Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 378/2008 - 87Rozsudek MSPH ze dne 22.07.2011

Prejudikatura

1 As 76/2009 - 60


přidejte vlastní popisek

9Ca 378/2008-87

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže a v právní věci žalobců: a) Ing. V. K., b) S. K., proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, odbor dopravy, se sídlem Praha 5, Zborovská 11, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1.9.2008, č.j.: 125308/2008/KUSK, sp.zn.: 125308/2008/KUSK/2,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ing. J. Č., Ing. J. J., Ing. M. J., N. K., J. K. a J. S. nejsou osobami zúčastněnými na řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se podanou žalobou domáhali přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Sázava, odboru rozvoje města a správy majetku, ze dne 10.7.2008, č.j.: 6760/2008/OHS, kterým prvoinstanční orgán podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), v řízení o určení právního vztahu k pozemku parc. č. 1820/2 v k.ú. S. rozhodl tak, že předmětný pozemek není veřejně přístupný a není na něm účelová komunikace dle § 7 zákona č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“).

Žalobci v podané žalobě nejprve poukázali na řízení vztahující se k pozemku parc. č. 1802/2 v k.ú. S. Napadenému rozhodnutí obecně vytýkali, že se žalovaný nezabýval jejich námitkami uvedenými v odvolání (body 1-5), čímž porušil ust. § 19 písm. e) vyhlášky č. 132/1998 Sb., a v napadeném rozhodnutí předkládá svá zjištění.

V prvním žalobním bodě tvrdili, že správní orgán I. stupně nesprávně posuzuje případ s ohledem na čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Manželé Š. (vlastníci pozemku 1802/2 v k.ú. S.) vědomě koupili veřejnou cestu a bylo jím velmi dobře známo, že do uličky mají žalobci branku, kterou používají k řece a na Prokopovo nábřeží. Uličku jako průchod používá i veřejnost. Manželům Š. byla v roce 1997 známa i skutečnost, že ve zdi domu do uličky mají žalobci elektrohodiny, které musí být veřejně přístupné, přesto byla kupní smlouva prosta věcného břemene. Skutečnost, že byla ulička prodána, se žalobci dozvěděli náhodou, v souvislosti s přípojkou kanalizace v roce 1998. Dalo se tak předpokládat, že změna vlastníka není relevantní a nový vlastník by byl povinen obecné užívání strpět. Vstoupil totiž do práv a povinností předchozího vlastníka. Důležitý je faktický stav, zda je účelová komunikace využívána neuzavřeným okruhem osob po delší dobu a v případě žalobců s výslovným dlouhodobým souhlasem minulého vlastníka Obecního úřadu v Sázavě (správně město Sázava). Rozhodnutí samosprávy obce prodat veřejnou cestu soukromé osobě na úkor žalobců i veřejnosti bylo chybné a prodej nemohl schválit silniční ani stavební úřad. Domnívali se, že Městský úřad Sázava s ohledem na veřejný zájem by měl nabídnou manželům Š. možnost odstoupit od kupní smlouvy a vrácení stavu zpět, pakliže nechtějí umožnit veřejný přístup.

Dále poukázali na to, že Městský úřad Sázava ve vydaném rozhodnutí šetřil na základě podnětu „Čestného prohlášení občanů“ ze dne 30.5.2008 využití pozemku parc. č. 1820/2 v minulém období. Souhlasil s obsahem uvedeného prohlášení a poprvé přiznal, že pozemek sloužil jako veřejné prostranství s volným pohybem osob. Žalobci podotkli, že veřejným prostranstvím nazývá správní orgán I. stupně úzkou uličku mezi dvěma ploty (2,8 x 30 m) spojující ulici na Závrtku s Prokopovým nábřežím, která byla zapsána v kat. nemovitostí jako ostatní komunikace. Účelové komunikace, stejně jako místní komunikace IV. třídy, nepodléhají speciální evidenci podle vyhlášky č. 104/1997 Sb., tedy prováděcí vyhlášky k zákonu o pozemních komunikacích. S ohledem na uvedené, veřejně přístupná účelová komunikace 1820/2 k.ú. S. nepodléhá evidenci do paspartu místních komunikací. Jako důvod prodeje uličky se v rozhodnutí uvádí, že se velice těžko udržovala z městských prostředků. Tvrdili, že pro veřejně přístupné účelové komunikace nestanovil zákon o pozemních komunikací jejich vlastníkům ani majitelům přilehlých nemovitostí žádné povinnosti, týkajících se prohlídek a údržby, a to ani povinnost zimního zajišťování schůdnosti a sjízdnosti. Minimálně 30 let, co žalobci jezdí na jejich nemovitost, si žalobci nepamatují, že by úřad v Sázavě udělal v uličce byť jen minimální údržbu. Dále poukázali na to, že důvodem prodeje uličky dle napadeného rozhodnutí je, že prodej byl uskutečněn na základě podnětu p. Š. Na veřejné vyhlášce byl důvodem prodeje pozemku rozšíření zahrady p. Š.

Namítali, že Obec Sázava prodala předmětný pozemek soukromým osobám, bez ohledu na veřejný zájem a bez ohledu na svojí povinnost řádně pečovat o svěřený majetek, jak jí zákon o obcích přikazuje. Povinnost umožnit veřejný přístup přešla dle žalobců na manžele Š. Vstoupili totiž do práv a povinností předchozího vlastníka. Manželé Š. se tak stali vlastníky účelové komunikace ve smyslu zákona o pozemních komunikací.

Zopakovali, že námitkami žalobců se žalovaný nezabýval a odbyl je jako účelové. Tvrdili, že bylo porušeno ust. § 19 písm. e) vyhlášky č. 132/1998 Sb., tím, že výrok o námitkách účastníků řízení nebyl formulován konkrétně na každou námitku. Čestné prohlášení občanů bylo označeno jako cílené ovlivnění dotčených osob bez ohledu na postoj, který zaujal Městský úřad Sázava. Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí nejenže nezpochybnil věrohodnost a čestnost podepsaných občanů, ale na základě zjištěných skutečností jim dal za pravdu, že zde existoval volný pohyb osob. Rozhodnutí ze dne 7.11.1999, č.j.: 2714/99 deklaruje skutečnost, že pozemek nebyl zcizen jako místní komunikace, ale nedeklaruje skutečnost, že pozemek byl zcizen jako veřejně přístupná účelová komunikace. Navíc bylo toto rozhodnutí zrušeno rozhodnutím nadřízeného orgánu Okresním úřadem v Kutné Hoře dne 10.2.2000, č.j.: RD/8/2000. V rozhodnutí z 1.9.2008, č.j.: 125308/2008/KUSK/2 je zmiňován „souhlas s užíváním nemovitostí obcí jako veřejný prostor, který však neznamenal souhlas s užíváním pozemku jako pozemní komunikaci a takový by byl v rozporu s tehdy platnou právní úpravou“. Protože dlouhodobé faktické užívání předmětného pozemku jako průchozí komunikace z ulice Na Závrtku na Prokopovo nábřeží je důvodem, že je účelovou komunikací ve smyslu § 7 zákona o pozemních komunikací, došlo zde k rozporu s tehdy platnou právní úpravou, při prodeji předmětného pozemku soukromé osobě.. Tento rozpor dle žalobců lze vyřešit zpětným odkupem. Žalobci na tento rozpor 11 let aktivně upozorňují. Tvrdili, že právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 9.1.2008, sp.zn.: II. ÚS 268/06 nesouvisí s případem žalobců, neboť v případě žalobců by uličku museli vlastnit manželé Š. od nepaměti a veřejnost by jí po celou dobu neoprávněně používala jako zkratku. Potom by byla na místě podmínka existence nutné a ničím nahraditelné potřeby. Tvrdili, že zde vznikl nebezpečný precedent, kdy úřad prodal veřejnou cestu za účelem rozšíření zahrady soukromé osobě a poté, v případě námitek občanů, začal považovat za určující ochranu vlastnických práv a apelovat na nezbytnou komunikační potřebu. Správní orgány se nevypořádaly se skutečností, že veřejnosti nesprávným úředním postupem bylo upřeno právo volného přístupu na veřejnou komunikaci, které jí ze zákona náleží.

Žalobci žádali, aby soud žalobou napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V napadeném rozhodnutí žalovaný k žalobním bodům uvedl, že námitky žalobců, jak jsou uvedeny pod bodem 1 až 5 podaného odvolání, nejsou činěny s odkazem na skutečnosti vyplývající z projednávaného důkazního řízení, naopak žalovaný je shledal jako účelové. Argumentace žalobců staví na obecných postupech a principech, uváděných v judikátech soudů či materiálech veřejného ochránce práv bez toho, že jsou namítány skutečnosti rozhodné pro právní posouzení podmínek a okolností daného případu, vše za dodržování závazné právní úpravy. Jelikož řízení o určení právního vztahu je řízením sporným, v němž vychází správní orgán z důkazů navržených účastníky řízení, považoval žalovaný za rozhodné skutečnosti prokazující a odůvodňující výrok prvoinstančního orgánu.

Tzv. čestné prohlášení dvanácti fyzických osob, že pozemek parc. č. 1820/2 byl vždy užíván jako účelová komunikace veřejně přístupná, není z hlediska obsahového listinným důkazem ve smyslu ust. § 53 správního řádu ani písemně podanou svědeckou výpovědí podle § 55 správního řádu, neboť neobsahuje skutečnosti prokazující užívání dotčeného pozemku veřejností jako pozemní komunikace ve smyslu ust. § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikací. Toto prohlášení naopak osvědčuje cílené ovlivnění dotčených osob ze strany žalobců prohlásit chtěnou, ne však existující, skutečnost. Z hlediska svobodného projevu vůle jednotlivých osob je uvedené společné prohlášení nutno považovat za neplatný právní úkon a tedy úkon neosvědčující uplatněný nárok žalobců.

Skutečnosti, jež jsou předmětem kupní smlouvy uzavřené dne 16.9.1997 mezi Obcí Sázava, jako prodávajícím, a manželi J. a D. Š., jako kupujícími, osvědčují zákonný převod dotčené nemovitosti, pozemku parc. č. 1820/2 v k.ú. S., bez toho, že by se nabyvatelé stali vlastníky účelové komunikace ve smyslu znění zákona o pozemních komunikacích. Se záměrem prodeje nemovitosti byli seznámeni formou veřejné vyhlášky všichni občané města Sázava a mohli se k němu v zákonné lhůtě vyjádřit. Z rozhodnutí prvoinstančního orgánu, jehož účastníky řízení byli rovněž žalobci, je zřejmá deklarace skutečnosti, že dotčený pozemek nebyl zcizen jako místní komunikace.

Prvoinstanční orgán postupoval v souladu s úpravou podle § 2 odst. 1 a 3 správního řádu, pokud šetřil práva žalobců nabytá v dobré víře, a to práva nabytá od veřejnoprávní korporace. Tím, že zkoumal podmínky stanovené zákonem o pozemních komutacích v ust. § 7 odst. 1, zejména pak existenci nutné a ničím nahraditelné komunikační potřeby, postupoval v souladu s právním názorem Ústavního soudu, vyjádřeným v nálezu ÚS sp.zn.: II. ÚS 268/06 ze dne 9.1.2008. Vedle nezbytného vlastníka pozemku s omezením vlastnického práva je podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku výše uvedená existence nutné a ničím nahraditelné potřeby. Podle právního názoru Ústavního soudu je třeba upřednostnit v rámci proporcionality hrozícího omezení vlastnického práva takové legitimní a správním orgánem uplatněné postupy, aby k omezení vlastnického práva nemuselo dojít.

Uzavřel, že neshledal v rozhodnutí správního orgánu I. stupně právní vady, ať z hlediska hmotně právního či procesního a námitky žalobců neshledal důvodnými pro zrušení předmětného rozhodnutí. Proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.

V písemném vyjádření k podané žalobě žalovaný setrval na svých tvrzeních uvedených v napadeném rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu zamítl. K žalobním bodům uvedl, že kupní smlouvou, uzavřenou dne 16.9.2009 mezi Obcí Sázava, jako prodávající, a manželi J.a D. Š., jako kupujícími, byl prodán pozemek parc.č. 1820/2 v k.ú. S., označený pod druhem užívání jako ostatní plocha, se všemi jeho součástmi a příslušenstvím kupujícím. Podle čl. IV. označené kupní smlouvy prodávající prohlašuje, že na převáděné nemovitosti neváznou dluhy, věcná břemena, zástavní práva, ani jiné právní povinnosti (viz užívání oddělené části pozemku parc.č. 1820 jako účelové komunikace či dokonce komunikace místní). Vklad práva byl povolen Katastrálním úřadem v Kutné Hoře rozhodnutím č.j.: V11- 374/97 dne 26.11.1997 s právními účinky vkladu dnem 6.10.1997. Žalobci nevyužili svých zákonných práv jakkoliv právně napadnout Katastrálním úřadem evidovaný vklad práva k předmětné nemovitosti. Zamýšlený záměr o prodeji části pozemku parc.č. 1820 zveřejnila Obec Sázava v souladu se zněním zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, formou veřejné vyhlášky s datem vyvěšení dne 21.5.1997 a sejmutí dne 10.7.1997. Ve věci této kupní smlouvy splnila Obec Sázava všechny zákonem stanovené podmínky pro prodej předmětného pozemku a ze strany žalobců či jiných oprávněných osob nebyly činěny žádné právní či jiné kroky s cílem případné revokace usnesení zastupitelstva Obce Sázava ze dne 25.6.1997 ve vztahu k nápravě nedodržení stanovených postupů. I v případě, že by následně došlo ke změně či zrušení dříve přijatého usnesení zastupitelstva obce opětovným projednáním dané záležitosti na zasedání zastupitelstva s výsledkem schválení nového usnesení o revokaci dřívějšího, pak by nemělo toto zrušení vliv na platnost uzavřené předmětné kupní smlouvy. Právní následky případné revokace usnesení zastupitelstva obce by působily ex nunc a neměly by vliv na platnost právního úkonu regulérně uzavřeného mezi obcí a kupujícími. Podle § 4b zákona o pozemních komunikacích, ve znění k 31.12.1994, musely být místní komunikace zařazeny do sítě místních komunikací. Současná právní úprava zákona o pozemních komunikacích, vyžaduje pro zařazení pozemní komunikace do komunikací místních vydání rozhodnutí podle § 3 odst. 1 zákona příslušným silničním úřadem, tj. obcí při výkonu silničního správního úřadu (ust. § 40 odst. 5 písmo c) zákona o pozemních komunikacích). Ze spisové dokumentace prvoinstančního orgánu žádná taková skutečnost nevyplývá a žádným z účastníků nebyla doložena. Rozhodnutí Městského úřadu Sázava, Odboru hospodářsko správního, při výkonu silničního správního úřadu, č.j.: 2714/99 ze dne 7.11.1999, byť bylo rozhodnutím odvolacího orgánu, Okresního úřadu v Kutné Hoře, zrušeno, takovou skutečnost potvrzuje. Z důvodů nedoložení zákonem požadovaných skutečností ze strany žalobců nedošlo nikdy v minulosti k prokázání existence pozemní komunikace na dotčené části pozemku parc.č. 1820 v k.ú. S.. Ostatně proto bylo v této věci vedeno sporné řízení. Podle bodu 38. nálezu Ústavního soudu, publikovaného pod č. II. ÚS 268/06 ze dne 9.1.2008, kterým bylo změněno usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.6.2006, č.j.: 22 Cdo 1173/2005-112, lze pouze v obecné rovině akceptovat názor Nejvyššího soudu ČR, že omezení vlastnického práva k pozemku ve formě veřejného přístupu na tento pozemek je způsobilé přecházet z vlastníka na vlastníka a že není třeba souhlasu nového vlastníka, pokud byl souhlas udělen vlastníky předchozími. Podle ústavního nálezu platí tento závěr tam, kde dochází k převodu vlastnického práva mezi soukromými subjekty a kde nový vlastník pozemek přejímá do vlastnictví s vědomím, že vlastnické právo je takto omezeno. Tento závěr však nelze podle Ústavního soudu vztahovat na osoby, které nabyly vlastnické právo k pozemku od veřejnoprávní korporace, jejíž přístup k otázce veřejného užívání pozemků je velmi odlišný od postojů ryze soukromého vlastníka pozemku.

K druhému žalobnímu bodu uvedl, že argumentace žalobců je v této části zmatečná, není akceptovatelná z hlediska kogentní úpravy zákona o pozemních komunikacích a zejména nesouvisí s projednáním uplatněného nároku. Zařazení pozemní komunikace do kategorie místních je vždy podmíněno vydáním rozhodnutí ze strany příslušného silničního úřadu. Poznamenal, že návrh žalobců na následný odkup pozemku parc.č. 1820/2 v k.ú. S. není předmětem projednání soudně uplatněného nároku.

Tvrdil, že námitkami žalobců, uplatněnými pod bodem 1 až 5 žalobci podaného odvolání ve věci soudní žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného se žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval. Zopakoval, že obecné odkazy žalobců na soudní rozhodnutí nebo obecné postupy popsané v materiálech veřejného ochránce práv (pozn.: tyto již nereflektují vyvíjející se právní názory dle závazné judikatury, zejm. výše citovaný nález Ústavního soudu) bez toho, že z citovaných rozhodnutí je zřejmý vztah ke konkrétním skutečnostem, jež byly předmětem sporného řízení, nemohou být předmětem projednání před odvolacím orgánem. Zdůraznil, že žalovaný opírá žalobou napadené rozhodnutí o právní názor Ústavního soudu, který byl publikován pod Č. II. ÚS 268/06 ze dne 9.1.2008 a který shrnuje do té doby vydaná právní stanoviska Nejvyššího správního soudu v případech, kdy vlastník musí strpět obecné užívání pozemku jako komunikaci ve smyslu znění ustanov. § 19 zákona o pozemních komunikacích a umožnit na něj veřejný přístup. Žalobci, aniž opírají svá tvrzení o skutečnosti, prokazující dosavadní stav užívání dotčených pozemkových parcel za naplnění zákonného znaku, tj. k využití účelové komunikace jako komunikační spojnice neurčitého počtu účastníků, argumentují záměrem na vytvoření takové komunikační spojnice pro své ryze soukromé potřeby. Podle výše uvedeného nálezu Ústavního soudu je omezení vlastnického práva, kdy vlastník musí strpět obecné užívání pozemku jako komunikace ve smyslu ustanovení § 19 zákona o pozemních komunikacích a umožnit na něj veřejný přístup, spojeno s prokázáním dvou důležitých podmínek: 1) vlastník musí s takovým omezením vlastnického práva příslušného pozemku souhlasit (pozn.: pozemek byl věnován bud' výslovným projevem nebo z konkludentních činů vlastníka byl k obecnému užívání určen), a 2) musí být prokázána existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. V rámci řízení o návrhu musí být odůvodněna proporcionalita omezení vlastnického práva. Podle nálezu Ústavního soudu nelze např. omezení vlastnického práva k pozemku ve formě veřejné komunikace konstruovat pouze na základě zjištění, že tento pozemek veřejnost dlouhodobě užívala ke zkrácení cesty.

Z definice účelové komunikace dle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích vyplývá, že jejím primárním účelem je zajištění přístupu vlastníků k jejich nemovitostem tam, kde neexistuje jiná alternativa přístupu a kde tento přístup zjevně není upraven soukromoprávním institutem, např. věcným břemenem. Pouze v takto úzkém rozsahu „potřeb vlastníků nemovitostí“, kteří nemají jiný alternativní přístup ke svým nemovitostem, je možné spatřovat prosazení veřejného zájmu. Pokud existuje jiná alternativa přístupu, a případná účelová komunikace by tudíž neplnila roli nezbytné komunikační spojnice, je alternativní vstup do nemovitosti přes pozemek jiného vlastníka ryze soukromým zájmem vlastníka nemovitosti, který je případně upravitelný soukromoprávními instituty, nikoliv však institutem veřejného práva. Spisovou dokumentací prvoinstančního orgánu je doložena skutečnost alternativy řady přístupů žalobců k jejich nemovitosti z řádně evidovaných pozemních komunikací v dotčeném katastrálním území. V rámci řízení před prvoinstančním a odvolacím orgánem nebylo prokázáno naplnění zákonných znaků a předpokladů pro deklarování dotčené pozemkové parcely jako veřejně přístupné účelové komunikace podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Právní vztah, o němž bylo v řízení rozhodováno, byl fakticky již založen povolením vkladu práva k dotčené nemovitosti evidované v příslušném katastru nemovitostí.

Správní orgány nebyly při hodnocení důkazů podle § 52 správního řádu vázány návrhy účastníků řízení, které se jevily nadbytečné, neúčelné, které by při jejich provedení prokazovaly skutečnosti již známé, které by byly ekonomicky nepřiměřeně náročné vůči předmětu řízení, které se daného předmětu řízení netýkaly nebo nebyly podány formou, kterou zákon pro provedení určitých právních úkonů vyžaduje. Z listinné dokumentace je zřejmé, že byly provedeny důkazy ke zjištění skutečného stavu věci. V souladu s ustanov. § 2 odst. 3 správního řádu byly správní orgány povinny šetřit práva účastníků nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se jejich činnost v daném případě dotýkala; s ohledem na tuto procesní zásadu byly oprávněny zasahovat do práv dotčených osob jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu.

V replice ze dne 22.2.2010 žalobci uvedli, že o prodeji pozemku 1820/2 v k.ú. S. se dozvěděli až v roce 1998 v souvislosti s plánováním kanalizace, která měla vést uličkou. Když se dozvěděli, že uličku nevlastní Městský úřad Sázava (správně Obec Sázava), okamžitě žádali o zrušení kupní smlouvy. Bylo jim doporučeno vznést námitky až při stavebním řízení o oplocení. Dne 8.2.1999 podali manželé Š. žádost na stavbu oplocení pozemku 1820/2 k.ú. S.. Žalobci proti tomu podali námitky. Řízení bylo přerušeno s tím, že Městský úřad Sázava vydal rozhodnutí o zrušení místní komunikace. Na žádost manželů Š. bylo řízení o zrušení místní komunikace zahájeno. Žalobci podali námitky nesouhlasu. Dne 26.7.2000 žalobce na zahradě navštívil tajemník Ing. Jiří Huml s tím, aby vyjádřili souhlas se zaplocením pozemku 1820/2. V případě nesouhlasu žalobce žádal o odplocení pozemku 1405 v k.ú. S.. Jednalo se o odstranění 50 let starého plotu kolem předzahrádky před domem žalobců. Na tuto dohodu žalobci nepřistoupili. Dne 7.11.1999 bylo vydáno rozhodnutí 2714/99. Z důvodu nesouhlasu s významem výroku bylo podáno odvolání k Okresnímu úřadu Kutní Hora. Uvedené rozhodnutí bylo zrušeno Okresním úřadem Kutná Hora dne 10.2.2000, č.j.: 6054/2000HS. V průběhu léta 2000 navštívili žalobci Katastrální úřad v Kutné Hoře. I zde bylo v pozemkových knihách zjištěno, že se jednalo již v roce 1921 o polní cestu. Žádný právní titul tento stav nezměnil více jak 85 let. O této skutečnosti žalobci městský úřad informovali. Poté vydal městský úřad dne 19.10.2000 sdělení, že parc. č. 1820/2 k.ú. S. není místní komunikací. Tvrdili, že byl porušen zákon 67/1991 Sb. Řízení bylo zakončeno sdělením nikoliv rozhodnutím, proti němuž se žalobci nemohli odvolat. Ve sdělení úřad nezkoumal existenci nejnižší kategorie komunikací účelovou komunikaci.

Prodej pozemku považují žalobci za porušení zákona, neboť je nikdo dopisem neinformoval, že bude pozemek prodáván vyhláškou. Prodejem byla přímo dotčena jejich práva: přístup k elektrohodinám, branka do uličky. Dále nebylo vyřešeno věcné břemeno pro uložení kabelů. Dalším pochybením bylo rozhodnutí zastupitelstva prodat veřejnou komunikaci. Povinnost zastupitelstva je pečovat o zachování a rozvoj majetku a chránit veřejný zájem.

Tvrdili, že žalovaný opomíjí skutečnost, že pozemek 1820/2 v k.ú. S. je veřejnou účelovou komunikací. Uzavřeli, že prodejem veřejné cesty pozemku 1820/2 v k.ú. S. a následným oplocením byli kráceni na svém právu volného přístupu účelovou komunikaci, které jim dle zákona o pozemních komunikací náleží. Chybným řízením se žalobci cítí být diskriminováni.

K replice žalobců žalovaný mj. v podání ze dne uvedl, že předmětem řízení o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu bylo rozhodnout o tom, zda žalobci namítaný právní vztah vznikl, zda trvá, nebo zda tento vztah zanikl. Prvoinstanční správní orgán na základě řádně důkazně provedeného řízení rozhodl tak, že pozemek parc.č. 1820/2 v kat.ú. S. není veřejně přístupný a není na něm veřejně přístupná účelová komunikace podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Konstatování žalobců, že dotčený pozemek sloužil jako průchod veřejnosti coby spojnice dvou pozemních komunikací, není důkazně doloženou skutečností, a navíc se jedná o argument, jež měl být na základě navrhovaného důkazu projednán správními orgány v rámci napadených správních řízení. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2009, č.j.: 5 As 27/2009-66, podle něhož: „okolnost, že pěšina je pro část obce nejkratším spojením, neospravedlňuje ještě sama o sobě závěr, že jde o komunikaci nutnou“. Podle právního názoru Nejvyššího správního soudu je v řízení o omezení obecného užívání relevantní posoudit dostupnost komunikačního spojení jinými cestami, a správní orgány tyto skutečnosti v řízení posuzovaly. Připomenul, že již Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9.1.2008, sp.zn.: II. ÚS 268/06 konstatoval, že pokud existuje jiná alternativa přístupu a případná účelová komunikace by tudíž neplnila roli nezbytné komunikační spojnice, je alternativní vstup do nemovitosti přes pozemek jiného vlastníka ryze soukromým zájmem vlastníka nemovitosti, který je případně upravitelný soukromoprávními instituty, nikoliv však institutem veřejného práva. Dle citovaného nálezu Ústavního soudu nelze omezení vlastnického práva k pozemku ve formě veřejné komunikace konstruovat pouze na základě zjištění, že soukromý pozemek veřejnost dlouhodobě užívá ke zkrácení cesty.

Městský soud v Praze tak na základě podané žaloby přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s.ř.s.“)). Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Ze správního spisu předloženého soudu žalovaným vyplynuly tyto skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

Rozhodnutím Městského úřadu Sázava, odboru rozvoje města a správy majetku, ze dne 10.7.2008, č.j.. 6760/2008/OHS o určení právního vztahu – obnovení veřejného přístupu podle ust. § 142 odst. 1 správního řádu, k pozemku parc. č. 1820/2 ve vlastnictví J. a D. Š. bylo rozhodnuto, že pozemek parcelní číslo 1820/2 katastrálním území S. není veřejně přístupný a není na něm účelová komunikace dle § 7 zákona o pozemních komunikacích. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán I. stupně uvedl, že posuzoval případ z hlediska garantovaného základního práva vlastnit a užívat majetek dle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, a také z hlediska nutnosti a možnosti omezení vlastnického práva k pozemku parc. č. 1820/2 k.ú. S., ve vlastnictví manželů J. a D. Š. Manželé Š. získali uvedený pozemek na základě řádné kupní smlouvy sepsané 16.9.1997, kterou jim Město Sázava pozemek prodalo. Tato koupě byla též zapsána na LV 10054 vedený na Katastrálním úřadu pro Středočeský kraj, pracoviště Benešov, a to dne 26.11.1997. Kupní smlouva ani zápis na LV katastru nemovitostí nebyly v minulosti zrušeny soudním či jiným rozhodnutím, a manželé Š. jsou jedinými právoplatnými vlastníky pozemku parc. č. 1820/2. Manželé Š. od nabytí vlastnického práva k pozemku parc. č. 1820/2 vyjadřovali negativní stanovisko, jak ke zřízení věcného břemene – práva vstupu, tak i vydání souhlasného stanoviska ke vstupu veřejnosti na výše uvedený pozemek. Toto své stanovisko opět potvrdili písemným vyjádřením dne 25.6.2008, ve kterém uvádí, že nesouhlasí s tím, že pozemek parc. č. 1820/2 je přístupovou účelovou komunikací (pozemek je zapsán v KN jako ostatní plocha, využitím jiná plocha) a také, že nesouhlasí s obnovením veřejného přístupu na svůj pozemek. Vzhledem k tomu, že vlastníci pozemku nesouhlasí s omezením vlastnického práva k tomuto pozemku pro účely veřejné komunikace, není splněn první předpoklad k uznání veřejné komunikace na pozemku parc. č. 1820/2 k.ú. S.. K druhé podmínce pro uznání veřejné komunikace, a to že jde o existenci nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby přístupu a obslužnosti nemovitosti žalobců, na pozemcích parc. č. 1402 s budovou čp. 64, parc.č. 1403 a 1405, správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že přístup k těmto pozemkům a nemovitostem je zajištěn z pozemku parc. č. 1820/3, který je veřejně přístupný. Z tohoto pozemku je možný přístup jak k brance na pozemku parc. č. 1403 tak i k budově čp 64, po tomto pozemku lze také volně přistoupit k elektroměru a plynoměru pro čp. 64, umístěných na venkovní stěně domu. S tímto řešením vyslovili souhlas žalobci v protokolu z ústního jednání a místného šetření dne 13.7.1999. Další přístup na pozemek parc. č. 1403 je možný vraty z místní komunikace Na Závrtku na pozemku parc. č. 1818/1. Uvedeným zjištěním tak nebyl naplněn ani druhý z předpokladů pro nutnost uznání veřejné komunikace a vymáhání omezení vlastnického práva manželů Š., a to ten, že přes pozemek parc. č. 1820/2 vede nutná a ničím nenahraditelná komunikační potřeba žalobců, tak jak požadují žalobci. Z výše uvedeného také vyplývá, že požadavek na uznání účelové komunikace neodpovídá § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích.

Dále správní orgán I. stupně řešil, zda požadovaný veřejný přístup na pozemek parc. č. 1820/2 je či není v souladu s veřejným zájmem. Po zhodnocení situace dospěl správní orgán I. stupně k závěru, že požadovaný veřejný přístup na výše uvedený pozemek není ve veřejném zájmu. Přístup k řece Sázavě je pro veřejnost i složky integrovaného záchranného systému zajištěn po pozemcích ve vlastnictví Města Sázava, jednak daleko širší prolukou na pozemku parc. č. 1820/1 mezi domy čp. 66 a čp. 41 v ulici Na Závrtku, vzdálené 35 m od předmětného pozemku, a jednak uličkou podél pravého břehu Dojetřického potoka po pozemcích parc. č. 1404 a 1820/1, v těsném sousedství pozemků ve vlastnictví žalobců. Také zde dospěl správní orgán I. stupně k závěru, že veřejný přístup na pozemek parc. č. 1820/2 není z pohledu veřejného zájmu nutnou a ničím nenahraditelnou komunikační potřebou a že obnova veřejného přístupu není ve veřejném zájmu.

Závěrem správní orgán I. stupně uvedl, že na základě podnětu Čestného prohlášení dvanácti občanů ze dne 30.5.2008 šetřil využití pozemku parc.č. 1820/2 v minulém období. Předmětný pozemek byl v minulosti neoplocen a sloužil jako veřejné prostranství s volným pohybem osob. Ve většině případů byl tento pozemek zneužíván jako manipulační a skladová plocha pro uložení různého materiálu – dřeva, kamení, cihel aj. Toto veřejné prostranství se velice těžko udržovalo z městských prostředků, a proto samospráva obce rozhodla o prodeji tohoto pozemku. Pozemek nebyl zařazen do paspartu místních komunikací a správní orgán I. stupně vydal dne 19.10.2000 k pozemku parc. č. 1820/2 k.ú. S. sdělení, kterým žalobcům oznámil, že pozemek není místní komunikací a že v roce 1997 byl veřejný m prostranstvím. Správní orgán I. stupně považoval v tomto případě za určující současný vlastnický vztah k pozemku parc.č. 1820/2 a ochranu vlastnických práv majitelů pozemku. Silniční správní úřad zhodnotil také současný stav a rozsah veřejných komunikací jako postačující, jak k uspokojení nutných komunikačních potřeb žalobců, jako vlastníků sousedních pozemků parc. č. 1402, 1403 a 1405, tak i k uspokojení potřeb ve veřejném zájmu.

Proti uvedenému rozhodnutí podali žalobci odvolání z následujících důvodů: 1. Manželé Š. koupili 26.11.1997 pozemek 1820/2 k.ú. S., který byl v katastru nemovitosti zapsán jako ostatní komunikace a byl využíván od nepaměti jako účelová komunikace. Od roku 1997 jsme proti prodeji a za to, aby byla ulička veřejně přístupné aktivně vedli rozsáhlou korespondenci. Do tohoto pozemku ústily naše i Š. elektrohodiny, branky. Ulička sloužila veřejnosti jako průchod z ul. Na Závrtku na Prokopovo nábřeží. Naše námitka, že prodejem pozemku - místní komunikace obec porušila zákon o pozemních komunikacích byla zamítnuta dopisem ze dne 21.6.1999. Téhož dne 21.6.1999 bylo zahájeno na žádost manželů Š. řízení č.j.: 2714/99 o vyřazení pozemku z kategorie místních komunikací. Rozhodnutí Městského úřadu Sázava, že pozemek 1820/2 není místní komunikací bylo zrušeno Okresním úřadem Kutna Hora č.j.: RD/8/2000 z 10.2.2000 protože bylo vydáno v rozporu s právním řádem. Dne 26.7.2000 nám Ing. Jiří Huml tajemník nabídl dohodu na urovnání problému s naším trvalým nesouhlasem oplocení pozemku 1820/2 tak, že pokud nebudeme souhlasit s jeho zaplocením, budeme nuceni odplotit naši zaplocenou předzahrádku pozemek parc. č. 1405. Předloženou dohodou jsme rázně odmítli. Dne 19.10.2000 vydal Městský úřad Sázava sdělení, že pozemek 1820/2 není místní komunikací. Na základě tohoto sdělení manželé Š. dosáhli na Katastrálním úřadu změnu z ostatní komunikace na ostatní plochu. Nicméně ve sdělení ze dne 19.10.2000 MěÚ Sázava zdůrazňuje, že zápis v katastru není určujícím údajem pro to, zda komunikace je či není místní komunikaci. Ulička mezi dvěma ploty, pozemek 1820/2 byl do léta roku 2006 využíván jako veřejná účelová komunikace. Po té manželé Š., na základě tehdy platného stavebního rozhodnutí, postavili na každou stranu uličky bránu a začali jí tak využívat jako soukromou účelovou komunikaci. Dále žalobci citovali z dopisu veřejného ochránce práv a z rozsudku Městského soudu v Praze (sp.zn.: 7 Ca 250/2006), ze kterých dovozovali, že na manžele Š. přešla povinnost strpět na svém pozemku 1820/2 k.ú. S. veřejný přístup. Dále tvrdili, že se správní úřad nemá v tomto případě zabývat otázkou dotčení vlastnických práv manželů Š., ale měl by především řešit právo obecného užívání. O tom, že byla před protiprávním zaplocením ulička veřejnosti přístupná svědčí i podpisový arch občanů.

2. Dle zveřejněného názoru veřejného ochránce práv, pode kterého „pro posouzení, zdaje pozemek je veřejně přístupovou účelovou komunikací je rozhodující faktický stav, zda je využíván neuzavřeným okruhem osob po delší dobu, což typicky znamená dopravně méně významné komunikace v obcích, lesní a polní cesty, komunikace v chatových osadách apod., které nemusí být nijak zpevněné, ale jsou alespoň znatelné v terénu“V případě žalobců to znamená, že uličku pravidelně v minulosti využíval neuzavřený počet osob, namátkou všichni naši přátelé, členové rodiny a občané uvedení na přiloženém podpisovém archu, kteří ji používal i především jako průchod z Prokopova nábřeží na ulici Na Závrtku a zpět, dále z Prokopova nábřeží k brance, která v uličce byla od nepaměti . Pokud se dnes chceme dostat na Prokopovo nábřeží a k řece Sázavě a k lavičce a zpět, musíme oběhnout celý dům včetně zahrady. Totéž platí pro naše návštěvy. Sousedé manželé Š. tuto uličku dále jako průchod využívají, neboť oplocení představují dvě brány na každém konci uličky. žalobci se nedomnívali, že všechny lesní cesty a méně významné komunikace, které jsou účelovými komunikacemi, splňují podmínku nenahraditelnosti. Důležitý je faktický stav, zda jsou využívány neuzavřeným okruhem osob po delší dobu a v případě žalobců platí, že s výslovným dlouhodobým souhlasem minulého vlastníka - Obecního úřadu v Sázavě.

3. S ohledem na to , že byla ulička nepřetržitě využívána neuzavřeným okruhem osob, prokazatelně zde existoval veřejný zájem. Na tuto skutečnost žalobci aktivně upozorňují úřad již 11 let řadou dopisů a námitkami ve všech řízeních, týkajících se pozemku 1820/2 k.ú. S.. Naposledy podpisovým archem občanů.

4. Souhlasili, že v roce 1998 byl pozemek 1820/2 zapsaný k katastru nemovitostí jako ostatní komunikace ještě v novém územním plánu schválen jako veřejné prostranství s volným pohybem osob. Dle žalobců manželé Š. zneužívali předmětný pozemek na jejich straně jako skladová plocha pro uložení různého materiálu - dřeva, kamení cihel. Bylo věcí Městské úřadu Sázava, aby za zneužívání veřejně přístupné komunikace udělil sankci. Pro občany byl průchod zajištěn. Pouze v roce 2004 řešil Městský úřad podnět žalobců na odstranění kamenů, které nastražil pan Š. do uličky tak, aby znemožnil průchod. Podnět žalobců byl ze strany úřadu do týdne vyřízen a kameny byly odstraněny. Jako manipulační plocha pozemek nesloužil s ohledem na svoji šíři 2,8 m. Pro účelové komunikace, a to ani pro veřejně přístupné, nestanovil zákon o pozemních komunikacích, jejich vlastníkům ani majitelům přilehlých nemovitostí žádné povinnosti týkající se prohlídek a údržby, a to ani povinnost zimního zajišťování schůdnosti a sjízdnosti nebo povinnost označovat úseky, kde schůdnost nebo sjízdnost není zajišťována. Minimálně 30 let, co žalobci jezdí na svojí nemovitost, žalobci nepamatují, že by úřad v Sázavě udělal v uličce byť jen minimální údržbu.

5. Účelové komunikace, stejně jako místní komunikace IV. třídy, nepodléhají speciální evidenci podle § 5 vyhlášky č. 104/1997 Sb., (prováděcí vyhláška k zákonu o pozemních komunikacích.) S ohledem na uvedené, veřejně přístupná komunikace 1820/20 k.ú. S., nepodléhá evidenci do paspartu místních komunikací. Jelikož úřad v odstavci 4. odůvodnění konstatoval, že pozemek parc. 1820/2 sloužil jako veřejné prostranství s volným pohybem osob, je zde podle názoru žalobců rozpor, protože v úvodu existenci veřejné účelové komunikace popírá. Pakliže úřad uznal, že zde existoval volný pohyb osob po veřejném prostranství, které se nachází mezi dvěma ploty spojující ul. Na Závrtku s Prokopovým nábřežím, žalobci nechápali, proč není hájen veřejný zájem a je považována za určující ochrana vlastnických práv k pozemku. Navrhli tak, aby vzniklá situace byla vyřešena odkupem pozemku 1820/2 k.ú. S. zpět Městskému úřadu Sázava a tak došlo k vrácení stavu zpět.

O podaném odvolání bylo rozhodnutu napadeným rozhodnutím

V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy:

Podle ust. § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikací ve znění ke dni vydání napadeného rozhodnutí, účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad může na návrh vlastníka účelové komunikace a po projednání s příslušným orgánem Policie České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka.

Soud posoudil žalobní námitky takto:

Předně soud poukazuje na skutečnost, že žaloba podaná žalobci je svým obsahem spíše vyjádřením nesouhlasu s prodejem pozemku parc. č. 1820/2 v k.ú. S., než žalobou proti deklaratornímu rozhodnutí správního orgánu o neexistenci veřejně přístupné účelové pozemní komunikace. O výše uvedeném svědčí opakované námitky žalobců např., že rozhodnutí samosprávy obce prodat předmětný pozemek bylo chybné a nemohl je schválit silniční ani stavební úřad, že Město Sázava prodalo předmětný pozemek bez ohledu na veřejný zájem a svojí povinnost řádně pečovat o svěřený majetek, nebo poukaz žalobců, že prodej předmětného pozemku byl uskutečněn na základě podnětu pana Š., přestože na veřejné vyhlášce je jako důvod uveden rozšíření části zahrady pana Š., a konečně i žalobci opakovaně navrhovaný postup odstoupení od kupní smlouvy na předmětný pozemek. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobci podáním žaloby proti rozhodnutí správního orgánu zcela jednoznačně určili předmět soudního řízení, jímž je toliko přezkum deklaratorního rozhodnutí správního orgánu o neexistenci veřejně přístupné účelové pozemní komunikace, jsou výše uvedené námitky v tomto řízení irelevantní, neboť se nevztahují k předmětu řízení (viz níže). Z uvedeného důvodu se soud jimi nezabýval.

Pojem účelová komunikace definuje zákon o pozemních komunikacích v ust. § 7 odst. 1, když stanoví, že účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Otázkou vzniku veřejně přístupné účelové komunikace se opakovně zabýval Nejvyšší správní soud i Ústavní soud. Již ustálenou judikaturu těchto soudů lze shrnout do dvou závěrů. Prvním z těchto závěrů je, že účelová komunikace vzniká ze zákona, tzn. ke vzniku účelové komunikace není třeba správního rozhodnutí, přičemž není ani podstatné, jak je příslušný pozemek, na němž se komunikace nachází, veden v katastru nemovitostí či jak byl v katastru v minulosti evidován. Druhým ze závěrů je, že předpokladem pro vydání deklaratorního rozhodnutí o existenci veřejně přístupné účelové komunikace je vedle naplnění pojmových znaků účelové pozemní komunikace, předně souhlas vlastníků, a dále nezbytná a ničím nenahraditelná komunikační potřeba.

Pokud se týká souhlasu vlastníků pozemku, na němž se účelová komunikace nachází, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22.12.2009, č.j.: 1 As 76/2009-60 jednoznačně vyplývá, že zákon o pozemních komunikacích je třeba vykládat v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod tak, že veřejně přístupná účelová komunikace může vzniknout proti vůli vlastníka dotčeného pozemku pouze za poskytnutí kompenzace (náhrady). Jestliže však vlastník s jejím zřízením souhlasil, jsou jeho soukromá práva v takovém případě omezena veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace, které nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci. Jestliže vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas, jde o účelovou komunikaci, vzniklou ze zákona. Stačí, aby vlastník strpěl užívání pozemku jako komunikace, v případě nesouhlasu musí však jít o aktivní jednání. Pokud je účelová komunikace zřízena, je její právní status závazný i pro budoucí majitele pozemku - účelové komunikace, tito nejsou oprávněni komunikaci ze své vůle uzavřít. Veřejnou cestou se tedy pozemek stává jeho věnováním obecnému užívání, ať již vlastníkem výslovně projeveným souhlasem nebo konkludentním strpěním. Rovněž komunikace, u níž sice již nelze zjistit, zda byla některým z předchozích vlastníků obecnému užívání věnována, jež však byla jako veřejná cesta užívána od nepaměti z naléhavé komunikační potřeby, je veřejně přístupnou účelovou komunikací. S ohledem na shora uvedené má soud za to, že žalovaný postupoval v souladu s judikaturou Nejvyšších soudů, jestliže posuzoval případ s ohledem na čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.

Podmínku existence nezbytné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby je třeba ve světle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16.5.2011, č.j.: 2 As 44/2011-99 rozumět to, že existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout zajištění komunikačního spojení nemovitostí, byť by představovaly zhoršení komunikačních možností, např. co do vzdálenosti přístupu nebo kvality tohoto přístupu, aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům.

S ohledem na výše uvedená obecná východiska soud přikročil k přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí. Jak již bylo shora uvedeno, rozhodnutí o deklaraci existence účelové komunikace je možno vydat jen za kumulativního splnění podmínky souhlasu vlastníků a naléhavé a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Nepostačí tak jen dlouhodobé faktické užívání pozemku jako průchozí komunikace neuzavřeným počtem osob, jak tvrdí žalobci v podané žalobě. V projednávaném případě správní orgány založily svá rozhodnutí o neexistenci účelové komunikace dle § 7 zákona o pozemních komunikacích na pozemku parc. č. 1820/2 v k.ú. S. na nesplnění obou podmínek. Pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí by tak bylo zapotřebí, aby žalobou byla úspěšně zpochybněna absence obou těchto podmínek.

Ve vztahu k podmínce naléhavé a ničím nenahraditelné komunikační potřeby žalobci v podané žalobě, stejně jako v průběhu správního řízení, poukazovali toliko na skutečnost, že do uličky mají branku, kterou používají k řece a na Prokopovo nábřeží a že ve zdi domu do uličky mají elektro hodiny. K tomu z obsahu spisového materiálu a prvostupňového rozhodnutí vyplynulo, že jak přístup k elektro hodinám umístěným na budově čp. 64, parc. č. 1402 v k.ú. S., jenž je ve vlastnictví žalobců, stejně jako k brance na pozemek 1403 v k.ú. S., taktéž ve vlastnictví žalobců, je možný z pozemku 1820/3. Nemovitosti žalobců jsou pak přístupné rovněž z pozemku parc. č. 1818/1 v k.ú. S.. Pokud jde o přístup k řece a na Prokopovo nábřeží žalobci mohou využít vlastní nemovitost parc. č. 1403 v k.ú. S.. S uvedeným zřetelně srozumitelným a zdůvodněným závěrem správního orgánu I. stupně žalobci v podané žalobě (stejně jako v odvolání) nijak nepolemizovali.

Za situace, kdy obstál závěr správních orgánů o nesplnění podmínky naléhavé a ničím nenahraditelné komunikační potřeby je zřejmé, že by postrádalo smyslu zabývat se podmínkou souhlasu vlastníků. Existence naléhavé komunikační potřeby je totiž jednou z nezbytných podmínek pro to, aby mohla být deklarována existence účelové komunikace a není-li tato podmínka dána, nemá smysl zabývat se splněním dalších podmínek. I kdyby totiž byl prokázán souhlas vlastníků se zřízením pozemní komunikace (resp. jejich předchůdce), pro absenci naléhavé komunikační potřeby by ani v takovém případě nemohla být deklarována existence veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku parc. č. 1820/2 v k.ú. S.. Z uvedeného důvodu se soud nezabýval námitkou žalobců, že změna vlastníka není relevantní a nový vlastník byl povinen obecné užívání pozemku strpět, neboť vstoupil do práv a povinností svého předchůdce.

Námitkou žalobců podle které, se žalovaný nezabýval jejich námitkami uvedenými v odvolání a odbyl je účelově, se soud nemohl blíže zabývat, neboť žalobci neuvedli, na základě jakých skutečností dospěli k tomuto závěru. Je přitom pouze věcí žalobců, jakým způsobem své námitky vymezí. Soudní řád správní ( „ s.ř.s. ) soudu neumožňuje námitky žalobců jakkoliv doplňovat, či je dovozovat. V obecné rovině tak, jak byla námitka žalobců vznesena, soud vytýkané porušení neshledal. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vyrovnal s námitkami žalobců uplatněnými v odvolání. Stejně tak i zdůvodnil svůj závěr o tom, proč uvedené námitky považoval za účelové. Z uvedeného důvodu nebyla námitka žalobců shledána důvodnou.

Stejně tak nedůvodnou shledal soud námitku žalobce, podle které došlo k porušení § 19 písm. e) vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona (dále jen „předmětná vyhláška“). Ponechá-li soud stranou skutečnost, že předmětná vyhláška ke dni vydání napadeného rozhodnutím, respektive rozhodnutí správního orgánu I. stupně, nebyla účinná, když byla zákonem č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu, ke dni 1.1.2007 zrušena, nelze opominout skutečnost, že předmětná vyhláška na projednávanou věc nedopadala, neboť se nejedná o věc územního plánování, stavebního řádu, respektive věci s územním plánováním, nebo stavební řádem souvisejícími, na něž se vztahoval zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, k jehož provedení byla předmětná vyhláška vydána. Soud tak neshledal námitku žalobců důvodnou.

Soud nepřisvědčil ani námitce žalobců, že nález Ústavního soudu ze dne 9.1.2008, sp.zn.: II. ÚS 268/06 nesouvisí s jejich kauzou. Nález Ústavního soudu ze dne 9.1.2008, sp.zn.: II. ÚS 268/06 patří ke stěžejním nálezům Ústavního soudu, zabývajících se problematikou omezení vlastnického práva z důvodu veřejně přístupné účelové komunikace, konkrétně podmínkou nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby (viz shora). Vzhledem k tomu, že žalovaný na tento nález poukazoval právě s ohledem na podmínku nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby, považuje soud tento odkaz za zcela opodstatněný.

Ze všech uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem. Soud proto podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobci nebyli ve věci úspěšní, žalovanému správnímu orgánu, který měl v řízení úspěch, však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.

U třetího výroku rozhodnutí soud vyšel z následující právní úpravy:

Podle ust. § 34 odst. 1 s.ř.s. jsou osobami zúčastněnými na řízení osoby, které byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily, že budou v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat.

Dle ust. § 34 odst. 4 s.ř.s. soud usnesením vysloví, že ten, kdo se domáhá postavení osoby zúčastněné na řízení, a podmínky pro to nesplňuje, není osobou zúčastněnou na řízení.

V posuzované věci soud shledal, že Ing. J. Č., Ing. J. J., Ing. M. J., N. K., J. K. aj. S. nesplňují zákonné podmínky pro přiznání postavení osob zúčastněných na řízení, zakotvené v ust. § 34 odst. 1 s.ř.s. Osobou zúčastněnou na řízení může být určitý subjekt jen při kumulativním splněním dvou podmínek uvedených v ust. § 34 odst. 1 s.ř.s., a to materiální podmínky, kterou splňuje ten, kdo je přímo dotčen ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného správního rozhodnutí, resp. nečinností správního orgánu, a dále ten, kdo může být přímo dotčen zrušením správního rozhodnutí soudem či vydáním soudního rozhodnutí podle návrhu, ale není účastníkem řízení, protože nepodal žalobu a formální podmínky, kterou splní ten, kdo výslovně oznámí, že bude v řízení práva osoby zúčastněné na řízení uplatňovat. V projednávaném případě sice uvedené osoby splnily formální podmínku, když sdělily soudu, že chtějí uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení, nesplnily však podmínku materiální. Tyto osoby nebyly účastníky řízení před správními orgány, přičemž se postavení účastníků řízení ve správním řízení ani nedomáhaly. Zároveň z obsahu spisového materiálu a prohlášení těchto osob nevyplývá, že by předmětný pozemek využívaly jako nezbytnou a ničím nenahraditelnou komunikační spojnici. Naopak z prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že přístup k řece Sázavě je pro veřejnost zajištěn prolukou na pozemcích parc. č. 1820/1 mezi domy č.p. 66 a čp. 41 a rovněž i uličkou podél pravého břehu Dojetřického potoka po pozemcích parc. č. 1404 a 1820/1. Z uvedených důvodů nemohly být shora uvedené osoby samy o sobě přímo dotčeny na svých právech či povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 22. července 2011

JUDr. Ivanka Havlíková, v.r.
předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Aneta Petrlíková

9Ca 378/2008 - 87-100

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru