Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 319/2008 - 39Rozsudek MSPH ze dne 22.04.2011


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9Ca 319/2008 - 39-48

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce: V.V., zast. Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem Praha 2, Římská 32, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8.7.2008 č.j. 500/34/503 21/08 a proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11.7.2008 č.j. 500/35/503 21/08

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Správa CHKO Kokořínsko (dále jen ,,Správa CHKO“) jako orgán státní správy ochrany přírody a krajiny rozhodnutím ze dne 19.10.2007 č.j. 02396/KK/2007 rozhodla, že nevyhrazuje ve smyslu § 26 odst. 1 písm. c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o ochraně přírody a krajiny“ nebo jen „zákon“) na pozemcích parc.č. 446/1 a 446/2 v k.ú. Kokořín místo pro vjíždění a setrvání motorových vozidel a obytných přívěsů na základě žádosti žalobce ze dne 30.8.2007, doručené Správě CHKO dne 3.9.2007.

Rozhodnutím ze dne 8.7.2008 č.j. 500/34/503 21/08 žalovaný zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí Správy CHKO ze dne 19.10.2007 č.j. 02396/KK/2007 potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný konstatoval, že dopisem ze dne 30.8.2007 žalobce požádal Správu CHKO o souhlas s parkováním na pozemcích parc.č. 446/1 a 446/2 v k.ú. Kokořín (dále též jen ,, předmětné pozemky “) s tím, že by se mělo jednat o krátkodobé parkování návštěvníků CHKO Kokořínsko. Správa CHKO rozhodnutím ze dne 19.10.2007 č.j. 02396/KK/2007 žádosti žalobce nevyhověla. V odvolání podaném proti prvostupňovému rozhodnutí žalobce namítl nesprávné právní posouzení věci a nesprávné zjištění skutkového stavu věci. Podle žalobce byla v dotčeném prostoru původně umístěna čistička odpadních vod, která neměla nic společného s harmonicky utvářenou krajinou CHKO Kokořínsko. Žalobce se v odvolání pozastavil nad chováním a způsobem komunikace Správy CHKO, které musí být známa jeho dlouholetá úspěšná péče o vlastní nemovitosti v CHKO Kokořínsko. Zmínil, že kvůli technické i finanční náročnosti likvidace čističky nemůže být jeho záměrem vytvořit na pozemcích mokřad nebo náletovou džungli. Dále argumentoval tím, že jeho záměr je v souladu s územním plánem obce, který předmětné pozemky vymezuje pro rekreaci a sport, přičemž takové pozemky mohou automaticky sloužit i jako parkoviště pro motorová vozidla, zvláště nejsou-li v místě dostačující parkovací kapacity. Žalobce dále uvedl, že v posledních letech bylo v sousedství předmětných pozemků provozováno parkoviště jinou osobou, což Správa CHKO neřešila, a že parkování vozidel nepůsobí nešetrné zásahy do chráněného území. V průběhu odvolacího řízení žalobce sdělil žalovanému dopisem ze dne 16.5.2008, že na upravených pozemcích začala parkovat auta, přičemž on se provozováním parkoviště snažil parkování nějakým způsobem regulovat. Nyní již parkoviště neprovozuje, ale auta na pozemcích stále parkují. Tuto skutečnost Správa CHKO ponechává bez jakékoliv reakce. Žalobce současně přichází i o možnost využití předmětných pozemků, neboť má v úmyslu na nich vybudovat informační centrum a dětské hřiště, samozřejmě spolu s parkovací plochou. Žalovaný poté v odůvodnění odvolacího rozhodnutí citoval ustanovení § 26 odst.1 písm. c) zákona, podle kterého je na celém území chráněných krajinných oblastí zakázáno vyjíždět a setrvávat s motorovými vozidly a obytnými přívěsy mimo silnice a místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody. Uvedl, že vyhrazení takového místa tedy možné je, není však na něj právní nárok a vždy je třeba vyhodnotit situaci v místě, nezbytnost vyhrazení parkovacích ploch a dopad takového úkonu na ekosystém dotčeného prostoru i na další chráněné hodnoty v území. Skutečnost, že žalobce odstranil ze svých pozemků starou čističku odpadních vod, ještě neznamená, že na vzniklém prostoru musí být vyhrazena parkovací plocha, a to ani v případě, že na pozemcích byly provedeny terénní úpravy s navážkou kameniva, které v současné době takové využití pozemků umožňují. Tyto úpravy nebyly žalobci povoleny a orgánem ochrany přírody mu za ně byla v přestupkovém řízení pravomocným rozhodnutím uložena pokuta. Ke zmínce žalobce o finanční náročnosti likvidace čističky žalovaný podotkl, že pokud by žalobce býval měl zájem, mohla být pravděpodobně právě tato akce částečně hrazena i z Programu péče o krajinu, ovšem za předpokladu, že dotčené pozemky budou upraveny zcela jiným způsobem, než jak to provedl žalobce. Námitky žalobce ohledně jeho finančních ztrát z důvodu neprovozování parkoviště na předmětných pozemcích označil žalovaný za zcela bezpředmětné, neboť žalobci žádný právní předpis nepřiznává nárok na provozování parkoviště právě v tomto místě. Žalovaný připustil, že žalobce řádně pečuje o své nemovitosti v CHKO Kokořínsko, avšak jím realizované terénní úpravy a navážka kameniva na předmětných pozemcích spolu se současným požadavkem na využití těchto pozemků k parkování vozidel nemají s ochranou přírody v dané lokalitě nic společného, a nemohou být tedy ze strany orgánu ochrany přírody tolerovány. Předmětné pozemky se nacházejí ve II. zóně odstupňované ochrany CHKO Kokořínsko, v přírodní rezervaci Kokořínský důl, v blízkosti potoka Pšovka a v těsném sousedství mokřadů chráněných mezinárodní Ramsarskou úmluvou. I když pozemky spolu s okolními z dřívějšího areálu koupaliště jsou podle územního plánu obce určeny pro sport a rekreaci, není tím v žádném případě určeno, že právě na pozemcích žalobce bude vybudována parkovací plocha. Žalovaný je toho názoru, že v Kokořínském dolu je dostatečné množství parkovacích míst pro návštěvníky CHKO i hradu Kokořín (Podhradí, Harasov, Pokličky ) a pouze pohodlnost návštěvníků vede k menšímu využívání vzdálenějších parkovišť od hradu, což však nemůže být důvodem pro jejich další rozšiřování právě v prostoru přírodní rezervace. Pro vyhrazení míst pro vjíždění a setrvávání vozidel určených především pro návštěvníky hradu Kokořín je podle žalovaného daleko vhodnější prostor přímo v obci nebo v okolí obce Kokořín, žalovanému však není známo, zda se o takové možnosti uvažuje. To ostatně není ani předmětem tohoto řízení, stejně jako možnost dalšího využití předmětných pozemků k výstavbě infocentra či dětského hřiště. Co se týče možné zaujatosti Správy CHKO vůči osobě žalobce, žalovaný konstatoval, že v rámci správního řízení mohl žalobce v souladu s § 14 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen ,,správní řád“) uplatnit vůči konkrétním osobám správního orgánu námitku podjatosti, což však neučinil. Ze spisové dokumentace ani z odvolání nelze vyvodit zájem oprávněných úředních osob, které věc vyřizovaly, na výsledku řízení s ohledem na jejich poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům, pro který by bylo možné pochybovat o jejich nepodjatosti. Žalovaný dodal, že mu v rámci odvolacího řízení nepřísluší hodnotit práci jednotlivých pracovníků Správy CHKO, jak požaduje žalobce. Současně konstatoval, že by bylo žádoucí, aby Správa CHKO, byť to není její povinností, návštěvníky CHKO Kokořínsko upozornila na to, že na předmětných pozemcích není vyhrazené místo pro vjíždění a setrvávání vozidel a aby důsledně dbala dodržování tohoto zákazu jak ve vztahu k místním obyvatelům, tak ve vztahu k návštěvníkům CHKO Kokořínsko, a aby stejným způsobem postupovala i na jiných místech v CHKO a porušování ustanovení § 26 zákona patřičně sankcionovala. Sám žalobce, pokud mu vadí, že na upravených pozemcích parkují vozidla, by jako majitel těchto pozemků měl učinit taková opatření, aby zde parkování nebylo možné.

Rozhodnutím ze dne 29.10.2007 č.j. 02516/KK/2007/AOPK Správa CHKO jako orgán státní správy ochrany přírody a krajiny žalobci podle § 66 zákona zakázala provozování parkovací plochy pro motorová vozidla na předmětných pozemcích.

Rozhodnutím ze dne 11.7.2008 č.j. 500/35/503 21/08 žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Správy CHKO ze dne 29.10.2007 č.j. 02516/KK/2007/AOPK. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný konstatoval, že Správa CHKO v červnu 2007 zjistila, že na předmětných pozemcích byla vytvořena parkovací plocha, která byla označena i příslušnou dopravní značkou a probíhalo na ní parkování vozidel. Usnesením ze dne 14.8.2007 Správa CHKO oznámila zahájení správního řízení o zákazu rušivé činnosti podle § 66 zákona, konkrétně provozu parkovací plochy na předmětných pozemcích. Řízení bylo zahájeno z toho důvodu, že uvedená činnost by mohla způsobit nedovolenou změnu obecně a zvláště chráněných částí přírody – přírodní rezervace Kokořínský důl a I. a II. zóny odstupňované ochrany CHKO Kokořínsko únikem ropných látek. Správní řízení bylo zahájeno se žalobcem, který je majitelem předmětných pozemků. Žalobce se k zahájenému řízení vyjádřil dopisem ze dne 30.8.2007, v němž uvedl, že pozemky se nacházejí v zastavěném území obce a že ve schváleném územním plánu obce Kokořín muselo dojít k chybě. Předmětné pozemky jsou určeny pro sport a rekreaci, přičemž převážná většina návštěvníků přijíždí do CHKO Kokořínsko vlastním autem, které potřebují někde odstavit. Tím žalobce odůvodňuje svůj názor, že pozemky určené k rekreaci a sportu mohou a musí být využity i k parkování. Správě CHKO je dle názoru žalobce známo, že po likvidaci staré čističky odpadních vod měl zájem vybudovat na pozemcích multifunkční hřiště, lanové centrum a informační středisko s občerstvením. Realizace tohoto záměru však nebyla možná kvůli stavu předmětných pozemků po odklizení čističky, a proto byla řešena jinak. Na zarovnaných pozemcích začala svévolně parkovat auta rekreantů, a proto byly pozemky částečně zpevněny a využity jako parkoviště pro rekreanty v zařízeních žalobce i pro ostatní návštěvníky. Dne 29.10.2007 vydala Správa CHKO rozhodnutí, jímž žalobci podle § 66 zákona zakázala provozování parkovací plochy pro motorová vozidla na předmětných pozemcích. V odvolání podaném proti tomuto rozhodnutí žalobce namítl nesprávné právní posouzení věci a nesprávné zjištění skutkového stavu věci. Poukázal na to, že Správa CHKO vydala zákaz provozu parkovací plochy s tím, že nebyly splněny náležitosti dané platnou legislativou, a přitom byla podáním ze dne 30.8.2007 požádána o souhlas s parkováním na dotčených pozemcích. Obě řízení vedl správní orgán odděleně, ačkoliv se jednalo o tutéž věc. Správa CHKO pak vydala zákaz provozu parkovací plochy, aniž bylo rozhodnuto o tom, zda souhlas udělí či nikoliv. Žalobce v podání z 30.8.2007 uvedl, že parkoviště přestal provozovat ihned po doručení usnesení o zahájení správního řízení podle § 66 zákona, a je tedy otázkou, proč je stále označován za provozovatele parkoviště. Opětovně zmínil, že na pozemcích vymezených pro rekreaci a sport bude potřeba realizovat parkoviště. Zpochybnil věcné odůvodnění rozhodnutí Správy CHKO, tj. riziko znečištění povrchových a podzemních vod úkapy ropných látek z aut, a porovnával riziko úniku ropných látek na parkovištích Pokličky a Harasov. Dovozoval, že s takovým přístupem by musela být zakázána veškerá automobilová doprava v CHKO Kokořínsko a vyslovil názor, že riziko úniku ropných látek na jeho pozemcích je podstatně menší než na ostatních parkovištích v okolí. To dovozuje z toho, že parkoviště vzniklo v místě, kde byla železobetonová čistička odpadních vod, při jejíž stavbě byla do podloží zřejmě navezena jílovitá zemina nepropustná pro kapaliny. Dále uvedl, že likvidace čističky trvala téměř rok, po celou dobu byly pozemky rozhrabané, aby byla odvedena voda a pozemky mohly vyschnout, avšak tento stav pozemků Správu CHKO nezajímal. Ačkoliv žalobce očekával ze strany Správy CHKO zájem o průběh likvidace a též odbornou pomoc při potížích, které nastaly, Správa CHKO se o věc začala zajímat až poté, co bylo na předmětných pozemcích zřízeno parkoviště. Žalobce je toho názoru, že Správa CHKO se nevypořádala s jeho námitkami uvedenými ve vyjádření ze dne 30.8.2007. Sousední pozemek parc. č. 631 již nejméně 50 let není vodním tokem, což Správa CHKO odmítá vzít v úvahu. V této souvislosti žalobce požadoval provedení důkazů místním ohledáním jednak na předmětných pozemcích a v jejich okolí, a dále na dalších parkovištích za účelem srovnání rizika úniku ropných látek. Zastává názor, že je nepodstatné, zda bude parkování na pozemcích zakázáno či nikoliv, protože auta na pozemcích stejně parkovat budou. Rozdíl je pouze v tom, že pokud bude parkoviště provozováno odpovědnou osobou, bude mít řád a správu. V dopise ze dne 16.5.2008 žalobce poukázal na to, že na upravených pozemcích začala parkovat auta a on se provozováním parkoviště snažil parkování nějakým způsobem regulovat. Nyní parkoviště již neprovozuje, ale auta na pozemcích stále parkují a tuto skutečnost ponechává Správa CHKO bez jakékoliv reakce. Žalobce současně přichází i o možnost využití pozemků, když má v úmyslu na nich vybudovat informační centrum a dětské hřiště, samozřejmě spolu s parkovací plochou. Žalovaný následně citoval ustanovení § 26 odst. 1 písm. c ) zákona, podle něhož je na celém území chráněných krajinných oblastí zakázáno vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly a obytnými přívěsy mimo silnice a místní komunikace a místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody. Jako správný a zákonný vyhodnotil žalovaný postup Správy CHKO, která po zjištění, že na nepovoleným způsobem upravených pozemcích bylo vyznačeno parkoviště příslušnou dopravní značkou a byl zde vyvěšen ceník parkovného a probíhalo parkování vozidel, zahájila správní řízení podle § 66 zákona o zákazu provozování parkovací plochy. S souladu se zákonem byl podle žalovaného i postup správního orgánu I. stupně ve správním řízení. Žalovaný neshledal žádnou nezákonnost v tom, že Správa CHKO rozhodovala zvlášť o žádosti žalobce o vyhrazení místa pro vjíždění a setrvávání motorových vozidel a obytných přívěsů na předmětných pozemcích a o zákazu činnosti podle § 66 zákona. Ačkoliv by bylo bývalo možné obě řízení spojit a vézt společné řízení, to, že tak Správa CHKO neučinila, nemá za následek nesprávnosti ani nezákonnost obou rozhodnutí. V zájmu ochrany přírody bylo vydání rozhodnutí podle § 66 zákona před rozhodnutím podle § 26 odst.1 písm. c) zákona, neboť toto ustanovení zákona umožňuje okamžité zastavení škodlivé činnosti, když ve smyslu § 90 odst. 1 zákona nemá odvolání podané proti rozhodnutí vydanému podle § 66 zákona odkladný účinek. V souladu se zákonem je i to, že správní orgán I. stupně dokončil správní řízení a rozhodl o zákazu provozování parkovací plochy, přestože žalobce tvrdí, že parkoviště od oznámení o zahájení řízení již neprovozuje. I když je možné toto připustit, není dle žalovaného v zájmu ochrany přírody, aby ani do budoucna žalobce takové parkoviště na daném místě provozoval. Zákaz měl být vydán i proto, že z vyjádření žalobce je zřejmé, že i nadále má zájem na předmětných pozemcích parkoviště provozovat. Poukazuje-li žalobce na to, že motorová vozidla na předmětných pozemcích parkují i v současné době, měl by jako majitel pozemku sám této činnosti zabránit. Pokud jde o odvolací námitky směřující k územnímu plánu obce Kokořín a zařazení pozemků do ploch s využitím pro rekreaci a sport, je žalovaný toho názoru, že v rámci rozhodnutí podle § 66 zákona nemá tato otázka vliv na výsledek řízení, neboť nezáleží na tom, na jakém druhu pozemku vymezeném územním plánem je činnost vykonávána, ale rozhodující je to, že může poškodit zvláště chráněné části přírody. Žalovaný je stejně jako Správa CHKO toho názoru, že provozování parkoviště na dotčených pozemcích ve II. zóně a přímo v sousedství I. zóny odstupňované ochrany CHKO Kokořínsko, v přírodní rezervaci Kokořínský důl v nivě potoka Pšovka a v těsném sousedství mokřadů tohoto toku, které jsou chráněny mezinárodní Ramsarskou úmluvou, představuje činnost, která by mohla způsobit nedovolenou změnu zvláště chráněných částí přírody možnými průsaky ropných látek z automobilů do povrchových a podzemních vod. Vodní tok Pšovka a Kokořínský důl vytvořený jeho činností představují hlavní prvek ochrany přírody východní části CHKO Kokořínsko. Pšovka napájí všechny vodní plochy, tůně i rybníky v přírodní rezervaci Kokořínský důl a na čistotě jejích vod je závislá řada zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin. Dle mínění žalovaného měl žalobce sám kontaktovat Správu CHKO, pokud očekával její odbornou pomoc při řešení problémů souvisejících se zamokřením pozemků pod a kolem čističky při jejím odstraňování. Důkazy o tom, že by se o to alespoň pokusil, nemá Správa CHKO k dispozici. Na rozdíl od názoru žalobce o potřebě odvedení vody z předmětných pozemků je pohled orgánu ochrany přírody na tuto věc naprosto opačný, neboť žádoucí je zabránění odtoku vody z krajiny, a to z různých důvodu, například pro zachování mokřadních ekosystémů a biodiverzity jako takové. Provedená navážka hrubého kameniva působí v místě jako drenážní prvek, který urychluje prosakování a odtok vody a tím i případných ropných úkapů z parkujících vozidel přímo do vodního toku a navazujících mokřadů a vodních ploch. Ostatní zmiňovaná místa využívaná k parkování v Kokořínském dole takovým způsobem upravena nebyla. I silnice a komunikace procházející Kokořínským dolem mají zpevněný, hlavní silnice i asfaltový povrch, a proto žalovaný považuje za nesmyslný argument žalobce, že by měla být zakázána veškerá automobilová doprava na území CHKO. Žalovaný dále poznamenal, že žalobce měl Správou CHKO odsouhlasenou likvidaci nefunkční čističky odpadních vod, nikoliv však následné terénní úpravy ani jiné využívání předmětných pozemků k podnikatelské či jiné činnosti pro provozování parkoviště, sportoviště, hřiště či jako místo pro výstavbu infocentra. Žalovaný má za to, že správní orgán I. stupně se dostatečným způsobem zabýval otázkou srovnání jednotlivých parkovacích ploch v dotčeném prostoru Kokořínského dolu a že se vyjádřil i k připomínkám uplatněným žalobcem v dopise ze dne 30.8.2008. V této souvislosti žalovaný konstatoval, že ani odvolání nepřináší žádné nové informace a fakta, která by nebyla známa již v průběhu prvoinstančního řízení. Požadavek na provedení ústního jednání žalovaný odmítl, neboť žalobce jej měl uplatnit právě při řízení před Správou CHKO. V souladu s § 82 odst. 4 správního řádu nemůže žalovaný k tomuto požadavku přihlédnout.

Žalobou ze dne 28.8.2008 podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud zrušil odvolací rozhodnutí žalovaného označená v záhlaví tohoto rozsudku (dále též jen ,,napadená rozhodnutí“), jakož i jim předcházející prvostupňová rozhodnutí Správy CHKO. V žalobě nejprve konstatoval, že vzhledem k tomu, že veškerá jeho argumentace je uvedena již v odvoláních proti oběma prvostupňovým rozhodnutím Správy CHKO a ve vyjádření z 30.8.2007, na tato odvolání a vyjádření plně odkazuje a ve snaze o maximální stručnost a přehlednost v žalobě uvádí pouze základní důvody žaloby. Pokud jde o skutkové důvody, žalobce namítl, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci, když vycházel pouze z tvrzení Správy CHKO a celý skutkový základ převzal z těchto tvrzení, aniž by vzal v potaz tvrzení a důkazy žalobce, který tvrdí, že :

1. na předmětných pozemcích zčásti a na sousedících pozemcích bylo v minulých letech provozováno parkoviště, aniž by to Správa CHKO jakkoliv řešila. 2. Předmětné pozemky byly fakticky zastavěny, byla na nich stavba čističky odpadních vod o rozměrech 35 x 15 x 6 m a garáže o rozměrech 5 x 10 m. Tyto stavby žalobce na vlastní náklady se souhlasem Správy CHKO odstranil. Před výstavbou těchto staveb bylo na jednom z předmětných pozemků koupaliště s převlékárnami.

3. Předmětné pozemky jsou schváleným a platným územním plánem určeny k rekreaci a sportu. 4. Záměrem žalobce je na předmětných pozemcích vybudovat multifunkční hřiště a informační centrum, a to vždy s parkovištěm, bez kterého toto není možné. Protože stav pozemků po likvidaci čističky odpadních vod a garáže tento záměr neumožňoval (pozemky bylo nutné nechat slehnout), chtěl zde žalobce přechodně provozovat parkoviště, a to na celých předmětných pozemcích.

5. Jak se ale ukázalo z postoje Správy CHKO i žalovaného, původní záměr není možný, protože parkovat na těchto pozemcích není možné ani zčásti. Vybudovat sportoviště, hřiště pro děti, informační centrum či jiné rekreační objekty není fakticky možné, aniž by žalobce měl zajištěné parkování. Rekreanti totiž vždy přijíždějí automobily a pokud parkování není možné, nemá smysl tato zařízení budovat.

Skutečnost je tedy taková, že žalobce nákladně zlikvidoval staré nefunkční stavby představující ekologickou zátěž pro celé údolí, ale jakékoliv nové stavby a v podstatě jakékoliv komerční využití předmětných pozemků není v návaznosti na rozhodnutí Správy CHKO a žalovaného možné. Správa CHKO a žalovaný tak v podstatě rozhodují o využití předmětných pozemků v rozporu s územním plánem a hlavně rozhodují bez jakékoliv opory v zákoně a bez jakýchkoliv podkladů. Za další podstatnou okolnost považuje žalobce to, že správní orgány obou stupňů vycházejí z předpokladu, že předmětné pozemky se nacházejí mimo zastavěné území obce a zcela ignorují skutečnost, že tyto pozemky byly před započetím prací žalobce fakticky zastavěné. Pokud by stavby stojící na těchto pozemcích žalobce nezlikvidoval, byly by předmětné pozemky zastavěné doposud. Žalobce se odmítá smířit s tím, že nákladně zlikviduje staré ohyzdné stavby a Správa CHKO mu znemožní na stejném místě postavit stavby nové a sama rozhoduje, zda takové stavby jsou třeba či nikoliv a jestli například ke sportovišti je třeba parkovací plocha nebo ne.

Žalobce namítl rovněž nesprávné právní posouzení věci. Poukázal přitom na platný územní plán obce Kokořín, podle něhož jsou předmětné pozemky určeny ke sportu a rekreaci. Žalobce uvedl, že rozhodně nezastává názor, že by tyto pozemky mohly automaticky sloužit pouze jako parkoviště, ale je toho názoru, že na těchto pozemcích nelze zakázat provozování parkovací plochy pro motorová vozidla, jak to učinila Správa CHKO. Pozemky určené k rekreaci tak není možné k rekreaci využít, protože téměř každý se dnes přijíždí rekreovat automobilem. Správa CHKO a potažmo též žalovaný však vycházejí pouze z toho, že předmětné pozemky se nacházejí mimo zastavěné území obce. To žalobce povazuje za formalistický náhled na danou věc již z toho důvodu, že předmětné pozemky jsou fakticky v zastavěné oblasti a zejména jsou územním plánem určeny k rekreaci a sportu, a jsou tedy zastavitelné. Po žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby svůj záměr vybudovat na předmětných pozemcích rekreační a sportovní zařízení realizoval, aniž by měl zajištěnou možnost parkování pro rekreanty.

Žalobce dále namítl, že je ze strany Správy CHKO a potažmo i žalovaného zjevně diskriminován. Předmětné pozemky upravil za situace, kdy jiné řešení nebylo technologicky možné. Likvidovaná čistička odpadních vod byla uložena do navezeného jílu, který ani po roce nevyschl a celá plocha byla stále podmáčená. Řešení zvolené žalobcem, tj. navezení kamenné drtě, je stejné jako v případě jiných parkovišť v údolí – parkoviště u skalního útvaru Pokličky a parkoviště u rybníka Harasov. Návoz kameniva se běžně používá při údržbě cest a parkovacích ploch v celé oblasti Kokořínska. Diskriminace žalobce spočívá v tom, že ostatní parkoviště v oblasti Kokořínského údolí, která se opravdu nacházejí mimo zastavěné území obce, a to na pozemcích vedených jako lesy, louky či dokonce mokřady, jsou bez problémů provozována a tolerována Správou CHKO, která provozování těchto parkovacích ploch nijak nepovolila, ani potřebu vydání tohoto souhlasu neřešila. Žádnému jinému provozovateli parkoviště či majiteli pozemků, na kterých je parkoviště provozováno, nebylo ze strany Správy CHKO provozování parkovací plochy zakázáno. Parkoviště jsou tak provozována téměř všude, kde je to možné, a to na pozemcích, které nejsou územními plány určeny k rekreaci a sportu a dokonce jsou vedeny i jako louky, mokřady či lesy. Dle žalobce se jedná o parkoviště u rybníka Harasov, u restaurace Pobuda, u skalního útvaru Pokličky či v obci Ráj. Správa CHKO při ústních jednáních omlouvá absenci povolení provozování ostatních parkovišť lživým tvrzením, že se jedná o komunikace, na kterých lze parkovat bez jejího souhlasu. Tak tomu ale není, neboť komunikace zakreslené v katastru nemovitostí jsou komunikacemi z počátku 20 století, kdy šíře komunikace byla cca 2,2 m. Na takto dimenzované komunikaci nemůže parkovat 50 automobilů. Všechna uvedená parkoviště podle žalobce vznikla v posledních 5 letech a buď jsou provozována zcela živelně, nebo je na nich vybíráno parkovné a jako parkoviště jsou organizována. Podstatné pro věc samotnou je to, že auta v podstatě parkují, kde se dá, někdy přímo v lese či na břehu potoka Pšovka, přičemž tato parkoviště jsou o letních víkendech zcela přeplněná.

Žalobce uvedl, že naprosto respektuje právo Správy CHKO vydávat či nevydávat souhlas s provozováním parkovacích ploch. Za problém však považuje to, že Správa CHKO vydání či nevydání souhlasu řešila pouze ve vztahu k žalobci a nikdy toto neřešila ve vztahu k ostatním vlastníkům pozemků, na kterých jsou parkoviště provozována, popřípadě ve vztahu k provozovatelům těchto komerčních parkovišť. Tím je žalobce ze stany Správy CHKO diskriminován, neboť řešit by se to mělo stejně ve vztahu ke všem majitelům pozemků. Žalobce na tomto místě poukázal na § 2 odst. 4 správního řádu a na článek 4 Listiny základních práv a svobod.

V doplnění žaloby ze dne 5.6.2009 žalobce uvedl, že téhož dne získal další listinné důkazy týkající se věci samé, a proto doplňuje svá skutková tvrzení. Předmětné pozemky byly dle žalobce zastavěné čističkou odpadních vod tím způsobem, že původní materiál (zemina) byl z pozemků odvezen na skládku a poté byly do terénu navrtány ocelové piloty, a to do hloubky 5 m. Tyto piloty byly zapaženy ocelovými štětovnicemi a mezi nimi byla vytvořena železobetonová základová deska, do které byla následně zasazena čistička odpadních vod. Veškerý vykopaný materiál byl odvezen na skládku a k obsypání čističky odpadních vod byl použit dovezený hutněný materiál. Čistička odpadních vod byla obsypána jílovitou zeminou, která po odstranění čističky neumožnila žalobci využít předmětné pozemky k jejich účelu uvedenému v územním plánu. Tuto skutečnost považuje žalobce za podstatnou pro rozhodnutí soudu, protože zákaz, respektive nepovolení parkování na předmětných pozemcích vybavených železobetonovou základovou deskou, z ekologických důvodů (úkapy oleje atd.) je nutno považovat za zcela neopodstatněné.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že trvá na správnosti napadených rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu I. stupně. K žalobcem namítaným skutkovým důvodům nezákonnosti napadených rozhodnutí podotkl, že předmětem správního řízení nebyl provoz okolních parkovišť, ani původní využití předmětných pozemků. Řízení bylo vedeno o možnosti využívat předmětné pozemky k provozování parkovacích ploch. Ty zde žalobce nejdříve provozoval bez povolení, o které požádal až po zásahu Správy CHKO. Provozováním parkovací plochy bez povolení žalobce vystavoval návštěvníky dané oblasti riziku porušení zákona. Protože Správa CHKO neshledala žádost žalobce o vydání potřebného povolení opodstatněnou, požadované povolení žalobci nevydala. Žalovaný se ztotožňuje s názorem Správy CHKO, že rozšiřování parkovacích ploch v CHKO, které tak téměř nabádá k vjezdu ještě většího množství jednoho z největších znečišťovatelů životního prostředí, skutečně není v zájmu přírody a krajiny v dané oblasti. Předmětné pozemky jsou sice určeny k rekreaci a sportu, což vyplývá rovněž z územního plánu obce Kokořín, žalovaný však nesouhlasí s tím, že by provozováním parkovací plochy došlo k naplnění tohoto účelu. Rovněž se neshoduje s názorem žalobce, že provoz sportovního hřiště a informačního centra není možný bez parkovací plochy. Parkovacích ploch je dle názoru žalovaného v okolí předmětných pozemků dostatek a jejich další rozšiřování není v zájmu životního prostředí v dané lokalitě. Žalovaný na tomto místě zdůraznil, že na předmětných pozemcích byla žalobcem provozována právě jen parkovací plocha bez stopy po sportovním hřišti či informačním centru, jejichž výstavbou žalobce argumentuje. Dále poukázal na to, že podle platného územního plánu obce Kokořín, schváleného obecně závaznou vyhláškou obce Kokořín č. 2/2002, se předmětné pozemky nacházejí mimo zastavěné území, na čemž nic nemění ani dřívější přítomnost staveb na daném území. Tento argument je navíc irelevantní pro řešení otázky povolení provozu parkovací plochy. Žalovaný si tedy je vědom určení daných pozemků k rekreaci a sportu, má však za to, že tento účel není naplněn provozováním parkovací plochy. Dle mínění žalovaného není důvodná ani žalobní námitka vytýkající žalovanému a Správě CHKO zaujatost vůči žalobci a nerovný přístup k žalobci ve srovnání s přístupem k provozovatelům okolních parkovacích ploch. Co se týče možného nezákonného provozu okolních parkovacích ploch, žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na rozhodnutí Správy CHKO ze dne 29.10.2007, v němž je dle jeho názoru nedůvodnost takového tvrzení dostatečně osvětlena.

Při ústním jednání před soudem setrvaly obě strany na svých procesních stanoviscích. Právní zástupce žalobce při jednání uvedl, že správní orgány nehodnotily věc v souladu se zákonem a bez náležitého zjištění skutkového stavu věci rozhodly tak, že nevyhověly žádosti žalobce o vyhrazení prostoru pro vjíždění motorových vozidel a následně mu zakázaly provozovat parkovací plochu. V rozhodnutích podle právního zástupce žalobce absentuje odůvodnění, není z nich zřejmé, z jakých okolností správní orgány vycházely při posouzení, že může dojít k poškození životního prostředí. Zejména správní orgán I. stupně neuvedl, v čem spatřuje ohrožení životního prostředí a jeho argumentace se tak ocitá pouze v rovině tvrzení. Správní orgány ve svých skutkových závěrech nezohlednily řadu okolností, a to především skutečnost, že předmětné pozemky jsou územním plánem určeny pro sport a rekreaci. Na těchto pozemcích stály dříve budovy a jen přičiněním žalobce byly tyto pozemky očištěny od stavby čističky odpadních vod, takže nyní má pozemek již atributy normálního pozemku. Stavba čističky odpadních vod zanechala na pozemku železobetonovou desku, která vylučuje znečištění pozemku emisemi při parkování aut. Územní plán připouští na předmětných pozemcích výstavbu budov pro sport a rekreaci a v souvislosti s takovou výstavbou není možné než tyto pozemky využít i k parkování. Žalobce nerozporuje právo správního orgánu vyhradit určitá místa v CHKO pro parkování vozidel, ale namítá, že negativní přístup zvolený správním orgánem byl uplatněn pouze vůči němu. Vůči žádnému jinému subjektu nebylo ze strany CHKO postupováno podobným způsobem jako vůči žalobci. Žalovaný při jednání před soudem oponoval tvrzení žalobce, že napadená rozhodnutí nebyla náležitě odůvodněna. Má naopak za to, že správní orgány své závěry v rozhodnutích věcně odůvodnily. Nesouhlasí s tím, že by správní orgány v dané věci zneužily svou pravomoc. Zdůraznil, že orgány ochrany životního prostředí podle zákona posuzují, zda určitá činnost není v rozporu se zájmy životního prostředí. Tím, že správní orgány zakázaly žalobci činnost a nepovolily mu v daném místě provozování parkoviště, nezneužily svou zákonnou pravomoc a naopak postupovaly v souladu s oprávněními, která jim zákon přiznává. Žalovaný závěrem podotkl, že žaloba v přestupkové věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Ca 6/2008, v němž byla přezkoumávána pokuta uložená žalobci za výkon nedovolené činnosti ve zvláště chráněném území, byla soudem zamítnuta.

Soud při ústním jednání rozhodl, že nebude doplňovat dokazování žalobcem navrženými důkazy, neboť dospěl k závěru, že skutkový stav věci byl náležitě zjištěn již na základě důkazů provedených správními orgány v průběhu správního řízení a zdokumentovaných ve správním spise; provádění jakýchkoliv dalších důkazů tak soud shledal nadbytečným. Soud na tomto místě pro úplnost dodává, že při přezkoumání napadeného rozhodnutí nutně vycházel z obsahu správního spisu, neboť jeho povinností bylo mj. posoudit, zda skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je se správním spisem v souladu a zda v něm má oporu (§ 76 odst. 1 písm. b/ s.ř.s.).

Ze správního spisu předloženého soudu žalovaným vyplynuly tyto skutečnosti významné pro posouzení věci:

Podle zápisu z místního šetření ze dne 23.6.2007 pracovníci Správy CHKO zjistili, že na předmětných pozemcích došlo k nepovoleným terénním úpravám. Na ploše předmětných pozemků byla vytvořena plocha o výměře 900 m nasypáním vrstvy kameniva hrubé frakce. Tato plocha byla označena jako parkoviště a došlo na ní k odstavení motorových vozidel. Došlo také k zasažení pozemku parc.č. 631 v k.ú. Kokořín vyhrnutím zeminy na hranu vodního toku na tomto pozemku. Přílohu zápisu z místního šetření tvoří parcelní situace, zákres nad ortofotometrickým snímkem a fotodokumentace pořízená při místním šetření.

Oznámením ze dne 14.8.2007 Správa CHKO vyrozuměla žalobce o zahájení správního řízení o zákazu rušivé činnosti podle § 66 zákona ve věci provozu parkovací plochy na předmětných pozemcích. V oznámení Správa CHKO poukázala na zjištění učiněná při místním šetření dne 23.6.2007 a dále uvedla, že předmětné pozemky se podle platného územního plánu obce Kokořín nacházejí mimo zastavěné území obce a jejich využití je tímto územním plánem stanoveno jako plocha ke sportovnímu a rekreačnímu využití. Dále se tyto pozemky nacházejí v přírodní rezervaci Kokořínský důl ve II. zóně odstupňované ochrany přírody CHKO Kokořínsko. Podle § 26 odst.1 písm. c) zákona je na celém území chráněných krajinných oblastí zakázáno vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly mimo silnice a místní komunikace a místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody. Správa CHKO jako věcně a místně příslušný orgán ochrany přírody k takové činnosti na předmětných pozemcích souhlas nedala; tyto pozemky nejsou silnicí ani místní komunikací. Pozemek parc.č. 446/1 v k.ú. Kokořín je v evidenci katastru nemovitostí veden jako ostatní plocha – neplodná půda, pozemek parc.č. 446/2 jako ostatní plocha – sportoviště a rekreační plocha. Ti, kteří zde parkují, tak nevědomky porušují zákon, neboť jsou provozováním parkoviště ze strany žalobce uvedeni v omyl, že je zde parkování legální. Celá věc má dle Správy CHKO závažný aspekt v podobě rizika znečištění povrchových a podzemních vod v I. a II. zóně CHKO. Plocha parkoviště pokrytá kamenivem hrubé frakce není nijak zabezpečena proti úkapům či větším únikům ropných látek z odstavených vozidel, a hrozí tak únik těchto látek do povrchových i podzemních vod v I. a II. zóně CHKO. Vzhledem k tomu, že provoz parkovací plochy může způsobit nedovolenou změnu obecně i zvláště chráněných částí přírody únikem ropných látek na území přírodní rezervace Kokořínský důl v I. a II. zóně odstupňované ochrany přírody CHKO Kokořínsko, zahájila Správa CHKO řízení ve věci zákazu činnosti provozu parkovací plochy na předmětných pozemcích. Žalobce byl vyzván, aby ve svém vyjádření sdělil, zda je provozovatelem parkoviště on jakožto vlastník pozemku, nebo jiná osoba.

Ve vyjádření k zahájenému správnímu řízení ze dne 30.8.2007 žalobce nejprve uvedl, že předmětné pozemky se nenacházejí mimo zastavěné území obce, neboť historicky sloužily jako parkoviště, koupaliště hotelu Kraus a posledně jako pozemek, na kterém byla umístěna čistička odpadních vod. Byly tedy zastavěny. Pozemky jsou ze tří stran ohraničeny stavbami a při vypracování územního plánu obce Kokořín dle mínění žalobce muselo dojít k chybě. Linie vyznačující zastavěné území obce v územním plánu chybí. Žalobce dále zdůraznil, že se jedná o pozemky určené územním plánem k rekreaci a sportu a že lidé dnes za sportovním a rekreačním vyžitím jezdí automobilem. Také návštěvníci hradu Kokořín a sportovci přijíždějí do dané lokality auty a až zde nasedají na kola. Žalobce má vzhledem k výše uvedenému za to, že pozemky určené k rekreaci a sportu mohou a musí být využity i k parkování. Pokud by žalobce na těchto a ostatních pozemcích vytvořil pouze sportoviště a rekreační zařízení, bez parkování by prostě zela prázdnotou. Předmětné pozemky vznikly po likvidaci nefunkční čističky odpadních vod. Záměrem žalobce bylo na těchto pozemcích vybudovat multifunkční hřiště, lanové centrum a informační středisko s občerstvením. Protože ale vybudování hřiště nebylo možné bezprostředně po likvidaci čističky odpadních vod, neboť pozemky byly po tomto zásahu nezpevněné a navíc se ukázalo, že čistička byla zasypána jílem, nezbylo než poté, co si pozemky ani během zimy a jara ,,nesedly“, řešit situaci jinak. Když navíc na zarovnaných pozemcích začali svévolně parkovat rekreanti, rozhodl se žalobce záměr stavby odložit, pozemky částečně zpevnit a využít je jako parkoviště jednak pro ,,jeho“ rekreanty a dále pro ostatní návštěvníky Kokořína. Žalobce dále konstatoval, že jeho syn K. V. neformálně oslovil vedoucího Správy CHKO Ing. Pořízka za účelem vyžádání si souhlasu s provozováním parkoviště a neformálně mu bylo sděleno, že souhlas Správy CHKO není třeba písemně vyžadovat, protože i ostatní parkoviště v dané oblasti takovýto souhlas Správy CHKO nemají. Dále mu bylo doporučeno, aby zpevnění pozemku bylo provedeno stejně jako u ostatních parkovišť, tedy navezením kameniva. Následná reakce ze strany Správy CHKO je proto pro žalobce rozčarováním. Pokud Správa CHKO poukazuje na možnost úniku ropných látek a ohrožení různých živočichů, je otázkou, zda toto neplatí i v případě okolních parkovacích ploch. Žalobce poznamenal, že Správa CHKO dlouhodobě neřeší problém parkování na území CHKO Kokořínsko a že v tomto směru chybí jakákoliv koncepce i v Plánu péče CHKO Kokořínsko. Parkoviště na předmětných pozemcích žalobce přestal provozovat ihned po doručení usnesení Správy CHKO o zahájení správního řízení o zákazu rušivé činnosti – provozování parkovací plochy. Žalobce dále ve vyjádření uvedl, že podává žádost o souhlas s parkováním na předmětných pozemcích s tím, že by se jednalo o krátkodobé parkování hostů – návštěvníků CHKO Kokořínsko.

Usnesením ze dne 10.9.2007 Správa CHKO oznámila zahájení řízení ve věci vyhrazení místa pro vjíždění a setrvání motorových vozidel a obytných přívěsů na předmětných pozemcích. V usnesení Správa CHKO uvedla, že dne 3.9.2007 obdržela vyjádření žalobce k zahájení správního řízení, jehož součástí byla i žádost o vyjádření souhlasu s parkováním na předmětných pozemcích. Dnem podání bylo podle § 44 správního řádu ve smyslu § 26 odst. 1 písm. c) zákona zahájeno správní řízení ve věci vyhrazení místa pro vjíždění a setrvání motorových vozidel a obytných přívěsů na předmětných pozemcích.

Rozhodnutím ze dne 19.10.2007 č.j. 02396/KK/2007 Správa CHKO nevyhradila ve smyslu § 26 odst.1 písm. c) zákona na předmětných pozemcích místo pro vjíždění a setrvání motorových vozidel a obytných přívěsů na základě žádosti žalobce ze dne 30.8.2007, doručené Správě CHKO dne 3.9.2007. V odůvodnění rozhodnutí Správa CHKO uvedla, že dne 3.9.2007 obdržela vyjádření žalobce k zahájenému správnímu řízení ve věci zákazu rušivé činnosti podle § 66 zákona, jehož součástí byla i žádost o vyjádření souhlasu s parkováním na předmětných pozemcích. Správa CHKO dále v odůvodnění rozhodnutí konstatovala, že CHKO Kokořínsko byla zřízena výnosem Ministerstva kultury ČSR ze dne 19.3.1976. Předmětné pozemky se nachází na území II. zóny odstupňované ochrany přírody CHKO Kokořínsko a zároveň na území přírodní rezervace Kokořínský důl. K argumentaci žalobce, že předmětné pozemky historicky sloužily jako parkoviště, koupaliště a pozemek, na kterém byla umístěna čistírna odpadních vod, a že tyto pozemky jsou územním plánem určeny k rekreaci a sportu a musí tedy být využity i k parkování, Správa CHKO poznamenala, že platným územním plánem obce Kokořín bylo pro rekreaci a sport vymezeno území v prostoru bývalého rekreačního zařízení (označení ,,RS2“) jako celek. V rámci takto vymezeného území se v době schvalování územního plánu obce Kokořín nacházely dvě zpevněné plochy (pozemky parc. č. 442/5 a 450/8 v k.ú. Kokořín) sloužící jako parkoviště pro motorová vozidla, které tuto funkci plnily již před rokem 1976, tedy před vznikem CHKO Kokořínsko. Předmětné pozemky byly sice v minulosti (okolo roku 1930) využívány mj. také částečně jako parkoviště, v době vzniku CHKO však již k tomuto účelu dávno nesloužily. Správa CHKO označila za zcela mylný názor žalobce, že pozemky vyhrazené pro rekreaci a sport musí automaticky sloužit i jako parkoviště pro motorová vozidla. Součástí vymezeného území pro rekreaci a sport ,,RS2“ jsou kromě dvou stávajících zpevněných parkovišť také rekreační budovy, koupaliště a rozsáhlé zelené plochy, a na těchto rekreačních plochách je parkování zhola nemožné. Pozemky přiléhající k předmětným pozemkům mají dnes charakter přírodě blízkých mokřadů s porosty stromů a keřů, takže jejich rekreační funkce je třeba spatřovat v jiných hodnotách, obdobně jako rekreační funkce lesa. Stejně jako tyto podmáčené plochy nebylo možné využívat k parkování vozidel ani předmětné pozemky, dokud na nich nebyly provedeny nepovolené terénní úpravy a zpevnění drceným kamenivem, což potvrdil i sám žalobce v odůvodnění své žádosti. Vyhrazení předmětných pozemků jakožto místa pro vjezd a setrvání motorových vozidel a obytných přívěsů není dle Správy CHKO opodstatněné, neboť v dané lokalitě jsou v současné době provozovány dvě odstavené plochy pro návštěvníky oblasti a v jejím sousedství jsou další drobné odstavné plochy přímo u jednotlivých rekreačních zařízení, například u penzionu ,,Malba“. Správa CHKO je toho názoru, že další navyšování parkovacích ploch, při kterém by docházelo k nešetrným zásahům do chráněného území, se neslučuje s principy udržitelného cestovního ruchu. Správa CHKO se zároveň ohradila proti obvinění žalobce, že dlouhodobě neřeší problém parkování na území CHKO. Důkazem jsou mj. dvě parkoviště vyhrazená ve spolupráci s vlastníky dotčených pozemků (pod Pokličkami a u rybníka Harasov) a zejména odstavná plocha pro návštěvníky hradu Kokořín, která je řešena v rámci územního plánu obce Kokořín. Správa CHKO se tedy snaží ve spolupráci s místními subjekty řešit otázku odstavných ploch v nejexponovanějších lokalitách tak, aby přitom nedocházelo k poškozování dochovaného prostředí, nepřísluší jí ale řešit neúnosný nárůst individuální dopravy jako takové. Závěrem Správa CHKO uvedla, že neshledala, že by soukromý zájem žalobce na provozování placeného parkoviště převažoval nad veřejným zájmem, kterým je ochrana přírody a krajiny.

Rozhodnutím ze dne 29.10.2007 č.j. 02516/KK/2007/AOPK Správa CHKO jako orgán státní správy ochrany přírody a krajiny žalobci podle § 66 zákona zakázala provozování parkovací plochy pro motorová vozidla na předmětných pozemcích. V odůvodnění rozhodnutí Správa CHKO poukázala na zjištění učiněná při místním šetření konaném dne 23.6.2007 na předmětných pozemcích. Dále uvedla, že podle § 26 odst.1 písm. c) zákona je na celém území chráněných krajinných oblastí zakázáno vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly mimo silnice a místní komunikace a místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody. Správa CHKO k takové činnosti na předmětných pozemcích souhlas nedala a tyto pozemky nejsou silnicí ani místní komunikací. Předmětné pozemky se podle platného územního plánu obce Kokořín nacházejí mimo zastavěné území obce a jejich využití je územním plánem stanoveno jako plocha ke sportovnímu a rekreačnímu využití. Pozemky se nacházejí v přírodní rezervaci Kokořínský důl, ve II. zóně odstupňované ochrany přírody CHKO podle § 33 odst. 1 a § 27 odst. 1 zákona. Řidiči, kteří na předmětné parkovací ploše parkují, nevědomky porušují zákon, neboť jsou provozováním parkoviště ze strany žalobce uvedeni v omyl, že je zde parkování legální. Správa CHKO uvedla, že z formálního hlediska vydává zákaz činnosti provozu parkovací plochy, protože nebyly splněny náležitosti dané platnou legislativou. Z věcného hlediska pak vydává zákaz provozu parkovací plochy, protože věc má závažný věcný aspekt v podobě rizika znečištění povrchových a podzemních vod v přírodní rezervaci Kokořínský důl, v I. a II. zóněCHKO a v EVL. Plocha parkoviště, která je pokryta kamenivem hrubé frakce, není nijak zabezpečena proti úkapům či větším únikům ropných látek z odstavených vozidel, a hrozí tak únik těchto látek do povrchových i podzemních vod v I. zóně CHKO (pozemek parc. č. 631 v k.ú. Kokořín, který s parkovací plochou sousedí) a ve II. zóně CHKO (předmětné pozemky). Tyto pozemky, především pak pozemek parc. č. 631 v k.ú. Kokořín, který je vodním tokem, přímo hydrologicky komunikují s vodním tokem Pšovka, soustavou vodních nádrží níže po toku a tím i příbřežními terestrickými pozemky. Na tyto plochy je vázána řada rostlin a živočichů, z nichž některé (vyjmenované v rozhodnutí Správy CHKO) patří mezi zvláště chráněné druhy. Všechny tyto druhy by byly případným únikem ropných látek samozřejmě ohroženy. Vzhledem k tomu, že výše uvedená činnost spočívající v provozu parkovací plochy je příčinou porušování § 26 odst. 1 písm. c) zákona a může způsobit nedovolenou změnu obecně i zvláště chráněných částí přírody únikem ropných látek na území přírodní rezervace Kokořínský důl, v I. a II. zóně odstupňované ochrany přírody CHKO a v EVL, vydala Správa CHKO rozhodnutí o zákazu činnosti. Protože podle § 90 odst. 1 zákona je odkladný účinek odvolání vyloučen, byl žalobce upozorněn na to, že provozování parkoviště je třeba ihned ukončit. K námitkám obsaženým ve vyjádření žalobce ze dne 30.8.2007 Správa CHKO v odůvodnění rozhodnutí uvedla, že dle platného územního plánu obce Kokořín se předmětné pozemky nacházejí mimo zastavěné území obce Kokořín. Územní plán byl schválen obecně závaznou vyhláškou obce Kokořín č. 2/2002 a jako svou závaznou část stanovil i hlavní výkres a další grafické části, podle nichž jsou předmětné pozemky mimo zastavěné území. Z hlediska legislativy není zastavěným územím jednoduše takové místo kde stojí stavby, ale takové místo, o kterém to určí závazná část platného územního plánu. Správa CHKO připustila, že v okolí předmětných pozemků se nacházejí stavby, nicméně platný územní plán dané místo zařazuje mimo zastavěné území, a proto je na něj z hlediska zákona tak pohlíženo. Poukazuje–li žalobce na nedostatečné možnosti parkování v Kokořínském dole, tento fakt nemůže být argumentem pro vytvoření rizikového parkoviště. Podle názoru Správy CHKO je navíc kapacita parkovacích ploch v Kokořínském dole dostatečná. Na tomto místě Správa CHKO poukázala například na parkoviště pod Pokličkami, u rybníka Harasov a zejména na odstavnou plochu pro návštěvníky hradu Kokořín řešenou v rámci územního plánu obce Kokořín. Tvrdí–li žalobce, že pro zabezpečení provozu ploch pro rekreaci a sport na předmětných pozemcích jsou potřeba i parkovací plochy, Správa CHKO k tomu uvedla, že žalobce na daných pozemcích žádnou sportovní či rekreační infrastrukturu nevytvořil a naopak zde zřídil pouze parkoviště. K žalobcově argumentaci, že parkovací plocha vznikla v návaznosti na odstranění čistírny odpadních vod, Správa CHKO konstatovala, že čistírna nezaujímala celou plochu současného parkoviště. To je vytvořeno i na místě, kde čistírna odpadních vod nestála, o čemž se lze přesvědčit i v současné době, neboť torzo stavby čistírny odpadních vod na daném místě stále stojí, a to mimo parkovací plochu, jak je patrné z obrázku č. 1 tvořícího přílohu zápisu z místního šetření. Správa CHKO k odstranění předmětné čistírny odpadních vod vydala na žádost žalobce stanovisko ze dne 4.1.2006, ve kterém souhlasí s odstraněním čistírny odpadních vod s tím, že jakékoliv další stavební či jiné aktivity budou se Správou CHKO projednány. Toho však žalobce nedbal a v rozporu s platnou legislativou vytvořil parkovací plochu a tuto provozoval. Správa CHKO považuje za absurdní argument, že na ploše vytvořené po likvidaci čistírny odpadních vod začali svévolně parkovat rekreanti a že žalobce proto tuto plochu využil pro zřízení oficiálního parkoviště. Tímto postupem žalobce pouze zneužil porušování zákona parkujícími rekreanty k vlastní výdělečné činnosti spočívající v provozování parkoviště namísto toho, aby parkování na svých pozemcích zamezil. Správa CHKO označila za nepravdivé vyjádření žalobce, že parkovací plocha byla neformálně odsouhlasena vedoucím Správy CHKO Ing. Ladislavem Pořízkem. Uvedla, že Správa CHKO ani její vedoucí nevydali k vytvoření parkovací plochy ani k provozu parkoviště formální ani neformální, ústní ani písemný souhlas. Namítá–li žalobce, že i ostatní parkoviště v okolí jsou nelegální, Správa CHKO k těmto jednotlivým parkovacím plochám v odůvodnění rozhodnutí uvedla, že parkoviště Harasov bylo povoleno stavebním povolením Okresního úřadu Mělník ze dne 10.9.1993, parkoviště pod Pokličkami leží na pozemku Lesů ČR, který byl v rámci Programu 2000 upraven do podoby veřejného parkoviště návštěvníků skalního útvaru Mšenské Pokličky a Správa CHKO zde vyslovila souhlas s parkováním v roce 2002. Co se týče parkoviště v okolí areálu Dolina v Kokořínském dole, jedná se o pozemky, které mají dle stávajícího zápisu v katastru nemovitostí uveden způsob využití sportoviště a rekreační plocha a parkoviště probíhá převážně na ploše se zpevněným živičným povrchem. Tyto plochy jsou zde historicky jako doprovodné zařízení dříve funkčního rekreačního areálu a vznikly před platností a účinností zákona. Parkoviště v Kokořínském dole mezi hotelem Vyhlídka a bývalou vinárnou leží na pozemcích se stávajícím způsobem využití podle katastru nemovitostí ostatní komunikace a sportoviště a rekreační plocha. Jde o pozemky částečně se živičným povrchem, historicky sloužící provozu zmíněných zařízení. Také tyto plochy vznikly před platností a účinností zákona. Namítá–li žalobce, že parkování vozidel není v Plánu péče o CHKO koncepčně řešeno a že kamenivo navezené na parkovací ploše slouží jako ochrana před úkapy ropných látek, Správa CHKO k tomu uvedla, že řešení nárůstu individuální dopravy v Kokořínském dole není předmětem Plánu péče o CHKO a přírodní rezervaci Kokořínský důl. Kamenivo navezené na plochu nemůže sloužit jako ochrana před úkapy ropných látek, naopak jako drenáž jejich odtok do vodního prostředí urychluje. K námitce, že Správa CHKO úkapy u ostatních parkovišť neřeší, Správa CHKO uvedla, že řada z těchto ploch byla pro účely parkování vymezena ještě před platností a účinností zákona. Správa CHKO u těchto ploch neshledala riziko úniku ropných látek tak zásadní, jako je tomu v případě parkoviště žalobce, které bezprostředně sousedí s vodní plochou I. zóny odstupňované ochrany přírody CHKO (pozemek parc. č. 631 v k.ú. Kokořín) a navíc je drénováno navezeným kamenivem. K argumentaci žalobce, že provoz parkoviště ukončil ihned po obdržení usnesení o zahájení řízení, Správa CHKO poznamenala, že i v současné době na dané ploše dochází k ojedinělému parkování vozidel. Pokud jde o žádost žalobce o souhlas s parkováním na předmětných pozemcích, kterou žalobce vtělil do svého vyjádření účastníka řízení, tato je řešena ve zvláštním řízení. Žalobce sice nepovažuje zatížení jeho parkoviště ve srovnání s okolními parkovišti za významné, Správa CHKO nicméně uvedla, že rozsah parkujících vozidel na dané parkovací ploše by byl velmi proměnlivý a nelze jej předjímat. Plocha parkoviště 900 m však představuje značnou kapacitu pro parkující vozidla i značné riziko z toho vyplývající. Navíc, jak již bylo uvedeno, Správa CHKO považuje kapacitu parkovacích míst v Kokořínském dole za dostatečnou.

Odvolání, která žalobce podal proti prvostupňovým rozhodnutím Správy CHKO ze dne 19.10.2007 a 29.10.2007, žalovaný napadenými rozhodnutími zamítl a tato rozhodnutí potvrdil s odůvodněním, jak bylo konstatováno shora.

V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy:

Podle § 26 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny na celém území chráněných krajinných oblastí je zakázáno vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly a obytnými přívěsy mimo silnice a místní komunikace a místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody, kromě vjezdu a setrvávání vozidel orgánů státní správy, vozidel potřebných pro lesní a zemědělské hospodaření, obranu státu a ochranu státních hranic, požární ochranu a zdravotní a veterinární službu.

Podle § 66 zákona o ochraně přírody a krajiny je orgán ochrany přírody oprávněn stanovit fyzickým a právnickým osobám podmínky pro výkon činnosti, která by mohla způsobit nedovolenou změnu obecně nebo zvláště chráněných částí přírody, popřípadě takovou činnost zakázat.

Podle § 2 odst. 4 správního řádu správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Soud předně uvádí, že odkaz žalobce na jeho argumentaci obsaženou v odvoláních podaných proti prvostupňovým rozhodnutím Správy CHKO a ve vyjádření ze dne 30.8.2007 není způsobilým žalobním bodem, na základě něhož by soud mohl a měl přezkoumat zákonnost napadených rozhodnutí. Podle § 71 odst. l písm. d) s.ř.s. musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrné, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Tvrzené důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí musí být tedy v podané žalobě uvedeny výslovně; odkaz na jiná podání žalobce a tam uváděnou argumentaci je z hlediska vymezení rozsahu soudního přezkumu napadeného rozhodnutí nepostačující. Z uvedených důvodů se soud nemohl zabývat argumenty, které žalobce uvedl v odvolání či ve vyjádření učiněném v průběhu správního řízení, ale nikoli již v žalobě. Považoval-li žalobce i tyto argumenty za významné pro posouzení zákonnosti napadených rozhodnutí v přezkumném soudním řízení, měl je vtělit do žaloby; pokud tak neučinil, nemůže k nim soud přihlížet.

Nelze akceptovat tvrzení žalobce, že Správa CHKO a žalovaný v dané věci rozhodovaly bez jakékoliv opory v zákoně. Dostatečnou oporu napadeným rozhodnutím skýtá jak shora citované ustanovení § 26 odst. 1 písm. c) zákona, podle kterého na území chráněné krajinné oblasti může být parkovištěm ležícím mimo silnice a místní komunikace, kam lze vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly a obytnými přívěsy, pouze místo k tomu vyhrazené se souhlasem orgánu ochrany přírody, tak i ustanovení § 66 téhož zákona, opravňující orgán ochrany přírody zakázat stanovit fyzickým a právnickým osobám (zde žalobci) výkon takové činnosti, která by mohla způsobit nedovolenou změnu obecně nebo zvláště chráněných částí přírody. V souzené věci orgán ochrany přírody dospěl k závěru, že takovou činností je provozování parkoviště na předmětných pozemcích, a proto výkon této činnosti žalobci v souladu s uvedeným zákonným ustanovením zakázal.

Soud nepřisvědčil ani žalobní námitce vytýkající žalovanému nedostatečné zjištění skutkového stavu věci. Není pravdou, že by napadená rozhodnutí, jakož i jim předcházející prvostupňová rozhodnutí Správy CHKO vycházela pouze z tvrzení Správy CHKO. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů dle náhledu soudu vycházejí ze zjištění, která mají dostatečný podklad ve spisovém materiálu. To, že žalobce na předmětných pozemcích provedl terénní úpravy spočívající v navezení vrstvy kameniva hrubé frakce, a vytvořil tak plochu o výměře 900 m,kterou označil jako parkoviště a kterou také jako placené parkoviště po určitou dobu provozoval, je jednoznačně prokázáno zápisem z místního šetření ze dne 23.6.2007 a jeho přílohami. Tuto skutečnost ostatně žalobce ve správním řízení nijak nerozporoval, a nečiní tak ani v podané žalobě.

Tvrzení, která v souvislosti s námitkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci uvedl žalobce v podané žalobě pod body 1 – 5, jsou pro posouzení věci zcela irelevantní. To, že na předmětných pozemcích bylo kdysi dávno (ve třicátých letech minulého století) parkoviště, nezakládá žalobci právo na zřízení a provozování parkoviště na témže místě v roce 2007. V tomto směru nelze než přisvědčit Správě CHKO, která v rozhodnutí ze dne 19.10.2007 přiléhavě poukázala na to, že předmětné pozemky byly sice v minulosti (okolo roku 1930) částečně využívány mj. také jako parkoviště, v době vzniku CHKO však již k tomuto účelu dávno nesloužily. Zřízení a provozování nového parkoviště na předmětných pozemcích v roce 2007, jak to učinil v dané věci žalobce, je podle § 26 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny jednoznačně podmíněno udělením předchozího souhlasu ze strany Správy CHKO s vyhrazením daného místa (pozemků) ke vjíždění a setrvávání s motorovými vozidly a obytnými přívěsy. Takový souhlas žalobci ovšem nikdy udělen nebyl.

Z téhož důvodu je bezpředmětný i poukaz žalobce na to, že na předmětných pozemcích se dříve nacházely stavby čističky odpadních vod a garáže, které žalobce se souhlasem Správy CHKO na vlastní náklady odstranil, a že před vybudováním těchto staveb bylo na jednom z předmětných pozemků koupaliště s převlékárnami. Existence koupaliště s převlékárnami na jednom z předmětných pozemků v historicky dávné době je pro posouzení věci zcela nepodstatná. To, že žalobce na vlastní náklady odstranil z předmětných pozemků se souhlasem Správy CHKO nefunkční čističku odpadních vod, je sice chvályhodné, ani tato skutečnost však žalobce neopravňuje k tomu, aby sám rozhodoval o tom, jak s předmětnými pozemky naloží. To, že žalobce investoval finanční prostředky na odstranění čističky odpadních vod, nelze v žádném případě chápat tak, že si tím do budoucna předplatil právo na komerční využití předmětných pozemků, resp. možnost nakládání s nimi dle vlastní úvahy. Žalobce se zkrátka bude muset smířit s tím, že Správa CHKO jakožto orgán státní správy ochrany přírody a krajiny je podle zákona oprávněna rozhodnout o tom, zda ve smyslu § 26 odst. 1 písm. c) zákona udělí souhlas s vyhrazením určitého místa ke vjíždění a setrvávání s motorovými vozidly a obytnými přívěsy. V rámci rozhodování o udělení takového souhlasu Správa CHKO samozřejmě zvažuje i to, zda je v dané lokalitě vyhrazení dalšího místa zapotřebí, což také Správa CHKO v dané věci učinila.

Žalobci je nutno na tomto místě připomenout, že Správa CHKO mu sice na jeho žádost vydala dne 4.1.2006 stanovisko, ve kterém vyslovila souhlas s odstraněním čističky odpadních vod, v témže stanovisku však deklarovala, že žalobce je povinen projednat s ní jakékoliv další stavební či jiné aktivity (rozuměj stavební či jiné aktivity týkající se předmětných pozemků). Hodlal-li tedy žalobce na předmětných pozemcích vybudovat a provozovat parkoviště, ať již dočasně nebo trvale, bylo jeho povinností projednat realizaci tohoto záměru se Správou CHKO a obstarat si její souhlas s vyhrazením daného místa ke vjíždění a setrvávání s motorovými vozidly a obytnými přívěsy. Této povinnosti však žalobce v souzené věci evidentně nedostál.

To, jaké žalobce měl, či jaké stále má do budoucna záměry s předmětnými pozemky (deklarované vybudování sportoviště, multifunkčního hřiště či informačního centra), nebylo v souzené věci předmětem správního řízení. Předmětem správního řízení bylo výlučně rozhodování správního orgánu o zákazu provozování parkovací plochy pro motorová vozidla na předmětných pozemcích ve smyslu § 66 zákona a dále rozhodování o žádosti žalobce ze dne 30.8.2007 o vyhrazení místa pro vjíždění a setrvání motorových vozidel a obytných přívěsů na předmětných pozemcích ve smyslu § 26 odst. 1 písm. c) zákona. Možnost realizace žalobcem deklarovaných jiných záměrů s předmětnými pozemky, než je vybudování a provozování parkoviště, není napadenými rozhodnutími řešena. K argumentaci, v níž žalobce na tyto své záměry poukazuje, proto soud nepřihlížel, neboť tato je pro posouzení věci samé zcela irelevantní.

Samotná skutečnost, že předmětné pozemky jsou územním plánem obce Kokořín určeny k rekreaci a sportu, nemění nic na tom, že na tyto pozemky, které se nacházejí na území chráněné krajinné oblasti, dopadají povinnosti a zákazy stanovené zákonem o ochraně přírody a krajiny, tedy i zákaz vjíždění a setrvávání s motorovými vozidly a obytnými přívěsy podle § 26 odst. 1 písm. c) zákona.. To, zda se předmětné pozemky skutečně nachází mimo zastavěné území obce, jak stanoví územní plán obce Kokořín, je z hlediska zákonnosti napadených rozhodnutí rovněž zcela nepodstatné; podstatné je pouze to, že se nesporně jedná o pozemky ležící na území chráněné krajinné oblasti.

Polemiku žalobce o tom, zda na pozemcích určených územním plánem obce k rekreaci a sportu lze zřídit též parkoviště jakožto nezbytnou součást vybavení moderního sportovního či rekreačního zařízení, považuje soud v daném případě za bezpředmětnou už z toho důvodu, že žalobce na předmětných pozemcích nevybudoval žádné sportovní či rekreační zařízení, ale pouze parkoviště. Soud nad rámec nosných důvodů tohoto rozhodnutí uvádí, že si jistě lze představit dětské hřiště, sportovní či rekreační zařízení nebo infocentrum umístěné na území chráněné krajinné oblasti, ke kterému bude z důvodu ochrany zvláště chráněného území možný přístup pouze pro pěší nebo pro turisty na kolech.

Z výše uvedených důvodů nelze vejít na námitku žalobce, že správní orgány obou stupňů rozhodly v rozporu s územním plánem. Žalobci rovněž nelze přisvědčit v tom, že Správa CHKO a potažmo též žalovaný při rozhodování v dané věci vycházely pouze z toho, že předmětné pozemky se nacházejí mimo zastavěné území obce. Jak je z odůvodnění napadených rozhodnutí patrno, skutečné důvody pro neudělení souhlasu s vyhrazením předmětných pozemků pro vjíždění a setrvání motorových vozidel a pro zákaz provozování parkovací plochy na těchto pozemcích byly zcela jiné. Těmito důvody byla jednak ochrana zvláště chráněné části přírody před poškozením, k němuž by mohlo v souvislosti s provozováním parkoviště na předmětných pozemcích dojít, a pokud jde o neudělení souhlasu s vyhrazením předmětných pozemků k parkování, byl dalším důvodem i závěr správních orgánů o existenci jiných míst v dané lokalitě vhodných pro parkování. V napadeném rozhodnutí ze dne 11.7.2008 žalovaný ohledně odvolacích námitek žalobce týkajících se územního plánu obce Kokořín a zařazení předmětných pozemků do ploch s využitím pro rekreaci a sport výslovně uvedl, že tato otázka nemá v rámci rozhodnutí podle § 66 zákona vliv na výsledek řízení, neboť nezáleží na tom, na jakém druhu pozemku vymezeném územním plánem je činnost vykonávána, ale rozhodující je to, že může poškodit zvláště chráněné části přírody.

Soud považuje za podstatné, že klíčové závěry žalovaného a potažmo též správního orgánu I. stupně, na kterých jsou napadená rozhodnutí vystavěna, tj. závěr o hrozbě poškození životního prostředí, k němuž by mohlo dojít při provozování parkoviště na předmětných pozemcích (riziko znečištění povrchových a podzemních vod v I. a II. zóně CHKO případnými úniky ropných látek z odstavených vozidel), ani závěr o dostatku jiných míst v dané lokalitě použitelných pro parkování, žalobce v žalobě ze dne 28.8.2008 ničím nezpochybnil ani nevyvrátil. Teprve v doplnění žaloby ze dne 5.6.2009 žalobce brojil proti závěru správních orgánů obou stupňů, že při provozování parkoviště na předmětných pozemcích může dojít k poškození životního prostředí případnými úniky ropných látek z vozidel odstavených na parkovišti, přičemž poukazoval na existenci železobetonové základové desky, do které byla dříve zasazena čistička odpadních vod. Soud však k této námitce již přihlížet nemohl, neboť byla vznesena až po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro rozšíření žaloby (§ 71 odst. 2 s.ř.s.). Pokud by tak soud učinil, tedy pokud by překročil rozsah včas uplatněných žalobních námitek, jednal by v rozporu s ustanoveními § 75 odst. 2 s.ř.s. a § 71 odst. 2 věta třetí s.ř.s., které mu ukládají přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů uplatněných v zákonem stanovené lhůtě. Soud proto pouze jako obiter dictum k této opožděné námitce uvádí, že čistička odpadních vod, a tedy ani železobetonová základová deska pod touto čističkou, na kterou žalobce dodatečně poukázal, se nenacházela na celé ploše předmětných pozemků, a tudíž nemůže být dostatečnou ochranou proti případnému průsaku ropných látek, ke kterému může dojít kdekoliv na ploše vybudovaného parkoviště o rozloze 900 m. To, že čistička odpadních vod nezaujímala celou plochu současného parkoviště vybudovaného na (obou) předmětných pozemcích, konstatovala Správa CHKO v prvostupňovém rozhodnutí ze dne 29.10.2007; tato skutečnost je ostatně zřejmá i ze stanoviska Správy CHKO ze dne 4.1.2006 k odstranění vodního díla ČOV, ve kterém se výslovně uvádí, že se jedná o čističku odpadních vod, která se nachází na pozemku parc. č. 446/1 v k. ú. Kokořín.

Soud shledal neopodstatněnou rovněž námitku žalobce o jeho diskriminaci ze strany správních orgánů obou stupňů, v níž žalobce poukazuje na existenci dalších parkovišť na území chráněné krajinné oblasti provedených stejným způsobem jako parkoviště zřízené žalobcem, tj. navezením kamenné drtě, které Správa CHKO nijak „neřeší.“ Předně není pravdou, že by veškeré parkovací plochy v dané lokalitě byly provozovány bez potřebného souhlasu Správy CHKO. Jak je uvedeno v prvostupňovém rozhodnutí Správy CHKO ze dne 29.10.2007 č.j. 02516/KK/2007/AOPK, parkoviště pod Pokličkami leží na pozemku Lesů ČR, který byl v rámci Programu 2000 upraven do podoby veřejného parkoviště návštěvníků skalního útvaru Mšenské Pokličky a Správa CHKO zde vyslovila souhlas s parkováním v roce 2002. Parkoviště Harasov pak bylo povoleno stavebním povolením Okresního úřadu Mělník ze dne 10.9.1993. Ani případný výskyt nelegálních parkovišť na území chráněné krajinné oblasti, která nedisponují souhlasem Správy CHKO vydaným podle § 26 odst. 1 písm. c) zákona, nezakládá žalobci právo na vydání takového souhlasu ve vztahu k jím vytvořené parkovací ploše, zvláště bylo-li správním orgánem zjištěno, že by provozování parkoviště na předmětných pozemcích mohlo způsobit nedovolenou změnu obecně nebo zvláště chráněných částí přírody. Z rozhodnutí Správy CHKO ze dne 29.10.2007 č.j. 02516/KK/2007/AOPK ve spojení s napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 11.7.2008 je zřejmé, že právě toto zjištění bylo důvodem pro vyslovení zákazu provozování parkovací plochy na předmětných pozemcích.

Správa CHKO by zajisté neměla tolerovat provozování nelegálních parkovacích ploch na území chráněné krajinné oblasti. Případná nečinnost tohoto orgánu státní správy ochrany přírody a krajiny ve vztahu k některému z majitelů či provozovatelů nelegálního parkoviště je sice nežádoucí, nemůže však založit legitimní očekávání jiných subjektů, že jim bude Správou CHKO automaticky udělen souhlas podle § 26 odst. 1 písm. c) zákona ke zřízení a provozování dalšího parkoviště na území chráněné krajinné oblasti. Soud na tomto místě poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které ze zásady zákazu neodůvodněně nerovného zacházení vyplývá princip vázanosti správního orgánu vlastní správní praxí v případě, že správnímu orgánu dává zákon prostor pro uvážení, pokud se ovšem taková praxe vytvořila (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.4.2006 čj. 2 As 7/2005 – 86). Namítanou nečinnost Správy CHKO ve vztahu k provozovatelům jiných, podle žalobce nelegálních parkovacích ploch na území chráněné krajinné oblasti není možné označit za vytvořenou správní praxi, kterou by byl správní orgán v další činnosti vázán a které by se žalobce mohl oprávněně dovolávat. Pokud by tomu tak bylo, mohl by v případě, že určité deliktní jednání uniklo pozornosti správního orgánu, kterýkoliv další subjekt při spáchání obdobné protiprávní činnosti poukazovat na „již vytvořenou a pro správní orgán závaznou“ správní praxi, což soud považuje za nepřijatelné. Z výše zmíněného rozsudku Nejvyššího správního soudu rovněž vyplývá, že účastník řízení se před správním orgánem může dovolávat obdobného zacházení jako v předchozích srovnatelných případech jen tehdy, byl-li tento předchozí postup správního orgánu v souladu se zákonem. Jinak řečeno účastník se nemůže domáhat toho, aby správní orgán nadále dodržoval svou předchozí nezákonnou správní praxi.

Není pravdou, že z napadených rozhodnutí (ve spojení s jim předcházejícími prvostupňovými rozhodnutími Správy CHKO) není zřejmé, na základě jakých okolností správní orgány dospěly k závěru o hrozbě poškození životního prostředí při provozování parkovací plochy na předmětných pozemcích. V odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je dle náhledu soudu tento závěr dostatečně určitě a srozumitelně odůvodněn tím, že předmětná parkovací plocha není zabezpečena proti úkapům či větším únikům ropných látek z odstavených vozidel, takže hrozí únik těchto látek do povrchových i podzemních vod v I. a II. zóně CHKO. Správní orgán v této souvislosti rovněž uvedl, že předmětné pozemky, jakož i sousední pozemek parc. č. 631, přímo hydrologicky komunikují s vodním tokem Pšovka, soustavou vodních nádrží níže po toku a tím i příbřežními terestrickými pozemky, přičemž na tyto plochy je vázána řada rostlin a živočichů, z nichž některé patří mezi zvláště chráněné druhy. Soud pro úplnost dodává, že námitku absence zdůvodnění toho, v čem správní orgán spatřuje možnost poškození životního prostředí, právní zástupce žalobce poprvé uplatnil až při ústním jednání ve věci samé konaném dne 22.4.2011, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro rozšíření žaloby (§ 71 odst. 2 s.ř.s.).

Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto jí podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 22. dubna 2011

JUDr. Naděžda Řeháková v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Matznerová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru