Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 313/2009 - 47Rozsudek MSPH ze dne 25.05.2011


přidejte vlastní popisek

9 Ca 313/2009 - 47

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobce: M. S. nar. X, st. přísl. Ruská federace, bytem P., proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6.5.2009 č.j.: CPR-2873-1/ČJ-2009-9CPR-V221

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha, Inspektorátu cizinecké policie Praha ze dne 16.1.2009 č.j.: CPPH-1183/ČJ-2009-004060-KP (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“) bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1, 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění. Doba po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území ČR, byla v rozhodnutí stanovena na 3 roky s tím, že je shodná s dobou vykonatelnosti. Správní orgán prvního stupně součastně rozhodl podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, že na žalobce se nevztahuje důvod znemožňující vycestování.

Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný na základě žalobcova odvolání zčásti změnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že žalobci se podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1, 2 zákona o pobytu cizinců ukládá správní vyhoštění. Doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území ČR, se stanoví na 6 měsíců a je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí. Ve zbylé části bylo žalobcovo odvolání zamítnuto a další výroky rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzeny.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o uložení správního vyhoštění žalobci vychází ze skutečnosti, že žalobce pobýval na území ČR bez cestovního dokladu a platného víza nebo platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. V odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalobce poukázal na přiměřenost zásahu do jeho soukromého a rodinného života s odkazem na článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“), který se týká práva na respektování soukromého a rodinného života cizince, a dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.1.2007 č.j. 1 As 39/2007 - 72, který ukládá správnímu orgánu povinnost zohlednit při rozhodování o správním vyhoštění soukromý a rodinný život cizince. Žalobce v této souvislosti uvedl, že do ČR přicestoval již v roce 1996 společně se svými rodiči a vystudoval zde základní a střední školu. Nikdy nevlastnil cestovní doklad, neboť byl zapsán v cestovním dokladu svých rodičů. Na základě výše uvedených skutečností a s přihlédnutím k dopadu rozhodnutí o uložení správního vyhoštění na jeho soukromý život navrhl, aby odvolávací orgán zrušil odvoláním napadené rozhodnutí a řízení zastavil. Žalovaný při posouzení věci vycházel ze zjištění, že žalobce měl v ČR od 23.7.1998 povolen dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny, který mu byl dle záznamů v evidenčních systémech policie ukončen dne 23.12.1999. Od té doby se žalobce zdržuje na území ČR bez platného cestovního dokladu a bez platného víza, tj. neoprávněně. Uvedeným jednáním žalobce naplnil důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1, 2 zákona o pobytu cizinců. Řízení ve věci správního vyhoštění žalobce z území ČR bylo správním orgánem prvního stupně zahájeno dne 16.1.2009. Téhož dne byla žalobci poskytnuta možnost vyjádřit se k předmětné věci. Žalobce do protokolu popsal okolnosti svého příjezdu a pobytu na území ČR. Mimo jiné uvedl, že na území ČR přicestoval s rodiči někdy v roce 1998. Cestovní doklad tehdy neměl, neboť ho měla ve svém cestovním dokladu zapsaného matka, která měla na území ČR povolen pobyt za účelem podnikání od roku 1996. Žalobce od čtvrté do deváté třídy navštěvoval Základní školu v Praze 10 a poté studoval Střední odborné učiliště technické, obor letecký mechanik. Rodiče zde měli úklidovou firmu, která ale v roce 2002 zkrachovala. Poté rodiče odjeli zpět do Ruska, aby tam získali peníze na nové podnikání. Žalobce od té doby je neviděl. V době pobytu na území ČR se jeho rodičům narodila v roce 2003 dcera E. Žalobce připustil, že na území ČR je různě zaměstnán bez platného povolení k zaměstnání a nemá zajištěnou úhradu nákladů zdravotní péče. Závěrem sdělil, že se nechce vrátit do své domovské země, jelikož v ČR žije dlouhodobě a v domovské zemi již nikoho nemá a nezná.

Dne 16.1.2009 vydal odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra závazné stanovisko k možnosti vycestování žalobce, podle kterého nebyly shledány důvody znemožňující vycestování žalobce do země státního občanství a jeho vycestování do Ruské federace je proto možné. Jmenovaný správní orgán ve stanovisku konstatoval, že žalobcem uváděné důvody nejsou relevantní z hlediska § 179 zákona o pobytu cizinců a připomněl, že v Ruské federaci pobývá nejbližší rodina žalobce.

V další části odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný vypořádal s odvolacími námitkami žalobce. K námitce ohledně dopadu rozhodnutí o uložení správního vyhoštění na cizincův soukromý život podotkl, že podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 téhož zákona vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Z dikce zákona tedy vyplývá, že zákon předpokládá zásah do soukromého nebo rodinného života cizince vydaným rozhodnutím o správním vyhoštění, je však na nalézacím správním orgánu, aby posoudil, zda tento zásah není nepřiměřený okolnostem daného případu. Žalobce svým jednáním naplnil ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1, 2 zákona o pobytu cizinců, neboť bylo prokázáno, že na území ČR pobýval od 24.12.1999 do 16.1.2009, kdy byl zajištěn, bez platného cestovního dokladu a víza nebo jiného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. Žalovaný připustil, že v žalobcově případě může mít rozhodnutí o správním vyhoštění určitý dopad na jeho další život, nicméně uvedl, že je ve vlastním zájmu každého cizince, aby respektoval podmínky pro vstup a pobyt na území stanovené zákonem. Žalobce měl zcela jistě možnost se s těmito podmínkami během svého pobytu na území ČR od roku 1999 seznámit. Pokud vědomě porušoval zákony platné na území ČR a téměř devět let se nezajímal o legalizaci svého pobytu, musí následky svého protiprávního jednání přičítat pouze svému jednání a musí být s následky svého nelegálního pobytu na území ČR srozuměn. K odkazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.11.2007 žalovaný uvedl, že tento rozsudek byl vydán ve věci žádosti o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění po splnění zákonných podmínek, nikoli ve věci vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaný k tomu podotkl, že správní orgán při vydání rozhodnutí o správním vyhoštění vždy zkoumá zásah do soukromého a rodinného života cizince. V daném případě však nebylo shledáno, že by vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění, v poměru k závažnosti žalobcova protiprávního jednání, bylo nepřiměřeně zasaženo do jeho soukromého a rodinného života. Žalovaný uzavřel, že při svém rozhodování přihlédl k okolnostem, za kterých žalobce přicestoval na území ČR, tj. k jeho věku (13 let), a též k délce nepřetržitého pobytu na území ČR, a změnil dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, na dobu 6 měsíců.

Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí pro jeho nezákonnost. Namítl, že žalovaný v řízení porušil § 3 ve spojení s § 2 odst. 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), neboť nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný vzhledem k okolnostem daného případu. Podle žalobce jsou v napadeném rozhodnutí nepřesnosti a jsou tam uvedena tvrzení, která neuvedl. Na druhé straně odůvodnění napadeného rozhodnutí je uvedena citace z jeho odvolání, z níž vyplývá, že do ČR přicestoval již v roce 1996 společně se svými rodiči a že na území ČR vystudoval základní a střední školu. Na následující straně je pak uvedeno, že přicestoval někdy v roce 1998 a byl zapsán do cestovního dokladu své matky, která měla na území ČR povolen pobyt za účelem podnikání od roku 1996. Následně je pak uvedeno, že žalobce navštěvoval základní školu od čtvrté třídy, tedy od roku 1996. Uvedená tvrzení si dle názoru žalobce odporují.

Žalobce dále namítl porušení článku 8 Úmluvy a článku 10 Listiny základních práv a svobod, zakotvujících právo na respektování soukromého a rodinného života. Připustil, že Úmluva nezaručuje právo na vstup či pobyt v určité zemi. Evropský soud pro lidská práva nicméně opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v imigrační oblasti může v některých případech zasahovat do práva na respektování soukromého a rodinného života garantovaného článkem 8 Úmluvy. Může tomu tak být zvláště v případech, kdy dotčené osoby mají silný osobní či rodinný vztah k hostitelské zemi a příkazem k vyhoštění by byly vážně dotčeny. Žalobce dále poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého může stát deportovat cizince odsouzené pro trestné činy, nicméně rozhodnutí v této oblasti musí být nezbytné v demokratické společnosti, musí být v souladu se zákonem a sledovat legitimní cíl. Trestné činy přitom představují z pohledu intenzity společenské nebezpečnosti kategorii protiprávních činů, které jsou výrazně společensky nebezpečnější než správní delikty. Soud má postupovat podle zásady přiměřenosti a sledovat rovnováhu mezi dotčenými zájmy, tedy mezi právem na soukromý a rodinný život a prevencí rušení veřejného pořádku a trestných činů. Žalobce dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 As 31/2008-80, v němž se jmenovaný soud zabývá výkladem pojmu veřejný pořádek a mimo jiné uvádí, že je třeba souběžně posuzovat jednak blízkost porušené normy k zájmům chráněným tímto předpisem a jednak intenzitu tohoto porušení. Žalobce si je vědom toho, že porušil povinnosti stanovené zákonem o pobytu cizinců, jedná se však o jediné jeho pochybení. Po celou dobu svého pobytu v ČR dodržoval platné zákony, o čemž svědčí jeho výpis z rejstříku trestů. Reakci správního orgánu považuje žalobce za zcela nepřiměřenou a neodpovídající charakteru jeho provinění. Má za to, že v součastné době nepředstavuje žádné nebezpečí pro veřejný pořádek ČR, a správní vyhoštění je tak nepřiměřené charakteru jeho přestupku. Žalobce dále uvedl, že v Rusku žil od svého narození do roku 1996; v ČR žije od roku 1996. Má české vzdělání, má zde přátelé a známé. Ve škole se učil anglicky a doma hovořil převážně česky. S přáteli hovoří rovněž česky. Správní orgán při svém rozhodování nevzal v úvahu fakt, že žalobci činí problémy číst v ruském jazyce.

Usnesením ze dne 8.7.2009 č.j. 44 Ca 45/2009 - 11 Krajský soud v Praze postoupil věc Městskému soudu v Praze jakožto soudu místně příslušnému k jejímu projednání a rozhodnutí.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. V písemném vyjádření k věci samé konstatoval, že v žalobě jsou obsaženy argumenty, na které již bylo reagováno v napadeném rozhodnutí, a proto na odůvodnění tohoto rozhodnutí odkázal.

Při ústním jednání před soudem setrval žalobce na podané žalobě a navrhl zrušení napadeného rozhodnutí s tím, že by rád zůstal v ČR. Dále soudu sdělil, že v nejbližší době hodlá uzavřít manželství se slečnou V., se kterou v současné době sdílí společnou domácnost. Předložil soudu následující listiny:

− potvrzení konzulárního oddělení velvyslanectví Ruské federace v ČR ze dne 28.3.2011 č.j. 467 o tom, že žalobce podal dokumenty pro vystavení nového cestovního pasu,

− pojistnou smlouvu o zdravotním pojištění cizinců pro případy nutné a neodkladné péče, kterou dne 19.4.2001 uzavřel s pojišťovnou Slávia, − žádost o povolení uzavřít manželství mimo stanovenou dobu, adresovanou městské části Praha 1, odboru matrik, s termínem sňatku 19.7.2011 ve 14,00 hodin a dotazník k uzavření manželství mezi žalobcem a V. (oba doklady bez uvedení data a podacího razítka),

− návrh smlouvy o pronájmu bytu s pronajímatelkou paní L., − potvrzení ze dne 21.4.2011 o tom, že podal žádost o povolení k přechodnému pobytu podle § 87b zákona o pobytu cizinců, − prohlášení V., o tom, že se žalobcem žije ve společné domácnosti a že spolu plánují svatbu, děti a pořízení vlastního bydlení.

Soud při ústním jednání rozhodl, že nebude provádět dokazování důkazy navrženy žalobcem v podané žalobě (správní spis, kopie vysvědčení, výpis z rejstříku trestů, výslech účastníků), ani dokazování listinami, které byly žalobcem předloženy při ústním jednání.

Žalovaný se k ústnímu jednání nedostavil.

Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

Ze správního spisu předloženého soudu žalovaným vyplynuly tyto skutečnosti významné pro posouzení věci:

Správní řízení ve věci uložení správního vyhoštění žalobci byl zahájeno dne 16.1.2009. Žalobce jako účastník řízení do protokolu sepsaného dne 16.1.2009 mj. vypověděl, že do ČR přicestoval, když mu bylo asi 9 let, tj. někdy v roce 1998. Moc si to nepamatuje. Přijel on, jeho matka a otec. Matka měla v ČR od roku 1996 povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání a měla žalobce zapsaného ve svém cestovním dokladu. Žalobce nikdy žádný cestovní doklad neměl. Když poté jeho matka zmizela, on už žádný doklad neměl. Od čtvrté do deváté třídy navštěvoval žalobce Základní školu v Praze 10, ulici V rybníčkách a poté začal studovat SOU technické, obor letecký mechanik v ulici Dubečská 43. Jeho rodiče měli úklidovou firmu, která však v roce 2002 zkrachovala. Poté odjeli zpět do Ruska, aby získali nějaké peníze na nové podnikání. Od té doby je žalobce již neviděl; vůbec netuší, kde mohou být. Prostředky k obživě si žalobce na území ČR zajišťoval tím, že pracoval různě brigádně jako barman. Nemá žádné pracovní povolení a v ČR není zdravotně pojištěn. Na otázku, zda má na území ČR příbuzné nebo osoby jemu blízké, k nimž má citové nebo soukromé vazby, žalobce odpověděl, že zde v ČR nikoho takového nemá. Rovněž se zde nenachází žádná osoba, vůči které by měl vyživovací povinnost. Dále uvedl, že není rodinným příslušníkem občana EU a nežije s občanem EU ve společné domácnosti. Žalobci není znám žádný závažný důvod, který by mu bránil ve vycestování do domovského státu. Dodal, že se do Ruska nechce vrátit, jelikož odmalička žije v ČR, chodil zde do školy a má zde přátelé. V Rusku nikoho nemá a nikoho tam nezná.

V odvolání, které podal proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o uložení správního vyhoštění, žalobce mj. uvedl, že do ČR přicestoval společně s rodiči a od školního roku 1996/1997 již navštěvoval základní školu v Praze.

O odvolání, které žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o uložení správního vyhoštění, rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím s odůvodněním, jak bylo popsáno shora.

V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy:

Podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném k datu vydání napadeného rozhodnutí, policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, až na tři roky, pobývá-li cizinec na území bez cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn.

Podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.

Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.

Podle § 3 správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

Podle § 2 odst. 3 správního řádu správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (dále jen "dotčené osoby"), a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu.

Podle § 2 odst. 4 správního řádu správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

Podle článku 8 bodu 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Podle bodu 2 téhož článku Úmluvy státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

Podle článku 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.

Soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Neopodstatněná je námitka, ve které žalobce vytýká žalovanému porušení § 3 správního řádu z důvodu nedostatečného zjištění skutkového stavu věci. V rámci řízení o uložení správního vyhoštění bylo správním orgánem zjištěno a prokázáno, že žalobce od 24.12.1999 do 16.1.2009, kdy byl zajištěn, pobýval na území ČR bez platného cestovního dokladu a bez víza nebo jiného platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. Tuto skutečnost, která je v dané věci klíčová pro rozhodnutí o uložení správního vyhoštění, potvrzuje i samotná účastnická výpověď žalobce zachycená v protokolu ze dne 16.1.2009, z níž je patrno, že žalobce si po odjezdu rodičů z území ČR neobstaral vlastní cestovní doklad, a stejně tak neučinil žádné kroky k legalizaci svého pobytu na území ČR poté, co byl ukončen jeho dlouhodobý pobyt na území ČR za účelem sloučení rodiny. Údajné rozpory v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které žalobce poukazuje v žalobě, nelze klást k tíži žalovaného, neboť se jedná pouze o citaci tvrzení, která uvedl sám žalobce, a to jednak ve výpovědi zachycené v protokolu ze dne 16.1.2009 (do ČR přicestoval, když mu bylo asi 9 let, tj. někdy v roce 1998), a dále v odvolání (do ČR přicestoval společně s rodiči a od školního roku 1996/1997 již navštěvoval základní školu v Praze). Přesná doba přicestování žalobce do ČR a to, od jaké třídy zde navštěvoval základní školu, jsou navíc z hlediska zákonnosti napadeného rozhodnutí zcela nepodstatné, neboť důvodem pro uložení správního vyhoštění byl neoprávněný pobyt žalobce na území ČR od 24.12.1999.

Žalobce neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit porušení ustanovení § 2 odst. 3 a § 2 odst. 4 správního řádu ze strany správního orgánu. Nespecifikoval, jaká práva nabytá v dobré víře, popř. jaké oprávněné zájmy dotčených osob nebyly správním orgánem šetřeny, neuvedl, v čem spočívá rozpor napadeného rozhodnutí s veřejným zájmem a neoznačil žádné skutkově shodné nebo podobné případy, při jejichž rozhodování správní orgán postupoval rozdílně. Samotné uvedení citovaných ustanovení ve spojení s namítaným § 3 správního řádu nikterak nedokládá, že by žalovaný správní orgán při zjišťování skutkového stavu věci pochybil. Jak již bylo uvedeno shora, soud je toho názoru, že skutkový stav věci byl žalovaným v souladu s § 3 správního řádu zjištěn v potřebném rozsahu.

Neobstojí ani námitka vytýkající žalovanému porušení práva žalobce na respektování jeho soukromého a rodinného života, které je garantováno v článku 8 Úmluvy a v článku 10 Listiny základních práv a svobod. Protože podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 téhož zákona vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince, žalovaný v napadeném rozhodnutí zvažoval i to, zda důsledkem rozhodnutí o uložení správního vyhoštění žalobci nebude nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Dospěl přitom k závěru, že vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění nebude nepřiměřeně zasaženo do soukromého a rodinného života žalobce. Tomuto závěru soud plně přisvědčuje.

Je třeba zdůraznit, že pro závěr správního orgánu o přiměřenosti zásahu spočívajícího v uložení správního vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce byl rozhodující stav, který zde existoval v době vydání napadeného rozhodnutí. Také soud při přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). V době rozhodování žalovaného byl skutkový stav takový, že žalobce na území ČR neměl žádné příbuzné ani osoby jemu blízké, k nimž by měl citové nebo jiné soukromé vazby. Tuto skutečnost, stejně jako to, že mu není znám žádný závažný důvod, který by mu bránil ve vycestování do domovského státu, potvrdil sám žalobce v rámci účastnické výpovědi zachycené v protokolu sepsaném dne 16.1.2009. Z uvedeného je zřejmé, že ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalobce na území ČR nevedl žádný rodinný život a neměl zde ani žádné intenzivní soukromé či citové vazby k osobám, do kterých by mohlo být vydáním rozhodnutí o uložení správního vyhoštění nepřiměřeným způsobem zasaženo. To, že se žalobce během svého pobytu na území ČR naučil česky a našel si zde přátele, považuje soud za samozřejmé vzhledem ke značné délce jeho (neoprávněného) pobytu. Zásah do těchto sociálních vazeb, k němuž v důsledku realizace správního vyhoštění dojde, však nelze označit za nepřiměřený, a to s ohledem na závažnost žalobcova protiprávního jednání, které bylo důvodem jeho vyhoštění, a též s přihlédnutím k relativně krátké době uloženého vyhoštění. V tomto směru nemůže obstát poukaz žalobce na judikaturu ESD vztahující se k případům, kdy dotčené osoby měly silný osobní či rodinný vztah k hostitelské zemi a příkazem k vyhoštění by byly vážně dotčeny, neboť žádná taková intenzivní vazba žalobce k ČR nebyla v řízení před správním orgánem zjištěna.

Zákonným důvodem pro uložení správního opatření není pouze spáchání trestného činu nebo jednání narušujícího veřejný pořádek (či hrozba jeho narušení), ale též spáchání jiných jednání stanovených zákonem, která jsou v rozporu se zájmy společnosti, jako tomu bylo i v případě žalobce. Poukaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 As 31/2008-80, v němž se jmenovaný soud zabývá výkladem pojmu veřejný pořádek, stejně jako žalobcovo tvrzení, že v součastné době nepředstavuje žádné nebezpečí pro veřejný pořádek ČR, jsou v dané věci irelevantní, protože žalobci nebylo správní vyhoštění uloženo podle § 119 odst. 1 písm. a/ bodu 2 zákona o pobytu cizinců, tedy z důvodu nebezpečí, že by mohl při pobytu na území závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Důvodem pro uložení správního vyhoštění žalobci bylo výhradně to, že od 24.12.1999 do 16.1.2009, kdy byl zajištěn, prokazatelně pobýval na území ČR bez platného cestovního dokladu a bez víza nebo jiného platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. K žalobcově argumentaci, že jinak po celou dobu svého pobytu v ČR dodržoval platné zákony, soud podotýká, že v souladu se zákony České republiky jistě není výkon pracovní činnosti bez pracovního povolení vydaného příslušným úřadem práce či nesjednání zdravotního pojištění cizincem. I tyto skutečnosti, vyplývající z účastnické výpovědi žalobce, svědčí o nerespektování právního řádu České republiky. To, že žalobce má v důsledku dlouholetého pobytu na území ČR problémy číst v ruském jazyce, není zákonným důvodem, který by zakládal nepřiměřenost správního vyhoštění. Žalobce si musel být vědom toho, že se na území ČR zdržuje neoprávněně a že se v případě odhalení tohoto faktu bude muset vrátit do země svého původu. Jde k jeho tíži, pokud svou znalost rodného jazyka neudržoval na patřičné úrovni. Navíc lze důvodně předpokládat, že se po návratu do vlasti jeho znalost ruštiny brzy obnoví.

Lze shrnout, že uložení správního vyhoštění žalobci je zásahem do žalobcova práva na soukromý život (rodinný život žalobce na území ČR v rozhodné době nevedl), ovšem nejedná se o zásah nepřiměřený. Napadené rozhodnutí bylo tedy vydáno v souladu s § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců a představuje přípustný zásah do práva žalobce na respektování jeho soukromého života ve smyslu článku 8 bodu 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Soud při ústním jednání rozhodl, že nebude doplňovat dokazování žalobcem navrženými důkazy, neboť dospěl k závěru, že skutkový stav věci byl náležitě zjištěn již na základě důkazů provedených správním orgánem v průběhu správního řízení a zdokumentovaných ve správním spise; provádění jakýchkoliv dalších důkazů proto soud shledal nadbytečným. Listiny, které žalobce soudu předložil při ústním jednání, se navíc upínají výlučně k současné době, nikoliv ke skutkovému stavu, který zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí. Jak již bylo konstatováno shora, soud při přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí vychází ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Žalobcem předložené listiny by proto soud nemohl vzít při svém rozhodování v potaz, a proto je jako důkaz neprovedl.

Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto jí podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 25. května 2011

JUDr. Naděžda Řeháková v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Matznerová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru