Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 326/2008 - 62Usnesení MSPH ze dne 26.01.2011


přidejte vlastní popisek

9 Ca 326/2008

USNESENÍ

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce : M. R., zastoupen JUDr. Stanislavem Lžičařem, daňovým poradcem se sídlem 3 LSA, a.s., Holečkova 31, Praha 5, proti žalovanému : Ministerstvo financí se sídlem Letenská 15, Praha 1, o žalobě na přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 11.7.2008, č.j. 39/77297/2006-392,

takto:

I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení .

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 11.7.2008, č.j. 39/77297/2006-392, kterým bylo dle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění pozdějších předpisů rozhodnuto o žádosti žalobce ze dne 28.12.2005 o povolení přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 22.4.2003, č.j. 15895/110/2001 tak, že se přezkoumání uvedeného rozhodnutí nepovoluje.

Rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 22.4.2003, č.j. 15895/110/2001 byla zamítnuta odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 1996,1997,1998 a 1999, jimiž byla žalobci doměřena daň podle pomůcek. Tímto způsobem byla daň doměřena z důvodu žalobcem vedeného neúplného účetnictví, nevedení evidence materiálu a prací použitých na opravy vozidel a z důvodu, že žalobce nedoložil, jaká vozidla a za jaké částky opravoval, takže nebylo možné určit předmět a cenovou kalkulaci oprav.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí o nepovolení přezkoumání daňových rozhodnutí se žalovaný správní orgán vypořádával s jednotlivými námitkami žalobce směřujícími do daňového řízení a dospěl k závěru, že použitý způsob stanovení daně podle pomůcek považuje za souladný se zákonem a dostatečně spolehlivý. Neshledal proto naplnění zákonných podmínek pro povolení přezkoumání daňového rozhodnutí podle § 55b odst. 1 zákona o správě daní, a proto přezkum daňových rozhodnutí nepovolil.

Žalobce v podané žalobě předně předestřel své přesvědčení, že napadené rozhodnutí spadá pod rozhodovací pravomoc soudu ve smyslu § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., a to i s přihlédnutím k § 78 s.ř.s. z hlediska mezí či zneužití správní úvahy. S odkazem na komentář k soudnímu řádu správnímu a v něm citovaným úvahám Nejvyššího správního soudu žalobce uvedl, že předmětem přezkumu není rozhodnutí, které podle dosavadní praxe spadá pod kompetenční výluku dle § 70 s.ř.s., nýbrž nezákonná správní úvaha, která je předpokládána jako samostatný důvod pro zrušení rozhodnutí. Žalobce určitou paralelu shledal v rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 Afs 144/2004-110 , v níž byla posuzována otázka zákonnosti opakovaných daňových kontrol, kdy dle žalobce není od věci opakovanou daňovou kontrolu nahradit institutem správního uvážení, i když zahájení opakované kontroly není rozhodnutím. V případě žádosti podle § 55b zákona o správě daní a poplatků je však rozhodnutí vydáno.

Žalobce právně pojednal o existenci a smyslu ust. § 55b zákona o správě daní a poplatků s tím, že rozhodnutí o tom, zda se přezkum rozhodnutí povoluje či nepovoluje je vždy správní úvahou, která je limitována zákonem, byť obecně a nekonkrétně, což nemůže jít na překážku soudního přezkumu. Dovodil, že ust. § 70 písm. a) s..ř.s. se neuplatní, neboť zákonem jsou dány podmínky přezkumu, jejichž splnění lze soudem přezkoumat. Pokud jsou tyto podmínky právní normy jako hypotéza splněny, pak je nezbytné postupovat dle dispozice normy - zrušit původní rozhodnutí, nahradit jej jiným nebo jej změnit. Pokud podmínky splněny nejsou a je na mísět rozhodnutí správce daně potvrdit, i v tom případě jde podle normy o abstraktně definovaný nárok. Správce daně sice může přezkoumání povolit, to však neznamená libovůli správce daně, nýbrž jeho povinnost přezkum povolit za situace, kdy jsou splněna materiální kritérïař epzkumu. V uvedeném směru se žalobce dovolával principu právního státu a to i při vědomí judikatury Ústavního soudu, která pojímá přezkum dle § 55b jako dozorčí prostředek a tedy „ nenárok.“ Je toho názoru, že při přijetí tohoto pojetí Ustavní soud nevyargumentoval, že ust. § 55b je dozorčím a nikoliv nárokovým prostředkem a že tato dozorčí povaha cit. ustanovení není ani formulována v zákoně o správě daní a poplatků.

Kromě uvedené argumentace je žalobce přesvědčen o důvodnosti žaloby i ve vztahu k soudní praxi, která neustále rozšiřuje okruh rozhodnutí přezkoumatelných soudem. Má zato, že v jeho případě či v budoucnosti, bude rozhodnutí dle § 55b zákona o správě daní soudně přezkoumáno.

V dalších částech žaloby žalobce následně uplatil námitky proti nesprávné správní úvaze žalovaného o nepovolení přezkumu. Uplatnil procesní námitky proti postupu pracovnice při kontrole a věcné námitky proti výpočtu daně a nesprávnost výpočtu dokumentoval na rozdílu ceny zjištěné a ceny stanovené znalcem, a to na rozdílu ve prospěch žalobce, nikoliv ve prospěch státu. Okolnosti případu i matematický výpočet tak prokazují, že daň byla stanovena nesprávně.

Žalobce dále požadoval, aby obsahem žaloby byla všechna následná tvrzení ze správního spisu, resp tvrzení a dokumentace správce daně, oproti nimž žalobce uplatňoval polemiky k využití protokolů o místním šetření, výpovědi svědků, nesprávnému rozlišování zdaňovacích období, neprojednání některých skutkových otázek, nesprávného vyhodnocení a konstrukce některých skutkových zjištění včetně kupních smluv, inventurních soupisů, skladové evidence a karet „ auta“. Namítal podjatost kontrolní pracovnice, nesprávné zpochybnění páteřní evidence DS, na kterou navazovaly evidence pomocné, nevypořádání se s ust. § 46 odst. 3 zákona o správě daní, nepřiměřenost pomůcek ke stanovení daně, nesprávné vypořádání stížnosti žalobce, kterou žalobce podal po seznámení s pomůckou. Žalobce dále polemizoval s textem odůvodnění napadeného rozhodnutí Ministerstva financí a namítal nesprávné hodnocení předložených dokladů a listin. Žalobce nesouhlasil s předkládací zprávou Finančního ředitelství v Ústí nad Labem k žádosti žalobce o přezkoumání daňových rozhodnutí a uvedl, že žalobu doplní o stížnost podanou proti této písemnosti.

Žalobce uvedl, že podání žádosti o přezkum rozhodnutí je první možnou formou, kterou může žalobce uplatnit informace a důkazy získané z pomůcek prokazující porušení zákona o správě daní. Poukázal na častý jev postupu správce daně při používání § 31 odst. 5 zákona Finančním úřadem Podbořany.

Žalobce dále vysvětloval, z jakých důvodů zmeškal podání správní žaloby proti daňovým rozhodnutím v zákonné lhůtě a z jakých důvodů Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém usnesení sp. zn. 15 Ca 164/2003 jeho žalobu pro opožděnost zamítl. Současně uvedl, že argumentaci vysvětlující podání žaloby ve lhůtě od doručení rozhodnutí žalobci a nikoliv jeho právnímu zástupci ignoroval i Nejvyšší správní soud, ačkoliv ten v jiném svém rozsudku č.j. 8 Afs 160/2005-99 konstatoval, že bez ohledu na povahu plné moci je nutné přiznat soudní ochranu subjektu, jenž jednal v dobré víře, opíraje se o postup správních orgánů při doručování. V dané věci tak správní orgán de facto žalobci odebral právo na řádné projednání věci příslušným soudem. Ze všech důvodů žalobce požadoval, aby jeho věc byla posuzována v širším rámci, v rámci ústavnosti. Následně žalobce požadoval konfrontaci konkrétních pomůcek pro doměření daně, argumentoval dvojím zdaněním, vyjadřoval se k účelovému vypořádání se s matematickými chybami Ministerstvem financí, k případu oprav vozidla p. K. s tím, že žalovaný tak vycházel z neúplných materiálů, vytýkal, že žalovaný.nepřihlédl k závěrům státního zastupitelství vycházejícího ze znaleckého posudku předloženého v průběhu trestního řízení. Konečně žalobce poukázal i na znalecký posudek, který byl vypracován až po podání žádosti o přezkum a plně prokazuje nesprávnou výši doměřených daní.

Z důvodu zneužití správního uvážení žalovaným se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k k dalšímu řízení.

Ve svém vyjádření k žalobě žalovaný správní orgán uvedl, že napadené rozhodnutí o nepovolení přezkumu vydané podle § 55b zákona o správě daní je rozhodnutím vyloučeným z přezkumu dle § 70 odst. 1 písm. c) s.ř.s., neboť jde o rozhodnutí o vedení řízení, jímž se nerozhodovalo o daňové povinnosti žalobce, ale pouze o tom, zda bylo shledáno naplnění zákonných podmínek povolení či nařízení přezkoumání daňového rozhodnutí. Konkrétně jde o rozhodnutí procesní povahy, které má charakter dozorového prostředku ochrany práva. Tímto rozhodnutím nedošlo k zásahu do základních práv a svobod žalobce, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. V daném případě nedošlo ke zneužití správní úvahy ve smyslu právních názorů Ústavního soudu III. ÚS 1368/2007 a II. ÚS 1367/2007. Nešlo totiž o nepřípustný postup při stanovení daně podle pomůcek, neboť skutkové závěry nezbytné pro hodnocení procesních podmínek pro tento způsob stanovení daně nebyly výrazem faktického omylu, logického excesu či vnitřního rozporu. Bylo prokázáno, že žalobce neúčtoval o některých přijatých platbách a ani náhradním způsobem neprokázal správnost údajů vykázaných v daňovém přiznání. K námitce podjatosti vznesené žalobcem žalovaný zjistil, že spisová dokumentace obsahuje dvě rozhodnutí o námitkách podjatosti, ke stížnosti žalobce na výpočtovou chybu vysvětlil, jak správce daně postupoval při odhadu a zprůměrování tržeb dle údajů žalobce v kupních smlouvách a dle znaleckého posudku. Za zcela zásadní považoval žalovaný zjištění, že správce daně nemohl rozlišit opravovaná a neopravovaná vozidla a že pro absenci důkazů nebylo možné ověřit, zda žalobcem deklarovaná cena vozidel odpovídala jejich technickému stavu. K použití ust. § 46 odst. 3 zákona o správě daní žalovaný poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které není dána povinnost správce daně vyhledat všechny okolnosti, jež svědčí ve prospěch daňového subjektu. Kvůli neúplnému účetnictví neměl žalobce dostatečně spolehlivé informace pro určení průměrné obchodní marže. Žalovaný se dále vyjadřoval k dalším žalobcem předloženým listinám v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, k obsahu odvolání žalobce v daňovém řízení, k náhledu na kontumační přístup k pomůckám dle dosavadní správní praxe i vývoji soudní judikatury z hlediska možnosti nahlížení do spisu i z hlediska posuzování plných mocí při doručování daňových rozhodnutí. Poukázal na to, že z dokladů, které žalobce předložil, nebylo možné ověřit správnost tvrzení žalobce o způsobu stanovení cen, přičemž zákon stanoví, že daňový subjekt je povinen svá tvrzení prokazovat.

V doplnění žaloby žalobce setrval na svých stanoviscích, že nepovolením přezkumu bylo zasaženo do jeho hmotných práv a svá tvrzení dokumentoval na zjištěních trestního řízení vedeného vůči žalobci, vycházejících z toho, že dle znaleckého posudku České znalecké a.s., byly závěry znaleckého posudku opatřeného správcem daně v daňovém řízení zcela nepoužitelné. Poukázal na ignorování závěrů znaleckého posudku Ministerstvem financí a na odmítnutí žalovaného zabývat matematickou chybou v řádech statisíců v neprospěch českého státu. Namítal, že žalovaný nedodržel ust. § 2 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků a že žalovaným byla písemně žalobci přislíbena náprava matematických chyb při výpočtu prodejních cen v rámci řízení dle § 55b zákona o správě daní. Žalobce k doplnění žaloby předložil výpis ze znaleckého posudku České znalecké a.s. a zmíněný příslib žalovaného, že se bude výpočtem cen zabývat v rámci přezkoumání dle § 55b zákona o správě daní.

Městský soud v Praze se nejprve, a to i k argumentaci obou stran, zabýval otázkou, jakého charakteru je napadené rozhodnutí a zda podléhá soudní kognici či zda se jedná o rozhodnutí, které je podle nové právní úpravy z přezkumu soudem vyloučeno.

V dané věci bylo žalovaným správním orgánem rozhodnuto podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, který je procesním předpisem upravujícím řízení ve věcech daní a poplatků. Ustanovení § 55b cit. zákona upravuje přezkoumávání daňových rozhodnutí jako mimořádný opravný prostředek v daňovém řízení. V řízení o přezkoumávání daňových rozhodnutí podle uvedeného zákonného ustanovení může být vadné pravomocné rozhodnutí zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno na základě žádosti daňového subjektu anebo z vlastního podnětu správního orgánu, a to za podmínek v cit. ustanovení uvedených. Rozhodnutí o tom, zda přezkoumání bude povoleno nebo nařízeno, vydává vždy instančně vyšší správce daně. Proti takovému rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Je-li přezkoumání povoleno nebo nařízeno, má to odkladný účinek vůči rozhodnutí přezkoumávanému. Po povolení nebo nařízení přezkoumání provádí nové řízení správce daně, který rozhodl v posledním stupni, přitom je vázán právním názorem toho, kdo přezkoumání povolil nebo nařídil. Proti novému rozhodnutí ve věci se lze odvolat.

Z výše uvedeného vyplývá, že řízení o přezkoumávání daňových rozhodnutí probíhá ve dvou fázích.V prvé fázi se rozhoduje na vyšším stupni soustavy finančních orgánů o tom, zda jsou dány podmínky pro povolení a nařízení přezkumu, tedy o tom, zda řízení skončené vydáním pravomocného rozhodnutí lze znovu otevřít a ve věci znovu rozhodovat, ve druhé fázi , která následuje po již povoleném nebo nařízeném přezkoumání provádí přezkumné

řízení správce daně, který ve věci rozhodl v posledním stupni a rozhoduje o tom, zda původní rozhodnutí bude zrušeno, nahrazeno jiným či změněno, přičemž je vázán právním názorem správce daně, který přezkumné řízení povolil nebo nařídil.

Jestliže správní orgán, který má rozhodnout o povolení nebo nařízení přezkumu, shledá, že tu nejsou důvody pro přezkoumání daňového rozhodnutí podle § 55b odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., přezkoumání nepovolí. Jestliže byla zmeškána zákonná lhůta, v níž může být přezkoumání daňových rozhodnutí zahájeno ( § 55b odst. 2 cit. zákona) řízení zastaví podle § 27 odst. 1 písm. d) cit. zákona. Z uvedeného je zřejmý charakter rozhodování žalovaného v prvé fázi přezkumného řízení jako procesního rozhodování nejprve o tom, zda zde je či není právní nárok žadatele na „ otevření“ řízení, v němž by bylo jeho právo znovu meritorně projednáno. Proto jen v případě, že vůbec bylo řízení nově otevřeno, přichází v úvahu další rozhodnutí, kterým může být původní rozhodnutí potvrzeno tam, kde nebyla shledána jeho

nezákonnost, nebo se zruší, nahradí jiným či změní, bylo-li rozhodnutí vydáno v rozporu s právními předpisy nebo na základě podstatných vad řízení.

V daném případě napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno ve výše zmíněné prvé fázi řízení, a je tak rozhodnutím, které řešilo, zda jsou dány, jak žalobce zmiňuje i v žalobě, jen obecné podmínky k vedení přezkumného řízení spočívající v tom, zda je rozhodnutí správce daně v rozporu s právními předpisy či se zakládá na podstatných vadách řízení. Žalovaný, nahlíženo optikou obecnosti a abstraktnosti podmínek přezkumu, neshledal, rozhodnutí vydané v daňovém řízení v rozporu se zákonem, neboť skutečnosti daňového řízení nasvědčují opravdu nemožnosti provádět dokazování pro absenci řádného účetnictví žalobce a tudíž nasvědčují i správnosti postupu stanovení daně podle pomůcek. Žalovaný vycházel také z toho, že rozhodnutí v daňovém řízení se nezakládá ani na podstatných vadách daňového řízení. Byť to není v rozhodnutí blíže rozvedeno, žalovaný ve vyjádření k žalobě vysvětlil ( k žalobní námitce početní chyby), jak tato chyba při výpočtu prodejních cen nebyla z hlediska použití pomůcek relevantní a jevila se spíš formální, nadto, jak žalobce uvádí, tato chyba nešla v neprospěch daňového subjektu, nýbrž v neprospěch státu. V důsledku takto potvrzeného projevu početní chyby a i ve sledu dalšího odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze učinit závěr, že žalobci bylo nepovolením přezkumu zasaženo do jeho hmotných práv. Žalobci bylo do jeho hmotných práv zasaženo dodatečnými platebními výměry ve znění odvolacího daňového rozhodnutí, proti kterému mohl včas podat správní žalobu, která by byla podnětem k přezkumu všech jeho skutkových tvrzení, nesrovnalostí a postupů v daňovém řízení. Tam byl prostor pro posouzení zákonnosti vydaných rozhodnutí a proti není pravdivé tvrzení, že žádost o přezkum je pro žalobce první možnou formou, kterou může uplatnit informace a důkazy k použitým pomůckám. Je toliko první možnou skutečnou formou v tomto případě ,a to jen v důsledku toho, že žalobce podal správní žalobu proti daňovým rozhodnutím opožděně. Soud není v tomto řízení oprávněn přezkoumávat důvody opožděnosti žaloby, a to nejen z hlediska předmětu řízení, ale i v důsledku ukončeného přezkumu ve stadiu řízení před Nejvyšším správním soudem, který zřejmě, jak žalobce naznačil, dospěl k nedůvodnosti kasační stížnosti ve věci obrany proti závěrům krajského soudu o opožděnosti správní žaloby. Takové pravomocné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je závazné a nelze s ním polemizovat s vysvětlením, v něž žalobce vkládá naděje na přelomový přístup k otázce soudnímu přezkumu rozhodnutí dle § 55b cit. zákona právě jeho daňové věci.

Napadeným rozhodnutím žalovaný vyjádřil toliko , že nejsou dány podmínky pro to, aby se správce daně věcí znovu zabýval. Postup podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb. je možností spočívající v podání mimořádného opravném prostředku poté, kdy již bylo vydáno pravomocné rozhodnutí v daňové věci a to samo o sobě je přezkoumatelné soudem. Povolení přezkumu podle § 55b cit. zákona nadto odvisí od splnění podmínek stanovených v ust. § 55b odst. 1 cit. zákona, mezi které náleží rozpor s právními předpisy i podstatné vady řízení, tedy takové okolnosti, které soud při případném přezkumu daňových rozhodnutí zásadně zkoumá. Proto, jsou-li dány uvedeným způsobem a z uvedených hledisek zákonné možnosti přezkumu vydaných daňových rozhodnutí soudem z hlediska zásahu do materiální sféry daňového subjektu a jeho subjektivních oprávnění, pak je v řízení o mimořádném opravném prostředku třeba respektovat, že jde jen o mimořádné řízení v rámci institutu dozorčího práva. Správnost pojetí, že rozhodnutím o povolení či nepovolení přezkumu se nezasahuje do práv daňového subjektu, podtrhuje také procesní úprava neumožňující podání řádného opravného prostředku do takového rozhodnutí,a to logicky odůvodnitelná právě principem, že takovým rozhodnutím se do žádného práva daňového subjektu nezasahuje. Soud považuje takovou úpravu i za ústavně konformní právě proto, že přezkum správnosti a zákonnosti daňových rozhodnutí, jimiž se zasahuje do práv daňového subjektu je zaručen přezkumem ve správním soudnictví z podnětu podané žaloby a tím je zaručeno i ústavní právo daňového subjektu na přístup k soudu. Jeho další právo na přístup k soudu je následně garantováno až pro případ, že povolené přezkumné řízení otevřelo prostor pro přezkum věci a v druhé fázi tohoto řízení došlo k potvrzení, změně či zrušení rozhodnutí v důsledku okolností projednávaných v přezkumném řízení.

Vzhledem k uvedenému a protože jde skutečně o prostředek pouze dozorčího práva, soud nepovažuje za relevantní námitku nezbytnosti soudní kontroly nad správní úvahou žalovaného o možnosti přezkumu. Jestliže rozhodnutím o povolení či nepovolení přezkumu ( rozumí se účinkem tohoto rozhodnutí) nedošlo k zásahu do žádného ústavně zaručeného práva daňového subjektu ( nezměnila se právní sféra žalobce), je přezkoumání správní úvahy ve smyslu použití prostředku dozorčího práva neúčelné. Soud poukazuje na to, že za dobu od podání žaloby a to až do doby vydání tohoto rozsudku nedošlo k posunu soudní judikatury žalobcem předpokládaným směrem. Naopak v poslední době byla vydána řada rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která stvrzují dosavadní přístup k hodnocení charakteru rozhodnutí o povolení či nepovolení přezkumu dle § 55b zákona o správě daní a poplatků ( viz např. č.j. 7 Afs 75/2010 rekapitulující řadu předcházejících rozhodnutí Nějvyššího správního soudu z let 2003-2007 včetně rozhodnutí Ústavního III. ÚS 259/2000, IV. ÚS 516/03, I. ÚS 2799/2008)

Na základě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je vyloučeno z přezkumu soudem.

Podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ( dále jen s.ř.s.) se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti ( dále jen „ rozhodnutí „) žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti. S ohledem na použitou zkratku lze dovodit, že za rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení lze považovat pouze takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti.

Ustanovení § 70 písm. a) s.ř.s. stanoví, že ze soudního přezkumu jsou vyloučeny úkony správního orgánu, jež nejsou rozhodnutími. Na tom nic nemění skutečnost, že z formálního hlediska rozhodnutími nepochybně jsou, pouze však nejsou takovými rozhodnutími, která zakládají žalobní legitimaci podle ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. Právě takovým rozhodnutím je rozhodnutí žalovaného, jehož přezkumu se žalobce domáhá. Žalobce napadeným rozhodnutím nemohl být zkrácen na svých právech, protože se jím o žádných jeho právech nerozhodovalo.

. Z uvedených důvodů Městský soud v Praze podle § 46 odst. 1 písm d) ve spojení s § 68 písm. e) s.ř.s. podanou žalobu odmítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 60 odst. 3 s.ř.s., podle kterého nemá žádný účastník řízení právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta.

Poučení : Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s. a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku u Městského soudu v Praze. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Praze dne 26. ledna 2011
JUDr. Naděžda Řeháková, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Aneta Petrlíková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru