Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 353/2008 - 57Rozsudek MSPH ze dne 23.03.2011

Prejudikatura

1 As 69/2010 - 62


přidejte vlastní popisek

9Ca 353/2008 - 57

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: N. T. N., zast. Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 6, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2008, č.j.: CPR-11474-1/ČJ-2008-9CPR-V221

takto:

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké police ze dne 25.9.2008 č.j. CPR-11474-1/ČJ-2008-9CPR-V221 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14.243,60 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Jiřího Hladíka, advokáta.

Odůvodnění:

Rozhodnutím Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno ze dne 26.6.2008 č.j. CPBR-5787-53/ČJ-2008-4003-SV (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“) bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) v souběhu s § 119 odst. 1 písm. a) bod 2, 3 téhož zákona uloženo správní vyhoštění. Doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území České republiky, byla podle § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanovena na 4 roky s tím, že tato doba je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně dále rozhodl, že pro případ vynětí cizince z působnosti zákona o pobytu cizinců z důvodu uvedeného v ust. § 2 písm. a), c) tohoto zákona, kdy není možné rozhodnutí vykonat, se doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území České republiky, přerušuje na dobu, po kterou toto rozhodnutí nelze vykonat. V případě, že rozhodnutí nelze vykonat z důvodu uvedeného v § 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, se doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území České republiky, přerušuje na dobu, po kterou toto rozhodnutí nelze vykonat. Správní orgán prvního stupně současně podle § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanovil dobu k vycestování 15 dnů od odpadnutí důvodu znemožňujícího vycestován a podle § 120a zákona o pobytu cizinců rozhodl, že na žalobce se nevztahuje důvod znemožňující vycestování.

Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný jako odvolací orgán podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) zčásti změnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že žalobci se podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 v souběhu s § 119 odst. 1 písm. a) bodu 3 zákona o pobytu cizinců ukládá správní vyhoštění. Doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území České republiky, byla stanovena na tři roky stím, že je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí. Nebude-li postupováno podle § 128 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, stanovuje se podle § 118 odst. 1 tohoto zákona doba k vycestování z území ČR do 15 dnů ode dne ukončení zajištění. Je-li cizinec vyňat z působnosti zákona o pobytu cizinců z důvodu uvedeného v § 2 tohoto zákona, počíná běžet doba k vycestování ode dne odpadnutí tohoto důvodu. Žalovaný dále rozhodl, že ve zbylé části se odvolání podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítá a další výroky napadeného rozhodnutí se potvrzují.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vychází ze skutečnosti, že žalobce pobýval na území ČR opakovaně bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn a správní orgán prvního stupně spatřoval v jednání žalobce důvodné nebezpečí narušení veřejného pořádku závažným způsobem. Žalobce v odvolání označil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně za neodůvodněné a nepřezkoumatelné. Napadl jeho výrokovou část rozhodnutí z důvodu nesprávného určení a směšování běhu doby jeho platnosti a vykonatelnosti. Správnímu orgánu dále vytkl, že si v rámci rozhodování o výroku rozhodnutí, kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění, učinil úsudek o předběžné otázce, která je předmětem jiného výroku rozhodnutí, a navíc nijak nezkoumal, na jakém základě bylo toto rozhodnutí vydáno. Žalobce má za to, že jeho pobyt na území ČR nemohl být posouzen jako maření výkonu správního rozhodnutí, neboť toto rozhodnutí je dosud nepravomocné. V další části odvolání žalobce napadl rozhodnutí Inspektorátu cizinecké policie Přerov ze dne 8. 4. 2008 č.j. CPOV-4622/ČJ-2008-4066, a to konkrétně otázku zavinění účastníka řízení, vyloučení odkladného účinku odvolání a nesprávné právní posouzení založené na neúplně zjištěném stavu věci. Toto rozhodnutí žalobce označil za nezákonné s tím, že je založeno na nesprávném právním posouzení a porušuje obecná ustanovení o správním řízení uvedená v § 2 odst. 1, 3, 4, § 3, § 4 odst. 4 a § 50 odst. 3 správního řádu. Závěrem žalobce navrhl, aby žalovaný rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a řízení ve věci správního vyhoštění zastavil.

Žalovaný ze spisového materiálu po provedeném šetření zjistil, že žalobce do ČR přicestoval dne 25. 11. 2007 s cestovním dokladem a vízem uděleným za účelem zaměstnání s platností od 17. 11. 2007 do 14. 7. 2008. Součástí žádosti žalobce o povolení k pobytu bylo rozhodnutí Úřadu práce v Přerově o povolení k zaměstnání u společnosti Energo IPT s. r. o., s platností od 15. 7. 2007 do 14. 7. 2008. Dne 25. 1. 2008 byla žalobci na vlastní žádost Inspektorátem cizinecké policie Přerov pod č.j. SCPP-2287/OV-VII-CI-2007 zrušena platnost víza k pobytu nad 90 dnů a byl mu do cestovního dokladu vylepen výjezdní příkaz s platností do 3. 2. 2008. Dne 8. 4. 2008, tj. po skončení doby platnosti výjezdního příkazu, se žalobce v doprovodu advokáta dostavil na Inspektorát cizinecké policie v Přerově, kde předložil překlad vyjádření, z něhož vyplývá, že jeho projev vůle ukončit platnost dlouhodobého pobytu na území ČR nebyl učiněn svobodně a vážně. Na základě skutečnosti, že žalobce pobýval na území České republiky bez platného víza, to jest neoprávněně, bylo žalobci dne 8. 4. 2008 Inspektorátem cizinecké policie Přerov pod č.j. CPOV-4622/ČJ-2008-4066 vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění a stanovena doba k vycestování do 12. 5. 2008. Toto rozhodnutí žalobce nerespektoval, z území České republiky neodcestoval a zdržoval se zde v období od 13. 5. 2008 do 15. 5. 2008, kdy byl v rámci pobytové kontroly zajištěn, bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn. Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Brno se žalobcem dne 16. 5. 2008 zahájilo správní řízení ve věci uložení správního vyhoštění a téhož dne byla žalobci dána možnost se k předmětné věci vyjádřit do protokolu. Žalobce ve vyjádření uvedl, že na území ČR nemá žádné rodinné vazby a v návratu do domovského státu mu nic nebrání. Dne 19. 6. 2008 vydal Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra závazné stanovisko k možnosti vycestování žalobce, podle něhož nebyly shledány důvody znemožňující vycestování žalobce do země státního občanství a jeho vycestování do Vietnamu je proto možné. K odvolací námitce, že výroková část rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, konkrétně výrok, kterým se stanovuje doba platnosti a vykonatelnosti rozhodnutí, je v rozporu se zákonem, žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že s účinností od 24. 11. 2005 došlo zákonem č. 428/2005 Sb., ke změně zákona o pobytu cizinců. Podle dřívější právní úpravy doba, po kterou byl cizinci omezen vstup na území, počínala běžet okamžikem vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, tj. ještě za jeho pobytu na území. Tímto způsobem fakticky docházelo k neodůvodněnému zkracování doby tohoto omezení ještě před jeho realizací. Doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, podle nové právní úpravy počíná běžet dnem, kdy uplyne lhůta ke splnění povinnosti, tj. v tomto případě dnem, který byl správním orgánem cizinci stanoven k vycestování z území ČR. Žalovaný proto neshledal pochybení na straně správního orgánu prvního stupně, který ve výroku rozhodnutí stanovil dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území na 4 roky s tím, že tato doba je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí. V rámci odvolacího řízení žalovaný přihlédl k tomu, že žalobce mařil výkon správního rozhodnutí pouze dva dny, a proto přistoupil ke změně výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně spočívající v právní kvalifikaci a změně doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, na tři roky. K odvolací námitce, že správní orgán při úvaze o trvání neoprávněnosti pobytu žalobce na území ČR vycházel pouze z výjezdního příkazu a nezkoumal, na základě jakého rozhodnutí ve správním řízení byl tento výjezdní příkaz vydán, žalovaný pouze konstatoval, že výjezdní příkaz, jehož platnost žalobce v odvolání napadá, mu byl vydán již v souvislosti s předchozím rozhodnutím o správním vyhoštění. K námitce porušení zákonnosti při jeho vydání žalovaný uvedl, že postup Inspektorátu cizinecké policie Přerov byl posuzován v rámci odvolacího řízení, kdy Ředitelství služby cizinecké policie toto rozhodnutí přezkoumalo a svým rozhodnutím ze dne 29. 7. 2008 potvrdilo. Ze záznamu cizinecké policie vyplývá, že žalobce se na území České republiky zdržoval v období od 13. 5. 2008 do 15.5.2008, kdy byl v rámci pobytové kontroly zajištěn, bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn, a to navíc v rozporu s vydaným rozhodnutím o správním vyhoštění ze dne 8. 4. 2008 č.j. CPOV-4622/ČJ-2008-4066. Žalovaný konstatoval, že zákon o pobytu cizinců jasně stanoví podmínky vstupu a pobytu cizince na území ČR. Podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 tohoto zákona platí, že policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizinci, který pobývá na území bez víza, ač k tomu není oprávněn. Z uvedeného vyplývá, že žalobce svým jednáním jednoznačně naplnil i podmínky pro použití § 119 odst. 1 písm. a) bodu 3 zákona o pobytu cizinců, neboť z území České republiky ve stanovené době nevycestoval, čímž mařil výkon správního rozhodnutí. Rozhodnutí o správním vyhoštění sice nabylo právní moci až dne 4.8.2008, tj. v době po vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, které je předmětem daného odvolacího řízení, ale vzhledem k tomu, že Inspektorát cizinecké policie Přerov v souladu s §85 odst. 2 písm. a) správního řádu ve výroku rozhodnutí vyloučil odkladný účinek odvolání, měl žalobce území České republiky opustit do 12. 5. 2008. K námitce žalobce, že správní orgán porušil v odvolání vyjmenovaná ustanovení správního řádu, žalovaný podotkl ,že dle § 51 odst. 1 správního řádu lze k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Žalobce je podle § 52 téhož zákona povinen označit důkazy na podporu svých tvrzení. V daném případě byl se žalobcem dne 16. 5. 2008 sepsán protokol o podání vysvětlení a protokol o vyjádření účastníka správního řízení. V protokolu o podání vysvětlení zástupce žalobce uvedl pouze to, že v této věci není dán důvod pro zahájení řízení, a to z důvodu porušení zákonnosti při vydání rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 8. 4. 2008 č.j. CPOV-4622/ČJ-2008-4066. Do protokolu o vyjádření účastníka správního řízení žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti, na základě kterých by bylo možné předmětné rozhodnutí zrušit nebo vrátit správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce byl v řízení o svých právech opakovaně poučen, byla mu dána možnost seznámit se se všemi podklady pro vydání rozhodnutí a bylo mu umožněno nahlédnout do spisu. Před vydáním rozhodnutí ve věci správního vyhoštění měl možnost se k věci vyjádřit, což potvrdil svým podpisem.

Poté, co žalovaný přezkoumal soulad rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy, dospěl k závěru, že správní orgán prvního stupně postupoval v řízení v souladu s § 50 správního řádu, tedy zjistil skutečný stav věci a pro rozhodnutí si opatřil potřebné podklady. Žalobci byla poskytnuta ve smyslu § 4 a § 6 odst. 2 správního řádu potřebná součinnost, když mu byla dána možnost navrhovat důkazy a činit jiné návrhy, vyjádřit v řízení své stanovisko a vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Správním orgánem prvního stupně byl skutkový stav spolehlivě zjištěn, doložen a náležitě popsán v odůvodnění jeho rozhodnutí. Žalovaný po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že žalobce délkou svého protiprávního jednání nenaplnil podmínky pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, a z tohoto důvodu došlo ke změně výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a byla změněna doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, na tři roky. Vzhledem k tomu, že správní orgán prvního stupně stanovil ve výroku svého rozhodnutí dobu k vycestování cizince do 15 dnů od odpadnutí důvodu znemožňujícího vycestování, ač podle § 120a zákona o pobytu cizinců rozhodl, že se na cizince nevztahují důvody znemožňující vycestování podle § 179 téhož zákona, byla žalovaným stanovena doba k vycestování s ohledem na skutečnost, že žalobce je zajištěn, do 15 dnů ode dne ukončení zajištění. Je-li cizinec vyňat z působnosti zákona o pobytu cizinců z důvodu uvedeného v § 2 tohoto zákona, doba k vycestování počíná běžet ode dne odpadnutí tohoto důvodu.

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě namítl, že samotný výrok o uložení správního vyhoštění trpí vadou, neboť správní orgán v něm ztotožnil právní pojmy platnosti, vykonatelnosti a právní moci rozhodnutí, když stanovil, že „doba, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, se stanoví na 3 roky a tato doba je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí“, což je v rozporu s § 73, § 74 a § 101 správního řádu společně se zákonem o pobytu cizinců. Z § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců lze jednoznačně dovodit, že doba, po níž nelze cizinci umožnit vstup na území, je spojena s dobou platnosti rozhodnutí. Totéž lze pomocí analogie dovodit z § 122 odst. 5 a 6 zákona o pobytu cizinců, kde je uvedeno, že doba, po níž nelze cizinci umožnit vstup na území, je spojena s dobou platnosti rozhodnutí (zrušením platnosti je zrušen zákaz vstupu na území), tudíž není spojena s dobou vykonatelnosti. Ust. § 118 zákona o pobytu cizinců jasně vymezuje, že správní orgán svým individuálním správním aktem uloží správní vyhoštění a stanoví pouze dobu pro vycestování z území a dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území. Správní orgán nemůže rozhodnutím stanovit vykonatelnost, neboť ta vyplývá přímo ze zákona. Vykonatelnost rozhodnutí a doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, běží na sobě nezávisle a nelze je ztotožňovat. Žalobce považuje za neakceptovatelnou argumentaci žalovaného, že daný postup je v souladu se zákonem v návaznosti na novelizaci zákona o pobytu cizinců, k níž došlo s účinností od 24. 11. 2005 na základě zákona č. 428/2005 Sb. Se zmíněnou změnou zákona rozhodně nebyla spojena nová pravomoc správního orgánu určovat vykonatelnost rozhodnutí. Žalobce má za to, že uvedená vada výrokové části způsobuje neplatnost celého rozhodnutí.

Žalobce dále namítl, že napadené rozhodnutí je nesrozumitelné v části, v níž je uvedeno, že žalobci byla dne 25. 1. 2008 na vlastní žádost Inspektorátem cizinecké policie Přerov zrušena platnost víza k pobytu nad 90 dnů a byl mu do cestovního dokladu vylepen výjezdní příkaz s platností do 3. 2. 2008. Na následující straně rozhodnutí žalovaný tvrdí, že předmětný výjezdní příkaz, jehož platnost žalobce v odvolání napadá, mu byl vydán již v souvislosti s předchozím rozhodnutím o správním vyhoštění. Žalovaný si tedy nejen protiřečí, ale ani neuvádí, o jaké dřívější rozhodnutí o správním vyhoštění se jedná. Vzhledem k tomu, že na výjezdním příkazu č. GA0039660 a jeho porušení tím, že žalobce ve stanovené době nevycestoval, stojí rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i žalovaného o udělení správního vyhoštění, mělo by být napadené rozhodnutí zrušeno též pro jeho nesrozumitelnost, absenci řádného zdůvodnění a nepřezkoumatelnost. S tím souvisí též námitka uplatněná žalobcem v průběhu správního řízení, která se týká platnosti právního úkonu – žádosti o zrušení dlouhodobého víza. Touto námitkou se správní orgány obou stupňů vůbec nezabývaly. Jedná se o námitku, podle které je žalobce i nadále držitelem platného víza k pobytu, protože úkon, který zakládá jeho zrušení, byl neplatný pro nedostatek vůle na straně žalobce s odkazem na § 38 odst. 1 občanského zákoníku. Okolnosti, za nichž byl tento úkon učiněn, byly správnímu orgánu opakovaně a dostatečně popsány, avšak správní orgán prvního stupně ani žalovaný toto nijak neřešili, ačkoliv se jedná o předběžnou otázku, na níž závisí rozhodnutí ve věci samé. Při úvaze o neoprávněnosti pobytu žalobce na území ČR vycházel správní orgán prvního stupně z výjezdního příkazu č. GA0039660, který byl žalobci udělen, ale nebylo nijak zkoumáno, na základě jakého rozhodnutí byl tento výjezdní příkaz ve správním řízení vydán. Podle ust. § 119 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců má správní orgán zkoumat subjektivní stránku (zavinění) na straně účastníka, neboť se má jednat o opakované a úmyslné jednání. Závěr o naplnění této skutkové podstaty jakožto zákonného důvodu pro správní vyhoštění žalobce byl zcela nedostatečný; navíc rozhodnutí, které měl žalobce mařit ve smyslu citovaného ustanovení zákona, dosud nenabylo právní moci. Žalovaný rovněž namítl, že správní orgány obou stupňů nijak neřešily namítanou otázku nezákonnosti vyloučení odkladného účinku v rozhodnutí Policie ČR, Inspektorátu cizinecké policie Přerov č.j. CPOV-4622/ČJ-2008-4066, kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a které měl žalobce údajně mařit. Tento výrok byl vydán v rozporu s § 85 odst. 2 správního řádu. Vymezení důvodu vydání tohoto výroku lze dovodit z § 85 odst. 2 písmeno a) správního řádu, tedy že si to žádá naléhavý veřejný zájem. Závěr Inspektorátu cizinecké policie Přerov je v tomto směru nezákonný již z toho důvodu, že naléhavý veřejný záejm ve smyslu § 85 odst. 2 písmeno a) správního řádu je spatřován ve skutečnosti žalobcova neoprávněného pobytu na území ČR, o níž dosud nebylo, a ani nemohlo být, pravomocně rozhodnuto, když je předmětem rozhodnutí o správním vyhoštění, proti němuž bylo podáno odvolání. Správní orgán prvního stupně si v rámci rozhodování o tomto výroku učinil úsudek o předběžné otázce, která je předmětem jiného výroku rozhodnutí o správním vyhoštění, který není pravomocný. Vzhledem ke znění § 57 odst. 2 správního řádu je nemožné zahrnout výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání z důvodů dovozovaných správním orgánem prvního stupně do rozhodnutí, neboť o tom, že jsou takové důvody dány, se vede samotné řízení o správním vyhoštění. Rozhodování o vyloučení odkladného účinku ve věcech správního vyhoštění ve smyslu § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců má navíc přímý vztah k § 172 odst. 3 tohoto zákona, který přiznává žalobě ve správním soudnictví proti rozhodnutí o správním vyhoštění ve všech případech odkladný účinek s výjimkou, kdy je ohrožena bezpečnost státu. Tímto výslovným zněním zvláštního ustanovení je obecná úprava § 85 odst. 2 správního řádu zúžena na případy ohrožení bezpečnosti státu, tedy na užší okruh případů, než které lze podřadit pod pojem veřejný zájem. Zájem na ochraně bezpečnosti státu nelze spojovat s narušením veřejného pořádku závažným způsobem. Uvedenou námitkou se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec nezabýval, čímž porušil svou zákonnou povinnost řádně se vypořádat s námitkami účastníků, uloženou mu ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu.

Žalobce dále nesouhlasí s tím, že správní orgán prvního stupně v rozhodnutí konstatoval, že v případě žalobce jsou dány důvody předpokládané § 119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizinců, avšak v odůvodnění rozhodnutí nezmínil žádné konkrétní skutkové okolnosti vztahující se k tomuto ustanovení zákona. Žalobce se tedy nedověděl, jaké jeho konkrétní jednání narušilo veřejný pořádek České republiky závažným způsobem. Ani touto námitkou se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezabýval, čímž opět porušil povinnost vypořádat se řádně s námitkami účastníků, jak mu ukládá § 68 odst. 3 správního řádu. Správní orgány obou stupňů se taktéž nezabývaly námitkou žalobce, že nesprávný postup Policie ČR v řízení o zrušení víza a v následném řízení o uložení správního vyhoštění je předmětem trestního řízení. Nevypořádaly se tedy s tím, že hrozí nebezpečí, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě trestního jednání příslušníků Policie ČR, popřípadě dalších zainteresovaných osob, a to ke škodě žalobce.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Ve vyjádření k žalobě konstatoval pouze to, že žaloba obsahuje argumentaci, na níž bylo plně reagováno v napadeném rozhodnutí, a proto na odůvodnění tohoto rozhodnutí odkázal.

Při jednání před soudem setrval žalobce na podané žalobě. Zástupce žalobce označil za zásadní otázku, zda pobyt žalobce byl či nebyl v rozhodné době oprávněný. Poukázal na to, že žalobce podal žádost o ukončení pobytu, ale o této žádosti nebylo policií rozhodnuto. Nejvyšší správní soud přitom v rozhodnutí č.j. 1 As 69/2010-62 dovodil, že i když došlo k ukončení pobytu ve smyslu § 37 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, bylo povinností správního orgánu vydat rozhodnutí o zrušení platnosti víza. Pokud tak správní orgán neučinil, zatížil své rozhodnutí vadou. Z toho zástupce žalobce dovozuje, že žalobce nebyl v rozhodné době na území ČR neoprávněně, naopak byl zde po právu a řízení o jeho správním vyhoštění nemělo být zahájeno. Z uvedeného důvodu považuje rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce za nezákonné. Pokud jde o stanovení doby vyhoštění a vazby této doby na vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění, zástupce žalobce při jednání před soudem poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydaná ve věcech sp. zn. 2 As 65/2008 a 8 As 59/2009, jakož i na rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věcech sp. zn. 11 Ca 56/2008 a 11 Ca 345/2008. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání soudu nedostavil.

Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.).

Ze správního spisu předloženého soudu žalovaným vyplynuly tyto skutečnosti významné pro posouzení věci:

Oznámením ze dne 16. 5. 2008 byl žalobce vyrozuměn o zahájení správního řízení ve věci jeho správního vyhoštění z území ČR. Řízení bylo zahájeno na základě skutečnosti, že ačkoli byla žalobci zamítnuta žádost o obnovu řízení ve věci zamítnutí povolení k pobytu a byl mu vydán výjezdní příkaz s dobou platnosti do 3. 2. 2008, žalobce z území ČR nevycestoval a v době od 4. 2. 2008 do 8. 4. 2008 pobýval na území ČR neoprávněně. Proto bylo dne 8. 4. 2008 Inspektorátem cizinecké policie Přerov vydáno rozhodnutí o uložení správního vyhoštění žalobci s vyloučením odkladného účinku dle § 85 odst. 2 správního řádu a s dobou platnosti výjezdního víza do 12. 5. 2008. Žalobce v této době území ČR opět neopustil a pobýval zde v době od 13. 5. 2008 až do svého zajištění dne 15. 5. 2008 neoprávněně.

V žádosti ze dne 23. 1. 2008 doručené dne 25. 1. 2008 Inspektorátu cizinecké policie v Přerově žalobce uvedl, že žádá o ukončení pobytu na území ČR a vydání výjezdního příkazu. Dále uvedl, že je v současné době držitelem víza za účelem zaměstnání, které je platné do 14. 7. 2008. Za důvod své žádosti označil ukončení pracovního poměru u firmy Energo IPT s. r. o.

Do protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ve věci správního vyhoštění sepsaného dne 16. 5. 2008 žalobce mj. uvedl, že pro zahájení řízení o vyhoštění není důvod. Žalobce má platné vízum nad 90 dnů a je oprávněn pobývat na území ČR, neboť jeho úkon ze dne 25. 1. 2008 učiněný na cizinecké policii v Přerově, kterým měl žádat o zrušení tohoto víza, je ve smyslu § 38 odst. 1 občanského zákoníku neplatný, neboť nebyl učiněn svobodně a vážně. K podepsání této žádosti byl žalobce donucen v tísni přímo na oddělení cizinecké policie v Přerově, a to za přítomnosti zástupce jeho zaměstnavatele, společnosti Energo IPT s.r.o., a úřednice oddělení cizinecké policie. Žalobce tehdy nevěděl, co podepisuje, a udělal to proto, aby mu vrátili jeho cestovní doklad a rovněž proto, že nechtěl být zatčen, jak mu přítomné osoby tvrdily. Žalobce konstatoval, že tyto skutečnosti jsou nyní předmětem trestního řízení u Obvodního oddělení Policie ČR v Přerově a věc je rovněž v šetření inspekce ministra vnitra pro podezření ze spáchání trestného činu. Žalobce dále namítl, že rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 8. 4. 2008 vydané Inspektorátem cizinecké policie v Přerově, v němž byl mimo jiné vyloučen odkladný účinek odvolání, mu nebylo právním zástupcem do dnešního dne oznámeno, respektive předáno a přetlumočeno. Nelze tedy mít za to, že by žalobce úmyslně mařil výkon tohoto rozhodnutí. Kromě toho byl výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání do uvedeného rozhodnutí pojat nezákonně, neboť ustanovení § 85 odst. 2 správního řádu ve spojení s § 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců jednoznačně vylučuje, aby byl odkladný účinek v rozhodnutí o správním vyhoštění vyloučen z jiného důvodu, než je ohrožení bezpečnosti státu. Naléhavý veřejný zájem sám o sobě není v tomto konkrétním případě ohrožením bezpečnosti České republiky. Žalobce je toho názoru, že má i nadále platné vízum nad 90 dnů, neboť se jej nikdy nevzdal a navíc je zjevně poškozeným v probíhajícím trestním řízení. Nelze usuzovat na to, že by úmyslně a opakovaně mařil výkon správního rozhodnutí, které mu navíc nebylo vůbec oznámeno. Z uvedených důvodů nejsou splněny podmínky pro jeho zajištění a vedené řízení o správním vyhoštění by mělo být zastaveno. Žalobce potvrdil, že mu bylo umožněno nahlédnout do spisu, seznámit se všemi podklady pro rozhodnutí i se způsobem jejich získání a byla mu dána možnost se k nim vyjádřit.

V úředním záznamu o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 5 trestního řádu sepsaném v Poštorné dne 10. 6. 2008, které bylo Oblastnímu ředitelství služby cizinecké policie Brno doručeno dne 2. 7. 2008 a je obsahem spisového materiálu v dané věci, žalobce vylíčil okolnosti týkající se jeho zaměstnání v ČR a průběhu jednání na cizinecké policii v Přerově. Mimo jiné uvedl, že podle tlumočníka vietnamské národnosti bylo v písemnosti, kterou na cizinecké policii v Přerově podepsal, uvedeno pouze to, že žádá o ukončení pracovního poměru s firmou. Nic jiného jim k tomu tlumočník neřekl, o ukončení pracovního víza vůbec nebyla řeč. Po tomto tlumočení žalobce dobrovolně podepsal ukončení pracovního poměru, nikoli ukončení pracovního víza. Tlumočníkem jim mělo být sděleno, že pokud toto ukončení pracovního poměru nepodepíší, policie je umístí do nějaké vazby a po vypršení víza by stejně museli vycestovat. Po podepsání listin je odvezli na nějakou ubytovnu v Přerově, kde byli jeden den ubytovaní. Až tam žalobce i jeho spolupracovníci nahlédnutím do pasu zjistili, že mají zrušené pracovní vízum.

Dne 19. 6. 2008 vydalo Ministerstvo vnitra pro potřeby řízení o správním vyhoštění žalobce závazné stanovisko, v němž uvedlo, že neshledalo důvody znemožňující vycestování žalobce do země státního občanství podle § 179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců.

V rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 26.6.2008 o uložení správního vyhoštění žalobci správní orgán konstatoval, že při pobytové kontrole prováděné dne 15.5.2008 byl v Rosicích u Brna kontrolován rovněž žalobce, přičemž kontrolou jeho cestovního dokladu bylo zjištěno, že mu bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění, a to Inspektorátem cizinecké policie Přerov dne 8. 4. 2008. Následně byl žalobci vydán výjezdní příkaz s dobou platnosti do 12. 5. 2008. Žalobce však v době platnosti výjezdního příkazu nevycestoval a od 13. 5. 2008 až do svého zajištění dne 15. 5. 2008 pobýval na území ČR neoprávněně. V rámci správního řízení pak bylo zjištěno, že žalobce přicestoval do ČR dne 15. 11. 2007 na platné vízum k pobytu nad 90 dnů vydané za účelem zaměstnání u firmy Energo IPT s. r. o. Dne 25. 1. 2008 byla žalobci Inspektorátem cizinecké policie Přerov na vlastní žádost zrušena platnost víza k pobytu z důvodu zániku účelu a byl mu vydán výjezdní příkaz s dobou platnosti do 3. 2. 2008. Jelikož žalobce o zrušení povolení k pobytu požádal, byl jeho pobyt ukončen v souladu s § 37 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Uvedené ustanovení nepodléhá správnímu řádu, a proto nebylo vydáno rozhodnutí o ukončení pobytu. Žalobce podle názoru správního orgánu prvního stupně svým jednáním porušil ustanovení § 119 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, neboť je důvodné nebezpečí, že by při pobytu na území ČR svým jednáním mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, přičemž veřejným pořádkem je v daném případě nerespektování právních předpisů. Žalobce rovněž svým jednáním porušil § 119 odst. 1 písm. a) bodu 3 zákona o pobytu cizinců, neboť svým jednáním také opakovaně úmyslně porušoval právní předpisy, a to tím, že mařil výkon správního rozhodnutí vydaného Inspektorátem cizinecké policie Přerov dne 8. 4. 2008. Správní orgán prvního stupně spatřuje úmyslné porušení právních předpisů ze strany žalobce v tom, že ačkoliv Inspektorát cizinecké policie Přerov uložil žalobci správní vyhoštění a žalobce byl o tomto správním vyhoštění vyrozuměn, což potvrdil svým podpisem, tak z území ČR nevycestoval a pobýval zde neoprávněně. Žalobce porušil také § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, poněvadž pobýval na území ČR po uplynutí doby platnosti víza nebo doby pobytu na území stanovené vízem, ač k tomu nebyl oprávněn, a to od 13. 5. do 15. 5. 2008. Svým jednáním porušil též povinnost cizince stanovenou v § 103 písmeno n) zákona o pobytu cizinců, podle něhož je cizinec povinen pobývat na území ČR pouze s platným cestovním dokladem a vízem, pokud tento zákon nestanoví jinak. Vzhledem k délce a závažnosti protiprávního jednání byla doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území ČR, stanovena na 4 roky. Správní orgán prvního stupně přitom zohlednil skutečnost, že žalobce svým jednáním naplnil současně více důvodů pro vydání tohoto rozhodnutí.

Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce odvolání, v němž namítl, že rozhodnutí je obecné, bez vztahu ke konkrétním skutkovým okolnostem, neodůvodněné a nepřezkoumatelné a spočívá na nesprávném právním posouzení věci a neúplně zjištěném skutkovém stavu věci. Výroková část rozhodnutí je zmatečná a zakládá tak nezákonnost celého rozhodnutí, neboť nesprávně směšuje běh doby platnosti a vykonatelnosti rozhodnutí. Žalobce nemá jistotu přesně vymezené doby platnosti rozhodnutí (doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území), která není stanovena pevným časovým úsekem a je závislá na mnoha proměnných. Správní orgán prvního stupně stanovil platnost rozhodnutí ode dne právní moci rozhodnutí a dále ji do budoucna za určitých podmínek přerušuje a nezákonně spojuje platnost rozhodnutí s jeho vykonatelností, aniž by mu zákon výslovně umožňoval platnost rozhodnutí takto přerušit či pozastavit. Žalobce má za to, že zvláštní zákon neumožňuje předem upravovat běh doby platnosti rozhodnutí. Dle současné právní úpravy je správní orgán oprávněn stanovit pouze rozsah trvání této doby. Žalobce dále v odvolání namítl, že správní orgán prvního stupně se nijak nezabýval jeho námitkami ohledně platnosti právního úkonu – žádosti o zrušení dlouhodobého víza. Okolnosti, za nichž byl tento úkon učiněn, byly správnímu orgánu opakovaně a dostatečně popsány, avšak správní orgán toto nijak neřešil, ačkoli se jedná o předběžnou otázku, na níž závisí rozhodnutí ve věci. Při úvaze o trvání neoprávněnosti pobytu žalobce na území ČR vycházel správní orgán prvního stupně z výjezdního příkazu, který byl žalobci udělen, ale nijak nezkoumal, na základě jakého rozhodnutí byl tento výjezdní příkaz vydán. Závěr o tom, že se ze strany žalobce jednalo o opakované a úmyslné jednání, je zcela nedostatečný. Kromě toho rozhodnutí, které měl žalobce mařit ve smyslu § 119 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, dosud nenabylo právní moci. Správní orgán prvního stupně rovněž nijak neřešil otázku zákonnosti vyloučení odkladného účinku v rozhodnutí Inspektorátu cizinecké policie Přerov, jímž bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a které měl žalobce údajně mařit. V tomto směru žalobce v odvolání argumentoval shodně jako v následně podané žalobě. V odvolání rovněž namítl, že se z rozhodnutí nedozvěděl, jaké jeho konkrétní jednání narušuje veřejný pořádek ČR závažným způsobem. Správnímu orgánu prvního stupně rovněž vytkl, že se nezabýval jeho námitkou, že nesprávný postup policie v řízení o zrušení víza a v následném řízení o uložení správního vyhoštění je předmětem trestního řízení. Správní orgán se tak nevypořádal se skutečností, že hrozí nebezpečí, že rozhodnutí bylo vydáno na základě trestního jednání příslušníků Policie ČR ke škodě žalobce. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalobce považuje za nezákonné, založené na nesprávném právním posouzení a neúplně zjištěném skutkovém stavu. Má za to, že toto rozhodnutí porušuje obecná ustanovení o správním řízení, a sice § 2 odst. 1, 3, 4, § 3, § 4 odst. 4, § 50 odst. 3 správního řádu a § 119 odst. 1 písm. a) bod 2, § 119 odst. 1 písm. a) bod 3 a § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Správní orgán nezjistil všechny skutečnosti svědčící ve prospěch nebo v neprospěch účastníka řízení, postihuje žalobce za to, že legálně uplatňuje svá práva na ochranu před nezákonným postupem jiných orgánů a zjištěný skutkový stav ani nepodřadil pod uvedená ustanovení zákona. Žalobce proto v odvolání navrhl, aby rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo zrušeno a řízení podle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu zastaveno.

Žalovaný napadeným rozhodnutím zčásti změnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (viz výše) s odůvodněním, jak bylo popsáno shora. V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy:

Podle ust. § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se správním vyhoštěním rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Doba vycestování z území se nestanoví, pokud je cizinec zajištěn za účelem správního vyhoštění. Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. V odůvodněných případech lze rozhodnutím stanovit hraniční přechod pro vycestování z území. Je-li důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem ohrozit veřejný pořádek nebo bezpečnost smluvních států, informuje policie cizince o skutečnosti, že požádá o zařazení záznamu k jeho osobě do informačního systému smluvních států a poučí tohoto cizince o důsledcích tohoto opatření.

Podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.

Podle ust. § 119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, až na 10 let, jestliže cizinec opakovaně úmyslně porušuje právní předpisy nebo maří výkon soudních nebo správních rozhodnutí.

Podle ust. § 57 odst. 1 správního řádu jestliže vydání rozhodnutí závisí na řešení otázky, již nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout a o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, správní orgán

a) může dát podnět k zahájení řízení před příslušným správním orgánem nebo jiným orgánem veřejné moci; v případech stanovených zákonem je správní orgán povinen takový podnět dát, nebo

b) může vyzvat účastníka, popřípadě jinou osobu, aby podala žádost o zahájení řízení před příslušným správním orgánem nebo jiným orgánem veřejné moci ve lhůtě, kterou správní orgán určí, nebo

c) si o ní může učinit úsudek; správní orgán si však nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, ani o otázkách osobního stavu.

Podle ust. § 68 odst. 2 správního řádu ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení.

Podle ust. § 68 odst. 3 správního řádu v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

Soud o věci uvážil takto:

Opodstatněná je žalobní námitka vytýkající žalovanému, že v rozhodnutí o uložení správního vyhoštění nelze ztotožňovat a směšovat dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, s dobou vykonatelnosti rozhodnutí. K uvedené námitce soud předně odkazuje na ust. § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, které vymezuje správní vyhoštění jako ukončení pobytu cizince na území a zároveň spojuje rozhodnutí o správním vyhoštění se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, zákon o pobytu cizinců, blíže neupravuje, když pouze stanoví ve třetí větě citovaného ustanovení, že tuto dobu policie stanoví vrozhodnutí o správním vyhoštění. Dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, nelze spojovat s dobou platnosti rozhodnutí, tak jak to činí žalobce v podané žalobě. S platností rozhodnutí byla doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, spjata za předchozí právní úpravy účinné do novelizace provedené zákonem č. 428/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některýhc zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen zákon č. 428/2005 Sb.“). Důvodem novelizace ust. § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců bylo dle důvodové zprávy k zákonu č. 428/2005 Sb., neodůvodněné zkracování doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, před realizací rozhodnutí o správním vyhoštění. Po přijetí zákona č. 428/2005 Sb., je doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, vázána na právní moc rozhodnutí o správním vyhoštění, jak lze dovodit ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15.12.2009, č.j.: 8 As 59/2009-95. Jen tehdy, je-li rozhodnutí o uložení správního vyhoštění pravomocné, tj. konečné, lze od něj účinně odvíjet lhůtu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území, případně i jiné následky. Jiný závěr by byl ospravedlnitelný jen za předpokladu výslovné právní úpravy; tato podmínka však v daném případě není splněna. Na základě shora uvedeného má soud za to, že zákon o pobytu cizinců neskýtá podklad pro spojování doby vykonatelnosti rozhodnutí s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území.

Nad rámec shora uvedeného soud též poukazuje na skutečnost, že správní orgán I. stupně ani žalovaný neuvedl ustanovení zákona o pobytu cizinců, na základě něhož spojil vykonatelnost rozhodnutí s dobou, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území. Neuvedením zákonného ustanovení správní orgány zároveň nedostály povinnosti stanovené v § 68 odst. 2 správního řádu, která je kladena na náležitosti výroku rozhodnutí. Výrok rozhodnutí, podle kterého je doba, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí, lze totiž považovat za vedlejší ustanovení výroku ve smyslu ust. § 68 odst. 2 in fine správního řádu, a to vzhledem k tomu, že se dotýká délky trvání povinnosti strpět omezení možnosti vstupu na území ČR, která je rozhodnutím ukládána (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9.12.2009, č.j.: 1 As 67/2009-64).

Soud za důvodnou považuje i námitku, v níž žalobce poukazuje na to, že žalovaný se nezabýval otázkou zákonnosti výroku o vyloučení odkladného účinku rozhodnutí Inspektorátu cizinecké policie Přerov ze dne 8.4.2008, č.j.: CPOV-4622/ČJ-2008-4066. Obecně platí, že podmínkou pro vydání správního rozhodnutí je závěr správního orgánu o splnění předpokladů, za nichž lze to které správní rozhodnutí vydat, a skutečnost, že správní orgán neshledal námitky účastníka či účastníků řízení oprávněnými. Splnění předpokladů pro vydání rozhodnutí, stejně jako důvody, pro které byly námitky účastníků řízení shledány lichými, je správní orgán povinen objasnit v odůvodnění rozhodnutí. Neučiní-li tak, zatíží rozhodnutí vadou, která způsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V projednávaném případě bylo dle napadeného rozhodnutí žalobci uloženo správní vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce pobýval na území bez víza, ve spojení s ust. § 119 odst. 1 písm. a) bodu 3 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce ve stanovené době nevycestoval, čímž dle správního orgánu mařil výkon správního rozhodnutí. Vytýkal-li však žalovaný žalobci, že nesplnil povinnost vycestovat z území uloženou mu rozhodnutím Inspektorátu cizinecké policie Přerov ze dne 8.4.2008, č.j.: CPOV-4622/ČJ-2008-4066, ve kterém správní orgán rozhodl o vyloučení odkladného účinku odvolání proti tomuto rozhodnutí, pak bylo jeho povinností, aby se vypořádal s námitkou žalobce o nezákonnosti výroku tohoto rozhodnutí o vyloučení odkladného účinku odvolání, kterou žalobce vznesl již v rámci vyjádření účastníka správního řízení ze dne 16.5.2008, č.j.: CPBR-5787-23/ČJK-2008-4003-SV. Na nevypořádání se s uvedenou námitkou ze strany správního orgánu I. stupně pak žalobce upozornil i v odvolání, ve kterém shodně jako v následně podané žalobě zopakoval důvody, na nichž zakládá své tvrzení o nezákonnosti výroku o vyloučení odkladného účinku odvolání v rozhodnutí ze dne 8.4.2008, č.j.: CPOV-4622/ČJ-2008-4066. Tato námitka žalobce však zůstala v průběhu celého řízení o správním vyhoštění ze strany správních orgánů bez povšimnutí, což má za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů.

Obdobně je tomu i v případě námitek, v nichž žalobce poukazoval jednak na neplatnost úkonu označeného jako žádost o zrušení dlouhodobého víza a dále na probíhající trestní řízení, jehož předmětem je možný nezákonný postup příslušníků cizinecké policie v Přerově v řízení o zrušení žalobcova víza a v následném řízení o uložení správního vyhoštění. Otázka oprávněnosti těchto námitek, které žalobce rovněž uplatnil již v protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 16.5.2008, č.j.: CPBR-5787-23/ČJK-2008-4003-SV, taktéž zůstala správními orgány nepovšimnuta.

Soud na rozdíl od žalobce nepovažuje za nesrozumitelné konstatování žalovaného, že výjezdní příkaz č. GA0039660 byl žalobci vydán již v souvislosti s předchozím rozhodnutím o správním vyhoštění. Rozhodnutí správního orgánu je nutno vždy vnímat v celém jeho kontextu a neoddělovat, respektive nevytrhávat z kontextu jednotlivá sdělení. Uvedené konstatování je evidentně poněkud nepřesným vyjádřením skutečnosti, že vydáním výjezdního příkazu č. GA0039660 se Inspektorát cizinecké policie v Přerově zabýval již v rozhodnutí ze dne 8.4.2008, č.j.: CPOV-4622/ČJ-2008-4066. S předmětným výjezdním příkazem a navazující úvahou správního orgánu o jeho nerespektování ze strany žalobce však úzce souvisí námitka, že ze strany správního orgánu nebylo zkoumáno, na základě jakého rozhodnutí byl tento výjezdní příkaz žalobci vydán. Ani s touto odvolací námitkou se žalovaný v napadeném rozhodnutí nikterak nevypořádal.

V této souvislosti soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.11.2010 č.j. 1 As 69/2010 – 62, týkající se totožného postupu Inspektorátu cizinecké policie v Přerově, jaký byl zvolen i v případě žalobce. Nejvyšší správní soud ve zmíněném rozsudku konstatoval, že ze skutečnosti, že pro řízení podle § 37 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců se nepoužijí ustanovení správního řádu o správním řízení, nelze dovozovat, že správní orgán není povinen vydat rozhodnutí. Povinnost policie rozhodnout o zrušení platnosti víza ve formě rozhodnutí vyplývá z ustanovení § 37 odst. 3 zákona, které upravuje obligatorní náležitosti rozhodnutí o zrušení platnosti víza a stanoví další postup policie po vydání takového rozhodnutí. Systematickým výkladem ustanovení § 37 lze dospět k jednoznačnému závěru, že rozhodnutí o zrušení platnosti víza s evydává ve všech případech, kdy je dán některý z důvodů vyjmenovaných v odstavci 1 a 2 citovanéh oustanovení. Třetí odstavec ustanovení § 37 neobsahuje zvláštní úpravu procesního postupu správního orgánu v případě naplnění důvodu pro zrušení platnosti víza podle § 37 odst. 1 písm. c) zákona. Pokud bylo úmyslem zákonodárce zvolit v případě podání žádosti o zrušení víza cizincem jiný procesní postup a nevydávat v takové situaci rozhodnutí, musel by tak učinit jasným způsobem a výslovně to v zákoně stanovit. Pouhé vyloučení aplikace ustanovení správního řádu o správním řízení (§ 168 zákona) na řízení podle § 37 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců tedy neznamená absenci povinnosti správního orgánu vydat také v tomto řízení rozhodnutí o zrušení víza. Právě rozhodnutí o zrušení platnosti víza slouží jako zákonný podklad pro možnost udělení výjezdního příkazu do cestovního dokladu cizince (§ 50 zákona o pobytu cizinců). V případě, že by rozhodnutí o zrušení platnosti víza v řízení podle § 37 odst. 1 písm. c) zákona nebylo vydáno, neměly by správní orgány žádný legální podklad (ve smyslu § 50 odst. 1 a 2 zákona) pro udělení výjezdního příkazu.

Soud na tomto místě pro stručnost poukazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11.11.2010 č.j. 1 As 69/2010 – 62 a dodává, že ani v projednávané věci obsah spisového materiálu nesvědčí o tom, že by správní orgán vydal rozhodnutí o zrušení platnosti žalobcova víza, které by mohlo sloužit jako zákonný podklad pro udělení výjezdního příkazu. S touto skutečností se bude žalovaný muset v dalším řízení vypořádat.

Závěr o nerespektování povinnosti vycestovat z území ČR ze strany žalobce žalovaný v napadeném rozhodnutí opírá jednak o výše zmíněný výjezdní příkaz, a dále o rozhodnutí Inspektorátu cizinecké policie Přerov ze dne 8.4.2008, č.j.: CPOV-4622/ČJ-2008-4066 o uložení správního vyhoštění žalobci. Soudu je však z úřední činnosti známo, že proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29.7.2008 č.j. CPR-7803-1/ČJ-2008-9CPR-V221, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Policie ČR, Inspektorátu cizinecké policie Přerov ze dne 8.4.2008, č.j.: CPOV-4622/ČJ-2008-4066 o uložení správního vyhoštění, podal žalobce dne 12.8.2008, tedy ještě před vydáním napadeného rozhodnutí, u Městského soudu v Praze žalobu. Řízení o této žalobě je u Městského soudu v Praze vedeno pod sp. zn. 9 Ca 285/2008. Vzhledem k tomu, že podle § 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců má žaloba proti rozhodnutí policie o uložení správního vyhoštění cizinci (s výjimkou případu, kdy cizinec byl vyhoštěn z důvodu ohrožení bezpečnosti státu), odkladný účinek na vykonatelnost rozhodnutí, nemůže žalovaný přičítat žalobci k tíži, že v době stanovené rozhodnutím Policie ČR, Inspektorátu cizinecké policie Přerov ze dne 8.4.2008, č.j.: CPOV-4622/ČJ-2008-4066 k vycestování z území ČR nevycestoval, a vytýkat mu, že tím mařil výkon uvedeného rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť vykonatelnost tohoto rozhodnutí byla v důsledku podání žaloby odložena.

Pokud žalobce v podané žalobě odkazuje na § 119 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o pobytu cizinců s tím, že závěr správního orgánu o naplnění skutkové podstaty uvedené v tomto ustanovení označuje za nedostatečný, soud k tomu uvádí, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně změněno, a to tak, že žalobci bylo uloženo správní vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 119 odst. 1 písm. a) bodem 3 téhož zákona. Za této situace není žalobní námitka týkající se naplnění § 119 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců relevantní.

S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem a citovaným zákonným ustanovením soudu nezbylo než napadené rozhodnutí rozsudkem zrušit pro nezákonnost a podstatnou vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů. V souladu s ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem, který soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Ve druhém výroku tohoto rozsudku přiznal soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. žalobci, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Náklady, které žalobci v řízení vznikly, jsou tvořeny těmito položkami: a/ zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2.000,- Kč, b/ náklady souvisejícími s právním zastoupením žalobce advokátem, které jsou tvořeny jednak odměnou za právní zastoupení žalobce advokátem, a to za celkem tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepsání žaloby, účast při jednání soudu), přičemž sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle advokátního

tarifu - vyhlášky č. 177/1996 Sb., 2.100,- Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. f/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006), a dále třemi paušálními částkami ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.9.2006), c/ cestovným advokáta ve výši 2203,- Kč za jízdu z Brna do Prahy a zpět, celkem 4000 km vozidlem Škoda Octavia reg. zn. 3B10606 při náhradě 3,70 Kč/1 km, průměrné spotřebě vozidla na 100 km dle technického průkazu ve výši 5,87 litru motorové nafty a při průměrné ceně pohonných hmot 30,80 Kč za litr (dle vyhl. č. 377/2010 Sb., a podle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), d/ náhradou za promeškaný čas advokáta za cestu k jednání u soudu a zpět v trvání 8 půlhodin á 100,-Kč, celkem tedy 800,-Kč (§ 14 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), e/ částkou 2040,60 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s.ř.s.). Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, tak činí 14.243,60 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobce advokáta Mgr. Jiřího Hladíka (§ 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek
uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou
týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává
u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu
správnímu soudu.

V Praze dne 23. března 2011

JUDr. Ivanka Havlíková v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Aneta Petrlíková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru