příbram jako z rozhodnutí správního orgánu 1.stupně soud zjistil, že odmítnutí poskytnutí předmětné informace požadovanou formou bylo odůvodněno tím, že žádost spadá do režimu nahlížení do správního spisu podle § 38 odst.4 zákona č.500/2004 Sb., nikoliv na tom, jak žalovaný uvádí ve vyjádření k podané žalobě, že je to nezbytné dle § 2 odst.3 správního řádu za účelem šetření práv nabytých v dobré víře, jakož i oprávněných zájmů osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká. Až v napadeném rozhodnutí žalovaný nastínil jako důvod pro odmítnutí poskytnutí informace ochranu práv a svobod druhých, které konkretizoval blíže v tom, že práva oprávněné zájmy účastníků restitučního řízení jsou v rozporu se zájmy žadatele o informaci, vyvozujíc tak z toho, že mezi účastníky správního řízení a žalobcem probíhá občanskoprávní řízení o určení vlastnictví k pozemku, který byl oprávněným osobám-účastníkům řízení vydán ve správním řízení podle § 9 odst.4 zákona o půdě. Přestože že žalovaný současně konstatoval, že žalobce neměl ve správním restitučním řízení postaveni účastníka řízení podle zákona o půdě, přesto shodně jako správní orgán prvního stupně dovodil, že je na místě použití ustanovení správního řádu jako právního předpisu speciálního ve vztahu k zákonu č.106/1999 Sb. Odůvodnění uvedených obou správních rozhodnutí je tak založeno na posouzení právního režimu poskytování informace, nikoliv na tom, jaké informace požadované rozhodnutí obsahuje, jakého jsou charakteru a zda je možno tyto informace žalobci v požadované formě postupem podle zákona č.106/1999 Sb.poskytnout. Z uvedeného důvodu se tedy i předmětem žaloby v otázce poskytování informací stalo posouzení vztahu zákona č.106/1999 Sb. ke správnímu řádu, jímž je zákon č.500/2004 Sb.

Žalobci nelze přisvědčit v tom, že vztah zákona č.106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím ke správnímu řádu je v ust. § 20 odst. 4 zákona č.106/1999 Sb.dán jednoznačně. Nasvědčuje tomu vývoj soudní judikatury, která dlouhodobě odlišně posuzovala aplikační vztah mezi informačním zákonem a zvláštními předpisy. Soudní judikatura, zejména Nejvyššího správního soudu vycházela z toho, že zvláštním předpisem o poskytování informací ve smyslu § 2 odst.3 informačního zákona není speciální úprava, která realizuje svobodu přístupu k informacím fyzickým přístupem k dokumentům a listinám správních orgánů. Soudní praxe nejprve vzešla z posuzování aplikačního vztahu mezi zákonem č.106/1999 Sb. a ustanovením § 133 stavebního zákona upravujícím zvláštní podmínky pro poskytování informací týkajících se územního plánování a stavebního řádu formou nahlédnutí do územně plánovací dokumentace. Přestože se jednalo o nahlédnutí do spisu podle § 133 stavebního zákona, bylo možné podmínky nahlížení v zásadě ztotožnit s podmínkami pro nahlížení do správního spisu podle správního řádu. Uvedený přístup, hodnotící že nahlížení do spisu ve správním řízení není realizací hmotného práva, nýbrž práva procesního, který se objevuje v rozsudcích Nejvyššího správního soudu č.j. 6As 40/2004-62, 8As34/2005-76 a 5As3/2006-70 předestřel i Ústavní soud ve svém usnesení sp.zn. III, ÚS 156/02. Uvedená judikatura soudů tedy rozvinula úvahy, že ustanovení o přístupu kinformacím stanovené v jiných zákonech a to i ve správním řádu stanoví další zvláštní podmínky pro poskytování informací a že tedy tato procesní úprava práva na informace doplňuje zákon č.106/1999Sb. v jeho podmínkách, za nichž jsou informace poskytovány. Nelze přehlédnout, že tyto rozsudky ve věcech, u nichž se nejednalo o polšnou informaci z celého správního řízení a netýkaly se neúčastníků řízení, jako je tomu v případě žalobce, ve svých přijatých závěrech přeci jen nastolily jiný právní náhled na poskytování informací ve vztahu ke správnímu řádu, než jak učinil úplně původní rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5A 158/2001-100.Z uvedené judikatury lze tedy seznat, že původní přístup k informacím přes institut nahlížení do spisu byl překonán.To znamená, že napadené rozhodnutí nemůže být v souladu se zákonem, je-li založeno pouze na odůvodnění v jeho institucionálním pojetí, tj. výhradně na tom, že nelze postupovat podle zákona č. 106/1999Sb., je-li přístup k informacím zajištěn správním řádem v ustanovení o nahlížení do spisu.

Soud podle § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumává napadené rozhodnutí z hlediska skutkového a právního stavu, který tu existoval v době vydání napadeného rozhodnutí. Ke dni 31.10.2008, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, byl soud vázán judikaturou Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, které princip publicity správy dovedly až k názoru, že zvláštní podmínky pro poskytování informací, týkajících se správních řízení dle správního řádu stojí vedle zákona č. zákon č. 106/1999 Sb. či jej doplňují. Pokud má být tato judikatura respektována jako principielní a sjednocující judikatura, pak je v dané věci nezbytné vyjít z uvedeného všestranného pojetí práva na informace tj., že obě práva - právo na informace dle zákona č. 106/1999 Sb. i právo na fyzický přístup k dokumentaci a listinám formou nahlížení do spisu - realizují svobodu přístupu k informacím. V takovém případě nelze vyloučit jeden právní režim poskytování informací ve prospěch jiného právního režimu bez toho, aniž by tyto právní instituty byly posouzeny ve svém dopadu na předmět požadované informace ( charakter informace ). Konkrétně to znamená, že požadoval-li žalobce poskytnutí informace zasláním kopie rozhodnutí ze správního spisu, pak bylo na místě posoudit, zda a jakým způsobem lze oba dva právní režimy poskytování informací (dle zákona č. 106/1999 Sb. a nahlížení do spisu dle správního řádu) použít tak, aby byla jednak respektována omezení stanovená zákonem č. 106/1999 Sb. , tj. ochrana práv a svobod druhých dle Listiny základních práv a svobod a dále i omezení institutu nahlížení do spisu stanovená správním řádem.

V aplikaci na daný případ proto právo žalobce na poskytnutí požadovaných informací z rozhodnutí pozemkového úřadu musí být posouzeno z hlediska proporcionality práva na informace a práva a na ochranu osobních údajů jiných a to v souladu s omezeními stanovenými zákonem č.106/1999Sb. ( zák. č. 101/2000 Sb. ) a zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem.

V předmětné věci je rozhodující charakter požadované informace a je tedy třeba zodpovědět otázku, zda lze prostřednictvím zákona o svobodném přístupu k informacím nahlížet do správního spisu a zda je tento způsob přiléhavý pro charakter žádosti žalobce.

Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č.j. 2 As 38/2007-78 judikoval, že nahlížení účastníka řízení do spisu podle § 38 správního řádu je natolik komplexně upraveným specifickým postupem poskytování informací, že je právně subsumovatelné pod ustanovení § 2 odst. 3 zákona č.106/1999 Sb., nicméně současně rozebral, kdy lze ustanovení § 2 odst.3 zákona o svobodném přístupu k informacím užít, zvláště, je-li poskytnutí informace nahlédnutím do spisu jen jedním ze způsobů, kterak informaci poskytnout. Uvedl, že způsob pokytnutí informace nahlížením do spisu nemůže být využit ve všech případech vyloučených v ust. § 2 odst.3 zákona o svobodném přístupu k informacím a v úvahu tak bude připadat zejména tam, je-li požadována informace ze spisu, kde žadateli nesvědčí právo nahlížet do spisu a kdy požaduje přístup k informacím, které lze zjistit z vedení správního spisu. I když se jeví, že tímto stanoviskem Nejvyšší správní soud dospívá jakoby ke shodnému závěru, který učinil žalovaný správní orgán v napadeném rozhodnutí, není tomu tak.Žalovaný správní orgán své rozhodnutí postavil výhradně na vyloučení režimu poskytnutí informace podle zákona č.106/1999 Sb., přičemž odkázal žalobce výhradně na proceduru nahlížení do spisu, ačkoli podle podané žádosti a souvztažnosti obou předpisů bylo na něm, aby vycházel z toho, jaká forma poskytování informace je žádána a že žalobce není účastníkem řízení. Nezvážil také, že v každém případě, ať již poskytnutím informace způsobem nahlížení do spisu či pořízením kopie listiny-rozhodnutí, je třeba vždy zohlednit, zda nedochází k porušení práva na ochranu osobních údajů. Stručně řečeno, správní orgán měl posoudit, zda v daném případě je nahlížení do spisu, na které odkázal podle § 38 správního řádu, natolik odpovídající procedurou, že zákon o svobodném přístupu k informacím dle jeho ustanovení § 2 odst.3 vůbec neužije. Celý spor mezi účastníky řízení tak nespočívá v tom, zda správní řád jako celek je vůči zákonu o svobodném přístupu k informacím zvláštním předpisem, nýbrž, zda je v tomto konkrétním případě norma-ustanovení § 38 správního řádu zvláštním ustanovením podle § 2 odst.3 zákona o svobodném přístupu k informacím pro případ, kdy žalobce není účastníkem řízení a nepožaduje nahlížení do spisu a nepožaduje ani informace, které vyplývají z řady a významové posloupnosti listin vedených ve správním spise, ale požaduje je pouze a jedině formou kopie rozhodnutí, obsahující určité údaje , jimiž završuje správní řízení.

V řízení o poskytnutí informace je předmět poskytnutí informace dán žádostí. V dané věci žádosti o poskytnutí informace formou zaslání kopie rozhodnutí pozemkového úřadu, žalovaný správní orgán správně nevymezil předmět informace , když v podstatě dovodil, že tím, že rozhodnutí vydané v restitučním řízení je v evidenci pozemkového úřadu uchováváno , resp. evidováno spolu s dalšími dokumenty restitučního řízení ve správním spise, musí jít o žádost o nahlížení do spisu. Nahlížení do spisu však žalobce nepožadoval. Žalobce požadoval poskytnutí kopie rozhodnutí a jedině touto žádostí se správní orgány jako předmětem řízení měly zabývat, a to z hlediska zákona č. 106/1999 Sb. To znamená, že i na žalovaném bylo, aby závěr správního orgánu 1. stupně přezkoumal v rovině, zda předmět informace – údaje v rozhodnutí a jejich obsah umožňují či neumožňují zpřístupnění informace touto formou, nikoliv to, zda správní řád umožňuje nahlížení do spisu. Teprve posouzení žádosti postupem od zákona č. 106/1999 Sb. mohlo vést k právní argumentaci, zda lze či nelze poskytnout žalobci požadovanou informaci ve formě kopie rozhodnutí pozemkového úřadu.

Zákon č. 106/1999 Sb. nevylučuje poskytnutí informace pořízením a zasláním kopie správního rozhodnutí. Požadovanou informaci lze poskynout i formou kopie rozhodnutí, neboť ust. § 17 odst.1 cit.zák. výslovně upravuje hrazení nákladů povinným subjektům v souvislosti s poskytováním informací, a to i nákladů spojených s pořízením kopií. V dané věci však bylo předmětné rozhodnutí zřejmě vydáno žadatelům o restituci - fyzickým osobám. Bylo proto důležité posoudit, zda poskytnutí tohoto rozhodnutí v určitých údajích či rozsahu nekoliduje s ochranou osobních údajů. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu publikované pod EJ 570/2004 vycházející z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13.10.2004, č.j. 6 A 83/2001-39 není ve smyslu § 1, § 2 a § 17 zák.č. 106/1999 Sb. důvodu odmítnout žádost o poskytnutí informace ve formě kopie rozhodnutí vydaného v konkrétní věci, avšak právnické osobě.

Soud je tedy toho názoru, který ostatně také již judikoval ( viz např. 9 Ca 178/2005), že kopie rozhodnutí pozemkového úřadu není informací ve smyslu zák.č. 106/1999 Sb., neboť takovou informací musí být zpráva, sdělení, údaje či určité skutečnosti požadované v žádosti, nicméně rozhodnutí uvedeného orgánu je jistě podkladem, z něhož lze požadované údaje a informace čerpat. Ve smyslu § 17 cit.zák. není vyloučeno, že takový podklad, nezasahuje-li do ochrany poskytované fyzickým osobám a není-li namístě omezení práva na informace ve smyslu § 11 cit.zákona či dle jiných zákonů ve smyslu § 2 odst. 3 cit. zákona, je možné poskytnout např. kopií anonymizovaného rozhodnutí či výpisem všech údajů z rozhodnutí , Tím by zcela jistě došlo k poskytnutí požadované informace v souladu se zákonem. V daném případě však žalobce požadované informace v požadované ani anonymizované formě neobdržel. Žalovaný se nezabýval úvahami shora naznačenými, totiž, že zákon v zásadě nevylučuje poskytnout informace formou kopie rozhodnutí, avšak, že je třeba v každém jednotlivém případě zvažovat, o jaké jde rozhodnutí, komu bylo určeno a zda je možné toto rozhodnutí, např. v anonymizované podobě poskytnout. Pokud totiž žalobce žádal o zpřístupnění kopie požadovaného rozhodnutí, pak zcela jistě žádal veškeré informace o obsahu tohoto rozhodnutí. Je vždy na povinné osobě posoudit konkrétní způsob poskytnutí informace. V této věci bylo na žalovaném, aby zvážil obsah požadovaného rozhodnutí a aby zhodnotil, které informace z tohoto rozhodnutí může žalobci poskytnout a které, případně jsou-li vyloučeny z poskytování informací dle zák.č. 106/1999 Sb. či jiného platného právního předpisu , poskytnout nelze. Žalovaný tedy pochybil v tom, že správně nevyhodnotil žádost žalobce v tom směru, že žádostí o zaslání kopie požadovaných rozhodnutí nepožaduje nahlížení do spisu a nevyhodnotil, zda takové údaje v plném rozsahu správní orgán I. stupně žalobci mohl poskytnout.

Na základě výše uvedených skutečností Městský soud v Praze dospěl k závěru, že je třeba napadené rozhodnutí zrušit , neboť správní orgány nesprávně vyhodnotily žádost žalobce z hlediska požadovaného způsobu poskytnutí informace, a tím pro nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení věci postaveném výhradě na vyloučení režimu poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. a na odkazu na proceduru nahlížení do spisu.

Z uvedených důvodů soud napadené rozhodnutí zrušil podle § 78 odst.1 s.ř.s. a věc podle § 78 odst. 4 s.ř.s. vrátil žalovanému k dalšímu řízení, neboť vzhledem k důvodům rozhodování správních orgánů neměl podmínky, aby sám dle § 16 odst.4 zákona č. 106/1999 Sb. mohl nařídit správnímu orgánu požadované informace poskytnout. Neexistence těchto podmínek spočívala v tom, že není na soudu, nýbrž na správním orgánu, aby v rámci požadovaného rozhodnutí zhodnotil možnost a rozsah poskytnutí jednotlivých údajů a textových částí z rozhodnutí z hlediska omezení práva na informace a ochrany osobních údajů a vymezil tak případně i případný rozsah anonymizace rozhodnutí. Správní orgány se

obsahem rozhodnutí vůbec nezabývaly a toto rozhodnutí není ani součástí správního spisu ve věci předmětné žádosti o poskytnutí informace.

V dalším řízení na žalovaném bude,aby se znovu zabýval žádostí žalobce, vázán právním názorem soudu včetně obsahu listiny, kterou žalobce požaduje poskytnout a zvážil, zda a v jakém rozsahu lze informace z této listiny formou kopie této listiny případně i

v anonymizované podobě poskytnout.

Soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání,když k takovému postupu byly dány zákonné podmínky ust. § 51 odst.1 s.ř.s.,neboť účastníci řízení k výzvě soudu nevyjádřili svůj nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst.1 s.ř.s.. Žalobce měl ve věci úspěch a soud mu proto přiznal náklady řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2000,-Kč.

Vzhledem k uplatněnému návrhu žalobce dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb. soud v souladu s ust. § 174a odst. 3 cit. zákona rozhodl ve lhůtě 30dnů od podání tohoto návhu.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V Praze dne 21. ledna 2011

JUDr. Naděžda Řeháková, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Václav Koláček

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru