Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

9 Ca 313/2008 - 39Rozsudek MSPH ze dne 21.01.2011

Prejudikatura

1 As 98/2008 - 148


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 9Ca 313/2008 - 38-42

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže a v právní věci žalobce: Ing. P. Z. PhD., zastoupen Mgr. Šimonem Hradílkem, advokátem se sídlem Na Příkopě 391/7, Praha 1, proti žalovanému : Vrchní státní zastupitelství v Praze se sídlem nám. Hrdinů 1300, Praha 4, o žalobě na přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 8.7.2008, 1 SIN 201/2008-14,

takto:

I. Rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze dne 8.7.2008, 1 SIN 201/2008- 14 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení v částce 7.760,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 8.7.2008 1 SIN 201/2008-14, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 17.6.2008 č.j.1 SIN 2/2008.

Žalovaným bylo rozhodováno v odvolacím řízení ve věci rozhodnutí o žádosti žalobce ze dne 6.6.2008, jíž žádal o poskytnutí informací formou kopií příslušných dokumentů k osobě L.B. – P., a to z osobního spisu vedeného u Krajské prokuratury v Plzni a u Okresní prokuratury Rokycany a dále k osobě J. P. z osobního spisu vedeného u prokuratury v Chebu. Této žádosti bylo prvostupňovým rozhodnutím Krajského státního zastupitelství v Plzni rozhodnuto tak, že žalobci byla poskytnuta informace k osobám obou bývalých prokurátorů v rozsahu přehledu o výkonu funkce prokurátora, který tvoří přílohu č.1 rozhodnutí. Přílohou č.1 je přehled výkonu funkce prokurátora vyhotovený podle příslušných osobních spisů, a to u JUDR.L. B. P. u Okresní prokuratory Rokycany od 16.1.1952 a u Krajské prokuratory v Plzni od 2.1.1953 do 31.7.1979, kdy ukončila pracovní poměr. Příloha dále obsahuje přehled výkonu funkce prokurátora JUDr..J. P. u Okresní prokuratory v Mariánských Lázních od 26.6.1951 a u Krajské prokuratory v Plzni od 1.1.1963 do 30.6.1982, kdy mu skončil pracovní poměr.Uvedená příloha obsahuje časový sled funkcí obou prokurátorů a jejich přidělení, případně zástup u oddělení složek prokuratury. Ve zbylé části požadovaných informací byla žádost žalobce odmítnuta.

Krajské státní zastupitelství v Plzni v odůvodnění svého rozhodnutí vyšlo ze základního právního rámce upravujícího poskytování informací, a to ze zákona č.106/1999 Sb. a zmínilo také vnitrorezortní úpravu tvořenou Instrukcí ministerstva spravedlnosti ze dne 21.12.1999, č.j. M-1827/99, kterou se provádějí některá ustanovení zákona č.106/1999 Sb. a která vychází v § 1 odst.3 z toho, že právo na informace je ústavně zaručeným politickým právem, jehož prostřednictvím se občané podílejí na výkonu státní moci a kontroly činnosti státních orgánů a že přístup k informacím může být omezen pouze zákonem, je-li to nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Krajské státní zastupitelství pak posoudilo, že právo na informaci nelze chápat jako právo absolutní, neboť mu konkuruje ústavní právo na ochranu osobnosti - na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí a ochranu osobních údajů. Tuto úpravu danou Listinou základních práv a svobod pak provádí zákon č.101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů ve znění pozdějších předpisů. V návaznosti na takto vytvořený právní rámec dospělo krajské státní zastupitelství k závěru, že žalobce má právo na informace, které se váží k výkonu funkce prokurátora, v návaznosti na úpravu obsaženou v zákoně č.60/1965 Sb. o prokuratoře.Tedy konkrétně na údaj o vzniku funkce o pracovním a funkčním zařazení a skončení pracovního poměru. Protože však v dekretech generálního prokurátora, případně v dalších aktech personálního charakteru jsou ve spisovém materiálu další pokyny a záznamy, které se týkají vnitřní organizace práce na konkrétním pracovišti a jsou zde i písemnosti obsahující údaje nad rámec rozsahu, který může být žadateli sdělen, dospělo krajské státní zastupitelství k závěru, že nejsou podmínky k vyhotovení kopií těchto dokladů. Proto byl toliko zpracován přehled výkonu funkce prokurátora u obou jmenovaných osob.

Krajské státní zastupitelství v hlavičce svého rozhodnutí vymezilo předmět poskytování informací z podané žádosti tak, že žalobce žádal poskytnutí kopií dokumentů k osobě L. B. P. z osobního spisu u Krajské prokuratory v Plzni č.j. Hs 1525/60 včetně podsložek ,,odměny“,osobního spisu spr.8-4/52, složky ,, Všeobecné“, složky vedené u Okresní prokuratory Rokycany č.j.spr.133-4/52, složky „ Přes“ 2270-4/50, složky ,, Pracovní příjmy“ č.j.1-24/7-50-II/4, složky ,,Přídavky na dítě“ a složky ,,Pracovní příjmy“ a dále k osobě J. P. osobní spis spr.83/1953 včetně složky „ Osobní spis prokuratory v Chebu spr.886/1951“, složky ,,Osobní výkazy“, složek ,,Pracovní příjmy“ č.j.Hs 1601/61 a 2 spr.2064-4/51 a složky ,,Odměny“.

Krajské státní zastupitelství uvedlo, že zbývající písemnosti žalobcem označené nelze ani formou jejich kopií, ale ani formou výpisu ze spisu poskytnout, neboť jde o údaje, které se váží ke stanovení mzdy, včetně informací k odpracované době, stanovení náhrady za dovolenou, nemocenské dávky, přídavky na děti apod. Část založených personálních opatření se týká i ostatních zaměstnanců (přidělování odměn). Stejně tak zápisy z jednání odborových orgánů se dotýkají dalších tehdejších zaměstnanců. Šlo o opatření personálního charakteru, jimiž byly regulovány vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Krajské státní zastupitelství proto zastává názor,že jde o údaje mající charakter osobních údajů ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) či dokonce citlivých údajů podle § 4 písm. b) zákona č. 101/2000Sb., o ochraně osobních údajů. Proto Krajské státní zastupitelství za podmínek upravených v § 11 odst.1 písm. a) cit. zákona a za využití obecného výkladového pravidla zakotveného v § 12 zákona č.106/1999 přistoupil k omezení poskytnutých informací.

K odvolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí Vrchní státní zastupitelství v Praze napadeným rozhodnutím odvolání zamítlo a rozhodnutí krajského státního zastupitelství potvrdilo.

V odůvodnění svého rozhodnutí se žalovaný vypořádával s odvolacími námitkami žalobce, že rozhodnutí je právně vadné a polemizoval s názorem správního orgánu 1. stupně o charakteru osobních údajů. Ve vztahu k charakteru údajů odkázal na stanovisko Úřadu na ochranu osobních údajů č.1/ 2007, které zmiňuje nález Ústavního soudu I.ÚS 453/03 zabývající se otázkou, kdo je osobou veřejně činnou. K těmto odvolacím námitkám se Vrchní státní zastupitelství ztotožnilo s názorem, že prokurátor byl osobou veřejně činnou, nicméně, že takové osobě je třeba zachovat právo na ochranu osobních údajů a soukromého života. Žalovaný uvedl,že je zřejmé, že správní orgán 1.stupně u každého jednotlivého dokumentu v osobních spisech obou bývalých prokurátorů pečlivě zvažoval vztah mezi právem na informace o jejich pracovní (veřejné) činnosti a jejich právem na ochranu osobních údajů. Proto rozsah, v jakém správní orgán 1.stupně poskytnuté informace omezil, považoval žalovaný za správný.

Z uvedených důvodů žalovaný rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí.

Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného směřuje podaná žaloba.

Žalobce namítal, že jak Krajské státní zastupitelství v Plzni, tak i Vrchní státní zastupitelství v Praze aplikovaly zákon č.106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím a zákon č.101/2000 Sb.,o ochraně osobních údajů nejen nesprávným, ale i ústavně nekonformním způsobem. Žalobce i přes zřejmé odůvodnění , že jeho žádost byla odmítnuta z důvodu ochrany osobních údajů u osob obou prokurátorů dle ustanovení § 11 odst.1 písmeno a) zákona č.106/1999 Sb. poukazoval na zcela obecná a kusá odůvodnění obou rozhodnutí s tím, že z nich lze velmi obtížně dovodit, co vedlo k odmítnutí žádosti u každého jednotlivého dokumentu. Žalobce namítal, že vzdor konstatování žalovaného, že je zřejmé, že správní orgán 1.stupně u každého jednotlivého dokumentu v osobních spisech pečlivě zvažoval právo na informace a právo na ochranu osobních údajů, žalobci není zřejmé, jak k tomuto závěru došel, neboť v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí takové úvahy chybí. Nadto se žalovaný vypořádal s odvolacími námitkami žalobce zcela nedostatečně, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Žalobce dále správním orgánům vytýkal i nesprávnou aplikaci ustanovení § 4 odst.3 a § 12 zákona č.106/1999 Sb. s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu sp.zn.1 As 17/2008, podle které je poskytnutí informací ve formátech podle obsahu žádosti, tj.kopií listin v podstatě jediným racionálním prostředkem zpřístupnění požadovaných informací žadateli. I kdyby nemohly být některé informace zpřístupněny, pak by v takovém případě měla být jejich ochrana zajištěna správnou aplikací ustanovení § 12 citovaného zákona, tj.po vyloučení těch informací, u nichž to podle zákona není možné, a to např. formou jejich znečitelnění v textu kopie listiny. Žalobce je tedy toho názoru, že pokud se v požadovaných listinách vyskytovaly informace, které nemohly být zpřístupněny, měly být v těchto kopiích listin znečitelněny např.začerněním. Žalobci však byly poskytnuty některé selektivně vybrané informace a tím došlo k zásadnímu zásahu do jeho práva na přístup k informacím.

Žalobce je dále přesvědčen, že důvod pro odmítnutí žádosti, že jde o osobní charakter požadovaných informací či dokonce o citlivé osobní údaje není dán a správní orgány nesprávně aplikovaly, resp. neaplikovaly ustanovení § 5 odst.2 písmeno f) zákona o ochraně osobních údajů. Žalobce namítal, že v případě obou prokurátorů šlo zcela jistě o veřejně činné osoby a je splněn i další nezbytný znak, tj. že většina požadovaných informací musí vypovídat o jejich veřejné či úřední činnosti a o jejich funkčním nebo pracovním zařazení. Mezi takovou činnost náleží i postup těchto osob v konkrétních případech, které v rámci svého zařazení na prokuratuře řešily a dále i na jakých pozicích a za jakých podmínek na prokuratuře působily. Žalobce poukázal na právní názor Ústavního soudu ve věci I.ÚS 453/03, podle kterého jsou věcí veřejnou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj.například činnost politiků, úředníků, soudců , advokátů popřípadě i kandidátů či čekatelů na tyto funkce a tyto veřejné záležitosti mohou být veřejně posuzovány. Pokud dojde ke střetu výše uvedených ústavně zaručených práv, jde v daném konkrétním případě nutno jednoznačně rozhodnout ve prospěch práva na informace.

Žalobce namítal, že dokumenty, jejichž kopie požadoval, by byly za běžného běhu věcí v souladu s ustanovením § 7 a 8 zákonu o archivnictví a skartačnm řádu státního zastupitelství vydaného formou Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 18.7.2006, č.j. 271/2005-org. přístupny k badatelské činnosti v archivech. K údajům, týkajícím se odměn žalobce upozorňuje na judikaturu správních soudů ( rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.2.2001 sp.zn. 22Ca 248/2000), v němž bylo vysloveno, že zpřístupnění informace o důvodech udělení mimořádné odměny není možné odpírat z odkazem na ochranu soukromí zaměstnanců.

Žalobce je přesvědčen o tom, že většina informací, které požadoval, se nevztahuje výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu, přičemž z rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Plzni vůbec nevyplývá, jaké dokumenty mají obsahovat informace vztahující se výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu. K odmítnutí informace nelze dojít ani tehdy, jedná-li se o pokyny, které se jakýmkoliv způsobem týkají činnosti povinného subjektu navenek ve vztahu k veřejnosti. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu sp.zn. 4As 20/2007 je u tohoto důvodu odmítnutí žádosti vždy rozhodující obsah konkrétního pokynu, nebo jiného aktu. Ustanovení § 11 odst.1 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím je možné použít pouze tehdy, pokud by zveřejnění těchto informací ohrozilo řádný výkon veřejné správy a volnost správního uvážení je zde například limitována tím, že pro odepření informace musí existovat reálný důvod. V daném případě se jistě jedná o informace několik desítek let staré, jejichž zveřejnění nemůže jakkoliv ohrozit výkon veřejné správy na státním zastupitelství.

Z uvedených důvodů žalobce navrhl,aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Ve svém vyjádření k podané žalobě žalovaný setrval na právních názorech vyslovených v napadených rozhodnutích a poukázal na to, že ve smyslu § 2 odst.1 zákona č.106/1999Sb. krajské státní zastupitelství poskytuje informace vztahující se k jeho působnosti. S odkazem na § 2 odst.3 téhož zákona a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn.5A 135/2001 podotkl, že shromažďování zákonem požadovaných personálií není projevem působnosti státního zastupitelství, jakožto státního orgánu povonného k poskytnutí informace, neboť požadované informace získalo nikoliv ve své vlastnosti státního orgánu, nýbrž ve své vlastnosti zaměstnavatele plnícího povinnosti podle předpisu o nemocenském pojištění, sociálním zabezpečení, penzijním pojištění a daních. Obsah předmětných osobních spisů tvoří dílem osobní údaje dle § 4 písm. a), dílem citlivé osobní údaje dle § 4 písmeno b)

zákona č.101/2000Sb. a dílem pak záznamy o interních postupech zaměstnavatele, které nemají vliv na jeho výkon působnosti státního orgánu. Proto je poskytnutí žalobcem požadovaných informací zcela vyloučeno. Žalovaný je toho názoru, že krajské státní zastupitelství postupovalo vůči žalobci maximálně vstřícně, jestliže považovalo § 5 odst.2 písmeno f) zákona č.101/2000Sb za nepřímou novelizaci zákona č.106/1999 Sb. a tím je považovalo za právní normu ve věci osobních údajů o veřejně činných osobách, nadto když shromažďování personálií zaměstnanců není obsahem jeho úřední působnosti ve smyslu ustanovení § 2 odst.1 a 3 zákona č.106/1999 Sb. Pokud by mělo být žalobě vyhověno, znamenalo by to precedens pro poskytování kopií kompletních osobních spisů všech bývalých, současných i budoucích veřejně činných osob, např. i státních zástupců nebo soudců, a to včetně údajů nemajících přímou souvisolst s působností poskytujícího státního orgánu, tedy např. o rodinných poměrech, vzdělání a jazykových schopnostech a zdravotním stavu. Žalovaný poukázal na to, že Ústavní soud provádí při střetu práv zaručených ústavou test proporcionality, cíle a prostředku. Pokud má být cílem žaloby realizace práva na svobodný přístup k informacím o fungování úřadu a prostředkem k dosažení toho cíle určité narušení práva na soukromí u osoby veřejně činné, je nasnadě, že takové narušení může mít jen rozsah, jaký nepůjde nad míru nezbytně nutnou pro dosažení zmíněného legitimního cíle.

Tímto vodítkem je ustanovení § 5 odst.2 písm. f) zákona č.101/2000 Sb., které vymezuje osobní údaje o veřejně činné osobě, jaké je možné shromažďovat i bez jejího souhlasu.

Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta.

Ve své replice k vyjádření žalovaného žalobce uvedl, že zákon o svobodném přístupu k informacím se vztahuje i na informace, které mohou být osobními údaji a jejich poskytnutí je výslovně umožněno ustanovením § 5 odst.2 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů, pokud jsou poskytovány osobní údaje o veřejně činné osobě, funkcionáři či zaměstnanci veřejné správy, které vypovídají o jeho veřejné nebo úřední činnosti, o jeho funkčním nebo pracovním zařazení. Takové informace nepožívají ochrany a je možné je zpracovávat bez souhlasu subjektu údajů. Státní orgány také dle ustanovení článku 2 odst.3 Ústavy ČR nemohou činit nic jiného, než to, co se vztahuje k jejich působnosti, tedy i veškeré informace, které shromažďují, se musí vztahovat k působnosti těchto státních orgánů. Podle žalobce je v dané věci rozhodující posouzení, zda-li se jedná o údaje vypovídající o veřejné nebo úřední činnosti nebo o funkčním či pracovním zařazení veřejně činné osoby. Pokud jde o proporcionalitu ústavních práv dle žalobce , v tomto případě jednoznačně převažuje právo na informace nad právem na ochranu soukromí, neboť se jedná o veřejné záležitosti, navíc osob ve veřejné funkci velmi exponovaných, účastných na historickyz ásadních událostech.Veřejný zájem na přístupu k informacím tak jednoznačně převažuje nad soukromým zájmem na ochraně osobních údajů.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 65 a násl. zák. č.150/2002 Sb., soudního řádu správního a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Správní orgány obou stupňů, rozhodující ve věci žádosti žalobce o informaci o obsahu osobních spisů obou bývalých prokurátorů, vyšly v odůvodněních svých rozhodnutí ze správného právního rámce, týkajícího se úpravy práva na informace a i ze správné úvahy, že právo na informace nelze chápat izolovaně jako právo absolutní, neboť mu konkuruje právo na ochranu osobnosti. Při posuzování požadavku žalobce bylo totiž v těchto konkrétních věcech skutečně třeba zvažovat ve věci se uplatňující a proti sobě stojící chráněné právní statky. Tedy i vedle práva na informaci i právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí dle článku 7 odst.1, právo na obecnou ochranu osobnosti dle článku 10 odst.1 a 2 a na právo na ochranu osobních údajů dle článku 10 odst.3 Listiny základních práv a svobod. Bylo na zvážení správních orgánů, zda požadavky žalobce na předložení osobních spisů, obsahujících různé informace o osobách obou bývalých prokurátorů nezbytné ke shromažďování jejich personálií pro účely zaměstnaneckého poměru, jsou informacemi, které státní zastupitelství soustředilo v rámci své působnosti a povinného subjektu podle § 2 zákona č. 106/1999 Sb.a dále pokud tomu tak je, zda lze tyto údaje případně v jakém rozsahu žadateli poskytnout.

Městský soud v Praze vychází k otázce působnosti povinného subjektu podle § 2 zákona č.106/1999Sb. z judikatury zejména Nejvyššího správního soudu, který již ve svém rozsudku č.j. 1As 29/2009-59 konstatoval, že k působnosti povinného subjektu se vztahují zpravidla všechny informace, které má objektivně k dispozici. Tento závěr plyne ze zásady zákonnosti výkonu veřejné moci. Povinný subjekt je povinen vykonávat svou činnost pouze v mezích a způsoby stanovenými zákonem a pokud v rámci své činnosti fyzicky disponuje některými informacemi, mělo by to být pouze v důsledku výkonu jeho zákonné působnosti. Žadatel o informace tak má právo na sdělení všech údajů, s nimiž povinný subjekt pracuje a jejichž poskytnutí není vyloučeno a omezeno podle § 7 až §11 zákona o svobodném přístupu k informacím. V této souvislosti je třeba uvést, že orgány státního zastupitelství působí v oblasti věcí veřejných. Vedou agendu státní instituce působící ve veřejném životě prostřednictvím svých zaměstnanců ( dříve bývalých prokurátorů), nyní státních zástupců, jejichž funkce je věcí veřejnou a jejichž veřejná činnost může být veřejně posuzována. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí dle názoru Ústavního soudu z hlediska ústavní presumpce, že seznámení se s působením takovýchto veřejně činných osob je ústavně konformní. Vycházeje z tohoto principu, není vyloučeno poskytnutí informace z důvodu odděleného náhledu na působení státního zastupitelství na jedné straně ve své vlastnosti jako státního orgánu a na druhé straně ve své vlastnosti zaměstnavatele veřejně činných osob. Jestliže totiž státní zastupitelství pro účely působení státní instituce a veřejné činnosti zaměstnává osoby, jejichž jednání a činnost se ve svých výsledcích projevují navenek ve vztahu k třetím osobám z titulu autoritativního působení orgánu státní moci, pak i ty podklady, které se týkají zaměstnávání takových osob, nemusí mít zásadně z tohoto titulu vždy charakter informací, které nelze podle zákona č.106/1999Sb. poskytnout. Podle názoru soudu tedy nerozhoduje dělení na informace, které státní zastupitelství získalo v rámci zaměstnaneckého poměru a na ty údaje, které se projevily navenek, např. jako údaje o výkonu funkce prokurátora u jednotlivých složek prokuratory tak, jak tyto údaje nebyly odepřeny žalobci, nýbrž že jediným hlediskem či filtrem poskytování informací může být výslovně omezení dané zákonem, tj. zákonem o svobodném přístupu k informacím.Tato omezení jsou v zákoně č. 106/1999 Sb. stanovena v § 2 odst.3 a v § 7-11 .

Podle § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999Sb. se tento zákon nevztahuje na poskytování informací, mimo jiné, pokud zvláštní zákon upravuje jejich poskytování. Tímto zvláštním zákonem je i zákon č.101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, který dle svého § 1 k naplnění práva každého na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromí upravuje práva a povinnosti při zpracování osobních údajů . Ty také upravuje v § 5 odst.2 písm. f) cit. zákona tak, že výslovně předvídá zpracování a poskytování osobních údajů o veřejně činné osobě, funkcionáři či zaměstnanci veřejné správy, které vypovídají o jeho veřejné nebo úřední činnosti o jeho funkčním nebo pracovním zařazení. Poskytnutí takových informací může omezit či zamezit jedině zákonná norma, kterou je pro tento případ relevantně toliko ustanovení § 11 zákona č.106/1999Sb. a dále i střet s ústavními normami garantujícími právo na ochranu soukromí, pokud by některé ztakových údajů do tohoto soukromí zasáhly. Bylo tedy na správních orgánech, aby ve svých rozhodnutích poskytování údajů, které byly žalobcem požadovány, posoudily zhlediska všeobecného práva na poskytnutí i takových údajů která jsou osobními údaji dle § 2 odst.3 zákona č.106/1999Sb ve spojení s § 5 odst.2 písm. f) zákona č.101/2000Sb. v následujících rovinách :

1) zda se požadované informace nevztahují výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu, 2) zda nejde o informace, jejichž poskytnutí by způsobilo nepřípustný ústavní zásah do soukromého života obou veřejně činných osob.

V uvedených směrech posouzení se správní orgány obou stupňů vyhodnocením možnosti poskytnout informace zabývaly zcela nedostatečně a to i vzhledem k obsáhlosti a různorodosti materiálu, který žalobce požadoval na základě své původní žádosti ze dne 3.6.2008, k níž získal základní přehled osobních spisů L. B. – P. a J. P. vedených u složek prokuratury a to včetně osobních složek ,,Odměny“ složky ! Nemoci“,složky „ Pracovní příjmy“, složky „ Přídavky na dítě“ a složky „Všeobecné“. Ty zahrnují nejen listiny dokumentující zařazení jmenovaných do funkcí prokurátora, změny těchto funkcí, přidělení k jednotlivým složkám prokuratury, platové zařazení a související platová zařazení, zvýšení odměňování, příplatky či náhrady za dovolenou a další osobní údaje týkající se výpočtu nemocenského, přídavku na dítě, ale také pracovní hodnocení JUDr..L. B. – P., přehled o její pracovní činnosti k určitému datu, její přidělení ke státní prokuratuře na věci podřízené přímo státní prokuratuře, předání agendy, zprávu o zproštění funkce okresní prokurátorky, opatření o zproštění výkonu práce dle zák. č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci a následné zrušení tohoto opatření z 9.7.1969, dále listiny o jejím odměňování, např.žádost o doručení připojené pochvaly a udělení odměny při příležitosti 15.výročí osvobození vlasti, její jmenování učitelkou soudců z lidu Plzeňského kraje pro obor trestní. Stejně tak ohledně JUDr.J. P. jsou v jeho osobním spise kromě výkonu funkce prokurátora, jeho zařazení a platových poměrů zařazeny listiny o jeho navazující pracovní činnosti u jednotlivých složek okresní i krajské prokuratury , jeho účasti na školení, o jeho odměňování v důsledku uznání a pochval, účast na specielním měsíčním kurzu v Krajské politické škole v Plzni a hodnocení stáže u Generální prokuratury ČR Praze.

Z obsahu správního spisu, z jednotlivých listin konkrétně vyplývají interní postupy prokuratury při stanovování platů oběma prokurátorům, při jejich odměňování, ale i postupy vůči JUDr..B. - P. v letech 1968-1969 a následně i hodnocení jejího odvolání z funkce v roce 1969.

Z uvedeného vyplývá, že složky osobního spisu u obou prokurátorů obsahují takový rozsah informací ( několik desítek listů) v časové posloupnosti působení těchto prokurátorů a zařazení u složek prokuratury (dle přehledu poskytnutého žalobci), že z hlediska tohoto spisového podkladu ve spojení s odůvodněním napadených rozhodnutí nelze seznat, jak správní orgán 1. stupně u každého jednotlivého dokumentu v osobních spisech obou bývalých prokurátorů pečlivě zvažoval mezi právem na informace o jejich činnosti a právem těchto bývalých prokurátorů na ochranu osobních údajů, tak, jak tento postup správního orgánu 1.stupně posoudil žalovaný správní orgán v napadeném rozhodnutí. Přitom ani z rozhodnutí správního orgánu 1.stupně nelze dovodit, jaké dekrety a akty prokuratury, případně jiné dokumenty a listiny se vztahují výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu a které z nich neobstojí z hlediska převažujícího zájmu na ochraně osobních údajů, z hlediska zásahu do soukromí jmenovaných. Uvedené posouzení v rozhodnutí správního orgánu 1.stupně zcela chybí, neboť odepření požadovaných informací je odůvodněno tím, že dekrety generálního prokurátora případně další dekrety personálního charakteru, popřípadě další pokyny a záznamy se týkají vnitřní organizace práce na konkrétním pracovišti a obsahují údaje nad rámec rozsahu, který může být žalobci sdělen. Takovéto obecné odůvodnění nemá oporu ve správním spise, neboť ne všechny listiny založeny v tomto spise mají charakter, kterými jsou regulovány vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci nebo výhradně uvnitř úřadu.

Podle § 11 odst.1 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím povinný subjekt může omezit poskytnutí informace, pokud se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu.

Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, viz.např. rozsudek 5As 28/2007-89 za interní pokyn ve smyslu § 11 odst.1 písm. a) zákona č. 106/1999Sb. nelze považovat každý akt, který správní orgán takto označí. Rozhodný je vždy obsah konkrétního pokynu nebo jiného aktu. Přitom vnitřní předpis ve veřejné správě představuje vždy souhrnné označení pro akty abstraktní povahy, které slouží k uspořádání poměrů uvnitř jedné nebo více organizačních složek. Vydávání instrukcí, interních pokynů nadřízeným orgánem je tak pouhou realizací oprávnění řídit činnost podřízených příkazy nadřízených.Tato oprávnění a povinnosti vyplývají z právní normy, jež stanoví stav nadřízenosti a podřízenosti. Předmětem vnitřního předpisu tak mohou být různé skutečnosti, nejenom pracovní pokyny, ale i pracovní postupy a konkretizace úkolů vyplývajících z působnosti úřadu, ale vždy se musí jednat o takové akty, které se dotýkají pouze pracovníků, kteří jsou jimi vázáni. Týkají-li se však zmiňované interní pokyny výkonu veřejné správy. která se projevuje při výkonu veřejné moci navenek a ve vztahu k veřejnosti a upravovaly-li tyto akty takové aplikační postupy, které byly dány zákonem č.60/1965 o prokuratuře, pak materiálně nejde o interní pokyny ale o pokyny, jejichž působení se projevuje navenek, a proto nemohou být vyloučené z poskytnutí práva na informaci.

Výkon prokurátorské činnosti je nepochybně věcí veřejnou, která podléhá kontrole ze strany občanů , mj. i prostřednictvím zákona č.106/1999Sb. Zvláštnost daného případu ovšem tkví v tom, že poskytnutí informace se vztahuje k údajům o výkonu funkce jmenovaných prokurátorů daleko do minulosti, které již dnes nemohou zasahovat do projevů státního zastupitelství navenek vůči třetím osobám. Některé údaje obsažené ve spise, nasvědčující o zařazování a odměňování zejména JUDr. B. - P. do výkonu určitých funkcí, se řídilo také i jinými, než pracovními hledisky ( dny určitých výročí) a mzdové nároky prokurátorů tehdy nebyly upraveny v obecně závazných a veřejně přístupných předpisech ( v příkazech generálního prokurátora, v Platového řádu pro prokurátory, vyšetřovatele a čekatele). Z tohoto důvodu zařazení a odměňování JUDr. B.- P. ve vztahu k dokladům o studijní a profesní připravenosti jmenované jako podmínky a základu pro výkon funkce prokurátorky, jsou informacemi, u nichž bylo třeba zvažovat, zda nešlo o údaje vyplývající sice z vnitřních pokynů, avšak jejichž působení se projevilo navenek, tj zda jmenovaní prokurátoři splňovali vůči veřejnosti podmínky pro výkon veřejné funkce a zda byly zařazování a odměňování v souladu s jejich odbornou připraveností a platnými předpisy.

Testu poskytování práva na informace bylo nutné podrobit i pracovní hodnocení obou prokurátorů obsažené ve spise, pokud toto jejich pracovní hodnocení nevychází toliko z hodnocení jejich osobnostních stránek, zdravotního stavu a dalších osobních údajů, které nelze poskytnout. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku 1As 98/2008, v němž posuzoval postavení policisty jako veřejného činitele, zaujal názor, že služební hodnocení není vnitřním pokynem nebo personálním předpisem, který by zakládal důvod omezení práva na informace dle § 11 odst.1 písm. a) zákona č.106/1999, avšak uvedl, že služební hodnocení může obsahovat osobní a citlivé údaje ve smyslu § 4 písm. a) a b) zák. č.101/2000Sb. a z tohoto důvodu mohou být předpoklady omezení práva na informace v případě služebního hodnocení splněny. Uvedl, že se jedná o opatření nezbytně nutné z důvodu ochrany práv a svobod druhých, tedy práva hodnoceného činitele na ochranu soukromého života, které v tomto případě musí převládnout nad žalobcem prosazovaným právem na informace. Vycházeje z tohoto názoru Nejvyššího správního soudu, pak, pokud by pracovní hodnocení jmenovaných prokurátorů obsahovalo údaje např. svědčící o nesplnění podmínek pro profesionální výkon funkce, nedosažení určité odbornosti, vzdělání, o zvýhodnění či nedostatku jiných objektivně požadovaných podmínek, s nimiž je výkon veřejné funkce spojen., bylo třeba podrobit tyto údaje posouzení z hlediska testu proporcionality mezi právem na ochranu osobních údajů a právem na poskytnutí informací. Takovým chráněným osobním údajem jistě nebude např. opatření, jímž byla JUDr. L. B.– P. zproštěna výkonu práce dle § 35 odst. 2 zákona č. 82/1968 Sb., neboť takový akt je spojen se schopností prokurátora zastávat funkci nevenek a stejně takovým aktem je i následná náprava tohoto opatření rozhodnutím generálního prokurátora ze dne 9.7.1969 učiněné pravděpodobně v souvislosti s politickým vývojem v zemi. Taková informace nebyla žalobci v Příloze č. 1- Přehledu výkonu funkce prokurátora k rozhodnutí správního orgánu 1. stupně poskytnuta. V souhrnu však lze říct, že oproti rozsáhlosti dokumentace neobstojí pouhé obecné odůvodnění napadených rozhodnutí a nepřesvědčivé hodnocení, že u každého jednotlivého dokumentu správní orgán pečlivě zvažoval vztah mezi právem na informace a právem na ochranu osobních údajů. Takové hodnocení není v napadených rozhodnutích obsaženo. Žalovaný správní orgán by se tedy měl znovu zabývat odvoláním žalobce zhlediska zákonných překážek k poskytováním práva na informace daných jednak ustanovením § 11 odst.1 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím a z hlediska překážek ústavní normy garantující právo na ochranu soukromého života, a to i s přihlédnutím k tomu, zda údaje o osobách bývalých prokurátorů soustředěné v průběhu řady let, jsou nyní již jen historicky vypovídající nebo zda jsou jsou způsobilé zasáhnout do soukromí obou osob i v současné době. Je proto na žalovaném, aby znovu posoudil odvolání žalobce a postup správního orgánu 1.stupně, a to z hlediska všech dokumentů, které jsou zařazeny v osobních spisech obou jmenovaných. Soud je toho názoru, že pokud některé listiny ve své návaznosti a ve svém obsahu zachycují údaje, které vyúsťují v určitou skutečnost, např. k výpočtu náhrady mzdy za dovolenou, k zápočtům pracovní doby, k nástupu na mateřskou dovolenou a jde zároveň o údaje, které z hlediska ochrany soukromí nelze poskytnout, pak takováto část spisu může být ve svém souhrnu listů odepřena k poskytnutí informace. Na druhé straně, pokud některé listiny obsahují údaje o služebním postupu či jmenování či přiznání odměn či požitků, které by nebyly odůvodněny a vycházely z určitých, konkrétně nevyhodnocených zásluh či byly poskytnuty k určitým výročím, pak půjde jistě o exces neadekvátní odměny výkonu veřejné funkce prokurátora, a bude na žalovaném, aby z takových případných jednotlivých listin vyšel a přehodnotil, zda poskytnutí těchto informací má být odepřeno.

Pokud správní orgány obou stupňů se těmito hledisky posuzování a jednotlivými listinami každou zvlášť či v možném dílčím souhrnu nezabývaly, pak zjištěný skutkový stav, nesprávně a neúplně posoudily a svá rozhodnutí ohzodnutí založily na nepřesvědčivých a nepřezkloumatelných závěrech.

. Z uvedených důvodů Městský soud v Praze proto napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 zrušil a podle § 78 odst. 4 věc vrátil žalované,u k dalšímu řízení.

Soud rozhodoval ve věci bez jednání v souladu s ustanovením § 76 odst.1 písm. a) s.ř.s., neboť napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Výrok o nákladech řízení je dán ustanovením § 60 odst.1 s.ř.s. Žalobce měl ve věci úspěch, soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2000 Kč a v nákladech právního zastoupení za dva úkony právní služby. 2.000,- Kč a ve výši nákladů na právní zastoupení žalobce. Náklady právního zastoupení jsou tvořeny odměnou za 2 úkony po 2.100,- Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby) dle § 7, § 9 odst. 3 písm. f), vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále dvěma paušálními náhradami po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky) a částkou 960,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty z částky 4.800,- Kč, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, činí 7.760-Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek
uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do dvou týdnů
po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského
soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

V Praze dne 21. ledna 2011

JUDr. Naděžda Řeháková, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Václav Koláček

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru