Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 38/2009 - 35Rozsudek MSPH ze dne 12.10.2011

Prejudikatura

7 As 12/2011 - 65

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 As 6/2012 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9Ca 38/2009 - 35-39

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: Reckitt Benckiser (Czech Republic), spol. s.r.o. se sídlem Praha 3, Vinohradská 151, IČ: 41695518, zastoupen JUDr. Filipem Wintrem, advokátem se sídlem Praha 1, Mostecká 21, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se sídlem Praha 2, Škrétova 44/6, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26.8.2008, č.j. had/8098/08, sp. zn. 2008/881/had/REC,

takto:

I. Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 26.8.2008, sp. zn. 2008/881/had/REC, č.j. had/8098/08, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 11 900 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Filipa Wintera, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým mu byla uložena pokuta ve výši 500 000 Kč za porušení ust. § 5a odst. 5 písm. d), § 8a odst. 2 písm. g) a odst. 6 písm. b) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy v platném znění (dále jen zákon o regulaci reklamy), kterého se dopustil tím, že jako zadavatel reklamy porušil povinnost danou § 5a odst. 5 písm. d) citovaného zákona, jež mu ukládá povinnost, aby reklama zaměřená na širokou veřejnost obsahovala zřetelnou výzvu k pečlivému pročtení příbalové informace. K porušení povinnosti došlo odvysíláním reklamy reklamního spotu na humánní volně prodejný léčivý přípravek Strepsils, produkt med a citron, reklamní spot (mutace 2, délka spotu 30 sekund) byl vysílán premiérově dne 1.1.2008 v 11:59:04 hod. na programu Nova, reprizován byl opakovaně na tomtéž programu do 1. února 2008, včetně. Zároveň žalovaná rozhodla o místě plnění a lhůtě splatnosti, jakož i o nákladech správního řízení.

Žalobce v podané žalobě namítal, že výzva k pečlivému pročtení příbalové informace (dále jen výzva) je zřetelná. K tomu poukázal na snímek reklamy, který přiložil k důkazu a tvrdil, že z něj je zjevné, že povinný nápis je dobře vidět, lze jej dobře zřít a nápis je tedy zřetelný, jak zákon požaduje. Konstatoval, že tzv. rozlišení (počet bodů tvořících obraz) a z něj vyplývající kvalita detailu při zobrazení reklamy je v daném případě rozhodující, kvalita přiloženého snímku proto nebyla nijak upravena, jde o snímek ze skutečné televizní reklamy v běžné vysílací kvalitě. Žalovaná se přitom v řízení a v rozhodnutí odmítla zabývat tímto snímkem, protože podle jejího názoru, jako tištěný dokument, je pro rozhodování o televizní reklamě nepodstatný, avšak podle informací žalobce sama žalovaná při kontrole spotu používá buď přehrávání na počítači a nebo promítání spotů pomocí datového projektoru, kdy je v obou případech rozlišení tak malé, že podle něj skutečně nelze splnění podmínek zákona vůbec posuzovat.

Žalobce dále tvrdil, že žalovaná nesprávně poměřuje výzvu kritériem „čitelnosti“, vašek toto kriterium neodpovídá zákonu. K tomu poukázal na § 5a odst. 5 písm. d) zákona o reklamě s tím, že zákon ukládá jinou míru viditelnosti pro reklamu tištěnou a jinou pro reklamu netištěnou, a tvrdil, že televizní obrazovka není pro zobrazování textu ke čtení vůbec technicky uzpůsobena a nelze ji vlastně čtením běžného textu použít, proto je nutno posuzovat splnění podmínek zákona nikoliv tím, zda divák na běžné televizní obrazovce text přečte, ale tím, zda jej takový divák prostě zří, tedy kritériem zřetelnosti. Zákon přitom nestanoví velikost povinného textu. Žalovaná měla na místo nečekaného a vysokého trestu vydat jednoduchý pokyn či stanovisko, obdobně jako tak činní Státní ústav pro kontrolu léčiv či Úřad na ochranu osobních údajů. Sám žalobce obratem po zahájení správního řízení text zvětšil a učinil by tak i bez správního řízení, pokud by žalovaná vyjádřila svůj právní názor jinak než náhlou sankcí.

Žalobce dále namítal výši sankce a tvrdil, že žalovaná nezohlednila skutečnost, že žalobce je pokutován, protože interpretoval zákon jinak než žalovaná. Dále tvrdil, že žalovaná v rozporu s realitou dramatizuje smysl povinné věty a její reálný vztah k ochraně zdraví. Uvedení výzvy k pečlivému pročtení příbalové informace je ryze formální povinností, televizní divák tuto větu nečte a nevnímá, proto její případná nečitelnost nenese vůbec žádné reálné následky, přitom právě k následkům měla žalovaná přihlédnout při výši sankce.

Žalobce konečně brojil proti uložené sankci poukazem na to, že za stejný skutek byl postižen i zpracovatel reklamy. Žalobce připustil, že ten byl postižen podle § 6b zákona o reklamě, ale podle textu tohoto zákonného ustanovení se zpracovatel a zadavatel odpovídají za soulad reklamy se zákonem společně a nerozdílně. Žalobce tak vznesl pochybnost, zda toto ustanovení umožňuje udělení dvou trestů za jeden delikt. Tvrdil, že je-li tento pojem užit zákonem v oblasti správního trestání, neměl by umožnit popření základních právních zásad správního řízení, když pojem společně a nerozdílně je pojmem práva závazkového a znamená možnost volby dlužníka věřitelem, nikoliv možnost inkasovat dluh nadvakrát.

Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení, případně, aby soud upustil od trestu či jej snížil.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaná argumentovala obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí a navrhla zamítnutí žaloby.

Při ústním jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. K návrhu žalobce soud provedl důkaz navrženým žalobcem a sice snímky č. 1-5 a dále důkaz DVD záznamem reklamního spotu, který byl součástí správního spisu.

Soud přezkoumal žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu žalobou tvrzených bodů nezákonnosti, kterými je vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Při posouzení soud vyšel z následující právní úpravy:

Podle ustanovení § 5a odst. 5 písm. d) zákona o regulaci reklamy v rozhodném znění reklama zaměřená na širokou veřejnost musí obsahovat zřetelnou, v případě tištěné reklamy dobře čitelnou, výzvu k pečlivému pročtení příbalové informace.

Podle ustanovení § 8a odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. f), odst. 6 písm. b) téhož zákona právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako zadavatel zadá reklamu, která je podle § 2 odst. 1 písm. a), § 3 odst. 1 nebo § 6a odst. 3 zakázána ( odst. 2 písm. b) ), právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako zpracovatel poruší podmínky pro obsah reklamy stanovené v § 2 odst. 3 nebo 4, § 2c, § 3 odst. 6, § 4, § 5 odst. 3, 4 nebo 5, § 5a odst. 1, 2, 3, 5, 6 nebo 7, § 5b odst. 2 nebo 8, § 5d, § 5e odst. 1, § 5f, § 5g odst. 1, § 5h nebo § 6a odst. 1 ( odst. 3 písm. f) ), za správní delikt podle odstavce 2 se uloží pokuta o 2 000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 2 písm. b), e), f), g) nebo h) ( odst. 6 písm. b) ).

Podle ustanovení § 6b odst. 1 téhož zákona zpracovatel odpovídá za obsah reklamy v plném rozsahu, byla-li zpracována pro jeho vlastní potřebu. Pokud byla reklama zpracována pro potřeby jiné právnické nebo fyzické osoby, odpovídají za její soulad se zákonem zpracovatel a zadavatel společně a nerozdílně, není-li dále stanoveno jinak.

Soud se předně zabýval první námitkou žalobce, který ke svému tvrzení o zřetelnosti reklamy poukázal na to, že žalovaná při kontrole spotu používá buď přehrávání na počítači a nebo promítání spotu pomocí datového projektoru, kdy v obou případech je toto rozlišení tak malé, že podle něj skutečně nelze splnění podmínek zákona vůbec posuzovat. Již pro tuto žalobní námitku soud dospěl k závěru, že je třeba žalobou napadené rozhodnutí zrušit pro vady řízení a věc vrátit žalované k dalšímu řízení. Soud při svých úvahách vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 7As 48/2011-93 ze dne 25.8.2011, který v obdobné věci k problematice zřetelnosti zákonem požadovaných upozornění v reklamách poukázal na svou předchozí judikaturu např. ve věci sp. zn. 7As 48/2008, 1As 6/2010 a 7As 12/2011 v nichž mimo jiné uvedl, že „ rozhodující pro posouzení toho, zda došlo k porušení zákonem stanovené povinnosti ( § 5a odst. 5 písm.d ) je posouzení obsahu předmětného reklamního spotu tak, jak byl prezentován televiznímu divákovi „, a z nichž dále vyplynulo, že zákonem požadovaný text musí být průměrným spotřebitelem bez obtíží postřehnutelný a čitelný, což se odvíjí od velikost a typu písma, proložení textu, pozadí obrazovky, to vše je spolu s dobou umístnění požadovaného textu a působením dalších informací (znaků, zvuků, objektů) na obrazovce nedílnou součástí zřetelnosti. Na to svůj právní názor Nejvyšší správní soud (dále jen NSS) v rozsudku 7As 48/2011 dále rozvinul a při posouzení zamítaného rozsudku Městského soudu, kdy Městský soud vyšel ze zjištěných skutkových okolností, že reklamní spot byl v době uvedení předmětné výzvy dynamický, znesnadňoval čtení a identifikaci textu, výzva byla psána drobným písmem, na stejné části obrazovky bylo umístněno více informací, zůstalo pro NSS otázkou, zda Městský soud posuzoval reklamu, tak jak jí mohl vnímat televizní divák, tedy v zobrazení (rozlišení) odpovídající televizní realitě. Byť se při posuzování NSS ve věci 7As 48/2011 jednalo o posouzení dvou záznamů reklamního spotu v různé kvalitě zobrazení (rozlišení), přičemž u prvního záznamu, jenž byl součástí správního spisu dospěl i Městský soud ke stejnému závěru jako Rada a sice, že zákonem požadované upozornění je nezřetelné a naproti tomu u druhého záznamu předloženého v tamní věci stěžovatelem dospěl po jeho promítnutí Městský soud k závěru, že výzva byla v záznamu zřetelná, ovšem tato verze reklamního spotu nebyla důkazem v rámci správního řízení, soud nemohl přehlédnout, že důvodem pro zrušení jeho předchozího rozsudku (sp. zn. 9Ca 378/2009) NSS byla skutečnost, že Městský soud důkazy nehodnotil i z toho hlediska, která technická kvalita (rozlišení) se více blíží televiznímu vysílání zobrazovanému na televizních obrazovkách technické kvalitě a velikosti, které užívá průměrný spotřebitel. NSS tak dospěl k závěru, že Rada svůj závěr o porušení § 5a odst. 5 písm. d) zákona o regulaci reklamy mohla učinit pouze tehdy, bylo-li ji zjištění skutkově podloženo sledování záběru ve výše popsané technické kvalitě, která je dáno rozlišením příslušné televizní obrazovky, její velikostí a dalšími technickými parametry případně dalšímu technickými faktory. Kvalitu obrazu může podle NSS např. ovlivnit i zda se jedná o analogové nebo digitální vysílání. To může mít význam obzvláště v hraničních případech, např. vysílá-li se výzva dostatečně dlouhou dobu, avšak je nečitelná a nebo je-li čitelná, avšak je zobrazena nedostatečně dlouhou dobu. Podle NSS měl Městský soud tyto zásadní rozpory vzít v úvahu a vypořádat se s nimi, neboť nelze vyloučit, že po shlédnutí reklamního spotu v lepší kvalitě by závěr Rady o zřetelnosti mohl být odlišný.

Z uvedeného je zřejmé, že i v nyní projednávané věci soud musel přisvědčit námitce žalobce stran kvality jejího technického zařízení na němž předmětný spot shlédla a uzavřít, že žalovaná Rada svůj závěr o porušení ust. § 5a odst. 5 písm. d) mohla učinit pouze, pokud by se zabývala v rámci svých skutkových zjištění i hlediskem, zda reklamní spot, zachycený při kontrolní činnosti Rady jejím analytickým oddělením a promítnutý na technickém zařízení Rady v rámci správního řízení o správním deliktu žalobce, shlédla na technickém zařízení, jehož technická kvalita ( rozlišení ) se blíží televiznímu vysílání zobrazovanému na televizních obrazovkách v technické kvalitě a velikosti, které užívá průměrný spotřebitel. Její skutkové zjištění a následné právní hodnocení tak musí být, s přihlédnutím ke shora citovanému právnímu názoru NSS, podloženo sledováním záběru záznamu reklamního spotu v technické kvalitě tak, jak byl spot prezentován průměrnému televiznímu divákovi, přičemž technická kvalita je dána rozlišením příslušné televizní obrazovky, její velikostí a dalšími technickými parametry, případně dalšími technickým faktory, přičemž kvalitu obrazu může ovlivnit i okolnost, zda je jedná o analogové nebo digitální vysílání, což může mít význam v hraničních případech, např. vysílá-li se výzva dostatečně dlouhou dobou, avšak je nečitelná a nebo je-li sice čitelná avšak je zobrazena nedostatečně dlouhou dobu. Když nelze vyloučit, že po shlédnutí reklamního spotu v lepší kvalitě by závěr Rady o zřetelnosti mohl být odlišný.

Za tohoto stavu soud dospěl k závěru, že byť se v nyní projednávané věci žalobce nebránil v průběhu správního řízení o správním deliktu podle § 5a odst. 5 písm. d) zákona o regulaci reklamy DVD záznamem reklamního spotu, ale snímkem reklamy, podstata porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé zůstává stejná, tak jako ve shora citované věci sp. zn. 7As 48/2011 a sice, že žalovaná Rada může učinit závěr o porušení § 5a odst. 5 písm. d) zmíněného zákona pouze tehdy, je-li její zjištění skutkově podloženo sledováním spotu v takové technické kvalitě a velikosti, které užívá průměrný spotřebitel, tj. televizní divák.

Soud proto žalobou napadené rozhodnutí pro vady řízení podle ustanovení § 78 odst. 1, 4 s.ř.s. ve spojení s ustanovením § 76 odst. 1 písm. c) s. ř.s. zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V něm bude žalovaná ve smyslu § 78 odst. 5 s.ř.s. vázána právním názorem soudu.

S ohledem na shora uvedené se soud dalšími žalobními námitkami nezabýval, neboť žalobou napadené rozhodnutí vykazuje procesní vady, které mohly mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé. Z tohoto důvodu se soud nezabýval ani návrhem na moderaci trestu. Důkaz snímky reklamního spotu provedený k návrhu žalobce při ú.j.na právním posouzení věci soudem ničeho nezměnil neboť skutkový stav nebyl žalovanou řádně objasněn.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce měl ve věci úspěch, soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení, které jsou tvořeny náklady na zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč a náklady právního zastoupení za tři hlavní úkony (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, účast u ústního jednání dne 5.10.2011 dle § 6, § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a), d), g), vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátní tarif), polovinu hlavního úkonu za 1 050 Kč za účast u ú.j. při kterém byl vyhlášen rozsudek (§ 11 odst. 2 písm. f) téže vyhlášky), 4x režijní paušál po 300 Kč a DPH, tedy celkem 11 900 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s. ř. s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V Praze dne 12. října 2011

JUDr. Ivanka Havlíková, v.r.

Předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Matznerová, DiS.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru