Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 345/2008 - 30Rozsudek MSPH ze dne 19.08.2011

Prejudikatura

2 As 74/2007 - 55


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9Ca 345/2008 - 30-33

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobkyně S.N., státní příslušnost M., zastoupena Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4 - Nusle, náměstí Hrdinů 1634/3, o žalobě na přezkoumání rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 2.9.2008, č.j. CPR-7539-1/ČJ-2008-9CPR-C261,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie zamítla její odvolání a potvrdila usnesení Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké police Brno, Inspektorátu cizinecké policie Znojmo – detašované pracoviště ze dne 27.3.2008, č.j.: CPBR-00191/ČJ-2008-68PZ-CI. Uvedeným usnesením bylo podle ust. § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), zastaveno řízení ve věci žádosti žalobkyně o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky, neboť podaná žádost je zjevně právně nepřípustná.

Podle ust. § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. Vzhledem k výše uvedené právní úpravě soud za žalovaného označil Ministerstvo vnitra, Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, neboť na uvedený správní orgán přešla působnosti Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, které žalobou napadené rozhodnutí vydalo, a to v části do něhož spadá i napadené rozhodnutí.

Soud ze správního spisu zjistil, že žalobkyně podala dne 14.3.2008 žádost o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky. V podané žádosti za účel pobytu označila ust. § 87b zákona o pobytu cizinců v návaznosti na ust. § 15a odst. 4 písm. a) tohoto zákona. O této žádosti bylo rozhodnuto usnesením Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké police Brno, Inspektorátu cizinecké policie Znojmo – detašované pracoviště ze dne 27.3.2008, č.j.: CPBR-00191/ČJ-2008-68PZ-CI tak, že řízení bylo podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu zastaveno z důvodu, že podaná žádost je zjevně právně nepřípustná. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán I. stupně uvedl s odkazem na ust. § 87b odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), že provedenou prověrkou náležitostí žádosti o povolení k přechodnému pobytu a rovněž i provedenou prověrkou v informačním systému bylo zjištěno, že žalobkyně na území České republiky vstoupila dne 21.8.2007 na vízum typu C, tj. na jednorázové vízum do 90 dnů (otisk razítka letiště Praha – Ruzyně, v cestovním dokladu žalobkyně č. E0357459 na straně 8) a doposud nevycestovala. Od doby příjezdu bylo žalobkyni toto vízum prodlouženo a dále byl vydáván podle ust. § 87y zákona o pobytu cizinců, doklad „Akt-osvědčení o žádosti“, který však není vízem typu A, B, C nebo D a podle rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 895/2006/ES neopravňuje cizince ke vstupu do jiných členských států Evropské unie. Z výše uvedených okolností je dle správního orgánu I. stupně zřejmé, že žalobkyně vstoupila na území České republiky nejpozději dne 21.8.1008 a podáním žádosti dne 14.3.2008 nesplnila povinnost podat žádost ve lhůtě do 3 měsíců ode dne vstupu na území, jak je stanoveno v § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně na podané žádosti trvala, avšak ta je zjevně právně nepřípustná. Z uvedeného důvodu bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.

Proti usnesení o zastavení řízení žalobkyně podala odvolání, ve kterém namítala, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně spočívá na nesprávném výkladu ust. § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Toto ustanovení řeší otázku, kdy je rodinný příslušník občana EU, který sám není občanem EU, povinen podat žádost o přechodný pobyt na území České republiky. Toto ustanovení tedy neřeší, kdy je k tomu oprávněn. Oprávnění cizince není to stejné jako povinnost. Tvrdila, že správní orgán I. stupně vykládá uvedené ustanovení nelogicky, v rozporu s jeho smyslem, a v rozporu s Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod. K tomu odkázal na čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Dle žalobkyně zákon nezakazuje účastníkovi řízení podat žádost o přechodný pobyt i mimo lhůtu upravenou v § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Postup správního orgánu by byl správný v případě, že by zákon obsahoval formulaci, že žadatel je oprávněn podat žádost pouze ve lhůtě. Takovou formulaci zákon o pobytu cizinců neobsahuje. Ust. § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců navazuje výlučně na případy těch rodinných příslušníků občanů Evropské unie, kteří jsou na území oprávněni pobývat podle § 18 odst. 6 zákona o pobytu cizinců bez víza po dobu 3 měsíců. Bylo by nelogické, aby osoby, které pobývají na území České republiky delší dobu než 3 měsíce na základě víza a stanou se rodinnými příslušníky občana EU, musely vycestovat a zase se vrátit na území České republiky jenom proto, aby žádost o přechodný pobyt podaly do 3 měsíců ode dne vstupu na území. Přesně takový nelogický výklad ust. § 87b odst. 1 věta druhá zákona o pobytu cizinců v rozhodnutí učinil správní orgán I. stupně. Dále žalobkyně zdůraznila, že ust. § 87 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je implementací čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES. Podle odst. 3 uvedeného článku při nesplnění povinnosti registrace do 3 měsíců může dotyčná osoba podléhat přiměřeným a nediskriminačním sankcím. Tvrdila, že zastavení řízení o žádosti a odmítání jejího projednání ze strany správního orgánu I. stupně je nepochybně nepřiměřeným a diskriminačním opatřením.

Žalobou napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací správní orgán shledal postup správního orgánu I. stupně v souladu se zákonem. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobkyně přicestovala dne 21.8.2007 do České republiky na jednorázové vízum do 90 dnů a doposud nevycestovala území ČR. Od doby příjezdu bylo žalobkyni toto vízum prodlouženo a dále byl vydáván podle § 87y zákona o pobytu cizinců, doklad „Akt-osvědčení o žádosti“, který však není vízem typu A, B, C nebo D a podle rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 895/2006/ES neopravňuje cizince ke vstupu do jiných členských států Evropské unie. Dne 14.3.2008 žalobkyně podala žádost o povolení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana EU. Odvolací správní orgán posoudil, že zákon o pobytu cizinců přesně ohraničuje dobu, kdy je rodinný příslušník povinen žádost podat, tj. konkrétně ode dne vstupu na území do 3 měsíců. Žádnou jinou možnost zákon nepřipouští. Považoval za logické, že každý člověk má práva, která mohou být omezena pouze na základě zákona. Stát může omezení jednotlivých práv osob regulovat pouze právními normami. Pokud tedy zákon o pobytu cizinců v ust. § 87b stanoví konkrétní povinnost, touto pochopitelně omezuje oprávnění rodinných příslušníků pro podání žádosti k přechodnému pobytu. Stanovení povinnosti podat žádost v konkrétní lhůtě, znamená v tomto případě oprávnění podat jí v této lhůtě. Podání žádosti před vstupem na území nebo po uplynutí 3 měsíců ode dne vstupu na území není zákonem dovoleno a proto jí správní orgán I. stupně posoudil jako nepřípustnou. Konstatoval, že správní orgány nepostupovaly v rozporu s čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, neboť ten se vztahuje pouze k občanům ČR a nikoliv k cizincům.

Proti uvedeným rozhodnutím směřuje podaná žaloba.

V podané žalobě žalobkyně napadenému rozhodnutí a řízení vytýkala nesprávné právní posouzení a rovněž i porušení procesních práv. Konkrétně uvedla, že důvodem zastavení řízení byla skutečnost, že nepodala žádost o povolení k přechodnému pobytu ve lhůtě 3 měsíců ode dne vstupu na území. Namítala s odkazem na ust. § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, že porušením povinnosti samo o sobě nezaniká právo. Z Listiny základních práv a svobod vyplývá, že každý může činit, co není zákonem zakázáno. Z dikce zákona o pobytu cizinců je zřejmé, že tam, kde zákonodárce měl v úmyslu podání žádosti mimo zákonem upravenou lhůtu vyloučit, přímo to upravil v právním předpise (např. § 47 odst. 1 ve vazbě na speciální zastavovací důvod v § 169 odst. 7). Zákon o pobytu cizinců nezakazuje mimo lhůtu upravenou v § 87b odst. 1 žádost o povolení k přechodnému pobytu podat. Proto správní orgán nemá možnost zastavit řízení. Pokud tak učinil s odkazem na § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu, jedná se o zcela zjevné obcházení zákona. Z ust. § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ani z žádného jiného předpisu totiž nevyplývá, že v případě porušení povinnosti podat žádost ve stanovené lhůtě, nelze žádosti vyhovět, resp. že lhůta, ve které je nutno žádost podat, je lhůtou propadnou, jejíž nedodržení má za následek zánik práva. Pokud by tomu tak bylo, muselo by to být výslovně upraveno v zákoně. Ust. § 87b odst. 1 bylo do zákona o pobytu cizinců implementováno pod vlivem práva Evropské unie. Navazuje na případy těch rodinných příslušníků občanů Evropské unie, kteří jsou na území oprávněni pobývat podle § 18 odst. 6 zákona o pobytu cizinců bez víza po dobu 3 měsíců. Uložením povinnosti podat žádost o povolení k přechodnému pobytu do 3 měsíců ode dne vstupu se zamezuje jejich neoprávněnému pobytu, neboť podání žádosti má za následek fikci oprávněnosti pobytu podle § 87y zákona o pobytu cizinců. Dále zdůraznila, že podle čl. 9 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES při nesplnění povinnosti registrace do 3 měsíců může dotyčná osoba podléhat přiměřeným, ovšem ne diskriminačním sankcím. Odmítání projednání žádosti žalobkyně orgánem prvního stupně je dle žalobkyně nepochybně nepřiměřeným a diskriminačním opatřením.

Dle žalobkyně odvolací správní orgán v řízení nesprávně a účelově vykládá ust. § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, když má za to, že zákon o pobytu cizinců stanovením povinnosti rodinnému příslušníkovi občana EU de facto omezuje jeho oprávnění pro podání žádosti. Podle jejího názoru z žádného ustanovení zákona nevyplývá, že stanovení povinnosti podat žádost v konkrétní lhůtě, znamená v tomto případě oprávnění podat jí jen v této lhůtě. S názorem žalovaného by bylo možné souhlasit, jen pokud by v ust. § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců bylo na místo „je povinen“ uvedeno „je oprávněn“. Nelze totiž říci, že synonymem ke slovu „dovolen“ je slovo „povinen“. Z tohoto důvodu jsou úvahy správního orgánu v rozporu s jazykovým výkladem zákona a s odkazem na obsah celého právního předpisu také s logickým výkladem zákona.

Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí, a to včetně rozhodnutí správního orgánu I. stupně a aby bylo žalovanému uloženo nahradit žalobkyni náklady řízení.

Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný setrval na svých tvrzeních uvedených v napadeném rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobkyní uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.). Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Soud vyšel z následující právní úpravy:

Podle ust. § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže byla podána žádost zjevně právně nepřípustná.

Podle ust. § 87a odst. 2 zákona o pobytu cizinců k žádosti o vydání potvrzení o přechodném pobytu na území občan Evropské unie předloží a) cestovní doklad, b) doklad potvrzující účel pobytu, jde-li o zaměstnání, podnikání nebo jinou výdělečnou činnost anebo studium, c) fotografie, d) doklad o zdravotním pojištění; to neplatí, je-li účelem pobytu zaměstnání, podnikání nebo jiná výdělečná činnost1, e) doklad o zajištění ubytování na území.

Podle ust. § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce společně s občanem Evropské unie, je povinen požádat policii o povolení k přechodnému pobytu. Žádost je povinen podat ve lhůtě do 3 měsíců ode dne vstupu na území. Podle odst. 2 k žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu je rodinný příslušník povinen předložit náležitosti podle § 87a odst. 2, s výjimkou náležitosti podle § 87a odst. 2 písm. b), doklad potvrzující, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, a jde-li o cizince podle § 15a odst. 1 písm. d), také doklad potvrzující, že je nezaopatřenou osobou.

Na základě uvedených právních předpisů soud uvážil o podané žalobě shodně jako to učinil již zdejší soud v obdobném řízení v rozsudku pod sp. zn. 10 Ca 236/2008, od něhož neshledal důvod se odchýlit.

Soud neshledal za oprávněnou námitku, že správní orgány v dané věci učinily nesprávný právní výklad ustanovení § 87b zákona o pobytu cizinců k povinnosti podat žádost o povolení k přechodnému pobytu ve lhůtě 3 měsíců ode dne vstupu na území. Ust. § 87b odst. 1 věta druhá zákona o pobytu cizinců je podle své povahy právní normou přikazující, tj. právní normou přikazující svým adresátům určité jednání. To potom znamená, že je-li žadateli o povolení k přechodnému pobytu přikázáno (tedy i dovoleno) podat žádost o toto povolení ve lhůtě 3 měsíců od vstupu na území, je zároveň zakázáno (není dovoleno) podat žádost v jiném časovém úseku, tedy není možné takovou žádost podat mimo období počínající vstupem žadatele na území a končící uplynutím 3 měsíců od jeho vstupu na území. Za této situace pak úvaha správních orgánů o tom, že žádost podaná po uplynutí zákonem vymezené lhůty je zjevně právně nepřípustná, je zcela na místě, neboť po uplynutí tříměsíční lhůty od vstupu na území zákon takovou žádost neumožňuje – jak bylo právě vysvětleno – podat. Důvod pro zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu spočívající právě ve zjevné právní nepřípustnosti (tj. v nedostatku dovolení) žádosti byl tedy v projednávané věci dán. Je tak vyvrácena žalobcova argumentace, jež odporuje chápání modalit normativnosti v právu (viz např. Knapp, V., Teorie práva, Praha 1995, s. 154) .

Na uvedeném nemůže nic změnit ani poukaz žalobkyně na jiné místo v zákoně o pobytu cizinců, konkrétně na § 47 odst. 1 ve vazbě na § 169 odst. 7. I věta první v § 47 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. je formulována jako přikazující právní norma („Žádost o povolení k dlouhodobému pobytu je cizinec povinen podat nejdříve 120 a nejpozději 14 dnů před uplynutím platnosti víza k pobytu nad 120 dnů.“). Je třeba připustit, že pro případ nedodržení lhůty stanovené v citované normě je upraven speciální důvod pro zastavení řízení v § 169 odst. 7 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., podle kterého „usnesením se také zastaví řízení, jestliže cizinec podal žádost o prodloužení doby pobytu na vízum k pobytu nad 90 dnů, žádost o povolení k dlouhodobému pobytu nebo žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v době, kdy k tomu není oprávněn“.

Z citovaných ustanovení lze poukázat na dvě skutečnosti. V první řadě na to, že speciální úprava zastavovacích důvodů stanovená v zákoně o pobytu cizinců nevylučuje možnost aplikovat zastavovací důvody obecně stanovené ve správním řádu. To vyplývá z použití slova „také“ v návětí § 169 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. To znamená jen tolik, že zákon o pobytu cizinců stanoví vedle (tj. nikoli na místo) důvodů pro zastavení řízení upravených ve správním řádu ještě další zastavovací důvody.

V druhé řadě je třeba poukázat na to, že konstrukce právních norem je v případě zastavovacích důvodů a v případě žádosti o povolení k přechodnému pobytu i k pobytu dlouhodobému obdobná. Jak podávání žádosti o povolení k přechodnému, tak k dlouhodobému pobytu je formulováno v přikazovací normě: Žádost (o povolení k přechodnému pobytu) je povinen podat ve lhůtě do 3 měsíců ode dne vstupu na území; Žádost o povolení k dlouhodobému pobytu je cizinec povinen podat nejdříve 120 a nejpozději 14 dnů před uplynutím platnosti víza k pobytu nad 120 dnů. Právní norma upravující zastavovací důvod je pak v obou případech vystavěna na nedostatku dovolení (neexistenci oprávnění): Řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže byla podána žádost zjevně právně nepřípustná; Usnesením se také zastaví řízení, jestliže cizinec podal žádost o prodloužení doby pobytu na vízum k pobytu nad 90 dnů, žádost o povolení k dlouhodobému pobytu nebo žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v době, kdy k tomu není oprávněn. I v tomto směru je tedy argumentace žalobkyně lichá. Soud sice připouští, že vlastní legislativní řešení, kdy zastavovací důvody při nedodržení lhůty pro podání žádosti o povolení pobytu jsou podle druhu pobytů dílem upraveny ve správním řádu a dílem v zákoně o pobytu cizinců, není úplně systémové. Taková nesystémovost však nemůže založit nezákonnost napadeného rozhodnutí.

K obecnému poukazu žalobkyně na čl. 9 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES, podle něhož při nesplnění povinnosti registrace do 3 měsíců může dotyčná osoba podléhat přiměřeným, ovšem ne diskriminačním sankcím, se soud může vyslovit také jen obecně, protože žádné bližší či konkrétní okolnosti, z nichž svou námitku žalobkyně dovozuje, nejsou v žalobě uvedeny. Zdejší soud v postupu správních orgánů neshledal nic, co by bylo možné označit za diskriminační či nepřiměřené. Naopak, jak soud již vysvětlil výše, shledal napadené rozhodnutí zcela souladným se zákonem.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7.5.2008, č.j. 2 As 74/2007-55 (blíže viz www.nssoud.cz) je žádost možno považovat za zjevně právně nepřípustnou ve smyslu ust. § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu pouze v případě, že je na první pohled zřejmé, že jí nelze vyhovět. To znamená, že tato nepřípustnost musí být patrna již ze samotné žádosti či z jejích příloh. V projednávaném případě žalobkyně podala dne 14.3.2008 žádost o přechodný pobyt, v níž za účel pobytu výslovně označila ust. § 87b zákona o pobytu cizinců v návaznosti na ust. § 15a odst. 4 písm. a) tohoto zákona. K žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu žalobkyně, v souladu s ustanovením § 87b odst. 2 zákona o pobytu cizinců vymezujícím náležitosti podané žádosti a v návaznosti na ust. § 87a odst. 2 písm. a) tohoto zákona, předložila i svůj cestovní doklad. Správní orgány z cestovního dokladu žalobkyně zjistily, že žalobkyně vstoupila na území České republiky již dne 21.8.2007. Uvedené svědčí o tom, že již při letmém prověření žádosti a dokladu, který je povinnou náležitostí žádosti o povolení k přechodnému pobytu, je zřejmé nedodržení 3 měsíční lhůty k podání této žádosti, proto žádost žalobkyně lze považovat za zjevně právně nepřípustnou. Za uvedené situace bylo zkoumání splnění dalších podmínek pobytu již bezpředmětné.

Z důvodu shora uvedených soud neshledal soud žalobu důvodnou, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Za splnění podmínek zakotvených v ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná, žalovanému správnímu orgánu, který měl ve věci úspěch, však důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 19. srpna 2011

JUDr. Naděžda Řeháková, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Matznerová, DiS.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru