Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 32/2009 - 38Rozsudek MSPH ze dne 07.09.2011

Prejudikatura

5 Afs 88/2010 - 51


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9Ca 32/2009 - 38-42

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobkyně: E. N., zastoupena Mgr. Ing. Petrem Horáčkem, daňovým poradcem se sídlem Čílova 271/21, Praha 6, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, o žalobě na přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 19.11.2008, č.j.17546/08-1500-106794,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 19.11.2008, č.j.17546/08-1500-106794 a platební výměr na daňové penále na dani z příjmu fyzických osob za rok 1997 Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 22.1.2003, č.j. 11487/03/001913/6294 se zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náklady řízení v částce 10.640,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce Mgr. Ing. Patra Horáčka, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku, jímž byl změněn platební výměr na daňové penále na dani z příjmu fyzických osob za rok 1997 tak, že daňové penále se snižuje z částky 129. 088,- Kč na penále v celkové výši 14. 670,- Kč, mění se číslo variabilního symbolu z čísla 366212059 na číslo 6754280973 a dále bylo rozhodnuto tak, že v ostatní části zůstává platební výměr beze změny.

V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel žalovaný správní orgán ze zjištění, že platební výměr penalizoval daňovou povinnost po zemřelé ve výši 276. 066,- Kč. Tuto daňovou povinnost nesla žalobkyně jako dědička po zemřelé J. P. spolu s dalším dědicem Ing. I. P., a to v důsledku dědického rozhodnutí rovným dílem. Daňová povinnost žalobkyně se z podnětu odvolání žalobkyně stala předmětem sporu již v původním řízení před finančními orgány a dále v řízení před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 7 Ca 10/2004, v němž bylo původní rozhodnutí žalovaného ze dne 31.10.2003, č.j. FŘ-4855/15/03 zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

V napadeném rozhodnutí se proto žalovaný správní orgán znovu vypořádával s odvolacími námitkami žalobkyně, která namítala, že daňová povinnost na dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1997 vznikla zemřelému daňovému subjektu, byla vyměřena podle pomůcek a platebním výměr byl doručen na adresu Ing. P. Žalobkyně se tak o vlastní daňové povinnosti dozvěděla až v průběhu odvolacího řízení vedeného o výzvě k úhradě daňového nedoplatku, přičemž platební výměr na daň nebyl žalobkyni nikdy doručen. Žalobkyně také uvedla, že podala daňové přiznání , řízení o tomto daňovém přiznání bylo zastaveno a dále s ní nikdo ve věci nejednal. Namítala, že do doby nabytí právní moci usnesení soudu o dědictví nemůže dědic s majetkem zůstavitele disponovat a proto ani hradit případnou daňovou povinnost za zůstavitele. Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků je speciálním zákonem, jehož platnost končí smrtí daňového subjektu. Žalobkyně také namítala, že smrtí daňového subjektu přechází na dědice daňová povinnost, ale nikoliv příslušnost ke stejnému finančnímu úřadu. Finanční úřad pro Prahu 1 tak sděluje sankci za jednání, které nastalo až po smrti daňového subjektu a je sděluje ji zemřelému daňovému subjektu, který právně neexistuje. To dovozovala žalobkyně z toho, že správce daně požaduje provést úhradu na variabilní symbol, který je rodným číslem zemřelé. Je nesprávné, že Finanční úřad pro Prahu 1 dále eviduje osobní daňový účet zemřelé a dokonce na tento účet přijímá platby. Žalobkyně namítala, že správce daně postupuje nesprávně podle ustanovení § 57 odst. 3 a porušuje i ustanovení § 62 zákona o správě daní a poplatků, v důsledku čehož nepřechází na právní nástupce daňová povinnost, ale vlastně jen adresa pro doručování a písemnosti jsou označovány rodným číslem právního nástupce. Z platebního výměru není jasné, proč je toto penále sděleno Finančním úřadem pro Prahu 1, když místně příslušným správcem daně nástupce po zemřelé je jiný správce daně a žádné ustanovení zákona o správě daní a poplatků neuvádí, že by s daňovou povinností měla přecházet na dědice i místní příslušnost správce daně zemřelé fyzické osoby. Žalobkyně uvedla, že daňovou povinnost po zemřelé uznává a že jí také k požadavku finančního úřadu splnila. Finanční úřad však musí jednat pouze na základě zákona a postup, který učinil při výměru penále, je nedovolený, a proto žalobkyně navrhuje toto penále zrušit.

K uvedeným námitkám žalovaný uvedl skutkovou rekapitulaci předchozího řízení. Uvedl, že daňová povinnost na dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1997 vznikla zemřelému daňovému subjektu, byla správcem daně vyměřena podle pomůcek ve výši 441. 360,- Kč a platební výměr na daň byl doručen na adresu Ing. P. Z toho důvodu, že v době vydání platebního výměru neměl správce daně k dispozici usnesení soudu o tom, jak bylo ukončeno dědictví po zemřelé, postupoval tak, že rozhodnutím ze dne 23.11.1998 , tj. před účinností soudně schválené dohody o vypořádání dědictví ustanovil právním nástupcem, který je povinen podat daňové přiznání, Ing. I. P., neboť mezi dědici nedošlo k dohodě v otázce podání daňového přiznání. Nabytím právní moci usnesení soudu o dědictví ze dne 28.1.2006 pak přešla podle § 57 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků vyměřená daňová povinnost na dědice a těmito dědici se stal syn zemřelé Ing. P. a žalobkyně jako dcera zemřelé. Žalovaný uvedl, že se nejedná o vyměření daňové povinnosti žalobkyně, ale o vyměření daňové povinnost zemřelé J. P. Tato daňová povinnost pak podle § 57 odst. 3 zákona přechází na dědice podle velikosti dědických podílů. Žalovaný se řídil právním názorem Městského soudu v Praze uvedeném v jeho rozsudku pod sp. zn. 7 Ca 10/2004, že povinnost hradit daň se váže až k právní moci usnesení soudu o dědictví a žalovaný tuto skutečnost respektoval, přestože ustanovení § 40 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků nestanoví nic o právní moci rozhodnutí soudu o dědictví. V dané věci žalobkyni vzniklo penále za pozdní úhradu daně ze zákona, neboť ta byla jako právní nástupkyně povinna hradit daň a byla také v prodlení s plněním zákonné povinnosti po zemřelé. Tato sankce vznikla žalobkyni jako právnímu nástupci, který nezaplatil včas svojí povinnost, kterou mu zákon jako právnímu nástupci ukládá. Žalovaný posoudil, že správce daně také vyhotovil všechna rozhodnutí týkající se předmětného daňového řízení se všemi náležitostmi danými ustanovením § 32 zákona o správě daní a poplatků s tím, že tento zákon neřeší, jak má být příjemce označen, zda rodným číslem nebo DIČ. Stanoví pouze, že příjemce musí být přesně uveden, je proto na správci daně jakou identifikaci příjemce na platebním výměru provede. Žalovaný konkretizoval, že původní daňová povinnost byla předepsána Finančním úřadem pro Prahu 1, neboť tento správce daně byl místně příslušný zemřelé a spravoval její osobní daňový účet. Žalovaný ale změnil číslo účtu variabilního symbolu, když respektoval názor soudu, že platbu penále je nutno provést na osobní účet dědice. V přezkumném odvolacím řízení byla také snížena původní částka penále vzhledem k tomu, že v souladu s rozhodnutím soudu bylo změněno původní penalizační datum. Proto žalovaný přisvědčil námitce, že právní nástupci se ocitli v prodlení s úhradou daňové povinnosti po zemřelé až ode dne následujícího po nabytí právní moci usnesení soudu o schválení dohody dědiců o dědictví, k níž došlo dne 28.1.2000. Platební výměr na penále také musel rozlišit tu skutečnost, že původní nedoplatek na dani z příjmu fyzických osob za zemřelou každý z právních nástupců uhradil v rozdílných částkách a v rozdílný den platby. Na účtu zemřelé byly evidovány různé platby. Dne 24.2.2000 uhradil právní nástupce Ing. I. P. částku 220 680 Kč prodlení trvalo 27 dní a dne 7.9.2001 uhradila žalobkyně částku 23 381 Kč, kterou byla daňová povinnost správních nástupců po zemřelé zcela vyrovnána. Proto platební výměr na penále zohledňuje u žalobkyně penalizaci až do platby částky dne 7.9.2001, přičemž penalizace u Ing. P. je odlišná.

Z uvedených důvodů rozhodl žalovaný správní orgán tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí.

Proti uvedenému rozhodnutí směřuje podaná žaloba.

Žalobkyně v podané žalobě poukázala nato, že Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 21.2.2007, sp. zn. 7Ca 10/2004 uložil žalovanému, aby v dalším řízení řádně posoudil, zda platební výměr na penále je dostatečně určitý a srozumitelný, komu vlastně a jakou povinnost ukládá a dále, aby se rovněž zaměřil na zjištění, kdy se žalobkyně o své povinnost zaplatit daň a v jaké výši dozvěděla. Žalobkyně totiž namítala, že jí nikdy nebyl doručen platební výměr sdělující výši daňové povinnosti zemřelé J.P. a tento nedostatek soud finančnímu úřadu a následně i žalovanému ve svém rozsudku vytýkal. Žalovaný však tento nedostatek v napadeném rozhodnutí nenapravil a svůj závěr o daňové povinnosti omezil pouze na zjištění data nabytí právní moci usnesení soudu o schválení dohody dědiců o dědictví a na datum úhrady daňové povinnosti J. P. Žalobkyně se přitom snažila zjistit výši daňové povinnosti zemřelé. Dne 25.10.1999 podala za zemřelou daňové přiznání k dani z přijmu fyzických osob za rok 1997 a dne 15.11.1999 vydal správce daně rozhodnutí č.j. 189019/99/001512/6293, kterým daňové řízení v této věci zastavil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí pak uvedl, že povinným podat daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1997 byl Ing. I.P. a takto byl určen rozhodnutím správce daně ze dne 5.9.1999 jako právní nástupce. To bylo vše, co bylo žalobkyni sděleno a dále v této věci s ní správce daně nekomunikoval.

Žalobkyně současně v podané žalobě vznesla námitku promlčení práva vybrat a vymáhat daňový nedoplatek, jímž je penále, neboť tím, že žalovaný respektoval názor soudu, že platbu penále je nutno provést na osobní účet dědice a změnil číslo variabilní symbolu účtu, došlo k tomu, že splatnost penále na daňovém účtu nastala k 7.9.2001, to znamená, že nárok správce daně vybrat a vymáhat penále se podle § 64 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků k 31.12.2007 promlčel.

Z uvedených důvodů a proto, že se žalovaný opět přes poučení soudu nevypořádat s vymezením okamžiku, jak a kdy se žalobkyně o své povinnosti zaplatit daň dozvěděla, má žalobkyně za to, že napadené rozhodnutí je nezákonné a proto navrhla, aby soud napadené rozhodnutí, jakož i platební výměr vydaným Finančním úřadem pro Prahu 1 zrušil.

Ve svém vyjádření k podané žalobě žalovaný uvedl, že respektoval právní názor Městského soudu v Praze vyslovený v rozsudku pod sp. zn. 7 Ca 10/2004. Nedomnívá se, že by bylo nutno ve stádiu platebního výměru na penále přezkoumávat skutečnost, jak a kdy se žalobkyně o povinnosti platit daň dozvěděla, přičemž ani odůvodnění rozhodnutí soudu v tomto směru žalovanému nic nevytýká. Otázkou sporu byl a je pouze platební výměr na penále a nikoliv platební výměr na daň z příjmu fyzických osob za rok 1997. Daňová povinnost po zemřelé nebyla předmětem žádných sporů, neboť se jednalo o příjmy zemřelé z pronájmu. Ze strany dědiců byla od počátku zjevná snaha vyhnout se daňovým povinnostem po zemřelé. Penalizační datum bylo v souladu s právním názorem soudu změněno a počátek penalizace byl posunut až k právní moci usnesení soudu o dědictví, neboť tímto okamžikem se dědici ocitli v prodlení. Penále bylo předepsáno na variabilní symbol žalobkyně a přeplatek z původního účtu byl vrácen, jelikož penále bylo uhrazeno na variabilní symbol zemřelé. Žalobkyni bylo známo, jaká byla daňová povinnost po zemřelé, přesto žalovaný v rozhodnutí zopakoval výši daňové povinnosti, která činila za rok 1997 částku 441. 360,- Kč a po započtení záloh a přeplatku na dani zbývalo uhradit právním nástupcům částku 244. 061,- Kč a to podle výše dědických podílů každému polovinou. K námitce promlčení žalovaný uvedl, že vzhledem k tomu, že bylo změněno penalizační datum, nemůže správce daně sdělovat v roce 2008 penále a změna penalizačního data nijak neovlivňuje možnost sdělit penále za prodlení s plněním daňových povinností dědiců po zemřelé. Penále vznikalo ze zákona a správce daně mohl penále podle ustanovení § 70 zákona sdělit do 6 let po roce, ve kterém byl nedoplatek splatný. Jestliže podle názoru soudu až okamžikem právní moci usnesení soudu o nabytí dědictví vzniká dědicům povinnost hradit daň za zemřelou, byla žalobkyně i druhý dědic v prodlení až po 28.1.2001 a penále bylo možno sdělit 6 let po roce 2001 s tím, že lhůta pro možnost sdělit penále se stavěla soudním řízení od ledna 2004 až do února 2007. Platební výměr na daňové penále ze dne 22.1.2003, jehož snížení provedl žalovaný napadeným rozhodnutím, nebyl vydán po promlčecí lhůtě.

Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu zamítl.

Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného uvedla, že žalovaný zcela zbytečně popisuje sled plateb obou právních nástupců, přičemž toto předmětem sporu nikdy nebylo. Žalobkyně ani její bratr nikdy nezpochybňovali výši vyměřené daňové povinnosti, ale brojili proti procesnímu postupu správce daně a žalovaného. Ačkoliv Městský soud ve svém rozsudku uvedl, že se žalovaný musí v dalším řízení zaměřit i na zjištění, kdy se žalobkyně o své povinnosti zaplatit daň dozvěděla, žalovaný přesto ve svém vyjádření k žalobě setrvává na právním názoru, že není nutné v řízení o výměru penále přezkoumávat skutečnost, kdy a jak se žalobkyně o povinnosti platit daň dozvěděla. To je v rozporu s právním názorem soudu, kterým byl žalovaný vázán. Je nesprávná domněnka žalovaného, že nově vznášenou námitkou promlčení žalobkyně reaguje na názor soudu, aby počátek penalizace byl odvíjen od právní moci usnesení o dědictví. Námitku promlčení vznesla žalobkyně z toho důvodu, že teprve správným označeným daňového dlužníka, tedy žalobkyně, v platebním výměru na penále došlo ke sdělení výše daňového penále za pozdní úhradu daňové povinnosti. Daňové penále se stalo splatným v roce 2001, doba 6 let promlčecí lhůty uplynula dne 31.12.2007. Názor žalovaného, že tato lhůta se stavěla soudním řízením, by byla akceptovatelná, pokud by původní platební výměr směřoval vůči správně označenému daňovému subjektu. V platebním výměru je však jako daňový dlužník uvedena žalobkyně jako dědic po zemřelé J. P. a platba má být poukázána na daňový účet J. P. Takový platební výměr lze považovat za uložení povinnosti J. P., přičemž tato její povinnost podle § 57 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků přešla na její dědice. Platební výměr na daňové penále sice nebyl správcem daně vydán pro promlčecí lhůtě, ale napadené rozhodnutí, které ho modifikovalo co do označení daňového účtu, tak i co do výše sděleného penále, již bylo vydáno po uplynutí promlčecí lhůty.

Žalovaný následně ve svém stanovisku k replice žalobkyně obhajoval své rozhodnutí v popisu sledu plateb s tím, že toto rozhodnutí muselo řádně vysvětlit dobu prodlení, protože by žalobkyně opětovně namítala nesrozumitelnost platebního výměru na penále. Upozornil na to, že žalobkyně od počátku daňového řízení zpochybňovala existenci daňové povinnosti vůči své osobě vzhledem k tomu, že správce daně platební výměr na daň zaslal pouze Ing. I. P., který byl ustanoven rozhodnutím správce daně jako osoba povinná podat daňové přiznání po zemřelé. Není tudíž pravdou, že by žalobkyně nezpochybňovala výši a dokonce existenci daňové povinnosti. Žalovaný poukázal na to, že se v napadeném rozhodnutí vypořádal s tím, proč platební výměr na daň z příjmu fyzických osob za rok 1997 nebyl žalobkyni nikdy doručen a proč byl doručen pouze Ing. I. P. Otázka vzniku daňové povinnosti byla vysvětlena i v původním rozhodnutí. Není proto správná výtka žalobkyně, že se žalovaný ve stádiu platebního výměru na penále nezabýval přezkoumáním skutečností, kdy a jak se žalobkyně o své daňové povinnosti dozvěděla. Žalovaný nesouhlasil s tím, že by teprve správným označením daňového dlužníka došlo ke sdělení výše daňového penále až v roce 2009. Setrval na názoru, že tento platební výměr byl sdělen v souladu s ustanovením § 70 o správě daní právnímu nástupci po zemřelé a nikoliv zemřelé. Žádné soudní řízení nezpochybnilo fakt, že penále bylo sděleno za prodlení žalobkyně. Nedoplatek na daňové povinnosti se stal splatným i podle názoru soudu 28.1.2000, takže penále bylo možno sdělit po dobu 6 let po roce 2000, tedy do konce roku 2006 s tím, že se od ledna 2004 do února 2007 stavěl běh lhůty z důvodu soudních řízení.

Při jednání před soudem zástupce žalobkyně uvedl, že podstatou sporu je v dané věci platební výměr na penále, který byl již vydán v roce 2001 a který byl doručen žalobkyni i Ing. P. jako druhému dědici po zemřelé J. P. Tento postup řešil rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 7 Ca 10/2004. Soud v řízení pod sp. zn. 7 Ca 10/2004 navedl finanční úřad na to, jak má dále v řízení postupovat, zavázal žalovaného zjištěním, kdy se žalobkyně o své povinnosti zaplatit daň dozvěděla, komu vlastně byla příslušná daň vyměřena a jakým způsobem. Uvedl, že žalobkyně se dozvěděla o výši své daňové povinnosti nikoliv po rozhodnutí v dědickém řízení, ale až 6.8.2001. Není pravdou, že by tuto daňovou povinnost zpochybňovala, ale bránila se penalizaci opravnými prostředky z důvodu, které uváděla. O výši daňové povinnosti se dozvěděla z výzev k úhradě nedoplatku a z daňového spisu, když ji nikdy nebyl doručen daňový výměr na daň. Dále upozornil na to, že žalobkyně vznáší námitku promlčení penále.

Zástupce žalovaného uvádí, že žalovaný respektoval názor Městského soudu v Praze a postupoval i z hlediska techniky správy daní. Považoval sice rozhodnutí soudu za svérázné, nicméně postupoval podle tohoto rozhodnutí. Změna variabilního symbolu byla pouze technickou záležitostí, když bylo zřejmé, že penále bylo uhrazeno a je také nesporné, že příjmy, k nimž se váže úhrada penále, podléhaly dani a byly zřetelné. Šlo o příjmy z pronájmu.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Žalovaný napadeným rozhodnutím rozhodoval znovu poté, kdy Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 21.2.2007 pod sp. zn. 7 Ca 10/2004 zrušil dřívější rozhodnutí žalovaného ze dne 31.10.2003, č.j. FŘ-4855/15/03 ve věci vyměřeného penále na dani z příjmu fyzických osob za rok 1997, když usoudil, že ukládat penále za prodlení se splatností daně závisí na posouzení povinnosti platit daň za zemřelou osobu a tuto povinnost lze odvozovat až od nabytí právní moci rozhodnutí, jimž je vypořádáno dědictví. Soud považoval za chybný postup, kdy správce vyměřuje daň zmocněnci v době dědického řízení a to zmocněnci, kterému uložil podat daňové přiznání, neboť žádné takové oprávnění z ustanovení § 40 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků nevyplývá. Soud zcela jednoznačně konstatoval, že ukládat daňovou povinnost zemřelé osobě je naprosto nesprávné, zvláště dokud není výsledek dědického řízení znám. Žádný platební výměr na příslušnou daň nemůže správce daně vydávat, protože není jasné, vůči komu bude směřován. Proto nebyl správný postup správce daně, aby platební výměr na daň vydal na zemřelou osobu v průběhu řízení o dědictví a tento výměr doručil zmocněnci pro podání daňového přiznání. Teprve až s právní mocí rozhodnutí o projednání dědictví je dán okamžik, kdy se ze žalobkyně stává dědic, který je povinen za zemřelou hradit příslušnou daň. Soud součastně rozlišil platbu daně a platbu penále. U platby daně uvedl, že příslušná daň po zemřelé musí být evidována na tuto osobu, neboť se jedná o daňovou povinnost zemřelé osoby. Oproti tomu však penále vzniká osobě, která je dědicem zemřelé osoby, neboť ta je povinna převzít daňovou povinnost. Této osobě daňová povinnost vzniká po usnesení soudu o dědictví a přesto, že penále je příslušenstvím daně a sleduje osud daně, penalizuje se jednání osoby odlišné od zemřelé fyzické osoby a to jejího dědice. V tomto směru soud zavázal žalovaného, aby se zabýval otázkou určitosti a srozumitelnosti platebního výměru na penále, komu se vlastně a jaká povinnost ukládá a komu se předpis penále sděluje. Zároveň soud věcně zavázal žalovaného, aby se vypořádal s tím, jaké povinnosti žalobkyně porušila, přičemž zcela jednoznačně vyslovil, že nelze vycházet z právního názoru, že povinnost k zaplacení daně vznikla již za průběhu dědického řízení. Podle soudu bylo nutné zaměřit se na zjištění, kdy se žalobkyně o své povinnosti zaplatit daň dozvěděla, komu vlastně byla příslušná daň vyměřena, jakým způsobem a kdy a komu vznikla povinnost příslušnou daň uhradit.

Uvedeným závazným názorem soudu se žalovaný v napadeným rozhodnutí neřídil.

Podle § 63 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků je daňový dlužník v prodlení, nezaplatí-li splatnou daň nejpozději v den její splatnosti. Podle citovaného zákonného ustanovení by tedy žalobkyni, jako právní nástupkyni po zemřelé ve smyslu § 57 odst. 3 citovaného zákona vznikla povinnost zaplatit penále v případě, že by nezaplatila splatnou daň nejpozději v den její splatnosti. To předpokládá znalost okamžiku splatnosti daně, tedy i zjištění, jak a kdy došlo k vyměření této daně. V dané věci z podkladů správního řízení nevyplývá, jak byla žalobkyni daň z příjmu fyzických osob za rok 1997 vyměřena a v jaké výši a zda se tak stalo postupem souladným se zákonem o správě daní a poplatků. Daň je dle cit. zákona vyměřena buď stvrzením její výše správcem daně v podaném daňového přiznání za příslušné zdaňovací období (§ 40 zákona o správě daní a poplatků) nebo platebním výměrem, pokud se daň odchyluje od základu daně a daně tak, jak byla přiznána daňovým subjektem v daňovém přiznání (§ 46 zákona o správě daní a poplatků) nebo rovněž platebním výměrem v případě, že není podáno daňové přiznání, a to za použití pomůcek (podle § 46 odst. 4 ve spojení s § 44 zákona) tak, jako se tomu stalo v daném případě platebním výměrem Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 25.1.2000 zaslaným Ing. I. P. jako právnímu nástupci po zemřelé J. P. Z podkladů daňového řízení však nevyplývá, že by některým z uvedených postupů byla stanovena daňová povinnost žalobkyni. Předně žalobkyně v průběhu daňového řízení a v podané žalobě namítala, že sama podala daňové přiznání dne 25.10.1999, a to sama za zemřelou, přičemž rozhodnutím správce za daň ze dne 15.11.1999 bylo daňové řízení zastaveno. Tento postup není v daňovém spise vůbec dokladován, není zřejmé na základě čeho podala žalobkyně daňové přiznání, jak toto daňové přiznání bylo posouzeno a z jakého důvodu bylo daňové řízení zastaveno. Ve spise není založen ani jiný platební výměr, který by byl vystaven na jméno žalobkyně jako na právní nástupkyni zemřelé. Daňové přiznání podané Ing. I. P. nmůže být právním titulem stanovené daně, neboť není podepsán jmenovaným a tyto účinky nemůže mít ani platební výměr ze dne 25.1.2000 na dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1997 vystavený na Ing. J. P., který byl v důsledku uvedeného nedostatku daňového přiznání vydán. Je tomu tak ze dvou důvodů.

Jak již bylo výše zmíněno odkazem na předchozí rozsudek Městského soudu v Praze Ing. I. P. byl tento platební výměr vydán na základě rozhodnutí, avšak vydaného podle § 40 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, které opravňuje správce daně toliko k určení, který z právních nástupců zemřelého daňového subjektu je povinen podat přiznání k dani. Toto ustanovení nestanoví nestanoví žádné oprávnění správce daně k vyměření daně vůči takto určenému zmocněnci a ani tak stanovit nemůže, protože obsahuje úpravu po dobu, kdy není dosud znám právní nástupce, když dědické řízení dosud nebylo skončeno. Proto nelze dovozovat, že by podání daňového přiznání určeným zmocněncem mělo zavazovat i jiného právního nástupce bez toho, aniž by bylo dědické řízení skončeno. Podání daňového přiznání zmocněncem určeným dle § 40 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků nemá účinky stanovení daně. Již Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí pod č.j. 5 Afs 88/2010-51 judikoval, že správce daně, který postupuje podle § 40 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, si nemůže učinit úsudek o tom, kdo je právním nástupcem (dědicem) daňového subjektu a bez dalšího i takové osobě platebním výměrem daň ex offo vyměřit. Bylo proto na správci daně, aby, jak již naznačil Městský soud v Praze v závazném rozsudku pod sp. zn. 7 Ca 10/2004, vyhodnotil existenci daňové povinnosti zemřelé a jejich právních nástupců až po okamžiku, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o projednání dědictví, neboť teprve tímto okamžikem se z dědice stává povinný subjekt, který je povinen za zemřelou hradit příslušnou daň.

Druhým důvodem, proč platební výměr na daň vydaný Ing. I. P. nemůže mít účinky vyměření daně žalobkyni spočívá v tom, že takto staovená daňová povinnost zemřelé nebyla vyměřena žalobkyni, ale podle § 44 zákona o správě daní a poplatků Ing. I. P. V této souvislosti soud ještě poukazuje na tutéž judikaturu Nejvyššího správního soudu, která již v citovaném rozsudku vyslovila, že v případě postupu podle § 40 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, jestliže správce daně vyzývá daňový subjekt k podání daňového přiznání a ten tuto povinnost nesplní, může správce daně postupovat toliko v intencích ustanovení § 37 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, tedy uložit daňovému subjektu pokutu za neplnění jeho daňových povinností, nemůže však postupovat podle ustanovení § 44 zákona o správě daní a poplatků a daň v případě nepodání daňového přiznání platebním výměrem ex ofo vyměřit. To znamená, že Ing. I. P. byla v tomto řízení nesprávně vyměřena daň postupem podle § 44 zákona o správě daní, když jediným důvodem pro tento postup byl nedostatek náležitosti jeho podpisu na daňovém přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1997 podaném u Finančního úřadu pro Prahu 1. Také z uvedeného důvodu nelze dovozovat, že účinky nepodání řádného daňového přiznání se všemi jeho náležitostmi zmocněncem právních nástupců působí vůči těmto právním nástupcům samostatně tak, že je stíhá daňová povinnost stanovená dalším způsobem – platebním výměrem dle § 44 zákona pouze jejich zmocněnci, nadto určenému pouze pro účely podání daňového přiznání , a to v době neukončeného dědického řízení. Proto je podstatné, že nebylo prokázáno, že by platební výměr na daňovou povinnost byl vydán vůči žalobkyni jako právní nástupkyni zemřelé J. P. Protože zde chybí náležité rozhodnutí o stanovení daně a její výše vůči žalobkyni, nelze usuzovat ani na datum splatnosti této daně a tedy dovozovat porušení daňové povinnosti žalobkyně zaplatit dlužnou částku daně včas. Žalovaný správní orgán proto nedostál své procesní povinnosti a nerespektoval právní názor soudu vyslovený v rozsudku pod sp. zn. 7Ca 10/2004, neboť se nezabýval zde zcela jednoznačně nastolenou otázkou, komu vlastně byla příslušná daň vyměřena, jakým způsobem a kdy a komu vznikla povinnost příslušnou daň uhradit. Jestliže daňové řízení trpí nedostatkem průkazu, zda daňová povinnost za zemřelou byla vůbec žalobkyni vyměřena, jakým způsobem se tak stalo a v jaké výši, pak této právní nástupkyni nelze vytýkat nesplnění povinnosti daňovou povinnost uhradit, a proto ji nelze ani vést k odpovědnosti za včas nesplacenou daňovou povinnost platebním výměrem na penále. Žalovaný pochybil, pokud se v intencích závazného rozsudku Městského soudu v Praze zabýval toliko zjištěním doby , od které měla žalobkyně hradit daň, a to od právní moci usnesení o soudu o dědictví. Skončení dědického řízení bylo totiž rozhodující v otázce stanovení okruhu právních nástupců po zemřelé, jejich podílů na daňovém dluhu a okamžiku, ke kterému je třeba vztahovat přechod daňové povinnosti na dědice, tedy i splatnost daně, to vše ovšem za předpokladu, že by daňová povinnost po zemřelé byla stanovena právním nástupcům zemřelé v souladu se zákonem. Je chybný argument žalovaného uvedený v napadeném rozhodnutí, že se nejedná o vyměření daňové povinnosti žalobkyně, ale jedná se o vyměřené daňové povinnosti zemřelé J. P. a že se daňová povinnost nevyměřuje jednotlivým dědicům, ale zemřelému. Již Městský soud v Praze ve svém rozsudku sp. zn. 7 Ca 10/2004 jasně vyslovil, že ukládat daňovou povinnost zemřelé osoby je naprosto absurdní, že teprve výsledek dědického řízení stanoví, kdo je takovou povinností nadán, kdo je daňovým dlužníkem, byť se tato povinnost přenáší z původního daňového subjektu na jeho právního nástupce.

S ohledem na zřetelný závazný názor Městského soudu v Praze v předchozím rozsudku proto soud v tomto řízení shledává absurdním argumentaci žalovaného v jeho vyjádření k podané žalobě, že ve stádiu platebního výměru na penále nebylo třeba přezkoumávat skutečnost, jak a kdy se žalobkyně o povinnosti platit daň dozvěděla a že daňová povinnost po zemřelé nebyla předmětem žádných sporů. Nešlo o posouzení, zda daňová povinnost byla předmětem sporu, ale zda tato daňová povinnost byla prokázána, zda byla stanovena řádným postupem podle zákona o správě daní a poplatků, neboť takové stanovení daňové povinnosti je zásadním předpokladem pro posouzení splatnosti daně a pro posouzení toho, zda žalobkyně byla s úhradou své daňové povinnosti v prodlení.

Žalovaný si tedy v této souvislosti neujasnil základní otázku, od které je třeba odvíjet i oprávněnost vydat platební výměr na penále, tj. otázku stanovení daňové povinnosti právním nástupcům zemřelé, přičemž tato daňová povinnost byla v případě Ing. I. P. stanovena chybně podle § 44 zákona o správě daní a poplatků a vůči žalobkyni nebyla stanovena vůbec. Z uvedených důvodů správce daně i žalovaný porušili zákon o správě daní a poplatků, pokud podle jeho ust. § 63 vyměřili žalobkyni penále za pozdní úhradu daně, ačkoliv výše daňové povinnosti žalobkyně a tudíž i splatnost této daňové povinnosti nebyla nikdy řádným postupem podle zákona o správě daní a poplatků žalobkyni stanovena. Z uvedených důvodů neobstojí ani náprava, kterou učinil žalovaný ve změně platebního výměru ve změně výše daně a variabilního symbolu.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí také pochybil v učiněné změně výroku platebního výměru, když stanovil, že v ostatních částech, které se netýkají změněné výše penále a čísla variabilního symbolu zůstává platební výměr na penále beze změn. To znamená, že beze změny zůstal i výpočet vykázaného penále na další straně tohoto výměru, neboť výroková část platebního výměru na něj odkazuje. Přitom výpočet vykázaného penále stanoví ( s odkazem na výsledek dědického řízení ) i uložení povinnosti uhradit žalobkyni jednu polovinu sděleného penále ve výši 64.544,- Kč. Toto uložení povinnosti není souladné se změnou spočívající ve snížení penále napadeným rozhodnutím.

Na základě shora uvedených skutečností proto Městský soud v Praze dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci předpisu penále bylo vydáno v rozporu se zákonem a protože uvedenou nezákonností, spočívající v nedostatku podmiňujícího rozhodnutí o stanovení výše daňové povinnosti, trpí již rozhodnutí – platební výměr na penále vydaný správním orgánem I. stupně, Městský soud v Praze postupoval podle § 78 odst. 1 a 3 tak, že zrušil jak napadené odvolací rozhodnutí, tak i platební výměr na penále.

V důsledku uvedeného posouzení nenabývá právního významu žalobní námitka prekluze práva učinit předpis penále.

Výrok o nákladech řízení je dán ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobkyně měla ve věci úspěch. Soud jí proto přiznal náklady řízení za zaplacený soudní poplatek v částce 2000 Kč a za 3 úkony právní služby, včetně DPH. (pozn. opsat z nákladů řízení).

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s. ř. s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V Praze dne 7. září 2011

JUDr. Naděžda Řeháková, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Matznerová, DiS.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru